Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval koutkem oka, jak si Rain pochutnávala na jeho kořisti, zatímco stále stál pár kroků opodál, natočen k ní mírně zády. Zdálo se mu, že na to, jak se předtím bála o jejich drahocenný svět, se teď celkem uklidnila a vypadalo to, že plánuje se tu jen povalovat a spát. Wissfeoh proti tomu v zásadě nic moc neměl, co by taky jeden měl dělat, když slunce zhasne a končí svět? Pobíhat kolem v panice? To ničemu nepomůže. Rain ale jeho teorii o konci světa smetla ze stolu s naprostým klidem. Celou dobu vlastně vůbec nebrala vážně to, co on říkal - pořád ty její chytré teorie. Černého to začínalo dopalovat. No, doufat můžeme, ale co to tedy znamená? "Jenže kde je tedy Slunce?" zabručel. "Mělo dávno vyjít. Tahle noc trvá až moc dlouho." Oklepal si sníh z kožichu a popošel ještě pár kroků do tmy, dokázal si představit, že ve všudypřítomné temnotě nejspíš zmizel Rain z očí. Pak se zastavil. Zavětřil, jako by snad světlo mohl vyčenichat, avšak k ničemu mu to nebylo. Byla to zkrátka další záhada. Wissfeoh si povzdechl. Co teď? "Jdu se po něm podívat. Někde být musí," oznámil Rain a vykročil. Předpokládal, že vlčice půjde s ním. Osobně nevěřil, že by Slunce mohl najít - věřil, že zkrátka zhaslo. Kdyby však Slunce přece jen našel, třeba by vlčici dokázal, že ne všechno na světě je způsobeno padajícími kameny z nebes, nějakými deskami země a ještě kdoví čím. Navíc ho už nebavilo kopat se do zadku na téhle louce. Jestli má svět opravdu skončit, Wissfeoh chce být na nějakém lepším místě.

//Křišťálové jezero

Ze sna ho probudil hlas Rain. "Hm?" Zvedl hlavu a zamrkal, v rozespalosti mu chvíli nedocházelo, o čem vlčice mluví. Pak si ovšem vzpomněl na zajíce. Naklonil hlavu. "Je to jen zajíc," opáčil, protože nestál o díky ani vděk. Z takových pohnutek to vskutku nedělal. Vstal, protáhl se a dlouze zívl. Nespal moc dlouho, avšak cítil se osvěžen a zvláštní pocit v zádech už ho taky pomalu opouštěl. Nechybělo mu tedy mnoho ke spokojenosti. Udělal pár kroků, zastavil se a zvedl hlavu k nebi, ze kterého vytrvale padal sníh. K nebi, které bylo temné a zůstávalo temné. "Nejspíš na nás zanevřelo už i slunce," konstatoval. Nedivil by se, kdyby to slunce odpískalo s tím, že se na tenhle brajgl nemůže už dívat. Nic nedávalo smysl, ani co by se za dráp vešlo. "Asi tu máme konec světa," pronesl klidně, skoro spokojeně, jako by se ho myšlenka možné apokalypsy vůbec netýkala. Ve skutečnosti to pro něj vlastně byl úleva - padající hvězdy, zemské desky, kdesi cosi, to nechápal ani za mák. Konec světa bylo alespoň něco, co jeho mozek dokázal pevně uchopit. Nevěděl, jestli k tomu Rain bude mít zase nějaké logické vysvětlení, kterému neporozumí, jeho teorie však byla taková, že se všechno zkrátka propadalo do pekel, odkud to nejspíš taky původně vzešlo. Měl jsem si užít slunce, dokud ještě existovalo, napadla ho mrzutá myšlenka. Pokud se ovšem řítí vstříc záhubě, už to bude stejně jedno.

Jeho omluva byla přijata klidně a bez přehnaných emocí. Pak nastalo ticho, ve kterém okřídlená vlčice upadla do dřímoty. I Wissfeoh se pokusil spát. Moc se mu ale nedařilo. Po pár minutách neklidné dřímoty ho vždycky cosi vzbudilo a trvalo zase několik minut, než se spánek vrátil. Byl to odpočinek nevalné kvality, ale byl alespoň nějaký. Dlouho ho však tyto marné snahy nebavily. Brzy mu došlo, že teď se prostě pořádně nevyspí, ať chce nebo ne. Vstal tedy a lehce si otřepal sníh se srsti. Protáhl se - ve stále ještě lehce ztuhlých zádech mu přitom hlasitě, ale nebolestivě luplo. Zašklebil se. Už zním jako stařec. Koutkem oka mrknul na spící Rain a pak se potichu rozešel do tmy, která zřejmě nikam nehodlala mizet. Pohrával si s myšlenkou, že tam vlčici nechá a vypaří se, tak jak to udělal už tolikrát. Nakonec ale došel ke stejnému závěru, jako předtím. Teď to ještě neudělá. Nevěděl, co ho u ní vlastně drží, rozhodně k ní nepociťoval žádnou velkou náklonnost, vždyť jí málem skočil po krku. V žádnou lepší společnost teď však doufat nemohl, obzvlášť, když z Raashiho zbyly nejspíš jen ohořelé kosti a zdálo se, že Rain má alespoň mozek v hlavě a nesnaží se ho vyhnat a nejspíš ani podrazit, jak ji předtím podezíral. Jinak by určitě takhle klidňounce nespala.
Poodešel od místa, kde vlčice ležela, pěkný kus, ale až když mu do čenichu zavál pach zajíce, uvědomil si, proč to vlastně dělá. Měl hlad. Kolem cítil pachy dalších vlků, kteří zřejmě utekli z hor a lesů před zkázou, která nastala, Wiss se jim ale vyhýbal. Připlížil se místo toho k ušákovi tak blízko, jak si jen troufl a poté vyrazil. V zádech mu znova luplo, ale žádná bolest se nedostavila a s trochou štěstí Wissfeoh zvíře dostihl. Jedno škubnutí hlavou a zajíc dodýchal. Už se chystal pustit do jídla, když ucítil pach dalšího zajíce. Nejspíš narazil na neopatrý páreček. Aniž by o tom příliš přemýšlel, vydal se černý vlk i za druhým pachem a brzy k prvnímu úlovku připojil druhý. Jednoho zajíce spořádal hned, jeho družku pak popadl do tlamy a odnesl zpět k místu, kde spala Rain. Věnoval tomu jen polovinu myšlenky, pak svůj nadbytečný úlovek takřka lhostejně pohodil kousek od předních tlap vlčice a tiše si odešel lehnout o několik metrů dál. Bylo to z jeho strany jednání čistě praktické, za kterým se neskrývala žádná hlubší emoce. Neopatrná zvířata. Snadná kořist. A úlovkem se nemělo plýtvat. Sám dalšího zajíce nechtěl a bude raději, když ho sežere Rain, kterou alespoň znal, než aby se na něm živili mrchožrouti nebo nějací cizáci. S touto myšlenkou konečně usnul.

Zastavila se a jemu se ulevilo. Nevěděl, jestli by se dokázal ovládnout a přesto, že nebyl zrovna vtělením dobra, ublížit jí nechtěl. Naštěstí k tomu nedošlo, Rain se stáhla zpět na své místo a ulehla. Černý se opět posadil, v hlavě mu pořád tepalo nepochopitelnou zlostí. Nestávalo se mu to často. Byl popudlivý, ne však nepředvídatelně výbušný. Jenže za poslední dny se toho událo tolik, že by se ani nedivil tomu, kdyby mu z toho definitivně přeskočilo. Možná je tohle začátek.
Zahleděl se na ležící vlčici, která se kryla křídly před sněhem. Vypadalo to, že je myšlenkami jinde, tak jako Wissfeoh. Jak se jeho emoce zklidňovaly, zalitoval, že na ni tak vyjel. Nevypadala uraženě ani vyplašeně, ale stejně. A co ti na tom vůbec najednou tak záleží, ty pitomče? Objevil jsi v sobě snad svědomí? Pochybuju, zavrtěl hlavou sám nad sebou a lehl si do čerstvého sněhu. "Promiň," zabručel směrem k Rain, kupodivu celkem upřímně. Teoreticky mohl už klidně odejít. Vlčice mu poskytla všechno, co od ní potřeboval. Byl však unavený a stejně nevěděl, kam v tomhle neklidném světě jít. Proto místo toho složil hlavu na tlapy a sledoval padání sněhu z temné oblohy.

Všiml si, že nejen on už toho měl dost. I na Rain byly viditelné známky únavy. K jeho úlevě se už nevrátila k zapleteným teoriím o vesmíru, o kterém nic nevěděl. Poodešla od něj a uložila se na zem. Wissfeoh si ještě lehat nehodlal, seděl, nechal na sebe padat sníh a mžoural k potemnělé obloze. Myšlenky mu hlavou plynuly pomalu a přesýpaly se tam jako zrnka písku. Co se to dělo s jeho životem? Netušil. A teď ještě k tomu Rain. Koutkem oka na ni pohlédl. Schovávala se pod svými křídly. Přemýšlel o ní. Byla chytrá a kdo byl chytrý, mohl být nebezpečný. Rain nebezpečně nevypadala, nezdálo se, že by mu chtěla ublížit - ba naopak, doteď mu jen pomáhala, ale on už znovu nechtěl udělat tu chybu a polevit v ostražitosti.
Jako by vlčice věděla, že na ni myslí, zvedla hlavu a upřela pohled na něj. Zeptala se, jestli mu není zima a jeho to kdoví proč hrozně naštvalo. Ten náhlý úder vzteku byl jako kopanec do žaludku, který překvapil i jeho samého. Znal se sice dobře a věděl, že jeho emoce jsou jako divoká zvířata, ale přesto, byla to jen dobře míněná přátelská otázka. Nebyl důvod, proč by ho to mělo rozčílit. To nic neměnilo na faktu, že vyskočil na nohy a o krok couvl. Pozvedl hlavu. "Jsem v úplném pořádku," odvětil, chladný podtón se mu nepodařilo zamaskovat, ač se o to v poslední chvíli pokusil. V očích se mu zablesklo. Mířila k němu, nejspíš s dalším laskavým úmyslem, ale on cítil, že by to nesnesl. Proto doufal, že se Rain zastaví a nebude na něj sahat. Na pár chvil zavřel oči, aby se zase srovnal a získal kontrolu nad emocemi. Nechápal, co se s ním právě stalo. Jsem přetažený. Mám toho dost.

Černý vlk zkrátka přijal fakt, že má asi dost odlišnou představu o tom, co jsou vlastně hvězdy zač, než Rain. Debata o tom ho už unavovala a trochu dráždila. Zdálo se mu, že vlčice k němu mluví, jako by byl idiot, přesto však nepřestává používat obraty, které prostě neměl šanci pochopit. Jako třeba zemské desky. Jaké zase u všech horoucích pekel desky? Rozhodl se, že se bude tomuto tématu snažit co nejvíce vyhýbat. Ačkoliv to bude asi dost těžké, protože změny se děly všude kolem. "Aha," opáčil pouze, jako kdyby všemu rozuměl.
Temný les. "Na'arash," zamumlal a stočil pohled k severu - hnědého vlka naposledy viděl, když byl právě v onom lese.Víceméně mu na jeho osudu nezáleželo, byla však i jistá část jeho já, která zadoufala, že odtamtud odešel, než požár začal. Společné dobrodružství je v jistém smyslu sblížilo. Stočil pohled z obzoru zase zpátky k Rain. Zdála se mu celou záležitostí dost rozházená. No, aby ne, jestli jí tady na tom místě záleží. V tomhle to měl Wissfeoh, který si mnoho citových vazeb nevytvářel ani k jiným vlkům, natožpak k místům, jednodušší.
Po nějaké chvíli se mu zazdálo, že se roztřesená země začala uklidňovat, zato však pocítil na vlastní kůži značné ochlazení. Z nebe se snášely první vločky a Wissfeovi se zdálo, že je nějaká tma. Wissfeoh si povzdechl a usadil se do sněhového poprašku. Už měl dost pobíhání a byl unavený neustálými změnami a výstřelky. "Zdá se, že se to uklidňuje," zabručel a tlapou prohrábl vločky, které spadly na zem. "Měli jsme štěstí." Doufal, že tímhle to skončilo, ale sám tomu nevěřil. Nebyl takovým optimistou.

//Ovocný lesík

Dostal se z nebezpečného lesa jako první, Rain zůstala vzadu. Zastavil se tváří k lesu a čekal, jestli se vrátí. Už tolik nedůvěřoval té hezké tvářičce. Možná, že neměla tlapy v padání kamenů a zemětřesení, to i jemu přišlo trochu přemrštěné, avšak stejně si dával větší pozor, než předtím. Polevil v ostražitosti a nechal se příliš unést vlastním egem. Někdy se mu to stávalo, ale vtloukal si do hlavy, že se to teď stát nesmí. Přicházely nejspíš nebezpečné časy a on musel zůstat bdělý - a nevěřit nikomu. Když se snesla z nebe, tvářil se neutrálně, ale už se tolik nesnažil vypadat jako plyšový medvídek. Byl ostražitý. Pokud Rain byla nebezpečná a pokud měli spolu trávit čas, než tohle skončí, potřeboval, aby věděla, že není tak hloupý, jakým se staví.
Jen co přistála, zavalila ho záplavou slov. "Nová pevnina, nové ostrovy, sopky? To nezní jako něco, co by svedla padající hvězda," podotkl. "Nebylo to spíš zemětřesení?" navrhl místo toho. Teorie o hvězdě se mu zdála nepravděpodobná, ačkoliv pořád ještě nerozuměl ani polovině z toho, co Rain říkala. "Ať to je cokoliv, je to mimo naši kontrolu," shrnul Wissfeoh. Ze severu se sem nesl pach ohně. "Někde nahoře něco hoří, ne?" otázal se, protože on neoplýval křídly jako Rain. Pak se vrátil k původnímu tématu: "Každopádně si nemyslím, že je to záhada, jakou bychom mohli rozluštit. Musíme to jenom přežít." Jako v odpověď na jeho slova se mu země pod nohama zatřásla.

//Jižní hory

Následoval Rain napůl zvědavě, napůl rozmrzele, ale raději už moc nepřemýšlel a zkrátka šel. Tlapy je donesly do prosluněného lesíku. Žádnou díru do země nebo vlnu vysokou jako kopec Wissfeoh nikde neviděl, což mu jen potrvzovalo jeho teorii, že malinká tečka na obloze, jako je hvězda, nemohla nic takového způsobit. Dlouho mu to však nevydrželo. Země pod tlapami se jim totiž rázem roztřásla a ozvalo se další rachocení, načež se začali pohybovat - ne však vlastní vůli, nýbrž spolu s celým kusem země, který se kamsi rozjel. "Co je to?" zabručel nevrle Wissfeoh někam směrem ke svým tlapám a poprvé tak na okamžik mírně narušil svou masku umírněného hlupáčka. V příští chvíli se Rain odrazila od země a vzlétla nad stromy. Past. Vlákala tě do pasti, ty idiote. Nedokázal uvěřit, že se nechal chytit do tak hloupé léčky, ale na to teď už bylo pozdě. Zapřel se pevně nohama do třesoucí se země, aby neupadl. Kdesi nedaleko zaslechl praskání dřeva. Tak jo. Musím odtud zmizet. Znova už zavalený stromem být nechtěl. Než se ale otřesy uklidnily natolik, aby vůbec mohl jít, byla Rain zpět. Možná to tedy přece jen nebyla léčka? Či se jen v poslední chvíli rozmyslela? Wissfeovi se spíš zdálo, že se hroutí svět, než že by to bylo dílo vlčice, ale tady si nikdo nemohl být ničím jistý. "Viděla jsi něco, tam shora?" otázal se, ale Rain si mohla povšimnout určité odtažitosti v jeho hlase, která tam předtím nebyla. Země se znovu zatřásla a opět cosi zapraskalo. Jestli nechtěli zahynout, museli rychle pryč. "Fajn. Pojďme odtud," souhlasil okamžitě a vyrazil za vlčicí někam, kde bude možná bezpečněji. Nemohl si dovolit běžet příliš rychle, jeho záda stále nebyla úplně v pořádku, byl však dost rychlý na to, aby si zachránil kůži, než mu z ní nějaký strom nadělá fašírku. Na to byl dost rychlý vždycky.

//Luka

Wissfeoh plně nechápal, proč by se měli otravovat a jít ten šutrák hledat jen proto, aby věděli, co se stane, když to se dozví tak jako tak, ale neprotestoval. Nic lepšího na práci stejně neměl, tak co. Stále se tvářil jako milius, když šel po boku Rain směrem pryč z hor. "Tak hrozné to snad nebude," prohodil. Aby se potápěl ostrov? To se mu nezdálo. A i kdyby, oni byli v horách nejspíš relativně v bezpečí. A navíc. Hvězdy jsou přece mrňavé. Zas až takovou škodu to udělat nemohlo, ne?
Poté se Rain na chvíli pohroužila do mlčení, což poměrně ocenil. Nerozuměl polovině věcí, které říkala a začínalo mu to jít na mozek. Od chvíle, kdy byl v této zemi, měl neustálý pocit, že přichází o zdravý rozum. Když promluvila, uviděl černý vlk, že si vůbec není jistá, tím co dělá. Rozhodně si však byla jistá tím, co říkala a Wissfeoh konečně došel k závěru, že si z něj nestřílí. Přinejmenším ne úmyslně. "Jestli je tam tak velká vlna, uvidíme ji už z dálky," podotknul a kdesi se mu podařilo vyšťourat jakýsi povzbudivý úsměv. Rain teď mohla být ráda, že byl tak dobrým hercem, protože uvnitř rozhodně necítil touhu se povzbudivě usmívat. Ale co už mohl dělat. Jednou se do toho navezl, tak nehodlal teď couvat. "Půjdu s tebou a kdyžtak uteču pěšky." Kdyby mě tak ta vlna chtěla spláchnout. Jeho kůže mu byla docela drahá, stejně jako jeho mizerný život, avšak existence mezi takovými divnými jevy pro něj byla přinejmenším vyčerpávající.

//Ovocný lesík

"Dobře," pokrčil rameny. Bylo mu vcelku jedno, kterým směrem půjdou, potíže je nejspíše čekají všude. "Veď mě. Neznám zdejší kraj." Samotného by ho asi nikdy nenapadlo vůbec na pobřeží chodit. Co by tam taky dělal? Moře, jen kupa slané a nebezpečné vody a děsivé, temné hlubiny. Znovu opatrně vstal, pořád napůl očekával, že mu v páteři opět praskne, ale nestalo se tak. Učinil pár opatrných kroků, ačkoliv před pár okamžiky řekl Rain, ať ho vede. Ohlédl se na ni a čekal, až s ním srovná krok. To by nemělo být nic těžkého, šel stále poněkud ztuhle a našlapoval zadníma nohama opatrně, už ho ale nebavilo se povalovat v horách a nechat se šlehat větrem do obličeje. "I kdybychom ale našli to místo, kam ta hvězda - ten kámen - spadl, nejspíš se s tím už stejně nedá nic dělat, ne?" otázal se. Moc se mu nelíbilo, že tady Rain machruje s věcmi, které se pohybují zcela mimo oblast jeho veškerého dosavadního chápání a zájmu, ale byl ochoten jí to prominout. Pro teď. Moc mu ani nezáleželo na tom, jestli se ta protržená ochranná vrstva země či co bude dát opravit nebo ne. Čím déle chodil po tváři světa, tím více si říkal, že nějaká pořádná katastrofa by nemohla uškodit. Prostě to všechno zbořit a začít odznova. Nebo ještě lépe - nechat to být, nechat temnotu ať si vezme, co jí náleží.

Začal se dozvídat spoustu věcí, které mu zněly dost nepravděpodobně. Šutry? A na nebi? Obal země? Rain o tom mluvila dost přesvědčeně, ale Wissfeovi to celé nějaké divné. Hvězdy byly hvězdy, ať už padaly, nebo ne. Nemohly to přece být kameny, vznášející se a svítící na obloze. Buď vlčice opravdu věděla něco, co on ne, anebo si z něj dělala blázny a zkoušela, jestli jí skočí na špek. Nemohl se rozhodnout, co je pravděpodobnější. Odložil to na později.
"Myslím, že ano," odvětil a hned to vyzkoušel. Trochu ho překvapilo, že se mu doopravdy podařilo vstát bez velkých problémů. Pořád cítil určitou bolest a napětí v daném místě, avšak rozhodně na tom byl lépe, než předtím. "To se podívejme," pronesl potěšeně. "Teď ti tedy vážně jsem zavázán." Ovšemže. Zdálo se, že teď tedy vážně musel vyrazit se svou novou společnicí na průzkum onoho divného jevu. Inu, co. Hvězdu ještě nikdy zblízka neviděl. A pokud se věci stanou příliš zvláštními, nic mu nebrání celou věc odpískat a zkrátka se sbalit a zmizet. Přinejmenším rozhodně ne morální zábrany. Když viděl, že si vlčice lehá, posadil se. "No, takže," začal zvolna, "chceš jít zjistit, o co jde?"

Pozorně poslouchal, jak mu Rain popisuje onu Iris, aby ji hned poznal, kdyby na ni náhodou narazil. I sama vlčice nakonec přiznala, že Iris žádná bohyně nejspíš není. Pochopitelně. "Netušil jsem, že padající hvězdy může doapadnout až na zem," opáčil. "Myslel jsem, že se zkrátka rozplynou na nebi." O vesmírných záležitostech neměl příliš velké povědomí, zabýval se povětšinou věcmi pochopitelnými a uchopitelnými. Poslední dobou ale musel hodně přehodnocovat, na co se vlastně v životě zaměřuje. "No, já osobně bych tomu na kloub přišel docela rád," chytil se toho hned. Popravdě - ano, byl zvědavý, co se to dělo. Navíc, kdyby se vydal s Rain za řešením záhady, mohlo by se mu podařit udržet si ji poblíž déle. A to by se mu mohlo hodit. Byl rád, že v ní prozatím nejspíš neprobudil žádné podezření. Prozatím ani neměl důvod tak činit. Pozornost, která mu byla věnována, si užíval. Pro tu chvíli byl spokojen. Obzvlášť poté, co mu Rain nabídla dokonce svačinku v podobě hlodavce. "Ach, to jsi nemusela. Ale děkuji ti," vystřihl na tváři okouzlující úsměv. Nikdy nechápal, co vedlo takové dobré duše k tomu, aby se pro ostatní téměř rozdaly. Rain toho byly zářným příkladem. Našla ho tu, nabídla mu pomoc, masírovala mu záda, dokud jí tlapa málem neupadla a pak mu ještě věnovala svou kořist. Wiss tomu nerozuměl, sám byl svou duší spíše pravým opakem, ale byl rád, že takoví existují. Díky nim proplouval životem poměrně snadno už nějaký ten pátek a hodlal v tom nadále pokračovat. Zavrtěl nad tím hlavou a pustil se do jídla.

Poměrně se uklidnil, když ve výčtu schopností vlčice nezaslechl nic o čtení mysli či odhalování skrytých úmyslů. Zdálo se mu to celé však poněkud neuvěřitelné - ovládání vody či přírody byla jedna věc, ale zářit ve tmě? Jestlipak mě nevodíš za nos. Jeho pochybnosti však byly rozprášeny ve chvíli, kdy od něj Rain odstoupila a po chvíli soutředění si nechala na zádech vyrašit křídla. Wissfeoh zamrkal v nepředstíraném úžasu, pak se zazubil. "Působivé," pravil uznale. Pak pokračoval ve svém vyzvídání. "Kdo je ta... Iris?" Vlčice ji zřejmě považovala za bohyni, avšak ani poté, co zhlédl ukázku něčeho, co by mělo být nemožné, Wissfeoh na bohy věřit nezačal. Byly věci, které se nemění. Nejspíš je to obyčejná čarodějnice. Hodlal-li tu nějakou dobu zůstat, což nejspíše hodlal, neboť jaksi netušil, jak vleký je tento kraj a zda je vůbec možné se odtud dostat, možná by se měl nějkými kouzly taky obrnit.
Teorii vlčice o tom, co se to tady kolem k čertu dělo, nerozuměl už vůbec. Neměl ponětí, co je to atmosféra, natožpak ozónová vrstva a do té chvíle ani netušil, že země má nějaký štít. Zdálo se mu to celé jako sbírka příliš chytrých keců a jediné, co si z toho vydedukoval, bylo, že z nebe spadl kámen a všechno podělal. Na to by přišel i sám. "Mohlo to tak být," opáčil však, stále zdánlivě přátelsky naladěn. "Takovéhle věci se ale jistě jen tak nevidí. Ani v takovém magickém kraji, jako je tento." Nad její další otázkou se zamyslel. Vlastně přesně nevěděl, kdy vkročil do této země. Předpokládal, že tehdy, kdy se kolem něj začaly dít divné věci. "Jen pár dní," pronesl nakonec. "Nejsem si jistý. Hodně se toho událo."

Tvářil se zaujatě, když mu vykládala o elementech, ač to byly věci, které již věděl. Myslí, že jsem hlupák? Svůj element, pravda, ovládal velmi omezeně, ale vždy předpokládal, že jde jen o otázku tréninku a času. Zaujalo ho však, když řekla, že má i další schopnosti. "Další schopnosti? Snad se nejedná o příliš troufalou otázku, ale jaké například? O tom jsem nikdy neslyšel." Zmocnila se ho mírná nejistota. Co když se mu nějak dokáže hrabat v hlavě? To by bylo nebezpečné. Na druhou stranu by z ní možná mohl vytahat, kde získat "další schopnosti". Mohly by se hodit. Obzvlášť pokud je tento kraj tak nebezpečný, jak vyplývalo ze slov vlčice.
Když se mu podařilo ulehnout, vlčice si sedla těsně k němu a začala mu cosi provádět se zády. Stiskl pevně čelisti, protože opět pocítil bolest, ale musel uznat, že to není zcela nepříjemné. Nemohl si stěžovat. "Ne. Žádné zemětřesení. Jen ta hrozná rána a divné počasí," odvětil. "Máte nějaké teorie?" otázal se. Vlčice mu nadále masírovala záda a on opravdu pociťoval jistou úlevu. Možná bych na ni nemusel být potom zlej, začal přehodnocovat své plány. Je šikovná a mohla by se hodit na mé straně. Navíc, stěží se ubránil lišáckému úšklebku, se evidentně neštítí tělesné blízkosti. Zabral se do myšlenek natolik, že málem přeskočil její jméno, včas se však vzpamatoval. "Jistěže mohli," usmál se. "Těší mě, Rain."

"Ale jistěže bude," zavrněl Wissfeoh, který se do své role vžíval zcela přirozeně a královsky se přiotm bavil, ačkoliv jeho záda skučela bolestí. Nebylo to ovšem už tak hrozné, pokud se nesnažil příliš pohybovat. Dle jejích slov tu vlčice již nějaký čas strávila. Bozi? To určitě. Wissfeoh v bohy nevěřil, maximálně tak v peklo a démony, neb věděl, že tam jistě jeho prohnilá duše jednou skončí. Ne, že by mu to vadilo. Spíš se na to těšil. Bude tam spousta takových, jako on. "Takže tyto nadpřirozené jevy tu nejsou ničím zvláštním, říkáte?" Z tónu mu zaznívala zvědavost a pro jednou to nebyla úplně přetvářka. Vskutku ho to zajímalo. Pokud je to tady tak prolezlé magií, možná by se tu úplně neměl zdržovat. Byly to věci, kterým nerozuměl a to, čemu nerozuměl, ho rozčilovalo. Připadal si pak hloupý. Pro tuto chvíli však měl jiné problémy k řešení. "Ovšem," zaculil se a začal si opatrně lehat. Opět - nic příjemného. Zajímalo ho, co s ním ta dáma hodlá provádět. "Jistě. Slyšel. Nedala se jaksi přeslechnout," řekl, když se mu podařilo poskládat se do lehu. "A i počasí, jak se zdá, se nám trochu zbláznilo." Zamžoural k rozzářené obloce bez mráčku. "Mimochodem," stočil zrak zpět k vlčici, "jsem Wissfeoh."