Wissfeoh

Další charaktery

Magie

Základní element

Další elementy & magie

Vzácné magie

Speciální magie

Odznáčky

AKCE

POSTY

Pisálek 100 - 10 kšm
Pisálek 200 - 20 kšm
Pisálek 300 - 30 kšm
Pisálek 400 - 40 kšm
Známost 15 vlků - 15 kšm

MIMOHERNÍ

Odměna za Malíře - 30 kšm

DLOUHODOBÉ

Odměna za Ročka - 2 Mince a 2 rubíny
Odměna za Dvouročka - 2 mince, 2 rubíny
Odměna za Tříročka – 2 mince, 2 rubíny
Odměna za Čtyřročka – 2 mince, 2 rubíny

SMEČKA

PARTNERSTVÍ

EVENTY

Podívejte se pozorně do těch zelených očí. Co z nich vyčtete? Inu, to záleží na něm. Možná nic. Možná hodně. Možná všechno, co v nich uvidíte, nebude nic víc než klam a iluze. Seznamte se s Wissfeem, vlkem mnoha tváří.
Wissfeoh by se dal jistě popsat mnoha způsoby a nahlížet se na něj dá taky z mnoha stran. Vezměme to tedy popořádku. Co nás na něm upoutá na první pohled? Možná věčně podmračená tvář, která se sem tam zkroutí do úšklebku, ale jen málokdy do upřímného úsměvu. Možná jeho sebevědomý postoj a pohyby, díky čemuž působí jaksi větší, než doopravdy je. Za zmínku jistě stojí i jeho pohled, kterým na většinu vlků shlíží pěkně svrchu, ačkoliv sám nepatří k největším vlkům. Wissfeoh nepotřebuje fyzickou výšku, aby se ve svých očích nad ostatní povýšil. Kdepak.
Předchozí řádky nám tedy mohly už lehce naznačit, co je tenhle vlk vlastně zač. Wiss je egoista, který si o sobě myslí kdoví co a ostatní ho obvykle příliš nezajímají. Zajímá ho především on a jeho pohodlí. Víceméně se proto společnosti snaží vyhýbat. Má rád svůj klid, kterého se mu stále jaksi nedaří dojít a proto je velice zahořklý. Srdce mu zahalil chlad už dávno a na změnu je nejspíš pozdě. Nahlíží na svět z dosti pesimistické perspektivy a dokáže být až nesnesitelně mrzutý. Moc toho nenamluví, nezasměje se a srandu si s ním taky neužijete, snad leda že byste měli obzvláštní zálibu v suchém humoru a ironických poznámkách. Pokud vám odhalí svou pravou tvář, za příjemného společníka byste ho určitě neoznačili.
Pokud vám ji odhalí – Wiss totiž v průběhu let vybrousil k dokonalosti umění přetvářky a hlavně masku slušného gentlemana, kterou obratně nasazuje, kdykoliv se mu to hodí. Buď chce něčeho dosáhnout, chránit si svůj drahocenný kožich, či se jen pobavit. To se týká zejména samičí části populace. Vlčice má totiž Wissfeoh moc rád a tak se je nevinňátkovským úsměvem a sladkými řečičkami snaží zlákat na svou stranu. Nehledá ale vážný vztah, na takové závazky on nikdy nebyl. Hledá pouze úlet a rozptýlení, nemůže si zkrátka pomoct, takže je dosti možné, že dáma, která bude natolik pošetilá, aby si k němu vypěstovala nějaké citové pouto, zůstane s očima pro pláč. Možná že se někdy najde nějaká, se kterou to bude chtít zkusit doopravdy, to je ale zatím ve hvězdách.
Nikdy se zrovna dvakrát nezabýval pocity ostatních. Jak jsme si již objasnili, když odloží všechny masky stranou, ve skutečnosti není nijak přátelský. Zvládá s přehledem být protivný, sarkastický a přechytralý, klidně všechno najednou. Také je zběhlý lhář. Má ale i svou určitou hrdost a tak se obvykle nesnižuje k osobním urážkám a podpásovkám. Dokáže konec konců být dosti nepříjemný i bez toho. Ne, že by vyloženě vyvolával hádky a rvačky, ale když už na to dojde, nesnaží se vycouvat. Není přece žádný zbabělec. Povýšený postoj zaujímá k drtivé většině vlků, které potká. Jeho respekt je třeba si vysloužit, nesedne si na zadek jen tak z někoho.
Inu, má. Navzdory své jinak ne zrovna úctyhodné povaze a své podlosti má i jisté kvality, které nemůžeme opomenout. Nechybí mu odvaha, málo před čím se zastaví, ale na druhou stranu se nevrhá bezhlavě do smrtelného nebezpečí. Dokáže být rozvážný, když to situace vyžaduje. Ač by ho mnozí popsali jako sebestředného parchanta, přece jen není úplným balvanem bez kapky soucitu. Když to někdo potřebuje, Wissfeoh mu pomůže, ačkoliv si nejspíš neopomene pořádně nahlas postěžovat. Považuje ovšem každou nabídnutou pomoc za jakýsi dluh do budoucna, který by mu měl být při případné příležitosti oplacen. Platí to ale i opačně – když někdo pomůže jemu, pamatuje si to. Je schopen vděku a nerad nechává dluhy nesplacené.
K těm pár vyvoleným individuím, kterým se podařilo sblížit se s ním natolik, že je začnal považovat za přátele, je loajální a ochraňoval by je vlastním životem. Spadnout do téhle kategorie ale není nic snadného. Ve svém životě měl upřímně rád jen velmi málo vlků, kterým se otevřel a kteří měli možnost poznat jeho milejší stránku – tu upřímně milejší, ne nastrojenou maškarádu. Možná byste řekli, že snažit se spřátelit s takovým zahořklým starým kozlem, který o kamarády ve finále snad ani nestojí, je zcela zbytečnou ztrátou času a energie... a možná byste měli pravdu. Možná se ale někde pod tím nánosem špíny, hořkosti a ledu skrývá něco víc.

Náš příběh začíná uprostřed lesů, v jeskyni patřící Ätrinajské smečce. V tom skalním úkrytu se nacházela nevelká, leč útulná místnost, která shodou okolností patřila zdejším Alfám, v rohu oné místnosti se povalovala stará kožešina a na kožešině vlčice, černá jako uhel. Wanera. K jejímu boku se tiskla tři před pár minutami narozená vlčátka, dva vlci a vlčice, každý z nich trochu černý a trochu bílý, dokonalá kombinace černé matky a bílého otce. Ač byla Wanera vlčicí velmi hrdou a chladnou a po porodu byla unavená a rozbolavělá, nyní se jen těžko bránila radosti a s hrůzou zjišťovala, že má chuť se usmívat jako idiot. A vlastně proč ne? Kdo se to dozví? Keers stejně pobíhá kdoví kde... A tak se vlčice zubila jako měsíček na hnoji, zatímco pečlivě olizovala své potomky, kteří se drali jeden přes druhého k mléku. Se jmény chtěla posečkat na návrat svého partnera (kde ksakru pořád vězí?), ale neodolala pokušení pojmenovat vlčí slečnu, která se narodila jako první. „Jmenuje se Kalleandra,“ sdělovala o deset minut později hrdě svému partnerovi, který jako obvykle to důležité zmeškal a teď by se rád o jménu své prvorozené princezničky dohadoval. Nemusel ani nic říct. Viděla mu to na očích. „A opovaž se něco plácnout, sakra! Všechno jsem oddřela já, v břiše jsem je tahala já, porodila jsem je taky já a kojit je budu zase já, tak koukej držet tlamu hezky zavřenou.“ Keers jen mlčky rezignovaně zavrtěl hlavou. Věděl, že nemá cenu se se svou drahou polovičkou dohadovat, když je v náladě. Raději přesunul svou pozornost na ostatní vlčata. „Tak tomuhle budeme říkat Entaro,“ pojmenoval rychle svého syna, než to stačí udělat Wanera. Pak opět promluvila vlčice: „A ty budeš...“ „Wissfeoh,“ vyfoukl jí Keers jméno přímo před nosem. Věděl, že riskuje, ale nemohl si pomoct. To jméno mu přišlo na mysl samo a k vlčkovi se dle jeho názoru tak dobře hodilo. Čekal, že se na jeho hlavu snese smršť nadávek, ale k jeho překvapení na tváři jeho milé vykvetl záhadný úsměv. „Ano. Wissfeoh.“ Pak upřela oči na svého druha. „Naše děti, Keesi. Budoucnost naší smečky.“ V prvních dnech bylo každopádně dost těžké uvěřit tomu, že by vlčata měla být budoucností vůbec něčeho, natožpak tak silného společenství vlků, jakým byla Ätrinajská smečka. V těch krajích žilo mnoho vlků a tudíž i několik smeček, tahle však byla ze všech největší a nejproslulejší. Wanera a Keers jako Alfy velmi lpěli na tom, aby smečka vzkvétala, rostla a rozšiřovala své území, a to nejlépe i mnoho let poté, co předají vládu do jiných drápů. A pochopitelně jim také záleželo na tom, aby se na tom podíleli jejich potomci. Nechtěli předat vládu nikomu cizímu, ani teď, ani nikdy později. Proto už od prvních dnů vychovávali vlčata s touto vizí v hlavě. Mladí vlci museli být silní, museli být stateční, museli být dobří vůdci i bojovníci. A zdálo se, že ta drobotina si svou důležitost dobře uvědomuje. Jen, co rozlepili očka a dokázali jakž takž chodit, přetahovali se na zemi jeskyně o nejlepší kousky masa a jak rostli a sílili, jejich hrané souboje byly čím dál divočejší.
Nejprůbojnější z vlčat byl Entaro, který ve všem musel být první – musel být první, kdo ulovil rybu, první, kdo se naučil výt, první, první, první. Wissfeoh se domníval, že kdyby ho bratr ve všem nepředehnal, nejspíš by spontánně vzplanul. On se bratrovou soutěživostí nenechával příliš znepokojovat, velmi brzy došel k závěru, že ačkoliv na sebe bráška umí strhávat pozornost vskutku mistrně, je to vlastně zabedněný tupec, co se sice může chlubit svaly, avšak v hlavě má možná tak krysí trus. Ti dva spolu nikdy moc nevycházeli. Otevřeně se nikdy nervali a na lovech spolu dokázali pracovat jako tým, jinak se však jeden druhému spíš vyhýbali a nikdy na toho druhého nešetřili kousavými poznámkami. Svou sestru, Kalleandru, měl ale Wiss rád. Ona byla z nich vždycky taková nejčistší duše a on se pasoval do role jejího ochránce. Ze všech vlků, které v životě potkal, mu na Kall záleželo asi nejvíce. Ji nikdy nezajímalo vůdcovstí a vedení smečky. Wiss moc dobře věděl, že sestřička je naivní, všechno si maluje jako v pohádce a Alfou se nejspíš nikdy nestane, ani kdyby se rodiče postavili na hlavu, přesto však dokázal ocenit to, že je chytrá a všimne si lecčeho, co jiným očím unikne. Wissfeoh sám byl v mládí dost rozpolcený. Na jednu stranu chtěl potěšit rodiče, být dobrým členem smečky a převzít ji nakonec spolu se sourozenci. Na stranu druhou si připadal jako v kleci, udušený pod představami jiných o tom, čím by měl být. Toužil po volnosti a dobrodružství, byl rebelem s proříznutou tlamou a často se kvůli tomu dostával do sporů s ostatními členy smečky. Zdědil hrdost po matce a jiskra mládí mu na spořádanosti moc nepřidala. Rodiče ho za to kárali, stavěli mu bratra na zlatý podstavec jako příklad – Entaro, jaký slušný, spořádaný, cílevědomý, uvědomělý mladý vlk, ach, Wissfee, proč nemůžeš být víc jako on, no? Černého vlka to žralo. Zdálo se mu, že pro smečku dělá dost. Byl slušným lovcem a přebytečnou kořist vždycky nosil do společného úkrytu, obíhal hranice a značil území, vyháněl cizince, nikdy se nevzpíral příkazům výše postavených. To tolik vadilo, že mu sem tam ujel tlama, že si čas od času zaremcal nebo se vydal na krátkou toulku? Nezdálo se mu to fér. Rodičům se ale na odpor stavět nechtěl. Ne tehdy. Vztek v něm však narůstal a bylo jen otázkou času, kdy vybuchne. Ten konečný výbuch se stal tehdy, když Wissfeovi táhlo na třetí rok a to, co se stalo té noci, způsobilo, že navždy zanevřel na otce, matku i celou svou rodnou smečku. Probudilo ho tehdy cosi jako pláč. Normálně by si toho nebyl všímal, jenže se mu zdálo, že mezi vzlyky rozeznal Kalleandřin hlas. Vydal se proto po hlase a skutečně narazil na svou sestru, která vypadala úplně zdrceně.
„Hej,“ oslovil ji tiše, „Kall, co se děje?“ Byl zcela připravený se poprat s kýmkoliv, kdo ublížil jeho sestře, která byla tehdy jediným členem rodiny, který mu ještě nelezl na nervy. „Táta mě vyhnal ze smečky,“ vzlykla. „Že nejsem… že pro ni nejsem… dost dobrá… Než vyjde slunce, musím odejít.“
Tehdy toho Wissfeoh měl právě tak dost. Sestra s nimi nikdy nedokázala zcela držet krok, pravda. A nebyla ideálním materiálem k vedení smečky, dvojitá pravda. Ale že by měla být kvůli tomu odsouzena k tuláctví? Černý vlk jí slíbil, že bude všechno v pořádku a zamířil přímo za otcem, připravený se rvát, poháněný vztekem, který dlouhé měsíce utlačoval do pozadí. „Co jsi to provedl?“ vyštěkl na vlka, když ho našel. „Proč by tu nemohla zůstat?“ „Nepotřebujeme ve smečce vlky, kteří se jen přiživují. Do Ätrinajské smečky nemůže patřit každý.“
„Kall se nepřiživuje,“ odsekl mladý vlk. „Pomáhá s lovem, dělá, co může, aby se ti zavděčila. Nemůžeš ji přece vyhnat, je to tvoje dcera!“ „Já můžu, co se mi zlíbí. Važ slova. S takovouhle odtud ty vyletíš ještě rychleji než ona.“ Wissfeoh obnažil tesáky. „To je mi jedno. Já už tady stejně být nechci. Je mi z toho tady na nic.“
Ani nevěděl, jestli první skočil otec po něm nebo naopak. Věděl jen, že se rvali krutě, na život a na smrt, že z nor vylezli další členové smečky a on jejich hlasy vnímal jen jako šum v pozadí, že náhle cítil neskutečnou bolest na uchu a oči se mu zalily jeho vlastní krví. Že když začal potupně utíkat, pokořen a poražen, přejely mu ještě otcovy drápy po stehně. Pak už jen běžel nocí, která byla na přelomu jara a zimy chladná, utíkal daleko od domova, dokud tma nepohltila i jeho vědomí. Když se probudil, byl sám, rozbolavělý, pokrytý krví svou i otcovou. Věděl, že teď už nemá domov, že se nikdy nemůže vrátit. Neměl rodinu, neměl nic. „Něco přece mám,“ zašeptal, když si prohlížel svůj odraz v jezírku, ve kterém se umyl a kde zjistil, že polovinu ucha má dočista pryč a pod okem se mu táhne hluboký šrám, který nepochybně zanechá jizvu. „Aspoň mám pořád sám sebe.“ To mu od té doby stačilo. Stal se tulákem, bez hlubšího cíle a beze směru objevoval cizí kraje. Zpočátku doufal, že narazí na Kalleandru, ale jejich cesty se minuly a on nakonec tuhle naději opustil. Potkával vlky. S některými ušel pořádný kus cesty, ale nakonec se vždy rozešli. Občas zapomínal jejich jména, jen co mu špička jejich ohonu zmizela z očí v nějakém houští. Naučil se, jak od druhých dostat to, co chce, jak hrát slušňáka a neviňátko, protože přišel na to, že většina vlků jsou ňoumové, kteří mu na to skočí. Občas se pral a občas kradl kořist šakalům, dostával nelichotivé přezdívky za svoje křivárny i díky za to, když občas někde někomu pomohl, protože ačkoliv se za roky tuláctví stal poněkud zahořklým, nikdy se nestal úplně bezcitným. Trocha dobra v něm vždycky dřímala. Smířil se s tím, že bude nejspíš navždycky tulákem bez stálého domova a stálých přátel. Byl však spokojený. Nebylo moc věcí, které by si přál, kromě plného žaludku a místa, kam složit hlavu. Pokud tohle měl, obvykle mu nic nechybělo. Měl přeci sám sebe, a tlapy ho nesly pořád dál.

Vlastnosti

Obratnost 72 %/90 %

Schopnost lovu 20 %/70 %

Předměty