Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bašta >>>

Blížil se k jezeru a už viděl i skupinku vlků, z níž jednoho vlka poznával. Se zbytkem zajíce se tedy vydal k oné skupince, ale nešel tam jako starý známý, ani nevěděl, jestli jsou to jen náhodní vlci, co se potkali, nebo smečka, takže byl spíše obezřetný a nejdříve se snažil zjistit, co se to děje.
Co si tak mohl vyložit, bylo to, že Taylor se snažil osušit mokrého černého vlka s modrými znaky.
Všiml si i světlé vlčice kousek od skupiny. Nezdálo se, že by k té skupince patřila, neboť se držela dál od nich.
Mezi tím, co sledoval osamělou světlou vlčici, ke skupince se přidal další vlk. Podle toho, co mohl vypozorovat, zdálo se, že někteří se znají, takže teď si nebyl jistý, jestli se má k nim přidat, nebo raději být stranou. Třeba tam měli nějakou sešlost, ale určitě se něco přihodilo.
Popošel blíž, ale pořád byl dostatečně daleko, aby nenarušoval jejich prostor. Tam se posadil na břeh a položil zbytek ze zajíce na zem. Zatím ho nejedl, třeba by se mohl hodit, pokud ho požádají o pomoc. Nechtěl se vnucovat a rušit sešlost.

Prve se stejně musel ke kořisti přiblížit. To byl základ každého úspěšného lovu. Tedy většiny z nich, z těch klasických. Leda, že by vlk lovil něco neobvyklého, co by vyžadovalo lov z dálky. Takže u běžného lovu platilo, že čím blíže, tím lépe a toho se Xander držel i nyní, proto se začal k zajícům plížit. Pohyboval se pomalu a vždycky, když se krmili. Vybral si jednoho, toho, který byl nejblíž a zaměřil se na něj, ale i ty ostaní si hlídal. Musel dávat pozor, aby se neprozradil příliš brzy.
Dostal se dostatečně blízko a už si ho zajíc všiml. Xander vyskočil a dal se do pronásledování ušáka. Kousek popoběhli, Xander si všiml bláta a tak se na to bláto zasoustředil. Zajíc se té skvrně z bláta chtěl vyhnout, ale Xander ho nahnal přímo tam. Zajíci podklouzly tlapy, ale zase se hned vyhrabal na všechny čtyři a z bláta se dostal. Než nabral rychlost, Xander zkusil použít jinou magii a to pavučinu. Pokusil se na zajíce vystřelit pavučinová vlákna a omotat mu tak, alespoň dvě tlapky k sobě. Na poprvé se mu to nepovedlo, ale na podruhé už lépe mířil a nějakým způsobem svázal zajíci jednu zadní s jednou přední. Zajíc dopadl na zem, ale po pár záškubech se z pavučiny vymotal, to však poskytlo Xanderovi dost času na to, aby se k němu dostal téměř na dosah, takže i když zajíc zase vyskočil a začal s útěkem nanovo, Xander už ho stihl dohnat a zaútočit na ušáka.
Skočil na něj a tlapama ho uzemnil, načež jej následně zakousl. Teď si musel oddechnout a jak se vydýchával, rozhlížel se kolem. Dostal se blkízko k nějakému jezeru. Jezeru nebo jezírku. Ve vzduchu cítil pachy vlků.
Měl hlad a tak, než se vydal tam, si ze zajíce utrhl několik soust, kterými si trochu nacpal břicho. Zbytek zajíce vzal do tlamy a vydal se k jezírku, kde mohl, snad, i sousta zapít.

>>> Zlaťák

Zubří pláň >>>

Projít zubří pláň, jejíž název tedy zatím neznal, ale moc dobře věděl, že už tady byl, mu trvalo trochu déle. Však to také byla velká a rozlehlá pláň. Míjel Zlatý les a musel se usmát, když si vzpomněl, jak se do něj schovali před bouří. Bylo to fajn. A bylo pěkné, že se mu začínaly vybavovat vzpomínky na místa, která ještě do nedávna mu byla cizí. Zřejmě si začínal na ostrovy zvykat. Stával se z něj ostrovan.
Do lesa však nezabočil, místo toho šel kolem něj dál pláněmi, které ho přivedly na jiné místo. Tady ještě nebyl, určitě stálo za prozkoumání, takže veden čímsi neznámým, pokračoval dál. Místo se zdálo bohaté na porost a možná se zde vyskytovala nějaká šťavnatější tráva, neboť si hnedka všimnul pohybu zajíců. Měl docela hlad, takže neváhal a příležitost nacpat si žaludek neodmítl. Rozhodl se tedy pro to si něco ulovit. Věděl, že zajíci budou bystří a hlídat si záda, takže se k nim musel dostat nepozorovaně. To nebylo tak jednoduché. Musel se začít soustředit a to chtělo energii. Věděl, že po tom cestování nebude moct dlouho běžet, takže možná by bylo moudré využít také magických schopností, aby byl lov úspěšný.

Kvetoucí louka (přes: Tichá zátoka) >>>

Jakmile se dostal z jedné strany zátoky do druhé, poznal, že už tady byl. Ano, bylo to ono místo. Byl tu s Cinder, když byl ještě sníh, ale byla to ta samá zátoka. Tím si byl čím dál tím více jistější. Tady se rozhodl chvíli zastavit. Přeci jenom to bylo moc pěkné místo na rozjímání a také na odpočinek, který si zasloužil. Sice nemusel běžet, ale ušel toho poměrně dost. Trochu odpočinku si přece zasloužil, ne?
Taky mohl chvíli konečně přemýšlet nad tím co se stalo. Věděl, že se choval přehnaně. Byla to pravda, cítil k ní to, co řekl, ale na jeho vkus to až moc dal na obdiv a takový normálně nebyl. A vlastně nikdy necítil nic tak silného, jako bylo tohle zvláštní pouto. Možná mu ten amorek jenom pomohl, aby si to pořádně uvědomil. Aby si uvědomil, že jeho city jsou pravé. Usmál se a pak se zvedl z místa, kde se před pár minutami posadil a pokračoval dál.
Jeho jistota byla potvrzena i další lokalitou, kde se dostal ze zátoky. I na této pláni už byl. Poznával to tady, takže se skutečně nacházel na druhém ostrově.

>>> Bašta

Temný les (přes: Hraniční pohoří) >>>

Pohoří bylo skutečně spíše velmi dlouhé, než-li vysoké. Rozhodně tady byl na vyšších kopcích, ale jak vysoké tohle pohoří bylo, to se mu momentálně zkoumat nechtělo. Jen procházel skrze kopce. Z vrcholu mohl vidět ale známý les. Tohle je ten barevný les? Musí to být on. Takže jsem zase na tom druhém ostrově! Dal si jedna a jedna dohromady. Čili, jestli se to opravdu potvrdí, tak by existovala další cesta mezi ostrovy. Tak se to rozhodně jevilo. Toto poznání mu přidalo další vlnu energie a on se tak brzy ocitnul na louce.
Zdála se mu být hojná. Dokonce měl pocit, že na jaře a v létě tady musí být hodně květin, protože už teď někde vykukovaly první z jarních květin. Byl blízko toho barevného lesa a čím dál tím víc si začínal uvědomovat, že to je opravdu onen les, kde už jednou byl s Cinder. Hned mu to zlepšilo náladu a ani nebyl tak daleko od nich, když se to tak vezme. Dokonce zahlédl zátočinu a nakonec se vydal právě tam.

>>> Zubří pláň (přes: Tichá zátoka)

Most >>>

Les byl obklopený mlhou, podobně jako v mlžné džungli, přišlo mu, ale celkově už na první pohled působil zlověstněji. Xander se však nebál, nic méně, musel připustit, že pro slabší povahy by tohle místo mohlo působit značně děsivě. Sluneční paprsky ani nepronikaly tou mlhou. V lese tak bylo neustálé přítmí a to si mohl teď potvrdit, protože než do lesa vstoupil, tak slunce pražilo s takovou silou, že snad už polevily všechny ledy na tomhle území, na těchto ostrovech. Moc dlouho se na tomhle místě zdržovat nechtěl. Nelíbilo se mu tady i když strach necítil, nebylo tady příjemně, takže se nikdo nemohl divit, že tou částí lesa, kterou byl nucen projít, aby se dostal na druhou stranu, tedy tam kam šel, prolítl dosti svižným tempem a zvolnil až když byl z lesa venku.
Rýsovalo se před ním jakési nižší pohoří, které se zdálo být ale dlouhé. A to musel nejspíše překonat. Něco ho táhlo dál za to pohoří a tak jen, skoro bezmyšlenkovitě šel dál. Přes kopce až na louku.

>>> Kvetoucí louka (přes: Hraniční pohoří)

Les u Mostu >>>

Šel lesem směrem, kam ho vedly jeho tlapy a ty ho dovedly na zajímavé místo, kde končil ostrov a odkud se táhla zvláštní konstrukce vedoucí nad mořem, kamsi do neznáma, snad na druhý ostrov. Most tedy nepůsobil bůh ví jak stabilně, ale pokud tady byl, znamenalo to, že je to cesta. Měla by být, zvláště, když na něm i v jeho okolí cítil vlčí pachy, což mu napovídalo, že je to používaná cesta a proto se nezdráhal a na most vstoupil. Ten se mu nepříjemně houpal pod tlapama. Naštěstí byl na nestabilní podloží zvyklý a také síla v jeho prstech a tlapách mu přihrávala do karet. Pomalu se vydal na přechod. Cítil, jak se do něj opírá vítr a sluneční paprsky. Byla to zvláštní směsice pocitů. Ostrý vítr a pálivé slunce. V nose ho šimral slaný vzduch z par stoupajících od mořské hladiny. Čím víc kroků udělal, tím jistější si byl. I když někde chyběla prkna a tak byla podlaha mostu zrádná. Přesto se mu podařilo se dostat na druhou stranu a už před sebou měl les.

>>> Temný les

Nadechl se a ve vzduchu cítil svěží, skoro jarní vzduch. Počasí už nebylo tak chladné, jako ještě před pár dny. Blížilo se skutečně teplejší počasí a už to bylo ve vzduchu. Pohlédl na Cinder a pak řekl, rozhodnut, že si srovná myšlenky a hlavně, že se srovná s těmito novými pocity a vyjevenými city, které sám doposud nikdy pořádně nepoznal, nebo ne v takové míře, jak je prožíval právě nyní. Nechtěl, aby měla z toho Cinder špatný pocit, protože ona nic špatného neudělala a tak se snažil tvářit taky v pohodě. Možná působil trochu jako ti drsní mladí hoši, co si chtějí zachovat svou tvář, ale nic špatného v tom nebylo. "Odpočiň si, sněz toho ušáka. Já se půjdu projít. Cestou zpátky nám ještě něco seženu, dobře?" Tak úplně to otázka nebyla, ale přeci jenom nechtěl znít nějak tvrdě. "Já se vrátím, neboj." Věděl, že ji ztratit nechce, ale potřeboval se pořádně nadechnout a zpracovat všechno, co se doposud stalo.
"Jsme ted... partneři...?" zeptal se tiše a v očích se mu mihla zamilovanost.
Dlouho už neotálel a kývl na ni s úsměvem, jako, když se cowboy loučí a vydal se lesem směrem, kam ho vedly jeho tlapy. Bylo už odpoledne a skrze koruny stromů cítil, jak do něj slunce pere a paprsky mají opravdovou sílu.

>>> Most

Bylo to pro něj zvláštní a divné, ale nyní se snažil soustředit na lov, však jeho soustředění nebylo stoprocentní, spíš tak padesátiprocentní. Pořád musel myslet na to, jak praštěně se choval. Jako nějaký herec v divadelním představení a to ani moc nechápal o co jde a co takové představení znamená. Nicméně jedno mu bylo jasné. Cítil se trošku, jako by byl nahý bez svých chlupů, které normálně pokrývaly jeho tělo. Možná právě proto se mu nedařilo zajíce ulovit. Což způsobilo, že se cítil ještě hůř. Jako neschopný vlk, ačkoliv mohl vědět, že takový není, stejně mu to na tu strunku nervů zadrnkalo. Cítil, že potřebuje být chvíli sám, ačkoliv nechtěl aby Cinder odešla z jeho života, potřeboval si to nějak v klidu srovnat v hlavě.
Viděl, jak zajíc udělal fatální chybu a jak také skončil. Ale měl to být on, kdo jej zakousne a tak pocítil kapku hořkosti, jak mu stékala do útrob. Olízl si čumák, avšak nepříjemný pocit nezmizel. Přesto se nakonec na Cinder usmál a dokonce i jemně kývl hlavou, jako výraz uznání.
Když si Cinder lehla a dívala se na něj s očekáváním, že on bude mluvit, netušil ani co ji má říci. Jak by měl začít? Z jeho pohledu se choval jako poblázněný puberťák. Jak tedy začít, aby to nevyznělo špatně? To byla otázka. Odkašlal si, protože měl najednou v krku poněkud sucho. Pak se uchetl, ale tak zmateně. Jako když přistihnou školáka, jak tropí hlouposti. "To... co se stalo..." Nadechl se a vydechl. "Mám dojem, že jsem se choval... no, moc zbrkle? Nerad bych tě tím od sebe odradil, protože takový normálně nejsem. Tedy jako, ne, že by to nebyla pravda. Ty víš, že je, ale... připadám si teď trochu... hloupě." Doufal jenom, že správně pochopila, co se ji snažil říci. To, že mu na ni záleží, ale že se choval možná až moc familiérně, jako by spolu byli už roky. Něco ho prostě nutilo, aby ze sebe dělal šaška. Zaslepeného tajtrlíka. Přesto že ji miloval, nechtěl na ni působit jako blázen a hlupák.
Čekal, co na to řekne ona. Ale cítil, že potřebuje si srovnat myšlenky, neboť si musel přiznat otevřeně, že Cinder miluje. "Myslím, že to potřebuji rozchodit." Pak se však na ni podíval trochu s obavami, "ale nechci, aby sis myslela, že o tebe chci přijít, protože nechci!" Zdůraznil tedy, že ji nechce opustit. "Jenom bych se chtěl chvíli projít."

Jméno: Xander
Smečka: Tulák momentálně (bude se přidávat do Alatey)
Zaměření: Léčitel (?)
Člen discord zahrádky: Ano

Kdyby to šlo, ráda bych s ním chtěla pokračovat s láskou k lesům a přírodě

Valentýn s Amorkem: 15

Zajíc byl dobré jídlo. Dobrá volba a byl rozhodně větší, než nějaký sysel nebo krysa, takže Xander s tou volbou samozřejmě souhlasil. Přikývl tedy. "Tak jo, bude zaječí." Na to se oba dali do pohybu a pátrali mezi stromy v trávě a okolí po nějaké čerstvé stopě nebo alespoň známce toho, že tady nějaký ušák je. A také, že našli. Xander začínal mít pocit, že se chová nějak zvláštně. Začínal si asi uvědomovat, že jeho chování bylo v posledních hodinách příliš přebujelé. Že by vyprchávalo kouzlo zamilovaného amorka? Nic však na cichech, které k Cinder choval, to neměnilo, jen si začínal uvědomovat jak přehnané jeho chování a slova byla. Co si teď o něm musí Cinder myslet? Co když jí tím chováním, které bylo nějak zveličeno, od sebe odradil. Jak by se měl chovat dál? Tyto myšlenky se mu honily hlavou, dokud z křoví nevyskočil ušák a Xanderova pozornost se musela upnout na lov, jinak by jim zdrhl.
Kývl na Cinder a vyrazil, aby ušáka odřízl od možného útěku. Takhle ho sevřeli v kleštích, kdy byl on mezi dvěma vlky.

Valentýn s Amorkem: 14

Nechal si od ní líbit úplně všechno. Jak mu žužlala ucho nebo olizovala hlavu a on se stejnou péčí, možná jen s větším zaujetím nebo nasazením, ji to oplácel a ňuchňal se v její srsti. A dělal by to ještě dlouho a dlouho, možná až do chvíle, kdy by z toho neměl fialový jazyk, celý namožený, ale naštěstí někdo tady rozum měl a pomaličku se zase vraceli do reality. Tedy té, že vlastně chtěli jídlo a prázdné žaludky jim o tom dávali znát. "No jo, to je pravda. Taky je to možnost a hlavně jistota na pozdější časy. To je výhodné." Zasmál se na její větu o tom, že si ho může sníst i později.
Nakonec se od sebe odtrhli a Xander se vydal za ní. Chvíli ještě myslel na ten příjemný pocit, který zažíval před pár okamžiky, pak už se ale začal pomalu soustředit na jejich úkol. Najít potravu. "A co by si mé slunce dalo?" Zeptal se. Pachů tady bylo dost. Různé zdroje jídla, tedy potencionálního.

Valentýn s Amorkem: 13

Naštěstí nebo naneštěstí, podle toho, jak se to dalo vzít, ono tot tožiž šlo několika způsoby, nemusel běžet nijak daleko, neboť jeho pokořitelka stála opodál a smála se. Ano, smála se upřímně a pobaveně, na což Xander vycenil hravě zubiska a ulovil si svoji dámu. Ta se samosebou jak jinak, nechala ulovit a Xander se rozesmál s ní. V očích mu žhnuly plamínky pobavení a kousnutí do ucha ji vrátil tak, že ji něžně olízl obočí nad tím okem, které bylo nejblíže. Pak se, když ona sledovala oblohu, přiblížil čumákem k její tváři a začal ji něžně žužlat srst s kůži na lících. Na větu o jaru jenom slastně zamručel: "Hmmm, jarooo..." přitom dále žmoulal její chloupky na líčku, kdy se po chvíli přesunul pod bradu a na její hrdlo, kde ji dýchal horký vzduch do její kůže a prostě si užíval její přítomnosti.
"Jídlo... hmmm... ňaaam..." Dál se mazlil s jejím hrdlem. Pak se přeci jenom odtáhl, aby se ji mohl, zcela oddaně a zamilovaně, podívat do očí. "No jo, to by nebylo moudré, protože pak už bys tady byla sama, kdyby sis mě snědla."

Valentýn s Amorkem: 12

Jen co se Cinder prudce obrátila v úprku, dopadlo Xanderovi do obličejě několik vloček sněhu, které ji odlétli od tlapek. Na nic dalšího už nečekal a i on se odrazil, aby se rozběhl za ní. Běželi lesem a kličkovali mezi stromy. Tenhle les byl řídký, takže s tím neměli problém a běžet v něm bylo snadné. Xander si ani neuvědomoval, že je nyní rychlejší, než kdy dříve. Možná dříve méně běhal, nebo to bylo způsobeno tím, že nad tím nepřemýšlel, neboť měl ve své mysli momentálně pouze tu čokoládově hnědou bohyni svého srdce, pro níž by byl ochoten svět kolem sebe nevnímat ještě hodně a hodně dlouho, ne-li na trvalo. To by však nebylo zdravé ani pro jednoho. Ale teď, teď to bylo povoleno díky šípu lásky.
Běžel a už už ji doháněl, když v tom, ona mu prudce uhla a jak se smýkl za ní, najednou mu tlapy podklouzly a setrvačnost ho vrhla proti kupě sněhu, které by se jistě za normálních okolností vyhnul, kdyby nebyl na zrádném terénu. Ani nepřemýšlel jak se to stalo, jen cítil, že se zabořil tělem do studené masy. Asi tady předtím ten sníh spadl z větví a nyní v něm skončil Xander, který hromádku ještě rozhodil, takže tu vlastně už ani ta závěj nebyla, nýbrž jakýsi rozoraný kráter, který se ani kráteru nepodobal.
Xander se vyhrabal na nohy a oklepal ze sebe sníh, načež se znovu dal do pohybu, aby ji mohl dostihnout.

Valentýn s Amorkem: 11

S možností nějaké té svačiny, lahodného oběda či výborné večeře, souhlasila, za což byl on sám rád a už si představoval příjemné pochutnávání si na lahodném soustě na nějaké pěkné mýtince či pasece, to by se mu asi líbilo a zdálo se mu to i příhodné v této chvíli, pokud jim to počasí dovolí. No, uznejte sami, nebylo by to úžasné? Pro lidi by to bylo jako večeře při svíčkách, dokonalé, no ne?
Než se jejich čumáky na sebe natiskly mnohem těsněji a než Xander stačil vypláznout svůj jazyk, v políbení své vyvolené lady, dostal letmý polibek o dní a pak, otevřel oči a viděl, jak se mu Cinder vzdaluje. Prostě mu uskočila z dosahu.
Jak jinak mohl zareagovat, než-li že zavrtěl ocasem a hravě se poklonil v typické výzvě ke hře, načež vyskočil a už ji vybízel k úprku. Hravá honička mohla začít. Běžet lesem mezi stromy a drobnými vločkami. Nebo spíše velkými, těmi, které se nezachytily na větvích stromů.