Příspěvky uživatele

< návrat zpět

...Úkryt

Už v úkrytu se rozhodl projít hranice a prostě se pohybovat na území smečky a chránit ji. To byla konec konců, jeho práce, ne? Nebo nebyla? Neochránil ji. Nedokázal zabránit, aby Cinder nezemřela. A tohle si vyčítal. Miloval ji a ona, snad i, milovala jeho. I teď ji miloval, když byla už dávno pryč. Nikdy se nevrátí a on dopustil, aby opustila jejich děti. Jednoduše selhal. Selhal úplně, nebo si tak alespoň připadal. Už vlastně ani nevěděl, co smí a co ne. Co vlastně k jeho práci patří? Byl z toho zmatený a připadal si odcizený. Každý se k sobě měl, ale on? Jako by byl jen do počtu. Jako by sem ani nepatřil. Einar se na něj musel zlobit i když to nedal najevo. A Hanka? Úplně ho nepochopila. Nebo on nepochopil ji. Tak či tak, ona byla nejlepší kamarádkou Cinder, tedy tak si to myslel a jistě byla na něj naštvaná, že Cinder neochránil. Že tady pro Cinder nebyl. Plnil úkol, který ani nesplnil. A proč? Pro nic, pro to, aby Cinder zemřela. Bylo mu z toho zle. Už nebyl tak sebevědomý, jako mladíček. Prošel si peklem.
Prošel Avarem a zamířil k hranicím, kde začal obcházet jejich linii a snažil se mapovat, co se kolem hranic děje. Cestou si všiml několika členů, pakliže si oni všimli jeho, kývl jim na pozdrav. Slušnost nenechal tam dole. Ale pak se, nejspíš vzdálil. Držel se na hranicích a snažil se zjistit, zda smečce nehrozí nic, co by ji mohlo opět zasáhnout.

Ležet dál, jenom tak nehybně, nebo rozhýbat svaly, klouby a možná i duši? Tak tohle byly myšlenky, které jej napadly, když se vrátil ze stínů únavy. Cítil se odpočatý? Možná, ale také cítil, že nemůže být v tomto úkrytu zapadlý. Necítil se v něm nejlépe. Navzdory tomu, jak byl úkryt Alatey rozlehlým, prostorným a možná i neprobádaným komplexem, připadal si v něm Xander sevřený. Cítil tíhu, která jej drtila a on musel ven na čerstvý horský vzduch!
Musel hned a proto se zvedl a rozešel se k východu. Mnoho vlků úkryt též opustilo před ním a nemělo smysl se zde povalovat. Cítil samotu. Ohromnou a nepříjemnou. Smečka byla velká, ale on, paradoxně, se cítil, naprosto opuštěný.
Potřeboval pohyb, čerstvý vzduch a jaro v duši, která nyní byla pohlcena podzimem, ne-li zimou. Když vyšel ven, rozhodl se projít hranice a prostě se pohybovat na území smečky a chránit ji.

→ Území - hranice smečky

Xander - 5 % na kšm = +5 kšm
Deinell - 5 % do síly
Alhajoth - 5 % = 2 do síly, 3 do vytrvalosti
Alastor - 5 % po jednom procentu do každé vlastnosti

děkuji ♥♥♥

...Území

Prázdný a plný zároveň. Rozbitý jako ta ledová tříšť v tůňce, co nevěděla, má-li zmrznout a proměnit se v pevnou krustu ledu či se roztát na průzračou tekutinu. Do úkrytu vešel, překvapivě tiše, chtěl se snad stát stínem? Vzpomínkou? Jen iluzionární bytostí? Ať už tak či jinak, cítil se jen jako odraz. Očima přejel po přítomných, kteří se vrátili do úkrytu před ním.
Pomohl by jim rád, zraněným. Už však věděl, že není žádoucí, aby poskytoval to, co jej těšilo. Poučil se z předchozí zkušenosti a pochopil, že v této smečce to chodí jinak. Každý měl dělat jen to, co mu bylo určeno či co si vybral sám. Proto se odebral k jedné stěně a tam se tiše svalil na zem. Z toho místa mohl pozorovat dění.
Pohled na vlčata Einara a Stiny v něm probouzely jisté bodavé trny, ale na jednom zůstal pohledem déle. Espen. Tohoto vlčka měl možnost poznat o něco více a tak právě ten mu lehce pozvedl koutky do něčeho, co by dříve nazval úsměvem. Ovšem teď? Byl to jen unavený reflex. Co však ale popírat nehodlal, že v něm mladík vyvolal i jistý náboj energie, který byl jako lék, co se prohnal jeho tělem. Ale kromě toho, že vlčka jen pozoroval, neudělal nic jiného. Dál ležel u stěny s hlavou na tlapách. Mladík byl s rodinou a Xander jej nehodlal odtrhovat. Koho však neviděl, byli jeho děti. Kde asi všichni byli?

Poprosím,

20% sleva do obchůdku
1 tlapku do země a bude mít full a 3 tlapky, prosím, do prázdného slotu
21 kšm >>> (Procenta dle počtu postů před bitvou (1 post = 1%) 11% na kšm= 11kšm, 10kšm pokud jste se rvali)

pokud tedy počítám správně.

Všichni zapsaní

...Temný les (přes Hraniční pohoří)

Cítil mnoho emocí. Pokusil se vrátit v čase a vzpomenout si, jaké to bylo, když byl sotva odrostlé vlče. Cítil se také takhle, jako nyní? Ne! Nyní se cítil všelijak. Jestli to bylo správně nebo nikoliv, tak to netušil. Ale jedno věděl s jistotou, a to že se mu tyto pocity nelíbí. Připadal si jako vlče, co ale není vlčetem. Ztracený? Ano! Nesouhlasící se změnou, která se v jeho životě udála? Ano! Všechno bylo tak neskutečně rychle a zároveň se to příšerně vleklo.
Zastavil se, aby se mohl podívat na svůj odraz v tůňce, co nevěděla jestli už má roztát či zůstat zamrzlá a tak byla od obojího trochu. Viděl tedy jen pochroumaný odraz. Obrys roztříštěný do nesourodých krystalků ledové tříště, bez duše a tak se zřejmě i cítil.
Rozešel se dál, aby zamířil vstříc - čemu? Šel dokud se neocitl, opravdu na hranicích smečky. Podle pachů mohl vyčíst, že se většina z výpravy vrátila. Patrně mířili do úkrytu, ale ačkoliv byl unavený, on tím směrem nemířil. Lehl si na místo vedle skalky a položil hlavu na přední tlapy. Chtěl alespoň chvíli jen tak ležet a stát se nehmotnou skalou. Kusem šutru s ledovým srdcem uvnitř sebe. Rozbitým, nepovšimnutým.
Odpočíval takto a dokonce se mu podařilo vypnout. Nebyl zraněný na těle, nebo ano? Vlastně o tom ztratil pojem. Ignoroval jakákoliv zranění, protože to největší měl uvnitř sebe. Potom se zvedl, těžký jako medvěd a zamířil do úkrytu. Jen aby si opět připomenul, že už tam není.

→ Úkryt Alatey

...Les u Mostu (přes Most)

Překonal Most, opět a znovu se ocitl v lese, kde nebylo tak snadné vidět ani když bylo odpoledne. Vlastně ani za plného poledne. Ale Xanderovi to bylo jedno. Nepotřeboval vidět, aby se dokázal orientovat. Alespoň ne tak jako by byl mimo tento les. Netrvalo tedy dlouho aby se z něj vymotal přesně tam, kde chtěl. Na nížinu se vracet, spíše, nechtěl. Nejraději by teď byl sám nebo s někým, kdo by dokázal porozumět tomu, co cítil. Ale takový vlk tady momentálně nebyl. A Xander ani sám pořádně netušil, co cítí. Smutek? Zlost? Možná měl dál pronásledovat flekáče. Možná, ale mělo by to nějaký význam? Jeho milovanou by mu to nevrátilo. A on si připadal teď tak nechutně nahý.
Zaskřípal zuby a dal se do stoupání přes Hraniční pohoří. Hodlal se zaseknout na hranicích. Sice nebyl hraničář, ale ani mu tak nešlo o to dělat práci za někoho jiného, jako spíš o to být na území, ale zároveň nemířil do úkrytu.

→ Alatey (přes Hraniční pohoří)

...Temný les (přes Most)

Přejít Most mu problémy nedělalo. Sice to nebyla příjemná a stabilní konstrukce, tedy ne tak jako třeba kmen padlého stromu, ale už si zvykl překonávat tuto překážku. Však tudy prošel již hodněkrát. Pro mnohé, kteří se s Mostem setkali poprvé to byla dost nepříjemná cesta, ale ne nepřekonatelná.
Na druhé straně jasně cítil stopu. Podle toho, co vykazoval, usoudil Xander, že jeho protivník si již nemyslí, že je sledován. Nejspíš měl za to, že Xandera setřásl, ale to se mýlil. Xander možná nebyl ten rychlý, ale vytrvalosti mu nechybělo a flekatého vlka by pronásledoval dál, nebýt zavytí jeho Alfy. Xander nakrčil obočí a tiše zavrčel. Skoro by si i odplivl, jak ho dopálilo, že nemůže bojovat dál. Ale nebyla to vina nikoho konkrétního. Chvíli ještě zkoumal stopy, dokonce se ke stopám flekatého připojily stopy jiné, podobné pachu flekáče. Možná to byl někdo z jeho blízkého okolí. Možná rodina. Xander ale pronásledování uprchlíka ukončil a vydal se zpátky k Mostu, přes který se vrátil do temného lesa.

→ Temný les (přes Most)

Snažil se držet stop, samozřejmě, bylo znát, že ten mladý vlk se opravdu snažil setřást Xandera a důmyslně se snažil stopy rozostřit. Xander byl naštvaný, ale ne tak, že by mu ta zlost zatemňovala mysl. Ve skutečnosti nechával, aby si jeho pocity hrály, jak jen chtěly. A chtěly? Jistě, že ano. Avšak pomalu a jistě začínal přebírat znovu racionální mysl nad tou přírodní divokou.
Zastavil se u Mostu, aby ještě chvíli uvažoval nad tím, co dál. Mohl toho vlka pronásledovat. Stopy byly sice zmatené, ale tady byla jedna, která naznačovala, že šel přes most. Zahladit stopy v lese, to byla jedna věc. Zahladit je na Mostě bylo prakticky nemožné! Xander věděl s jistotou, že flekatý šel právě přes most. Teď zbývalo jen se rozhodnout co dál. A on se rozhodl, že si ověří svou teorii. Jasně, zrzek ho odbyl. Ale to Xanderovi nebránilo v tom, aby si stál za svým a zjišťoval si střípky, které hledal a skládal je dohromady. Vrhl se na most a překonal ho.

→ Les u Mostu

...Nížina hojnosti

Temný les byl už ze své podstaty temný i když byl den. Ať den či noc, orientace v něm byla jen hlavně díky paměti. Obloha nad hlavou častokrát vidět ani nebyla a právě to byl důvod, proč byla v lese téměř vždycky tma. Flekatý vlk byl rychlejší. A právě to byla jeho výhoda, oproti hořce čokoládovému, který byl sice mnohem lepší ve výdrži, jenomže předtím dost vyčerpal zásoby štvaním sněžných levhartů. Když byl flekatému blízko, mohl využít dokonalou obratnost a určitě by nevyšel úplně s prázdnou, ovšem flekatý se mu brzy ztratil mezi stromy. Xander mohl následovat pachovou stopu, ale flekáč, pokud by se sám nezamotal v bludišti lesa, mu mohl zmizet. A Xander ho mohl následovat. Jak dlouho? Co bylo cílem? ODEHNAT od hranic. Cílem nebylo zabít. Alespoň tak to Einar řekl. Ovšem, mohl to pozměnit, protože nešlo o levharty, nýbrž o někoho, kdo zabil člena smečky. Byl to tenhle? ne. Jen Keiji by mohl říci, že tenhle vlk otravoval na hranicích smečky. Xander u toho nebyl.

Faust
"Tak to mi lichotí, akorát bys s tím zrakem měl něco dělat, když ho máš tak blbej." Zasmál se. Pokud viděl v Xanderovi dědka, musel být slabozraký. Nebo možná měl zákal. Ale nad tím Xander dumat nechtěl. Nebyl to Xanderův problém, ale toho flekáče. Každou chvíli, kdy byli od sebe, Xander využíval k tomu, aby popadl dech. Ale strnout, rozhodně v plánu neměl. Opět zazněla slova, že mu o něco musí jít. Vážně? A proč by mělo. Stačí, že děláte bordel a to je důvod. Bleskově si pomyslel, avšak nahlas to říkat nechtěl. ne teď. Teď se flekatý zrzek odhodlal utéci. A Xander? No, jasně, že ho nenechal běžet. Ne teď! Teď prostě pokračoval za chlupatým zrzavým zadkem, který mířil pod příkrov černých stromů. Musel opět nabrat rychlost i když měl pocit, že už je jeho tělo těžší a těžší. Nevzdával se však.

→ Temný les

Xander nebyl nijak zranění, tedy ne před počátek toho boje s flekatým. Jediné, co mu mohlo jít ku škodě, byla únava z dlouhé štvanice v náročném terénu. Možná proto, byly jeho útoky, o něco pozvolnější a jemu se hůře popadal dech. Flekatý zrzek se vysmekl ze sevření Xanderových zubů, které držely mladíka za kožich na krku. Volná kůže, kterou mladý vlk měl, byla jako hadr. Prostě Xanderovi vyklouzla z tlamy. Možná že tam flekáčovi zůstaly šrámy, ale ty stejně pod chlupy vidět nebudou.
Pak se mladý strakáček dostal na nohy, o něco chvatněji, než-li Xander. To byla pro mladého výhoda, protože se tak dostal od hořce čokoládového vlka s planoucím pohledem. Kdyby byl Xander mladý, jako tenhle vlk, asi by mu ruply nervy. Jak to se mnou mluví? Dědku?! Spadl snad ze Sakury? Je slepý? Já jsem mladý vlk! Protože jestli jsem já dědek, co jsi potom ty? vlčátko? Junior spratek?! dovolil si v mysli se nad tím pozastavit. Xander si odplivl, jen co se ocitl na nohách i on. Trochu si narazil rameno, jak do Fausta napálil, ale to nebylo nic, proti jeho niternímu vzteku. Ale přece jenom tlamu otevřel, aby na vlka zareagoval, což mu dalo také trochu času na to, aby sám, Xander popadl dech.
Xander se ušklíbl. Kdyby nebyl Alateyčan, nemusel by se za svůj úšklebek stydět. "Dědku? A oči jsi nechal kde?" Vůbec, neodpověděl na mladíčkovy další otázky, tedy ne tak, jak by možná flekatý chtěl: "A musí mě o něco jít?" Jako by snad chaos nedělal chaos jen tak. Pro nic.
Potom opět vyrazil proti flekatému.

Faust
Výhodou pro Xandera v tomhle boji bylo, že mu bylo absolutně jedno, kam se zakousne, nebo která část jeho těla podlehne útokům protivníka. Co mohl Xander ztratit? Svou milovanou partnerku, životní lásku, tu již ztratil. Ztratil dokonce i pochopení toho, proč jeho snahy nevycházejí a možná i vzdal snahu, aby ostatní chápali jeho.
Po nárazu se, pochopitelně, dostali na zem oba vlci. Ne jen zrzavý strakáč, ale i hořce čokoládový huňáč. Výhoda jeho husté srsti a hřívy byla právě v množství chlupů a tak, když se Faust dopátral tlamou něčeho, co mohl s nadsázkou považovat za pevnou hmotu, byly to právě jen chlupy, co se mu prohnaly mezi zuby a pročistily tak jeho chřtán. Oproti tomu, zrzkovy tlapy udeřily na pevnější konzistenci čokoládového těla a tak Xander pocítil, jak se mu drápy zaryly někam do stehna. S adrenalinem se vysmekl ze sevření Faustovy tlamy , hlavou opsal oblouk a opětoval kousnutí flekatému do strany krku.

...Hraniční pohoří

Faust
Z horské stráně se sunul dolů pomaleji, to snad, aby si nezlámal nohy při pohybu ze svahu. Ale jakmile se jeho tlapy dostaly na pláň, rychlosti se už nebránil. Hnal se ke skupině vlků, kteří zrovna byli zaskočeni členy jeho smečky, co měli výhodu letu. Flekatý zrzek byl ten, který měl tu smůlu, že byl Xanderovi nejblíž. Možná, kdyby se nesnažil vytratit z boje, horský vlk by si zvolil jinou oběť. Kdo ví? Ve skutečnosti si nevybíral Xander vůbec. Bylo mu, jednoduše úplně jedno, do koho zaryje tesáky. Unavený z předchozích dnů, psychicky vyčerpaný, podvolil se svým emocím, nechal své vnitřní běsnění, aby vyběhlo ze své jeskyně a bezmyšlenkovitě to do skvrnitého zrzka napálil. Plec hořké čokolády se střetla s bokem flekatého zrzka, div že si oba nevyrazili dech.

Zdálo se, že i kočkovité šelmy si uvědomily, že pokud chtěly vyváznout bez takových zranění, která by je přivedla na pokraj smrti nebo jim znemožnila dalšího kvalitního života, bude lepší se vzdát a prostě opustit své teritorium, které si mylně uzmuly za své, patrně v době velké vody.
Kočky tedy opustili území smečky ale dokonce byly odehnány tak daleko, že už nepomýšlely na to, že by se snad vrátily. To však nebylo vše. Teď si Xander uvědomil, že nejsou všichni a začal se rozhlížet za sebe. Uklidnil se teprve tehdy, když dvojici opozdilců spatřil a oddechl si, že se zdály být obě vlčice v pořádku. Pochopitelně, byly-li, nemohl určit s přesností, neboť i tuhle úvahu přerušila náhlá změna chování jejich vůdce při proslovu. Xander tedy upřel pozornost na zrzavého vlka i na Stinu, která se šla podívat přes vyvýšeninu, co vlastně Einar spatřil. Xander, poučen z předchozích událostí, nehrnul se na vrcholek, aby se podíval. Za to jasně zavětřil pach čerstvé krve. Stáhl uši k hlavě a když na něj dopadl pohled rezavého Alfy, lehce přikývl. Jeho pohled se na krátko střetl i s pohledem Stiny a i té naznačil jen posunkem hlavy.
Beze slov vyrazil kupředu. Kupředu, znamenalo dolů do nížiny. I Xander šel rychle, avšak o něco pomaleji, než když štvali kočky. Sledoval stezku a soustředil se na scénku, která se před ním měla otevřít.

→ Nížina hojnosti