Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice k němu přistoupila s úmyslem mu pomoci. Viděl v jejích pohybech ostražitost, ale byl si jist, že ta brzy odezní. Byl nebezpečný, ale uměl se tvářit, jako že není. Čímž byl možná nebezpečný ještě víc. Vlčici však od něj žádné nebezpečí nehrozilo, nehodlal jí ubližovat. Hodlal, samozřejmě, využít veškeré pomoci, kterou mu bude ochotna nabídnout a pravděpodobně jí to nikdy neoplatit, ale to byly v jeho očích dvě naprosto odlišné věci. Teď navíc neměl příliš myšlenky na vymýšlení nějakých zapeklitých podrazů, cítil se vpravdě mizerně. Vlčice se s tím příliš nepárala, okamžitě mu začala opratně rejdit čenichem v srsti na zádech. Nemohl říct, že by se mu to nelíbilo, dokonce i když trpěl bolestí, dokázal ocenit blízkost pěkné vlčice. Slečna se toho nebojí, pomyslel si pobaveně, pobavení ale rychle přešlo v krátké bolestivé syknutí, když se dotkla bolavého místa. "Dokážete s tím něco dělat?" tázal se hlasem plným hlubokého zájmu. "Byl bych vám navždy zavázán." To určitě. Pak, samozřejmě, padla otázka toho, jak se mu to vlastně stalo. "To je celkem dlouhý a složitý příběh," pravil. "Málem na mě spadl strom, ve zkratce. A potom tenhle vítr a hory, nedobrá kombinace." Zavrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. "Dějí se tu moc zvláštní věci, slečno. Měla byste být opatrná, abyste nedopadla jako já." Sladce se pousmál a upřel na ni pohled zelených očí.

Nadále stál a čekal. Do kožichu mu mocně dul vítr. Tohle tedy měl za to, že vysvobodil lesního ducha z jeho vězení? Dobré skutky. Takhle to pak dopadá. K čertu s nimi. K čertu se vším. Zdálo se mu, že se už nikdy nedokáže pohnout. Že bídně zhyne na úbočí nějaké zatracené hory, či ještě lépe, že mu v zádech křupne tak nešikovně, že zůstane navěky věků paralyzován. Což by ve finále vedlo ke stejnému konci, jenom mnohem pomaleji. Po zoufalé chvíli, kdy s ním zmítala pouze bolest a vztek na všechno kolem naštěstí bolest začala trochu, velmi pomalu a pozvolna ustupovat. Dobře. Tak snadno mě nedostanete. V tu chvíli spatřil, že se k němu kdosi blíží. Byla to tmavá vlčice se zelenýma očima, na krku se jí houpal přívěsek a v tlamě cosi nesla. Wissfeoh zvětřil příležitost a ačkoliv měl ze všeho nejvíc chuť někoho seřvat, aby si mohl vybít aspoň část hněvu, který se v něm hromadil, rychle se ovládl. Když k němu vlčice přistoupila, už se tvářil jako příjemný gentleman, který se octl v nesnázích, bez ohledu na to, co pociťoval ve svém nitru. Byl nadaným hercem. Nevěřil, že by jeho úmysly šly prokouknout. "Zdravím," odvětil stejně zdvořilým tónem, jakým promluvila ona. "Obávám se, že jsem se octl v, řekněme, prekérní situaci," pronesl téměř omluvně. Vida, vida, liboval si v duchu. Jeho plán měl sice jisté potíže, ale zdálo se, že už je zase na dobré cestě. Hledal laskavou dušičku, kterou by mohl okouzlit a využít a zdálo se, že právě tu našel. Bude hrát divadýlko klidně celý týden, bude-li třeba. Šlo mu hlavně o to přežít. A ideálně neochrnout. Navíc, řekl si v duchu, tahle vlčice je vážně moc pěkná.

//Les u Mostu (přes Ovocný lesík)

Jen co opustil skryt lesa, uvědomil si, že ta rána nebyla jediná podivná věc. Slunce pražilo jako uprostřed července a jediný důvod, proč se nepekl ve vlastním kožichu, byl divoký vichr, který nemilosrdně bičoval všechno kolem. "Zatracené čáry," zabrblal si pod vousy. Nerozuměl tomu, jakto že skočil zpátky v čase do obzvláště větrného letního dne, když by se příroda měla spíše připravovat na zimu. Tlapy ho zjevně donesly do obzvláště nebezpečného a nevypočitatelného kraje. Skoro ho zamrzelo, že s ním nešel Raashi. Kdyby měl toho chladného vlka po boku, možná by se cítil jistěji. Inu, co naplat. Raashi byl pryč a Wissfeoh ho nepotřeboval. Vystačí si sám, jako už tolikrát. Neměl ani žádný obzvláště velký strach - trocha divného počasí mu nejspíš ublížit nemohla. Raději se soustředil na svůj prázdný žaludek a na to, jak ho rychle a snadno zaplnit, tedy - najít někoho, kdo to pro něj udělá a ještě bude rád.
K jeho zklamání se však před ním zvedly hory. Ale ne. Wissfeoh se zrovna necítil na šplhání po vrcholech. Připadal si po pravdě spíše jako artritický stařec, jak se vlekl kolem a v naražených zádech mu pravidelně vystřelovala bolest. Nehodlal se ovšem nechat zastavit hromádkou kamení. Vracet se nechtěl a obejít to by trvalo týdny. Zatnul tedy zuby a začal kráčet nahoru po pěšince mezi kameny. Jak předpokládal, nebyl to zrovna milý zážitek, bolest se tím jenom zhoršila. Nebyla však nesnesitelná a nějakou dobu se mu zdálo, že bude opravdu v pořádku. To však jen do té doby, než ho obzvláště silný poryv větru vyvedl z rovnováhy. Černému vlky podklouzly tlapy a sjel po svahu pár metrů dolů. Byl to pád celkem neivnný, avšak jeho poraněná záda toho měla tak akorát dost. Když se pokusil postavit, vystřelila mu v kříži hotová exploze bolesti. "K čertu, sakra, sakra," zavrčel. Teď byl tedy doopravdy v průšvihu. Se zaťatými zuby to zkusil znovu, tentokrát se na bolest předem psychicky připravil a tak ji dokázal vydržet. Stál nejistě a pevně tisknul čelisti k sobě, vyčkával, až nával bolesti poleví. Nevěřil už ovšem, že se dokáže dostat přes hory živ a zdráv.

Probudil se se škubnutím. Nebo spíše - něco ho probudilo. Hrozná rána, která se rozlehla nad celým krajem. Rázem byl úplně vzhůru bez sebemenší známky ospalosti, ostražitý a v plné pozornosti. "Co to k čertu bylo?" zavrčel. Neměl náladu na žádné další nepřirozené jevy, ale zdálo se, že se jim zkrátka není možné vyhnout. Začal se tedy hrabat na nohy. Nebylo to ovšem nic příjemného. Naražená záda mu ve spánku pěkně ztuhla a tak teď trpěl bolestí ještě víc, než předtím. Procedil pár nadávek skrz pevně stisknuté zuby. Jeho život se čímdál víc podobal špatnému vtipu a on z toho neměl pražádnou radost. Kam se to jen dostal? Měl by odtud zmizet. Řešení zdejších podivných problémů s radostí přenechá těm, kteří touží být hrdiny. Wissfeoh sám sebe vždycky spíš viděl na pozici padoucha, či přinejlepším nějakého nezaujatého neutrálního pozorovatele. Už teď byl zraněný a hladový. Jeho plán byl jasný - najít nějakou dobrou dušičku a zahrát jí trochu na city, aby mu ulovila něco k snědku. On sám si nejspíš pár dní ještě nezaloví. Opatrným krokem, aby příliš nepodráždil bolavá záda, vykročil z lesa ven.

//Jižní hory (přes Ovocný lesík)

//Temný les (přes Most)

Opustil temný les stále ještě kulhavým krokem. Kost naražená od větve stromu jej stále bolela, zrovna tak jako množství drobných ranek, které získal - zdálo se mu však, že ty se hojí jaksi nezvykle rychle. Příliš o tom nepřemýšlel a snažil se ani nezabíhat příliš myšlenkami zpátky k tomu, co se v lese stalo. Bylo to celé zkrátka úplně mimo jeho chápání. Nechtěl na to myslet vůbec, avšak to bylo téměř nemožné - nedalo se zkrátka jen tak přejít, že právě vysvobodil jakéhosi ducha z těla lesního monstra. To je život, odfrkl si podrážděně a rozhlédl se, kam ho to nohy pro změnu donesly. Zdálo se, že se dostal na bezpečnější místo. Na'arashe nikde neviděl, vlk ho nejspíše nenásledoval. No, jeho problém. Wissfeovi by jeho společnost nevadila, zdálo se mu, že hnědý je podobného ražení jako on sám a mohli by si možná rozumět. Ale co se dalo dělat. Třeba ho ještě dožene. A pokud ne, pak se bude protloukat dál sám. Bylo mu to jedno. Společníky nepotřeboval a věděl, že bude-li chtít, nějakého naivního ovlivnitelného pitomečka si kolem tlapy může omotat kdykoliv. Pro tuto chvíli však toužil pouze po odpočinku. Dobelhal se k vysokému stromu a lehl si na lesní půdu vedle něj. Zavřel oči a cítil, jak pomalu odplouvá do říše snů. To bylo teď jediné, na čem mu záleželo.

Ta racionální část jeho mysli na něj hulákala, co to u všech čertů dělá, avšak marně. Wissfeoh byl veden jakýmsi instinktem, když strčil tlapu do pukliny v lebce a zabral za ni. Netvor na něj neútočil, nedělal vlastně vůbec nic kromě toho, že blýskal očima. Trvalo jen pár chvil, než kostěná maska křupla a spadla. Ze tvora se vyřítila nesmírně mocná rudá záře. Vlk zavřel oči a odvrátil zrak, nesnesl pohled do tak silného světla, které bylo jen umocněno temnotou panující všude okolo. Když oči znovu otevřel, uviděl něco, co bylo zhola nemožné - byl tam vlk, vypadal dost prastaře a dokonce čímsi obrůstal, to by však ještě dokázal pochopit. To, že se vznášel nad zemí a vypadal značně nehmotně, to už Wissfeovu mysl mátlo. Co je tohle za čáry?
Pozorně naslouchal slovům ducha a pomalu si uvědomil dvě věci. Za prvé - přežil. Oba přežili, opravil se, když zamžoural na Raashiho, který jako by přirostl k zemi. Nedivil se mu. Sám si připadal, jako by se nějak propadl do divného snu. Za druhé - zdálo se, že vykonal dobrý skutek, který původně vůbec neměl v plánu. Inu, třeba se mu to někdy přičte k dobru. Bohové vědí, že dobrých skutků černý vlk konal poskrovnu. Ani netušil, proč udělal tenhle. Vlastně ani nevěděl, co dělá, připadal si, jako by se probíral z nějakého transu. Než vůbec stačil duchovi něco říct, zamával a byl pryč. Chvíli upíral zelené zraky na místo, ze kterého se vypařil, pak dvakrát pomalu, ale rozhodně zavrtěl hlavou. Tohle místo je pěkně prohnilé. Otočil se k Na'arashimu. "Měli bychom vypadnout," pronesl, aniž by se jakkoliv vracel k tomu, co se právě událo. Měl dojem, že když o tom bude moc přemýšlet, přijde o rozum. Připadal si zmlácený a unavený a nemohl se dočkat, až odtud zmizí. Nevěděl, jestli s ním hnědý vlk půjde, nebo ne, ale on se tu nehodlal zdržovat ani o chvíli déle, než bylo nezbytně nutné. Mírně kulhavým krokem zamířil směrem, o kterém tušil, že by ho mohl zavést k okraji lesa.

//Les u mostu (přes Most)

//Taky moc děkuji :)

Raash se nepustil na útěk, avšak ani se nepokusil nijak černému vlku zabránit v jeho počínání. Wissfeoh stál zcela nehybně, ačkoliv byl tak ze tří čtvrtin přesvědčen, že tohle, co dělá, je pěkná pitomost a měl by se otočit a začít zdrhat. Když ale tvor došel k němu, jen znovu smutně zaryčel a usadil se. Wissfeoh použil veškerou sílu vůle k tomu, aby neucouvl. Měl strach, to ano, ale nechtěl se jím nechat ovládnout. Tvor navíc nevypadal, že by se mu chystal ublížit. Nejspíš se zcela nezmýlil, když si předtím povšiml netvorova podivného chování. "Takže co teda chceš?" otázal se znovu, ale žádnou odpověď nedostal. Bylo mu jasné, že ani nedostane. Stvoření sice dokázalo řvát, ale ne mluvit a teď jen kolem sebe mávalo hnátami a chytalo se za hlavu, kterou k němu opakovaně naklánělo. Wissfeoh žhavil mozek a přemýšlel, co to má asi tak znamenat a co se po něm chce. Když už to k sobě přilákal, asi by s tím měl neco udělat. Po chvilkovém důkladném zkoumání si čehosi všiml. Obličej tvora kryla maska, avšak vypadala poškozeně. Za ní cosi bylo. Cosi svítícího. Něco ho napadlo, ale bylo to tak šílené, že sám nevěřil tomu, co se chystá udělat. Jestli mě teď zabije, pak si to sakra zasloužím. Jsem to ale pitomec. "Opovaž se na mě něco zkoušet," zavrčel varovně na stvoření, které se k němu sklánělo, posadil se a drápy přední tlapy zahákl za okraj praskliny. Kdyby věřil v bohy, nejspíš by se k nim teď pomodlil. On v ně ale nevěřil a tak nemyslel na nic. Zabral.

Na chvíli věřil tomu, že se mu přece jen podaří uniknout, jenže pak spatřil, jak se k němu sklání ty dvě oči jako hořící rudé uhlíky a uvědomil si, že svou šanci už nejspíš ztratil. Jenže ten tvor ho nezačal rvát na kusy, jak čekal. Dokonce mu ani svým řevem nevyrval mozek z hlavy. Nějaký zvuk přesto vydal, jakési smutné zabučení. Fajn, co se to tady sakra děje? Wissfeoh už vůbec netušil, co si má myslet. Jeho zmatení ještě vzrostlo, když zdáli uslyšel hlas - hlas společníka, o kterém předpokládal, že je mrtvý. Ten zvuk netvora upoutal a vydal se za ním. Černý vlk neváhal využít příležitosti a dál se namáhavě hrabal na svobodu, to už se ale z husté temnoty vynořil Na'arash a pomohl mu se vymanit zpod větve. "To mi povídej," zavrčel černý, znělo to však kupodivu spíš potěšeně, než výhružně. Zammžoural koutkem oka na vlka, který byl nejspíš stejný prevít, jako on sám, přesto mu však pomohl. "Dík," zabručel. To byl asi tak největší projev vděku, na jaký se vzmohl. Na sentimentální žvásty stejně nebyl čas, pochroumaný Wissfeoh už slyšel dunění kroků monstra, které se opět blížilo. Možná by mu utekli. A možná mi po cestě prasknou záda a bude ze mně žrádlo pro támhletoho Otesánka. A co mělo znamenat tamto smutné bručení? A to, že tvor ušetřil jeho život? Možná tu pořád ještě bylo tajemství k odhalení. Wissfeoh si vzdechl. Jestli je ten tvor skutečně krvelačný, pravděpodobně ho zabije, ať už udělá cokoli. Pokud není... "Hej! Zastav!" zavolal na tvora černý vlk, ačkoliv měl sám pocit, že přichází o rozum. Kdo ví. Možná přicházel. Přestal si úplně všímat Na'arashe a vykročil strnule o krok vpřed. Ne směrem od monstra, ale k němu. Jestli umře, pak tím aspoň poskytne hnědému vlku šanci prchnout. Což nebyl jeho úmysl, nehodlal se hrdinsky obětovat, byl to spíše jakýsi vedlejší produkt jeho činů, pokud se jeho doměnky ukážou jako nesprávné. "Co jsi k čertu zač a co od nás chceš?"

Na chvíli si černý vlk pomyslel, že se mu snad i podaří uniknout. Že i takovým jednoduchým manévrem dřevité stvoření dostatečně zmátl, že pokud by ještě chvíli kličkoval mezi stromy, možná, jen možná, by se mu podařilo uniknout... Jenže potom uslyšel hlasitý jekot onoho stvoření, který mu opět doslova rval ušní bubínky. Pak následoval rachot a praskání. Jsem mrtvej, napadlo Wissfea bez jakékoliv známky emoce, když koutkem oka zahlédl strom řítící se přímo na něj. Byla to pouze naprosto chladná, racionální myšlenka. On sám jako by snad přimrzl na místě. Zavřel oči, přikrčil se až k zemi a čekal na jistou smrt rozdrcením. V další chvíli už s rachotem a praskáním strom dopadl. Navzdory tomu, co vlk čekal, strom mu nepřerazil páteř a neukončil jeho bídnou existenci. Ano, přes záda ho přetáhla silná větev a na pár chvil mu vyrazila dech, zrovna tak jako získal pár ran od slabších klacků, avšak... stále žil. Stále dýchal. Měl štěstí, že na něj nedopadl přímo kmen. Teď byl nicméně zaklíněn mezi větvemi a bylo mu jasné, že pokud ho ta věc bude chtít zabít, pak on nemá sebemenší šnaci dostat se ven včas. Vrtěl sebou, ignorujíc bolest v naražených zádech, a snažil se uvolnit ze svého vězení, avšak pohyboval se nesmírně, nesmírně pomalu. "Co ode mně chceš?" zavrčel na stvoření, které tušil kdesi za svými zády a nebyl schopen zkrouti hlavu tak, aby na tvora viděl. Už zabil Na'arashe. Ale mně nemůže dostat tak snadno. Teď, když jen o vlásek unikl smrti, nechtělo se mu svou kůži prodat jen tak snadno. Ani netušil, proč byl natolik přesvědčen, že mu tvor chce ublížit - zdálo se mu to zcela jasné.

Jak Wissfeoh předpokládal, tvor travinu okolo svých nohou hravě překonal a vydal se za ním, černý vlk se ani nemusel dvakrát snažit, aby na sebe upoutal jeho pozornost. Navíc ani nebyl tak rychlý, jak se vlk bál. A zřejmě ani moc mrštný. To dávalo vlku jistou výhodu, jenže jak s ní naložit? Wissfeovi v hlavě překotně vířily myšlenky, neměl moc času na konecčné rozhodnutí. Hodlal ho původně zavést do hustého porostu, což mu stále nepřišlo jako špatný nápad. Jenže to znamenalo, že by tam musel i on, a navzdory tomu, že nebyl žádným strašpytlem, do nejhustší a nejtemnější části lesa se mu najednou moc nechtělo. Kdo ví, zda-li tam tenhle netvor neměl nějaké podobně vypečené kamarády. To vše mu proletělo hlavou během několika vteřin. Ať ak či onak, věděl, že se ho musí nějak zbavit a že musí jednat rychle. Když bude ještě chvíli postávat, skončí jako Na'arash. Proto přestal váhat a rychle se rozběhnul mezi stromy. Uběhl několik metrů, když ho napadlo, že by se mu možná povedlo tvora zmást. Prudce zabočil doprava a začal netvora širokým obloukem obíhat. Věděl, že ho vidí a předpokládal, že půjde za ním. Přesto běžel dál a kličkoval mezi stromy. Potřeboval získat trochu času na vymyšlení lepšího plánu. I taková zvíře, nebo co je to, musí mít nějakou slabinu.

Situace přecházela od špatné k horší. Rychle pochopil, že Raash v tom svoje tlapy s největší pravděpodobností nemá - a jestli ano, pak se mu to z nich tedy šeredně vymklo. Zelenooký nic nechápal. Nevěděl, co je to k čertu za tvora ani proč pořád tak hrozně řve. Skřípal zuby, když se mu ten zvuk zařezával hluboko do mozku. Začínal z hloubi duše litovat, že z tohoto proklatého místa hned neodešel. Co víc, litoval, že sem vůbec kdy vkročil. Teď vězel v téhle patálii a navzdory tomu, že měl vždy velmi vysoké mínění o svém intelektu, netušil, co si počít. Řev podivného tvora a jeho pronikavý pach jako by mu zatemnily mozek.
Napadlo ho, přirozeně, s tou věcí bojovat. Nepředpokládal ani, že útěk by ho nějakým způsobem spasil. Ten parchant bude rychlej. Než nějaký útok stačil provést, Na'arash ho předběhl. A tragicky selhal. Pro monstrum ryšavý vlk nepředstavoval sebemenší problém, jediné máchnutí jeho drápů srazilo k zemi jak Raashe, tak následně i Wissfea, který byl druhým vlkem poražen. A sakra, sakra, sakra, nadával v duchu, zatímco se hrabal na nohy a horečně přemítal, co by mohl udělat. Zběžný pohled mu prozradil, že Na'arash je mimo hru. Tmavý vlk zhluboka natáhl vzduch do plic. Musel se toho tvora nějak zbavit sám. Klíčem zřejmě bylo nedostat se zkrátka moc blízko k drápům. To mu už laskavě demonstroval Na'arash, který vypadal dost... mrtvě. Ne, že by to Wissfea příliš zajímalo. Vždycky mu šlo hlavně o vlastní přežití. Tak jo, fajn, pomyslel si. Možná by se mu mohlo povést nějak to stvoření zavést do opravdu husté části lesa a tam mu uniknout. Tvor byl dost velký a Wissfeoh si uměl představit, že v neprostupném porostu by mohl mít problémy. Jedinou překážkou bylo, že se černý vlk nehodlal nechat při tom zabít. Život stejně stojí za nic. Pomocí svého elementu omotal tvorovi nohy stébly, o kterých tušil, že zcela nic nezmůžou. "Hej!" zavolal nahoru k té děsivé tlamě. "Pojď za mnou!" Hbitě popoběhl o pár metrů, zastavil se a otočil se, aby viděl, co monstrum dělá - a zatraceně doufal, že nepodcenil tvorovu rychlost a sílu.

Chvíli kráčeli bok po boku dusivým, tíživým tichem. Neozývalo se nic. Zdálo se, že se lesu vyhýbá i vítr. Wissfeovi se to celé najednou zas tak moc nelíbilo. Nebyl si jist, jestli doopravdy chce odhalovat ta zdejší tajemství. Slova hnědého vlka zněla v absolutním mrtvém tichu nesmírně hlasitě, hned však jako by odumřela a upadla na neplodnou zem pod jejich tlapami. "Nejspíš je to tady celé zakleté, prolezlé nějakou magií," sdělil na oplátku on svou doměnku a jeho slova, ač tlumená, rovněž zazněla nemile hlasitě, než bez ozvěny odumřela. "Třeba je lepší nechat ta tajemství spát," nadhodil nenápadně myšlenku odchodu, aby nevypadal jako zbabělec. Konec konců, i Raash vyhlížel, jako by odtud rád zmizel.
Wissfeovi se do čenichu postupně začal zažírat pach nějaké čertoviny, nehledě na fakt, že měl dojem, jako by ho někdo sledoval. Když už to nešlo ignorovat, zamračil se nad tím a zavětřil. Nic mu to nepřipomínalo. Takhle smrdí ta tajemství. Možná chtěl říct něco nahlas, každopádně se k tomu už nedostal, protože vlkům za zády se rozezněl ohlušující řev, který div že Wissfeovi nevyrazil mozek z hlavy. Za dobu svého pobytu v tomto lese se leknul už potřetí, tentokrát však pořádně. Poskočil dopředu, vzápětí se však jediným skokem otočil a přikrčený, s ušima přitisknutýma k hlavě a s naježeným hřbetem se zahleděl směrem, ze kterého zvuk vyšel. "Co," pravil s ledovým klidem, který vůbec nepociťoval, "to u všech pekel mělo být?" Vrhl podezíravý pohled po hnědém vlkovi. Chtěl ho zavést sem, aby ho pak z nějakého důvodu předhodil lesnímu monstru? Nebo to byla jenom velice nemilá náhoda? "Upřímně dofám, že v tom nemáš tlapy," zasyčel Wissfeoh, kterému pro tu chvíli všechny masky spadly z tváře. Pak mu zrak padl na pár rudých očí, zářících v povážilvé výšce nad zemí. Ve tmě jen stěží rozeznával tvar těla toho tvora, byl si však jist, že přátelsky naladěný nebude. Že já sem vůbec kdy lezl, pomyslel si a stále přikrčen ukročil o půl kroku dozadu. Třeba se mu ještě povede vycouvat.

Návrhu na "odhalování tajemství" se okamžitě chytil. "Samozřejmě," pravil a oplatil Na'arashimu jeho úšklebek. "Kdo ví, co všechno může vyplynout na povrch." Wissfea spíš zajímalo, jestli by nedokázal vytahat na povrch nějaká tajemství z hnědého vlka, ale začínal si myslet, že to je holá nemožnost. Ani jeden o sobě nehodlal nic moc prozrazovat a oba si toho druhého měřili s odstupem a zároveň se zájmem. Bylo to zvláštní setkání, jaké Wissfeoh už dlouho nezažil. Na'arash se mu začínal celkem zamlouvat, ačkoliv o něm nic nevěděl. Vycítil, že v určitých směrech si jsou asi dosti podobní. Pochyboval o tom, že by si hnědý vlk v sobě nesl kdovíjak čistou duši. Jeho chování tomu zkrátka nenasvědčovalo.
Když vlk zopakoval jeho jméno, pouze mírně přikývl. Podařilo se mu Wissfeovo jméno nezkomolit, což taky nebylo pravidlem. Vzápětí už špička chvostu hnědého vlka mizela ve tmě - neobtěžoval se s tím, aby na Wissfea čekal a on se zase neobtěžoval s nějakým váháním a přemýšlením nad tím, zda je dobrý nápad se pouštět do hlubin prokletého lesa s podezřelým cizincem. Na takové úvahy ho neužilo. Bez váhání vstal a pár skoky plavného cvalu vlka dostihl, načež svůj krok srovnal s tím jeho. Žádná tajemství ale neviděl. Les zůstával tichý, mrtvý a zlověstný. Taky o sobě nechce nic prozradit, pomyslel si.

//To by bylo super ^^

Odpovědí se mu samozřejmě nedostalo. Na druhou stranu to tak možná bylo lepší. Zábavnější. Líbilo se mu, že se jednookoý nenechal nachytat tím, že se zahleděl za něj. Čekal, že se otočí nebo alespoň cukne pohledem, ale to on ne. Hnědý vlk mu nadále zíral do tváře. Wissfeoh měl co dělat, aby potlačil nutkání k potěšenému úšklebku. Povedlo se mu však zachovat vážný výraz. Přesto - ať už byl kdokoliv a měl v úmyslu cokoliv - musel hnědému vlkovi přiznat, že měl pevné nervy. To Černý dokázal ocenit. "Možná ano. Možná, že mě, možná, že tebe", blýskl zelenýma očima, "možná nás oba. A možná ani jednoho." Mírně zvedl levý koutek tlamy. Jeho hra se nyní změnila, plynule, ale znatelně. Věděl, že s neviňátkem by se o moc dál nedostal. "Od toho to jsou tajemství." Jaký smysl by si z toho měl hnědý vlk vyvodit? To Wissfea nezajímalo. Pochopil, že ho ten druhý neustále dráždí a že i tohle dost dobře mohla být výhružka. Na něj ale výhružky neplatily. Nebál se, ačkoliv byl obezřetný.
Nakonec se mu ale dostalo alespoň nějakého střípku informací, který mu, celkově vzato, nebyl k ničemu nápomocný, na druhou stranu už alespoň nemusel o Na'rashim uvažovat jako o "tom druhém" nebo "tom hnědém." Zdálo se, že i jemu se rodiče pomstili krkolomným a těžko zapamatovatelným jménem. Ačkoliv, černý to své nakonec přijal a dokonce si ho oblíbil. Nepotřeboval obvykle, aby si ho druzí pamatovali. "Wissfeoh," představil se stručně. Střihl uchem. Tak. Co dál?

Každý z nich zřejmě hrál svou vlastní hru, alespoň k takovému závěru černý vlk došel. Zdálo se, že to chápe i ten jednooký. Vlastně ho to těšilo, ač si tím naproti němu nebyl vůbec jistý. Mohl být hrozbou. Nejspíš jí byl. Ta výhružka předtím byla zcela jasná. Přesto se černý vlk rozhodl neustupovat, pokračovat v načaté konverzaci, protože se navzdory všemu dobře bavil. Naivních pitomců, kteří s sebou nechají smýkat sem a tam a skočí na špek každé historce, kterou si Wissfeoh vymyslí, pobíhala po světě spousta. Černý vlk si už zvykl na to, že stačí nahodit zdvořilý úsměv a mazat druhým med kolem huby a projde mu leccos. Jen málokdy se setkával s někým, kdo ho přinutil opravdu promýšlet další krok, kdo ho zkoušel. Kdo ho, pravděpodobně, dříve či později prokoukne, pokud už se tak nestalo. Připomínalo mu to tanec na křehkém ledě. Alespoň na chvíli díky tomu mohl zapomenout na to, jak byl předtím otrávený a nabručený. "Smrtí, ano," potvrdil, poté co zrak stáhl z korun stromů zpět ke tváři druhého vlka. "Taky tajemstvím," pousmál se, o něco vědoucněji než předtím. Byl si vědom, že tím svou masku nic netušícího hlupáčka odstrkuje trochu stranou, ale nijak se tím nezatěžoval. Věděl, že si toho hnědý všimne, protože skenoval snad každý jeho sebemenší pohyb, a že teď už bude dozajista vědět, že Wiss mu ukazuje falešný obrázek. Nevadilo mu to - stejně by na to přišel. Wissfeoh by jen rád věděl, co má druhý vlk za lubem a co se mu děje v hlavě. Byl zvědavý. Věděl ale, že s netrpělivostí nikam nedojde. "Vsadil bych se," pronesl už zase úplně klidně a pohled na chvíli upřel kamsi do prázdna za vlkovými zády, "že je tohle místo tajemstvími úplně prolezlé."