Příspěvky uživatele

< návrat zpět

hod 4
Duch matky se čím dál víc různě vlnil, já se vztekala, a ona svou podobu ztrácela. Sachi ta jen křičela, že se má přestat, ale Wiss a Ořešák se postavili mezi nás. Jindy bych možná byla vděčná, ale teď.. Krčila jsem se jen před zlým obrazem své matky, který se zvětšoval. Všude okolo snad začínala být ještě větší temnota a stvoření před námi se zvětšovalo. Ozvali se hlasy. Znala jsem je. Otevřela jsem oči a hleděla jsem na ně, temné duše mé rodiny. ''To není pravda!'' Štěkla jsem a z tváří se mi kutáleli slzy dál, ''Není!'' Další hlas. Jen velmi špatně jsem si jej pamatovala, ale nakonec se však ukázala, Iliana. Sestra, které odešla z ostrovů, ''Ty jsi opustila nás, odešla si bez rozloučení! Všichni jsme to viděli. Není to moje vina, ty jsi nás opustila. TY!'' Ječela jsem. Zahlédla jsem jak před jiskrami, které z mého těla vylétali bytost ustupovala. Přimhouřila jsem oči a hleděla na zářící věc uprostřed vší té temnoty, Poprvé teď za celou chvíli jsem se narovnala, ''Nehraj si na mojí rodinu! Nic o ní nevíš!'' Štěkla jsem, A sledovala jak se to snad nyní snaží mluvit k Sachi, Oheň se začal nade mnou formovat v jednu obří jehlici, oheň plál a rozsvěcoval tu temnotu okolo nás., ''Spálím tě na popel,'' Procedila jsem skrz zuby a jehlice obrovského žáru zamířila do útrob temnoty. (hod 5)

<- Most

Měla jsem výčitky, že jsem Indri nepomohla, že jsem ji poslechla a se staženým ocasem odešla z mostu.. Byla duch, asi nemohla znovu umřít, ale taky jejich boj mohl trvat věčně? Jak dlouho jsme měli čekat? Přesto jsem se držela vnitřního pocitu, že by nebyl úplně dvakrát dobrý nápad se tam vracet.
V Temném lese byla mlha a tma snad ještě silnější, než obvykle, ale bylo to nejspíš tím, že jsme byly někde mezi životem a smrtí? Pokračovali jsme lesem, rozhlížela jsem se a snažila se prozatím najít nějaké další stopy, které by nás mohli dovést k malému vlčeti, které jsme chtěli vrátit k jeho matce, aby nalezli svůj klid a mohli z tohoto místa odejít společně.. Ale.. Vittani.. Ozvalo se. Já jsem viditelně strnula a zastavila se na místě. Jen však na krátký moment a pohotově jsem se otočila směrem, kterým se to ozvalo. A stála tam ona. ''Ma..mi..'' Šeptla jsem šokovaně, plná pocitů. Ta stále nezhojená rána se znovu otevřela. Přišla blíž, ''Mami, ty mi chybíš..'' Reagovala jsem. Snad snaha, že bychom si nyní mohli promluvit? Vůbec mi nedocházelo, že tohle může být jen další past, byla jsem prostě naprosto odvařená z toho, že matka stála přede mnou.. Matčin tón se pomalu začínal prohlubovat, začínal být přísným, ''Mami, já..'' nestihla jsem se ani obhájit, toho co tu dělám, začínala mě vyčítat a mimo jiného ke mě došla a otřela se a já jsem pocítila obrovský chlad při jejím dotyku, ''Já jsem tě neopustila!'' Do očí se mi nahrnuli slzy, ''Zaútočili během srazu, mami! Ty to víš!'' I já jsem začala zvedat hlas. Byla to pravda, nikdo jsme ji neopustili.. Byla to nehoda! ''Zemřela jsi s úsměvem na tváři,'' Zvážněla jsem i přesto že se mi kolem těla začínal objevovat dým, emocionální plamen se opět chystal vrhnout z mého těla ven, ''Zemřela jsi s hrdostí že jsi ochránila svou rodinu a smečku, ani po smrti bys nikomu nevyčítala nic!'' Štěkla jsem a udělala krok zpět, Jiskry už kolem mě jen poletovali, ''Ty nejsi moje matka!'' Štěkla jsem znovu i s náznakem zavrčení. Chtěla jsem se bránit, ignorujíc že by to mohla být opravdu duše moje matky, ale přesto přes přikrčení, oheň a tekoucí slzy jsem vypadala akorát tak jako malé zlomené vlče, které skutečně jen před pár dny o svou matku přišlo...

<- Les u mostu

Pomalu jsme šli k mostu. Poslouchala jsem dedukce o tom kdo vlastně malého Tylooa mohl unést, ale přímo nějak konkrétně jsem se do toho nezapojovala. Do chvíle, než jsme k mostu došli a někde tam byla další duše, kolem které se tentokrát vznášela taková zvláštní temná aura. Mojí společnici začali už přemýšlet nad tím jak se přes ní dostat, ale já jsem byla prozatím teď uvězněná ve svých myšlenkách na matku zda svůj klid nalezla. Dřív, než jsem se nějak stihla vzpamatovat tak duch na mostě začal vykřikovat že hoří, ale když jsem se rozhlédla rozhodně nehořelo nikde, ale pocítila jsem odporně chladivý pocit na zátylku, když se duše zadívala na mě, přímo do mých očí. Řvala že za to můžu já, protože mám ohnivé oči. Připravila jsem se zcela přirozeně k útoku a moje tělo se lehce přikrčilo, když ke mě stará mrtvá duše štěkla a zamířila, že snad zaútočí. Jenže to se mezi námi objevila okamžitě Indri a štěkla že ji zdrží a okamžitě máme jít na druhou stranu. Svůj obranný pohyb jsem změnila k útěku a slova Indri jsem hned poslechla a snažila se co nejrychleji dostat na druhou stranu do druhé části lesa. Na mostě jsem se otočila a sledovala ještě boj vlčic a také jestli se i mí společníci dostali na druhou stranu v pořádku. Prozatím jsem se dost nevyjadřovala a když jsme byly všichni, tak jsme šli do lesa...

-> Temný les

Poté co jsme se nakonec shodli na tom, že to zkontrolujeme v jeskyni kde Indri žila, jsme kráčeli lesem za její duší. Okolo nás se postupně zjevovali nejspíš různé další a nelhala bych kdybych řekla že jsem měla nutkání každou duší prohlédnout, zda jedna z nich by třeba nebyla má matka, ale.. dost možná to všechno byly duše, které nenalezli klid a proto nás Indri varovala o tom, že ne všechny jsou dobré. A já chtěla hrozně věřit tomu, že máma klid nalezla.
Došli jsme nakonec k malé jeskyňce, která už jen při prvním pohledu vypadala, jako něco kde opravdu žila jen vlčice se svým mládětem. Dovnitř jsem vešla jako poslední a nejspíš jako všechny předemnou i mě praštil do čumáku smrad, který se tu držel. Shnilé netknuté maso, kožešiny zašlé a dlouho nevyužité. Bylo mi až líto při pohledu na tohle.
Chtěla jsem se ohlédnout okolo sebe s tím, že jsem plánovala navrhnout teda přejít k řece kde vlčice utonula, že třeba tam se nechází nějaké další stopy, ale když jsem se ohlédla nikdo nikde. Modrá vlčice zmizela a jeden po druhém odpadli, omdleli. A... já zároveň s nimi.
Byl to krásný den, cítila jsem se spokojeně a měla jsem vše co jsem potřebovala. Možná jsem na chvíli usnula, netušila jsem. Ale najednou se sluncem zalitý den proměnil v temnotu a já měla hrozdný strach. Předemnou stála postava, do tváře jsem ji neviděla. "Mamíí," Křičela jsem opakovaně, ale odpověď ani záchrana nepřicházela, ježila jsem se jako ježek, snažila se zmizet, ale nepomohlo mi to, neznámý mě vzal do tlamy a vyběhl z jeskyně ven. Všude okolo byla tma, jediný co jsem dostatečně zaznamenala, že se mi zhoupl žaludek a byla jsem jak na houpačce a ne zrovna z toho, jako když se mnou utíkal...
Prudce jsem otevřela oči a zhluboka jsem oddechovala. Dokonce jsem měla žaludek na vodě. Že jsme omdleli? "To je..." Ani jsem větu nijak nedokončila a pocítila jsem jak mi po tváři stéká slza. Hned jsem ji utřela. Oklepala jsem se a poslouchala jsem ostatní. Dle Sachi ty vize byly snad nějaké vodítka a postupně začali své sny vyprávět. Nakonec se dostala řada na mě. Mě to dostalo jako kdybych to skutečně byla já. Tak mi matka chyběla a sen o tom, že ji už skutečně nikdy nezavolám... "Myslím, že.. myslím že mě se zdál asi další cíl naší cesty." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Unesl mě pryč z jeskyně, a po chvíli jsem byla jako na houpačce a vítr kvílel ze všech stran. Takový pocit jako když procházíme Mostem." Řekla jsem tedy nakonec velmi zkráceně, "Takže jestli máš pravdu Sachi, myslím tedy že bychom měli jít k mostu a malého Tylooa tím směrem někdo unesl." Zakončila jsem tedy svou větu a podívala se i na Wisse s Ořechem. Nakonec na Indri, "Tedy k mostu." Řeknu a pomalu se tím směrem vydám.

-> Most

Sachi, jak se konečně šmíračka představila, nám povyprávěla proč vlastně byla schovaná. Wiss to shledal jako něco, co opravdu sledující vlci dělají. S čímž jsem souhlasila. Ale už jsem se k tomu nevyjadřovala. Osud nás s dvojicí vlků ironicky spojila, protože pak celé to divadlo s tmou, světluškami, modrou levitující vlčicí. Padali otázky na které mrtvá vlčice vskutku odpovídala. Na moment jsem stáhla uši v hlavě, Doufám že duch matky klid nalezl.. Bolestně jsem přivřela oči a pak jsem se zase narovnala, když na otázky odpovídala dále. Vlčice utonula, a její syn se ztratil už jako štěně z jeskyně, mezitím co Indri se vydala lovit. Je až ironické jak moc podobný příběh to je.. Naše dětství bylo s rodiči velmi krátké, ale jen snad díky náhodě jsme to přežili.. ''Myslím tedy, že jsme se tu poměrně shodli, že ti tedy pomůžeme najít tvého syna.'' Vystoupila jsem za celou skupinu, jelikož kromě slov se k tomu snad nikdo neměl. Na Wissovi slova o tom, že si opravdu později ještě promluvíme, tak jsem jenom s úsměvem a s díky přikývla. Pro teď jsem byla ráda že alespoň jednoho vlka tady znám a že se alespoň na něj budu moct v rámci možností spolehnout.
Vlčice nám dala jakési přívěšky se kterými můžeme vidět ostatní duchy a že.. ne všichni jsou dobří, ''Takže jako v našem světě živých. Nějak si snad poradíme.'' Kývla jsem rameny. V tomhle jsem se cítila sebevědomě, ale kdo ví co nás vlastně všechno čeká. A nasadila jsem si onen přívěšek.
Střihla jsem ouškem, když se v dálce ozvalo kvílení malého vlčete. Zpozorněla jsem a ohlédla se na svojí povedenou skupinku, Tohle může být past. To by bylo až příliš snadné. Tam padneme beztak akorát do pasti. Wiss prohlásil, že by bylo nejlepší začít rovnou od začátku, s čímž souhlasil i Ořech. No a Sachi ta se jen na nás obrátila a přílišný názor nevyjádřila. Podívala jsem se na samčí společnost, ''A já s tím souhlasím také. Prvopočátek je nejlepší volbou odkud začít.'' Kývnu v souhlas a podívám se na vlčici, ''Prosím, ukaž nám kde jsi žila.'' Promluvím k zbloudilé, smutné duši. A tak jsme si zvolili, jít do jeskyně kde Indri žila, zde v Lese u Mostu a hledat stopy tam.

Zdálo se že si mě pamatoval. To jsem Wissovi musela tedy věnovat menší úsměv. ''Bylo to tak dávno, co jsme se viděli naposledy.'' Dodám tedy. ''Hele, můžu se tě na... Ani nestihnu dokončit větu, než se pak se musím až překvapeně podívat okolo sebe, když nedaleko nás někdo vyjekne. Stáli tam dva vlci. ''Vy nás sledujete.'' Zamračím se a lehce se mi zježí chlupy po celé délce zad. Na tohle jsem začínala být dost háklivá a nedůvěřivost k cizím vlkům prostě.. rostla.
Jenže než jsme se dostali k nějakým odpovědím, světlo v celém lese skoro začínalo zase uvadat. Co se to děje? Určitě ještě den být nestihl skončit, aby začala zase hluboká noc. Najednou jedno světélko, dvě.. najednou jich prolétla obrovská spousta. Musela jsem až přivřít oči, protože tolik světla z drobných světlušek, bylo prostě.. oslepující. Z mojí srsti se začalo doutnat. Ale dřív, než bych je stihla nechat shořet, světlo zase utichlo. Pocítila jsem mrazivý pohled na sobě a když jsem se otočila, skoro jsem nevěřila vlastním očím. Duch!? Vlčice byla modrá, průzračná a rozhodně nebyla na zemi, nýbrž nad ní. Žádala o pomoc, žádala o nalezení svého syna. Její syn je také duch? Nakloním hlavu lehce nevěřícně. Oči mám přimhouřené. Vlci, které jsem podezřívala z toho, že nás s Wissem sledují se svých dotazů hostili jako první. ''Kde jsi svého syna viděla naposledy? A především kdy? Je dost možné, že bychom tvého syna ani nedokázali najít.'' Upřímně se mi do toho ani příliš nechtělo, proč bych to měla dělat? Mě matku taky nikdo v jejím světě nenajde. Švihla jsem ocasem a podívala jsem se na vlka, který se představil jako Ořešák. Ušklíbla jsem se. Bylo to opravdu podivné jméno. A s vlčicí, zdá se, byly z jedné smečky, jen netušili o svých jménech navzájem, Tak tohle by Einar nedopustil, aby se členi navzájem nějak pořádně neznali. Atateyská smečka byla vskutku asi stále nejlepší volbou a to jsou přesně ty důvody, proč bych o žádné jiné neuvažovala. ''To opravdu nejsme. Máš recht Ořechu.'' Máš zlatého bludišťáka! ''Vlci co mě znají mi říkají Vittani. Procedila jsem nakonec k dvojici. A pak jsem se podívala konečně na Wisse, ''Nevím co se to tu děje, ale nejspíš téhle modré dámě nemůžeme říct Ne, ale později bych si ráda promluvila, v soukromí bez cizích uší..'' Střihnu ouškem a naznačím očima, že ty cizí uši myslím onoho Ořecha a vlčici, která se ještě nepředstavila.

× Odhal následky potop
<- Most

Když jsem nakonec most přešla, přirozeně pokračoval les. Tady bylo více světla, než na straně druhé a nikdy jsem vlastně nedokázala přijít na to proč. Ale co.. Kráčela jsem pomalu, bylo zde spousta vyvracených stromů. Bylo mi jich až líto. V tom jsem na moment vytřeštila oči. ''Snad je mámin strom celý..'' A už jsem věděla co udělám jakmile se na území vrátím a to, kontrolu toho krásného stromu, který vyrostl na matčině hrobu. Zavřela jsem na chvíli oči a snažila se potlačit slzy, které se mi draly na povrch. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Když jsem se už cítila klidnější. Rozhodla jsem se pokračovat dál. Všude bylo bahno, po trávě nebylo místy ani památky a zvěř snad mohla jen doufat, že stihne ještě něco znovu narůst, aspoň trošku, aby do zimy stihli trochu nabrat zásoby. A my mimo jiné také...

Moje cesta pokračovala lesem hlouběji a hlouběji a světlo mezi stromy, které se tu po spoustě dnech drali mi zasvítili na ležící postavu. Přimhouřila jsem oči. Černý vlk s pláštěm, bez ucha.. Okamžitě jsem si vybavila popis Einara. A na svojí starou známost, když jsem byla ještě malé štěně. Wiss! Skoro jsem se ani nezdráhala a k vlkovi jsem se přiblížila ještě blíž. Nevěděla jsem zda být nadšená, či snad naštvaná a okamžitě na něj vysypat svůj problém a velké otázky. Popravdě jsem k němu přišla s dost smíšenými pocity, ''Ráda vidím, že ses ani trochu nezměnil.'' On mě viděl naposledy jako opravdu malé vlče. Bude si mě vůbec pamatovat?

<- Hraniční pohoří (Přes Temný les)

Sešla jsem z hory a skoro jsem se ani neohlížela, že bych se měla jít přesvědčit o tom, že jsou všichni v bezpečí.. Živí a zdraví. Inu, skutečně bych to udělat měla, ale obávala jsem se, že bych zase začala jiskřit. Smrt matky byla stále dost čerstvá, i když během této krize nebylo téměř čas na tohle vůbec myslet, teď jsem to byla já a moje myšlenky. Ale co mě dokázalo vrátit do reality, tak to, že jsem se dostala k tomu starému vrzajícímu mostu. Oklepala jsem se a rozhlédla se. Byla jsem vlastně překvapená, že si ho velká voda nevzala sebou. Dokud jsem stála pevném okraji, tak jsem se podívala i dolů. Na dno stále dohlédnout, nejspíše nešlo. Pak jsem most zkusila rozviklat, ale nevypadalo, že by se měl každou chvíli rozsypat. A tak jsem nakonec přes ně přešla na druhou stranu. Zkoušela jsem nad tím moc nepřemýšlet, tedy vyjma toho jak tenhle starý most vlastně po tom všem drží a kdo ví jak dlouho je vlastně starý.

-> Les u mostu

Spala jsem v jeskyni, kterou jsem si našla, byla jsem tu stále s tím vlkem, ale ten se taky zdál že spí. No, neměli jsme spolu tady žádné resty a tak jsem se prostě rozhodla odejít. Zdálo se že přes mraky začali drát první paprsky světla. Rozhlédla jsem se. Dokonce jsem nakoukla dolů z hory a to tudíž vypadalo, že i voda začíná se pomalu stahovat. Lehce jsem se usmála. ''Konečně.'' Povím si a sleduji jak se mezi již potrhanými mračny dere světlo a díky tomu že pořád lehce prší se vytváří světelný most. Duha. Byl to moc hezký pohled, nová naděje že se zdejší bohové nerozhodli ostrovy zcela utopit. Ale bylo na čase, že? Oklepala jsem se, lehce protáhla a pak se postupně vydala z hory pryč. Ale co by? Domů jsem se ještě nechtěla vracet. Nebyla jsem na to stoprocentně připravená.. Naplánuju si ještě krátkou procházku na druhý ostrov a pak se možná vrátím. Jestli už vody opravdu začínají opadávat, tak bych se mohla pustit do plnění úkolu. ''Doufám, že Tiara bude mít na mě čas..'' A tak jsem tak uvažovala nahlas. S Tiarou jsem ještě čas netrávila a ani nelovila, byla jsem zvědavá a těšila jsem se na nové zkušenosti.

-> Most (Přes Temný les)

× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4
A než jsem si to také stihla nějak uvědomit, poté co jsme se tak všichni seznámili a zahřáli u odvaru z trychtýřku. Tak zrzavá vlčice odešla spolu s Aerrav do své smečky a já jsem tu zůstala s tmavým vlkem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Bylo mezi námi dlouhé ticho. Prozatím jsem se nikde nechystala a tak nějak se zdálo, že vlk se taky v tuhle chvíli nechystal. Pak, ani nevím jak dlouho to ticho trvalo, se rozhodl promluvit. Své oranžově žhnoucí oči jsem na něj zamířila. ''Kvůli mojí magii. Ty snad neumíš ohřát vzduch kolem sebe?'' Pozvednu pomyslně jedno obočí a zkoumám vlka nějak blíž. Měl rudé oči. ''Máš rudé oči, tak asi taky vládneš ohněm, ne?'' Doplním svůj dotaz a mávnu ocasem. Zvláštní.. Ještě jsem nepotkala nikoho kdo by si svou magii neuvědomoval.

× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku
Vlčice se tu s vlkem pomalu usídli a věnuje celou svou konverzaci převážně mojí společnici. Já jsem poslouchala tak na půl ucha, protože se mě to přece jenom netýkalo, že? Sledovala jsem je jen ostražitě a byla jsem připravená snad na cokoliv, co mohlo přijít. Všimla jsem si taky jak se těkal její pohled k našemu ještě z velké část nesežranému zajíci, ale šanci se přes nás dostat neměla, takže jsem nijak nedělala závěr. Po chvíli požádá o nějakou misku a tak tu pomocí země tedy vytvořím a sleduji ji co dělá. ''To jsem už někde slyšela.. myslím..'' Aby se neřeklo, že mlčím jako hrob.. ''Vittani.'' Reaguju také na jméno.
Po nějakém čase se to zdálo být připraveno a se souhlasem zrzavé vlčice se trochu vyluhované bylinu napiju a po chvíli i cítím příjemně hřejivý pocit uvnitř sebe. ''Je pravda, že se tu stahují všichni. Nejlepší bude, když svou smečku tedy půjdete varovat , pokud jsou na poušti, bude dobré se nejspíš přestěhovat do hor.'' Otočila jsem se k Aerrav, měla jsem o ní obavy.

Jsem fakt šťastná. Měla jsem z ní takový pocit, jaký jsem zmínila. ''Kdepak jsi zahučela, že ani liška za tebou nechtěla?'' Zasmála jsem se a pak celé to citlivé téma.. Ale! Než abych se dočkala odpovědi poté co Aerrav se snad skoro štěstím rozbrečela, varovně poskočím a zase se naježím, když nám někdo strčí hlavu do úkrytu. ''He?'' Nakonec se posadím a vlčici s dotazem si přeměřuji nedůvěřivým pohledem. Za ní stepuje taky ještě vlk.
Po chvíli se zdálo že Aerrav s vlčicí mají jakýsiho společného známého. Nakloním hlavu. Prozatím jsem se do konverzace nějak extrémně nezapojovala. Tohle asi bylo.. mezi nimi?
Nakonec protočím očima a lehce se posunu od vchodu, ''Nestůjte na tom dešti, můžete si o tom tady popovídat v suchu.'' Přizvu je.. No, byla jsem připravená případně nás dvě zase chránit. Tentokrát nedovolím, aby se někomu něco stalo.

Vskutku jsme tu zůstali sami dvě.. Ušklíbnu se směrem k Aerrav, k jejím slovům. ''No jistě. Přece si nenecháme vzít svačinu, ne?'' Vzdychnu a trochu se zas oklepu. Jakoby mi ze srsti vyskákali poslední jiskry a z mojí srsti se přestane kouřit. Pak se posadím a kouknu na Aerrav, která se rozpovídá o svém domově. To je poprvé co mi něco prozradila ze své minulosti a.. inu nevypadá příliš nadšeně. Popojdu trochu blíž k ní a opětuji ji stejné gesto, která ona předtím věnovala mě. Lehce se o ní otřu, ve snaze zvednout ji náladu. ''Určitě jo. Klidně se tam pak s tebou vydám, hm?'' Navrhnu s milým úsměvem. Přívětivý úsměv, ten jsem odkoukala od ní. Doposud jsem moc jinak nezažila tohle.. ''Abych řekla pravdu.. Mámu jsem moc neznala, ale co jsem s tebou.. Jako bys mi ji v něčem připomínala. A i když jsem vlčice zdejších hor, moc ráda bych se s tebou vídala často. Jakoby mi tě snad bohové seslali...'' Ale byla to pravda? Nejspíš jsem se k ní citově navázala za tu chvíli co jsme spolu nyní prožili a prostě.. měla takovou matka auru. A mě matka tak chyběla, že jsem se vtiskla do téhle sněhové vlčice.

× Ubraň svůj úlovek 3/3
Liška i přes moje varovné jiskry a vrčení se jala zaútočit a v ten moment jsem ji útok opětovala. Útočili jsme na sebe všelijak a chlupy lítali do všech stran. Jeden by si toho možná i všiml, kdyby nebylo tak mokro. Jednou jsem ji vrazila facku já, po druhé ona. Zakousla jsem se ji do hřbetu a ona se mě snažila vymanit, což se ji i nakonec povedlo. No, rozhodně jsem ji neplánovala pustit ke své blízkosti a už vůbec ne k Aerrav. Netušila jsem jaké má schopnosti ona, ale dle toho, že se ještě nezapojila, tak mi spíš kryla záda a snažila se moc do mého boje nezasahovat.
Když tu najednou, začala liška strašně bolestně vřeštět až to trhalo uši, které jsem musela stáhnout k zátylku.. protože to nebylo něco co bylo příjemné poslouchat přímo u uší. Liška sebou začala házet, jako kdyby se snažila uhasit. Ale zcela jistě jsem ji nezapálila já.. Nechápavě jsem rychle koukla po Aerrav, která vypadala že se hrozně soustředí. No můj pohled se vrátí na lišku ať se ji v hlavě honilo cokoliv, předemnou se zjevil ohnivý pás, který by musela jedině proběhnout, ale místo toho se pak.. vydala na útěk.
''Co ji to cvaklo?'' Zavrtím hlavou nechápavě a jakmile jsem si jistá, tak ohnivá zeď pomalu vyhasne a nechá po sobě jen tmavý popel. Jeskyně byla nyní vyhřátá víc než dostatečně.

× Ubraň svůj úlovek 2/3
Její vděčný úsměv byl vskutku velmi milým, o tom žádná! Byla to příjemná změna oproti tomu co se poslední dobou dělo. Měla takovou příjemnou auru kolem sebe a že tou jsem zrovna nevládla. Švihla jsem ocasem.
Jenže to nás při jídle vyrušila liška, která se k nám chtěla nasáčkovat a zabrat nám naše teplo i jídlo. Vtipné.. Liška byla to první co jsem ve svém učednictví stopovala a učila se jaký rozdíl je mezi mým otiskem a jejím. A teď potom všem se s ní konečně setkávám tváří v tvář.
Zavrčela jsem a moje bojechtivost, můj obranný smysl zapříčinil to, že se moje srst zježila jakmile jsem začala vrčet a tak jsme na sebe navzájem vrčeli. Z mého kožichu začali poletovat jiskry ohně. Vystartovali jsme po sobě asi přibližně ve stejnou chvíli až chlupy z obou začali lítat.