Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malé hory >>>

Lesík, vypadal vlastně dost podobně jako Ovocný lesík, akorát, že zde rostly pouze třešně s růžovými květy a ne ovocné stromky a keříky, tak jako právě v Ovocném. I tak mělo tohle místo kouzlo a atmosféru dokonalou pro romantiku. Bůh ví proč, představil si zde sebe a rezavou vlčici. Byla to krásná představa, toho jak se procházejí pod stromy a v zapadajícím slunci je halí červené světlo. Xander tiše vydechl. No, vlastně to ani nebylo tiché povzdychnutí, jako spíše nefalšovaný vzdech. Cítil sílu a kouzlo toho místa a ještě dlouho se procházel mezi stromy, jako by neviděl skutečný svět, nýbrž procházel představou.
Ale i představy mají svůj konec a tak i tato vyprchala a Xander se vrátil do reality. Zakňučel jako raněné vlče a opustil krásné místo, které mělo tak velký potenciál. "Proč? Proč jenom Cinder nechceš jít se mnou?"

>>> Písčiny kolem Malých hor

Zrcadlové jezero >>>

S docela dobrým plánem a lehkým úšklebkem na tlamě se pustil Xander do výšlapu kopců. Byli to hory? Pro něj to byly spíše kopce, ale nenamítal nic proti nim, neboť mu přišly docela malebné a pěkné. Takové hory nebo kopce, kopce nebo hory, by byly pěkným místem, kde by se dalo žít. Ovšem, Xander již domov měl a kromě toho, necítil zde nějak výraznou známku přítomnosti jiných vlků, patrně tu poslední vlk byl již před dávnou dobou. Znamenalo to, že zde nesídlila ani žádná smečka.
V horách si chvíli odpočinul, když našel jeskyňku u větších skal. Ale nespal, nýbrž jen odpočíval a pozoroval výhled do okolí. Když se cítil odpočatý, pokračoval dál k lesíku s růžovými stromy.

>>> Sakura

Kočičí luka >>>

Mířil pomalu jezeru a čím blíže mu byl, tím silněji cítil jakýsi hukot v hlavě. Byl to hukot? Nebo to byla jenom bolest hlavy? Neurčitý tlak? Stanul na břehu jezera a jen co pohlédl do vod, uviděl odraz všeho, co se v jezeře mohlo odrážet. Obraz byl tak jasný a ostrý, že měl dojem, že tu musí být nějaká magie, která tyto účinky ještě zesiluje, neboť viděl sám sebe a dvakrát! Cože? Jak je to možné? žádné houbičky jsem přece nepozřel. Jsou zde snad nějaké podivné výpary? Uvažoval nad tím, co viděl. Takové ostré barvy viděl právě když sežral Hlucinu. Ale to už bylo dávno. Konec konců, docela ho to pobavilo a uvažoval, že by si nějakou měl obstarat a trochu si užít srandy.
Chvíli zíral do vody a zdálo se, že je až neskutečně klidná. Čekal by nějaký pohyb. Vlnku, nebo plesknutí ryby o vodní hladinu, ale nic. Jako by jezero bylo prázdné a bez života. Napadlo ho, jestli v tomhle jezeře rostou řasy a chaluhy. I kdyby by ve vodě nebyly živočichové, rostlinstvo by tam být mohlo. Ovšem neměl odvahu se pokoušet potopit. Nicméně se odvážil napít vody. Chvíli ji poválel po jazyku a neshledal žádný chuťový výrazný vjem, který by vodu odlišoval od ostatních jezerních vod.
Pohodil hlavou a nakonec zamířil k horám.

>>> Malé hory

Písčiny >>>

Cítil se unavený. Nechtělo se mu spát nebo ležet. Takového odpočinku měl momentálně dost, že by vydržel vzhůru snad i týden v kuse. Cítil se unavený jinak. Vyčerpaný událostmi minulých týdnů, měsíců. Z téhle podivné letargie jej vytrhlo ržání koní. Byli to divocí koně a Xander se zastavil, aby v úžasu sledoval, jak se stádo pase a několik mladých hřebců dovádí a poměřuje si mezi sebou síly. Byl to docela úchvatný pohled, který Xandera přiměl, aby na chvíli zase myslel na něco úplně jiného než na zklamání nad tím, že se věci dějí jinak než by si přál.
Sledoval koně a vítr mu čechral srst. Jak dlouho tam tak stál? Než se vydal k jezeru, které se jako zrcadlo lesklo v trávě.

>>> Zrcadlové jezero

Průliv >>>

Měl za to, že tenhle malý ostrůvek už viděl, možná, z několika míst, ale nikdy na něm nebyl. Tohle byla příležitost ho prozkoumat blíže a zjistit, zda se na něm třeba neukrývá nějaká smečka. Dostat se však na písčitou pláž nebylo tak snadné, jak se ze Začarovaného lesa zdálo, ovšem Xander nad tím nepřemýšlel a prostě plaval, jako by neexistovalo nic jiného.
A tak se také k ostrůvku dostal. Ačkoliv měl pocit, že překonal i místo, kde byla voda zrádnější. Když se však konečně dotkl pevné půdy. No, pevné, řekněme, že písek až tak pevně nepůsobí, ale ano, byla to pevná půda, do níž mohl zabořit tlapy, byl rád, že to zvládl. Cítil se trochu unavený, protože proudy byly přeci jen silné a on proti nim musel bojovat, avšak byl zde.
Oddychl si a zamířil k louce. Nešel do kopců, ale naopak zamířil na louku.

>>> Kočičí luka

Modrák (přes Začarovaný les) >>>

Xander se zastavil, aby se ohlédl za Cinder. Chtěla zůstat ještě chvíli a obdivovat onen mohutný strom s modrým listím, připomínající dub. On by ho také obdivoval mnohem déle. Měl rád přírodu. Vlastně ji miloval, proto se také snažil poznávat léčivé rostliny. Přikývl: "Dobrá, myslím, že je to rozumný nápad. Možná, že ani nešli nikam daleko." Rozumněl tomu, že se chtěla držet blízko smečky. A pravdou bylo, že museli hledat systematicky. Stejně tak bylo důležité nezklamat Einara. "Jestli na někoho z nich narazím, při plnění úkolu, pošlu ho domů." Ještě chvíli se díval na vlčici, kterou miloval, než se slovy: "Miluji tě, Cinder" se zanořil do lesa. Do lesa, který mohl být jejich domovem. Nakonec však zvolili pohoří. Byla to dobrá volba?
Netušil. Byl z toho trochu zmatený. Copak i jeho neochvějnost byla rozbitá? Zřejmě ano.
Nakonec se před ním objevila říčka, která ho přivedla k průlivu. Díval se na malý ostrov. Nezdál se být tak daleko, aby byl nedosažitelný a proto se pustil do plavání k ostrovu.

>>> Písčiny

Sledoval strom, ale když promluvila, otočil k ní své oranžové oči. "Pořád můžeš. Co jsi tak dlouho pěstovala, jen tak neztratíš, ale možná se na to díváš nyní jinýma očima." Nebo z jiného úhlu pohledu. Nyní byla matkou a měla smečku a neviděla už věci tak, jako, když byla jen bojovnicí na cizím území. "Nejsi slabá, Cinder! Možná ti to tak přijde, ale to, že věci vidíš i z jiných úhlů pohledu tě slabou nedělá, naopak. Pokud totiž chceš, rozšíří ti to obzory a budeš schopna se lépe rozhodovat." Alespoň to si myslel. Možná by se ani on sám nedokázal vrátit do dob, kdy byl mladým nezkušeným, naivním a umanutým vlkem. Nyní měl zodpovědnost ke smečce, k partnerce a k potomkům. Už nebyl svobodný, ale ani nebyl chudý.
Pomalu se začal srovnávat s tím, že se jim možná první odchov nevyvedl, tak jak si představovali, ale kdy se život řídil tím, co chtěli? Ani když byl mladý, se život neodehrával tak, jak si představoval a jak chtěl.
"Možná jsem tvou hradbu z ledu rozpustil, ale posuď sama, byla dobrá, když roztála?" Nevysmíval se. Spíše chtěl poukázat na to, že někdy je to, co se zdá jako pevné a nepřekonatelné, zkrátka jenom iluze, která nás nakonec neochrání.
Ani jeden z nich neměl ponětí, kam jejich děti mohly jít. Ale nezdálo se, že šli všichni spolu.
"Možná ano, možná zde roste už od pradávna." Mohutný na to byl dostatečně. Xander zamířil k lesu, avšak neměl v plánu jít přes celý začarovaný les až k pobřeží. Nebo ano?

>>> Průliv (přes Začarovaný les)

Tajga přes Kvetoucí louku >>>

Večer se proměnil v noc a noc byla teplá. No, zkrátka letní noc plná hvězd. Byla by to vlastně úžasná noc na romantickou procházku, kdyby tihle dva vlci nebyli rodiče, co mají obavy z toho, že jejich děti jim neodpustí. Inu, co už s tím mohli dělat? Jen to zkoušet a zkoušet a zkoušet.
Přikývl, když říkala, že ona byla nejklidnější. On byl možná nejdivočejší, ale těžko říci, zda to byl on či sestra Waya, kdo z nich byl nejdivočejší. "Disciplína je asi fajn. To je dovednost, kterou se musím stále učit." Neznamenalo to, že by Einarovi nevěřil, zkrátka jen možná nedokázal až tak ledově zírat na možnost, že jeho dcera shoří, ale to nebylo o důvěře. Bylo to prostě o divokosti emocí a chcete-li o jejich nezvladatelnosti.
"Kam myslíš, že se mohli vydat?" Ironií bylo, že kamkoliv.
Přes Kvetoucí louku mířili až ke stromu, který byl svou velikostí a osamělostí jako takový orientační bod. Vždycky jej akorát míjel a říkal si, že se někdy musí k němu zajít podívat. A konečně to bylo tady. Když dorazili až ke stromu, konečně mohl Xander poprvé obdivovat jeho krásu a modré listí. " U luny, viděla jsi někdy takhle velký strom?" Zeptal se obdivně Cinder.

Oáza Klidu >>>

Xander oplatil Cinder otření a olízl ji na tvář, než sestoupil dolů, kde čekal, až i ona sestoupí, aby se společně mohli vypravit do Tajgy a možná, jestli budou mít štěstí, tak narazí na své děti. Nejspíš budou muset jít systematicky. Prostě zkoušet v okolí území smečky, jestli nenarazí na čerstvé stopy. Uplynulo již hodně času a stopy mohly dávno zmizet.
"Něco na tom, opravdu bude. Warg má magii země a je skutečně klidnější, než jsem byl já nebo sestra Waya." Zavzpomínal na časy, kdy byli všichni malými vlčaty. No ano, to byl divočejší. Začínal snad dědkovatět, či co?
Stopy byly skutečně smyté několika dešti a vyvanulé, takže i když Cipher před několika dny, příroda ví, před kolika, šla Tajgou, nyní v létě již nebylo poznat, že tudy šla. Xander společně s Cinder zamířil ke Kvetoucí louce.

>>> Modrák přes Kvetoucí louku

(379)

Protáhl se a konečně se postavil na tlapy. Měl dojem, že zde zapustil kořeny a stal se tak součástí jejich jeskyňky. Nebylo to možné, ale připadal si tak. Pro jistotu se ještě jednou protáhl. Cítil se tak divně prázdný, jako by se ocitl znovu v úplně neznámém prostředí. Skoro až měl strach vykouknout z úkrytu, aby třeba nespatřil úplně jinou krajinu, než tu, kterou znal.
Když vystrčil čumák z úkrytu, ovanul ho teplý letní vzduch. Byl večer, který přecházel v noc. "Tak se po nich můžeme podívat." Těžko říci kde se nacházeli a kolik času uplynulo. Xander měl pocit, že se opět teleportoval v čase někam do budoucnosti. Pohlédl na Cinder. "A já bych měl promluvit s Enigmou, jen nevěřím moc tomu, že to k něčemu bude. Jsou tvrdohlaví." vyčítal jim to snad? Ne, takový oheň byl. Začal sestupovat z úkrytu. Načež se dole zastavil, aby počkal na svou partnerku.

>>> Tajga

(378)

Ani on netušil, co více říci. Řečeno bylo vše a i když se snažili utěšit, vysvětlit, omluvit se, dopadlo to jak to dopadlo. Co by se změnilo, kdyby to pořád dokola opakovali? Pravděpodobně nic, proto také nic dalšího už neříkal a místo toho, si Cinder přitáhl k sobě blíž přední tlapou, tak ji objal. Zavřel oči a jen dýchal a poslouchal tlukot jejich srdcí.
Takhle uběhlo mnoho času. Xander ani netušil kolik. Co se dělo s jejich dětmi? Byly v pořádku? Cítily se také tak bídně? Potřebovali ho? Zastříhal ušima. "Nechtěla by ses projít, Cinder?" Vážně potřeboval na vzduch. Dlouho předtím spal, tak jako všichni a cítil, jak jeho tělo křičí po pohybu.

(377)

Nechal ji vstát a sledoval, jak Cinder vyšla na terasu jejich úkrytu, aby se nechala smáčet jemnými kapkami deště. On sám se posadil. U6 nechtěl ležet. Chtěl a potřeboval se protáhnout. Jen uvnitř nechtěl opustit svou družku. On, ten Xander, který ji poznal chtěl jít za ní a obejmout ji, zatímco Xander, který byl rozbitý chtěl vyběhnout někam, kamkoliv a cokoliv roztrhat. Jenomže kdyby měl něco roztrhat, nejspíš by to byl on sám, koho by musel pokousat.
"Možná teď potřebují chvíli čas sami pro sebe, aby vstřebali to, co jim snad utkvělo v paměti, ačkoliv jejich mysl se bránila tomu to přijmout a vidět. A možná, že tě potřebuje. Nevím." Hluboce se nadechl. To byla ta krása života. Nevědomí následků svých rozhodnutí až do chvíle, kdy se stanou. "Měl bych najít Enigmu a promluvit si s ním z očí do očí. Třeba mu nebylo milé, otevírat se přede všemi." Co mohl Xander vědět? Ale taková možnost tu byla. A nezjistí to, pokud si s ním nepromluví. Co tím může víc pokazit?
"Já vím. To je cena, kterou musíme nést." Prostě to tak bylo. "Protože máme moc rozhodovat jenom nad vlastním životem. A oni zase nad svými." A také proto, že už to nebyla batolivá vlčata.

(376)

Xander se zasmál. Nebyl to smích vlídný, spíše takový ten hořký a pak pravil zcela vážným tónem hlasu: "Každý by chtěl být bezchybný, jenomže nikdo není dokonalý, nikdo." Moc dobře věděl, že nemusel chodit daleko, aby poukázal na ty, kdo dělají chyby. Ale to on nechtěl. Nepříslušelo mu to. "A některé věci prostě musí fungovat tak, že jejich správným chodem trpí jiní." Tak to bylo. Buď budeš článek nebo tvůrce. Nic mezi tím neexistovalo tak, aby vše bylo dokonalé. "Kdybys tohle všechno věděla, mělo by smysl žít?" Udělala by všechny ty věci jinak? A chtěla by vůbec být loutkou? "Kdybychom to věděli, byli bychom jen pouhé loutky. Bylo by to k něčemu?" Chtěl by být on jen loutkou?
"Jo, je to tak jak říkáš a i já doufám, že jednou to překonají. Jednou snad." Jestli vůbec kdy. Možná na to ale ještě byli příliš mladí, nebo se s tím nesrovnají nikdy, kdo ví. Jen Xander nevěděl, jestli neztratil už i tu poslední naději, že se to někdy změní. Nevěděl to, netušil. Otřel si mokrou srst u očí. Vyslechl si její slova o tom, co se přihodilo. Přikývl. "Je dobře, že jsi ho našla." Kdyby on našel Ilianu, jenomže ta ani neopustila Avar, možná by se tohle nestalo, ale kdo ví. Nezměnilo by to nic na vztahu s jejich ostatními dětmi. Každý viděl jenom to, co sám vidět chtěl, a nikdo z nich neviděl, to co viděli oni dva. Možná to takhle chodí normálně. Jen, nedokázal tomu uvěřit. Jeho vztahy s rodinou, když byl malý, byly naprosto jiné a to jejich otec měl povinnosti, kdy také musel odcházet do hor a oni zůstávali s matkou. Bylo to snad jiné? Co, tedy udělali špatně, když jejich děti zavírají oči a stahují uši, aby neslyšeli proč?
"Co budeme dělat?" Otázka tak chudá a zároveň tak bohatá, že ani Xander nevěděl, co vlastně slyšet chce. Cítil se jako cizinec.

(375)

Zastříhal ušila a na krátko zastavil svůj jazyk, který měl zamotaný v její srsti. Nevadilo mu to, že se zamotal do jejích chloupků. Miloval ji. Miloval ji moc, jen byl nyní stále mrtvý. Nechával své tělo, aby si dělalo co chtělo. Ale když začala mluvit, naslouchal. Snažil se vstřebat ty informace. Jazyk vtáhl do tlamy. "Ano... byli jsme nezkušení..." A on byl naivní, když si myslel, že tohle dokáže. Dokázal by to příště lépe? Mohlo by vůbec být nějaké příště? Polkl. "Ty budeš příště skvělá matka. Už teď jsi skvělá, ano, to ty ostrovy to zavinily a povinnosti..." Tohle už mu nikdo nevymluví, že povinnosti, které klady před rodičovství za to mohly. Možná kdyby, ale kdyby byla minulost. Mrtvá minulost. Teď bylo jenom nyní.
"A Enigma si zase myslí, že není pro mne důležitý. Ale je. Je mi jedno, jaký je. Je to náš syn. Ach, proč to nechtějí slyšet, Cinder?" Podběl byl němý, byly snad jejich děti hluché? Ne, samozřejmě, že nebyly. "Cipher mi vyčítá, že jsem se věnoval Ilianě a Vittani, ale to ona s Enigmou utekli. Myslel jsem, že budou poznávat Avar, jenomže místo toho se pustili pryč. Hledal jsem je, ale ztratil jsem jejich stopy." Pak se věnoval smečkovým povinnostem. A pak usnul. "Nenávidím ten spánek." Zavřel oči, ze kterých mu tekly slzy. "Cože? Před pumou?" Měl tam být! Měl ho ochránit! Stáhl uši k hlavě.
"Každý chybuje. Úplně každý. Jen někdo platí více a jiný méně." Přitiskl si ji k sobě tlapou a potom ji povalil na zem. Nikterak něžně, ale ani zběsile. Prostě to udělal, protože nechal, aby jeho tělo dělalo co chce. Olízl ji dlouze na krku až po bradu.

(374)

Sledoval vlčici před sabou, jako by to byla cizí vlčice. Někde uvnitř hluboko, možná malý Xander křičel, kroutil se a hořel. Hej! Tady jsem, Cinder. Pomoc, miluji tě a nechci tě ztratit. Na povrchu byly jeho oči mokré, vyhaslé, skoro jako úmrlčí. Přišla k němu a přitulila se. Malý Xander skákal a mával ocasem, ten velký Xander seděl jako socha, než i on naklonil hlavu a položil ji Cinder na krk, aby se zhluboka nadechl její vůně, která mu byla tak vzdálená.
"I ty jsi mi chyběla. Nevím, jestli přidání se do smečky byla ta správná volba. Všechno se tím zkomplikovalo. Povinnosti smečky jsem kladl před povinosti otce. Jak bych mohl být dobrý otec? Nelze být obojí. Nelze být dobrý otec a zároveň dobrý člen smečky." Teď to viděl. Viděl to jasně. Nechtěl zklamat nikoho a zatím měl pocit, že zklamal všechny kolem sebe. A Einar? Přišel o syna, protože byl dobrý Alfa. Přišel o syna a dceru. Něco za něco. Vždycky to něco stojí.
"Já se omlouvám tobě, Cinder. Chápu, proč ses zlobila. A mrzí mě, že jsem tě přinutil se zlobit. Je mi to líto." Olízl ji něžně za ouškem. Tak krásně voněla.