Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Xander se usmál: "Přesně tak. Objevila by ses zase na té louce. Což je vlastně dobré, protože kdyby ses objevila úplně jinde, bylo by tohle cestování dost riskantní." Alespoň něco mělo jistoty. I když i ty se mohly změnit.
Přikývl. "Myslím, že jsem toho prošel celkem hodně. Neříkám, že všechno, ale dost na to, abych měl určité povědomí, kde co najdu." Už se, dalo by se říci, že docela dobře zabydlel na ostrovech. "Znám dost míst na obou ostrovech. Ale existuje i třetí ostrov a tam jsem ještě nebyl. Cesta na něj je dost náročná. Ale určitě se tam jednou podívám, protože to bych nebyl já, kdybych to tady celé neprolezl křížem krážem." Zasmál se Xander. Byl takový dobrodruh. "Přesně tak. Existuje ještě jedna cesta a tou je takový dřevěný... most. Bývá zahalený mlhou, snad nikdy jsem ho neviděl celý, aby na něm nebyla mlha." Zazubil se a přemýšlivě se zahleděl na oblohu z níž stále pršelo. Už aby ten déšť přestal. Začínal být dost otravný a Xander měl šílenou touhu protáhnout si tělo. "Takže si myslím, že ten teleport je o něco příjemnější cesta. Ale jeden musí do zasněžených hor, když chce projít teleportem a když se nachází zrovna na druhé straně hlavního ostrova, tak se mu nechce běžet zase přes celý ostrov kvůli teleportu, proto mu nezbyde, než to vzít přes most." Švihl ocasem a zatím si sedl ke kmeni stromu.
"Jasně. Ten chlapík je zajímavý. Tajemný jako... jako spousta věcí tady. Svatyně, zamrzlá jeskyně, jo a tenhle les." Významně na ni zamrkal. "Vidíš tyhle stromy? Ve dne mají různobarevné listí. Říká se jim Začarované stromy." Na krátko se odmlčel, aby vlčka vstřebala informaci o přírodě okolo ní. "Začarovaný strom se prý přesouvá z místa na místo, takže se klidně může stát, že když tu půjdeš příště, strom, který stojí přímo zde, bude pryč, nebo třeba támhle." Ukázal hlavou k místu, kde zrovna nebyl žádný strom. Chvíli nad tím dumal, potom řekl: "Ale nevím, jestli to je pravda, protože ten vlček, který nám o tom říkal, byl tak trochu... jak bych to řekl... pod vlivem jedovaté houbičky. Kdo ví, jestli pohyb stromu neviděl jenom díky těm halucinacím, co jsme všichni měli. Já třeba viděl oči na trávě růst." Při té vzpomínce se musel usmívat jako trouba, ale bylo to vtipné.
Po informaci, že Solfatara je matkou Akrose, Xander se na mladou vlčici podíval s úžasem: "Opravdu? Tak to bych ji měl co nejdříve navštívit. Už je to dlouho, co jsem ji neviděl a vlčata jsem u ní spatřil jenom ve snu. Zajímalo by mě, zda bude Akros vypadat jako jedno z těch vlčátek ze sna. To by teprve bylo pěkně bláznivé." Vzpomněl si na první zážitek, po té, co se objevil na ostrovech a na to, jak v tom zážitku vlezl do snu Solfatary.
"Myslel jsem, co se ti to přihodilo tady, než jsem tě vyděsil. Vypadal jsi, jako by tě pronásledoval nějaký vrah nebo co." Uchetl se Xander. Pak se postavil na všechny čtyři zase. "A jaké místo by tě zajímalo?"

"Jo, teleport, jako něco, co tě dokáže přenést z jednoho místa na druhé i když to místo je od toho prvního vzdálené kilometry." Snažil se ji to vysvětlit. "Jako kdybys spadla do vody vyškrábala se na plovoucí kmen a ten by tě odnesl o kus dál po proudu řeky a tohle všechno by se stalo jen v jedné vteřině, chápeš?" Mile se na ni usmál, i když čert ví, jestli to bylo vidět. To však neřešil. "A víš co je na tom ještě super? Funguje to v obou směrech." Doufal, že to nakonec vysvětlil dobře, aby to pochopila.
"Tenhle teleport funguje jako přechod mezi dvěma ostrovy. Daén je na druhém ostrově. Nyní jsi na tom prvním, pro tebe to je druhý ostrov, to chápu, no ale tenhle je údajně hlavní. Asi proto, že je větší." Xanderovi nedělalo problém vysvětlování ani hovoření, byl ukecaný od jaktěživa, takže mluvení by se dalo nazvat, že bylo jeho hobby.
"Jo, proč ne, pokud chceš něco nového objevit nebo se dozvědět, tak potom jsem možnost zažít něco nového." Mrkl na ni oranžovým okem a pak se zahleděl k nebesům skrze stromy, které však nebyly tak dobře vidět, spíš skoro vůbec. Tma a déšť tomu účinně bránily.
Svůj pohled proto zase směroval na ni: "Nic si z toho nedělej, každý může zabloudit, když je taková bouře. No a teleport, to je teprve něco, když jim projdeš poprvé. Ale zvládla jsi to."
S úsměvem na čumáku přikývl na souhlas: "Jistě, že znám. Z Daénské smečky znám vlčici Solfataru a vlka Taylora. Mohl bych říci, že jsou to moji přátelé." Pravda, s Taylorem si nebyl tak úplně jistý, ale dokázal ho akceptovat a respektovat, že je to partner Solf a tudíž ho bral jako přítele i když s lehkým vykřičníkem. Fakt byl, že nakonec si to tak nějak ujasnili, když se potkali znovu při výpravě za poznáním Mois Grisského rostlinstva, takže to bylo o dost lepší, než na první dojem. Ale to tady nehodlal rozpitvávat. Solf považoval za kamarádku a byl ochotný ji kdykoliv pomoci a Taylor prostě patřil k Solf, takže by pomohl i jemu. Možná si tihle dva vlci nerozuměli úplně, ale asi by ho Xander nenazval nepřítelem.
"A co se vlastně stalo tady?" Možná nic závažného.

Ha, bingo! První zmínka něčeho, co mu bylo známé a tudíž si mohl alespoň částečně ujasnit, co se asi přihodilo. Tedy pokud byla jeho dedukce správná. "Vida, Daén znám, ano, dokonce i vím kde je." Na Xanderově tváři se objevil široký úsměv, protože konečně byl trochu v obraze a také mohl případně poskytnout pomocnou tlapu i téhle vlčce, pokud o to bude stát. Tedy chápavě přikývl. "Aha, takže zvířecí kamarádka, to je pěkné." Už viděl, že někteří vlci měli společníky, ale nijak nad nimi víc nepřemýšlel. Naslouchal dál jejím slovům a konečně mu to zřejmě došlo.
"Chápu, takže jsi našla teleport na Červené louce a vešla jsi do něj a objevila ses v zasněžených horách, hádám správně?" Možná to byla její první cesta mezi ostrovy. Možná proto ji to tak překvapilo. Z jejího vyprávění se zdálo, že se doposud pohybovala pouze na druhém ostrově a možná ani o teleportu nevěděla. "Znám obě cesty mezi ostrovy. Pokud bys potřebovala průvodce, jsem ti k službám, milá Mielei. Já jsem Xander a těší mě, že tě poznávám," i on se ji tedy představil, aby nebyl za nezdvořáka.

"Tohle místo se jmenuje Začarovaný les." Odpověděl Xander ihned. Pak jej ale napadlo, jestli třeba nemyslí spíše ostrovy jako celek, jako jestli je odtud nebo ne. Vlčka potom pokračovala dalšími větami a sdělila mu informace, které mu ale vůbec nic neříkaly. Tedy neříkaly mu to, co by potřeboval vědět o její situaci dostatečně na to, aby mohl odpovědět správně, proto, pokud to chtěl zjistit, musel se zeptat.
"Musím s politováním říci, že jména jako Akros nebo Luna mi nic neříkají." Snad ji tím moc nerozhodí, pomyslel si Xander. "Říkáš bouře... tahle bouře?" Byly dvě možnosti. Buď ji přenesl teleport mezi ostrovy nebo se tady zjevila, jako většina zdejších vlků, včetně jeho maličkosti.
"Víš, že jsi na ostrovech?" Zeptal se tedy opatrně.

Skutečně nebylo jeho záměrem mladou vlčici vyděsit, ale stalo se. I když něco nechceme, klidně se to může stát, jako v tomhle případě. Snad díky tmě, bouřce, dešti a jeho vzezření chlupatého vlastého zjevení bouřné noci, s planoucíma oranžovýma očima, si vlčice o něm mohla pomyslit opravdu to, že je nějakým přízrakem.
Když nereagovala tak, jak Xander očekával, což dávalo smysl, tak se na ni podíval a lehce ustoupil dozadu, aby nebyl tak blízko a nestresoval ji ještě víc, přičemž přimhouřil oči a jemným i když hlubokým hlasem promluvil na ni znovu. Chtěl ji uklidnit a zbavit pocitu čiré hrůzy. Navíc, nechtěl ji zabít, jak si ona nejspíše myslela.
"Mě se nemusíš bát. Nic ti neudělám," chlácholil ji. "Neublížím ti." Promlouval k ní a snažil se, aby jeho hlas i postoj byl klidný a neděsil vlčku ještě více, než už se stalo. "Jenom klid, nic se neděje." Doufal, že se se skutečně nestalo něco hrozného. Kdyby však na vlčici někdo útočil, nejspíš už by dorazil sem a zaútočil i na Xandera. Raději se rozhlédl kolem a i větřil pachy, ale nikoho a nic, kromě dvou zmoklých vlčích pachů, z nichž jeden patřil jemu samotnému a druhý vyděšené vlčce, necítil. Nikdo ji nepronásledoval. Zatím.
Když usoudil, že o napadení skutečně nejde, začal zkoumat, jestli už je vlčice alespoň při smyslech: "Dobrý?"

Tajga >>>

Na ty stromy byl Xander skutečně zvědavý. Zatím, když v lese byl, tak nepozoroval nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se stromy skutečně přesouvaly. Ale to neznamenalo, že tomu tak není. Jistě, normální stromy se nepřesouvaly, to bylo jaksi logické, ale tady měly růst speciální stromy, alespoň podle toho, co jim ten cestovatel bylinkář prozradil. No i tak předpokládal, že nejspíše to nezjistí ani tentokrát. Nebo, bude mít štěstí? Nevěděl to. Tak či tak, buď to bude překvapení nebo zase zůstane opona záhady zatažena. Kdo ví. Však pokusit se to zjistit může.
Když se dostal pod příkrov Začarovaného lesa, déšť se stal ještě o něco přijatelnější. No, nebylo to zrovna počasí na procházky, ale co s tím mohl Xander asi tak udělat?
V tom zaslechl nějaké vypísknutí a to ho vrátilo do reality, kdy místo nad přesouvajícími se stromy se snažil zjistit, co se to nedaleko něj odehrávalo. Byl si jistý, že někdo vykřikl. Zastříhal ušima a snažil se načíst pachy, ale cítil hodně vlhkosti ve vzduchu. Už aby bylo ráno! pomyslel si. Vykročil směrem, odkud se ozývaly zvuky, aby po chvilce narazil na nějakou mladou vlčici. Vypadalo to, že se snaží vzpamatovat. Přiskočil tedy k ní se slovy: "Jsi v pořádku?" Ani si neuvědomil, že by ji taky mohl parádně vyděsit, když se u ní zjevil jen tak ze tmy za zvuků bouřky.

Úkryt Alatey/ přes smečkové území, úkryt: Oáza Klidu >>>

Lilo jako z konve, proto měl Xander uši pěkně u hlavy, aby mu do nich nepršelo. No, ne, že by mu do nich normálně pršelo, jako tak zatočené nahoru je neměl, ale tak když déšť se do vás opírá, tak může v určitých chvílích být docela otravný. Do takového počasí by snad ani psa nevyhnal, ale tenhle vlk se musel protáhnout, aby mu tlapy nezakrněly. Zůstal by zalezlý, ale prostě měl dojem, že už byl v jeskyni dlouho. Potřeboval vzduch a i když zrovna pršelo, cítil se lépe venku.
Konečně se dostal mezi stromy, kde déšť byl o něco mírnější, neboť většinu zachytily stromy vyčnívající k obloze. Tady si mohl oddechnout a uvolnit se trochu. Byl sice mokrý, ale nebyla zima takže mu tato skutečnost až tak nevadila. Cítil se vlastně stejně, jako když vylezete z jezera po koupeli. Dalo by se říci, že si dal pěknou sprchu.
V Tajze se však nezastavil. Napadlo ho, že se podívá do Začarovaného lesa a třeba zaznamená pohyb údajně chodících stromů.

>>> Začarovaný les

Čas plynul a nastala doba, kdy se malá nová vlčka měla vrátit ke své matce. S Konvalinkou čas plynul rychle, rychleji, než by se jednomu zdálo a po pravdě, líbil se mu onen čas, který spolu strávili. Více a více jej to utvrdilo, že by chtěl vlastní vlčata. Ale protože čas byl neúprosný, musel se s Konvalinkou rozloučit, proto se také rozloučili a Xander s tajemným úsměvem, který mu malé vlče dokázalo přilepit na tvář, dal do pohybu, aby opustil na chvíli úkryt smečky a provětral si kožich venku.
Nakonec, když už se blížil k východu, zaslechl, že tam se opět čerti žení. Byla noc a bouřka. Ale nezastavilo ho to. Přeci jenom vystrčil čumák ven z úkrytu, aby usoudil, že i když prší hodně, jedná se patrně o jakýsi jarní liják. No co, stejně chtěl prohlédnout jejich doupě, aby zjistil, kde je Cinder.
Vydal se tedy do jejich skrýše, kde však zjistil, že nikdo není. Cinder musela být někde jinde a nejspíš se schovávala před tímhle lijákem. Setrvávat v prázdné skrýši se mu však nechtělo a i když nebylo počasí zrovna ideální na procházku, stejně se rozhodl, že se protáhne. Už dlouho jen tak postával, nebo spíše polehával ve smečkovém úkrytu a nerad by zakrněl.
Vyrazil tedy ven.

>>> Tajga (přes: Alateyská smečka)

Co se týkalo oblasti znalosti jejího otce, v tom ji Xander pomoci nedokázal, neboť jejího otce neznal. Na to se bude skutečně muset zeptat své matky, protože ta by měla nejlépe vědět, kdo je otcem jejích vlčat. Ale povzbudit ji mohl: "Nevěš hlavu, maličká, určitě se brzy dozvíš, kdo to je." Snad. Do záležitostí rodiny se rozhodně míchat nehodlal. Mohl jen doufat, že nejde o nic vážného, když svého otce nezná a že pro to není nějaký pádný důvod, který by udával, proč tomu tak je a jejich otec není se svou rodinou. Nechtěl ji zatěžovat úvahami nad tím, proč ho nezná, protože pro ni bude nejlepší, když to zjistí v pravý čas a od správné osoby.
Raději se tedy vydali v konverzaci do jiného tématu, než byla rodina. "Vlastně ano, dá se to tak říci. Existují portály, které jsou tvořeny magií, ale dokonce existují magie ovládané vlky, které ti umožní se přesouvat z místa na místo pomocí magie. Stačí být vynalézavý a mít vhodnou magii." Bylo to možné s různými typy magie. Opravdu stačilo, aby vlk uměl v magii dobře chodit, jak se říká, a mohl dokázat zajímavé věci. Samozřejmě tady byly pořád určité meze, ale ty nedokázaly úplně vyloučit veliké možnosti magie a její potenciál.
"Jak funguje? Tak to je složitá otázka." Zasmál se Xander. "Asi ti tak úplně přesně nedokáži vysvětlit, jak přesně funguje. Ale stačí ji nejdříve vnímat. Třeba co tě přitahuje. Je to voda? Vzduch? Cítíš ohnivost? Nebo tě zajímá příroda? Potom se soustředíš a ono to jde ovládat za pomocí myšlenky." Podíval se pořádně na Konvalinku. Měla světle modré oči. Její magie by mohl být vzduch, ale i voda třeba.

Usmál se na tmavé vlče a souhlasně přikývl. "Ano, tak nějak by se to dalo nazvat. Nebo jako velmi dobří kamarádi. Jen co to ale dořekl, uvědomil si, že to není tak úplně přesné a měl by to rozvinout ještě lépe a tak neváhal pokračovat: "Ale je pravda, že ne každý člen cítí kamarádství ke každému členu stejně silné. Zkrátka k různým vlkům pocítíš různě silné pocity sympatie nebo naopak nesympatie, to je přirozené a normální. Některý vlk se ti bude zdát, třeba jako bručoun a nebudeš chtít trávit příliš času s ním a u jiného vlka pocítíš, že bys s ním chtěla být často, že si rozumíte, že je ti s ním fajn. To jsou právě ty sympatie. Ale ve smečce, to překonáš a když bude třeba, tak i se členem smečky, který ti nebude sympatický, budete si pomáhat navzájem. Takže spíš bych asi měl říci, že smečka je společenství vlků, kteří k sobě mají určitou úctu, důvěru a odhodlání spolupracovat natolik, aby se jim žilo dobře." Tak to rozvinul, doufajíc, že velmi důkladně, aby to vlčka vstřebala a pochopila, co tím chtěl Xander vlastně říci.
"Ano, řekl bych, že ano. Nejsem ve smečce ještě dlouho, nestihl jsem všechny členy poznat osobně, ale tvou mamku jsem poznal už dříve na jedné takové výpravě za léčivými bylinami. Tedy, poznal, viděl jsem ji tam. A rozhodně bych ji měl poznat ještě více. O tvém otci nevím, ale nic." Upřímně, skutečně netušil, kdo je jejím otce a ani jestli je zdejším vlkem.
Lehce se zasmál: "Neměj strach. Kámen vydrží opravdu hodně dlouho, než se přemění na prach. Za celý svůj život by ses toho nedočkala." A pokud se bála toho, že by se to tady mohlo zřítit? Nemohl říci, že se to nikdy nestane, dokonce, že se to nestane v čase jejich života a pobytu zde, ale ta pravděpodobnost byla malá. "Kdyby to mělo spadnout, muselo by se stát něco velkého. Opravdu obrovské zemětřesení, nebo zásah bohů. Ale my vlci v jeskyních žijeme docela rádi už od počátků věků. Jeskyně jsou místa, která nás chrání před nepřízní počasí, které vládne někdy venku. Dává nám pocit bezpečí a klid pro spánek." I přes tu možnost, že se mohla zřítit.
Střihl uchem k ní a opět přikývl. "No, ano. Ostrovy jsou mnohem menší, než kontinent, neboli pevnina. A těchhle ostrovů jsou, myslím, že tři. Já jsem byl jenom na dvou. Zatím." Zasmál se. Ano, na třetí se zatím nedostal, ale hádal, že se tak někdy stane a i třetí ostrov pěkně prozkoumá. "Je to zvláštní, ale mezi prvním a druhým ostrovem existují dvě cesty. Jednou je magický portál. No, nevím, jestli už jsi o magii slyšela, ale magie je něco, co je tak trochu nadpřirozené, kouzelné, mocné. A druhou cestu tvoří opět neobvyklý, tedy pro nás, most. Jak vznikl je záhadou. Není to přírodní útvar."

• aspoň 2 roky na MG (Na MG jsem jeden a půl roku)
• na prvním charakteru cca 250 postů (Xander 203 o 47 méně)
• na druhém cca 150 postů (Noir 179 o 29 více)
• na třetím alespoň cca 50 postů (Deinell 80 o 30 více)
• na čtvrtém alespoň cca 30 postů (Alyanna 105 o 75 více)

Ráda bych zkusila požádat o 5. charakter. Sice pořád ještě nesplňuji délku na MG dva roky - chybí mi půlrok, a u Xandera mám o několik postů méně, což bylo způsobeno vleklou smečkovou akcí, jinak by těch postů u něj bylo nejspíš akorát, ale u zbylých tří charakterů mi posty naopak přebývají, jsou navíc a nad hranici a ve výsledku by se snad tedy dalo přimhouřit oko. U čtvrtého charakteru mám dokonce o 75 postů více než je požadováno.
Myslím si, že za všechny charaktery hraji na plno. Tedy pokud mám na co odpovídat, tak nejsem ten, kdo by hru brzdil. Jinými slovy, myslím si, že zvládnu i pátý charakter. Ano, zkoušela jsem to už na podzim, a tedy jsem si vědoma, že i teď by mohl být problém s délkou pobytu na MG, protože s hraním za všechny mé charaktery opravdu problém není a z toho mám dva charaktery adoptované, ale proč to nezkusit, že?
Pokud by mi žádost byla schválena, tak mám už předem domluveno, kdo bude pátý charakter. Jednalo by se o sestru vlčice Cinder a to o Bryce, kterou už mám předpřipravenou.

Schváleno, gratulujeme!

Akce byla super, a fakt se mi líbilo, že to nebylo jen o Vánocích.

2 tlapky dát Xanderovi do ohně, prosím a děkuji za odměny ♥♥♥

Podle všeho, nebyla na světě ještě tak dlouho, a možná z doupátka, někde tady v jeskynním komplexu, vylezla zrovna teď poprvé. To si mohl klidně myslet, neboť neměl tušení, že se tahle malá vlčka narodila v jiném světě. Jak by to také mohl vědět, když zde nějakou chvilku nebyl. Což byl také důvod, proč se sem přišel podívat, aby zjistil novinky za čas, kdy si hledali s Cinder vlastní místečko klidu. Zkrátka, jak se zdálo, moc toho nevěděla a rozhodně mohl spatřit její nadšení z novinek a informací, které ji mohl s klidem předat.
"Ano, smečka. To je, něco jako rodina. Jako jsi ty, tví sourozenci, sestry a bráchové a tvá matka s otcem. Ale smečka se skládá i z vlků nepříbuzných, kteří spolu žijí, věří si a pomáhají si navzájem." vysvětlil malé vlčce, doufal, že tak, že ji to bude jasné. Nikdy dříve nikomu takhle nic nevysvětloval, takže to byla taková jeho premiéra.
"To proto, že tví rodiče jsou členy, nebo alespoň jeden z nich." Fakt byl, že Shine si vybavoval při spojení pachu vlčete se vzpomínkou, ale kdo byl jejich otec, to neměl tušení. Mohl to být někdo ze smečky? Pokud ano, nevěděl, kdo by to mohl být.
"Smečka se jmenuje Alateyská a nacházíme se v horách. Teď jsme v úkrytu smečky, který se nachází v jeskynním komplexu ukrytém pod povrchem země v samotných horách." No jo. Některé části úkrytu jistě vytvořilo něco jiného, než jen příroda, ale jak to tady vzniklo, to neměl tušení. Mohl se jen domnívat, že to třeba byla práce mois grisských bohů.
"Ano, to máš pravdu. Nespadne, tedy ne v blízké době. Leda, že by odolávala času tak dlouho, že by se postupně vydrolila na písek a malé kamínky, ale to, hádám nezažijeme. Také by mohla spadnout, kdyby přišlo velké zemětřesení, ale ani to jsem tady na ostrovech nezažil." Stěny vlastně byly různé, podle toho, jakým způsobem vznikly. "No, není stěna jako stěna. Vznikají různými způsoby."

Vlče, které bylo tmavé, bylo skutečně samička. A čím blíže ji byl, tím víc si byl jistý, že jde o vlče vlčice, kterou poznal na oné zvláštní výpravě, jež byla, mimochodem hodně zajímavá a kdyby se onen poutník znovu objevil, klidně by se s ním zase vydal za poznáním bylinek. O krok ustoupil, když se malá polekala. Naštěstí nespustila nějaký typický povyk, který by třeba přilákal rozzuřenou matku. Co si pamatoval, byla to dost velká vlčice. No, ne, že by se bál, ale znáte mateřské pudy, že? Možná by nejdříve jednala, než-li se ptala, co se děje, kdo ví?
Xander se na malou vlčku usmál: "Ahoj," a pak, když se posadila, tak si lehl na zem na místě, kde byl, aby si viděli lépe do tváří. "Aha, Konvalinka, to je moc hezké jméno. Já jsem Xander a jsem členem téhle smečky, stejně jako ty." Soudil, protože, proč jinak by tady byla. Ještě by tu mohla vlčata být do doby, než bude lepší počasí, i to byla možnost, ale spíš hádal tu první.
"A copak tě na té stěně tak zaujalo?" Byl to kus skály, ale mohl být zajímavý, jistě, že ano. Jen pro dospělého vlka už možná tak zajímavý nebyl, tak jako pro vlčátko.

úkryt-Oáza Klidu (území Alatey) >>>

Úkryt nebyl zase až tak daleko, ale musel se vyškrábat nahoru a pak zase kousek dolů do údolíčka. To mu nějakou tu dobu zabralo a tak se díval kolem, nasával pachy mnoha vlků a zjišťoval, co nového bylo kolem nich. Cítil se už celkem dobře po tom lovu. Síly nabral a byl zase plný energie. Jen Cinder tak sladce spala, že se ani neodvážil ji budit. Doufal, že se stejně vrátí dříve, než-li se ona vzbudí, anebo jej půjde hledat. Tak či tak, byl zvědavý, protože pachů zde na území bylo dost. Smečka se hodně naplnila a zdálo se, že to tady žije. To bylo dobře.
Jeho tlapy ho nakonec zavedly přesně tam, kam měl namířeno. Neváhal a zmizel ve stínu smečkového úkrytu. I tady se vzduchem nesly pachy nejrůznějších vlků. Poznal vlky, vlčice i... vlčata? Ano, někdo tady měl už vlčata. A dokonce to byl jemu povědomý pach. Znal vlčici, jíž pach patřil, poznal ji na výpravě za bylinami společně s Dagarem.
Avšak nespatřil onu vlčici, ale, patrně, její vlče. Chvíli se díval, jak si ono vlče něco žvatlá a dívá se na zeď, ale pak k němu přistoupil.
"Ahoj, maličká. Kdopak jsi?"