Příspěvky uživatele

< návrat zpět

~Xander, Illiana~

Malá Vittie byla naprosto vyděšená ze svého okolí. Ovšem z velkého vlka cítila jakési bezpečí a když ji olízl na hlavice, pocítila jakousi úlevu. Podívala se na něj a prohlédla si ho. Cítila k němu jakési pouto, jakoby ji ten tvor patřil. Promluvil k ní a nazval ji Vittie. Takže takhle se jmenovala? Vittie? Byla zmatená, ale líbilo se ji to. Spokojeně knikla. Jeho další slova příliš nepochopila, a pak zaznamenala jak ta podobná koule chlupů se blíží k ní. Teď už tak vyděšená nebyla, spíš na ní zvědavě hleděla a když si její sestra lehla k ní a promluvila.. Mluvení? Uměla to Vittani také? Zkusila otevřít tlamičku po jejím vzoru a... a nic. Nic z její tlamičky nevyšlo. Zamračila se a pořádně se nadechla. Co vlastně by měla říct? Zkusila si vzpomenout na vlkovo jedno slovo. To se ji přece líbilo nejvíce. ''Tááááááá.'' Nemít slabý hlásek, zařvala to na celý úkryt smečky, ale slyšelo to maximálně blízké okolí. Ovšem ji se to nelíbilo! Neřekla co chtěla! Zamračila se znovu. ''Tááá.'' Zkusila to znovu, ale nedokázala to spojit ve slovo. Bylo to tak těžké! Podívala se na svého otce a zakňučela, instinktivně i uši smutně stáhla.

~Xander, Illiana~

V Alateyském smečkovém úkrytu dost času prospal ještě jeden živůtek, jenž se ještě příliš neprojevil. Tato slečna nereagovala ani na svého sourozence z dvojčat ani na vlče od jiné vlčice. Skoro by se zdálo, že je neprobuditelná.
Ovšem ani její otec se nevzdával a šťouchl do spícího těla. Ejhle! Tělíčko Vittani se konečně rozhýbalo a ona konečně po několika dnech otevřela své pronikavě oranžové oči. Zakňučela. Viděla zde tolik tlap a nepoznala kdo byl kdo. Ač byla nejstarší, v tuto jedinou chvíli byla celkem zpomalená, možná ji pár dní bude trvat dohnat své sourozence, ale v tuto chvíli potřebovala uvědomit si, kým vlastně byla. Zatím byla vyděšená z téhle chvíle, která po probuzení nastala. Zmateně zaměřila zrak na na stejně velkou kuličku jako byla ona, a na velkého tvora, který byl jako ony. Knikla. Co měla dělat? To netušila. Kým byla, kde byla? Kdo to všechno byl? Postavila se na tlapky zmateně, Chtěla couvat od nich, ale tlapky se ji podlomili a ona kecla na zadek. Znovu zakňučela..

A někdy v této době se právě malé Vittani začali tvořit vzpomínky, které si postupně začala pamatovat. A jedna z prvních vzpomínek patřilo právě matce a sourozencům.
Když se konečně však probudila, plně vnímala. Viděla, že sourozenci se postupně snaží postavit. A přece nehodlala být pozadu! Knikla, aby na sebe upozornila, přece tady byla taky! Začala zapojovat všechny svalíky, které dokázala pocítit a rozhodně byla o hodně odhodlanější se postavit! Tolik se snažila, narovnala úsměšně přední tlapičky, ale když chtěla zapojit i ty zadní, přestala se soustředit na přední, které se povolili a ona padla na svůj čumáček. Nespokojeně zakňučela. Přece se nenechá svou sestřičkou(nebo bratříčkem?) porazit. Ne, že by si uvědomovala, své vlastní jméno, či snad jména sourozenců, jen bezpečně cítila že patří k ní.
Zkoušela to znovu a znovu a velmi nešikovně, s plno pády, ale nakonec se tak nějak hodlala dopajdat ke kuličce, která vypadala jako ona.

Už to bylo dalších pár dní, co se malá kulička neustále vrtěla, spala a jedla. Plazila se od místa na místo a pomalu slyšela i ostatní sourozence kteří se, stejně jako ona, stále něčeho dožadovali.
Její tělíčko pomalu nabíralo síly. Ovšem stále to nebylo to pravé a stále ležela u matky a vnímala její teplo a stále se živila jejím mlékem, které Vittani a jejím sourozencům dávalo to nejlepší do začátku co potřebovali.
A pak se to stalo, byla ta správná chvíle. Její oči se pomalu rozlepovali. Poprvé za svůj kratičký život začala vnímat svět i jinak, než ho vnímala doposud. Prvně to bylo všechno rozmazané, všechno na co nahlédli její výrazně oranžové očka. Trvalo dlouho, než si její zrak přivyknul na to všechno. Ale nebála se, kupodivu to byla zvědavá vlčka, která hlavičkou splašeně hýbala ze strany na stranu a převalovala se, aby viděla všechno. To ji brzy však unavilo a znovu šla najít matku, kterou již viděla. Věděla kudyma už se plazit, aby zase nakrmila své bříško. Tlapičkama pohybovala v podobě masírování kolem struku, když sála tu bělostnou tekutinu, která ji i po boku tlamičky vytékala bokem, protože nestíhala ještě polykat. Když byla najezená, tak se převalila na bok a na něm opět hluboce usnula. Ještě musela na větší zkoumání a dobrodružství nabrat mnohem více energie a sil.

Na začátku byli jenom tři věci, teplo, tma a lahodná tekutina, která dokázala řádně zasytit a dodat potřebné živiny. Bylo to totiž přesně to období, které si žádný živý tvor, ať už byl sebevíc vyvinutý a dokonalý, nepamatoval. To období vlastního příchodu na svět mezi živé.
A tohle byl i tento případ. Vlčici Cinder a vlkovi Xanderovi se narodili jejich potomci a tohle měl být začátek životního příběhu jedné z nich. První, která z vrhu se prodrala z lůně matky ven, Vittani.
Malá byla jen chlupatou kuličkou, která kromě tepla své matky a svých sourozenců, dokonce i hladového bříška, necítila zhola nic. Její dny byly plné spánku a dobrého mateřského mléčka, kterého se neustále dožadovala a byla opravdu uvřeštěná, když se ji nedařilo narazit hned na struk o který se prala se sourozenci, aby se k němu dostala jako první. Naštěstí pomoc v podobě matky tam pro ní stále byla a tak se ji většinu času podařilo bezpečně ke struku dostat. Prozatím se však nic zajímavého nedělo, prozatím malé chlupaté tělíčko strávilo většinu svého času u bříška své maminky ze kterého šlo příjemné teploučko. Život této malé byl tak dokonalý, neboť ji nechybělo k žití zhola nic.