Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černý měl pocit, že od toho dílku skládačky, který jim uniká, jsou jen malý kousek. Muselo jim chybět jen něco malého, potom by všechno ostatní zapadlo na své místo. Nedokázal však na to ukázat tlapou. Vittani však uvažovala bystřeji. Tohle že by byl Tyloo? Jeho hlava to nejprve chtěla odmítnout, ale... Vážně to bylo tak nemožné? Vážně?
Stín promluvil. A černý začínal chápat. Jak by mohl někdo dojít klidu, když se pevně držel pocitů ze svého života? A jak je pustit? To je určitě děsně jednoduché, že ano, odfrkl si, avšak pouze v duchu. Navenek momentálně třeštil oči na rudé krystalky vznášející se kolem Vittani, z nichž vyšel hlas, který slyšel i on sám. Tenhle však byl zabarven docela jinak. Vztekem, zlobou. Touhou po pomstě. Rudá zář se vznesla ke stínu a byla pohlcena.
Další na řadě byla Sachi. Společně s úzkostným hláskem se světlo krystalů přemístilo k Tyloovi a propletlo se s tmou. Zdálo se mu to, nebo temnoty ubývalo? Teď já, došlo mu. Indri se zoufale upínala k Vittani pro odpovědi. Byl docela rád, že se neptá jeho, protože vážně netušil, co by řekl. Když se to stalo, asi to muselo být možné. Možná to i vážně byla její vina, ale nedokázal k vlčici cítit velkou zášť. Neudělal snad to samé, nebyl snad úplně stejný, neopustil jsi je? Nenechal jsi je na pospas? Zatřásl hlavou, on o nich přece nevěděl-
Ale to už se Tyloo obracel přímo k němu. A jak se krystaly rozzářily, odpověď se najednou zdála jasná. "Našel," hlesl. Protože teď už bylo všechno jinak. On sám... byl jiný. Horší? Lepší? Jiný. Neopustil by ty, na kterých mu záleží. Už jen proto, že takoví vlci byli v jeho životě tolik vzácní. Se září krystalů z něj opadla i jakási velká tíha.
Poslední zbýval Ořešák. A zdálo se, že stín - Tyloo - je téměř volný. Jako by se... zmenšil. Zeslábl. Celá tahle věc už byla prakticky u svého konce. Tak do toho. Ať je po všem. Ale jeho tlama opět nevydala jedinou hlásku.

Jméno vlka: Wissfeoh
Počet postů: 13
Postavení: beta
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Wiss se dále pohyboval na akci, kde pokračoval s ostatními v pátrání po ztracené duši a také se pustil do zneškodňování cizáka - vraha vlčat.
Bobříci: - (Edit Zinek: Bruh, vrah)

K Sachi se připojili i Ořešák s Vittani. Zůstal stát sám. Vždycky sám. Protože tolik věřil, že má pravdu, nebo snad protože mu nepřipadalo, že by měl patřit k ostatním? Neměl na takové úvahy dostatek zbývající vůle. Nenechám je rozcupovat jen tak na kusy, rozhodl se, ale ani se nenechám zabít kvůli duchovi. Celé mu to navíc jaksi nehrálo. Kdo by chtěl zabít vraha vlčat a zároveň vlčici, která se jen snažila najít svého syna? Proč se ten stín snažil zastavit snad úplně všechny strany, které se na téhle výpravě střetávaly? Bylo tady něco, co nechápali a co jim unikalo.
Jen stál, ano, příliš unavený na cokoliv jiného, ale poslouchal. Alespoň některé věci začínaly dávat smysl. Třeba čí pocity byly uvězněné v krystalech. A... "Pš!" sykl k Sachi, která mu začala skákat do řeči a všechno odmítat. Chtěl si to poslechnout. Chtěl si udělat vlastní obrázek o tom, o co tady sakra jde. "Tak do toho, řekni nám, jaká je podle tebe pravda. Kdo je tedy Indri doopravdy?" vybídl stín. "A kdo jsi ty?"

Tesáky a drápy, krev a řev. Nastal čas odplaty za bezpočet nevinných životů. Ořešák s Wissfeohem ji vykonali společně. Černý pevně držel cizáka, zatímco tesáky hnědého dokonaly dílo. Zvuky deroucí se z hrdla umírajícího vlka nebyly ničím příjemným. Je to jako zabít jelena. Nebo jako vyhodit hnusný sliz zpátky do pekel, odkud přišel. Přesto se Wissovi trochu zatřepotal žaludek, protože to nebylo přesně stejné, jako zadávit králíka. Navzdory tomu cizáka nepouštěl, dokud se nepřestal cukat. Teprve potom povolil svůj stisk a nechal jeho hlavu padnout do kaluže krve.
Odstoupil stranou a ani se nepokoušel přijít na něco, co by měl říct. Co jste asi chtěli v takové chvíli říkat? Jen sklonil hlavu, popadal dech a čekal, až se mu přestanou třást kolena. Mohl si oddechnout, bylo po všem. Nebo ne? Z mrtvého těla rázem vystoupal duch... a pak se zjevil na scéně i stín. Wiss si ho do té chvíle vůbec nevšiml, takže málem vyletěl z kůže, ale on už si živých vlků vůbec nehleděl. Jal se cupovat na kusy ducha právě zabitého vlka. Od příšerné podívané bylo nemožné odtrhnout zrak. Kvílení se mu prořezávalo snad až do samého mozku. "Dost, to už stačí!" zaskučel a snažil se přikrýt si uši, třeštící hlava hrozila, že se mu rozletí.
Přestalo to. Díky bohům, nakonec to přece jen přestalo. Wiss si byl jistý, že tohle už musí být konec, musí... Ale nebyl. Stín se zaměřil na Indri. I její osud měl být zpečetěn. Co ale mohli udělat? Co vůbec mezi sebou tihle dva duchové měli? V té chvíli na pokraji absolutního vyčerpání psychického i fyzického se mu to zdálo až křišťálově jasné. Indri už byla mrtvá a jestli se do toho budou plést, potom budou brzy taky. On už bojovat nemohl, upřímně řečeno neměl daleko k mdlobám. "Sachi, ne," hlesl, když viděl, že se hnědá vlčice snad plánuje nechat dobrovolně zabít. Měla asi ve svém jádru víc odvahy, než on. Nenapadalo ho, co dělat. Jen... tam stál.

//Asshiřin labyrint

Během jeho krátkého zaváhání se vlk okamžitě pustil do Sachi. Wiss viděl hrozivě jasně, jak nepříznivě se situace vyvíjí. Zdálo se, že bojovnost z hnědé vlčice vyprchala. Náhle vypadala bezbranně - a to měl přeci cizák nejraději, že? Sotva klesla k zemi, už byl málem na ní. "Nech ji," zavrčel Wiss a stačil ho od ní odervat, než se stalo něco ještě horšího, než doteď. V zorném poli se mu objevil i Ořešákův kožich.
Ten byl další, na koho se cizák zaměřil. I když ho Wiss držel, zarýval do něj hluboko tesáky a snažil se ho zpacifikovat, cizák se otáčel a natahoval po Ořešákovi. Možná ho i zranil. Wiss se zapřel, zabral tesáky a snažil se co možná nejvíc stáhnout cizákovi hlavu, aby měl Ořešák - nebo někdo, kdokoliv - volný přístup k jeho hrdlu (4). Nemohl nic říct, ale v duchu řval a doufal, že řve i jeho zelený pohled, který upíral na hnědého vlka. Dokonči to! Skoncuj s ním!

Wiss nepřemýšlel o tom, co je morální a co ne. Prostě se vrhl dopředu, aby to s tímhle prevítem ukončil jednou pro vždy - jen mu blesklo hlavou, že pokud chce Vittani přesvědčit, že sám není vrahem, tohle možná není ten nejlepší způsob. Ale nemohli ho nechat jen tak uniknout, v žádném případě. Zakousl se do něj vší silou a skutečně hluboko. Chuť krve se mu rozlila na jazyku. Cizák sebou ale škubal a podařilo se mu nakonec vysmeknout z jeho sevření. (1) Svým prudkým manévrem černého rozhodil a on prudce došlápl na poraněnou tlapu. Mohlo to dopadnout vážně špatně - to už tu však byla Sachi a Wisse až překvapilo, s jakým hněvem se vlčice, doteď tak plachá, vrhla do boje. Každý měl asi své limity.
Ať už ostatní dělali cokoliv, černý potřeboval chvíli na nabrání ztracené rovnováhy, ale pak se hrnul už zase kupředu. Zuby a drápy mířil opět hlavně na hlavu a krk (3). Teď už byli v přesile. Naříkavý hlásek jako by mu stále kvílel v uších. Nitro se dále svíralo steskem i v zápalu boje. Chtěl, aby to přestalo. Snad skončí, když skončí i tohle?

//Poušť

Běžel a běžel. Naslouchal naříkavému, lítostivému hlásku, který se ozýval kolem. Komu patřil? Byl to Tyloo? Černému se svíralo hrdlo. Cítil, jak se mu v hrudi nafukuje jakási divná bublina. Všechno ho to tak mrzelo. Všechno... mělo být úplně jinak. S hrůzou si uvědomil, že se mu za běhu oči zalévají slzami. Spěšně zamrkal, aby je zahnal. Ne, musíme to skončit. Tohle nemohlo dál pokračovat. Museli to s vrahem skoncovat, ať to stojí, co to stojí.
Ta emoční horská dráha ho možná vyčerpávala ještě víc, než samotný běh. Ten se teď stal také náročnějším, jak podloží pod tlapami změklo. Sotva si toho ale všiml. Soustředil se na cizáka. Neměl příliš velký náskok a Wiss cítil, že by ho mohli dostihnout. Vittani běžela s ním. Pravděpodobně byli jediný, kdo nezahynuli v tom kolapsu podlahy, ale snad to bude stačit. Věřil, že společně by to dokončit dovedli.
Zajíkavě se nadechoval a vydechoval, slzy každou chvíli hrozily, že ho skutečně přemohou, ale nemohl se poddat. Nemohl se ulitovat k smrti. A ten přízračný hlásek dále naříkal, zatímco oni stanuli pod otevřenou oblohou. Jen... částečně otevřenou. Dírou dovnitř padal sníh. Cesta se opět větvila, ale pokud mělo být po jeho, už žádné vybírání cesty nebude. Bylo toho hodně, čeho litoval. Co mu teď provinile hryzalo v žaludku a hnalo slzy do očí. Ale byl si jistý, že tohohle litovat nebude. Nebrzdil. Cizák čučel kamsi po vejrech a Wiss po něm skočil jako rozzuřený medvěd a tesáky mu mířil na zátylek (6), aby se jim už nemohl vysmeknout a vyvádět další nekalosti.

Wiss příliš nevnímal, co dělají ostatní. To bylo na nich. Všechnu jeho pozornost si vyžadoval vlk. Jeho první útok se s velkým úspěchem nesetkal, zato cizákovi se povedlo mu uštědřit pár dobře mířených ran. Kousance a škrábance na plecích byly nepříjemné, ale snad ne příliš nebezpečné - povedlo se mu ale taky ho pořádně rafnout do přední tlapy, kde byla rána dost hluboká a bolestivá. "Au, ty šmejde," procedil mezi zuby a vrhl se drápy po vlkově tváři. Zafungovalo to lépe, než by čekal. Cizákovo oko rázem puklo. Wiss se křečovitě zašklebil a už už se vrhal kupředu, aby využil své výhody a dokončil to.
V tu chvíli se však stalo hned několik věcí naráz. Zaslechl jakési tříštivé křupnutí. Zaslechl tichý hles vlčete. A pocítil nebezpečné otřesy země. "A kur-" Křupnutí země pod tlapami naštěstí zbytek jeho nadávky dostatečně vycenzurovalo. V oblaku suti tvrdě dopadl na podlahu kdesi dole. Rameno i žebra na té straně mu naříkaly bolestí. Dovolil si na moment zadoufat, že vrah vlčat si třeba zlámal vaz nebo ho rozplácl padající kus kamene jako švába, ale žádné takové štěstí je nečekalo. Hned se sbíral na nohy a začal prchat. Byla tu i Vittani a vypadala taky živě. "Za ním!" štěkl chraplavě a rozběhl se tak rychle, jak jen mu dobité tělo a pokousaná noha dovolily. Vkládal ale naději v to, že cizáka jeho zranění také zpomalí. Vyškrábnuté oko muselo bolet vážně hrozně. Wiss cítil, že tohle celé se chýlí ke konci, ať tak či onak. Snad proto se mu ještě povedlo ze sebe vyždímat dost sil k pronásledování vlka. Snažil se ho dostihnout, ať už s ním byla Vittani nebo ne. Dostihnout a zneškodnit.

Vlkovi se podařilo mu uhnout, což černého akorát víc dopálilo. Zároveň ho to však samotného na chvíli vyvedlo z rovnováhy. Ořešák měl větší štěstí, podařilo se mu vlka pořádně nabrat ramenem a Vittani se hned vrhla po amuletu. Nebo po amuletech? Povedlo se jí mu je stáhnout z krku. Wiss si stačil jen všimnout toho, že rituál zřejmě pokračuje, ale vyřešení téhle otázky v tu chvíli přenechal raději vlčicím. Chtěl se hlavně postarat o to, aby tenhle vlk už nevztáhl tlapu na jediné vlče.
Přikrčil se a vyrazil zuby po vlkových slabinách (2), načež se co nejrychleji klidil zase dál, z jeho dosahu. Na magii už si příliš netroufal a sil navíc se mu zrovna nedostávalo. Ani vliv kamene nepomáhal, pocit viny jako by ho táhl ke dnu... Ale musel se snažit. Musel. Ať se mu podařilo uniknout zásahu či ne, hnal se do dalšího útoku. Tentokrát drápy mířil přímo na cizákův obličej (4). Jen vzdáleně slyšel Sachi, jak křičí, ať Vittani něco zničí. Amulet, předpokládal. A on se soustředil na zničení zase někoho docela jiného... Doufal, že Ořešák se k němu přidá.

Všichni čtyři spojili své síly. Byli podivně nesourodý tým vlků, takový, jaký by se jindy snad dohromady ani nedal, ale okolnosti je svedly k sobě a chtě nechtě se s nimi Wissfeoh cítil nějakým způsobem spjatý. Zaměřili své magie proti stěně a přes únavu a vyčerpání se jim podařilo vyhloubit díru dost velikou na to, aby se jí dokázali protáhnout. Wissem stále zmítaly výčitky, vzpomínky na všechno, čím se kdy provinil, pálily ho v hrudi jako kyselina. Zároveň však měl kvůli tomu vztek - a nejen kvůli tomu. Přímo před nimi teď byl někdo, na koho mohl všechnu svou frustraci nasměrovat. Jistěže se lecčíms v životě provinil... ale zastavit tohohle parchanta bude bez nejmenších pochyb dobrý skutek.
S vrčením se černý procpal trhlinou a vrhl se vpřed. K vrahovi vlčat. Kolik zmařených životů? Nevěděl, jestli můžou ještě pomoci mladému vlkovi, kterého každou chvílí opouštěla životní energie, ale kdyby ne... chtěl mít jistotu, že tenhle bude poslední. Tohle teď končí. Rozběhl se a skočil proti cizákovi prudce celou svou vahou ve snaze vyvést ho z rovnováhy (3) a snad ho i přimět přerušit ten svůj hrozný rituál.

Poslední centimetry, poslední zbytky dechu... A najednou držel krystal v tlamě a všechno se roztočilo v divokém víru. Kdyby mohl, křičel by, ale takhle jen držel krystal a doufal, že se dostanou na čerstvý vzduch. Sevření na zářivém kameni mu však nakonec vyklouzlo. Chvíli nevěděl, kde je nahoře, dole, nalevo ani vpravo, ba ani jestli vír uchopil i Ořešáka či zda hnědý vlk byl odsouzen k utopení v hlubokých temných vodách.
A pak najednou ucítil pod sebou pevnou zem. Okamžitě začal lapat po dechu, kašlal a dávil vodu. Chvíli zůstal ležet jako zmuchlaný ručník, frkal a snažil se začít opět znovu klidně dýchat. Viděl, že i Ořešák se dostal nahoru, i když vypadal podobně zuboženě. Všechno uvnitř něj se nepříjemně svíralo pocitem, že tohle je všechno jeho vina. Byl odsouzený ostatním přinášet jen smůlu a utrpení?
"Hej, žiješ?" zachraptěl a vyškrábal se na nohy, čenichem lehce postrčil Ořešáka. Při té příležitosti si všiml krystalů přichycených k jeho tlapě. Tak už i on byl označený. Ale proč? Stále s pocitem, že je ten nejhorší bídák pod sluncem, se pomalu vydal za vlčicemi, jen co se ujistil, že Ořešák nevypustí v příštích minutách duši. Kráčel pomalu a nepříjemné myšlenky mu bušily hlavou a svíraly mu útroby.
Zařadil se vedle Sachi u stěny, za kterou se cosi pohybovalo. Teprve když se úplně přitiskl, dokázal na druhé straně rozeznat vlka... a amulet. "To je on," špitl tiše, téměř neslyšeně. "Viděl jsem ho... To on unesl Tylooa." A co tvoje vlčata, jak ty ses o ně postaral. Co tu vůbec děláš? Copak jsi o něco lepší než on? Wiss zaskřípal zuby a sledoval nepříjemnou scénu, která se před nimi odvíjela. Indri bezradně blekotala, ale on už se přece dávno rozhodl, co udělají. "To, co jsem říkal. Zabijem ho." Že zrovna ty rozhoduješ o osudech druhých... Zrovna ty, který jsi tolika vlkům ublížil... Divoce zatřásl hlavou a ustoupil stranou, když Sachi začala pracovat svojí magií. Ale i když se vzdálil, přispěl svojí trochou do mlýna. Pomohl hnědé vlčici s vytvářením pukliny pod stěnou (hod 3) a po chvilce soustředění se mu podařilo i zatřást se zemí (hod 5). Stěna vypadala jako led. Tohle by ho mělo narušit. Jen doufal, že mnoho kouzel už potřeba nebude. Nevěděl, kolik jich v sobě ještě mohl mít, ale hlava už mu příšerně třeštila.

Bojoval, ale marně. Stín ho táhl hlouběji a hlouběji. Veškeré světlo ze světa nahoře kalná voda rychle pohltila a tak všude kolem byla jen temnota a chlad. Alespoň dokud se ve vodě nesrazil s někým dalším. S někým živým. Ořešák? Kdo jiný by to mohl být? Pod vodou však bylo šero a on na druhého vlka pořádně neviděl. Proměnil se jen v temnou siluetu. Jen další ze stínů...
Hrudník se mu bolestivě svíral, jak mu docházel vzduch. Vypustil k hladině poslední bublinky. Hučení, dunění krve v uších, zběsilý úprk srdce, které si chtělo ještě naposledy vyhodit z kopýtka, než udeří naposledy. Okraje jeho zorného pole začínaly temnět a z té temnoty se vynořila vize. Ten amulet... Musel být důležitý, ale tahle vědomost už nejspíš nebude mít šanci jim jakkoliv posloužit. Protože tohle byl konec, samozřejmě. Bylo po všem.
Z temnoty pod nimi se však vynořila poslední jiskřička naděje. Světýlko krystalu. Wiss si vzpomněl, jak Indri Stíny s jeho pomocí zahnala. Nebylo tu nic jiného, k čemu by se mohl upnout. I kdyby se k němu dostal, nevěděl, jak krystal použít, ale byla to jeho - jejich - poslední šance. Ještě jednou se pokusil vymanit ze silného sevření a tlamou se natahoval po krystalu. Byly to nebezpečné a zákeřné věci, ale musel věřit, musel doufat, musel si udržet naději, že jim možná může i pomoci. Zachránit jejich životy.

Wiss nečekal na ničí slova. Vydal se kupředu za nosem a už si představoval, jak mezi zuby drtí hrdlo vraha nevinných vlčat. Jestli měl černý nějakou slabinu, tohle byla ona. Jenže cesta nebyla zrovna přímočará. Každou chvíli naráželi na slepé uličky, museli se vracet a hledat novou cestu.
Teprve až když Ořešák promluvil, uvědomil si Wiss, že vlčice někde nechaly. "Hmm," zabručel nerozhodně a nasál do čenichu okolní pachy, které mu však moc neřekly. Odkudsi zpředu mu však přišlo, že k němu doléhá závan chladnějšího vzduchu. Či si to snad pouze nalhával? "Podívám se ještě támhle za ten ohyb, když tam nic nebude, půjdem zpátky," navrhl a vyrazil opět kupředu, aniž by si dělal větší naděje.
Kupodivu se však octl ve větším prostoru. Sotva tam vkročil, nabyl pocitu, jako by se mu něčí pohled zabodával do zátylku. Ošil se, ale odmítal se paranoidně rozhlížet. Byli tu sami. Úplně sami. "Hele," kývl čenichem k vodní hladině, která se zlověstně blyštila před nimi. Opatrně k jezírku vykročil. Nedovedl si představit, jak by jim mohlo pomoci, ale bylo to aspoň něco jiného. Něco k prozkoumání. Táhlo ho to tam, snad to byla intuice, která se ho snažila nasměrovat správným směrem. S určitou potlačovanou nadějí čmuchal kolem, avšak dočkal se jen zklamání. Nikde nic. "Tohle není-" Co to není, to už se Ořešák nedozvěděl, protože než se dostal na konec věty, z jezírka vyskočil stín a velmi obratně stáhl černého pod hladinu. Jako by tam ani nikdy nebyl.
Wiss zadržel dech a začal sebou divoce mlátit. Hladina se nad ním zavřela a zdálo se mu, že se pořád vzdaluje. Tak tohle ne. Vykopl zoufale zadníma proti svému únosci a kroutil se jako žížala. Oháněl se kolem sebe naslepo zuby i drápy. Nebyl čas na nějakou přesnost, rány šly padni kam padni, ale padaly zato ze všech jeho zbývajících sil, protože jediné, co chtěl, bylo osvobodit se. Nepřežil potopy jen proto, aby se utopil v zahradním jezírku vraždícího maniaka!

Heřmánek a Tymián prostě zmizeli. Kdoví, jestli vůbec někdy existovali? Wiss netušil, co s nimi je a kdyby měl být upřímný, na srdci mu to úplně neleželo. Byli už přece mrtví. Nemohli snad umřít znovu a být extra mrtví, ne? Momentálně si dělal větší starosti s osudy těch, kteří ještě žili. Se svým vlastním, například.
Když dorazili k labyrintu, nebylo jasné, kudy se vydat. Úplně se na tom neshodli. "Může, ale to ty stopy taky," pokrčil rameny nad Vittaninou teorií. Nemohli vědět, kudy jít a popravdě, černého už nebavilo se vybavovat. Prostě se vydal do smrduté chodby a doufal, že je někam dovede a že se jejich skupinka udrží pohromadě, protože rozdělovat se by byla nejspíš sebevražda. "Jo, můžeme to prostě zkusit obhlédnout. Třeba dál bude něco, co nám napoví," souhlasil s Ořešákem. Měl sice jméno, které nešlo brát příliš seriózně, ale začínal mu připadat jako celkem rozumný vlk.
Vittani dál mručela, ale měla pravdu. Vážně to tu smrdělo. "Bacha, tady se to zužuje," houkl za sebe, když se chodba najednou začala vážně hodně zmenšovat. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy byla tak úzká, že se nemohl otočit. Musel by vycouvat - ale za ním byli všichni ostatní. A tak sklonil hlavu a tvrdohlavě se cpal dál, dokud se opět neoctl v místech, kde mohl volně dýchat. "Čert aby to vzal," odfrkl si a otřepal se, než se rozhlédl kolem sebe.
Nebylo pochyb o tom, že zde někdo žije. Někdo s hodně depresivním přístupem k interiérovému designu. "Že by to byl pelech toho únosce?" nadhodil. Teď tu však nikdo nebyl, jen jejich malá skupinka. Wiss s čenichem u země začal obcházet kolem a hledal nějaké stopy, ovšem zhrzený povzdech Indri ho přivedl k jámě plné hrůzy. Vlčata. Mrtvá. S černým vlkem se zhoupl svět. "Ne." O pořádně dlouhý krok ucouvl. Kdo by udělal něco takového? Proč? Proč? A nemohl nepomyslet na své vlastní potomky, které nikdy nepotkal. Z nichž někteří taky leželi kdesi mrtví, touto dobou už stejné kostry, jako nejstarší z obětí tohoto šílence.
Pocity viny, vzteku, beznaděje i strachu se v něm převalovaly jako jedovatí hadi. Cosi se o něj pokoušelo, slyšel se, jak rychle dýchá a s vypětím veškeré vůle se přiměl s tím přestat, než začne dočista vyšilovat. "Až ho chytíme, zabijeme ho," procedil prostě skrze zuby a vyrazil cestou vedoucí dál, aniž by se na kohokoliv jen podíval. Existovala pro něj teď jediná cesta a ta vedla přímo vpřed.

//Spáleniště přes Temný les

Šourali se kupředu jako banda chodících mrtvol, ale mrtví ještě nebyli. Asi? Poznali by to vůbec, když měli na sobě přívěsky z říše mrtvých? Možná už byli dávno duchové a ani to nevěděli. Jestli bylo možné se v posmrtném životě cítit takhle strhaně, pak se Wiss na věčnost příliš netěšil.
Indri vysvětlovala, kde byla a co prožila, taky se omlouvala, ale černý na to žádnou větší reakci neměl. Jen natočení jeho uší prozrazovalo, že vůbec poslouchá a není ztracený někde ve svém světě. Soustředil se na hledání cesty. Nebylo to příliš těžké. Ve svém snu viděl dost na to, aby vchod do bludiště dovedl najít - fakt, že se v okolí už párkrát pohyboval, taky napomáhal. "Jo, tohle je ono," ožil přece jen trošku, když spatřil vchod do té změti chodeb.
Ne, že by to byl kdovíjak povzbudivý pohled. Všechno zde dále bylo ponuré a nepříjemné, ale slibovalo to aspoň nějaký pokrok. Aspoň do chvíle, než stanuli před třemi chodbami. První z nich vyhlížela poměrně mírumilovně, aspoň na první pohled. Ta uprostřed nepříjemně páchla hnilobou a třetí nedávala žádné indicie, co nebo kdo se v ní skrývá. Jen tam bylo cosi slyšet. Kdosi. Ale Tyloo? Wiss si nemyslel.
Sachi se toužila vydat tou osvětlenou pěšinkou. Docela to chápal. "Hm. Ale tady... jsou stopy," přimhouřil oči u prostřední chodby. Jenže čí? "Mohly by to být stopy toho únosce. Ale ten smrad není dvakrát povzbudivý," nakrčil nespokojeně čenich. Na druhou stranu tady nebyli na výletě a Tylooa určitě nenesli do nějakého dovolenkového resortu. Wiss automaticky přepdokládal, že jestli ho najdou, pak na nějakém hnusném ponurém místě. "Šel bych tudy. Nebude to nejpříjemnější, ale přijde mi to nejnadějnější," řekl a vlastně už i pomalu nakročil do druhé chodby. Jen ještě vyslechl, co k tomu mají co říct ostatní, než tam zamířil s větší rozhodností.