Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Svou pozornost nyní na chvíli upíral ke stromu, pod nímž se tak hezky vyvalil. Snažil se ho vnímat celou svou myslí a snad i duší. Copak asi vyprávíš, hm? Moc dobře tě neslyším, ale je mi jasné, že kdybych tě slyšel jasně, nebylo by to v mých uších, ale někde tady uvnitř mne, že? Hádám správně, viď? promlouval ke stromu ve své mysli. Zaobíral se tím, jak je tenhle strom silný a pěkně vzrostlý. Musel vidět už mnoho zim, mnohonásobně více, než Xander, to bylo bez pochyby jasné.
PO té zase svou pozornost upřel zpátky k Cinder, když mluvila, tak ji sledoval a po chvilce se z lehu posadil. Protáhl se. I tato pauza mu přišla vhod, přeci jenom byli na cestě dlouho, mnohem déle, než po čas, který šli ve čtyřech. Vždyť museli jít z toho barevného lesa až do lesa, kde sídlila smečka Solfatary a Taylora a pak sem do tohohle lesa, ta pauza jim prostě přišla vhod.
Pokývl hlavou na srozuměnou. "Však ono to přijde. Neboj. Naučíš se to, stejně jako já se naučím poslouchat stromy." Mrkl očkem ke stromu na nějž předtím chvíli myslel, ale pak hned zase pohled stočil k hnědé vlčici. "To nevadí. Tak příště. Myslím, že budeme mít příležitostí asi dost, potkat další vlky a zkoumat jejich barvičky." Zazubil se. Sám přemýšlel, co všechno by mohl s nově získanou magií dokázat. Bude si s ní taky muset pohrát. Ovšem na to bude spousta a spousta času.
"Snad, ano. Bylo by fajn mít tady spojence. Přeci jenom, pořád to je pro nás cizí území, po němž se pohybujeme, ale taky náš domov, patrně." Museli se prostě seznámit nejen s územím, ale i s místními vlky. Bylo mu jasné, že čas toulek mohl být u konce a oni zůstanou uvězněni tady na ostrovech. Pořád měli ale možnost prozkoumat každičký píď země právě těchto ostrovů, nicméně, jednou se budou muset usadit. Někde tady, nějak ideálně pod nějakou smečkou, ale na to bylo taky ještě dost času, na rozmyšlenou s kým se spojí. Jak už bylo zmíněno, Xander nechtěl činit unáhlená rozhodnutí. Chtěl si to všechno v klidu prozkoumat.
Mohli by nakonec být dobří přátelé? Možná, ale to všechno záleželo na každém z nich zvlášť.
Xandera vytrhla z rychlé úvahy, nad setkáním, Cindeřina reakce. Totiž, spíše přesněji akce. Vlčice se rozběhla lesem, jenom jí od tlapek odletoval sníh. Cože to udělala? Ona na mně vyplázla jazyk? No počkej! Zamračil se hravě a rozběhl se za ní. Samozřejmě, že slyšel i tu větu předtím, a možná to bylo i díky ní, možná díky magii a možná díky obojímu, ale bylo to tak a lesy se mu líbily, stejně jako krásný výhled z hor a čerstvý horský vzduch.
Běžel za vlčicí a za chvíli už se k ní blížil.

>>> Mlžná džungle

Brzy už se skryli pod korunami stromů, poměrně světlého, lesa. Na první pohled se mu les zamlouval. Stromy, jako by k němu promlouvali, ačkoliv on netušil, co říkají. Bral to, jako takový pocit, že k němu mluví. Líbilo se mu to a přikládal to své nově získané magii.
Pohlédl na Cinder, která se zdála být zahloubána sama do seb. Ale patrně jen přemýšlela o situaci, která je potkala. A jak se ukázalo, bylo tomu skutečně tak.
Tiše se uchetl. No jo, asi si oddechl, že už nemusí čelit naší přítomnosti. Patrně z toho setkání moc nadšený nebyl. Ovšem, že byl vlastně do toho vhozen jako zajíc do jezera, to nemohl Xander vědět. "No jo... všiml." Dejme tomu. Ano, díval se za nimi, když odcházeli, avšak až tak detailně ho nezkoumal. Neměl k tomu potřebné důvody. Ale Cinder ten vlk očividně zaujal, takže si musela všimnout i takových detailů, na kterých Xanderovi prámalo záleželo. Věřil však, že si Taylor oddechl, když už nemusel čelit setkání, které mu, možná bylo dost proti srsti. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Xanderovi by fakt nevadilo, nebýt toho, pro něj, povýšeneckého chování, které tak neúprosně drnkalo na Xanderovu strunku nervů.
"Hele, mě nevadí, když tě nějaký další vlk zajímá. Chápu to a nejsem zase až takový žárlivec, který by se zajíkal svým egem. Jo, byl pro tebe zajímavý. Takže, nemusíš se omlouvat. Omluvy není potřeba. Klidně ho můžeme probírat." Zazubil se na ni, ale bylo možná trochu znát, určité množství hněvu. Hněvu, nikoliv žárlivosti - takže by mohly barvičky prozradit, že se skutečně nejedná o žárlivost. Ale proč by se Xander hněval? Nehněval se na Cinder, prostě jenom na tu situaci
Raději upřel pozornost na zbytek informací z její věty. "Jeho chladnost, vskutku, byla až děsivá. No jo. Možná to ve mně rozdmýchávalo ten žár." Asi to byla pravda. "A ty myslíš, že je ve skutečnosti jiný a dokáže nás přijmout? Někdy... v budoucnu?" Střihl uchem k Cin. "Co ti u něj řekly barvy?" To by ho zajímalo. Věděl, že je ještě neumí číst tak dokonale, ale, určitě už měla nějaké to základní povědomí. Možná.
Souhlasil. "Nemyslím si, že to setkání bylo až tak hrozné. Bylo krátké. Díky té bariéře, která mezi námi stála. Jak jsem už řekl. Nebo jsem to ještě neřekl? Nesoudím vlky hned podle prvního dojmu. Zkrátka věřím, že každý může mít blbou a slabou chvilku, nebo se může jevit jinak, než jaký ve skutečnosti je. Připouštím, že věřím, že i Taylor může být jíný, než jak se nám ukázal. Každopádně tebe fascinoval a mě rozpaloval do běla." Na ta slova se musel, ať už chtěl nebo ne zasmát. "Jo, sralo mě to. Ale i přes to věřím, že další setkání už může být jiné." Nebránil se dalšímu střetu. Nejspíš to bylo tak nějak jak řekla Cinder. Ona ani Taylor nejspíše neměli ponětí, že se střetnou v tu chvíli, kdy se tak stalo.
Upřímně? Nechtěl se jim ploužit v patách, ale na druhou stranu potřebovali jít podle stop, takže odpověděl: "Chvíli si odpočineme a pak je můžeme stopovat." Zazubil se na ni a kecl si do sněhu pod jeden ze stromů.
"Jo, mě se to taky líbí. Miluji lesy!" Zazubil se a sledoval, co udělá jeho hnědá 'družka'.

Dračí průsmyk (Luka) >>>

Xander upřel do Taylora svůj ohnivý pohled, když pronesl tu větu. Věta, která možná měla být osvobozující, nicméně takovou nebyla. Alespoň ne v okamžik, kdy dolehla k uším Xandera. Že nechce soudit? Ale soudí. Unáhleně. Možná se lehce ušklíbl. Bylo to v reakci na to soudění. Pak pozvedl hlavu se slovy: "Mýlíš se." Nešlo o to, že by Xanderovi vadilo, že tady Taylor je. Ne, nevadila mu jeho přitomnost, pouze to, jak působil. Stačilo málo, velmi málo, ale ani to málo neudělal. Nicméně, Xander ho k tomu nutit nehodlal. Nikoho nechtěl nikdy k ničemu nutit. Takže ani teď. Ne, nehodlal mu vykat ani nic takového. Nehodlal se ani povyšovat, ale ani ponižovat. Byl prostě takový, jaký byl. A oplácel stejnou, nebo alespoň podobnou měnou. "Není to tak, že bys nebyl vítaný u Xandera Bloodmoona Virentema z rodů Luce di Bônta a Guardiano Nell'Ombra" řekl náhle, "jen nemá o čem se bavit s mlčenlivým vlkem." Byla to svým způsobem pravda. Nepadli si do oka, ale to neznamenalo, že by spolu nemohli vycházet. Nicméně Xander prostě neměl potřebu se předvádět, až na tadyhle poslední svou větu, protože přeze všechen ten chlad, který tak nuceně držel, byl stále ohnivým vlkem. Ano, nechal se svést a přeci jenom si tím rýpnul, už jen z principu, jakým způsobem to Taylor podal, takovým mu Xander vrátil odpověď. Teď by asi pohodil rameny, opřel se o zeď a potáhl by z cigára, kdyby byl člověk...
Podíval se na Solf, jeho pohled změkl a věnoval ji úsměv s chápavým pohledem. "V pohodě, nemusíš se omlouvat. Buď silná a neztrácej hlavu. Jsi stejně dobrá jako všichni o nichž si myslíš, že jsou snad lepší než ty. To mi věř." Potřebovala někdy taky podporu, ne jenom shazování, takže ji ji rád poskytl. "Doufám, že ano." byla reakce na touhu se znovu setkat.
Nechal je jít. Držet je nemohl, To bylo jasné. Takže se jen díval, jak Solf a Taylor se jim vzdalují v závějích sněhu. Před nimi byla planina. Luka.
Dál se brodili sněhem ve šlépejích jejich průvodců. "A co ty, jsi v pohodě?" Zeptal se Cinder. Když už byli dávno osamělí, začala se vracet Xanderovi jeho mluvnost. "Nebylo to o tom, že by mi vadil Taylor jako takový," začal. "Jenom nesnáším povýšenost." Řekl to trochu skrze zuby. "Ale chápu, že někdo prostě takový být může." Zabodl pohled do bílé dálky. Někde vepředu se rýsoval les, k němuž mířili oni i stopy. "Neměli jsme však tolik času se lépe poznat. Třeba někdy příště." Nicméně ani potom nebude chtít hrát blbce. Švihl ohonem. Ještě, že neuměl číst mysl druhých, asi by ho naštvalo, že ho někdo, cizí vídí jako, koho, děvkaře? Jestli ano, smutné, protože vlastně on takový nebyl, no ale vykládejte to někomu, kdo si utváří unáhlené závěry. Navíc na základě čeho? Na základě, že potká někoho, kdo je na území Mois Grisu kolik, čtyři dny a potká tři samice? Huh...? Ještě, že to Xander netušil.
Les se blížil a konečně už jim byl na dosah. To Xanderovu pozornost zaujalo. "Hele, další les." Nahodil zaujatý výraz a zkoumavě pohlédl na Cin.

Němé údolí (přes Severní hory) >>>

Tentokrát zamířili k těm druhým horám, takže Xander si je mohl prohlédnout. Alespoň některé kopce. Do vyšších úrovní nestoupali a Xander se nechával - více méně vést Taylorem, protože podle informací, které měl, byl snad jediný ze skupinky, kdo přesně věděl, kde Svatyni hledat a kam tedy toto seskupení vlků směřovalo.
Nakonec z hor sešli dolů do jakéhosi průsmyku. Jistě, to byla asi nejrychlejší cesta a relativně bezpečná.
Xander si nepřipadal, jako podřadný vlk, ale v jistém ohledu Taylorův postoj, jako by právě tohle dával najevo. Třeba to tak cítil pouze Xander a TAylor to tak nemyslel, možná tak působil nevědomky. Sice to nebylo řečeno slovy, avšak možná to tak měl druhý vžité natolik, že už o tom ani nepřemýšlel. Přišlo mu to normální, nebo možná ani nechtěl měnit zvyky. Bylo to něco, nad co by se měl Xander povznést a v jisté míře nad tím povznesen byl. Pomáhala mu v tom právě jeho nezvyklá zamlklost.
Cinder kráčela vedle Xandera jako pravá dáma. Bylo na ni vidět, že je už opravdu klidná a nic nepředstírá, pokud se mělo jednat o tu rozmrzelost, kterou cítila předtím, tak nyní byla ta tam a zdálo se, že setkání si užívá, paradoxně, mnohem víc, než samotný Xander. Ne, že by mu to vadilo. Xander nebyl ten typ vlka, kterému by vadilo, že se vlci, na nichž mu záleží baví. Ať už se to komukoliv mohlo jevit jakkoliv.
Pohlédl na Solfataru, nic neříkal, jenom sledoval, jak se cítí. Zdálo se mu, že je opravdu spokojená, což Xandera těšilo. Na druhou stranu, moc nerozumněl tomu, proč si vybrala zrovna Taylora. Ale bylo normální, že nerozumněl jejich spojení, nicméně teď už více chápal, co dokáže magie Mois Grisu. Nic však neříkal. Stále platilo to, že se do vztahů druhých vlků míchat nechtěl. To byla věc, kterou by nikdy neudělal. Nebyla to jeho starost. Jen doufal, že ji modrobílý vlk neublíží, nezničí její nitro, to bylo všechno, o co mu šlo, když zmínil tu větu u představování, kterou si Taylor mohl vyložit jako rýpání, ale ve skutečnosti to nebyl Xanderův záměr ani styl. On nebyl ten, který se snaží vlky vyprovokovat. Spíš naopak.
Všimla si jeho zamlklosti. Aby taky ne. Vždyť ho znala, jako vlka, co poví i to, nad čím jenom přemýšlí a nyní mlčel jako hrob. "Hm, vlastně ani ne. Všechno je v cajku." řekl, a v podstatě to zase až taková nepravda nebyla. Jediné z čeho byl fakt nesvůj bylo chování toho samce. Trochu to Xandera dráždilo, ale prostě to nedával na sobě znát jinak, než-li mlčením. Nebyl totiž idiot, aby se pouštěl do sporů, které vlastně nemusely proběhnout. Také měl nějaké způsoby, neboť ani on nebyl, svým způsobem, neurozeným vlkem. Jasně, nebyl král, ani nic podobného, byl však královský strážce hor, jen to nepotřeboval dávat na obdiv. Tady byl prostě obyčejný. Na čenichu se mu objevil úsměv. Spíš tedy nečitelný úšklebek. Nasadil tvrdý a hrdý výraz.
Jak málo stačilo k tomu, aby se vlk zmýlil ve svém úsudku. Tady bylo zřejmé, tedy pouze pro pozorovatele, jak unáhlené závěry vedly k mylným domněnkám. Myslel-li si modrobílý vlk, že hnědý tak hluboce žárlí na zájem vlčice o modrobílého, byl jeho závěr právě tak nepřesný, jak jenom unáhlené závěry bývají. Xander totiž nebyl takový proto, že by se zajíkal žárlivostí, nýbrž v něm bojoval zcela úplně jiný živel. Jistě, nebylo mu to extra příjemné, ale dokázal se nad to povznést. Problém, který Xander měl, byl jenom jeho vlastní. Týkal se jeho ega, stejně tak jakož i modrobílý, měl to své ego, a i když si možná myslel, že ho nemá, měl ho, tak i Xander měl své mouchy. A i on je dokázal zakrýt. Vlastně by měl být modrobílý rád, že ho Xander neobtěžuje konverzací, na niž by modrobílý možná stejně shlížel svrchu.
Chtěl si povídat. Chtěl slyšet, že se Solfataře podařilo to, co chtěla. Ale nezeptal se. Mezi ní a ním totiž ležel neviditelný štít, který mohla prolomit pouze ona, protože on ho respektoval. Po nekonečně dlouhém tichu, snad Solf našla skulinku v tom štítu a zeptala se.
Xander se na ni podíval a věnoval ji úsměv. "Za sebe mohu říci, že je moudré vylepšit všechny schopnosti. Vzhledem k tomu, že po přenesení sem na ostrovy jsme všichni zesláblí, je to ta nejlepší možnost. Je důležité být schopný ochránit ty, na kterých nám záleží." Odpověděl. Co by chtěl nejvíc? Tak od každého něco, neměl přesně dané, co chce nejvíc. Alespoň ne teď a spíš se držel svého názoru. Věděl, že bude klidnější, když bude schopnější a nebude jako vlče, které zrovna dospělo. Rád by získal zpět to, o co přišel. A teď měl, min. dvě vlčice, na kterých mu záleželo. Jedna měla svého ochránce a druhá ho nejspíš ani nepotřebovala, ale bylo by fajn, kdyby měla možnost, že za ní někdo takový stát bude. A on si přál, aby to byl právě on.
Průsmyk, kterým procházeli, mohl na některé vlky působit až úzkostně, ale Xander byl zvyklý. Vlci museli dávat pozor na sesuvy sněhu a kamení, které se občas průsmykem ozvaly. Xander možná nebyl král a vůdce, ale za to byl skvělým průvodcem a strážcem hor, takže věděl na co si kde dávat pozor a i když nechával cestu určovat Taylorovi, neboť on sám nevěděl, kam jdou, pokud šlo o to, kam šlápnout a kam ne, tak to byl on, kdo je nejednou upozornil na možné nebezpečí.
Po té, co řekla svůj názor i Cinder, se Xander zeptal Solfatary také: "A ty máš jasno v čem bys chtěla být lepší, než jsi teď?".

>>> Les u Mostu (přes Luka)

Les Alf (přes Furijské hory) >>>

Xander se nesnažil Taylora hodnotit a řadit do nějaké škatulky, stejně jako to nedělal u Solf ani i Cinder. Prostě tak byl vychován a nerad by udelal tak velkou chybu v úsudku, které by později mohl trpce litovat. Cítil, že Vlk před ním si rozhodně drží před sebou bariéru, kterou jenom tak někdo nepronikne. Ne, že by zrovna teď Xander chtěl. Jemu záleželo na tom, aby Solfatara byla šťastná a bude-li to s tímto vlkem, tak proč ne. Neočekával, že Taylor bude kamarád. Už jenom z principu to nemohlo takto fungovat. Proto se Xander ani nesnažil se s ním zkamarádit. Nebyl zvyklý dostávat se pod kůži někomu, kdo o to nestál, nebo alespoň tak to dával najevo i když uvnitř to mohl mít jinak.
Cinder pochválila vlkův kožich. Všiml si, jak si Taylora prohlíží. Nejspíš si i ona všimla, že plášť a vlk jsou si podobní, o tom nepochyboval. Ale zdálo se mu, že ho obdivuje nějak moc. A ano, trochu ho to píchlo u srdce, ale nedával na sobě nic znát. Vůbec nic. I on dokázal, pokud chtěl, tvářit se chladně a nezaujatě. Konec konců, výcvik v horách mu dal hodně. Po té, co se představili, Xander se nepředstavil celým jménem, neboť ne, že by na ně nebyl hrdý, ale patrně by vlku stejně nic neřeklo a on nechtěl působit jako povýšenecký tulák, který si o sobě myslí, bůh ví co. Taylor byl ve smečce, stejně jako Solfatara. Tady byl Xander prostě jenom Xander. Byl tulák a dokud nebude mít relevantní místo ve smečce, není nutné říkat o sobě víc.
Jemné doteky Cinder samozřejmě vnímal. To ne, že ne a trochu ho uklidňovaly, avšak jeho chovaní, bylo cestou úplně odlišné, než jak ho Cinder stačila poznat.
Cestou přes hory, Xander více méně mlčel. Ačkoliv jindy by byl úpovídaný, nyní, jako by se stáhl do sebe a jenom naslouchal, tomu, co říkají druzí. Věnoval se horám, přes které už podruhé šel. I když se zdály malé a méně nebezpečné, v zimě mohly nebezpečí ukrývat pod sněhem, takže byl stejně všímavý, jako by hledal a hlídal, kde by mohla cesta se stát nebezpečnou, aby se nebezpečnou nestala. Byl tak zvyklý. Hory byly jeho domov.
Stejně jako Cinder, i jeho zajímalo, jak to ve Svatyni vypadá, však odpověď byla strohá, nicméně stačila. Takže jenom kývl hlavou a mlčky dál sledoval bedlivě terén.
Dorazili do údolí, kde se nacházelo jezero, kde nakonec našli své duše se Solf. Xander stále mlčel, tedy, pokud nebyl na něco tázán, to samozřejmě odpověděl. A ačkoliv působil stejně ledově a nezaujatě jako modrobílý, uvnitř klidný nebyl. Spíš mu v hlavě výřily myšlenky, hned co sešli z kopců. Těžko ale říci, co přesně mu vadilo a jakým způsobem. Před Cinder se ani nic skrývat nesnažil, to spíš před druhým samcem, jako by ani Xander nechtěl, aby ho druhý prohlédl.

>>> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

"Bylo by to opravdu nemoudré, kdyby byla smečka lehkovážná, vůči možným rizikům, které hrozí, když máš skvělé území." Tak to prostě bylo. Ale také musela umět zvážit, zda by jedinec, který se ochomýtá okolo, nemohl být přínosem pro celou smečku. To byl taky fakt. Někdy smečka mohla zaniknout jenom proto, že neměla dostatek schopných členů. Protože dobrá smečka nezávisela na silných Alfách, ale především na kombinaci schopných alf a silných členů smečky. A to neznamenalo, že se smečka musí skládat z hromotluků, ale naopak z vlků schopných v mnoha dovednostech, aby každý člen mohl být něčím přínosný a prospěšný. O tomhle byl Xander přesvědčený.
Střihl uchem a podíval se na Cin ve chvíli, kdy mu na čumáku přistál její hebký jazyk. Zachichotal se. "Počkej, počkej, co tím myslíš?" zeptal se s hravou jiskrou v očích. "jako... můj čumák?" Zazubil se na ni v úsměvu a aby neřekla, tak i on ji opětoval olíznutí. "Ale ani tvůj čumák není vůbec, ale vůbec špatná. Vlastně je taky dost lákavý." Lišácky na ni pohlédl a zaútočil na její tlamu svým jazykem.
Chvíli takto blbli, než se dvojice vlků přiblížila na tolik, aby byl Xander schopný rozpoznat, že se jedná skutečně o Solf a jejího partnera. Čili, mrkl na Cinder a kývl, aby jim šli naproti. Naposledy se viděli před dvěma třemi dny. Nějak začínal ztrácet přehled a sžíval se s prostředím, do nějž byl uvržen.
Jak se blížili, Xander mohl jasně vidět, že Solfatara cítí úplně jinak, než jak ji potkal u jezera. Vypadala, zkrátka, jinak, tak uvolněně a spokojeně, řekl by. Takže z toho usoudil, že to, co ji opravdu trápilo a kvůli čemu byla tak smutná a zoufalá, se podařilo vyřešit. To stačil za těch pár vteřin vydedukovat, aniž by se ji na to musel ptát. Usmál se a kývl. "Taky tě zase rád vidím. Zdá se, že je vše všechno tak jak má být a to jsem vážně rád." Věnoval Solf upřímný úsměv. Po té sjel pohledem z její tváře na její záda a prohlížel si plášť, který na sobě nyní měla. Zajímavý doplněk. K ní by se hodil v temně fialové, možná se zlatým, nebo v temně červené, také se zlatým. Jenom tak mu problesklo hlavou. Patrně však plášť patřil jejímu partnerovi, neboť byl i takový větší a barevně ladil spíše k vlkovi. Ten stál mlčky jenom s výrazel ledové sochy. Xander cítil, že tenhle vlk rozhodně vřelým přístupem jenom tak nehýří.
"Jasně, do Svatyně rozhodně chceme jít." Ano a rozhodně by sám bez své karamelky skořicové jít nechtěl. Xander se díval střídavě na Solf a střídavě na Taylora. Když byl představen, tak na pozdrav lehce kývl. Takovou drobnou úklonkou, přeci jenom nějaké to vychování měl. "Rád tě poznávám, pokud tedy budeš vždy Solf oporou za všech okolností." Věděl, že tenhle vlk byl jednou z příčin, proč se Solf cítila jako neschopné vlče, a přitom on sám moc dobře věděl, že to tak není. Solfatara nebyla vůbec neschopná, byla jenom přitlačena k zemi, aniž by ji někdo dokázal povzbudit. Možná se o to snažil, avšak tak, jak byl zvyklý, což však někomu pomoci může, ale někomu jinému to může, naopak, uškodit.
Ujal se tedy toho, že Cinder představí on, tako Solf představila Taylora. "To je Cinder. Ocitla se tady, stejně jako já a mnoho dalších vlků, mimo svou vůli. Jsme tady na ostrovech skoro stejně tak noví." Zatím neřekl nic dalšího víc, protože předpokládal, že pokud o to bude zájem, budou mít čas při putování do svatyně. Jestli si budou s Taylorem rozumnět? Težko soudit takhle zkrátka. Ale zdálo se, že Solfatara je s ním šťastná, a to Xandera uklidňovalo. Chtěl, aby našla to, co si přála a aby byla šˇastná a nemusela se cítit neustále jako to neschopné vlče, protože to byla skvělá vlčice, jenom potřebovala, aby ji nikdo neházel do škatulky, která ji nepřísluší.
"Nuže, půjdeme?" Zeptal se a čekal na případné reakce ostatních. Bylo to jednoduché. Buď půjdou všichni do Svatyně, nebo si půjde každá z dvojic po svých, tak či tak, Xander chtěl pokračovat někam dál.

>>> Němé údolí (přes Furijské hory)

Do hlavy Cinder skutečně Xander vidět nemohl, takže důvod jejího náhlého uspokojení a úsměvu, skutečně nemohl znát, nicméně mu to nevadilo a byl rád, že je jeho přítelkyně už v pořádku a zase taková jako dřív, tedy jak se mu to jevilo.
"Ano, v tomhle lese nyní žijí. Prý to není tak dlouho, co se sem přesunuli, ale nyní jsou tady," odpověděl ji hnědý vlk s pruhy a skvrnkami na otázku a upřesnil odpověd. "Každopádně ten spor, který je přinutil opustit bývalé území, bude pro nás tuláky asi trochu komplikovanější v tom, že pokud se nebudeme chtít přidat, měli bychom se držet stranou hranic." Upozornil na možné riziko napadení jejich maličkostí, které bylo tímto asi zvýšené, alespoň to byl důvod, proč měl Xander počkat tady v bezpečné zóně, pokud neměl touhu se připojit ke smečce. A to on, zatím, neměl. Každopádně cítil potřebu to zmínit i Cinder, aby byla v obraze.
"No jo, to je pravda. Zdejší lesy jsou prostě lákavé." Zazubil se na ni.
Když mu odpověděla, Podíval se k horám se slovy: "Tak jo." Pomalu vykročil, avšak nemusel udělat ani tolik kroků, aby opustil les zcela, však na okraji se zastavil, když si všiml dvou teček pohybujících se ze směru, kterým Xander s Cinder mířili. Zastříhal ušima a napnul zrak i nos. Tečky byli ještě daleko, ale blížili se k lesu.
"Někdo se sem blíží." zatím však nemohl určit, kdo to je.

Ostříží zrak >>>

Pobaveně se ušklíbl a pak zasmál, když řekla, že je přece z lesa. Však také byla. "No jo, no jo... dyť vím." Usmíval se a na drcnutí ji oplatil tím že ji líznul na tvář. "Jen nevím, jestli brusinky rostou všude. Spíš asi ne, ale co já horal mohu vědět, že jo?".
Konečně našel místo, kudy sem přišli přes hory a tedy věděl, kam má jít. Už byli blízko. Cinder se zdála, že je konečně klidná. Xander to nechtěl příliš pitvat, a tak se nechal uchlácholit jejím dojmem, který na něj působila, že je tedy Cin v pohodě.
Vstoupili do lesa a mířili k místu, kde se měli setkat. Už teď nasával do nosu pachy. Měl dojem, že tady Solf cítil, ale ten pach byl starší. Ne z tehdy, když sem přišli z té výpravy ze světa mrtvých. Čerstvější, ale ne tak čerstvý. Muselo to být někdy včera, co tudy šla.
"Jo, to je. Les, je to pěkný." na další část se zase uchechtl. "Jo, v horách. No, kdyby její smečka žila v horách, ale žijí tady v tom lese. Proto, asi nepůjdeme hlouběji. Nevím, jak by nás přijali, kdybychom se tam jenom ochomýtali." Což ho tedy přivedlo na myšlenku: "Takže minimálně dvě smečky, ne, počkej, spíš tři, tady jsou. Ta třetí, prý měla s touhle nějaký spor." vzpoměl si, co se dozvěděl. Ale víc nevěděl.
"Tady je její stopa. Tedy... no je to slabé, pod sněhem." V lese mohl cítit pachy přikryté jemnou vrstvou sněhu. Stopa vedla k místu, kde se rozešli. A odtud k okraji lesa. "Byla tady. Myslím, že někdy včera. Možná i předevčírem, ale to spíš ne." Snažil se to vyčíst. Stopovaní ve sněhu mu šlo, možná lépe, ale samozřejmě to mělo svá úskalí.
Když došli na okraj lesa, stopy už byly hůře čitelné, spíše jen mohl určit směr a taky to, že Solfatara nešla sama. "Myslím, že Solfatara s někým šla k támhle těm kopcům." Podíval se na Cinder. "Pravděpodobně se svým partnerem, ovšem to jenom hádám, že to byl on." Bylo jasné, že tady Xandera nenašla a tak šla někam pryč. "Můžeme jít za nimi nebo... nebo prostě jít si po svých." Vůbec netušil, kam šla. Tedy za jakým účelem, směr měl, ale to bylo všechno. V otevřené krajině byla sněhová pokrývka vyšší, než pod stromy. Solfatara se mohla taky brzy vrátit, ale taky nemusela.

Nejvyšší hora (přes Rokli) >>>

Jasně, že dál ji povede, to ani nemusel říkat. Jenom se na ni usmál. Nyní jim zbývalo sejít z hory. "Borůvky jsou skvělá volba. Jsou to zdravé modré bobule, ale pozor na jazyk." Zasmál se. Ano, borůvky uměly krásně barvit. Ale zase to z čumáku a jazyku šlo, poměrně, dobře dolů. Někdy to chvilku trvalo, ale když byl vlk opatrný, tak si ani tu tlamku neušpinil.
"Rozhodně musíš ochutnat brusinky. A maliny taky." přemýšlel. Sice vůbec netušil, jestli v tomhle čase ten Ovocný les bude kouzelný natolik, aby v něm to ovoce bylo. Ale předpokládal, že by tomu tak být mohlo.
"No a když ne, tak si dáme jablka, ty jsou taky dobrá a měly by být skoro po celý rok." Jo, to by měly.
Cesta jim ubíhala rychle a roklí nemuseli projít celou, stačilo jenom po okraji a dostali se na pláň. Dokonce se mohli projít po pláži, byť zasněžené.
Tady sice nikdy předtím nebyl, ale les, který před nimi ležel, byl určitě ten správný les, kde měl čekat. Tím si byl jistý, neboť voněl právě tak, jak měl a Xander neměl špatný orientační smysl, spíš naopak. Musel se umět orientovat v horách a to mu, zcela jistě pomáhalo i teď.
"Támhle ten les, to je on. Teď už bude stačit dojít na místo, kde jsme se rozloučili." Přikývl a vykročil k lesu. Už od počátku směřoval své kroky tak, aby les zároveň obcházeli, než do něj skutečně proniknou, protože jedině tak se dostanou na místo, kam chtěl.

>>> Les Alf

Sněžné tesáky (přes Červenou louku) >>>

Bylo zvláštní, když tenoučké vlákno pavučinky zmizelo v teleportu a upínalo se z něj ke Xanderovi. Cítil mírné napětí, jak to vlákno se natáhlo. No, na nic už dalšího nečekal a i on skočil do teleportu. Objevil se na druhé straně a ulevilo se mu, když se ocitli opět na louce s červeným kvítím, i když nyní byla louka spíše více méně posypaná sněhem. "Takže to funguje! Dostali jsme se na to samé místo, odkud jsme odešli. Já měl trochu obavy, kde nás to vyplivne." Uchechtl se. No, kdildě by se i mohlo stát, že by se objevili úplně někde jinde. Tento magický tunel mohl vést na různá místa, které se mezi sebou mohli střídat. Proč by to nemohlo být možné?
"A teď nás čeká zase ta hora. Hm..." Pohlédl na ni. Byla tady, ale... Je nějaká zamyšlená. Střihl uchem a potom došel k ní a otřel se hlavou o její tvář. "Myslím, že nemusíš mít starosti. Nikdo ti mě neukradne." Zazubil se a pak se rozhlédl. Rozhodně tady už pana Wu neviděl, alespon ne tam, kam jeho oči dohlédli. Za to se mohli vydat k hoře.
"Jaké ovoce máš nejraději?" Zeptal se ji, aby jim cesta ubíhala rychleji, ale také proto, že chtěl o ní vědět víc. "Já mám rád asi všechno ovoce, které je sladké a voňavé." Jo, to měl rád. Normálně na takové hrušky či jablka moc často nenarazil, ale bylo to dobré ovoce. "Třeba takové maliny. Ty jsou asi i lepší než lesní jahody. Jahody voní, voní hodně, ale sladší jsou maliny." Hodnotil drobné ovoce.
Mezi tím zdolávali horu. Naštěstí nemuseli vylézt až nahoru na vrchol a tak jako minule, šli po cestičce kolem vyhlídky. Tady se na chvíli zastavili, aby si odpočinuli. "Ale je odtud hezký výhled." poznamenal.

>>> Ostříží zrak

Hlásím se

Začarovaný les (přes Mlžné pláně) >>>

To nerozporoval. Takže s tím souhlasil. "Jaký klid tu bude, to se ještě uvidí. Zase je to tak hezké místo, že je možné, že bude plný ruchu, ale zatím jsme ani na nikoho nenarazili. Ovšem, souhlasím, že vosy by nám do doupětě tézt nemusely" Ani neuvažoval o tom, že by to doupě bylo jenom jednoho. Jako by bylo už teď jasné, že budou mít doupě společně. Ani mu to nepřišlo divné. Automaticky to bral, jako by to tak prostě mělo být a ne jinak.
"Ještě to budu muset prozkoumat, ale asi to tak bude. Je to zvláštní, vědomí, že ovládáš více druhů magických dovedností. Zřejmě jsou tyhle ostrovy mnohem více magií naskálé, než je obvyklé." řekl, protože tolik zážitků se mu za poslední týdny nestalo, jako zde na Mois Grisu. A ani doma neměl více, než-li jednu magii.
Všechny ty řeči a myšlenky mu přišly tak přirozené a spontánní, že to musela snad znamenat jediné, že už si ani nedovede představit, že by se tady po ostrovech toulal sám bez své skořicově karamelové princezny.
Zadíval se k horám, které je měli přenést na první ostrov. Tedy z jejich pohledu první, ve skutečnosti podle Mois Grisského řádu to byl ostrov číslo dvě. Čekala je mlžná pláň, která ale už nebyla tak nepříjemná, jako když jí procházeli prve. Xander si navíc mohl pomoci svou novou magií a prostě si Cinder k sobě připnout na pavučinku. Což bylo fajn, protože ji měl stále na dosah i když udělal někdo z nich krok vedle.
A tak netrvalo dlouho a stanuli u hor, do nichž stačilo se vyšplhat. Museli najít správnou cestu, což jim sice nějaký ten čas zabralo, ale nakonec i ten záhadný portál našli.
"Slib je slib a taky mě zajímá, jestli se jí podařilo vyřešit to, co ji trápilo. Snad ano." řekl upřímně. Už se těšil, až tam budou, ale mnohem víc se těšil na ovocný les. Les který byl jeho prvním a pak v něm strávil i nějaký ten čas v říši mrtvých. Ten les, jako by se mu omotal kolem tlapek.
Pohlédl na Cinder a s úsměvem na tváři ji nechal vstoupit do teleportu jako první se slovy, "dáma má přednost." I když kdo ví, jestli to neměl být on, kdo měl jít první. Každopádně, nehodlal ji tady ztratit. To už prostě nechtěl.

>>> Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

Vážně to bylo krásné místo, takže s jejím návrhem ani nemusel nesouhlasit, protože se mu tohle místo líbilo, pravděpodobně, stejně tak jako i Cin. "To je fakt. Pozor si musí vlk dávat všude, třeba aby jenom nešlápl do... ehm... nějaké ďoury." Chtěl říci něco jiného, tedy aby vlk nešlápl do toho hnědého, co z něj též občas vypadává, ale přišlo mu to neslušné a tak to nahradil rychle tím, co ho napadlo jako druhé.
"Ale jo, tady se mi fakt líbí. Musím uznat, že tyhle ostrovy mají fakticky suprový místa. Mě se líbilo i v tom ovocném lese. To mi připomíná, že ti ho budu muset ukázat. To každopádně." Olízl si nos. V tom lese totiž bylo tolik ovoce, ňam, že si každý musel najít něco na chuť.
"To je dobrý nápad. Nějaký úkryt by byl skvělý. Jen to ještě musíme prozkoumat." Aby se tady neukrývala nějaká ta hrozba.
Rozhlédl se kolem, ale na tváři měl stále spokojený výraz. No, když se stalo to s tou větví a listím, Byl překvapený. Vážně jsem to udělal já? Nebo si se mnou hraje nějaká místní magie? Uvažoval, protože to mohlo být tak i tak, že ano. PO její otázce k ní obrátil pohled s výrazem: "Já nevím, ale asi ano." Pousmál se. "Jsem si jen pomyslel, jaké by to bylo, kdyby ten les byl víc olistěný no a, pak se stalo tohle. Takže jestli si se mnou nepohrává nějaká zdejší magie lesa, tak, asi ano, já." Bylo to pro něj překvapení. Věděl, že to bude muset ještě vyzkoušet.
"Pojď, projdeme si tenhle les." Navrhl a vykročil vpřed. Každý kousek, kam jeho tlapa vstoupila, jej fascinoval. "Fakt je to tu hezké. Tady by se asi líbilo i vlčatům." Vypustil z tlamy, aniž by to bylo promyšlené. Prostě mu to tak připadalo, že tady bylo hezky. Koruny stromu je dostatečně chránili před sněhem, který padal z oblohy, dokonce mnohem lépe, než Zlatý les. Kdyby se schovali předtím tady, ani by je ta bouře tak nezasáhla. Ale kdo ví. Xander často na něco užasle poukázal. Jako třeba na některé keře, které mu přišly legrační, ale krásné, nebo na strom, který měl tak neobvyklou barvu, že o jeho pozornost nemusel ani dlouho bojovat, aby si ho Xander všiml. "Sem se ještě musíme vrátit! To je jasné." řekl náhle, pak se podíval na Cinder. "Měli bychom se ale teď vrátit k lesu, kde jsem slíbil Solfataře, že počkám. Takže... půjdete se mnou madam, karamelová?" Bylo na něm jasně vidět, že to chce. Chce, aby šla s ním.
Po jejím vyjádření se rozhodl zamířit k okraji lesa, který byl vidět, protože se tím procházením lesa dostali až na druhý konec a taky byly vidět hory, kde se nacházel portál, kam jejich kroky měli směřovat

>>> Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Tichá zátoka >>>

Zdálo se snad i, že je to k lesu táhlo víc, protože oba šlápli do kroku a les se chvatem blížil. "Tebe naštvanou opravdu, ale jako fakt, neznám, ale určitě bys byla roztomilá i takto naštvaná." Oponoval ji, ačkoliv by nechtěl být ten, kdo ji skutečně naštve. Mrkl na ni a bylo znát, že to bere v legraci. Tak ono každý, když se hněvá, nemůže působit mile, jinak by to naštvání bylo tak trochu kontraproduktivní, ne-li nemožné. Přesto to řekl, pač v tuto chvíli mu připadala roztomilá na všechny způsoby.
Jak se blížili, zjišťovali, že les hraje doslova všemi barvami. "Páni, tak takhle barevné stromy jsem tedy ještě neviděl." Líbily se mu. Xander se zastavil a prohlížel si koruny stromů, které byli kolem nich, když vstoupili do lesa. "Co nás tady asi může potkat?" Mohlo to být cokoliv. Cítil se tady však dobře. Strach nepociťoval a stromy, jako by k němu promlouvaly, akorát, že jim nerozumněl. A přesto, že nerozumněl, měl pocit, že je slyší, nebo jenom vnímá. "To je zvláštní, jako by ty stromy něco říkaly, ale co? Chm, asi už mi straší ve věži." Uchetl se. Nicméně z ničeho nic se zadíval na jednu z blízkých větví a ta obrašila barevným listím. Skoro jako by se dívali na zrychlené záběry několikadenního růstu, sesumírované do pár vteřinového záznamu. Byla to Xanderova magie, aniž by si to uvědomil, podpořil růst listí na té jedné větvi, na kterou se díval. "He?"

Musel se usmívat, jako sluníčko v tom zimním čase, když zrovna má nevětší moc. Kdy je nebe modré a sníh dostává lesklou a kluzkou formu. "Tak dobře, jsem roztomilý. Ale počkej, až mě někdo naštve." Zazubil se. Nemyslel to na ni. Prostě obecně. Teď v tuto chvíli možná působil jako cukrová tyčka, ale uměl být i jiný. Všechno to záviselo od toho, jak se kdo k němu choval. Ale to asi skoro u každého bylo tak. Nebo možná u některých to nebylo tak výrazné. Někteří vlci si dokázali zachovat klid, jiní byli zase výbojní a vybuchli při každé maličkosti, která vlastně ani nebyla důvodem k výbuchu. Někteří to měli tak i tak nebo měli dostatek klidu na to, vybruslit ze situace jako moudří vlci.
"No, nemysli si, taky jsi docela roztomilý karamel." Olízl si čumák, při představě sladkého hnědozlatavého cukru projitého ohněm. Moje karamelka, ňam. jemně se zase zakousl do jejího lokte a cítil, jak mu žužlá ucho, čemuž se musel smát.
Po té se už napřímil a pohlédl ji do tváře, když mu řekla, že na něj jenom tak nezapomene. Ani on na ni. To už prostě nešlo. Zavrtěl ocasem, stejně jako ona. "Ani na tebe se nedá zapomenout. A ani nechci." Skutečně nechtěl. I kdyby se na ni, nedejbože naštval, zapomenout by rozhodně nechtěl. To vůbec. Nebyl by to on, kdyby zapomenul. To už by zkrátka nebyl ten Xander, kterým je nyní.
Cinder vypadala nyní tak rozněžněle a byla tak ještě roztomilejší, jako by to vycházelo přímo z ní. "Půjdeme dál, Madam nejroztomilejší, karamelová?" Zažertoval, ale ona skutečně vypadala k snězení. Pohlédl pak z ní na les, který se rýsoval na konci zátoky. Vypadal zajímavě už jenom z dálky. A jako by ho volal k sobě.

>>> Začarovaný les