Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wiss zatím nijak neodpovídal, ale asi to nevypadalo, že by měl na snězení té šišky umřít. Na to nás brzy dohnal i Ořech a vůbec celkově se to tu začalo, kromě onoho Delphina, který se tolik bavil se Sachi, která předtím oponovala, že nevypadají nějak nebezpečně, hemžit dalšími vlky. Neměla jsem teda na to nějak extra náladu a tak jsem se držela lehce v ústranní, ale brzy jsem zahlédla černou vlčici se zlatými znaky. Naklonila jsem lehce hlavu. Vždyť to byla Shine! Brzy na to se u ní objevil šedý o dost menší vlk a lítali kolem nich vlčata. Její partner? Její další vrh poté co odešla? Inu. Prostě jsem k Shine vyrazila a už-už jsem slyšela Sachi jak vyřizuje pozdravy Heřmánka a Tymiána. Skoro jak laň- dost unavená a rozbitá, snadná k ulovení- jsem k nim přiskočila a malinko do Sachi drcla. ''Takhle neopatrně začít!'' Sykla jsem k ní a pak se podívala na Shine a šedého neznámého- pravděpodobně se tedy jednalo o Zinka, jejich otce. ''Byly jsme totiž do nedávné chvíle uvízlí... ve světě mrtvých a řešili tam.. No... Potkali jsme je, nebo spíš oni nás a hodně nám pomohli...'' Dodala jsem na vysvětlenou.. Ještě jsme <asi?> chvilku mluvili o tom co a jak a pak jsem se vydala zase po svých- kousek dál od skupinky a to už Atreas vlky vypštil a když se všichni ztišili tak z rudého křoví vykoukli roztodivní tvorečkové. Copak asi jsou?

<- Poušť (přes Kvetoucí)

Procházela jsem s ostatními z místnosti, přes poušť až na louku. Většina z nás nejspíš zcela určitě neměla náladu mluvit, všichni jsme chtěli zalézt do svých zákoutí které jsme považovali za své domovy a chtěli se vylízat se svých ran, které jsme při svém velkém dobrodružství prožili. Musela bych lhát kdybych chtěla tvrdit, že mi tato trojice nepřirostla k srdci, ale co si budeme.. Raději bych tedy nahlas lhala, protože jsem si nehodlala ničit nějakou tu image, jestli jsem ji vůbec měla, ale to byla věc na kterou asi nebyla zrovna hledatelná odpověď. Po očku jsem se podívala na Wisse.. Byl to první vlk, kterého jsem potkala mimo svou smečku, když jsem byla ještě mladá. Měl nejspíš opravdu rád vlčata a prostě měl tu přirozenou náturu k tomu, že i když mohl působit na jednu stranu děsivě, děcka to k němu přitahovalo. Takový kouzelný dědeček.. Možná byl vidět po boku vraha, ale.. on to být prostě nemohl.. A tak jsem to nechala být, chtěla jsem to s ním řešit, ale už na to nezbyla další energie.. A tak jsem jen srovnala tempo zároveň s ním, ''Ráda jsem tě znovu viděla Wissi... A promiň za to předtím.. Já jen.. měla jsem,'' A svým způsobem pořád mám... ''..chuť vypálit celý svět za to, že mi někdo sebral matku. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, tentokrát však bez smrtelného nebezpečí ve světě mrtvých, ale za lepších okolností.'' Slova byla určená hlavně jemu, ale jestli to slyšeli i Ořech a Sachi? Inu.. co už. Pak jsem se podívala však na dva Daéňany. ''A vás jsem nakonec taky ráda poznala, řekněme, že... našli jste ve mě kamarádku a když budete cokoliv potřebovat, nemusíte se bát se na mě s čímkoliv obrátit.'' Věnovala jsem jim úsměv a můj pohled se otočil k horám, které se nacházeli už poměrně blízko, stačilo se jen vybočit z té trasy s nimi a odejít si po svém. Možná bych měla najít Šalvěj, jestli má nějaké obklady.. Šrámy sic již nekrváceli, ale stále celkem štípali.. Švihla jsem ocasem a slunce se pomalu dralo na obzor. Chlad všude okolo byl, ale měla jsem dost hustou srst jako někdo kdo vyrostl v horách a tak jsem tomu nijak větší pozornost nedávala.
Došli jsme až k tomu magicky záhadnému lesu, který měl své stromy fialové. Na jeho okraji stál vlk, který defakto hned zmizel mezi stromy a my ho tak nějak až přirozeně následovali. Líbilo se mi to? Popravdě jsem už asi neměla ani sílu nějak odporovat a přesto mi zvědavost nedala a šla jsem spolu s ostatními.
Zastavili jsme se až o kus dál, u prazvláštního keříku. Natočila jsem hlavu a souhlasně přikývla, ''Jestli chceš, oheň ti na to zapálím, ale také jsem to tu dřív neviděla.'' Přikývla jsem Wissovi s lehkým úšklebkem.
Sachi už okolo staršího bylinkáře poskakovala a zasypávala ho otázkami a brzy na to se tu objevil další vlk se kterým si ihned padla do noty. Zavrtěla jsem hlavou a zdlouhavě vzdychla. ''Čekala bych, Sachi, že po svých nynějších zkušenostech budeš opatrnější, než se pustíš tak bezhlavě do něčeho takového.'' Myšleno jakože do zkoumání něčeho neznámého a do konverzace s cizími. Jediný Ořech stále nic neřekl.
Inu, ale i já nakonec došla ke starému tulákovi, ''Zdravím.'' Slušnost byla a podívala jsem se i na Dephina jak se Sachi představil, ''I tebe zdravím.'' Nevypadal nebezpečně a tak to nevypadalo, že by se měl uskutečnit další boj, což byla úleva. A tak jsem nakonec nechala vypustit i svoji lehkou zvědavost a pohlédla jsem na křoví, které skutečně mělo na sobě modré šišky a svým rudým jehličím zcela nezapadal do místních fialových. Něco takového by jeden prostě nepřehlédl předtím. Rozhlédla jsem se kolem, bylo jich tu více? No každopádně určitě tu byl ten jeden a kolem něho se jistě brzy začnou shlukovat vlci. Potkala jsem toho tuláka snad jen jednou, ale jakoby měl snad nějakou kouzelnou moc, že jakmile se objeví brzy se tu objevují i jiní, kteří se o přírodu zajímají. Hm.. Možná by to ráda viděla Šalvěj? Podívala jsem se na Atrease, ''Myslíte že bych mohla utrhnout si jednu šišku a jehličí a ukázat jej našim léčitelkám?'' Sice to byl keř který rostl ve volné přírodě, ale přesto jsem cítila jakousi potřebu se na to... zeptat. Jak se ten keř vlastně jmenoval? Ze zkušenosti jsem už věděla, že každá rostlina, bylina, strom měl své jméno a bezpochyby to měl i tento keř. ''Jak se jmenuje?'' Dodala jsem svůj doraz a sledovala staršího bylinkáře, Ten však na keř jen dychtivě hleděl, a ve vzduchu bylo cítit jakoby se mělo něco stát, bylo cítit takové zvláštní napětí a skoro to vypadalo, že on věděl že se přesně mělo něco takového mělo stát. ''Ostrovy jsou opravdu plné překvapení, hm.'' Reagovala jsem na to a neptala se ho znovu na to stejné jako se ptala Sachi, že co vlastně očekával, že se stane. Už-už jsem se chtěla otočit na Wisse s nechápavým pohledem, ale po svém prohlášení o veverkách se tu těmi šiškami začal cpát, Poč-!'' Nestihla jsem ani zareagovat a po šiškách jakoby se smetla zem. ''A jak víš, že zrovna tyhle šišky nejsou to poslední jídlo co zrovna sníš, Wissi?'' Zamračila jsem se, když se vyvalil na bok a vypadal že mu je všechno na háku. No... lhala bych, kdybych řekla že mě to také nelákalo také vyzkoušet, ale teď už jsem teda jen poctivě vyčkávala co to udělá s černým vlkem bez toho, abych se já snad dobrovolně chtěla otrávit. Jestli to bylo jedovaté, jistě se to brzy dozvíme. Ale prozatím jsem si kecla do sněhu, byla jsem fakt unavená a místo abych zamířila domů, tak jsem tu polemizovala nad záhadnými modrými šiškami.. Ale na druhou stranu.. Kdo chtěl v tuhle chvíli úplně vycházet tu horu nahoru? Možná jsem mohla prostě jít.. ve vedlejším lese přece měli rodiče noru! Mohla jsem se jít schovat tam... Ale zase.. byl tam někdo od těch potop, byl vůbec obyvatelný? A kde je zbytek mojí rodiny? Od té doby jsem je neviděla.. byly v pořádku? Tolik otázek... Můj pohled se stočil někde směrem z lesa pryč. Ale pak jsem pohled, zase po několika minutách, otočila zpět a čekala jsem co se tedy může ještě dít. Poslední chvilky s těmito vlky, než je na delší dobu zase nějaký pátek neuvidím.

/Já navrhuji Srstnatec rudý

Ořech na můj návrh teda zrovna dvakrát nadšeně se netvářil. Ten že bychom tělo měli pohřbít. Ale Sachi se toho ujala a nakonec i Wissfeoh ji pomohl. Já.. jelikož jsem to zmínila jsem bezeslovně se k práci také přidala. Dost mi to připomnělo to, jak jsme pohřbívali matku, ale po ní zůstal stát strom, který se nyní tyčil nad celým Alateyským územím a on? Na něj snad brzy všichni zapomeneme. Spíš jsme neměli každý zrovna chuť nějak v téhle chvíli mluvit. Když Cizákovo tělo skončilo pohřbené pískem, vzala jsem si jednu z perel které nám tu jako již jediné zůstali jako připomínka toho, co se celé vlastně stalo. Inu.. Mě bude zdobit mnoho jizev až se mé šrámy zahojí, protože se nikdy nezcelí úplně. Jak tohle doma vysvětlím? Následovala jsem vlky chodbou pryč z těchto míst. Bylo to za námi a my se mohli vrátit do svých životů... nebo ne?

-> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

Indri nalezla svůj klid a Tyloo ještě ne. Takových jako byl ten cizák bylo mnoho a on nalezne svůj klid až poté co se o ně postará.. já jsem na duše neměla jinak už co říct, Indri jsem věnovala smutný úsměv a když mizela, odpadli nám řetízky, které nám dala abychom dokázali být v jejím světě. Tyloo se s námi také rozloučil... a my jsme skončili opět v našem světě, bez duchů a jen pouze z mrtvolou. Mezi námi byly jakési perly. Čtyři jsme byly živý a jedna mrtvola.. perel bylo pět. "Pro koho je tá pátá?" Točila jsem hlavou na své společníky. Můj pohled pak skončil na mrtvole cizáka... "Neměli bychom jeho tělo spálit? Nebo aspoň zahrabat? A co ty přívěšky? Ty bychom mu asi taky měli vzít všechny, zničit je.. schovat daleko od těla, aby nebyly znovu zneužity ke zlu.?" Přimhouřila jsem oči. Aby se to už neopakovalo, ačkoliv jsem neznala tolik minulost ostrovů, dokázala jsem si představit budoucnost jestliže podle Tylooa existuje vlků jako on vícero.

Vykročená vpřed jsem stále hleděla na temnou duši jistá svými předchozími slovy. Po jeho vzteku jsem zacítila na přední tlapě, kde doposud byly rudé krystaly, pálení, jen slabé a sotva postřehnutelné. Rozzářili se a znovu se ozvali ty hlasy, které jsem doposud v hlavě slyšela jen já. Stále to zní přesně jako ty moje vlastní... Vydechla jsem a sledovala jak se mě krystaly pustili a odletěli směrem k bytosti, která si vzala svůj vztek zpět. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, cítila jsem jak kdyby mi spadlo z beder obrovské břímě, které jsem po celou dobu, ještě před krystalem v sobě nesla. Máma je pryč a už se nenavrátí.. Jednoho dne mohu najít jejího vraha, ale teď... teď bych měla nechat dojít matku jejímu vlastnímu klidu a konečně.. si promluvit se svou rodinou, truchlit s nimi... Nejsem sama.. Snad mi možná i po tváři stekla i jedna slza? Otevřela jsem oči, když jsem to vlhko pocítila a pohlédla na ostatní.. Snad to nikdo neviděl.. Jestli o tom jen ceknou! Narovnala jsem se a lehce vypnula hruď. Sledovala jsem jak se tohle dělo i s krystaly Sachi i Wisseho. Vztek, úzkost, strach... Podívala jsem se na Ořecha. Ještě on měl své krystaly a ani jsem netušila kdy k nim stihl přijít. Mezitím temná duše... Tyloo.. konečně potvrdil mou teorii. Byl to on, tedy... to co z něj zbylo... Indri... muselo to pro ní být těžké, stejně jako pro Tylooa a stejně jako pro nás živé..

Zaujatě jsem hleděla ke stínu, který se nám doslova vysmíval. Vztek ve mě stále bobtnal. Že jsme mu všechny emoce ukradli. Přitom si nás ty.. emoce defakto vyvolili, stali se naší součástí aniž by se nás někdo na to vůbec ptal. Zamračila jsem se a pozorně sledovala duši, která začala mluvit k Indri, že dost možná ona není ani tou za kterou se vydává. A to i když nám zachránila život. Sachi začala nás vést k tomu, že ho nesmíme poslouchat, že to je jen jedna velká manipulace, nedůvěra ke slovům, které pronesl proti duši matky, která se chtěla spojit jen se svým ztraceným vlčetem. Wiss ji vypštil a vyzval zas temnotu k tomu, aby on prozradil co může být jeho pravdou o Indri a kdo je vlastně on sám. Stále jsem stála zamračená a šlehla ocasem ze strany na stranu, a čekala jsem co z duše vypadne. Co když… ”Pokud nejsi duše malého Tylooa, která tady jen marní náš čas, který se můžeme vrátit domů, tak se vrať do útrob temnot.” Zavrčím však ještě. Možná to mohla být jeho duše? Jak to tehdy říkala? Ty duše nemusí být všechny dobré a Tyloo nezemřel zrovna příjemnou smrtí, mohla to být duše pomsty a proto s námi teď mluví i když ostatní temnota jen bojovala.. Narovnala jsem se a udělala krok blíž k té věci, “Ale ty Tyloo jsi, že?” Znovu jsem šlehla ocasem, byla jsem si svými slovy tak jistá… Snad se nepletu, ale i to se může stát… “Všechny získané krystaly s emocemi, všechny vize a nakonec nás to přivedlo k tobě. Jediná temnota, která s námi nebojuje, ale mluví.” Dodala jsem vysvětlení ke svému závěru.

<- Labyrint

V posledních částech boje jsem byla platná jako byly lyže v létě, ať to znamenalo co chtělo. Byla jsem od svých společníků dost pozadu. Možná se to dalo dost přesvědčivě brát i jako, že magická daň si ze mě vzala za celou tuhle dobu již své. (/a taky moje náhlé vypnutí takhle těsně u konce >~<). Když jsem skupinu opětovně dohnala, byly tu všichni. Cizák ležel pod trojicí nehybný a pak se z něj začlo soci zvedat, temné a plné zloby. Vztek, kterému jsem taky tolik rozuměla. Dohnala jsem trojici zcela a sledovala jak se hmota zvětšuje, boptná. Bylo to podobné tomu v lese. Z cizáka se stal duch, který mohl pokračovat v boji, ale naši skupině síly docházeli. Byly jsme z masa a kostí a hlavně na svých limitech, tedy alespoň já určitě. Ale… nakonec to pominulo a rozpadlo se v neidentifikované cosi, ale ještě předtím to mluvilo k Sachi… že je na řadě. Ne. Otočila jsem se. Mluvilo to k Indri. “Nenech se ovlivnit.” Zavrčela jsem k ní a také směrem k té hroudě. Neměla jsem mnoho sil, ale můj i cizí vztek hledal poslední případné střípky, kvůli kterým bych se mohla, alespoň na konci přidat a dokončit tohle dobrodružství po boku ostatních, stejně jako společně začalo.

Jestli jsem se cestou někde zasekla, nebo ne, to jsem úplně vztekem zaslepená ztratila i pojem o čase. V onom labyrintu jsem snad vůbec netušila jak dlouho už jsme ve světě mrtvých a bojujeme s všemožnými duchy, cizákem a zachraňujeme ducha matky a syna, aby mohli společně naleznout svůj klid. Všechno mě to už vytáčelo a všechno jsem viděla rudě, ale byl ten vztek opravdu jen od cizích, či byl spojen i s tím mým a díky tomu byl o to mocnější? Každopádně když jsem dorazila, narazila jsem na scénu kdy už Wiss bojoval zase s cizákem, a pomalu se odněkud vyřítila i Sachi. Nestihla jsem ani v tuhle chvíli reagovat nějakou hlouběji a zapojit se znovu také do boje. Možná mě zarazil náhlý Sachin zápal boje? Možná... dřív než jsem se však nadála, zase se to dalo na útěk á tentokrát jsem byla odhodlaná být víc užitečná, než v posledních minutách. Rozběhla jsem se za skupinkou ve snaze je dohnat a do boje se znovu zapojit.

-> Poušť

Všechno se pak událo hrozně rychle, poté co jsem zničila amulet, se země zachvěla a pod našimi tlapami také roztříštila. Pád dolů byl rychlý a možná mi na pár minut vyrazil trochu dech. Hned co jsem se vzpamatovala spatřila jsem jak se na nohy drápe i ten cizák a snaží se chodbami labyrintu utéct, to se za ním hned škrábe i Wiss a když jsem se rozhlédla... Byly jsme tu jen my dva a cizák. Ostatní byly pryč, ale byly v pořádku? Pravděpodobně nebyl čas nad tím přemýšlet a já.. musela jsem pomoct Wissovi a tak jsem se nad tím začala šourat a z posledních sil, které jsem v sobě nacházela vůli rychlost zvyšovat, abych svého společníka dohnala za cestou pomsty Cizákovi, který způsobil smrt již tolika vlčatům.

Jeden z amuletů se mi podařilo strhnout, ten který měl na svědomí celý ten rituál s vlčkem, ale žel mnou prošlo zjištění o tom, že jich měl vícero a já strhla jeden jediný. V tom mě zaplavil vztek. Že nic nemůže být z naprostého vyčerpání prostě jednoduché a vše musíme dělat jak vlčata, krůček po krůčku. Lehce jsem zavrčela a amulet si vzala k sobě úplně. Rituál se nepřerušil, ale stále naopak pokračoval, netušila jsem jak to mám přerušit, vlci dál bojovali... Cítila jsem z něj sílu, na kterou jsem snad hmatatelně mohla sáhnout, vypůjčit si ji. Mohla.. mohla bych tu sílu využít proti Cizákovi samotnému? Neublížím tím ještě víc malému vlčkovi, sobě nebo snad ostatním? V očích mi, v tom šeru a odrazu světla životní a magické esence, žhnul oheň snad na sto honů. Ty oči zamířili na Sachi, která po mě křičela že bych ho měla zničit, Ořešák ten odběhnul někde ke zdi a Wiss se s Cizákem snažil bojovat. Moje oči se zapíchli do Cizáka, následně na amulet.. Když ho zničím, možná vlček stejně zemře? Měla jsem jen pouhých pár vteřin na rozhodnutí, čas běžel. Lákalo mě tu sílu použít, hrozně moc, ale Sachin hlas mě vracel do reality, vší silou kterou jsem ještě dokázala v sobě najít, jsem amuletem hodila o kamennou podlahu a ještě do něj zbytkem sil dupnula, ve snaze ho zničit. (hod 2(/jestli i na tohle je třeba hod?/)) Zastaví se rituál? Pomůže to? Zachráníme vlčka? Zachráníme sami sebe? Najdeme Tyloovu duši?

Nakonec se nám podařilo dostat na druhou stranu ze ledovou zeď. Vlci skoro ani nezaváhali a okamžitě se vrhli po nepříteli, zatímco Sachi se vrhla k mladému vlčkovi v bezvědomí. Já měla před sebou svých pár vteřin rozhodování. Střelila jsem očima po obou stranách.. měla jsem v sobě přirozenou bojovnost, ale cítila jsem také své vyčerpání. Nakonec jsem se rozběhla k vlkům, abych jim pomohla proti vrahovi. Snažila jsem se najít slepý bod, Wiss se ho snažil srazit k zemi, Ořešák se z boku nejspíš snažil o to samé. Těkala jsem očima k amuletu ke kterému předtím šla ona magie a životní síla mladého vlčka. Jestliže se vlkům, jednomu nebo druhému podařilo vlka shodit, pokusila jsem se sundat amulet z jeho krku.(hod 4) Ale jestli se nám to vlastně doopravdy podaří? Máme po tom všem ještě sílu na komplikovaný a těžký boj? Zcela jistě ne. Ale museli jsme se o to pokusit. Ušli jsme už dalekou cestu.

Vlci se objevili, naštěstí se jim teda nic nestalo a když se snad něco chtěli zeptat, Indri je zpražila pohledem. Podívala jsem se na ně a Wiss měl u sebe krystal, podobný jaký měla Indri, když zahnala ty stíny. Moje slova předtím byly ignorována, každopádně víc nebylo třeba se ptát. Bylo jen jasné, že ten vlk za ledovou zdí je vrah těch vlčat v jámě a teď měl trpět ten vlček tam. Začal z něj vysávat magii a celkově nejspíš život a nemohl se ani bránit. Zavrčela jsem a vztek ve mě zaplápolal znovu. Tohle se muselo zastavit, oddálila jsem se od stěny a sledovala jsem jak se Sachi a Wiss snaží pomocí země to rozbít, já s ohněm nedělala nic, a přesto teplota stoupala, což musel teda způsobit Ořešák.
Já se postavila trochu dál, aby mě nic případně nezavalilo a snažila jsem se soustředit na magii zemi, nebyl to můj primární živel a zaměření, ale touha zničit toho vlka bylo už snad jen to jediné co mi pomáhalo najít poslední rezervy magie, při boji nepochybně magii nepoužiji žádnou a pěkně jak ve středověku pouze zuby a drápy, Snažila jsem se pomoci Sachi s hloubením země, abychom se dostali pod stěnou na druhou stranu, zachránili mladého vlčka a pomstili Tyloa. Doufala jsem v to, že moje země bude něco platná, neboť jednalo se o poslední magický kousek, na který jsem energii ještě našla. (hod 2)

Když jsem se otočila, za námi nikdo nebyl. Byla jsem tedy sice jen podezřívavá, ale asi celkem oprávněně. Kdo by se mi vlastně divil? Po slovech Indri můj oheň uhasl, ale nejspíš to přilákalo i společnost vlka na druhé straně zdi, protože chvíli jsme na sebe všichni jen tiše hleděli. Sachinu nervozitu jsem cítila na sto honů, já však na vlka hleděla s nenávistí v očích. Kdyby pohled uměl zabíjet, vlk by byl tak na milionkrát rozčtvrcen. Avšak nic se nestalo, vlk se zase otočil a šel si po svém. Obě vlčice se nalepili na led. Byla jsem stále skeptická a moc jsem se k tomu neměla, ale... obě byly zcela zděšené z toho co uzřeli, a tak jsem se i já nakonec na led nalepila a snažila se uzřít to co ony. Jeskyně pokračovala do další místnosti. Pohled byl na černého vlka, na jehož krku se houpal amulet. O kousek dál byl mladý bílý vlček. Sachi prochodila jen dvě tichá slůvka, ''Unáší vlčata pro nějaké experimenty?'' Pronesla jsem tiše k Indri a Sachi. Šlehla jsem ocasem a už-už mi zase vřela krev. Musíme ho přece zastavit!

Cesta dál mi doslova způsobovala mráz po zádech. Doslova, jak kdyby mi na záda někdo dýchal, ale kdykoliv jsem otočila hlavou, nikdo nikde. Obě vlčice, živá i mrtvá, se drželi blízko mě. Kdybych nebyla vedena vztekem krystalů, i svým vlastním, asi by mi to po tomhle všem dobrodružství tak nevadilo, ale.. holt jsem byla bručounem tohoto výletu. Pořád jsem byla i dost unavená, takže to podrážděnost jen umocňovalo, ale.. pro zachování prozatímního klidu jsem se i já snažila po nich prostě nesápat. tedy pro teď. Procházeli jsme jeskynním komplexem snad křížem, krážem. Aspoň tak se mi to zdálo. Cítila jsem jak kdyby nás něco volalo. Soustředila jsem se na to tak moc, že jsem ani nepostřehla že už jsme nekráčeli s Wissem a Ořechem. Všimla jsem si toho teprve, když se před námi objevila ledová překážka, ve které se odráželi naše siluety. Prohlížela jsem však sama sebe, své nové jizvy, které zdobili mou tvář až po ramena.. Jestlipak se bude rodina zajímat co se mi vůbec přihodilo? Budu mít vůbec tu sílu jim to říct? Když jsem je ještě stále velmi živě měla přiřazené k temnému duchu, který mě chtěl zabít, že jsem je zradila? Co mě však z těchto myšlenek vyrušilo, tak šťouchnutí Sachi. Zamračeně jsem se na ní podívala, už-už zase nabručená něco říct, ale upozornila mě pohledem na cosi, co v odraze bylo s námi. Urostlý vlk, který však nebyl duchem jako byla Indri. Byl skutečným. ''Drž se u mě.'' Procedila jsem skrz zuby. Byla jsem už dost asi vycvičená z těchto věcí, které se nám za takovou chvilku udály, a proto brzy kolem nás plápolal ohnivý kruh, který by asi měl zabránit minimálně prvnímu útoku, než by mou únavou zhasl, či se zmenšil na minimum. Únava na mě jistě byla prostě znát. Tím jsem se pak otočila prudce za sebe, abych byla připravená na útok zezadu. Oheň však mohl zapříčinit roztání ledové zdi, tím že jsem tlačila Sachi k té zdi, abych měla z případného útoku zpoza zad Sachi krytou celým tělem. Ale jestli vlk byl až za tou zdí? To se dozvíme za chvíli...

Pokračovali jsme smrdutou cestou nad kterou jsme snad všichni ohrňovali čumáky. Postupně se cesta začala zužovat, jakože fakt hodně moc. V Alatey jsme žili v horské jeskyni, ale nikdy jsem tam nenašla takový kout, který by způsoboval až takový klaustrofobický zážitek. Jen velmi těžko jsme se tím postupně procpali a i když jsem šla poslední a mohla jsem začít couvat.. Ale pak ten klaustrofobický zážitek zase konečně skončil a před námi se zjevil obrovský jeskynní komplex, který naznačil že tu skutečně někdo bydlel. Dostali jsme se k jakési jámě, kde všichni pomalu vyvrátili poslední jídlo. Mohlo to být dostatečné varování neopakovat jejich chybu, ale stejně. Žaludek se mi při pohledu na to zhoupnul jako na lodi, která proplouvala bouří v oceánu. Pohled to vskutku byl hrozný... Ač jsem uvnitř stále bojovala s tím, abych je tu všechny tři nenechala rovnou v tomhle světě a vrátila se živá sama. Pohled na toto mi byl... velmi lítostivý. Odvrátila jsem se a snažila se také rozhlédnout. Opravdu to tady vypadalo, že tu snad ten vrah Tyloa přebýval. ''Škoda, že tu nenajdu i toho okřídlence co mi zabil matku, měla bych to tu rovnou při jednom.'' Pronesla jsem a z čumáku mi vyšla pára- součást magie. Byla jsem upnutá na popis Wissfeoha, ale okřídlený vlk byl taky součástí popisu.. Ale to bylo vše, co jsem si vybavila.. Bylo tam mnoho popisu a tím že jsem myslela jen na toho jediného, kterého jsem měla teď před sebou.. Ale okřídlenec byl taky celkem zapamatovatelný.. Ale okřídlenců bylo očividně celkem dost.. Údajný vrah mé matky, Einar... Nemohli být nejspíš jediní dva, ne?
Pak jsme pokračovali dál, hlouběji do jeskyně. ''Ten hlas co jsme slyšeli na začátku.. Třeba patřil jemu. Někde tu dost možná je, měli bychom.. dávat pozor.'' Poznamenala jsem zatímco jsme pokračovali.. Bylo to už k vzteku a k zbláznění.