Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn s Amorkem: 10

Otřepal ze sebe sníh a rozhlédl se. Teď les kolem nich působil zvláštním dojmem. Byl ozářen tlumeným světlem, které se lámalo o jednotlivé vločky, takže les působil jako v přítmí, za nimž svítí jasné světlo. Xander se usmíval a líbilo se mu to. Na otázku Cinder se na ni podíval. "Teď?" Zopakoval otázku Cin a jenom ji tak pozoroval. "No, můžeme dělat spoustu věcí. Třeba se procházet po lese a případně si najít něco k snědku. Nebo někde zlézt a tulit se k sobě." To by bylo příjemné, a i by se mu to líbilo, jenomže ještě před nedávnem spali takže by možná dal spíše přednost procházce s možností něco sníst.
"Já bych bral tu procházku, co ty na to?" Zeptal se. "Alespoň bych se mohl kochat krásou svého slunce. protože kdy má kdo možnost být v blízkosti svého slunce na tak pěkném místě jako je toto?" Nic jim nechybělo, až na nějaký ten zákusek. A ten by se pak mohl zajíst ještě několika polibky.
Xander se znovu přiklonil k Cinder a jeho čumák skončil natisknutý na tom jejím.

Valentýn s Amorkem: 9

Souhlasil. Ta chumelenice sílila a ještě se do jejich kožichů opíral studený vítr. Pokud by tady chtěli zůstat, aptrně by se mohlo stát, že by brzo neviděli ani na špičku čumáku. Proto Xander rázně vykračoval kupředu směrem, k lesu. "Hm, musíme si pospíšit. Vypadá to čím dál tím hůř." Zavrčel, jak se mu ledový vítr zařezával do obličeje a tiskl se svým tělem k tělu Cinder. Občas jim podklouzly tlapy, ale rovnováhu vždycky udržel. Prostě ta břečka začala zamrzat a v místech kde byla hladká, vytvářela kluzistě. V místech, kde byly nějaké hrbolky nebo stopy, to zase zamrzalo a bylo ostré. Prostě se povrch stával nepříjemný a nepohodlný, dokud nebude pokryt novou vrstvou sněhu.
"Už tam budeme." Povzbuzoval ji. "Měsíc tě v tom rozhodně nenechá, má paní!" Zanotoval hrdě Xander a dál vedl jejich kroky k lesu, který je již brzy obklopil. Sníh stále padal všude kolem i na jejich hřbety, ale už nebyli v přímé vánici.
"A jsme tu." těď zbývalo najít úkryt, nebo mohli bloudit lesem.

Ovocný lesík >>>

Valentýn s Amorkem: 8

Uculil se, když dostal polibek na ouško. Lechtalo to a tak s uchem jemně zakmital a tiše se chichotal. Nicméně ji uchem taky polechtal. No potom bylo na čase vyrazit. Cestou však narazili na pár jabloní, pod jejichž korunami leželo několik jablek. Některá byla sice nevábného vzhledu, ale Xanderovi do oka padlo i několik, které se zdály být v pořádku. "Hele, jablko!" Nadšeně máchl ocasem a přiskočil k jednomu z těch, co se zdála být dobrá. Očichal ho a potom do něj kousl. Přece nebude nabízet své paní nějaký šunt, že? Musí nejdříve ochutnat, zda-li jsou vůbec dobrá. Poválel ho po jazyku a vychutnával. "Zdá se v pořádku. Je studené, hodně studené, ale dobré." Dalo se říci. Na tu roční dobu to bylo asi to nejlepší, co mohlo být. "Vezmi si." Nabídl ji z jablka, které ochutnal a bylo poživatelné.
Pak, když už byli na louce, počasí se začalo měnit. Z nebe se spustily provazy sněhových vloček. "A je to tady." bylo jasné, že si musejí pospíšit. Les měli na dohled a zbývalo jenom rychle projít. "Musíme si pospíšit."

>>> Les u Mostu

Valentýn s Amorkem: 7

Na možnou bouři už nic dalšího nenamítal. Mraky na obloze se kupily a bylo víc než pravděpodobné, že se něco spustí, ovšem jak dlouhé to bude, to už nemohl tušit. Tedy, tušit to mohl, ale bylo by to jenom o jeho odhadu. Nicméně na její větu o tom, že by to bylo její přání, on odvětil: "Pak mě tvé přání činí velmi šťastným." Ano, byl šťastný. V tyto okamžiky ještě víc, ale i před tím. Byl konečně šťastným, ačkoliv by tomu před pár dny jenom zteží uvěřil. Před pár dny by nehádal, že se bude cítit takto spokojeně, jako se cítil teď. Před pár dny byl unesený na cizím území, teď byl zamilovaný a s někým s kým si dovedl představit zbytek života.
"To zní rozumně. Tak tedy půjdeme?" I on se postavil na všechny čtyři. Pořádně se protáhl a cítil jak ho svaly bolí, po té námaze, ale cítil se vlastně dost dobře. Otřepal se a otřel se o Cinder, aby ji opětoval tu něhu, kterou ho zahrnovala. Už mu vůbec nepřipadal cizí. Naopak, byla mu bližší, než sestry a bratr.
"Nuže, má paní, mé slunce?" Vybídl ji a po té společně vykročili. Kde je les věděl, loukou, která oddělovala lesy, procházel už několikrát.

>>> Luka

Valentýn s Amorkem: 6

"Není? Ale jak to? Vždyť jsme tady spolu. A už není taková zima." I on zvedl na chvíli zrak k nebi, aby zhodnotil mraky šedavých barev. "Možná se tam tisknou k sobě trochu příliš a něco nám sem přiženou, ale určitě to už nebude tak silné, jako před tím." S úsměvem zase pohled stočil k ní. "I ptáčci zpívají o jaru." Nenechal se odbýt a zamilovaným hlasem dál oponoval, ačkoliv souhlasil, že se ještě něco přižene. "Možná ještě zasněží." Což by znamenalo, že se ještě budou moci vyválet v té bílé mase z vloček stvořené.
Na její slova, že není jeho paní, jen povytáhl obočí. Jistě, že je, ať se jí to líbí nebo ne, teď byla jeho paní, k čemuž mu dával právo šíp. Usmál se na ni. "Rád budu tvým měsícem, bude-li to tvé přání. Nebudu v novu nikdy více a vždy budu ti svítit na cestu." Na tváři měl stále tentýž zamilovaný úsměv a pohled láskou zastřený.
No ano asi měli. "Kam tedy půjdeme? Do džungle spíš ne." zeptal se ji a čekal, na její odezvu.

Valentýn s Amorkem: 5

Počasí kolem sebe si až tak nevšímal, nebylo tak krásné, jako hnědá vlčice. Ale že by si vůbec nevšiml, že sníh kolem roztával, to zase také ne, jen nebylo proč to nějak řešit a navíc, ve vzduchu bylo cítit pomalé ochlazení. Třeba je ještě překvapí.
Díval se na ni, jak se probírá a byl to pro něj krásný pohled. To jak otevírala víčka, jak si vydechla a jak pomalu začínala vnímat svět kolem sebe. Byla tak neskutečně roztomilá, že si Xander začínal připadat jako tající rampouch, do kterého se opřely silné paprsky poledního slunce. Olízl si čumák a když mu Cinder opět zabořila hlavu do jeho srsti, slastně vydechl.
"Přímo překrásné, ráno. není-liž pravda? Skoro cítím jaro ve svém kožichu..." ale samozřejmě nejvíce ho cítil někde ve své hrudi a možná i někde níž a hlouběji, avšak nerad by kazil tyto překrásné chvíle, které jim byly dány. Bylo skoro jisté, že se ještě ochladí, ale i podle zpěvu ptáků v korunách stromů, hádal, že by mohlo jít o poslední záchvěv zimy. I ti opeřenci si mysleli, že jaro už je za kopečky.
"Fešáku? Proti tvé kráse je ta moje jen pouhým odrazem té tvé, má paní." Složil ji kompliment. Přece nemohl zastiňovat její krásu. "Ty jsi tady to slunce v mém světě. To ty mě hřeješ na srdci." Sám se divil, kde se ta slova v něm berou. Za střízliva by je jistě nevypustil takto hnedka a ještě v takovém množství. Muselo to být tím šípem. Nepopíral, že by nechoval city k ní, jistě, že ano, jen by to takhle nevybalil, to amorův šíp mu rozvázal jazyk.

Valentýn s Amorkem: 4

Poslouchal ji, co říká. Uvědomoval si, že je také pořád unavený, ale ta podivná láska jej přiměla být vzhůru. Když mu opětovala ten jeho polibek, byl celý nadšený a cítil, jak mu v hrudi bije srdce o sto šest. Ale protože byl nucen, plnit její přání, tak přikývl na souhlas a na to ještě odpověděl: "Dobrá tedy, měli bychom se vyspat. Je to tady pohodlné?" Prohlížel si místo, kde oba nyní leželi, ale zdálo se být celkem v pohodě, na to, že neměli moc na výběr. Ale kdyby chtěla jít jinam, nebránil by se. Nicméně, přitiskl se ještě víc k ní a položil si hlavu, nyní on na její tlapky a spokojeně oddechoval.
Netrvalo dlouho a najednou si uvědomil, že spí. Tedy uvědomil si to až po delší chvíli, kdy se mu zdál sen:
Běželi po louce, všude kolem byly různobarevné květiny a heboučká tráva, která je hladila do tlapek. On a Cinder se předháněli. Jednou byl vepředu on a po chvíli zase běžela v čele Cinder. Brzy se před nimi objevil barevný les. Les ve kterém rostly stromy s různobarevným listím. Ne jenom zelené i když i takové stromy tam rostly, ale převážně byly jiných barev. Líbil se mu jeden fialovomodrý. A pak také červeno malinový. Běželi právě k těmto dvěma, které rostly u sebe. Zpoza kmenu vykouklo malé vlče. Bylo hnědé se světlými puntíky a pruhem na zádech. Zpoza druhého kmene vykouklo další vlče. To bylo tmavošedavě hnědé až černé s jasným bílým pruhem od čumáku přes krk a břicho až po ocas. "Mami! Tati!" Zvolala vlčata a rozběhla se jim vstříc. Tehdy si uvědomil, že je to sen a probudil se. Nejspíš byl nový den. Cítil se sice vyspalý, ale rozlámaný ze Svatyně. Cinder spokojeně chrupkala vedle něj. On se k ní přiblížil hlavou a políbil ji.

Valentýn s Amorkem: 3

Pozoroval ji, jak si lehá a v tom ho napadlo, že vlastně chtěl najít něco na zub. Jenomže byla tak neodolatelná, že se musel k ní přitulit. Jednoduše neměl na výběr, ale kdyby měl, stejně by teďkom ležel vedle ní, tak jako když sem dorazili. Zvláštní bylo, že ačkoliv byl unavený, spát se mu náhle nechtělo, aby nepřišel o cenné okamžiky, kdy by nemohl sledovat dokonalost a krásu této vlčice, která ho tak okouzlila, aniž by na to musela použít nějakou svou zvláštní magii.
Přitulil se k ní a pak se zeptal. "Je něco, co bys ráda dělala? Nechtěla bys třeba něco donést? Udělám pro tebe cokoliv. Jenom si řekni." Vybízel ji, aby mu prozradila svá přání. Udělal by pro ní nejspíš cokoliv i bez toho šípu, ale teď to bylo mnohem silnější a nutilo ho to, aby jednal.
Naklonil se k ní a dívajíc se jí stále do jejích krásných oraznřových očí s mírnou žlutou částí, než se dotkl svým čumákem toho jejího. Něžně a pomalu ji olízl. Pak chvíli zůstal nehybně tak v této pozici, kdy se jejich čenichy dotýkaly jeden druhého, než se trochu odtáhl, aby mohl prostudovat její výrazy, které by nejspíš stejně nepochopil nijak jinak, než jako kladné i kdyby snad byly odmítavé či zděšené.

Valentýn s Amorkem: 2

Absolutně nevnímal její gesta, kterými dávala najevo něco ve smyslu 'Hej, co se to s tebou děje? O co ti jde?'. Byl otupělý a jediné, co mu bylo zřetelné, byla dokonalost ladných křivek hnědé vlčice. Její velikánské oči, které ho vábily jako můry vábí světlo. Její vůně, která, jako by byla desetinásobně silnější a doslova mu zaplnila každé místo v jeho nose. Její líbezný smích, který mu zněl v uších, jako by se smál anděl.
Sledoval ji zamilovanýma očima, jak se vlčice snaží utlumit svůj smích ve sněhu a on se k ní sklonil a znovu ji políbil na špičku jejího krásného nosu. Aniž by ji jakkoliv vyčítal, že si z něj tropí legraci. Však byl nyní zajat ve světě jakéhosi oblbnutí a i kdyby mu snad dala facku, bral by to v ten okamžik, jako by mu opětovala city.
I on se o ní pak otřel, když se zdálo, že její nebeský smích utichl. "Opravdu? Ale to ty mnohem víc. Jsi neskonale lahodná." odvětil poblouzněně a sám nabral nosem hromádku sněhu, který potom následně slízl a vpíjel se do jejích očí.

Valentýn s Amorkem: 1

Když už byli pěkně stuleni k sobě, Xander promluvil. "Jo, to je on, Ovocný les. Jen co si odpočineme..." zívl, "tak si to tady můžeme prohlédnout a něco sníst." Bylo znát, že je děsně unavený. Olízl Cinder na tvář a v tom okamžiku ho zaujal jakýsi pohyb nedaleko nich. "Co je to?" Zamžoural na podivného tvora, jenž k nim dokonce promluvil. Tedy alespoň si to Xander myslel. Vznášel se kousek nad zemí asi jako kolibřík, možná se mírně pohupoval. Xander se snažil pochopit smysl jeho slov. A než mu přišla do mysli správná odpověď. Pocítil jakési bodnutí ve své zadnici. Nad ním se zamihotala srdíčka. Byla krásná. Taková duhová, hlavně v odstínech růžové a rudé. Fascinující. Amorek zmizel stejně rychle jako se objevil a Xander, přesunul pozornost k Cinder. Na tváři měl úsměv, tak blažený, jako by před sebou spatřil bohyni lásky. To, že se mu Cinder líbí a je mu s ní dobře, to už věděl, ale... Teď to bylo ještě silnější. Jako by nic kolem nich najednou nebylo a on viděl jenom ji. "Páni, tobě to ale sluší. Jsi tak nesmírně nádherná." Přiklonil se k ní a olíznul ji na čumáčku. "A jak sladce chutnáš." Zašvitořil

>>> Svatyně (přes: Mlžná džungle)

Přitulení ji opětoval a otřel svou hlavu o její šíji. Byl neskutečně rád, že se jim podařilo najít Svatyni a posílit a že jsou oba, relativně, v pořádku.
Oba vlci, byli unavení, alespoň po fyzické stránce a proto šli povětšinou mlčky. Šetřili dechem a oba se tvářili spokojeně a snad i šťastně i když neprobíhala mezi nimi žádná mluvená konverzace, odpočívali už za chůze při přesunu. Xander cítil každý sval v těle, ale dokud se hýbal, bylo to ještě dobré. Tušil však, že až si lehne a probudí se, bude jeho tělo jako by bylo požvýkané velkým zubrem. Když se vynořili z mlžného lesa, spatřil, mu velmi povědomý, lesík. Zaradoval se. "Hele, támhle je ten Ovocný les o kterém jsem se ti zmínil. To je super, tak ti ho budu moci ukázat a třeba si ještě slupnem nějaké jablko, pokud tam něco ptáci nechali." Dlouhá, to věta, která náhle přerušila to klidné ticho doprovázené jenom rytmickým dusáním tlap dvou vlků.
Byla zima a i když byly druhy jabloní, na nichž se jablka držela až do jara, mohli je hladoví ptáci sežrat. Otřel se o tělo Cinder a pak spolu zamířili k lesíku, který byl spíše divoce zarostlou zahradou.
Konečně byli na místě. Xander se otřel o Cinder a už už si začal hledat vhodné místo k odpočinku. Rozhodně neměl v plánu teď hledat nějak důkladně, vlastně mu stačil první strom s tlustším kmenem, k němuž by se mohli oba vlci stulit. U něj se několikrát zatočil, aby vydusal místo ve sněhu, který ještě pořád byl a pak s pohledem, 'tak pojď' se tam uvelebil a udělal i místo své společnici.

Mlžná džungle >>>

Jakmile si to uvědomil, zjistil, že kameny kolem nejsou jenom obyčejnými kameny neurčitých tvarů a kusy skal, nýbrž něčím trochu odlišným od běžných přírodních úkazů. Byly spíše pravidelných tvarů, jako krystaly, ale krystaly nebyly, jenom to k nim přirovnal kvůli tvarům. Byly asi i hodně staré, porostlé mechem...

Svatyně
mám 12 mincí = 96%
uplatňuji slevu 50% = +48%
to je 144% které rozdělím následovně:

Cvičíme všechny schopnosti - mám:
Síla 5 %/62 % .......................... +30=35
Vytrvalost 6 %/84 % .................. +30=36
Rychlost 6 %/55 % .................... +30=36
Obratnost 6 %/99 % .................. +30=36
Schopnost lovu 5 %/50 % ............ +24=29

nově tedy bude Xander mít procenta takto:
Síla 35 %/62 %
Vytrvalost 36 %/84 %
Rychlost 36 %/55 %
Obratnost 36 %/99 %
Schopnost lovu 29 %/50 %

...Kráčel dál a za chvíli si uvědomil, že se ocitl v jakési stavbě. Jeho pozornost upoutaly plápolající ohně, které místnost do níž vstoupil osvětlovali.
"Vidíš to taky? Myslíš, že je to ona Svatyně?" Otočil se na Cinder, avšak záhy zjistil, že ji nikde nevidí. "Cin?" Otázal se ohlížel se kolem sebe, ale po Cinder, jako by se slehla zem. Zřejmě tady byla s ním, ale on ji neviděl, což bylo patrně způsobeno magií tohoto místa. Už po ní chtěl pátrat, když v tom si všiml vlka, který na něj koukal z prostředka místnosti. Sledoval ho pevným pohledem a zcela upoutal Xanderovu pozornost. "Zdravím." řekl slušně a mírně se uklonil. Jako by pochopil, muselo jít o Mistra, o kterém mu vyprávěla Solfatara. "Vy musíte být Mistr." Trochu mu dělalo starosti, kam zmizela jeho společnice, vždyť byla vedle něj a možná i před ním, na to by si i vsadil. A pořád o ní věděl, až než se ocitl v tomto chrámu. Nemohla zmizet. Musela být tady, ale on ji prostě neviděl. Místo ní si však mohl všimnout mnoha zvláštních předmětů a relikvií. Avšak nevěnoval jim až tak velkou pozornost.
Síla
Vlk nepromluvil, jenom přikývl a pak se otočil a odcházel do další místnosti, Xander jej následoval. Když vstoupil, změnila se místnost před ním na jakýsi dřevěný ring. Nikdy nic podobného neviděl, ale v hlavě mu to šrotovalo a jak byl zvyklý, okamžitě začal přemýšlet, jak který předmět využít. Mistr se postavil do bojové pozice a čekal. Xander si ho obešel a pak zaútočil. Více méně byl první útok spíš takový oťukávací. Chtěl zjistil, nakolik je soupeř obratný, rychlý a jestli nemá nějaké slabiny. Mistr byl však pružný a rychlý dostatečně. Na první pohled by to do něj vlk neřekl, ale byl zdatný. Na podruhé už šel po něm Xander s větší razancí a dával si pozor, aby neskončil ihned na zemi s tlapami nahoře, což se mu celkem i dařilo. Nicméně Mistr měl navrch. Byl to silný vlk. Xander měl sílu ve svých tlapách, takže dostat ho na zem bylo težké i pro Mistra, ale za to mohl Xandera zraňovat a pokud ho chtěl strhnout, musel na to Mistr vyvinout značnou sílu. Xander takto vzdorováním, aby ho Mistr srazil na zem a přetahováním se, sílil. Ani si to v tuto chvíli neuvědomoval, ale sílil mnohonásobně rychleji, než když by trénoval přirozenou cestou. Takových zápasů by musel mít za sebou nespočet, aby se dostal na takovou úroveň jakou nyní mohl mít. To bylo tajemství Svatyně a bylo to na ni to nejlepší. Avšak zadarmo to nebylo. Xander uhýbal před útoky Mistra, nebo se naopak snažil Mistra dostat pod sebe, což bylo téměř nemožné, pokud to Mistr sám nedovolil. Využíval i odrazové můstky nebo sloupy, takže si záhy připadal jako opice, ale celkově se mu to líbilo. Byl to dlouhý boj a pak najednou skončil.
Obratnost
Aby mu to opičkování nebylo málo, místnost náhle nabrala jiných tvarů a Xander se ocitl v džungli. Mistr mu kývl a Xander pochopil. Měl zdolat jakousi dráhu. Poznal to podle drobných světýlek, které ho měly navádět. A tak vyběhl a tam, kde světýlko svítilo, blikalo a zářilo, tam se snažil dostat. Musel překonávat kořeny, na některé musel vyskočit a udržet se na nich. Dokonce i musel lézt po větvích, které byly mohutné a u země. Pak se zase dostal dolů na pevnou zem a musel podlézat jiné z větví a kořenů. Sledoval světýlka a pohyboval se různě rychle. Někdy musel až zastavit, aby se dostal na další úroveň nebo náhle změnil směr. Kličkoval, šplhal, skákal, a už si opravdu připadal jako opice, ale... líbilo se mu to. Bylo to jiné, než v horách, nové. Ani nevěděl, jak dlouho to trvalo, soustředil se na všechny ty překážky, které musel zdolat, že ho až překvapilo, když se džungle znovu rozplynula a místo ní se kolem něj objevily hory.
Rychlost
Avšak taky Mistr, který znovu kývl a hned po té se rozběhl k horám. Xander se rozběhl také a snažil se Mistra dohnat. Jako by s ním ten šedohnědý vlk závodil. Zavodil s ním? Xander si to myslel a tak se snažil dát do odrazů svých tlapek maximum. Zrychloval, doháněl Mistra, jenomže když už ho téměř měl, Mistr změnil směr běhu a náhle se začal Xanderovi vzdalovat. Mazaný jako liška! ušklíbl se pobaveně hnědý vlk s tečkami na srsti a hned se zase pustil za Mistrem. Takto se to několikrát opakovalo. Vždycky, když už Mistra téměř měl, ten mu unikl tím, že změnil směr a zvýšil rychlost. Xander začínal být pořádně unavený a když už si myslel, že nepopadne dech, Mistr zastavil u skal.
Vytrvalost
Kývl na Xandera a pak k vrcholu skal. Xanderovi bylo jasné, že po něm Mistr chce, aby se vyškrábal nahoru. A to sotva popadal dech. Musel si chvíli odpočinout, alespoň, aby se mu neklepaly tlapy. Pak tedy poslechl a pustil se do skal. Šplh byl pro něj možná snadnější, než pro vlky, kteří v horách nežili, ale i tak to nebylo jednoduché. Xander byl už docela unavený z těch předchozích cvičení, takže cítil, že musí vynakládat minimálně tak dvojnásobnou snahu, než by byl musel za normálních okolností, kdyby nebyl unavený. Občas mu tedy nějaký ten kámen podklouzl. Párkrát málem spadl, ale naštěstí se dokázal zachytit a udržet se na skále. Byla to velká dřina. Po dlouhé době se vyškrábal až na vrchol. Tam se rozplácl na zem a oddechoval se zavřenýma očima. Musel si chvíli odpočinout. Byl to pro jeho tělo záhul.
Schopnost lovu
Když se vyškrábal na tlapy a tudíž otevřel oči, Mistr na něj zíral a v tlamě držel nějakého opeřence, u tlap měl cosi jako lasici a nějaké hlodavce. Xander pochopil, že tohle by měl ulovit. Zároveň s tím se prostředí změnilo a oni už nebyli na skále, nýbrž v lese. Normální les, hezké, pomyslel si a Hned se vydal pátrat po tom, co měl Mistrovi přinést. Nejdříve se podíval kolem sebe, jestli neuvidí pohyb, pak zavětřil do vzduchu, jestli neucítí pach kořisti, kterou by měl ulovit. Nic hnedka necítil, to se dalo čekat a tak se pomalými kroky vydal do hloubi lesa pátrat po úlovcích. Došel k mokřadům, kde se pohybovalo několik živočichů. Jeho však zajímali pouze ptáci a hlodavci, které očekával, že by mohl zde najít. Lehl si do trávy poblíž jezírka a sledoval okolí. Když se stal nehybným, objevili se ptáci schovaní v rákosí. Chvíli je pozoroval. Zkoumal a vymýšlel taktiku. Pomalu se začal plížit k rákosí. Vždycky jenom kousek a stát, kousek a stát a tak pořád dokola, až se dostal do vody. Když byl blízko, vyrazil a ptáci se dali okamžitě na úprk. Však se mu podařilo po jednom z nich skočit a zachytit ho do zubů a společně i s ním spadl do vody. Však nepoštěl. S kořistí se vyškrábal na břeh a pojistil si, aby mu opeřenec nefrnkl. Na břehu si všiml několika myších děr. Zřejmě to byla krysí doupata. Xander se otřepal a pak každé z nich očichal. Tam, kde nabyl dojmu, že se ukrývá kořist, začal hrabat a díru zvětšovat. Údery mohutných tlap brzy vytvořily kráter, avšak krysa uprchla Xanderovi jinou z děr. Všiml si toho a ihned se pustil za ní. Krysa zamířila do lesa a on běžel ji běžel v patách. Několikrát mu uskočila a dokonce i vyběhla na strom, kde však nebyla tak mrštná a rychlá, jak by měla, aby Xanderovi unikla a tudíž to byla její chyba. Xander ji chňapl ještě na kmeni. Možná měla zkusit uprchnout do jiné z děr, ale to by jen oddálila, že ji Xander nakonec dostal. Vzal krysu a odnesl ji k ptáku. Pak je oba vzal do tlamy a šel hledat tu lasicovytou šelmu. Tu se mu podařilo najít až u skal. A navíc až v podvečer, kdy šelmy tohoto druhu vylézají z úkrytu, kde přes den spí. Jenomže ulovit takovou kunu nebylo vůbec snadné. Byla rychlá a uměla kousat. Takže několikrát se jenom mihla kolem Xandera a proklouzla mu pod břichem mezi tlapama. Na strom uměla vyšplhat mnohem svižněji, než krysa. Už toho začínal mít vážně dost, když tu se objevil Mistr a les se změnil v místnost Svatyně. Xander měl u svých nohou pouze opeřence a krysu. Lasici se mu ulovit nepodařilo, nicméně prokázal dostatečnou chytrost při lovu těchto druhů zvířat, že to hnědošedému vlku nejspíš stačilo. Vlk pokýval hlavou a kořist zmizela stejně jako prostředí před okamžikem.
Xander se cítil unavený, ale také silnější. Poklonil se Mistrovi: "Děkuji, Mistře. Bylo mi velkou ctí, Vás poznat." Mistr mu poklonu opětoval mírným pokývnutím hlavy a ukázal na Xandera tlapou. Bylo jasné co chce. Mince. A tak mu je Xander dal. Úplně všechny, co u sebe měl...

...Po té, co zaplatil, mohl s klidem a namoženými svaly odejít ze Svatyně. Doufal, že venku najde Cinder. A taky že ano. Objevila se stejně tak náhle, jako když se vytratila. Všiml si, že i ona byla unavená. Usmál se na ni. "Všechno v pořádku? Viděla jsi Mistra, že?" Byl si jistý, že ano. Bylo asi očekávatelné, že ve Svatyni je každý sám za sebe a nemůže čekat pomoc druhých, proto asi kouzlem byli od sebe odtrženi, ačkoliv byli stále blízko sebe. Nedivil by se ani tomu, kdyby Mistr byl současně před Xanderem i Cinder.
"Měli bychom si odpočinout, ale tady... je to sice zajímavé místo, nicméně bych se tu v bezpečí necítil, pojďme raději na nějaké místo, které není tak zamlžené a spletité." Navrhl unaveným hlasem a pak se vydal pomalými kroky pryč z této džungle.

>>> Ovocný lesík

Schváleno

potvrzuji: dvojička >>>----------------> Cinder & Xander :3

"Anebo spíš on měl málem mě." Zasmál se taky a olíznutí ji bezostyšně oplatil. A ne jednou, ale pěkně ji olízal tlamičku, jako by byla jeho. I on se rozhlédl kolem sebe. Ale pravdou bylo, že toho moc daleko vidět nebylo. Výhledu zabraňovala nejenom všudypřítomná mlha, ale také mnoho spletitých větví. Skoro se i zdálo, jako by zde zima nevládla. Tím, jak to v tomhle lese, nebo spíše džungli, bylo všechno husté, ani tady kromě zimy a studeného vzduchu, nebylo tolik sněhu, jako třeba v tom lese předešlém. "V létě tady musí být poměrně živo, řekl bych." A určitě se to tady bude hemžit všemožným hmyzem a kdo ví čím vším.
Zavětřil, ale ve vzduchu nic necítil, musel by čenichat u země, pokud tedy Solf a Taylor šli po ní. Ale věřil, že Svatyně by se mohla nacházet blízko a v nějakém takovém prostředí by skutečně mohla být umístěna. "Jo, budeme hledat a najdeme ji. Neměla by už být daleko, ne?" Tak nějak tušil, že by na Svatyni mohli narazit za krátko. "To ano, záhadná je. Spíš bych ji čekal jinde, ale... je spousta míst, které jsem neprozkoumal, takže proč by nemohla být zde." Uzavřel to a rozešel se za Cinder.
Snažil se, aby ji neztratil a zároveň se soustředil na to, aby mu tlapy nesklouzly a nebo aby mu někde nezapadly mezi kameny či kořeny. Uvažoval, jestli by nebylo bezpečnější putovat po těch větvích. Naštěstí Cinder dobře cítil a slyšel, takže se nebál, že by mu unikla a šli oba celkem pomalu.
Netrvalo to dlouho a skutečně Xander postřehl, že okolí se trochu změnilo. Najednou, jako by kolem nich bylo mnohem víc kamenů.

>>> Svatyně

Les u Mostu >>>

Běžel za ní a stromy kolem míjel, snažíc se do některého nenarazit. Místy byly blíž, ale povětšinou byly od sebe dost daleko, takže kolize nehrozila s nijak velkým rizikem. A jak se blížili konci lesa, stromy začaly nabírat trochu odlišného charakteru. Objevovalo se tady více keřů, které teď sice byly holé, nebo povětšinou holé, ale v létě a na jaře musely být olistěné a tvořit tak hustší porost.
Zpomalil, neboť kolem nich se rozprostřela mlha. Stromy tady rostly mnohem blíže k sobě a jejich kořeny byly více spletité a rozložité do prostoru. Cinder najednou uskočila do strany, patrně zkoušela jeho předešlou taktiku. Xander zabrzdil, právě včas, aby se vyhnul kolizi s jedním větším z kořenů, který vystupoval ze zamlženého podloží.
"Huf!" Vyštěkl. Zadek mu skoro nadskočil, jak to zastavení bylo náhlé. Udýchaně se podíval po Cinder, která byla jenom kousek od něj. "A mám tě." Zazubil se na ni a přiskočil k ní, aby ji objal svýma tlapama.
"Kde to jsme? Neztratili jsme stopu?" Jasně, že věděl, že to neví ani jeden, ale tohle místo bylo neobvyklé. "Vypadá to jako... džungle?" Tak by to asi nazval. Nikdy však nebyl v džungli subtropického pásma, takže netušil, jestli tohle může nazvat nějak tak. Střihl uchem k Cin. "A kudy teď?" Když se rozhlédl kolem sebe, les vypadal všemi směry stejný. Jeden by tady snadno zabloudil.