Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Hraniční pohoří (Přes Květoucí)

Z hor jsem se dostala snadno. Docela jsem se v nich naučila pohybovat bez větších obtíží. Byla jsem stále vzteklá na Astru a nejspíš mě dlouho tento vztek na ní ani nehodlal opustit. Aniž bych věděla, že jsem úplně na opačné straně, než zmizela má sestra, nepřestala jsem v tuhle chvíli ji hledat, ''Cipher!'' Volala jsem stále v naději, že se ozve.
Hledaní se mi posunulo až za louku na který jsem kdysi byla s Třezalkou. A dostala jsem se až ke zvláštnímu stromu, který hraničil se zvláštním lesem, vyřazovala z něj taková zvláštní nátura a tam.. Vytřeštila jsem oči, ''Cipher!'' Houkla jsem a ulevně si chtěla oddychnout, ale čím blíž jsem se blížila, tím mi něco přišlo jinak. Zamračila jsem se. Ty oči.. ty oči. ''Enigmo?'' Mělo své nevýhody mít sourozence, kteří vypadali na chlup stejně a jen ti co je znali, i když tak málo, dokázali v rámci možností vědět jaký jediný rozdíl na nich byl. A já rozhodně věděla, že tyhle oči nepatřili Cipher! Vždyť jsem s ní ještě před chvíli byla a hleděli na mě jiný oči, než tyto! Byly prostě prohozený a já bych za to dala tlapku do ohně.

<- Most (Přes Temný les)

Bouře nás dohnala, v ní nastalo těžké situace, taková že jsme se rozdělili. Moje sestra nebyla k nalezení a já začala panikařit. Celý den jsem za ní běhala právě, aby se mi neztratila a přesto se stalo. V hlavě mi běhali různé představy a já začala zmateně koukat okolo sebe. Pouze Astra, která byla tichá jako hrob. Lehce jsem zavrčela, kdyby nechtěla do Alatey a my ji neukázali cestu, tohle by se nestalo! ''Teď jsi snad spokojená ty ledová královno!'' Štěkla jsem na ní. Prostě mě to tak dostalo, že jsem začala ventilovat to na první nejbližší. Zamračeně jsem se na ní dívala. ''Já jdu najít svou sestru, jestli se ji něco stalo, tak si to vypiješ.'' Možná to byla jen planá slova, no rozhodně byly vyřčené ve vzteku, který se mnou nyní lomcoval. Podívala jsem se směrem nahoru do hor, pak zpět na Astru, ''Tady je slíbená Alatey. Jestli jsi skutečně Einarova rodina, jistě si v horách poradíš a cestu najdeš snadno. Jestli ne.. Asi tu nepatříš.'' Štěkla jsem. Nakonec jsem se vypadala od ní pryč, ''CIPHER!''

-> Modrák (Přes Květoucí louku)

<- Luka

Když se Cipher rozhodla, že jde domů také, přikývla jsem s úsměvem, který jsem dokázala věnovat jen těm nejbližším. Při pohledu na Astru můj pohled naopak zchladl a no, bylo jasný, že jsem si myslela své, stejně tak jako ona. Doufám, že ji alespoň Einar ukáže co proto! I když možná jsou sourozenci, vůbec se nepodají ničím. Mohla jsem se plést. Možná tam bylo něco o čem jsem nevěděla v jejich minulosti, jakože určitě bylo. Ale, Astra mi byla nesympatickou a představa, že by se aktuálně přidala k Alatey se mě jednoduše hnusila, bleh!
Sama pro sebe jsem si protočila očima, protože jsme se dostali zase k tomu mostu. K tomu mostu, který jsme ještě pár hodin zpátky měli s Cipher za bránu do jiného světa. Jo, představy to byly vskutku krásné a bylo nám takhle dobře. Dokud Cipher nepřivolala její pozornost a nehodila nám ji na krk! To si ještě vypiješ, však počkej má drahá sestřičko!
Zhruba v půlce mostu se začal zvedat vítr, sníh přidával postupně na intenzitě, něco se asi blížilo? No, rozhodně jsem na něm neplánovala zůstat, rychle jsem se ohlédla na Astru s Cipher a co nejrychleji most nechala za sebou.

-> Hraniční pohoří (Přes Temný les)

No, když ji Cipher defakto štěkla fakt všechno, měla jsem pocit, že bych po ní chtěla skočit a znovu ji důrazně říct, že nemá všechno hned slepičit před každým koho neznáme. Místo toho jsem to však vše polkla, jen šlehla ocasem a zamlaskla při pohledu nejdřív na svou sestru a poté na Astru.
Nakonec jsem protočila očima a hrdě vypnula svou hrudičku, přičemž jsem udělala krok kupředu. ''Fajn, jestli tolik toužíš potom se dostat do Alatey, ukážeme ti cestu.'' Řekla jsem s přimhouřenýma očima, stále nedůvěřivě měříc si Astru. Pak jsem se podívala zase na Cipher. ''Jdeš taky tedy domů?'' Zeptala jsem se ji a u toho zastřihala ušima. Čekala jsem chvíli tedy na odpověď a ať se má milá sestřička rozhodla jakkoliv, věnovala jsem pohled Astře, ''Tudy.'' Zavelela jsem. Možná jsem dosáhla sotva roku života, možná jsem byla pořád vlče oproti Astře, no teď jsem se ji já rozhodla vést k sobě domů, k našemu vůdci a tak jsem se cítila nanejvýš důležitě jak se mi slušilo. Navíc, stále dost nedůvěřivě vůči Astře. Většinou jsem tedy kráčela vedle ní, nikdy jsem ji neukázala záda.

-> Most (Přes Les u Mostu)

Skoro jsem se cítila až trapně, když na nás Cipher upozornila a volala na Astru, jak se pak představila. Několikrát mi škublo naštvaně ocasem, ale pro teď jsem jen mohla zkoušet být připravená na cokoliv, co ještě zvládne moje sestra vymyslet.
Astra moc toho nepromluvila, za to Cipher ta tlamu nezavřela. S lehkým mračením jsem Astru pozorovala. A pak Cipher, která ji nabídla, že ji může ukázat cestu.
Ona, že míří do Alatey a že Einar je její bratr.''Einara známe. Skutečně se nachází v Alatey.'' Zamračila jsem se. A podívala jsem se na Cipher, která už ji, defakto za změnu pohledu, nabízela že ji ukáže cestu. Vytřeštila jsem na ní oči s pohledem, Nevěř ji tak, neznáme ji, netahej ji bezdůvodně k nám! Dost možná moje pohledy byly zcela zbytečné. Stačila mi chvíle se sestrou, abych poznala, že byla dost tvrdohlavá a pojede si své. ''Proč bychom měli věřit někomu, kdo se tváří jako ledová královna?'' Zamručela jsem s ušima staženýma dozadu.

Když jsme prošli kolem dvou vlčic, sestra nahodila dotaz, zda mi nebyla nějak povědomá. Vůně, jenž kolem nás zafičela- možná. Ale jinak ne, tvář ani srst mi nic neříkalo a tak jsem zavrtěla neurčitě hlavou. Že možná trochu, ale jinak vůbec.
Došli jsme pak k nějakýmu vlkovi co se krčil nad něčím. Jako první se všeho samozřejmě ujala Cipher a já nestihla ani švihnout ocasem a tak jsem se jen taky nakrčila nad kořen a po oušku poslouchala Cipher a toho vlka.
Co děláme v týhle zimě a nejsme doma? ''Jo a kdybys neběžela a já neběžela za tebou, jsme teď doma a sbíráme jehličí do úkrytu.'' Ušklíbla jsem se, protože to přece předtím navrhla sama, žejo! ''Vidím něco takovýho poprvý, ale myslím že teď už to nijak nepřehlédnu.''
Dozvěděla jsem se, že ta bylina měla léčivé účinky a nejspíš teda se hodilo i celkem vědět jak to vypadá až jednoho bude třeba. ''Takže Plazivec.'' Zopakovala jsem si i já pro lepší zapamatování a pohodila hlavou, přičemž už se Cipher rozběhla zase dal. ''NE, počkej! Cipher!'' Zahulákala jsem na svou sestru, která už křičela na tu dvojici, která kolem nás předtím prošla, no nyní se ta jedna vrátila.
Přišla, tvářila se jak.. no, jako někdo kdo má vše šumafuk a představila se. Přimhouřila jsem oči a snažila se přijít na.. no na to co mě zajímalo. ''Vittani. A moje sestra..'' Jméno jsem neřekla, mohla se představit sama, že joo.. No, vlčice mi někoho taky svým způsobem dost připomínala, ale za boha jsem nemohla přijít na to co. Drcla jsem do Cipher, ''Nic lepšího tě nenapadlo!?'' Sykla jsem ji do ucha a ocasem mrskala ze strany na stranu, protože se mi tolik cizích vlků kolem mě a mé sestry prostě nelíbili. Vlčice možná patřila k někomu od nás, protože my žili na severu taky. Ale přece, ji to neřekneme hned, ne? Alatey jsem z ní necítila a tak jsem neměla důvod ji věřit a doufala jsem že Cipher bude stejnýho názoru!

// 3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) ✔️

Pokývala jsem neurčitě hlavou, když souhlasila s tím, že možná to byla brána do zcela jiného světa. ''A třeba se tím mostem dokážeme naopak i domů vrátit, to pak to musíme určitě vyzkoušet.'' Pověděla jsem zamyšleně a mezitím jsme už opustili les.
I zde na pláni byl poměrně chlad, ale díky tomu že jsem vyrostla v horách, už se mi stihla srst přizpůsobit hlavně na ty zimy, ale foukal takový vítr, že i tak se dokázal dostat až budou hustou srst. A hádala jsem, že sestra na tom byla nejspíše podobně.
Vlky chtěla pouze zasypat sněhem. Nevím, proč ale příliš jsem ji to nevěřila, ale přesto jsem jen chápavě pokývla hlavou. ''Ach tak. Tak to potom jo.'' Dodala jsem a podívala se před sebe. Byla zde spousta směsice pachů a i viděla jsem v dálce několik vlků.
Když zmínila, že nepochopila jak je Einar s námi příbuznej a tak, podívala jsem se na ní a došlo mi co jsem řekla. Zasmála jsem se. ''Né, tak jsem to nemyslela.'' Zavrtěla jsem hlavou. Dokonce ani nechápala proč by na mě měla zanevřít, ale defakto si odpověděla i sama. ''No, trochu jsem měla obavy, že když jsme spolu nestrávili čas jako rodina, tak že to bude mít na naší dospělost velký dopad.'' Dodala jsem a když si poté ještě udělala u Einara legraci, několikrát jsem zamrkala. A znovu se zasmála. ''To ne.'' Začala jsem a podívala se na Cipher vážně, ''Nemyslela jsem to jakože předtím jakože by s námi měl být příbuznej. Ale mám takový pocit, že by smečka měla být také jako rodina. I když není spojená krví a on je součástí našeho domova, proto jsem ho zmínila spolu s našima.'' Snažila jsem se vysvětlit svá předchozí slova. ''Že bych to zvládla lépe?'' Zopakovala jsem si pro připomenutí. ''To jeden nikdy neví. Třeba ano a třeba ne. Ale i když ho tak příliš taky neznám, nemyslím si že je špatný nebo tak. Já, i když nemám tu zkušenost, asi celkem chápu že vybudovat fungující smečku dá práci, trpělivost a ne vždy je všechno růžové.'' Podívala jsem se před sebe, blížili jsme se k nějakýmu vlkovi, co se nad něčím skláněl a vypadalo to, jako kdyby něco svým vlastním tělem chránil před útokem zdejšího mrazu. ''Asi by mi to nevadilo, ale rozhodně bych nikdy nechtěla třeba mu to místo vzít, fuj, to ne! Budu ráda, když budu moct smečku chránit před případnými nebezpečími.'' Dodala jsem, ale to už spíš pro sebe. Bojovat za její dobré jméno, ano. Alfovat místo Einara? V žádným případě. Na její legraci s pelechem jsem se upřímně od srdce zasmála a přitákala, že to je dobrý nápad.

<- Temný les

Když jsme zrovna přebíhali mostem, a Cipher si, skoro, natloukla čumák, přestala tak obratně přede mnou utíkat. Přes most jsem i já, i když si myslím že jsem pro strach měla celkem uděláno, prošla dostatečně opatrně. Les se pomalu jako kouzlem proměnil na zcela jinou atmosféru a to mě dost zaujalo, že jsem se pořádně rozhlédla. Stále jsme byly v lese a přesto jakoby most byl branou úplně do jiného světa. Trochu mě to přeci jen znervóznilo, ale navenek jsem nedala vůbec nic znát. ''Myslíš, že ten most je třeba jako nějaká magická brána do jinýho světa?''
Zpět do reality mě hodila až sestřina otázka. Konečně jsem ji dohnala a snažila se držet její tempo, abych ji nemluvila do zadnice a vyšlo ze mě zamyšlené 'hm'. Poté jsem odevzdaně pokývla ramenem a podívala se před sebe. ''To nevím. Jestli je zase někdy uvidíme, můžeme se jich zkusit zeptat. Ale táta vypadal celkem zkušeně, tak třeba jo?'' Naposledy jsem viděla otce, když nám vysvětloval základ lovení a to jsem se sotva naučila chodit, mluvit... Kde mu byl asi konec?
V dáli jsem viděla dva vlky, kteří spolu blbnuli. Alespoň tak to na dálku vypadalo. Nebo snad spolu bojovali? Podívala jsem se na Cipher, která si jich dozajista taky povšimla. Viděla jsem snad nějaký závistivý pohled? Semkla jsem tlamu do jedný linie a lehce jsem do sestřiného boku drcla. ''Co se děje?'' Zastřihala jsem zvědavě ušima. Pohled na moment měla zcela jiný, ale nechtěla jsem ji hned osočit z toho, že snad by vlkům záviděla, nebo tak. Taky to mohl být jen a pouze můj vlastní blud.
Když pak přišel další dotaz, skoro jsem si dala jedna a jedna dohromady. Přece jen ji bylo na jednu stranu smutno? Opět jsem pohled zabořila kupředu, blížili jsme se ke konci lesu, všimla jsem si, že stromy pomalu řídli a bylo jich okolo nás postupně čím dál méně. ''Tak... Od vlčete jsem naše neviděla, ani Alfu Einara.. Ani ostatní sourozence. Můžu doufat tomu, že ano, ale taky si to můžu chtít jen nalhávat, abych se cítila mnohem lépe.'' Přiznala jsem. ''Ale upřímně, jsem ráda že tu jsem teď s tebou. Že vím, že alespoň jedna ze sourozenců na mě třeba nezanevřela.'' I když nebyl nejspíše důvod na mě nějak zanevřít, nevěděla jsem ani já co si myslet o tom, že jsem nikoho z nich strašně dlouho neviděla a pak ten zvláštní skok z léta do zimy... nevysvětlitelný jev. Alespoň pro mě se jevil dost nevysvětlitelně.

-> Luka

Netrvalo moc dlouho a svou sestru jsem doběhla. V něm mě skoro snad až počkala a pronesla pár vět, na které jsem chvíli na ní hleděla jak kdyby spadla z višně. Vychválila mou statečnost a já na ní hleděla s pootevřenou tlamou. Chvíli jsem neměla pořádně co dodat. Nakonec jsem se na ní mile usmála, kývla hlavou, když mě poplácala. ''Děkuji. Nečekala jsem to, ale jsi celkem fajn, ségra.'' Což jsem jako nemusela tvrdit, ale i když jsem s ní sotva pár minut, až tak jsem se nenudila. Rozhodně teď už můžu říct, že ji znám o něco více, než druhou sestru a našeho jediného bratra, který si byl s Cipher více než podobný. Než jsme však začali řešit cokoliv dalšího, už mi stihla zase dát babu a utíkat směrem pryč.
Se smíchem jsem zavrtěla hlavou a znovu se za sestrou rozběhla, stále platilo to, že jsem nechtěla aby zrovna dvakrát přišla k úrazu, taky bych si to mohla pak vyčítat, že jsem na ní nedala pozor, když jsem mohla něčemu zabránit. ''Hlavně koukej kam běžíš, ne že tě budu muset lovit z nějakého příkopu!'' Protože se zdálo, že běžela a vůbec nevěděla kam a co si budem, já to taky nevěděla! Tohle jsou místa kde mě nikdo nevzal a mimo ní se mohlo stát něco i mě! A kdo by nás pak hledal a zachraňoval!?

-> Les u mostu
/Splň jeden se smečkových miniquestů✓

S přivřenýma očima a skoro vyraženým dechem jsem se doopravdy ocitla na zemi. Ještě jsem to nestihla pořádně vydýchat a už ze mě sestra slezla a blbla dále. Ještě notných pár vteřin mi trvalo se dostat k sobě a poté jsem se pohotově přesunula do stoje. Vločky létali kolem Cipher díky tomu, že ve sněhu skákala jako malé vlče, i když už jsme dávno dosáhli dospělosti. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se usmála, letmě jsem pohoupla ocáskem a svým způsobem sestru nějak napodobila, celkem to mohla být legrace...
Tedy se stalo, že jsem začala chytat do tlamy kousky sněhu, které okolo nás jen vířili, díky Cipher. Vždycky to tak pěkně zamlasklo, když jsem po vločce chlamstla. Po chvíli mi to dokonce skutečně začínalo připadat jako legrace, že jsem málem na přítomnost sestry zapomněla! Ale rychle se připomněla svým hlasem a nejspíš začátkem nové hry. Ovšem měla jsem z toho takový zvláštní pocit, že bych ji neměla nechat samotnou, ačkoliv jsme příliš blízký vztah nikdy nestihli vytvořit.
Rozběhla jsem se za ní dřív, než by se mi vůbec stihla ztratit z dohledu. Já už se v horách poměrně vyznala, stihla jsem po nich chodit sem a tam snad x-krát (asi pětkrát?, lol), takže jsem věděla víceméně kde si dát pozor, ale ona? To jsem netušila a asi jsem úplně nechtěla mít na svědomí její případný úraz. ''Počkej na mě!'' Zvolala jsem za ní, ale měla jsem takový pocit, že úplně nebude chtít zpomalit a tak jsem se ji snažila jednoduše dohnat. Třeba ji podceňuju. No tak Vitt, hlavně ji neztrať.

-> Temný les
Chyť do tlamy vločku✓

Byla jsem celkem zamyšlená nad těmi všemi věcmi ohledně smečky a Einara a vůbec že jsem dlouhé měsíce neviděla nikoho z rodiny, že jsem si vůbec nevšimla, že na mě zdáli shlíží jedna ze sester a plácá vůči mě útok. Tedy pozornost jsem začala okolo věnovat, až sněhový útvar dopadl pár centimetrů před mě a trefit ho o kousek dál, je na mě.
Pohotově jsem se začala rozhlížet na tvůrce sněhového útoku, a dřív než jsem stihla zachytit nějaký pach se po svahu řítila mým směrem tmavě hnědá skvrna. Zdá se, že se jednalo o jednoho z mých sourozenců- dvojčat. Čím níž na svahu byla, tím víc to vypadalo, že je připravená skočit po mě. Neměla jsem moc na přemýšlení čas, zda se jednalo o hru, či na mě, chtěla opravdu zaútočit a tak jsem jen zůstala stát a čekala na prudký náraz, který nejspíš skončí vyvalením se do sněhu..

<- Hraniční pohoří

A netrvalo to moc dlouho. Již jsem znala tyto hory a tak jsem se brzy dostala na území a s poměrnou ladností jsem se dostala až k úkrytu. Do úkrytu jsem však nešla. Zůstala jsem venku a rozhlédla se. Pachy některých byly poměrně slabé. Byly tu, ale tak slabé, že jsem téměř nedokázala rozeznat kdo za poslední dobou na území byl či nebyl. Neznala jsem sice všechny členy, ale ty které jsem znala- rodiče, sourozence, Alfu Einara, Yara a Třezalku- ty jsem mezi těmi všemi slabými pachy opravdu nedokázala pořádně rozpoznat. Byly tu vůbec za poslední dobu? Já tu taky koneckonců nebyla, neměla jsem důvod nikomu nic vyčítat, budu vůbec ráda když to nikdo- hlavně Alfa Einar, nebude vyčítat mě.

<- Kvílivec (Přes Luku)

Rychle jsem přeběhla od jezera, přes luku až k známým horám kde jsem se narodila a sídlila má rodná smečka. Ani naší Alfu jsem neviděla... naposledy možná tak jako malá.. Pouvažovala jsem. Jako mladá bojovnice jsem vždy toužila, že pro naší horskou smečku bych i život položila, ale tohle bylo... no musím určitě zjistit co a jak.. Sama jsem navíc byla i dlouho pryč. Určitě chci tomu dát šanci, znovu všechno a všechny poznat.. Alatey byla mým domovem, kterého jsem se nechtěla tak jednoduše o něj přijít, Vždyť jsem ho chtěla vždycky umět perfektně bránit. Pomyslela jsem si a s touhle myšlenkou jsem překročila hranice smečky.

-> Alatey

Povzdychla jsem si. Nějakým záhadným způsobem jsem se oddělila od Yara a Leta se kterými jsem doposud strávila čas. Ale nějak více jsem se nad tím nepozastavovala. Rozhodla jsem se vrátit nahoru do hor. Tady dole v nížinách nebyla taková zima, která se tu zatím přiřítila za tu dobu, jako byla nejspíš nahoře u nás doma. Ale mě zima nevadila, ne tolik co možná jiným vlkům co měli řidší srst, než například jsem měla já.
Vydala jsem se cestou, kterou jsem si moc dobře pamatovala tam, kde sídlila naše smečka. Naštěstí jsem to neměla nějak daleko a tak jsem se mohla jít podívat domů, zda tam třeba někoho nenajdu. Možná rodiče se kterými jsem se neviděla pomalu celé své dětství, možná sourozence které téměř jsem neznala? Kdo ví, a asi mi to bylo úplně jedno. Ale asi by mi to být úplně jedno nebylo. Neměli bychom mít k sobě dobré vztahy? Yaro a Leto jako bratři vypadali že spolu vycházeli dostatečně. Semkla jsem pysky k sobě a se zamračeným pohledem a v klusu se blížila do smečky.

-> Hraniční pohoří (přes Luku)

<- Hraniční pohoří (Přes Květoucí louku)

Snad se mladá vlčice zatvářila trochu zklamaně, že se tak jejich sourozenci nejmenovali. Ona kdyby pojmenovala děti po jaru a létu, určitě by už je pojmenovala i nějak po podzimu a zimě! Ale to předbíháme její dalekou budoucnost. Prozatím vůbec hledala sama sebe.
Nakonec prošli loukou, na které už byla a brzy se objevila na novém místě, jen o pár kilometrů dál. ''No teda. Takové hezké místo a takový kousek od hory. A já se furt zdržovala jenom tam!'' Snad kolem ní vzlétli nějaké jiskřičky? Ne, to se určitě jenom zdálo, protože mladá soptila, byla naštvaná, že skoro nic neznala. Poslušně seděla doma a v jejím bezprostředním okolí, že svojí domovinu neznala. Napila se po vzoru vlků z vody a lahodně si olízla čumák, poté věnovala pohled Letovi, jako že ho poslouchá. ''Budu ráda, alespoň někdo mě něco naučí i z praxe a ne jen teorie!'' Zahoupala ocasem nadšeně. Puberťákům se nálada měnila tak rychle! ''Určitě mi to půjde!'' Byla sebevědomá, což bylo dobře, ale nebylo to sebevědomí až příliš vysoké? Jak bylo známo, takovým brzy přijde pád.