Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nejste nějaká moc chytrá?" rýpl si kousavě. Přál by si, aby v té jeskyni nějaký predátor vážně byl a tu hlavu mu ukousl. Pak už by tohle nemusel řešit. No vážně, zase další vlčice, která z něj chtěla dělat pitomce. To s přehledem zvládal sám, nepotřeboval, aby mu to každá druhá ženská připomínala.
To už Sia lezla dovnitř a naštěstí se zdálo, že je s prostorem celkem spokojena. Černý jen protočil oči, když si začala čechrat srst a upravovat se a pak se rovněž protáhl dovnitř. Usadil se poblíž vchodu, aby mohl případně vzít nohy na ramena, kdyby jí zas přelítlo přes čumák, že ho chce zabít. Chvíli zíral do kamenné stěny, neb od té mu nehrozilo, že by se nechal okouzlit, pak se po očku podíval na vlčici. "Spokojená?" zeptal se.

"Nojo furt," zabručel na její díky, zatímco už vymýšlel, jak se jí zbaví. Přinejhorším počká, až někde usne a zdrhne. V tom měl značnou praxi. Nechtěl jen mít na svědomí její případnou smrt umrznutím. Alespoň mu pak vlčice bude něco dlužná a až on po ní bude něco chtít, může se tímhle ohánět. Nejdřív však musel nějaký úkryt najít, že? Že já vůbec kdy vstával, ke všem čertům, nadával v duchu, zatímco kráčel o pár kroků před zrzkou a bedlivě se rozhlížel, aby jeho zraku neunikla nějaká skulina, do které by se mohla zmáčená vlčice namáčknout. Nenápadně se na ni koutkem oka podíval - tvářila se teď jako úplný beránek, Wissfea však stále bolel pokousaný čenich dost na to, aby byl vůči ní značně nevrlý. Zdálo se mu, že krev začíná zasychat. Alespoň nějaké pozitivum.
Další pozitivní věc se vynořila hned za ohybem skály v podobě malé jeskyňky ve skalní stěně - vypadala ale dost velká na to, aby se tam dva vlci vešli. Vrazil dovnitř hlavu a začenichal, aby se ujistil, že neleze do doupěte nějakého dravce, pak ustoupil od vchodu a otočil se k Sianataře. "No prosím," zabručel a uhnul jí, aby mohla projít dovnitř první. Sice zevnitř nic necítil, ale kdyby tam přece jen něco bylo, mohlo to aspoň sežrat nejdřív ji.

Sianatara, vtiskl si do paměti a jen potřásl hlavou, jako že mu je fuk, jak mu říká a komolí mu jméno. Už mu, koneckonců, říkali různě a bylo mu taky jasné, že na jeho jménu by si kde kdo zlámal jazyk. Neušlo mu, že se zrzavá najednou tváří miloučce a slaďoučce jako letní den. Co jsem to zase zpískal? pomyslel si útrpně, ale co se dalo dělat, zdálo se, že se zkrátka nikdy nepoučí. Jednou už se do toho navezl a zdálo se, že se jen tak nevymaní. Neušlo mu, že vlčice je to hezká, upřímně však, pro Wissfea byly hezké skoro všechny. Nehodlal ale zapomenout na to, jaký má tahle dáma výbušný charakter a že se její nálady zjevně mění jako aprílové počasí, takže by si měl raději dávat bacha a nenechat se oblbnout hezkou tvářičkou. "Fajn," zahučel, když pronesla, že bude dělat jakoby nic. "V tom případě já taky." Následně se k ní obrátil zády a udělal několik kroků, než se zastavil a ohlédl se na ni. "Pojďte, jestli se nehodláte změnit v rampouch," pronesl s rezignací, která mu zaznívala z hloubi duše. Pitomče.

Přišel v míru? No, původně neměl v plánu přicházet vůbec. Alespoň si ale mohl přestat dělat starosti s tím, jestli se z něj na stará kolena nestává měkota, protože ač si to nerad přiznával, setkání s touhle slečinkou ho celkem vytočilo. Zdálo se ale, že už na něj nehodlá cenit tesáky, alespoň ne pro tuhle chvíli. "Wissfeoh," sdělil jí nakonec, zatímco ji stále bedlivě pozoroval. Kdyby na něj zase něco zkoušela, asi by jí už vážně ublížil. "A vaše ctěné jméno?" otázal se na oplátku a olízl si kapku krve, která mu z čenichu stekla až k tlamě. Zamračil se nad tím. Rány příšerně pálily. Brzy bude mít ten xicht zjizvený k nepoznání. Měl bych se asi začít vyhýbat společnosti, dokud mám aspoň obě oči a jedno celé ucho, pomyslel si. Povšiml si, že vlčice je řádně zmáčená a přistihl se při myšlence, že to v téhle slotě a větru není zrovna ideální. Povzdechl si - fakt se z tebe stává měkota. "Potřebujete se někde, hm, usušit?" otázal se, zatímco se za to v duchu fackoval. Sám nevěděl, proč se zrzkou vůbec ještě zabývá.

Musel uznat, že v jejím podání výčet jeho prohřešků zněl i celkem věrohodně, nebyl však úplně přesvědčen o tom, kdo z nich dvou je ten, který otravuje doposud klidný den. "Dobře, teď já, hm?" naklonil hlavu na stranu. "A vám přijde normální na někoho vyjet jako smyslů zbavená kvůli nějaké malichernosti, jako je pár vloček na kožichu? Pokud jste si nevšimla, milá slečno, sněží," poukázal Wissfeoh na očividný fakt, "tudíž jedno moje oklepání vás sotva vytrhne." Teď už se za své neúmyslné zasypání vlčice sněhem omlouvat nehodlal."Fajn," zamručel, když mu slíbila, že se ho už nepokusí zabít a o pár kroků od ní poodstoupil, ať se tedy milostivá může sesbírat ze země. "Mimochodem, nejsem žádný úchylák," dodal - neušlo mu, jak si úzkostlivě ocasem neustále zakrývala jistá místa. Po pachu samozřejmě moc dobře poznal, co se děje, avšak rozhodně neměl žádné postranní úmysly, tak hluboko prozatím neklesl.

K jeho úlevě se mu povedlo zrzatou svalit na zem a tento čin měl vlastně dost podobný účinek, po jakém toužil. Příliš ji to nejspíš nezchladilo, avšak alespoň se ho po chvíli přestala snažit zabít a dokonce od ní uslyšel první slova od chvíle, co jí tak nešťastně padl k nohám, doslova. "Co si já dovoluju?" zavrčel. "Nevím, kdo z nás dvou startuje na první našlápnutí, madam," dal si záležet, aby poslední slovo vyslovil s co největší dávkou sžíravé ironie. Poté se opět začala kroutit jako nějaká žížala. Rád by jí řekl, že takhle se tím sněhem obalí ještě víc, jenže o možnost dostávat chytré rady od životem protřelého mudrce přišla ve chvíli, kdy ho kousla. Povšiml si rovněž, že mu krev začíná stékat i mimo čenich, konkrétně na tvář vlčice. Viděl, že má velký zájem se mu vymanit, ale nehodlal ji pustit, pokud si nebude jistý, že se ho nepokusí hned zase sežrat. "Aha, akce. A jakoupak tak hroznou akci jsem provedl, že jsem si tohle zasloužil, co? Procházet se po horách je snad hřích?" otázal se konverzačním tónem a hned pokračoval: "Když vás pustím, půjdete mi po krku?"

Zdálo se, že černý narazil na pěknou hysterku. Slečna na něj vrčela, jako kdyby jí snad tu smradlavou mršinu už žral. Hm. Tohle nemám zapotřebí, pomyslel si Wissfeoh a hodlal se otočit k odchodu, jenže sněhová nadílka z jeho strany už byla pro zrzku zřejmě příliš a vrhla se po něm jako nějaká fúrie. Rafla mu po čenichu - černý instinktivně škubnul hlavou, což nebyl zrovna chytrý tah, protože tím rány jen protáhl - a odskočil od ní jako popálený. Teď už teda zrovna neměl na výběr. Naježil se, přikrčil a rovněž obnažil svoje tesáky v hlubokém hrdelním vrčení, jenže než stačil cokoliv udělat, už se po něm hnala znova. A zdálo se mu, že ho chce snad vykastrovat. Na přemýšlení neměl čas. Prostě uskočil, dost nešikovně, protože musel reagovat rychle, naštěstí ale rovnováhu neztratil úplně a skočil po rezavé, aby ji svalil. Doufal, že ji jeho útok vyvede z rovnováhy a že jí případný pád do sněhu trochu zchladí tu horkou hlavu. Nechtěl, aby z toho byla rvačka na život a na smrt. S vlčicemi se navíc rval nerad. Už teď mu ale podle palčivé bolesti na čenichu bylo jasné, že z tohohle sporu neodejde nepoznamenán.

Podařilo se mu nakonec popadnout dech. Několikrát zamrkal, aby z očí konečně dostal sníh a slzy, které mu do nich vhrkly při onom kýchacím čísle. Začínal pomalu proklínat den, kdy se narodil, takovéhohle blbce ze sebe už neudělal dost dlouho. Když teď konečně mohl zase dýchat a navrátil se mu víceméně ostrý zrak, spatřil, že zrzečka na něj zahlíží celkem nepřátelsky a naježeně stojí v obranné pozici nad jakousi polorozpadlou mršinou. "Jen se neboj," zabručel bezvýrazně Wissfeoh, jehož den byl už teď dokonale zkažený, namísto pozdravu. "Já ti to žrát nebudu. Nemám to zapotřebí." Neobtěžoval se mluvit nějak přehnaně mile. Neměl náladu vytahovat svou masku slušňáčka - nevinňátka. Přeměřoval si vlčici pronikavým pohledem od shora dolů a přemýšlel, jestli se s ním hodlá prát, když se na něj tak ježí. Otřásl se, aby si z kožichu sklepal sníh, který se mu do něj nalepil při tom krkolomném sešupu takovým stylem, že řádná část toho, co mu z kožichu odletěla, dopadla na zrzavou. Neudělal to úmyslně, vlastně si toho skoro nevšiml.

Ač to původně neplánoval, nakonec stejně usnul. Probudil ho až fakt, že mu ve spánku čenich sklouzl z předních tlap do sněhu a brzy mu začal pořádně mrznout. To ho probralo řádně. Otevřel oči, zvedl hlavu ze sněhové pokrývky a znechuceně si tlapou otřel sníh z čumáku. Tak jo. Konec flákání. Vstal a se zamručením se protáhl, až mu v některých kloubech zapraskalo. Zašklebil se nad tím. Asi už vážně nebyl takový mladík, jak by si rád nalhával. Kecy. Jsem v nejlepších letech.
Sotva vstal, udeřil ho do čenichu pach. Vlčice. Neuniklo mu, jak lákavý, jak svůdný ten pach byl, avšak Wissfeoh v tomto směru momentálně neměl o nic zájem. Chtěl být sám a mít klid. Vlčice však byla blízko, jak se ukázalo, byla jen kus pod ním, na spodní části svahu. Černý vlk přišel blíž k okraji a shlédl na dlouhoocasou krémovou vlčici, jak si to šine sněhem. Měl v úmyslu se otočit a odkráčet stejnou cestou, odkud přišel, aniž by se s ní dával do řeči. Jak tomu ale už v jeho životě bývalo, všechna pekla se mu vysmála. Na okraji svahu mu na namrzlém povrchu podjely tlapy a už se vezl - byl to sešup hodný kdejakého lyžaře, kterým však otrávený a mírně vyděšený Wissfeoh nebyl. Sesunul se po sněhem zapadaném kopci dolů a překulil se do závěje. Očima plnýma sněhu jen velmi rozmazaně viděl, že padnul rezavé prakticky pod nohy. Začal se hrabat do stoje. Neexistovala nejmenší naděje, že by si vlčí dáma nevšimla jeho nešikovného vstupu na scénu, nezbývalo mu tedy, než to zahrát tak, jako že to bylo schválně. Otočil se k ní, pořád napůl oslepený sněhem, a už se nadechoval, že řekne něco velice oduševnělého, když mu chomáč vloček nalepený na čenichu vlétl do nosní dírky a on se místo řeči nekontrolovatelně rozkýchal.

//Ostříží zrak přes Irisin ráj

Hory se před ním tyčily mohutně a zdálo se mu, že se netváří zrovna přátelsky. Polibte mi oháňku, zamračil se na špičaté vrcholy a vyskočil na kámen pokrytý vrstvou sněhu. Však od vás nic nechci. Jenom místo, kam by mohl na chvíli zalézt a oddechnout si. Doufal, že hory jsou místem v zimě dostatečně nepopulárním, aby se tam dočkal chvíle klidu a samoty. Přál si mít klid alespoň jeden zatracený den a kdoví, kdo byl zodpovědný za to, že se mu to prostě nemohlo a nemohlo povést. Přeskočil na další kámen, dával dobrý pozor, aby mu nepodjely nohy, a začal stoupat jakousi kozí stezkou vzhůru k místu, kde spatřil skalní převis, který by mu mohl poskytnout úkryt. Když tam došel, musel uznat, že to není žádné terno a že ho to nejspíš ani neubrání před sněhem. Věděl ale, že si nemůže vymýšlet a vždycky pohrdal těmi, kterým nikdy nic nebylo dost dobré a proto si lehl co nejblíže ke skalní stěně a žádný další úkryt nehledal. Teď mu na kožich aspoň sněžilo jenom z jedné strany a o poznání méně, než na otevřené pláni. Položil si hlavu na přední tlapy a pozoroval padající vločky. Nechystal se spát, pouze odpočíval. Fakt doufám, že na mě někdo nestoupne. Alespoň chvilku klidu bych prosil.

//Rokle přes Baštu

Tlapy ho zavedly na otevřenou pláň, na které ho okamžitě zboku udeřil náraz větru a vmetl mu do očí pořádnou dávku sněhu. Wissfeoh prskl a zašklebil se. Nebylo to nic příjemného. Otřepal si z kožichu přebytečný sníh, ačkoliv tak nějak tušil, že je to úplně zbytečný čin a že na něj za chvíli nasněží znova. Příliš si však stěžovat nemohl, zima byla prozatím celkem vlídná, když pominul fakt, že se nedávno málem rozpadl svět nebo co že se to vlastně stalo. Začínaly ho však už bolet nohy, nachodil toho celkem dost a z určitého pohledu prakticky bezvýsledně. Nic neulovil ani nikoho nepotkal. Objevil ale zajímavá místa. Až se budu potřebovat někoho zbavit, můžu je zavést do toho tunelu, ušklíbl se pro sebe. Zajímalo by ho, s jakým racionálním vysvětlením by přišla Rain pro existenci takových míst. Mohly ta to taky zemské desky? Černý si to nemyslel. Potřásl hlavou a začal se raději poohlížet po nějakém místu v závětří, kde by si mohl v klidu odpočinout. Nechtěl zůstávat tady na téhle větrné pláni, za těch pár minut byl už úplně obalený sněhem. Stočil tedy směr svých kroků k horám – nevypadalo to jako nejmoudřejší volba, ale přesto se mu zdálo, že tam bude mít větší šanci najít nějakou skulinku, do které si zaleze.

//Severní hory přes Irisin ráj

//Katakomby

Vylezl opět na světlo. Po temnotě, která panovala v tunelech, ho bílý sníh venku přímo praštil do očí. Bolestně se zašklebil a přimhouřil víčka, než si jeho zrak opět přivykl na světlo. Bylo další ráno a on byl zase… kdesi. Tyhle končiny neznal, byl ve zdejším kraji jen krátce, ale zdálo se, že se tu nějakou dobu zdrží. Stejně netušil, jak by se odtud měl dostat. Byly to přece ostrovy. Dostatečnou záhadou mu bylo už jen to, jak se dostal sem. Pokud šlo o něj, mohl tady klidně zestárnout, na tom, kde zrovna je, mu nikdy zrovna dvakrát nesešlo. Jen doufal, že ty magické výstřelky, co tady krajina předvádí, se konečně uklidní. Tím totiž zrovna dvakrát nadšený nebyl. Nikde jinde nic podobného nezažil. Rozhlédl se kolem sebe jen zběžně – zdálo se, že vylezl na povrch v nějaké hluboké rokli. Povzdechl si a začal se odtud šplhat pryč. Nerad by, aby na něj dolů spadla nějaká lavina nebo něco.

//Ostříží zrak (přes Baštu)

//Nerovy vodopády

Jak šel dál, světla ubývalo a brzy se octl v naprosto neprohlédnutelné sametové tmě, černé stejně jako jeho kožich. Udělal ještě dalších pár kroků a pak se zastavil. Neslyšel nic, kolem panovalo naprosté ticho. Slyšel jen tlukot vlastního srdce a svůj tichý dech. Připadalo mu, že ho tma objímá a slévá se s černí jeho kožichu. Bylo to, jako by existoval jen napůl. Zvláštní pocit. Netušil, co leží před ním a to ho trochu zneklidňovalo, věděl, že podzemní chodby mohou být zrádné a že by se mu snadno mohlo stát, že se ztratí pod zemí a jeho kosti ani nikdo nenajde. Ne, že by je někdo vůbec hledal, ušklíbl se a s tím vykročil opatrně vpřed. Vracet se mu nechtělo. „Hej,“ křikl zkusmo do tmy před sebou z náhlého popudu. Jeho hlas se mu vrátil ozvěnou, nic jiného se však neozvalo. To ovšem nic neznamenalo. Jestli na něj v temnotě něco číhalo, nejspíš to číhalo v tichosti, bez ohledu na to, jestli tady huláká nebo ne. Dobře to věděl. Třeba mě uslyší někdo, kdo je tady ztracenej. To bych mohl udělat další dobrý skutek, ne? Ještě ze mě tohle místo udělá hrdinu, u všech pekel, ušklíbl se ironicky. Měl by se asi s někým porvat, aby misky vah zase trochu vyrovnal. No vážně, co se s ním dělo od té doby, co se sem dostal? Vysvobozuje duchy, loví vlčicím zajíce… Zavrtěl nad sebou hlavou. Začínám už stárnout? Zrovna bujarý mladík už nebyl, tohle byla jeho šestá zima, ale do hrobu se nechystal. A stát se na stará kolena dobrodincem už vůbec ne. Zatímco se zabýval těmito myšlenkami, ucítil zpředu závan čerstvého vzduchu a tma se začala stávat o něco méně temnou. Černý měl zase jednou štěstí. Prošel temným tunelem bez nehody a začal se blížit opět k povrchu.

//Rokle

//Křišťálové jezero

Wissfeoh kráčel klidně a příliš ani nepřemýšlel o tom, kam jde. Byl jen rád, že se konečně může pohybovat bez bolesti v zádech. Tlapy ho nakonec dovedly na místo, které ho zaujalo. Černý v životě naplněném toulkami už vodopády párkrát viděl, tenhle však patřil mezi ty největší. Momentálně byl však, pochopitelně, zmrzlý, stejně jako jezírko, do kterého dopadal. Černého vlka popadla dobrodružná nálada – byl si jist, že ho to rychle přejde, jakmile se zase dostane do nějakého průseru, kterými byla tahle země evidentně prolezlá. Prozatím však byl zvědav, co tohle místo skrývá. Byl si jist, že něco ano. Téměř to cítil, tak jako cítil nepochybné zlo v lese, kde narazili s Raashim na monstrum a kde vlastně úplně omylem vykonal dobrý skutek. Vydal se tedy na led a opatrně, aby mu nepodjely tlapy a on nepadl na tlamu na led, dokráčel až ke zmrzlému a třpytícímu se proudu vody. A vskutku. Něco se tady nepochybně skrývalo. Za ledem Wiss viděl průchod. Jen se k němu dostat. Tlapami a zuby se mu povedlo odlámat části ledu a procpat se dovnitř. Jak se ukázalo, vchod vedl do jeskyně, která byla bohatě osvětlena zcela nevšedními krystaly. Černý se domníval, že každý, kdo má v hlavě aspoň trochu rozumu, by se otočil a odešel, on ale místo toho zamířil hlouběji. „Ty se asi nikdy nepoučíš, co?“ pronesl sám k sobě a potřásl hlavou. Co si měl počít? Nemohl si prostě pomoct.

//Katakomby

//Luka

Rain ho, jak si po chvíli všiml, na jeho výpravě za hledáním slunce nenásledovala. Nebyla to žádná tragédie, protože slunce nakonec stejně vyšlo samo. Navíc zase začalo sněžit. Chm. Vrhl pohled přes rameno, jestli se vlčice neobjeví, ale vypadalo to, že se po nějaké době octl zase sám. Rozhodně neměl v plánu se vracet a přemlouvat ji, aby šla s ním. Koneckonců od ní dostal všechno, co chtěl. Rozhýbala mu záda, dokonce mu věnovala potkana, nebo co to bylo. A on jí zase dal zajíce, tudíž dokonce i jistým způsobem vyrovnal druh. To nedělal často. Takže teď pokračoval dál o samotě. Nepotřeboval se loučit. Věděl, že Rain mu brzy stejně vyklouzne z mysli, tak jako spousta dalších vlků, které potkal předtím – bude si ji pamatovat, ale nebude mu vadit, když už se nikdy nepotkají. Stejně byla nějaká moc chytrá. Polovinu času ani neměl ponětí, o čem Šedá mluví. V tomto směru se mu vlastně celkem ulevilo. Navíc byl rád, že si už nemusí hrát na slušňáka. Touto myšlenkou byl se záležitostí kolem Rain hotov.
Rozhlédl se kolem. Sněhu napadlo opravdu dost a jezero, ke kterému právě došel, bylo pokryté silnou vrstvou ledu. Zkusmo na něj šlápnul. Pod jeho vahou se led ani nepohnul, Wissfeoh přesto neriskoval a nešel dál od břehu. Uprostřed led nemusel být tolik pevný. Kromě toho, že udeřila pravá zima, neshledal černý vlk nikde nic divného. Zdálo se, že ta podivná zemětřesení, požáry, divoký vítr, ztracené slunce a tohle všechno, zmizelo. Zkrátka se to vyřešilo samo. Pokud šlo o něj, byl s tímto chodem událostí zcela spokojen. Nadechl se zhluboka chladného vzduchu a vykročil kolem jezera dál, zjistit, kam ho tlapy zanesou. Tenhle kraj nepochybně skrýval mnoho dalších tajemství.

//Nerovy vodopády