Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Xander seděl nehnutě, tedy skoro, někdy se přeci jenom pohl, ale to jen, aby se podíval na šedou vlčku, nebo naopak, aby se rozhlédl kolem, jestli se zde z lesa nepřiřítí nějaký jiný strážný vlk, který by třeba chtěl Astru chránit v domnění, že ji snad Xander chce ublížit. Jistě, nemohl vědět, jestli Astra nepatří do smečky v níž žila Solfatara. Bylo by, vcelku i logické, kdyby se některý z místních hraničářů chtěl o tuto mokrou vlčici postarat, patřila-li by k nim.
"Nemám tušení, jestli jsi odtud. Vlastně toho moc o těchto ostrovech nevím," ano ostrovech. Údajně se totiž ocitl právě na ostrovech, ačkoliv zmizel z kontinentu. "Takže ani nevím, jestli ti něříkám něco, co sama dobře znáš, no. Nejsem původně odtud, právě včera," jo, doufal, že to bylo včera a on se neztratil v nějaké časoprostorové anomálii, "jsem se probudil na pláži, asi jako ty teď tady. Jenomže já se tu ocitl nějakým záhadným způsobem."
Podíval se na Astru, co ona na to. Jak zareaguje. Podle toho, by své vyprávění mohl upravit na takové, aby ji poskytl informace, které by ji zajímaly a mohli ji pomoci, tak jako jemu.

Byl rád, že z ní nakonec dostal nějaké to slůvko, přesto, že jich bylo po skromnu, ale také chápal, že vlčice nejspíš nebude mít tolik chuti a síly si ním povídat. Inu, kdo by měl, když by byl vlastně rád, že se konečně dostal z tý ledový vody na pevnou zem, že ano? Takže se tím toliko netrápil, ačkoliv jej zajímalo, jak, že se to do tý vody dostala a spousta další věcí, chtěl znát. Byl zkrátka zvědavý.
"Astra? To zní pěkně," započal, prozatím spíše jenom svůj, monolog. "Chápu, že si asi nebudeš chtít teď povídat, takže si otázky nechám, asi na pozdějc, ale třeba bys ocenila, kdyby ses něco dozvěděla o mě?" Položil to nakonec jako otázku, nerad by vlčici zatěžoval svými historkami, kdyby neměla zájem, ale třeba by jí to přišlo vhod.
Koukl na ni, aby vyčetl její odpověď, její souhlas či nesouhlas s jeho řečněním. Někdy si připadal jako pěkně ukecaný vlk, ale to obvykle pouze tehdy, když se cítil dobře ve společnosti v níž se nacházel, takže se stávalo, že někdy promlčel celé dny a jindy z něj létaly otázky a myšlenky nesourodě, zrovna tak jak mu přišly na mysl.

Šedá vlčice byla vyčerpaná a Xander si byl čím dál tím více jistý tím, že za to mohlo moře, které je obklopovalo. Sic mu nejdříve řekla, že je v pořádku, leč očividně byla zesláblá, že ani stát na vlastních tlapkách nedokázala. "To bude v pohodě," chlácholivě řekl Xander. "Jenom se potřebuješ zahřát a osušit," hádal.
Bez nějakých řečí se k ní posadil a natiskl se svým hřejivým kožichem na její promočenou tělěsnou schránku obalenou jemným pískem. "To kvůli teplu, abys neprochladla ještě víc. Už přeci jenom není léto." Byl podzim a jak se zdálo, možná se zima blížila ještě rychleji a než se vlk naděje, budou se brodit závějemi sněhu.
Schválně, jestli můj oheň už funhuje. V říši mrtvých mu příliš nepomohl, bude už jeho magie fungovat nyní? Ani netušil, jak na tom se svou magií je teď, co se probral na Mois Grisu.
"Jo a já jsem Xander," představil se, "zřejmě tvůj ochránce." Mírně se zazubil na vlčici.
Po té už se začal soustředit na svou magii. Překvapilo ho, mile, že se mu to povedlo a tak ohřál vzduch kolem sebe a snažil se soustředit na to, aby se vzduch ohřál hlavně v blízkosti šedé mokré vlčky, aby byla v teple.

Inu, ani tohle ho nebavilo příliš dlouho. Sice takto chvíli vydržel, možná by se i dalo říci, že meditoval, možná, zda-li to vlk dokáže. Leč, nevydržel tuto činnost provádět příliš dlouho a tak nakonec vstal. Protáhl se a jal se pochodovat po pláži. Očividně zde nic moc zase až tak zajímavého, jak předpokládal nebylo, nebo že by ano?
Ušel pár kroků a potom v dálce zaznamenal pohyb. Něco se zvedlo z písku a následně se to svezlo zase zpátky. Tento pohyb Xandera upoutal natolik, že se rozběhl k tomu místu. Písek mu odletoval od tlap a čím blíže tomu byl, tím více a více poznával, že se jedná o příslušníka jeho rodu a to pěkně promáčeného příslušníka vlčích stvoření.
Zastavil se kousek od šedé hromádky... neštěstí? Podle toho, jak vlčice, ano, opravdu to byla vlčice, což poznal rychle, podle její vůně, byť poněkud mokré s příměsí slané, vypadala usoudil, že dobrovolně se koupat nešla. Musela se do moře dostat nějak nešikovně, nebo ji tam někdo hodil? Anebo... ano, jistě, mohla se tam ocitnout stejně jako on. Avšak to byly pouze jeho spekulace. Pravdu se snad dozví za chvíli.
"Ehm..." tiše si odkašlal, aby na sebe upozornil, "jsi v pořádku?" zeptal se vlčice.

Furijské hory >>>

Možná by to opravdu zvládl i sám, ale rozhodně by to bylo s mnohem větším úsilím a zcela určitě by to probíhalo úplně jinak, o tom Xander nepochyboval. "S tebou to prostě bylo lepší," ještě dodal i když si možná o tom mysleli každý svoje, ale jedno měli společné, a to dobrý pocit z toho, že v tom nebyli sami.
"Hm, to je pravda. Určitě by bylo něco, co by si přála, abychom udělali na oplátku my pro ni. Myslíš, že by jí potěšilo najít její rodinu a říci jim, že na ně myslí a že je navštěvuje?" Ale kdo ví, třeba by o to ani nestáli a ještě by je to mohlo vykolejit. V tomhle tedy Xander jasno neměl. Nejspíš bude nejlepší, když to nechají být a budou si žít vlastní životy. Kdo ví, jestli by se jim vůbec podařilo rodinu Herii najít.
Pomalu došli k lesu, kde se měla nacházet smečka Solfatary. "Jasně, budu se tady někde potulovat." Mrkl na vlčici, aby ji dodal odvahu. Ať už se rozhodne jakkoliv, on doufal, že toho mistra spolu přeci jenom navštíví.
Pak už mu jenom tmavá vlčice zmizela mezi stromy a on osaměl na okraji lesa.

Ovšem stát na jednom místě, to se mu příliš nechtělo, proto také řekl, že se bude potulovat tady kolem. Švihl ocasem a po dlouhé době si opět připadal sám, tak jako už dlouho ne. Ten pocit se mu, po tak dlouhé době, nelíbil, ale co mohl dělat? Rozešel se po hranici lesa a pomalými kroky se nechal nést kamsi k pláži. Možná, že tam bude něco zajímavého. Třeba pěkný výhled na moře, které ho včera vyvrhlo zde na Mois Grisu. Bylo to vůbec včera? Připadá mi to, jako bych zde strávil už několik dní, ale ve skutečnosti tolik času ještě neuběhlo, nebo ano? Plyne tady čas stejně jako jinde? přemítal Xander v duchu.
Jak tak přemýšlel o časoprostoru a o tom, co všechno se mu stalo, dorazil skutečně na pláž. Posadil se vedle jednoho ze stromů a zadíval se na vlnící se mořskou masu vody.

Akce se mi velice líbila a tak bych chtěla poděkovat za možnost se jí účastnit.
:)

vezmu si poukaz na magii a tedy magii +Pavučina
25% bych rozhodila po 5% do každé dovednosti, děkuji :)

Zapsáno

Jméno: Xander
Počet přihlášení: 0 toto by bylo poprvé.
Preference: Je mi to jedno, ale upřednostnila bych Solfataru v týmu.
Výběr týmů: Na tobě

Rest >>>

No jo, možná nebyl špatný, ale dost tomu napomáhalo právě to, že byli spolu. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby byl sám. Copak by věděl, kam mají jít? Ne, musel by prostě pátrat a dát na náhodu! "Bez tebe bych byl jednoduše ztracený, to je jasný. Vždyť bych ani nevěděl, kam mám jít. Ne, prostě to vědomí, že v tom nejsem sám, to mi dodávalo sílu." Jistě, a taky se částečně nechtěl ztrapnit před ní, že by třeba ukázal, že má nahnáno, že jo. No však to znáte, taková samčí záležitost.
Blížili se k horám a brzy už zase kráčeli skrze kopce, aby se dostali tam, kam chtěli. Xander se nechával vést Solfatarou a díval se po okolních kopcích.
"Ty a nudná? Ale prosímtě, vždyť já se s tebou nenudil ani chviličku, Fakt ne!" zazubil se na ni. Ani teď se nenudil, když už jim, teoreticky, nehrozilo žádné nebezpečí, pomineme-li tedy možnost výskytu jiné šelmy, se kterou by přišli do křížku.
"Hm, díky. Mě se zase líbí tvá otevřenost. Neznám tolik vlků, kteří by se otevírali cizinci." byl rád, že už cizinec není.
Spíše měl za to, že to ví, ale ona nevěděla, kde mistr přebývá. "To nevadí, tak alespoň ho nebudeš muset hledat sama. Spolu ho jistě najdeme." Přikývl, že rozuměl, co řekla a přemýšlel nad tím, kde by se tomu vlku mohlo líbit. "Bude pro něj nejlepší, když se bude nacházet někde, kde jsou různé terény, asi..." přemýšlel nahlas. Pohldl na ni s otázkou, aby zjistil její názor na místo, kde by mistra mohli najít.

>>> Les Alf

A skutečně z něj opadly stíny obav, když konečně otevřela oči a zakašlala. Byla to známka toho, že žije, což také potvrdila následujícími slovy. Oddychl si a i on se postavil na všechny čtyři. "Zvládli!" jeho oči se na ni smály. "Bylas skvělá!" On byl rád, že tam byl právě s ní.
Věnoval ji zazubení též, se slovy: "Ale kde že? Vždyť jsi byla ta nejlepší společnice, jakou jsem si mohl přát. A já doufám, že jsme teďko přátelé." Vlastně by doufal klidně i v něco mnohem hlubšího, než-li pouhé přátelství, jenomže to vůbec nezáleželo na něm. A také, nechtěl, aby se historie opakovala, i když on byl pravděpodobně úplně jiný, než Taylor. Každopádně, bude-li Solfatara šťastná s kýmkoliv jiným než s ním, bude ho to těšit. Nepřál si, aby tato skvělá vlčice trpěla podivnými pocity nedokonalosti, které v ní byly jistě vyvolány jenom okolím.
chvíli si ji jenom tak prohlížel a vychutnával si toho pohledu na její, teď už klidnou a sebejistou tvář. Byla úplně jiná, než ta vlčice, kterou potkal u prvního z jezer. "Tak jo. Vadit mi to nebude. Jistě máš nějaké povinnosti, to dokážu pochopit." Ať už to dopadne jakkoliv, on alespoň získal někoho, koho tady bude znát a kdo mu snad ukáže ta důležitá místa v jeho nynějším světě. "Nuže, pojďme."

>>> Furijské hory

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
23

Jeho duše, která se vznášela před ním, se rozzářila, snad ještě jasnějším světlem, které zaplavilo celé jezero. Nejspíše proto, že totéž se stalo i s duší Solfatary, která se jistě také dotkla té své a obě duše tak na několik vteřin rozsvítily mrtvý svět. Potom už Xander necítil to, jak se mu do plic hrně voda, ale naopak teplo, které se mu rozlévalo od srdce po celém těle. Vnímal tíhu svého těla a pod sebou cítil pevnou půdu. Vítr mu čechral mokrou srst a cítil vůni mokré trávy. Cítil vůni mokré vlčice a tak otevřel oči, které před prudkým světlem v temnotě hlubiny musel předtím zavřít.
Leželi na břehu jezera, patrně Restu. Oba dva. On i ona dýchaly prudce a jejich těla se chvěla námahou a zimou. Ještě pár vteřin takto setrval, než se posadil se slovy: "Jsi v pořádku, Solf?" dotkl se jí čumákem a olízl ji na tváři. "Vzbuď se," zašeptal s očekáváním toho, zda otevře své oči a pohlédne na něj. Moc si to přál. Měl obavy, že se třeba nalokala trochu více vody, než by měla, nemohl vědět, jak na tom je s výdrží, ale doufal, že vše nakonec dopadne dobře. Teď už si mohl dovolit doufat. Jejich duše byly zpátky, soudil.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
22

Všimla, naštěstí ano! Vyměnili si mlčenlivé pohledy a vyrazili kupředu. Oba tak uvedli svá těla do pohybubu ještě o něco rychlejšího, než doposud. Museli, protože jejich závod s kyslíkem byl závod s časem, závod se stínem, jenž se stal závodem o život a právě začal. Mocnými údery tlap dopomáhal Xander svému tělu, aby se potápělo ještě rychleji, než-li samovolným pádem do hlubiny. Museli to stihnout dříve, než-li ten obrovský stín v podobě žraloka, nebo něčeho podobného. Stín je pronásledoval, ale ne přímo jejich těla, nýbrž mířil tam, kam oni. Bylo zřejmé, o co mu jde a nebylo třeba o tom mluvit, což bylo vlastně i díky vodě nemožné.
Kdo bude u jejich duší dříve? Oni dva nebo stín? Byly to rozhodující minuty, které se zdály pro oba vlky, jako nekonečné. Ještě několik jejich délek, zdálo se to až neuvěřitelné, jak hluboko se dokázali potopit. Všichni tři se blížili k cíli ležícímu na dně jezera. Dva světelné body se zvětšovaly a jejich mdlé světlo se stávalo stále jasnějším a sytějším.
Vlci vypadali, jako když tančí. Jejich tanec s mrtvými se chýlil ke konci. Ve vodě byli zpomalení a jejich pohyby byly tak úchvatné, že se nad nimi musel pozastavit i samotný mrtvý stín. Jejich tanec působil na vše kolem nich. Dost možná udělali i spirálu, než se konečně jejich tlapy dotky dna jezera a jejich prsty rozvířili mokrý prach.
Xander pocítil, jak se začíná dusit. Kyslík mu právě docházel a on věděl, že jestli se nestane zázrak, nepodaří se mu doplavat zpátky na hladinu. Však před ním se mihotala zářivá koule, jeho duše. Stačilo už jenom tak málo - dotknout se ji.
Z posledních sil natáhl čumák ke své duši a v tom okamžiku se kolem něj rozlilo jasné světlo.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
21

Voda v Restu byla opravdavdu chladná. Bylo to snad díky podzimu a blížící se zimě, nebo za to mohla říše mrtvých? Cítil, jak se mu dostává pod chlupy. Jak je nadzvedává a jak jej po těle šimrají drobounké bublinky vzduchu, které se vyrojily po té, co se ponořil, ve snaze se dostat na hladinu ve formě průsvitných korálků. Vnímal šum vody a zvuk ponoření druhého těla.
Však nebylo to jediné, co vnímal. Cítil ve svém nitru narůstající pocit plnosti, jak se blížil ke své duši. I to nebyl jediný další pocit. Vnímal na sobě pohled, který však jeho společnice určitě nebyl. Tenhle pohled byl ostrý, temný, lačný, jako když predátor číhá ve tmě. Až Xanderovi zamrazilo v zátylku. Plaval a jeho tělo jej táhlo ke dnu. Stihl se však rozhlédnout, aby spatřil stín, který mířil týmž směrem, kterým plavali dva živí v říši mrtvých. Byl to určitě on, zloděj duší a právě s nimi odstartoval závod, jehož cílem byly trofeje v podobě duší.
Pohlédl na Solf, zda-li i ona si všimla zloděje duší. Nemohl mluvit, protože by tak přišel o potřebný kyslík, a nejspíš by mu ve vodě ani nerozumněla. Možná by slyšela křík v podobě hukotu, beze slov, bez významu. Všimla si toho stínu, který je sledoval?

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
20

Prohlédl si jizvu u oka, kterou mu Solf ukázala. Všiml si ji už dříve, ale nebyl zvyklý poukazovat na něčí, možná nepříjemné, vzpomínky, pokud by o nich nezačal druhý sám od sebe, tak jako teď Solfatara. "Měla jsi štestí, žes o něj nepřišla. To je dobře," zareágoval Xander. Byla by to ztráta, a možná, že i zbytečná. Konec konců, války jsou obvykle vyvolané, jak jinak, než zbytečně. Málo kdy válku vyvolá ta utlačovaná strana. Většinou je vyvolávají spíše uchvatitelé a dobyvatelé, kteří chtějí demonstrovat svou moc, nebo si prostě jenom nárokovat území, které jim nepatří.
Nechal úvah nad válkami a stanul společně se Solfatarou a Herií na okraji vodní plochy. Jezero působilo tak klidně, jako by v hlubinách neukrývalo vůbec nic a nikoho. Avšak Xander mohl vnímat určité napětí. Možná i slabé, téměř neznatelné, vibrace, vycházející z hlubiny.
"Ano, i já bych ti rád poděkoval, Herio," přidal se i Xander k poděkování, které započala Solfatara. "Jestli je něco, co bychom pro tebe mohli v našem světě udělat, teď je čas, abys nám to řekla. Bude-li to v našich silách, rád se o to postarám." Věnoval duchu vlčice vděčný pohled. Udělala pro ně mnoho. Věnovala jim svůj čas, svou přítomnost i pomocnou tlapku. Nikdo jiný, kromě šamanky, a ta jim pomohla opět díky Herii, jim totiž nepomohl, ba ani moc pozornosti jim nevěnoval. Ale kdo ví, možná to bylo jenom dobře.
Přesenul zrak z Herie na Solf a z ní potom zase na hladinu jezera. "Je jako zrcadlo."
Když promluvila Solf, opět na ni pohlédl. Věnoval ji úsměv a přikývl, načež švihl ocasem a přešlápl z tlapy na tlapu. "Ano, jdeme na to." Také on se pořádně nadechl. Kývli na sebe a se slovy: "Za naše duše!" skočil do jezera.
Jenom malý okamžik, kdy mu v hlavě znělo šumící ticho, než pocítil chladnou vodu, která obklopila jeho tělo do své náruče.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
19

Někdy se události seběhly opravdu rychle. S tím souhlasil. On tedy válku nezažil, byl dítě štěstěny, pravděpodobně, alespoň, co se jeho dětství týče. To neznamenalo, že válku nikdy nemůže zažít. "Někdy se to prostě semele," konstatoval Xander. "Teď už budeš v pohodě, ne?" doufal, že už bude. Nebylo správné, aby se trápila pro vztah, který, jak se mu čím dál tím více jevil, byl snad vyvolaný pouhým kouzlem. Takový vztah přece nemohl být férový, nebo ano?
Smích Solfatary mu náhle zněl jako zpěv ptáčků brzy z jara. Zahřál ho u srdce a rád si poslechl, co mu prozradila o božstvu Mois Grisu. Na to žertovně odvětil: "Takže takový, úplně normální ostrov." Zazubil se s nadsázkou. Zdálo se, že Mois Gris je místo opředeno mnoha tajemstvími a rozsáhlou sítí magické energie. To bude ještě sranda tady. S úsměvem na čumáku pohlédl na Solf.
Na její otázku odpověděl: "Jak už jsem řekl, vždycky je něco, po čem můžeš toužit a to tě pohání vpřed. Já jsem toužil poznat i jiné kraje. Chtěl jsem nějaké dobrodružství a to jsem taky dostal. Jsme tady teď spolu, ne?"
Brzy už budou stát na břehu jezera, už je od toho okamžiku dělilo jenom málo.
"To se poddá. Určitě to chce jenom trochu cviku. Uvidíme, co s námi udělá ten tajemný mistr."

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
18

Obešli společně ještě menší pohoří, Xander by je nazval spíše kopci. Byly to nízké hůrky a pak už se jim naskytl pohled na jezero, nedaleko nich. Střihl uchem k Solf. Zrovna mu sdělovala osud její smečky. Dozvěděl se, že tady skutečně ještě nedávno bývalo ono území. "To bylo moudré rozhodnutí. Ono, na pláninách vždycky hrozí riziko a nejenom to, bývá na nich nevlídno. Obvzlášť s příchodem zimy," poznamenal Xander. Lesy i hory poskytovaly mnohem bezpečnější útočiště pro smečky. Zatímco, takové otevřené planiny byly spíše... no... otevřené. Byly otevřené všem a všemu.
"Říkáš, bohyně Iris? Takže kromě podivného mistra a snad ještě podivnějšího pana Wu, máte tady bohy?" zeptal se se zájmem Xander. Tohle téma jej zajímalo. Chtěl se dozvědět mnohem víc o světě, v němž, podaří-li se jim oběma se tam vrátit, měl strávit nějaký ten čas a kdo ví, možná i zbytek svého života. "Kolik bohů a dalších takových zajímavých věcí tady ještě je?" zeptal se. Dozvěděl i o nějakém společenství chaosu.
Švihl ocasem, "toulám, jak se to vezme. Když se v horách narodíš, vyrůstáš tam, tak ti nic jiného, než se naučit v nich žít, nezbývá." uchechtl se. "Jinak prostě nepřežiješ. Ale nevěřím, že bys to nezvládla, vždyť jsme právě jedny hory překonaly a tys ani neškobrtla. Neviděl bych to tak černě. Teda... nebýt toho zde v žíši mrtvých. He? No, i tak si myslím, že v našem světě by to bylo stejné a ty bys to zvládla. Jako většina." Mrkl na ni povzbudivě.
Pohlédl na hladinu jezera. "Jo, blížíme se," potvrdil její slova. Byli už skutečně blízko. Možná, že před nimi čekalo to nejtěžší. Boj o své duše. Mělo se teprve ukázat, jakého charakteru ten boj bude. Nemuselo jít totiž o fyzický souboj, mohlo se bojovat čímkoliv i třeba důvtipem.
A Heria jim šla stále v patách. Duch, který si zrovna v tu chvíli hrál na nepřítomný stín.