Příspěvky uživatele

Zrovna tak, jako si Wissfeoh poměřoval neznámého, si neznámý poměřoval jeho. Černému neuniklo mírné napětí v cizincově postoji. Mhm. To jsme se teda sešli dvojka, pomyslel si suše. Alespoň mu ale potvrdilo, že by si měl dávat bacha na jazyk a že možná nastrčit do popředí svůj převlek nevinného gentlemana nebyla úplně špatná volba. "Zajisté," potvrdil Wiss neznámého tvrzení, že v lese může číhat spousta nebezpečí a vystřihl na tváři úsměv jako z učebnice, který ani nebyl příliš falešný. Docela ho to bavilo, ačkoliv ho ten hnědý neustále trošku znervózňoval tím svým hloubavým pohledem jediného oka. Neměl rád, když na něj někdo takhle zíral - ačkoliv dělal zrovna v tu chvíli přesně to samé. On přece mohl. Nedával na sobě znát svůj neklid, ačkoliv by nejradši tomu druhému řekl, ať na něj laskavě přestane tak okatě čumět. Tím by přeci narušil svou hru, a to on nechtěl, když se sotva rozehříval.
Nejspíš jim to v hlavě šrotovalo oběma. Černý však nemínil tomu druhému nic usnadňovat. Navíc, jakmile se jednou vžil do role, nebylo snadné přestat. "Tady to ale zrovna příliš živě nevypadá." To samozřejmě neznamenalo vůbec nic a když už, tak jen to, že s tímhle místem něco zásadního není v pořádku. "Nebo jsi tady snad viděl něco, hm, nebezpečného?" tázal se nevinně Wissfeoh, který si moc dobře uvědomoval, že na takovém tmavém místě, kde zřejmě nic nežije, může být nebezpečný klidně i vzduch, který dýchají a že pokud zde něco žije, umí se to moc dobře plížit. Kdyby jim něco chtělo skočit ze stromu za krky a zardousit je to, co by s tím nadělali? Jakmile ho tahle myšlenka napadla, krátce zalétl očima do korun stromů. Nic, pochopitelně, neviděl. Hm. V hloubi duše ale nevěřil tomu, že by ve větvích číhalo nějaké neviditelné zlo. Jestli tam něco je, určitě si to vezme nejdřív jeho. S tím zmršeným okem by to určitě ani neviděl přicházet. Upřel pohled zpátky na jižana. Byl moc zvědavý, co se z tohohle setkání vyvrbí.

Popravdě příliš nepředpokládal, že by mu lesy odpověděly. To byla vlastně asi tak poslední věc, kterou by čekal. Jen zabíjel čas, sám napůl pobavený pošetilostí svého počínání. Nemalé tedy bylo jeho překvapení, když se mu za zády ozval hlas. Wissfeoh se lekl podruhé. Opět se však velice rychle sebral a otočil se, aby si prohlédl původce onoho vyrušení. Bylo mu jasné, že strom na něj nepromluvil. Zrak mu padl na vlka s kožichem různých hnědých odstínů. "Ano?" otázal se dokonale nacvičeným tónem, který byl ztělesněním veškeré zdvořilosti. Hrál hloupého, ale za zelenýma očima mu myšlenky vířily. Nově příchozí rozhodně od pohledu nevypadal jako blbec, který by se sebou nechal manipulovat. Dost možná bylo jen otázkou času, kdy prokoukne, že černý vlk tak úplně není takový, jak se tváří. Možná že se tedy s celým tím zdvořilým divadýlkem obtěžoval zbytečně. Nemohl si ale pomoct, stalo se už pomalu jeho druhou přirozeností. Třeba z něj aspoň vypadne něco použitelného. Jako třeba kde to k čertu jsem a jak se dostanu někam jinam. "A čehopak bych se měl bát?" dodal ještě, stále klidně a vlídně. Samozřejmě, že Wissfeovi neušlo, že jižanova poznámka byla jakousi nenápadnou výhružkou, a ačkoliv se tvářil, že mu to zcela přelétlo přes hlavu, vzbudilo to v něm obezřetnost. Důkladně si vlka prohlížel. Mohly by přijít problémy, pokud nebude opatrný. Možná se ho však už zmocňovala přehnaná úzkostlivost. Poslední dobou nic nešlo podle plánů a tak už raději předem počítal s tím, že se všechno pokazí.

//minulost

Hrůza a hnus. Černý vlk neměl zrovna nejlepší náladu. Absolutně nepřijatelné. Ba ne. Vůbec neměl dobrou náladu. Sám si ani už nevzpomínal, kvůli čemu začal v duchu tak zarputile nadávat, ale protože ho to bavilo a zaměstnávalo to jeho mysl, nehodlal s tím jen tak přestat. Měl hlad, to zaprvé. Do jeho krásného kožichu se nechytala spousta bahna a vetviček, když se nedávno prodíral jakýmsi křovím. To byla druhá věc. Třetí věc? Kam jsem to zase došel? Přejel své okolí chladně kritickým pohledem zelených očí. Došel k závěru, že to není nic moc. Nezdálo se mu, že by se tady pohybovalo cokoliv, co by mu bylo k jakémukoliv užitku. Lesní porost byl hustý a byla tam značná tma a dusivá atmosféra.
Povzdechl si. Tulácký život miloval a prozatím se jej nechystal vyměnit za svazující povinnosti smečky, občas to však bylo k naštvání. Například když ho tlapy zavedly do řití, jako je tato. Zavrtěl hlavou. To je život. Už se chystal, že z toho lesa duchů vypadne a půjde hledat vytrácející se vůli k životu někam na méně depresivní místo, když stromy nad ním zlověstně zavrzaly větvemi. Wissfeoh se lekl a srdce se mu rozbušilo rychleji, nedal to ale na sobě znát. Teď už však jen tak odejít nemohl. To by z něj dělalo zbabělce, ne? Jeho nějaké stromy nevyplaší. Posadil se tedy na lesní půdu a zdvihl zelené oči k větvoví. "Myslíš, že se tě bojím?" pravil klidně a zcela vážně, jako by čekal, že mu les odpoví.