Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen blázen by mohl být šťastný za pohled smutných očí, které mu vlčice věnovala. "To už teď nejspíš nezjistíme. Ale je opravdu dobře, že jsi v pořádku," ujistil jí, aby jí nějak podpořil. Alespoň pro příště věděla, kterým vlkům se raději vyhnout. Zamával ocasem po jejích dalších slovech. "Doufám, a děkuji, že mi to přeješ," usmál se a střihnul ušima. Možná přeci jen byla docela milá. Nedala mu vlastně ani důvod si myslet opak. Měl jen prostě zažito, že být opatrný se vyplácí.
Jeho úsměv zmizel, když zmínila větu, kterou už mu někdo řekl. "Ano, to už mi taky někdo říkal. Nebo možná se odtud někdo dostal, ale nikdy se nedostal zpět, takže o tom nikdo ze zde žijících vlků neví," poznamenal, co si myslel on. Přeci jen to bylo logické a on se nechtěl tak úplně vzdát naděje. Kdyby nebyl hloupý a nenechal by se sejmout city, nebyl by tady. Vrátil by se k rodině a žil poklidný život dál. Takhle nejen přišel o svou partnerku, ale také o rodinu. A kvůli čemu? Kvůli sobě. Zastřihal ušima nervózně, protože nemohl změnit to, co se stalo. Mohl jen hledat cestu a cíl. Povzdechl si a zvedl opět ke Corinne pohled. "Mohl bych s tebou prozkoumat okolí, pokud chceš," navrhl jí. Přeci jen ve dvou by se cesta mohla zdát jednodušší. A mohl jí ochránit, kdyby se vrátili ti, kteří si na ní dovolili předtím. To však už nedodal. Jen se postavil vedle ní a zadíval se do dálky. "Máš tu na ostrovech nějaké své oblíbené místo?" zamával ocasem. Každý měl určitě nějaké místo, které bylo více oblíbené a některé, které bylo méně. Mohlo to o vlcích ostatně také něco málo prozradit, proto mu připadalo jako dobrý nápad se na to ptát.

Muselo být zvláštní neznat jiný svět než tento, protože se tu narodila. Ani on by neznal jiný svět, než ten, kde se narodil, kdyby se neocitl tady na ostrově. Zdálo se, že životy tu pokračují, stejně jako všude jinde. Jen to byl jiný svět a on ho zatím nedokázal přijmout za svůj domov. "Chápu" přikývl. "Nezasloužila?" vypadlo mu z tlamy udiveně, ale nechal svou otázku zaniknout, protože vycítil, že toto téma pro vlčici není příjemné, a tak se nechtěl ptát. Věřil, že každý měl svůj příběh, který si s sebou nesl, celým svým životem a musel se s ním nějak poprat. Dokud život nebyl u konce, pak ani příběh jedince neskončil. Nadechl se a opět se na tmavou vlčici zadíval. "Takže jsi také ještě nikoho z nich nepotkala?" zaujalo jej to, nemohl ten fakt jen tak popřít. Zdálo se, že opravdu byla pravda v tom, že ta smečka neměla pevně dané území. Bylo to děsivé a zároveň docekla fascinující, jen nikdy netušil, co někoho mohlo přimět k tomu, aby konal zlo. Opravdu někdo mohl prostě jen lačnit po krvi? Šlo o pomstu? Zábavu? Tohle šlo prostě mimo něj a nebyl schopný to pochopit. Svět dokázal být krutý, vlk se musel umět bránit a postarat se o sebe, ale neznamenalo to, že bude škodit všem, které potká. Pokud to tak skutečně bylo, znělo to krutě. Z myšlenek o Chaosu jej vytrhla její slova. "To je hezké. Mít tu rodinu" zlehka se usmál a zadíval se na kořist před sebou. Měl by jí co nejrychleji sníst, aby naplnil žaludek a mohl jít dál. Jaké měl plány byla ale dobrá otázka. "Chtěl bych prozkoumat ostrovy, zkusit jestli není nějaká možnost se odtud dostat" odpověděl zamyšleně a pohlédl na ní, jak se zvedla a prošla kolem něj. Sledoval jí a střihnul uchem, když ucítil její ocásek, jak mu přejel přes čenich. Přivřel oči a zadíval se na ní. Kdyby nebyl ještě zraněný ztrátou milované, nejspíš by to bral jako výzvu ke kontaktu. "A ty, jaké máš plány?" vrátil jí otázku zatímco na ní hleděl. Potom se pustil do zajíce, kterého za chviličku spořádal a sám se zvedl. Přemýšlel, že by se k ní mohl připojit, pokud měla někam namířeno.

Zadíval se na ní zkoumavě. Takže se titulovala jako princezna ostrovů? Netušil, že tu nějaká taková funkce byla. Možná si to sama o sobě myslela, ale spoustu z vlků jí tak neuznávalo. Pousmál se a střihnul ušima. Brát jí iluzi tak úplně nechtěl, ale na druhou stranu.. "Chápu. Narodila jsi se tady na ostrovech? Tvůj otec nebo tvá matka tu měli nějaké velmi důležité postavení?" zajímalo ho. Nechtěl se jí dotknout a zdálo se, že vymluvit by si to stejně nenechala. Minimálně teď neměl zájem o nějaký konflikt, takže bylo lepší jí v tom prostě nechat.
O své rodině mluvil rád, troufal si říct, že s nimi měl opravdu dobré vztahy a upřímně mu domov chyběl. Ještě si tu na ostrovech prostě nezvykl a nenašel své místo. Byl z toho smutný, ale někdo by mohl smutek využít proti němu, proto tuto emoci nedával najevo. Zavrtěl nad její otázkou hlavou. "Ještě ne, ale bratrovi věřím" odvětil k ní a zamyslel se nad tím. Pokud se Xander nezměnil za tu dobu, co se neviděli, tak mu nelhal. Vždycky by mu řekl, na co nebo na koho si dávat pozor, aby nenaletěl a on by udělal to samé, kdyby takové informace měl. "Zároveň jsem ale otevřený vlastním zkušenostem" dodal po chvilce a pohodil ocasem. Ukousl si mezitím kousek ze zajíce, zatímco vlčice zmínila svůj domov, spíš tedy smečku. "Rozumím. A co se týče rodiny? Máš tu někoho z nich?" zajímalo jej. Nevypadala, že by se cítila osamělá, ale sám věděl, že si osamělost mnozí nesli hluboko ve svém srdci.

Pozoroval jí, jak se pustila do zajíce. Takže přeci jen mu plánovala něco nechat z jeho vlastního úlovku. Pozvedl koutky tlamy do jakéhosi úsměvu, zdálo se, že pochyboval o vlčici zbytečně, ale to ještě nevěděl. Říkalo se "důvěřuj, ale prověřuj" a toho se hodlal držet. Neznal jí, nemohl vědět, co se jí honilo v hlavě. I tak byl rád, že na něj zbylo ještě dost kořisti. Při nejhorším, když to nebude stačit, uloví si dalšího ušáka nebo něco drobnějšího na dosycení.
Zvedl k ní oči, když o sobě promluvila jako o nejlepším vlkovi na ostrovech. "Jo? Jakto?" zazubil se. Zdálo se, že sebevědomí jí rozhodně nechybělo, ale často se říkalo, že pýcha předchází pád. Obával se, aby to tak neskončilo i v případě jí. Bylo ale dobrým znamením, že vlčice věděla, co v případě potopy dělat. Připadalo mu, že někdy příroda schválně přichystá vlkům zkoušky, aby se zúžil výběr a přežili jen ti nejsilnější a nejlépe adaptovatelní. "To asi ano," přitakal a přikývl. Bylo mu líto osudů vlků, kteří neměli dostatečné schopnosti, aby přežili potopu, ale život dokázal být někdy krutý. Zamračil se sám pro sebe nad myšlenkou své mrtvé družky. Kdyby neodešla od smečky, nejspíš by přežila. A nebo by si jí smrt našla někde jinde. Zavrtěl nad tím hlavou a pohlédl na Corinne. "Domov mám akorát mimo ostrovy. Setkal jsem se tu se svým bratrem, ale jinak tady na ostrovech jsem své místo ještě nenašel.." odpověděl jí a odmlčel se na chvíli. Tlapou si přitáhl zajíce zpátky k sobě. "Slyšel jsem o Alateyské a Zlaté smečce. V Alateyské je můj bratr. Pak jsem ještě slyšel zmínku o Chaosu. Nejsou to prý přátelští vlci," zamyslel se a rozhlédl se kolem. "A ty? Máš tu domov?" optal se vlčice a pohlédl opět na ní.

Nikdy nebyl z těch, kteří by se lekali a odskakovali na metr daleko, když se na ně něco řítilo. Zachovat chladnou hlavu a klid byl prostě cvik, tréning. Alespoň zevnějšku vypadal jako klidný, ale uvnitř byl stále trochu zaskočený tím, co se stalo. Byla to ale taková jeho taktika, nepřítele mohla jeho reakce zmást a někteří se zkrátka z něj snažili vydolovat nějaké emoce dalšími útoky. To ale nepřišlo. Pousmál se na malou vlčici. Zdálo se, že by jim zajíc mohl ve finále vystačit. Možná byla hloupost vzdávat svou kořist či její část, ale jemu by se nelíbilo, kdyby umíral hlady a nikdo mu nepomohl. Nebyl sobec, aby to nechal jen tak být. A vypadalo to, že mu vlčice ublížit nechtěla, alespoň prozatím. Posunul tlapou zajíce jejím směrem. "Dej si," pokývl k ní a sledoval jí zkoumavě. Očekával cokoliv, i možnost, že by vzala zajíce a utekla. Tím pádem by si musel ulovit něco jiného. "Rád tě poznávám Corinne," střihnul ušima. "Já jsem Warg. Moc ostrovy a vlky ještě neznám.." přiznal a usmál se zlehka. Prohlédl si jí více, když zmínila potopy. Ani ona nevypadala, že by jí potopy nějak zasáhly. "Byl jsem v horách, takže v bezpečí. I ty vypadáš, že jsi potopy zvládla bez potíží," pokývl k ní. Bylo to zajímavé, možná její malé drobné tělo mohlo klamat, ale takto působila jako někdo, kdo by neublížil snad ani mouše. Obezřetný však zůstával, i když to tak nevypadalo.

Lehl si a položil zajíce mezi své tlapy. Cítil tu hodně zvěře, možná mohl risknout lov něčeho většího, ale pro něj samotného takový úlovek na chvíli stačil. Jenže brzy ucítil, že tu nebyl jediný vlk. Byl tu i někdo další, cítil pach nějaké vlčice. Zatím to neřešil, jen se rozhlédl po okolí, ale zprvu ji neviděl. Zrovna se chtěl zakousnout, když na zajíce mezi jeho tlapami přiletěla malá ohnivá koule a trochu ho opekla. Zvedl pohled před sebe, ale jinak zůstal klidný, i když uvnitř cítil nejistotu a překvapení. Nebyl zrovna ve střehu, klidně mohla spálit jeho. Přivřel oči, díval se na drobnou vlčici v tmavších barvách. "Zdravím," pozdravil a pokývl. "Máš hlad?" otázal se. Nejspíš by tohle jinak neudělala? I když si sama mohla ulovit, ale on by nejspíš nedokázal odmítnout někoho, kdo by potřeboval pomoct nebo se nasytit. Pro dva ale tahle kořist byla málo. Nejspíš si bude muset ulovit něco dalšího, pokud byla vlčice hladová. Sedl si, neznal jí, ale měl prostě dobré srdce. "Tahle kořist pro nás oba nejspíš stačit nebude.." odmlčel se. "Jak se jmenuješ? Můžeme zkusit ulovit něco většího," navrhl. Vlčice nevypadala nějak zraněná, aby nemohla sama lovit. Sice jí neznal a připadalo mu zvláštní nabízet takovou možnost, ale asi měl prostě pro vlčice slabost. Kdyby mu nezemřela družka, byl by doma a šťastný, ale někde hluboko se stále užíral tím, jestli nemohl udělat víc. Pokud někdo potřeboval pomoct, neměl problém pomoct nabídnout, i když to nejspíš bylo naivní.

<- Jižní hory

Nebylo pro něj nikdy příliš náročné sejít z hor do údolí a z údolí vyjít do hor. Byl to terén, který znal prakticky od narození. Žil v horách celý svůj život, bylo to pro něj přirozenější nejspíš než cokoliv na světě. Ale do údolí se vydával, protože měl hlad. Ostatně byla větší pravděpodobnost, že tu něco zahlédne a uloví. Neměl kam chvátat, takže šel z hor pomalu a u toho si přemýšlel. Chtěl by začít nový život, jenže ani neznal všechno, co na ostrovech bylo. Nevěděl, jestli by se dokázal usadit na místě, které neznal a hlavně nerad byl sám. Nějakou dobu to vydržel, ale pokud to trvalo moc dlouho, propadal negativním myšlenkám. Teď na tom ale nezáleželo, byl dole na louce, kde už jednou byl. Zastavil se, nasál všechny pachy do čenichu a rozhlédl se kolem. Štěstí mu přálo, protože v dálce viděl zajíce, který byl zabraný do žvýkání trávy. Vydechl, to by mohla být alespoň menší svačina. Přikrčil se a začal se pomalu po zemi posouvat směrem k zajíci. Mezitím, než byl dostatečně blízko, se několikrát zastavil, aby se přesvědčil, že vzduch plyne k němu a ne od něj. Potřeboval zvýšit šance na úspěšný lov. Když byl dostatečně blízko, ještě chvíli setrval, než si byl jistý, že využije moment překvapení. Přesně to udělal, využil nepozornost zajíce, aby vyskočil. Jenže zajíci byli hbitá stvoření s rychlými reakcemi, takže nebylo s podivem, že ušák hned zbystřil a vyrazil pryč od něj. Hnědý se hnal za ním a stačilo mu opravdu málo, aby jedním dlouhým skokem ušáka přimáčkl tlapou k zemi. Usmrtil ho jedním kousnutím a se zajícem v tlamě se vydal pod jeden strom, kde si lehl, aby se pustil do jídla.

Skrytý v horách v malém úkrytu přečkal potopy a déšť, který nakonec ustanul. Voda opadla, zatímco hnědý vlk dřímal skrytý před větrem ve skalním výklenku, kde na něj ani nepršelo. Plul si někde ve svých snech, kdy nevnímal vůbec nic. Prospal pár dnů, jako kdyby jeho tělo bylo více než jen unavené. Když otevřel oči, na zem se snášely sněhové vločky. Zívnul si a protáhl ztuhlé končetiny, než se pomalu postavil na tlapy. Břicho mu dávalo najevo kručením, že je prázdné, takže bylo na čase se hnout. Voda opadla, bylo bezpečné se vydat zase dál. Prozkoumat ostrovy, pokusit se najít cestu nebo budoucnost. Sám netušil, co by měl hledat. Možná by se mohl po ostrovech podívat, jestli jsou tu další smečky. O Zlaté slyšel od Atraye a Alateyskou znal díky Stině a bratrovi. Ale ostrovy se zdály příliš rozlehlé na existenci pouhých dvou smeček, které zřejmě ani nebyly tak daleko od sebe. Otřepal svůj kožich od zbytků prachu a hlíny, která se mu na srst přichytila a vyrazil ven. Bylo příjemné cítit vločky, jak dopadaly na jeho obličej a srst. Když byl v horách, připomínalo mu to domov. Krom toho, že tyto hory nebyly tak vysoké jako ty, ve kterých vyrůstal. Vydal se pro teď ale do údolí, protože potřeboval nejdříve zahnat hlad, než se rozhodně, kam vyrazí dál.

-> Luka

<- Luka

Musel se soustředit na to, co měl před sebou a ne na to, že celá krajina, kromě hor, očividně bude zatopená vodou. Zdálo se to skoro nemožně, přeci jen ostrovy nebyly tak malé, aby se tak snadno zatopily. Ale očividně pršelo už pěknou dobu. Ani to nevnímal, někdy mu připadalo, že čas plyne opravdu zvláštně. A co víc, někdy měl pocit, že se udál nějaký časový skok a najednou bylo o několik dnů, nebo dokonce měsíců později. Byla to záhada, kterou by se rozhodně měl někdo zabývat. Ku jeho smůle ale na moc vlků zatím nenarazil. I když si dělal obavy o ty, s kterými se setkal a přemýšlel i nad těmi, které ani neznal. Podle všech těch pachů byly ostrovy dobře osídlené, a přesto nebyly přeplněné. Stále si tu jeden mohl najít místečko na odpočinek a nebo místo, kde bylo alespoň trochu bezpečí. Ze své domoviny věděl, že hory skrývají bezpečí, i když mohou být taky pořádně nebezpečné. Mohl však doufat, že nedojde k sesuvům půdy tak velkým, aby se hory zbortily pod tlapami všech těch vlků a zvířat, která tu cítil. Zastavil se na jednom místě a pohlédl do údolí, kde byla až děsivě vysoká hladina vody. Zavrtěl nad tím hlavou a rozhlédl se kolem, když uviděl menší jeskyňku, kam zamířil. Ono to spíš byl takový.. Výmolek ve skále, ale vypadalo to, že je prázdný, takže si tam sedl a zadíval se ven. Mohl si chvíli odpočinout a usušit kožich, i když ten jen tak v tomhle mokrém počasí neuschne.

// Vydej se hledat bezpečné místo (5/5), Napiš post v horách (1/4)

Déšť rozhodně nepřestával a vypdalo to, že tohle počasí jen tak neskončí. Pohlédl na temné nebe. Krajina neviděla slunce už nějakou dobu a také dle toho vypadalo okolí. Co horšího se ale mohlo stát? Všechny vodní toky jistě stoupli.. Ostrovy byly ohraničené mořem a jestli se voda nestíhala odlévat do moře.. Mohla přijít katastrofa. Cítil na luce pár pachů, nebyl tu rozhodně jediný, ale spoustu z nich se ztratilo, rozplynulo ve vodě, kterou byla nasáklá celá krajina. Možná tu nebyla už ani žádná zvěř a všechna zvířata i vlci se stahovali do hor. Nebyl to tak špatný nápad, protože co zasáhne nížinu, horám se defakto vyhne. Byly ale dost silné a vysoké na to, aby tohle počasí zvládly? A případnou potopu. Myšlenky mu ale v další moment přerušil hukot vody, který šel kdo ví odkud. Zdálo se ale, že se voda blíží neskutečnou rychlostí. Ohlédl se kolem a dal se na ústup, protože jinak by nejspíš brzy skončil pod hladinou a musel by plavat jako ryba. Zamířil tedy svižným krokem k horám. A měl to opravdu na čas, protože jakmile po kamenitém terénu stoupal vzhůru, stačil jediný pohled dolů, aby věděl, že kdokoliv tam zůstal, bude muset plavat. A vzhledem k tomu, že nebyl úplně skvělý plavec, oddechl si a pohlédl před sebe, aby bezpečně vystoupal vzhůru.

-> Jižní hory

// Vydej se hledat bezpečné místo (4/5)

<- Les u mostu

Z lesa se vynořil na louce, která se zdála být ještě v dobrém stavu na to, jak nízko vypadala položená. Možná kdyby ostrovy znal lépe, nedělal by takové závěry, ale neměl tušení, kde by bylo největší bezpečí. Někde vysoko, to bylo jasné. Přemýšlel, která byla nejvyšší hora na ostrovech, kde bude zaručeně bezpečí a možná to byla právě ta nacházející se tady na tom ostrově. Možná to byl důvod, proč jej instinkt vedl sem? Nebo to byl jiný důvod, který nedokázal zatím najít. Ale věřil, že přijde, dříve nebo později se ukáže. Tady ale bohužel nebyl zakrytý stromy, takže na jeho srst začal déšť dopadat jak silný tak vydatný. Zdálo se, že pršelo opravdu už dlouhou dobu, protože země pod jeho tlapami byla podmáčená. Tady nejspíš bezpečné místo nenalezne a jak se zdálo, kořist se nejspíš také odstěhovala někam do hor. Brzy určitě zjistí, co napáchá voda, až se rozvodní a zdivočí natolik, že zaplaví celé ostrovy. Pak už budou v bezpečí jen ti, kterí vylezou co nejvýše a nebo umí létat. S křídly však nikoho zatím neviděl, takže to byla spíš jeho domněnka. Přeci vlci nemohli mít křídla, nebo bylo na těhle ostrovech možné skutečně všechno? Zahleděl se do dálky a přiměl se opět k pohybu. Musel jít dál.

// Vydej se hledat bezpečné místo (3/5)

<- Temný les (přes Most)

Nezdálo se jako špatný nápad se pojistit kořeny, zatímco překonával most. Podmáčená dřevěná prkénka se zdála, že každou chvíli prasknou a on nebyl nejmenší vlk pod sluncem, aby se nemusel obávat své váhy. Provazy rovněž byly mokré a vypadaly, že by každou chvíli mohly praksnout. Byl opravdu hloupý nápad přes most teď jít. Slyšel hučet vodu pod sebou a byl si jistý, že pokud by spadl, byla by to pro něj smrt. Neuměl létat a nebyl úplně dobrý plavec, navíc na vodu neviděl. Přes tu šílenou mlhu nedokázal odhadnout jak hluboko se nachází, ale byl si docela jistý, že náraz na vodní hladinu by způsobil zranění neslučitelná se životem. A ačkoliv mu přeci jen několikrát uklouzla na mostě noha nebo se pod jeho tlapou propadlo prkénko, nakonec se ocitl na druhém konci. Byl tak šíleně rád, že cítí pevnou půdu pod nohama. Země byla ale podmáčená a dostávala pěkně zabrat. Cítil několik pachů, ale nevěnoval jim pozornost. Bylo by nejlepší najít vyvýšené místo. Vyhlídka se však nezdála jako ten nejlepší nápad, protože byla u moře. A navíc tam byl slyšet vodopád, kdo ví, jak to místo teď vypadá. I když zatím moc neviděl, dokázal si to dost jasně představit, jak to asi musí vypadat. Voda byla nelítostný nepřítel. Každá přírodní síla, když zdivočela, mohla mít fatální následky. A přesto byli vlci, kteří je ovládali. Možná by ke svým magiím měli mít větší úctu a nebo jsou to právě magie jako dar, které jim mohou zachránit život. Chvíli se po překonání mostu vydýchal a vydal se dál. Vyrábění kořenů mu také nějakou sílu sebralo, ale to nebylo teď důležité. Musel zjistit, proč mu instinkt říká, že tudy měl jít. A musel hlavně najít nějaké to místo, kde by přečkal tohle počasí.

-> Luka

// Vydej se hledat bezpečné místo (2/5)

Lehl si na nějaké místo u stromu, odkud měl dobrý rozhled před sebe, ale zároveň byl chráněný stromem v zádech. A přesto ho minul nějaký vlk, kterému pokývnul na pozdrav, avšak nevypadal, že by se chtěl přátelit nebo na chvíli zastavit. Zavřel na chvíli oči a přemýšlel. Vnímal zemi pod sebou i kolem, poslouchal déšť, který dopadal do korun stromů a po nějakém čase i země krytá pod korunami stromů začínala vlhnout. Muselo pršet už dlouho a vydatně, aby i půda nasákla takovou vlhkostí. Naštěstí strom, pod kterým ležel mu dával stále dostatečné sucho, takže jeho hustá srst byla suchá jako kdyby byl celý čas skrytý někde v jeskyni. Jenže nebyl.. Nechával se unášet přírodou a svými vlezlými myšlenkami. Nakonec uznal, že byl čas se zvednout a jít zase o kus dál, i když už se nejspíš nikdy nesetká s otcem a s ní.. i když už byla mrtvá. Zastavil se na kraji mostu a ohlédl se na všechny strany. Hučení vody pod ním bylo příliš hlasité. Hladina tudíž musela nebezpečně stoupnout za tu dobu, co odpočíval a plaval ve svých myšlenkách. Nejspíš by bylo vhodné najít nějaké bezpečné místo, kam by se mohl ukrýt a nebo přečkat potopu, která se očividně blížila. Zastřihal ušima, pohlédl na most, který vypadal podmáčeně a opravdu se nezdálo bezpečné po něm teď přecházet. I když to nebylo bezpečné ani tehdy, když ho překonával. Nadechl se, možná by nebylo na škodu si vytvořit pojistku pro případ, že by se most pod ním zhroutil. Sice jeho magie byla o dost slabší, než si pamatoval, ale zkusil to. Tlapy zabořil do země a zavřel oči, kdy ze země vytáhl kořeny, z nichž udělal smyčku, kterou zachytil o blízký kmen stromu. Nějaký čas mu to zabralo a rozhodně to nebylo snadné. Nakrčil čelo a uchopil druhý konec kořenu, zatímco zkusil, jak moc pevný je. Moc nebyl, ale něco málo vydrží a co jiného mu zbylo.. Možná by bylo jednodušší jít do toho dlouhého pohoří nad lesem, ale něco mu říkalo, že by měl jít na druhou stranu. Využil ještě další dva kořeny jako pojistku a ovázal si druhý konec kolem pasu. A pak vykročil na most.

-> Les u mostu (přes Most)

// Zamiř do bezpečí (1b), Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)

← Jezero smrti

Velmi brzy se ocitl v lese, v tom, kde už byl, kde to znal a mohl se tedy připravit na to, jaký dojem na něj ten les přinese. Nic se nezměnilo, stále působil tak temně. Ve tmě noci tedy působil ještě temněji a děsivěji než za bílého dne. Možná tu byla opravdu nějaká temná energie, která si les podmanila? Dalo se tu vůbec normálně žít? Očividně se některá místa prostě nezmění, i kdyby to všichni chtěli, ale to nevadilo. Myslel si, že by si zde zkusil najít nějaký úkryt před zimou, než přijde, ale když tu teď byl, tu myšlenku rychle zavrhnul. Bylo to tu moc.. depresivní. Možná potřeboval něaké místo, které by mu ukazovalo naději. I když na druhou stranu v takovém lese se asi nikdo dlouho nezdrží a nejspíš tu v tomto ohledu musí být relativní bezpečí. Na druhou stranu kdo ví, co se skrývá v temnotách tohoto lesa. Naježily se mi chlupy na krku, jak kráčel dál, až stanul nakonec před mostem, který už jednou překonal. Cítil zde pár pachů, starších i novějších, ale nezdálo se, že by tu nějaký zůstal příliš dlouho. Ostatně tu nikoho neslyšel ani neviděl, ať už napínal uši nebo se rozhlížel do všech stran. Mohl se otočit a jít zpátky, ale nakonec se rozhodl pro překonání mostu. Možná ještě ten druhý ostrov neprozkoumal úplně celý. Nebylo na škodu se tam opět podívat. Ale zatím nešel, protože do hlavy se mu vloudily myšlenky, co by si měl na těchto ostrovech počít. Opět si připadal lehce ztracený a nebyl tu nikdo, s kým by si mohl povídat o čemkoliv, aby jej myšlenky neshazovaly do propasti vzpomínek.

← Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Věděl, že cesty životem jsou nevyzpytatelné, ale snažil se stát pevně na nohou. Někdy se však myšlenky dokázaly pořádně zažrat do hlavy a nechtěly odejít. A přesně v takovém stavu hnědý vlk bloumal nad smyslem života a kráčel dál, až se dostal k dalšímu jezeru. Na chvíli se vážně zarazil, protože přeci u jednoho jezera právě byl. Takže se to na první pohled mohlo zdát, že chodil v kruhu. Když se však zadíval pořádně, bylo patrné, že tohle jezero je prostě jiné než to, u kterého se předtím zastavil, aby uhasil svou žízeň. Vypadalo to tu vše kolem jaksi.. mrtvé. Když hleděl na hladinu, voda také neměla úplně zdravou barvu. Naopak vypadala dost zvláštně. Pokud měl jeden dost rozumu, určitě se z tohoto jezera nenapil. Bylo tu cítit hodně soli, takže nejspíš jezero ani nebylo vhodné k pití. Vypadalo to dokonce, že v něm nic nežije. Chvíli však hleděl na hladinu jezera, než se narovnal a odtáhl se od vody, protože tu opravdu bylo cosi divného a temného, co rozhodně nepřitahovalo zrovna dobrou pozornost. Rozhodně nebylo ale špatné vědět, že takové místo tady také je, protože přeci jen nebylo na světě vše růžové a nádherné. Taková temná zákoutí k tomu prostě patřila. Ohlédl se kolem, než se rozešel dál. Možná by nebylo špatné prozkoumat trochu ten temný les, který už také jednou prošel. Třeba tam narazí na něco zajímavého a také zabaví svou hlavu.

→ Temný les