Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Úkryt >>>

Tentokrát se tedy trefil, což bylo hezké, že ne vždy to bylo vedle. Ale opravdu tu ta podoba byla. Přikývl na její reakci hlavou, že rozumí. "Zase tak dobře Vaši sestru neznám, abych ji mohl řádně soudit, ale z toho, co jsem měl možnost poznat, mohl bych říci, že sourozence si nevybíráme." Nechtěl však, aby to vyznělo špatně. Konec konců i Sierra se sestru snažila částečně omluvit. "Ano, chová se hodně povýšeně, ovšem myslím, že po tom zážitku má nad čím přemýšlet. A každý se může změnit. Někdy prostě jen potřebuje jeden otevřít oči." Neházel ji rovnou do pytle s nálepkou "nemožná", protože by ji klidně dal další šanci. Ovšem neočekával o dní, že by na něj nepohlížela i nadále svrchu. "Jestli něco vyváděla, netuším. Řekl bych, že snad ani ne." Musela by být totiž naprosto hloupá nebo milovat extrémní hazard se životem. Měl za to, že podruhé naštvat Einara nechtěla, ale do hlavy ji samozřejmě neviděl.
Horský vzduch byl snad ještě chladnější, než dole, cítil, jak mu zima pomalu proniká pod chlupy. Ne, že by mu byla zima na kůži, to ne, ale cítil chlad, zejména na čenichu u nosu a u rtů. Následoval ji bok po boku a pohyboval se v tomhle horském terénu spolehlivě. Hory bylo něco, v čem vyrůstal a uměl se v nich dobře pohybovat. "Děkuji. Ano, to zřejmě bude." Chtěl se zeptat, jestli i ona plánuje do budoucna potomky, ale nebylo to zrovna vhodné téma, proto zvolil jiné. "Jste léčitelka, že? Možná znáte některé rostliny, které ještě neznám. Byl bych velice poctěn, kdyby jste mě nějaké naučila. Tedy pokud budete chtít, samozřejmě Vás nechci otravovat." Pochyboval, že znal něco, co ona ne, ale "třeba znám něco i já," stejně se nabídl. Co tím může pokazit? Prostě si buď vymění informace, nebo se naučí něco on či se nenaučí nic.

>>> Tajga

Patrně se nedozví, co šedou vlčici trápí, nečekal, že by mu ona hnedka řekla, co se děje, pokud by se to trápení netýkalo smečky jako takové. Nechtěl na ni ani naléhat, neboť to považoval za nezdvořilé, když se pořádně neznali. Ale doufal, že se teď poznají o něco lépe a že budou přátelé. Rozhodně by mu přátelský postoj vyhovoval více, než-li záporný. přikývl hlavou a počkal, až vlčice vykročí, než se připojil po jejím boku. Společně zamířili ven na území smečky.
"Skvělé, budu rád. A rád poznám další členku." Nemohl si nepovšimnout jisté podoby s Vé. Oproti ní však měla tahle vlčice zcela odlišné vystupování. "Promiňte mi, ale, jste si s Vé docela podobné." Jistě, Vé byla světlejší, ale nějaká ta podoba tam byla tak jako tak. Ovšem bál se se svým odhadem. Přeci jenom u Astrid a Mireldis se spletl. Ty sestry nebyly. Inu, stejně se musel zeptat.
"Ano, čtyři vlčata a všechna se zdají akční a odolná. Tři holky a jeden chlapec. Chlapec a jedno děvče, jsou dokonce dvojčata." Byl hrdý, jistě, že ano, takže mu musela Sierra odpustit, jestli se při tom trošku dmul pýchou. Jinak pyšný nebyl. Ale byl šťastný, že je má.
Venku vládla temná noc. "Co třeba Tajga?" navrhl. Tam by mělo být potravy dostatek.

>>> Alatey

Tmavá vlčice ležela v klubíčku, ale Xander si nemyslel, že spí, proto se také na ni odvážil promluvit. Když zareagovala a posadila se, Xander nahodil přátelský výraz. Byla sice tma, ano, ale měl dojem, že bylo něco, co tuhle vlčici trápilo. Ovšem co, to mu bylo skryto. Tak či tak, k němu se chovala přátelsky a snažila se zakrýt svůj smutek.
"Nechtěla by jste se se mnou projít, Sierro?" Zeptal se Xander zdvořile. Přinejmenším, by tím třeba chmury na chvíli zahnala. "Mám v plánu něco ulovit pro svou partnerku a při tom si můžeme popovídat třeba o rostlinách nebo i o čemkoliv jiném, pokud budete chtít." Nabídl. Taková pomoc za pomoc. Rozhodně bylo veselejší, být s někým, než sám a pak, poznat členy smečky je zkrátka vždycky plus, no ne? Xander chtěl poznat všechny členy Alatey. Jen se k tomu ještě nestačil dopracovat. No, nyní měl možnost poznat dalšího člena.

~ Enigma a Cinder ~
~ Sierra (poslední odstavec) ~

Sklonil se k malému tělíčku, které se snažilo zrovna ochutnat jeho prsty u tlapy. Jemně ho olízl. I když jeho olíznutí muselo mít tak trochu za následek, že drobka připlácl k zemi. Xander se zasmál a tlapu se snažil malému zubatému vlčeti dostat ven z jeho tlamičky. Pořád na první pohled neměl ponětí, o které z dvojčat, že se to jedná, dokud toho prcka nepřevrátil na záda, aby se podíval, který, že to je.
"Enigmo, já nejsem jídlo, já jsem tvůj tatínek." Smál se Xander. Nakonec se mu povedlo, po trošce tahu, tlapu osvobodit. Pravda, ten prcek měl docela stisk, i když byl takhle malej. Samozřejmě, že to Xander cítil, ty zoubky, ale taky něco vydržel. "Ty máš určitě také hlad, viď, Enigmo?" Určitě nebyl sám.
Opatrně se posadil a chlapce přesunul čumákem k mamince. "Seženu něco k jídlu. A děti si alespoň budou moci pohrát." Seznámit se s budoucí potravou. Po té olízl Cinder na tvář a věnoval ji vřelý úsměv. Ještě stále byl okouzlen oním okamžikem. Pak se zvedl úplně a vydal se do útrob smečkového úkrytu.
Procházel chodbou, když si všiml tmavošedé vlčice. No, any byl upřímný, ve tmě, která zde nyní panovala mu přišla jako černá, nebylo divu, když venku vládla noc beze světla. "Sierra, že? Zdravím." Pronesl k vlčici na pozdrav.

~ Enigma ~

Co se dělo venku, mu nyní bylo vzdáleno. Jeho svět se zmenšil na kóji, kterou nyní obývali on, Cinder a další čtyři drobné uzlíčky, které se krmily, hemžily a možná i rostly, ovšem jemu se zdálo, že jsou pořád mrňaví. No, už ale začali otevírat oči. Jak mohl spatřit, měli očka převážně po nich obou. Alespoň v tom vzdálenějším pohledu. Zcela určitě se jim ještě dobarví, podle toho, jak se jejich zrak bude pomalu zlepšovat. Drobných rozdílů u dvojčat si zatím ještě tolik nevšímal. Jak by mohl, vždyť se to pořád jenom hemžilo a když ne, tak to spalo tak natěsno, že si sotva mohl Xander uvědomovat kde která skvrnka je nebo není jinak. Natož tak ty zmíněné oči, které ještě nemohly mít konečnou podobu.
Stále čekal, co jeho partnerka odpoví na jeho otázku ohledně jídla. Byl připravený vydat se pro jakoukoliv čerstvou flákotu. Byl přesvědčený, že to Cinder bude potřebovat. Protáhl se, stále ještě ležíc, když tu ucítil drobný pohyb. Následovalo jakési teplé a vlhké obejmutí několika jeho prstů na tlapě. "Hm...?" Podíval se a spatřil jedno z dvojčat, nad kterými přemýšlel, jak je bude rozeznávat, aniž by jim musel koukat na podvozek, aby si byl jistý, které z nich to je. Jasně, až budou velcí dostatečně, určitě se lišit budou. Už jen tím, že jeden je chlapec a bude mít samčí hormony a druhý děvče. Ale teď? Teď když všechna voněla po mléce a Cinder?
Ani teď nevěděl s jistotou, které ze skořicových čokolád to je.

Po celou dobu, tedy povětšinou, sledoval ty malé kuličky. Byly neskutečně rozkošné a hlavně úžasné. Nikdy nic podobného neviděl. Tedy, jeho paměť nebyla tak dokonalá, aby si vybavila vše, když byl takhle malý, jako tyhle jejich čtyři nové živůtky zde. Prostě to pro něj bylo nové a nádherné. Sledoval jak se snaží. Jak zívají a spí, nebo jak se přetlačují u struků své matky. Stále tomu nemohl uvěřit, že jsou tady. A co víc, že on je nyní ten, kdo byl pro něj otec.
Cinder souhlasila a on si konečně mohl oddechnout, že mají jména pro všechna čtyři vlčata. A také, že bylo na čase. Přeci se nemohli o jménech dohadovat tak dlouho, až by se vlčata sama začala vyptávat, jak, že se to vlastně jmenují.
Na krátko se u nich zastavil i jejich alfa Einar. Xander přikývl, že ano, ale vyslovit je nechal svou partnerku. Přeci jenom se Einar díval na ni.
"Nemáš hlad?" zeptal se opětovně své milované. Přišlo mu, že by něco měl udělat. Kdy také naposledy Cinder pozřela něco teplého? Tyto otázky si kladl a byl odhodlaný okamžitě vstát a zajistit tyto životní potřeby.

Chápal, že se jí ta jména nezdála. Vždyť to asi zřejmě ani nebyla jména v pravém slova smyslu, ale mohla být. Na druhou stranu, jemu se celkem líbila. Když však chtěla jeho partnerka něco jemnějšího, tak se zamyslel. Co by to tak mohlo být. "Co Cixi? Nebo Ixin?" Uvažoval dál nad všemožnými jmény, ale zatím se mu nedařilo vybrat nějaké správné. Zamručel a nakonec ze země před nimi vyrašila rostlinka, která rostla v džungli. "Liána." Vyslovil název té rostlinky. "Tak Iliána?" Zeptal se Cin a zvědavě očekával, co ona na to.
Když debatovali o Bryce, přikývl. "Ano, jmenuje se Bryce. A je tady. Není tady dlouho, ale je tady na ostrově." Odpověděl Xander. "Její kožich je ve tvých barvách. Má světlejší hrdlo a na bocích světlé pruhy, ale jinak je ti dost podobná." Dokonce by si tvrdil říci, že je i stejně nedůvěřivá, jako Cinder.

Mohla si myslet, co jen chtěla, ale pro něj prostě byla úžasná! Byla hrdinka, vždyť přivedla na svět další čtyři nové životy. Takový výkon si zasluhoval úctu! Znovu ji políbil a potom se opět zadíval na vlnící se malé chlupaté kuličky. Pomalu, jak jim srst usychala, stávali se takoví huňatější a jak se krmili, byli roztomilí. "Cipher pro holku?" No, moc se mu to nezdálo. Znělo to jako klučičí jméno. A Enigma mu zase jasně znělo jako holčičí. Nic méně, respektoval právo své partnerky, aby rozhodovala o jejich dětech také. Zbývalo jméno pro poslední holčičku. Xander se podíval na Cinder a chvíli čekal, ale nezdálo se, že by trvala na tom, že slečnu pojmenuje a on tedy uvažoval: "Derci? Xandria, Cinxa?" Nabízel různá jména. No, jména, spíše to, co ho napadalo.
Když už byl v koncích, vzpomněl si, že ji chtěl říci ještě jednu věc. "Cinder? Je možné, že jsem našel tvoji sestru." Pronesl k ní, ale nechtěl, aby si třeba dělala plané naděje, tedy jestli už to nezařídil tím, že s tím začal. Jenomže měl by ji o tom přeci říci, no ne? "Ale... možná to je jen náhoda, jenže ta vlčice ti byla dost podobná a taky podobně voněla a ten její hlas..." On sám si myslel, že to její sestra je. Musela by to být dost velká shoda podobností, aby to byla jen náhoda.

Jméno vlka: Xander
Počet postů: 18
Postavení: Kappa
Povýšení: x
Funkce: Obránce
Aktivita pro smečku: Donesl dřevo na podpal a také donesl houbičky Hlucinu Snotvárnou jako bylinu na usušení.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po té, co se Léčitelky postaraly o Cinder, vydal se zkontrolovat, zda se narušitelé smečky nepohybují někde u hranic a také kam se poděla útočnice. Zjistil, že šlo o náhodný útok a v okolí se další vlci nebezpeční pro smčku nevyskytují. Pak se vydal do Svatyně, cestou potkal Wua a doprovodil Atraye domů. Učil vlky rostliny a po té zamířil domů, kde cestou posbíral dřevo a houbičky. Vrátil se do úkrytu k Cinder.

Smečková minihra:
Jednoduché:
+ Dones dřevo na podpal
+ Dones léčivé byliny (Donesl Hlucinu)
+ Zúčastni se smečkové miniakce (Astrid - TAJEMSTVÍ SEVERU – AKCE)

Cinder zatím nepotřebovala nic, takže si k ní prostě lehl. Sotva se stačil uvelebit, zachytil známý pach Einara a nemýlil se, protože se rezavý vlk zjevil v jejich kóji téměř hned. "Zdravím," odpověděl Xander a švihl ocasem na pozdrav svému alfovi. Jak se zjevil, tak také zmizel. Ale stejně jako Cin i Xander si všiml toho drobného gesta k Astrid. Vůbec netušil, že by spolu něco měli, ale na druhou stranu věděl, že se s Astrid znají ti dva mnohem déle, protože tu byla ještě před příchodem jeho s Cinder. Určitě k sobě mít blízko mohli. Chvíli nad tím prostě musel uvažovat. Co všechno to znamena. Astrid nic neřekla, ale dost nápadně se stavbou těla podobala březí Cinder. Na tom muselo něco být. Něco to muselo znamenat.
"Zdá se mi to, nebo Astrid také čeká potomky?" Zeptal se nakonec Xander. Slepý nebyl a i když možná nebyl znalý, hloupý také nebyl.
To už ale začalo se něco dít a Xander tiše, téměř se zatajeným dechem, sledoval, jak z jeho družky vyplulo cosi maličkého. "Páni! Je to tady." Zašeptal. Nechtěl křičet, ani rušit Cinder. Vlastně vůbec netušil, co by měl dělat, ale tak nějak mu přišlo, že by neměl být hlučný, proto šeptal.
Jako první přišlo na svět vlče, které bylo v barvách Xandera. Byla to holčička. Pak přišla vlčátka v barvě Cinder, ale překvapivé bylo, že vypadala jako dvojčata. No ano. Skutečně tak vypadala. Teď už záleželo jen na tom, jakou magii které bude mít. Pokud nebudou mít stejnou. Ale i tak by mohly mít nějaký rozdíl, ovšem to se mělo teprve ukázat časem. Teď, jak se svíjela u Cinder, jen těžko stačil Xander hádat, které je které. A nakonec Cin porodila ještě čtvrté vlče, opět tmavé.
Xander se natáhl k Cin a olízl ji čumák. "Jsi naprosto úžasná!" Opět pronesl šeptem, jako by se bál, že když promluví nahlas, něco se stane. Nemohl spustit oči z těch hemžících se mrňousků. "Takhle malí jsme taky byli? To si ani nepamatuji." Jasně, svět se mu zdál větší, ale že by vnímal to, že byl takový tintítko, to si neuvědomoval. Zřejmě to vlčatům je stejnak fuk, jak jsou velká. Vždyť je kolem spousta zajímavostí, tak nač přemýšlet o své vlastní velikosti.
Lehce si odkašlal, než promluvil už trochu normálně svým hlasem: "Co třeba... Vittani? Mohla by to být tahle tmavě hnědá..." Pohlédl zase na Cinder, jestli s tím souhlasí.
Když se vlnící se červíčci přetočili alespoň na chvíli na zádíčka a Xander tak dokázal zjistil, že jedno ze světleji hnědých je holka a druhé kluk, zamyslel se. Vzpomněl si na Atrayovu radu a prostě vychrlil jako nějaký drak první podivné slovo, které ho napadlo: "Cipher!"Ať to bylo sebevíc neobvyklé, líbilo se mu jak to zní. Mělo to zkrátka švih. "Co myslíš, pro kluka, nebo spíš pro holku?" Zamyšleně uvažoval, komu by se hodilo víc.

Čekal také na Astrid a i na reakci šedé vlčice. Jméno se tedy zatím nedozvěděl. Však bude času dost ještě se seznámit. Teď však bylo na čase něco jiného. "Samozřejmě, jsem tady pro tebe," zareagoval na slova, že ho Cinder potřebuje. Také se rozloučil, když Cinder dala najevo, že by se ráda přesunula do pelechu a že to nejspíše do jejich úkrytu nestihnou. Omluvně se tedy podíval na obě vlčice léčitelky a potom se postavil po bok své partnerky, aby ji pomohl s přenesením váhy na své tělo. Společně potom hledali místo, kde měl být pelíšek a skutečně tam byl.
"Páni, hezký! Musím těm, co to přichystali poděkovat." Pronesl překvapeně. Po té si lehl ke své partnerce. "Kdybys cokoliv potřebovala, řekni si." Zazubil se na ni.

Několikrát se rozhlédl a i nasával pachy. Bylo jich tady v úkrytu dost a mísily se meui sebou podle toho jak zrovna proudil vzduch, takže nalézt ten správný a hlavně spíš odkud se line, bylo trochu obtížnější než v otevřeném prostranství, ale nebylo to nemožné. Konečně ji spatřil. Tedy první si všiml Astrid, protože její světlá srst ve tmě zkrátka víc zářila než tmavě hnědá srst jeho partnerky. Zavrtěl ocasem a chvatnými kroky vyrazil k vlčicím.
"Zdravím, Astrid, Cinder a..." Sierru nevěděl, jestli někdy viděl. Trochu byla podobná Vé, ale asi jen rysy. Jméno neznal, nejspíš se s ní zatím vždycky míjel. Vzpomněl si, že měla s nimi lovit na loňském smečkovém lovu, ale nedostavila se. Počkal, až ji někdo představí nebo se představí sama.
"Ahoj, Cin, tak jak se cítíš?" Zajímal se hned. "Mě se stýskalo a už jsem se nemohl dočkat, až tě uvidím." Pokračoval dál Xander. Po té se k ní sklonil, aby ji olízl na tvář a na čumák. "Miluji tě!" pronesl jen takovým polohlasem. Mohly to slyšet jen vlčice okolo nich, Astrid a Sierra. Po té se napřímil a pronesl uvažujíc nad tím: "No, nemám nejvhodnější dárek, ale, kdybys chtěla zajímavé sny... no, ale to by sis musela jen lehce kousnout, aby ti to nějak neublížilo." Přemýšlel, jestli to vůbec bylo vhodné, když byla březí. Její bříško bylo o dost kulatější a jak teď ležela, bylo víc vidět.
Uvědomil si, že Cinder není sama, kdo tady vypadal, tak nějak - vypaseně. Koukl na Astrid, pak na Cinder. Všimla si toho také? Určitě ano, ale... Unikalo mu, kdy se to stalo? Musel být dlouho pryč, ale i Astrid musela být už déle březí. Jen si tak pomlaskl, jak chtěl něco říci, ale nakonec mu to nepřišlo vhodné, ptát se Astrid před všemi.
Když už donesl dřevo, napadlo ho, že nedonesl jídlo. "Asi bych ti měl obstarat něco k snědku, viď? Co by sis dala?" Potom, co se tak zakulatila, měla by nabrat dost sil, aby měla také dost mléka pro vlčata.

Tajga (přes Alatey) >>>

Ve svém proutěném brnění, s houbičkami připevněnými na krku, vypadal spíš jako nějaký dikobraz, procházel územím smečky Alateyské a mířil rovnou do Avaru. Na území bylo dost pachů, některé byly i cizí. Nejspíš sem zavítali nějací návštěvníci nebo noví členové. Zřejmě to brzy zjistí. Ale teď pospíchal do úkrytu smečky, aby našel svou milovanou Cinder. Chyběla mu. Opět se stal silnějším, což bylo dobře, jako obránce smečky se síla hodí. Ale také se mu stýskalo po Cinder a aby byl upřímný, také po Avaru. Nejraději by se tady prošel, ale to muselo počkat.
Našel vchod do úkrytu a hned v něm zmizel. Jako první se rozhlédl po prostorech. Byla však pořád ještě tma a tak toho zase tolik vidět nebylo. Zamířil do výklenku na dřevo a tam ze sebe sundal své pěkné proutěné brnění, které přinesl na zimu jako topivo.
Po té šel hledat Cinder.

Tichá zátoka (přes Začarovaný les) >>>

V Začarovaném lese sbíral popadané větve. Moc jich tady nebylo, ale něco málo přeci jenom našel. Cestou skrze stromy to vzal také na obhlídku stromu, který označili s Mielei, aby zjistili, jestli se Začarované stromy skutečně pohybují. Mezi tím, přemýšlel, jak na tom asi je Cinder. Už by tu ránu měla mít téměř zahojenou. Samozřejmě, že jizvy hned tak nezmizí, ale, to nejhorší by měla mít vyléčené. Věřil léčitelkám, že se o jeho partnerku dobře postaraly.
Byla tady Mielei se na ten strom podívat také? Napadlo jej, když dorazil k místu, které společně označili. Hledal správný strom ale nemohl ho najít. Chvíli hledal a chodil okolo, našel ale jen uschlou liánu. Byla přetržená. Jestli to však znamenalo, že stromy se skutečně hýbou, to to neříkalo tak jasně, neboť mohla být jen přehryzaná nějakým hlodavcem a odnesena na palouček.
Zamířil tedy do Tajgy, kde bylo větví popadaných mnohem více a tak mohl sbírat větve a lepit si je na tělo, že za chvíli vypadal jako kdyby měl proutěné brnění.

>>> Úkryt (přes Alatey)

Bašta (přes Zubří pláně) >>>

Z Bašty uháněl rovnou do zátoky. Přes mlžnou planinu se mu doopravdy jít znovu nechtělo. Ne, že by ho to tam děsilo, to ne. Ale zcela určitě by musel jít mnohem pomaleji, než by mohl mimo mlhu. No, uháněl, ne v pravém slova smyslu, ale šel vytrvalým tempem, na které byl docela zvyklý.
Na nebi zářily hvězdy, občas však přes některé přelétl mráček. Bylo poměrně chladno, naštěstí on měl hustý kožich, takže mu takový náhlý pokles teplot zase až tolik nevadil.
V zátoce bylo snad ještě chladněji, než na pláni. Zřejmě díky větru od moře. Chvíli se mohl kochat hvězdami odrážejícími se od hladiny zátoky, než zapadl mezi první stromy Začarovaného lesa. Cestou skrz les se dobře díval po zemi a kdykoliv uviděl vhodnou suchou větev spadlou na zemi, pomocí magie Pavučiny si ji připevnil na záda.

>>> Tajga (přes Začarovaný les)