Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Červená louka

Portál jej vyvrhnul na druhém ostrově, i když v hloubi duše doufal, že by přeci jen mohl být cestou odtud. Jedno ale bylo jisté.. že na cestu portálem si bude muset zvyknout, protože to opravdu nebylo poprvé vůbec příjemné. Byl sice varován, ale.. stejně. Ani nepřistál pořádně na nohách, takže se v první chvíli skoro rozplácl na zemi, než chytil balanc. A pak se konečně vzpamatovával z toho cestování. Pohlédl na Atraye, který vypadal, že s tím už neměl problém. "Nebylo to příjemné, ale myslím, že je to jen o zvyku" zhodnotil svůj let portálem, než se oklepal a nadechl se čerstvého vzduchu. Nebyl čas .. ztrácet čas. Měli by vyrazit. Rozhlédl se kolem a jak to tak vypadalo byli v nějakých dalších horách. Možná tyhle ostrovy měly hodně hor, teda připadalo mu to tak, vzhledem k tomu, kolik jich viděl zatím. A to ještě neprošel celé ostrovy a neměl tak ani tušení co za místa na něj čeká. Zahleděl se na chvíli do dálky, než se opět podíval na nového společníka. "Určitě na tebe doma čekají, takže.. Kudy k tomu lesu?" usmál se na něj mírně a rozešel se směrem, kterým Atray kázal. Z hor byl nádherný výhled na krajinu a dokonce měl pocit, že ten les vidí. Takže alespoň věděl směr.

→ Zlatý les (přes Zubří pláň)

← Nejvyšší hora

Zbývalo toho hodně, co musel na ostrovech poznat, než se rozhodne, co dál. Takže nad jeho slovy jen přikývl a následoval ho do hor. Teda.. na horu. Ona byla jedna a pěkně vysoká. Ale brzy dosáhli vlci vrcholu a už si to upalovali dolů a před nimi se brzy rozprostírala krásná louka. Bylo to jarem nebo takhle nádherně červená byla vždycky?
Pohlédl na Atraye a přikývl nad jeho slovy. "I já.. Pomůžu rád, když můžu" pronesl k němu upřímně. Bylo až s podivem, jak podobní si byli, ale to vůbec nevadilo. Někdy jeden potká různé tváře a charaktery a tohle bylo jedno z těch opravdu příjemných setkání. Vlka si bude moc rád pamatovat, až se jejich kroky rozdělí. Přítelem by ho ještě nenazýval, tak dlouho se neznali, ale nechtěl ho rozesmutnit, takže jen přikývl a zavrtěl ocasem, jak jen to ve svém lehce melancholickém stavu dokázal. A pak zamyšleně kráčel dál, než si získal Atray jeho pozornost a on upřel pohled před ně. Na konci louky byl ten portál, o kterém mluvil a někde hluboko v duši zadoufal, že by mohl vést jinam než jen na další ostrov. "Myslím, že to zvládnu" nadechl se a sledoval, jak Atray zmizel v portálu, než se rozhodl také portálem projít.

→ Sněžné tesáky

← Rokle

Byl si jistý tím, že bude muset prve najít znovu sám sebe a nějaký svůj cíl, než se rozhodne, kde chce žít, v jaké smečce nebo po boku koho. Zatím tu neznal příliš vlků, poznával teprve, že na ostrovech je více než jedna smečka a ještě nějaké společenstvo, na které bylo lepší si dávat pozor. Ale věřil, že jednoho dne učiní rozhodnutí, podle toho, kam jej tlapy zavedou. Buď bude následovat bratra nebo se znovu setká s Atrayem. A nebo potká někoho dalšího, s kým se bude cítit dobře a kdo mu ukáže další smečku, část ostrovů nebo zkrátka důvod, že na ostrovech nemusí být nutně špatně. Ale kdo ví, neuměl předvídat budoucnost.
Usmál se na vlka a následoval jej do hor. Už si stačil všimnout, že hory byly na těchto ostrovech hojné. "Věřím, že ano. Ale zatím je pro mě brzy na nějaké rozhodování" odpověděl mu upřímně. Dával si pozor, kam šlape. A vzhledem k tomu, že slunce pomalu zacházelo za obzor, musel si dávat pozor ještě dvakrát větší, aby se v horách nezranil. Bylo ale znát, že se v horách narodil a v horách taky vyrostl, protože jeho pohyby byly jisté a opatrné, věděl přesně, kam šlápnout a příroda pod jeho tlapama mu s tím pomáhala též. Když byli na vrcholu, na chvíli se zastavil a pohlédl do dálky na pomalu postupující západ slunce. "Děkuji Atray, že jsi ochotný mi tolik ukázat a doufám, že až se naše cesty rozdělí, někdy se zase setkáme" věnoval mu upřímný pohled a vydal se za ním z hory dolů. Neměl důvod ho nedoprovodit, byl opravdu milá společnost. "Velmi rád tě doprovodím" pokývl k němu a nad jeho zazubením mu věnoval alespoň svůj úsměv.

→ Červená louka

← Katakomby

Bylo příjemné mít po delší době takovou milou společnost, i když stál nohama pevně na zemi. Stále ho neznal natolik, aby si mohl být jistý tím, co od něj čekat. Jenže měli něco společného a to Warga pomalu, ale jistě utvrzovalo v tom, že nejspíš nebyl tenhle vlk špatný, ale naopak. Procházka v katakombách byla ze začátku zajímavá, ale čím déle byli uvnitř, tím nepříjemnější to bylo. Nejspíš kdyby se jeden potřeboval skrýt, asi by to bylo vhodné místo a dalo by se to vydržet. Ostatně asi by vlk byl schopný si na ten zápach zvyknout a časem ho ignoroval. Ale to netušil a testovat to teď nehodlal. Chtěl vidět ten portál, a pak se uvidí. Třeba Atraye doprovodí domů a podívá se i na ten zlatý les, o kterém mluvil. Musel být rozhodně zajímavý.
Z myšlenek jej vytrhl Atray, který vykřikl a následně zrychlil. Prakticky se rozběhl za ním, a brzy už vyběhl na čerstvý vzduch, kde se mohl hluboce nadechnout a přestat vnímat ten pach zatuchliny ve svém čumáku. Trochu so odfrkl a zastřihal ušima, když se rozhlížel kolem. Byli v nějaké rokli nebo tak. "Atray" oslovil hnědého a pousmál se. "Já sám nevím, kam mě tlapy zanesou, ale děkuji za nabídku. Rozhodně jí beru jako další možnost, kterou mám a budu si jí pamatovat" sdělil mu a pousmál se upřímně. Rozhodně neměl v plánu tuhle milou nabídku nechat bez povšimnutí, ale tím, že se tam podívá, nic nezkazí.
Atray byl milá společnost. Bez dalšího přemýšlení se vydal za ním směrem k hoře. "Moc rád se podívám na místo, které nazýváš svým domovem" usmál se na něj a srovnal s ním krok. "Také myslím, že tvůj otec bude rád, že tě vidí. Pokud jste se dlouho neviděli, tak mnohonásobně" kývl k němu hlavou a upřel pohled před sebe. Čekal je výstup na tu obrovskou horu, kterou měli před čumáky. Warg se chtěl soustředit, aby předešel případným zraněním jak sebe, tak svého společníka.

→ Nejvyšší hora

← Nerovy vodopády

"To máš pravdu" usmál se na něj souhlasně. Bylo milé, že narazil na tohohle sympatického vlka. Možná měli něco společného, nebo Wargovi to tak trochu připadalo. Ať už to byla ztráta, nebo něco jiného, bylo to příjemné mít takovou milou společnost. Navíc když to tu vlk znal, bylo to velké plus. S přikývnutím se vydal za ním za vodopád, kde byla jeskyně. Vypadalo to zajímavě a Warg jen nastražil uši, aby poslouchal, zda se odtud neozvou nějaké hlasy. Země tu musela být pěkně silná, aby udržela takovou chodbu, ale zároveň tu nejspíš bude pěkné vlhko. A tak nakonec vešel. Na něm nadšení nebylo prakticky vidět, ale tenhle průzkum určitě nebude nezajímavý. Spíš naopak. Vypadalo to jako spleť chodeb pod zemí. Otočil ale pohled k Atrayovi. Připadalo mu úsměvné, jak má dobrý vztah k otci. I on měl, vzhlížel k němu, stejně jako k matce. Jednou chtěl být jako on, to byl ostatně jeden z důvodů, proč se držel celý život doma a ani nepomyslel o odchodu ze smečky za dobrodružstvím jako jeho sourozenci. "Rozumím ti. Také bych chtěl jednou být jako můj otec. Vždycky byl můj obrovský vzor. Stejně tak i má matka" pousmál se a pohodil párkrát ocasem.
Zdálo se však, že chodby skrývaly mnohem více, než jen vlhkost. Čím déle tudy šli, tím více vnímal zatuchlinu. Že by tu byli pohřbeny mrtvoly vlků? Třeba tohle skutečně bylo nějaké pohřebiště. Když se to navíc zkombinuje s vlhkostí, získáme tak opravdu nechutný smrad. Nakrčil nos a přikrčil se. "Už abychom byli venku. Pokud je tohle místo jako hřbitov, nechápu, proč není uzavřené" zamyslel se a upřel pohled před sebe. Musel jít dál, snad se odtud zvládnou vymotat.

→ Rokle

← Křišťálové jezero

Oplatil mu klidný pohled. Věděl, že na světě neexistovali jen ti hodní, ale i ti zlí. Jako kdyby byla potřeba jakási rovnováha ve světě. Ale on tohle nikdy nechápal, protože neměl potřebu jen tak ubližovat ostatním. Pokud mu někdo dal důvod, tak ano.. byl schopný zaútočit v sebeobraně nebo v ochraně někoho, ale sám od sebe v podstatě bez důvodu by ublížit nikomu nešel. Ale třeba vlci měli k tomu důvod jiný než jen zábavu nebo pomstu. Do toho neviděl, ale každopádně mu to správné nepřišlo. "Děkuji, že jsi mi tuto informaci řekl" odpověděl mu a pohodil ocasem. Následoval ho na další zajímavé místo, kterým byly tyhle krásné vodopády. Opět se na ně zahleděl fascinován přírodním úkazem, než stočil pohled k Atrayovi. "Možná. Třeba někdo jednou zkusí most alespoň trochu opravit" pousmál se. A pokud ne, a jednou dojde k tomu, že se most rozpadne, bylo štěstí, že tu byl ještě ten portál, který umožňoval přechod mezi ostrovy. Byl poměrně zvědavý, jak vypadá a jak funguje. Ale nejdřív jej zaujala hnědého slova. "Oh?" vydal ze sebe zaujatě a vydal se za ním. Cestou poslouchal jeho vyprávění o smečce a otci. Hezky se to poslouchalo, bylo dobré, že byl takový. "Myslím, že každý alfa musí být přísný, jinak by si vlci ve smečce začali dělat, co chtějí a nefungovalo by to správně" odvětil zamyšleně.

→ Katakomby

← Na vyhlídce (Přes Les u mostu)

Všímal si toho, jak se hnědý vlk ohlédl. Prve nechápal, ale s jeho následnými slovy mu to jeho chování připadalo naprosto logické. Pokud byli všude, bylo to špatně. Mohli být kdekoliv, pokud neměli území, mohli si přivlastnit snad všechno, které už nepatřilo nějaké ze zdejších smeček. A to zatím věděl jen o té, ve které byl jeho bratr. A teď i o smečce ve Zlatém lese. Nejmenovala se náhodou zlatá? Střihnul ušima a také se ohlédl do všech směrů. Pozorně poslouchal okolí, i Atraye slova. "Netušil jsem, že existuje nějaké společenstvo, které by chtělo rozsévat chaos a hněv po ostrovech.." odmlčel se a přivřel oči. Tohle byla dost cenná informace. A navíc neměl mu proč lhát, vlk mu nic neudělal. Spíš naopak mu teď velmi pomohl, protože díky němu věděl na koho si dát pozor. Místo, do kterého vkročili z lesa, bylo něco neskutečně nádherného. Líbilo se mu, kolik odlišných a přesto nádherných míst se tady na ostrově skrývá, a to určitě nebyli u konce. Až po chvilce otočil pohled k vlku a pousmál se. "To ano, i o svá vlčata. Ale nedalo se nic dělat" řekl klidně. Bral to realisticky, což neznamenalo, že to nebolelo o dost méně. Jeho štěstí vyprchalo, prve byl rád, že přežila ona, ale pak zemřela.. A on zůstal sám a navíc ještě ztracen od rodiny, ke které se odtud nejspíš nikdy už nedostane.
Přemýšlení o mostě byla docela dobrá cesta, jak nechat smutek opět zmizet v hloubi duše i srdce. Proto tomu možná věnoval tolik pozornosti. "Kdyby se těch vlků dalo dohromady víc, možná by něco zmohli. Ale nevím, jsou to jen úvahy. Třeba magie do takové úrovně nesahá, aby napravila ten most" zamyslel se nahlas. Odtrhnul pohled od jezírka a vydal se dál za Atrayem. "Jaká je tvá smečka?" položil mu další otázku.

→ Nerovy vodopády

← Les u mostu

Bylo příjemné si po delší době s někým povídat. Klidně, nezávazně, zatímco se hnědý rozhodl mu ukázat okolí. Sice se motaly kolem smutného témata, ale on věřil, že život dává rány, aby jejich nositel mohl zesílit. Někdy ztráty bolí, ale možná občas mají nějaký důvod. Nebo hlubší smysl. Nesměl se rozsypat jako domeček z karet, to věděl a takový byl. Pevný jako skála. A takový chtěl být. Pohlédl na Atraye a pokývnutím hlavy na souhlas. Jeho ztráty mu bylo líto, ale lítost nikdy nikoho nevrátila. Ani sebehlubší smutek. Jeden musel jít prostě dál a nějak to překonat. Každý po svém. Jenže když řekl, že jeho matku zabili, ucítil Warg v sobě záchvěv hněvu. "Myslím, že nikdo nemá právo brát život ostatním. Chceš říct, že kromě smeček, sídlí na ostrovech i nějaké společenstvo?" zaobalil to nakonec do otázky, protože pokud si měl na něco dát pozor, jistě bylo lepší to vědět dříve, než se chytne do pasti. Zastavil se na chvíli na tom útesu a shlédl do moře. A pak se zahleděl do dálky, když mu příjemný mořský vítr pročísl srst. Nevadilo mu, že se ptal. Očekával to. A navíc mu to dlužil. "Po té, co se jí narodila mrtvá vlčata, odešla od smečky.. Našel jsem jí o pár měsíců později, ale pozdě. Byla zraněná a pomalu umírala. A pak.. jsem zabloudil ve sněhové bouři a probral se tady na ostrovech" odpověděl mu klidně, ale upíral pohled do dálky. Možná kdyby jí vyrazil hledat dřív, nestalo by se to. Třeba by jí zachránil. A nebo kdyby byl lepší partner.. Povzdechl si nahlas a otočil pohled k hnědému. Teleport byl dobrý způsob, čemu věnovat pozornost a to, co se stalo, nechat zase odplout kamsi do podvědomí. A tak se vydal za hnědým. "Dobře. Ale říkal jsem si.. Jaktože ještě nikoho nenapadlo se pokusit ten most spravit? Však je v hrozném stavu a kdo ví kdy se zřítí celý" zamyslel se a následoval ho. Ještě věnoval jeden pohled moři, než upřel svou pozornost opět na les. "Zlatý les? To bych velmi rád viděl. Ale teď bych možná chtěl prozkoumat tenhle ostrov. Třeba v něm najdu místo, které se mi bude líbit" pousmál se nad svými slovy. Pokud ty stromy měly zlaté listy celý rok, určitě mu nikam neutečou a jednou je jistě uvidí. I kdyby si měl počkat.

→ Křišťálové jezero (přes Les u mostu)

← Tajné ostrovy

Nemyslel si, nebo nenapadlo by ho, že měl s vlkem ještě nějakou jinou podobnost krom barev a zelených očí. Ale nejspíš tomu tak bylo. Zamyšleně kráčel vedle něj a sledoval, jak se krajina s té pěkné pláže proměnila opět v les. A pak otočil pohled k vlkovi, když tak vydechl. Chvíli si myslel, že se mu snad něco stalo, ale když začal mluvit, pochopil důvod onoho výdechu. "Přišel jsi o matku?" jeho pohled se proměnil v soucitný. On si bohužel neodnesl ani potomstvo, ani družku, ze svého řekněme minulého života. A přesto kráčel dál.. Nebo snažil se o to, ačkoliv mu to někdy připadalo šíleně těžké. "Mrzí mě to, také vím, jak moc bolí ztráta.." pousmál se lehce. "Máš pravdu, Atray. Čas vyléčí rány, ale někdy ne zcela úplně. Stále to v nás bude žít nejspíš až do posledních dnů" pokýval hlavou a rozhlédl se po lese. Nechtěl se jej ptát na jeho matku a přivolávat mu zpět smutek, ale nějak mu to nakonec stejně nedalo, když kráčely směrem k lesa. "Jak zemřela tvoje matka? Byla nemocná nebo?" zeptal se jej opatrně a sledoval každý svůj krok. Také slyšel jeho slova o tom, že existuje ještě nějaký portál na louce, který by ho přenesl do hor. Rozhodně by to mohl zkusit. "To zní lépe než most, ale nevím, jak takové teleporty fungují" zamyslel se. "A jaké je vlastně tvé nejoblíbenější místo na ostrovech? Ukážeš mi ho?" pousmál se na vlka vedle něj a zastřihal ušima. Potkali se na takovém krásném místě a pokud zde vlk žil od narození, hádal, že si své oblíbené místo již stihl najít. Pokud to nebyla ta pláž, kde se před chvílí potkali.

→ Na vyhlídce

Nad tou otázkou se musel trochu zamyslet, protože sám nevěděl. "Ještě jsem si nevytyčil žádný cíl, kterého bych chtěl dosáhnout. Možná prve poznám krajinu, a pak se uvidí" odpověděl mu popravdě a pousmál se. Možná kdyby věděl, co se stalo vlkovi před ním, nebo proč opustil rodinu a jaké s nimi měl vztahy, udivilo by jej, že existoval někdo s podobným osudem. Jeho bratr odešel, protože chtěl poznávat svět. On jen kvůli jedné vlčici, kterou miloval celým srdce. Povzdechl si. "Byl bych nejraději, kdybych tu potkal tu, kterou jsem miloval. Ale ta bohužel odešla pryč z tohoto světa" odpověděl mu poněkud melancholicky. Nechtěl nad tím smutnit a možná o tom měl spíš říct bratrovi, než někomu, koho právě poznal. Ale možná právě to, že jej ten vlk neznal, mu dávalo pocit, že mu může něco říct. Nemohl ho soudit. On nikdy nebyl snílek, chtěl být doma a prostě pomáhat otci. Ale pak přišla ona a všechno se změnilo. Neměl by nad tím teď přemýšlet, takže jen trochu zatřepal hlavou, aby ty myšlenky vyhnal a pohlédl na vlka, který mu potvrdil, už jako dva další, že odtud není cesty. A nebo.. opravdu se nikdo nevrátil, aby o tom mohl vyprávět. To mu dalo trochu naději. "Možná bych chtěl prozkoumat celé ostrovy, abych zjistil, jestli se odtud nedá nějak dostat. A nebo mezitím najdu nějaký smysl svého života a cíl" rozhodl se a pousmál se nad tím. To neznělo až tak špatně.
Připadalo mu poměrně hezké, jak vlk před ním věci bral. Připadal mu nezdeptaný životem, jako on, když si zrovna připoměl svou družku. A to byla vlastně příjemná změna. Ocasem zamával ze strany na stranu a vydal se za ním. "Možná bych něco měl. Byl jsem i na severu, a přechod mezi těmi dvěma ostrovy je takový most. Neexistuje ještě nějaká cesta na ten druhý ostrov, která by byla bezpečnější?" napadlo jej hned a následoval vlka do lesa. Tudy už párkrát prošel. "Ještě jsem byl v džungli, kde je svatyně. Tam prý vlk může zesílit" zamyslel se, co by chtěl prozkoumat a kde už vlastně byl.

→ Les u mostu

Hvězdy úkol 5: zapracuj do postu slova slunce, mraky, nebesa, sníh


Asi se skutečně neměl za co omlouvat, ale jemu to připadalo jako slušnost. Vždy byl rád vstřícný k ostatním. Jak tak upíral pohled k nebesům, nepřipadalo mu ani zvláštní to ticho, které chvíli nastalo. Neměl kam chvátat. Kromě moře mu pohled utíkal na mraky plující po obloze, slunce už bylo pořádně vysoko a opravdu to vypadalo na pěkný den. Pohlédl na Atraye, jak se vlk předtím představil a pozvedl koutky do úsměvu. Asi měl pravdu. "Tak v tom případě jsem tu nový. Ještě jsem si tu vážně nezvykl" prohodil klidně, ale v hlase mu vážně zaznělo pobavení. Ale i jeho další slova byla pravdivá. "Ocitl jsem se tu někdy.. v zimě.. Kdy sníh byl všude kolem" vysvětlil a pousmál se. Alespoň co si tak pamatoval. I když sníh byl v polárních oblastech víceméně celý rok.
S bratrem měli opravdu dobré vztahy, vlastně on i s celou svou rodinou. A ačkoliv měl, úsměv mu trochu povadl. "Máme spolu opravdu dobrý vztah" pronesl a tentokrát se na Atraye nepodíval. "Mrzí mě, že jsem odešel od rodiny," odmlčel se. Měl k tomu sice svůj důvod, ale.. Mrzelo ho to stejně, protože tím ztratil možnost se vrátit. "Co jsem zatím slyšel, tak odtud není cesty pryč" pohlédl na vlka, který se dal do odpovídání na jeho otázku. Kdo jiný než on? Střihnul uchem a naklonil hlavu na stranu. "Ach, narodil" zopakoval po něm. Asi jako Xanderova vlčata a nejspíš i vlčata jiných vlků. "Takže ostrovy dobře znáš? Byl by jsi ochotný mi o nich něco povědět a kousek mi ukázat?" věnoval mu úsměv a lehce pohodil ocasem. Na nějaký průzkum byl docela nadšený.

Pohlédl na vlka, se kterým se dal do řeči a doufal, že nebude příliš rušit. Třeba jen potřeboval klid na své myšlenky. A nebo taky ne. Pousmál se a přikývl. "Mě též těší" odpověděl mu v odpověď a střihnul uchem nad jeho dalšími slovy. "Dobře, omlouvám se" byl už hold takový, že se snažil se všemi mluvit s úctou a vykání mu připadalo jako slušnost. Ale pokud si vlk přál tykat, neměl s tím nejmenší problém. Věnoval mu malý úsměv a posadil se kousek vedle něj, aby se následně zase zahleděl do dálky. Bylo příjemné, jak mu větřík čechral srsti na obličeji a krku. Měl pocit, jakoby byl daleko chundelatější, než skutečně byl. Najednou jeho srst byla tak načechraná a lehká. I on si připadal poměrně uvolněný. Jen tak tu sedět a nikam nespěchat, přemýšlet nad tím, co by si mohl vytyčit za cíl a kam jít.. Za čím.. Neměl zatím nic. V hlavě měl spíše prázdno, než že by dokázal zachytit nějakou myšlenku. A pak na něj vlk promluvil s tou otázkou. Otočil k němu pohled. "Nový?" vypadlo z něj zamyšleně a v hlavě si počítal dobu, po kterou tu nejspíše je. "Vůbec netuším, co považuješ za nový, ale dalo by se říct, že ano. Příliš to tu neznám. Zatím jsem byl schopný poznat pár vlků a také jsem zjistil, že na ostrovech žije už několik let můj bratr.. Měl jsem tu čest se s ním setkat" vysvětlil mu a pousmál se pro sebe. Xander zde našel partnerku, rodinu, smečku.. A on? Netušil, co dál. Nejraději by se vrátil domů, jenže to dle všeho nešlo. "A ty? Jsi na ostrovech dlouho?" zajímalo jej. Třeba by mu vlk mohl něco z ostrovů ukázat.

Nevadilo mu, že tu byl sám, a ani mu nevadilo, když potom narazil na vlka na břehu, který hleděl do dálky. Spíš naopak mu to udělalo zvláštní radost, protože nemusel být sám. Ne vždy mu samota dělala dobře, většinu času mu skutečně dobře nedělala. Ale občas asi každý potřeboval být sám a srovnat si myšlenky. Nejspíš stejně jako tenhle vlk, který mu opětoval pozdrav. Kývl mu na pozdrav ještě jednou a pozoroval ho, než pohled opět upřel do dálky. Vlk ho oslovil s tou zvláštní otázkou a on se nad ní na chviličku zamyslel. "Skoro to tak je, jako kdyby se tu zastavil čas" pronesl k němu souhlasně a přikývl hlavou, než na něj opět stočil pohled. "Jmenuji se Warg. Nebude Vám vadit, když si přisednu a budu Vám chvíli dělat společnost?" představil se a s následnou otázkou mu hleděl do tváře. Nepřišlo mu slušné se prostě připojit bez optání, protože třeba o to ani hnědý vlk nestál. Třeba chtěl být sám, jako on předešlých pár minut. Respektoval mnoho a nedělalo mu to nejmenší problém. Vlk vypadal mohutně a obrovsky, ale ani on nebyl žádný prcek. Spíš naopak. A tak mu připadalo, že co se týče stavby těla jsou si trochu podobní. Přivřel oči a opět se zahleděl do dálky. Nastavil svou tvář větru a na chvíli oči zavřel, když si dovolil se pořádně nadechnout.

← Most (Přes Les u Mostu)

Když most překročil, nechtěl se ani ohlížet na to, co bude muset znovu přejít, až se bude chtít vrátit na druhou stranu. Pro teď mohl ale prozkoumat tenhle druhý ostrov, pokud se to tak dalo nazvat. A třeba existovala někde jiná cesta, jak se dostat na ten první ostrov. Prošel lesem, který už znal, jednou v něm byl a procházel tudy a rozhodně to byla příjemnější procházka, než projít temný les na druhé straně. Byl tu zvláštní klid, nikam nespěchal, ostatně neměl kam. Pokud tady jeho bratr žil roky a neexistovala odtud cesta, kam by se tedy hnal? S bratrem se určitě zase někdy potká a do té doby by mohl hledat svůj vlastní cíl a smysl života.
Zastavil se až když se ocitl mimo les. Vlastně nepřemýšlel nad tím, kam šel.. kudy.. A tak se zastavil, když se stromy rozestoupily a najednou měl před sebou nádherný přírodní výlev. Možná pro někoho to tu mohlo být zvláštní, ale on cítil stále hlubší spojitost se zemí a k zemi patřila i taková zvláštní místa. Nakonec to bylo poměrně hezké, když překročil malou říčku a ocitl se na pláži. Nekonečný moře. Rozhodl se projít se tady a trochu zavzpomínat na svůj starý život a svou ztrátu, která nepřestávala být bolestivá. A přesto v jeho tváři nebylo nic znát.
Otočil se vpravo a rozešel se. Odtrhnout pohled od moře a obzoru nebylo snadné, ale nakonec pohlédl před sebe. A tak se setkali dva hnědí vlci se zelnýma očima. Warg zastavil u něj. "Zdravím" oslovil vlka, který stál a hleděl do dálky, jakoby přemýšlel. Přemítal nad svým životem jako on? Třeba se jim honily v hlavě podobné věci. Nebo také ne. Stál o kousek dál a prohlížel si ho, s obezřetností. Neznal ho, a tak netušil, co od něj čekat.

← Nížina hojnosti (Přes Temný les)

Rozhlížel se kolem, když šel přes ten temný les. V hlavě se mu honilo několik otázek. Jako třeba proč je ten les takový, jaká tajemství skrývá? A co je za ním? Moře? Jiné místo? Chvíli se pozastavil nad tím, že by stálo za to ten les více prozkoumat, ale určitě na to někdy bude čas. Teď potřeboval jít kupředu. Možná se s někým setkat, kdo by mu řekl zase více o ostrovech a místě, kde se ocitl. Cítil zemi pod nohama silněji, než když se na ostrovech probudil. Muselo v tom být něco, co mu zatím zůstalo skryto. Povzdechl si a zastavil se na okraji mostu. Věděl, že už jednou přes něj přešel, ale nebyl si jistý, jestli ten most přejde zdravý a celý znova. Možná jen ten most působil děsivě a nebezpečně, třeba.. to byla jen iluze. Nebo možná prostě ten most testoval vůli, sílu a odhodlání vlků, kteří se snažili most překročit. Tak jako tak se vydal na most. První krok byl váhavy, most vypadal klidně, ale prkénka byla popraskaná a některá chyběla. Jenže Warg měl pevnou vůli, chtěl ten most překonat. A tak další a další jeho krok byl podpořen jistotou tmavého vlka, který si dával pozor na to, kam zrovna šlape. Skoro u toho nedýchal, jak se soustředil, aby nespadl dolů do propasti zakryté mlhou. To opravdu někdo nemohl vymyslet, jak ten most opravit? Tohle bylo naprosto šílené. A určitě nebyl jediný, komu dělalo problém přes most přejít.

→ Tajné ostrovy (přes Les u Mostu)