Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlubiny moří v pohledu tvých očí
Nejdražší safíry blednou závistí
Chladná modř a přesto tolik hřeje
Pokaždé, když k ní zraky mé zabloudí

Sierro s kožíškem z černého stříbra
Mou duši jsi dovedla z temnot zpět domů
Mé srdce jsi zbavila mrazu zlých časů
Všechen svůj oheň dávám jen tobě

Ve spárech zimy tvůj smích přivolá jaro
Tichý hlas utěší bolavé duše
Tvé tlapy léčí a tvé světlo vede

A já, z prachu cest otrhaný poutník
Nebudu nikdy více šťastný
Než když mohu usínat vedle tebe

- Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

Tlak na hrudi rostl. Docházel mu vzduch, docházel mu čas. Už ani nevěděl, kde je nahoře nebo dole. Ještě párkrát sebou chabě škubl ve snaze vymanit se z ledového sevření smrti, ale konec byl blízko...
Cosi - kdosi - ho čapnul a najednou měl hlavu zase nad vodou. Prskající a kašlající byl tažen ke břehu. Brzy ucítil pod sebou pevnou zem. "Uh-uh," zahuhlal neurčitý souhlasný zvuk směrem k černé vlčici mezitím, co kašlal a dávil vodu. Chvíli trvalo, než se dokázal pořádně nadechnout. Sladký, sladký vzduch! Párkrát si vychutnal, jak krásné je opět ho cítit v plicích, než se rozhlédl po svých zachránkyních. Artume tu byla taky, ale spolu s ní i černá vysokánská vlčice, kterou neznal. Tyčila se nad ním do výšky
Pokusil se trochu sebrat. Už ze sebe udělal dost velkého pitomce. Vydrápal se do sedu a lehce se otřepal, aby ze sebe dostal přebytečnou vodu. Pořád ještě funěl a v uších mu šumělo. "Uh- díky," pokývl neznámé, která byla patrně tou, co ho vytáhla a sjel pohledem k Artume. "Seš celá?" vydechl otázku - však ji do té vody stáhl on. Válel na jazyku omluvu, ale cítil, že by pravděpodobně začal blekotat pitomosti, takže své řečnění utnul po pouhých třech slovech, než se mu trochu dokysličí mozek.

- Nech se strhnout proudem 3/3
- Top se a nech se zachránit

//Temný les

Bylo to dezorientující. Už ani nevěděl, jestli se ho Artume pořád drží nebo ji někde ztratil. S očima, ušima, čenichem i tlamou plnými vody prostě nedokázal vnímat moc z toho, co se kolem něj děje. A přece vpředu zaznamenal výstupky a kopečky... Skály? Kdyby se tak povedlo nějaké zachytit! Opřel se víc do plavání a pádlování a zdálo se, že země se opravdu přibližuje. Jenže proudy tu byly zrádné a paličaté. Nechtělo se jim pustit vlka, o kterém si už jistě myslely, že ho mají v hrsti. Jak se rval s vodním živlem, celý se jaksi zapletl do vlastního pláště. Omotal se mu kolem nohou a Wissfeoh s hrůzou zjistil, že jde najednou jako sekera ke dnu. Vrtěl se, zmítal... marně. "Artume," zabublal v posledním zoufalství, jak mu čenich zajížděl pod hladinu. Utopit se na dosah pevné země? Větší Wissovinu už si představit snad ani nedokázal. Voda se nad ním zavírala, jen slabá zář jeho náramku a bublinky jdoucí od jeho čenichu naznačovaly, že tam pořád je.

- Nech se strhnout proudem 2/3
//Jezero smrti

"Zase tak omezenou slovní zásobu nemám," odfrkl si a vzápětí prskl dalším otravným kýchnutím. A když ho začala olizovat? "Hej!" odstrčil jí čenich stranou, copak jí přeskočilo? Byla ke všemu ještě upírka? Ovšem zbytek toho, co mu říkala, poslouchal už jen tak napůl, protože jeho pozornost se nasměrovala jinam. Že by byl vskutku Wissidiot? Rozhodně se dosti idiotsky zachoval a než se vzpamatoval, už letěl po hlavě do vody. Plášť ho cestou přiškrtil, jak se ho něco zachytlo. "Gah!" zaskřehotal a nabral si plnou tlamu vody. Jakmile se mu povedlo trochu rozhlédnout, zjistil, že to něco byla Artume. Skvělé! Takže v tom byli oba! "Drž se!" zahulákal a vzápětí si znovu loknul. Ne, mluvit nebylo moc chytré. Do háje! DO HÁJE SE VŠÍM! Kopal tlapami a zvedal hlavu, jak jen to šlo, aby mu nezajížděla pod vodu, ale proudu vzdorovat nemohl a věděl to. Mohl jen doufat, že je to dotáhne někam k pevnině dřív, než se oba utopí. Nechtěl mít na svědomí život Artume a vlčat, co ještě ani nebyla na světě. Ale co mohl dělat?

//Prokleté jezero

- Nech se strhnout proudem (1/3)
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Artume se uvelebila vedle něj s požadavkem na mech, který splnil stále mlčky. Mechový polštář byl nepochybně příjemnější, než ležení na holém kameni a vzhledem k její blízkosti cítil, že se Artume klepe jako osika. Napůl vstal a po pár nemotorných zavrtěních se mu povedlo přes ni bez dalšího komentáře hodit aspoň kus pláště. Vlčice zároveň poznamenala, že krvácí. "Nemyslím, že to bude moc vážné," zabručel. "Ale jestli chceš... Taky ti ale teče červená," poukázal a už špicoval uši, aby se dozvěděl, co se vlastně stalo.
Na hranicích smečky. Sevřel na moment pevně víčka, jako by ho trápila bolest hlavy, což byla vlastně i trochu pravda. Takže zmrzačili vlčici na jejím vlastním prahu a Alduin ji ani nechtěl dorazit, když už se do toho pustil? "Co si sakra myslel že se stane?" zavrtěl černý nevěřícně hlavou.
"Hmm, jo, vím, kde je ta smečka. Taky už jsem se jednou pohyboval poblíž jejich hranic," vzpomněl si na setkání s tím hnědým vlčetem. Vittani. "Stejně bychom si měli všichni hlídat záda," poznamenal. Artume se domnívala, že se o svůj život nemusí zase tak moc obávat, ale on o tom nebyl tak úplně přesvědčený. Mohli se chtít mstít. Pravděpodobně budou chtít, pokud třeba na někoho z nich náhodně narazí - neseděli určitě všichni celé dny jen na území. Usoudil, že bude nejlepší se držet od těchto končin dál. Aspoň až (pokud) opadne potopa. Teď měly určitě i smečky jiné starosti...
Znovu se o něj pokoušelo kýchnutí, takže otočil hlavu, aby aspoň neprskal na Artume. Několikrát si řádně pšíkl, otřel si čenich do mechu a přitom koutkem oka zachytil cosi dole pod nimi ve vodě. "Hej, co to je?" Vypadalo to, že se to tam zaseklo. Nemohla to být nějaká utopená srna nebo něco takového...? Byl na nohou a u vody, než se vůbec stačil rozmyslet. Nakláněl se, aby líp viděl. Kdyby jim voda přinesla něco k jídlu, byl by se radoval, co na tom, že by šlo asi jen o nafouklého utopence, žebráci si nemohli vybírat. Ještě krok, ještě krok... stál už napůl ve vodě a cosi v proudu ho najednou praštilo přes přední tlapy. Bohatě to stačilo k tomu, aby ztratil i zbytky rovnováhy. "Sakra!" stačil zavrčet a chňapnout tlamou po opoře, kterou ovšem nenašel. Pak... byl prostě pryč. Proud se ho zmocnil a táhl kdoví kam.

//Temný les (?)

- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti

Barevná kola před jeho očima se vyjasňovala a skrze ně viděl vzteklou tvář Artume, tesáky vyceněné a oči planoucí. Ohrnul lehce pysk a odhalil špičky zubů. Čekal, jestli se po něm taky vrhne, ale nakonec její zuby zacvakaly naprázdno. Jestlipak by to bylo stejně, nebýt 'nové krve Chaosu', projelo mu krátce hlavou. Měl v ní teď ale hlavně jiné věci.
"Kvůli tomu jsme přišli, ne?" zafuněl a zamířil k tomu směšnému úkrytu, který za tohle všechno vážně nestál. Neobtěžoval se Artume upozorňovat na to, že jí teče krev. Sám cítil štiplavou bolest na hrudi, kam schytal ta "žihadla", ať už byla ve skutečnosti čímkoliv. Pořádně si tam neviděl, ale požádat Artume, aby mu řekla, jak to vypadá, se rovněž neobtěžoval. Neříkal vůbec nic. Lehl si ke skalní stěně a opařený čenich vystrčil do deště, který příjemně chladil. Jen svaly v tlamě se mu chvílemi napínaly, jako by se vlastní myšlenky snažil užvýkat k smrti.
Vlčice s divnou krví a vlk s křídly a bílými znaky. Nebyla to zrovna vzrušující hádanka. Nepotřeboval být geniální, aby ji rozluštil. Artume a Alduin zamordovali mámu tamté rezavé vlčice. Fajn. Dobře. Na okolnostech nezáleželo a srdce mu kvůli tomu nekrvácelo, ale chtěl vědět, na čem je. Netušil, kdo si ho s nimi spojil - nikdy si nevšiml nikoho cizího, málo koukal k obloze - ale už se stalo. Jestli ta mrtvá vlčice byla nějaká tulačka, nemuselo to být ještě tak zlé. Mohla ovšem být členkou smečky a v tom případě to pravděpodobně vědělo víc vlků, než jen její dcera a ten zrzek. Možná i mnohem víc. V tom případě soudil, že už teď žije na vypůjčený čas.
"Takže," začal a zaslechl ve svém hlase lehce nakřáplou notu. V čenichu ho šimralo už chvíli. Super. "Jak dlouhý zbytek života mám očekávat? Koho jste zabili a kdo všechno to ví?" Na povrchu zněl celkem klidně, ale uvnitř pořád cítil ten žár. Vztek na všechno a všechny kolem, včetně sebe. A taky strach o svou bídnou kůži. Prskl krátkým kýchnutím a otočil pohled zelených očí po Artume.

- Servi se s cizím vlkem 3/3

Vlčice sebou mlela v kořenech, řičela na něj a jemu najednou v hlavě secvaklo, jak dílky zapadly na své místo. Ne jistě všechny, ale hodně těch důležitých ano. Celý obrázek se nezdál být tak důležitý. Mohl si ho domýšlet. Hlavní bylo, že tohle nebylo nějaké obyčejné nedorozumění, ze kterého by se mohl vykecat. Došlo mu, že tu vlčici možná vážně bude muset umlčet. Toho vlka taky. Pravděpodobně definitivně. Protože nešlo jen o něj, ale i o zbytek Chaosu. Sám s tím neměl nic společného, ale smečku bránit musel. Na moment ztuhl. "Jasně." Vteřiny mu hučely kolem uší. Bude mít na to žaludek? Byl teď čas, kdy to měl zjistit? Měl tedy zatratit svoji duši důkladně a dokonale?
Pohnul se vpřed, aniž by pořádně tušil, co vlastně udělá, ale okamžitě se octl v temnotě, skrze kterou neviděl ani na špičku čenichu. Vrazil do čehosi teplého a chlupatého a naslepo kousl do nečeho, co mu přišlo jako ocas. Čí? Snad by to zjistil v náhlém žáru světla, které vyšlehlo kolem, ale ten byl po dokonalé temnotě až příliš oslnivý. Zavřel se vzteklým zavrčením oči, před kterými mu tančily zelené kruhy. Totálně oslepený a zmatený kolem sebe začal znovu chňapat tesáky, ale netrefil se už do ničeho kromě nepoddajné bariéry - zato do hrudi mu narazilo několik štiplavých žihadel. Šmátral kolem sebe tlapami, ale ti dva byli pryč. Nějak... byl zkrátka pryč. Zastavil se, nechtěl tady tápat jako slepec, každou chvíli se mohl zřítit někam dolů a zlámat si hřbet. "Do hajzlu." Pálily ho oslněné oči, opařený čenich, ale většina žáru byla kdesi uvnitř. Nebyl si úplně jistý, co za emoci to vlastně má být. Vůbec ale nebyla příjemná.

- Servi se s cizím vlkem 2/3

Absolutně nechápal, o co tu vlastně jde. Někdo na něj hodil svůj vlastní čin? Jak? Proč? Teď nad tím ale nemohl dumat. Zahalila je rázem mlha a horká pára mu opařila čumák nechráněný srstí. "Ah!" prskl, pálilo to jako čert a už dopředu si uměl představit ten puchýř, co mu tam vypučí. "Nechte toho a vypadněte!" zavrčel, ale už se po vlčici neoháněl, když ji rezavý začal tahat pryč. Jen ať vypadnou, s Artume se schovají do jejich ubohého úkrytu... to bylo jediné, co chtěli, ne? Jenže to nemělo být tak jednoduché. Vysoký vlk se po chvíli začal kácet k zemi. Wiss by si byl myslel, že ho skolily mdloby, ale rezavým kožichem až trochu moc připomínal drzou lišku, kterou zneškodnila Vraní oko, než aby tu podobnost nevnímal. Co sakra děláš? Litoval, že ji kdy popichoval kvůli neochotě bojovat.
Půda pod tlapami se mu rozbila a on se rázem octl na zemi, zatímco na něj ta rezavá vřískala. "Omdlel, co bych mu dělal," prskl po ní, nechtěl Artume prozradit, ať už se snažila o cokoliv. Hrabal se na nohy a přesunul se za rozbitou zem, avšak tam už na něj čekaly vyceněné tesáky. Rychle se zase klidil z jejich dosahu. Tlapy rozzuřené vlčice pevně omotaly kořeny. "Chvíli se zklidni a poslouchej mě!" zařval. Teď už docela chtěl jí dát přes čumák, ale jestli se o něm šířilo, že je vrah, nehodlal to přiživovat. "Nezabil jsem tvojí mámu a nezabiju ani tebe, ani tvýho kámoše, takže se o něj postarej, zmizte a přestaň šířit ničím nepodložený fámy." No... to bylo aspoň to, co chtěl říct, ale kdoví, jak daleko se ve své řeči dostal, protože cítil, že tuhle situaci nemá v tlapách ani trochu. Ohnivý element vzteklé vlčice by s jeho kořeny mohl udělat krátký proces a co měla za lubem Artume? Tak to nedovedl odhadnout ani v nejmenším.

- Servi se s cizím vlkem 1/3
- Vydej se hledat bezpečné místo 5/5

Vynořil se ze stínů a mohl si lépe prohlédnout ono místo. Nebyl to úkryt nic moc, ale postačí. Lepší, než nic. Rovněž mohl lépe vidět vlky před sebou. Neznal je. A když rezavý promluvil, zdálo se, že se vyhecoval do momentálního bojovného rozpoložení zbytečně. Na jednu stranu se mu ulevilo. Možná popichoval Artume, že má pacifistické sklony, ale samotnému se mu dvakrát nechtělo mydlit v bahně s nějakými náhodnými vlky bez jakéhokoliv důvodu. "Fajn," zabručel. "Stejně-"
Vlčice mu skočila do řeči a on se najednou nestačil divit, z čeho byl obviňován. "Co? CO? O čem to mele?" stačil hodit otázkou po samci, který se zdál být příčetný, než se po něm vlčice vrhla. Jakmile se jednou objevila myšlenka boje, nejspíš se mu už nešlo vyhnout, byl to jakýsi nezvratný osud. Skočil stranou a ucítil, jak mu plamen ožehl špičku ocasu. "Já jsem nikoho nezabil, ty hysterko šílená," zavrčel a vrhl se po ní. Bezva. Můžu si připsat mlácení vlčic na seznam hříchů. Skočil po ní a pokusil se ji zasáhnout drápy, na kterých snad ještě ulpěla trocha krve. Chtěl ji hlavně zpacifikovat, ne jí extra ublížit, ale nenechá se zamordovat kvůli tomu, co možná spáchal a možná ani nespáchal někdo úplně jiný.

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (4/4)
- Vydej se hledat bezpečné místo (4/5)
× Setkej se tváří tvář s predátorem

Poslouchal její vysvětlení, ale popravdě, potřeboval vůbec nějaké? Stačilo mu slyšet, že to nebyl plán. Tomu rozuměl. Občas se tyhle věci prostě, no... přihodily, že? Pochopitelně to bylo o dost komplikovanější, když byl jeden vlčice. Nicméně Artume to dělala pro Chaos. "Mhm," zamručel, jako že chápe a nějak dál už to nerozmazával. Podstatné informace měl a dál se v tom nimrat zřejmě nebylo potřeba.
Kráčeli dál temnějícím večerem. Vyplašili dravce, který se usadil na mršině, ale nevěnoval mu úplně velkou pozornost. Byl... nervózní. Ti vlci už museli být blízko a on se příliš netěšil na to, co přijde. Chaos nechaos, neútočil většinou na náhodné kolemjdoucí na potkání, ale teď se zdálo, že prostě není na výběr, jestli nechtějí dál moknout a chytit zápal plic a chcípnout.
Zabral se trochu moc do vlastních myšlenek, takže bylo dobře, když ho z nich vlčice vytrhla. Následoval pohledem směr, kterým ukazovala její tlapa. "Jo, vidím je," našel pohledem tmavé siluety dvou vlků. Kdo to asi byl? Někdo známý? Jen to ne. Nanesl si na drápy krev, kterou mu Artume věnovala. Co to s vlky asi udělá dopředu odhadnout nedovedl, ale doufal, že to k něčemu bude. Zhluboka se nadechl a pokývl. Připravenější už asi nebude. "Kryj mě," řekl ještě a pomalu se vydal kupředu. Chtěl trochu okouknout ten úkryt, než se po někom vyloženě vrhne, ale už ho jistě mohli spatřit. Tmavý stín, co se vynořil z šera a už podle chůze a naježené srsti nemá zrovna přátelské úmysly.

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (3/4)
- Vydej se hledat bezpečné místo (3/5)

Jako správně zabedněnému samci mu nejdřív absolutně nedocházelo, o čem to Artume vlastně plácá. Neprodělala nějakou mrtvičku nebo něco? Věty byly sice souvislé, ale pěkných pár vteřin mu nedocházelo, k čemu se vlastně vztahují. Lehce otupěle na ni hleděl, až se konečně někde v jeho hlavě vytvořilo to správné spojení. "Co-?" Pohled mu sjel k jejímu břichu, pak zpět k její tváři. "Tos stihla kdy?" zabručel, ale byl najednou jaksi nesvůj. Zřejmě to na něm bylo i poznat. Vlčata byla pro něj celkem citlivé téma a slabé místo, ač to bylo možná s podivem. Fajn, bylo jasné, že do boje vlčici hnát nemůže, ale přišlo mu najednou ještě podstatnější najít nějaký vhodný úkryt. Jak dlouho tohle hrozné počasí mohlo ještě trvat? A jak dlouho už byla Artume březí? U všech pekel, jen ať se to nenarodí tady. "Kdybys to řekla dřív, nesežral bych ti tolik z toho zajíce," zamrmlal si pod vousy spíš pro sebe. Ještě tohohle trochu, to vážně potřeboval!
Krev na drápy. Dobře, to bylo taky divné, ale začínalo mu to docházet. Byl třeba pomalejší, ale snad ne naprosto dutý. "Takže ten tvůj trik vězí v krvi, hm? Možná bychom to mohli zkusit," podíval se na své drápy. Mezitím vlčice objevila další stopy. "Pojďme," kývl a vykročil po cestě vzhůru.

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (2/4)
- Vydej se hledat bezpečné místo 2/5

Moc se mu nechtělo s ostatními pošťuchovat. Sotva ho přestaly bolet rány z arény, už by se měl zase s někým handrkovat? Následoval pohled Artume po okolí, ale sám nic užitečného neviděl, jen skály, kamení, skály, kamení... a žádnou jeskyni či škvíru, do které by se mohli vrtnout. Kdoví, jak daleko by se museli trmácet. Tuhle část hor skoro vůbec neznal. Jezerům nacházejícím se tady v okolí se vždycky spíš vyhýbal. "Zrovna moc nechci, ale možná to ani jinak nepůjde. Nechce se mi tu čumět na dešti kdoví jak dlouho," pokrčil rameny a trochu se zamračil. "Co že máš najednou takové pacifistické sklony?" Dobře, s tou liškou mu nakonec pomohla, ale taky jenom z dálky a vypadalo to, že si prostě nechce špinit tlapy. Přišlo mu to divné. A její další poznámku nepochopil už vůbec. "Krve? Jako vypít, nebo-" Kdo si tady stál na vedení? Ona nebo on? Doufal, že on to není, ale jak se znal, nebylo to vůbec vyloučeno.

- Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (1/4)
- Vydej se hledat bezpečné místo 1/5
//Temný les

Šplouchali se směrem... kamsi. Nebyl si jistý přesně kam, ale že musejí do hor nebo aspoň do nějakých kopečků se zdálo jasné jako facka. Při otázce vlčice zvedl hlavu k obloze, která hrála všemi možnými barvami. Šedou, šedivou, a hele, támhle je sivá! Skvělé. "Zatím to tak nevypadá. Máme tady potopu světa. Možná rovnou konec světa," odfrkl si nepříliš vzrušeně. Co cenného by bylo ztraceno, kdyby ostrovy pohltilo moře? Něco málo možná, ale v měřítku celého zbytku světa byli vážně jen plivancem v oceánu.
"Asi ne přesně, ale tady v horách je skrýší dost," kývl hlavou a rozhlížel se. Šplhali o něco výše, tušil, že kdesi dole se nachází jezero, ovšem teď bylo jezero všude, takže těžko říct. A ještě něco. Nacházeli se tu i další vlci. Zaslechl je poblíž, ačkoliv přes šumění deště jim nebylo vůbec rozumět. "Hej. Někdo tu je, nedaleko," kývl na Artume a přibrzdil. Neměl na nikoho náladu. V tomhle počasí budou všichni příjemní jako osiny (jeho nevyjímaje). Na druhou stranu... třeba oni našli nějaké suché místo k ukrytí. "Chceš to okouknout?"

- Zamiř do bezpečí

"Rozhodně poprvé zblízka," kývl, sledoval sice arénu, avšak tenhle element či magie, či co to vlastně přesně bylo za schopnost, nebyl něčím, co by pouhým okem zachytil zrovna nejlépe. Vraní oko mu však neprozradila napřímo, o co se vlastně jedná. Byla to jakási manipulace emocemi? Tělesnými funkcemi? Lehce se ušklíbl vlastní nevyslovené myšlence - jestli to bylo to druhé, měl by si asi dávat pozor, aby mu Artume nepřivodila něco vážně nepříjemného. "Speciální sněhová vločka, hm? Zajímalo by mě, kolik těch zvláštních magií vlastně vůbec existuje," zauvažoval, ale nesnažil se z vlčice vytáhnout, v čem přesně ta její moc spočívá. Ať si nechá svoje tajemství.
Zašklebil se na ni. "Jo, na to žádnou magii nepotřebuju," odfrkl si a začal se sbírat na cestu pryč odtud. Už ani tak nechodili po zemi, jako se spíš brodili v polívce a to se mu dvakrát nezamlouvalo. Bylo na čase se vyhrabat někam výš a možná i najít nějakou díru, kde přečkat tohle hrozné počasí.

//Hraniční (?)

- Braň úlovek před hladovým predátorem (3/3)
- Setkej se tváří v tvář s predátorem

Samozřejmě, bylo to dočista k popukání - akorát ne pro něj. Jistě, porazil Zeirana v aréně, nějaký prašivý lišák nebyl až tak zásadním nebezpečím, spíš nepříjemností, ale dost otravnou. A Artume si tam jen tak stála a sledovala to kino, což ho vytáčelo asi nejvíc. Jenže... něco se přece jen stalo. Srdce se mu zklidnilo, hučení krve utichlo a lišák v jeho sevření byl najednou jako ožralý. Co? Hned nad tím nedumal, jen konečně vykroutil zajíce ze sevření zloděje a pár dobře mířenými kousanci lišku zahnal na nepříliš koordinovaný ústup kamsi do čím dál rozmočenějšího lesa.
Překulil se a zvedl se z bláta. On i zajíc byli dost oválení, ale použitelní. "Dík," frkl směrem k vlčici, která se nakonec rozhodla, že něco udělá. Ale co? Zahleděl se do jejích tmavorudých očí, které považoval za znamení magie ohně, což ovšem nemuselo znamenat vůbec nic. Věděl, že někteří vlci zvládají elementů víc a jiní dokonce i další magie, hotové šílenosti. "Co že jsi to vlastně provedla?" zeptal se nakonec a zakousl se do zajíce, protože nemínil riskovat pozornost dalších zlodějíčků. Přenechal vlčici přibližně půlku úlovku - jejího vlastního, ale když musel provozovat bahenní wrestling s liškou, určitě si tu svou půli taky zasloužil, ne? "Asi bysme měli brzo vypadnout," podotkl ještě. Ztráta pevné půdy pod tlapami začínala být docela zneklidňující.