Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
17

Irisin ráj >>>

Tlapy se jim bořily do písku. Všude kolem bylo hrobové ticho, přerušované pouze slabým vrzáním, způsobeným tím, jak se drobné částice pískovce a možná i rozmělněné úlomky škeblí, otíraly o drápy těchto dvou vlků při chůzi po pláži. Byla by to romantická procházky, kdyby se nacházeli tam, kde by správně měli být. Na druhou stranu, možná právě díky tomu, kde se právě nacházeli, si byli blíže, než jak by to bylo v jejich světě. Ale také je možné, že by to dopadlo stejně i tam, jenomže to se už nedozví, právě proto, že jsou tam, kde jsou. A vše je takové, jaké by mělo být.
Heria je následovala spíše jako by byla jejich stínem. Dávala jim prostor k tomu, aby mohli vést hovor, zatímco si tím krátili cestu, kterou museli překonat, aby došli k jezeru na bývalém území smečky, jejíž součástí stále ještě byla Solfatara. Jenom občas se Xander ohlédl zpět, jestli ji neztratili. Byla tam, důvěrná, stejně jako ten stín.
"Ukázalo mi to místo, které bylo skutečné, místo, které jsem znal - domov. Ano, ukázalo mi to to, co jsem zažil, ale také mi to ukázalo to, co bych mohl zažít, kdybych se nerozhodl odejít, kdybych se rozhodl jinak. Kdyby se rozhodli jinak mí sourozenci a kdyby matka nezemřela na svůj věk." Nebylo proč tajit, že jeho matka byla již hodně stará, když je porodila. Však byl vděčný za ten čas, který jí byl dán, aby své potomky odchovala a vychovala.
"Ukázalo nám to prostě jenom nepravdy," uzavřel hodnocení jejich bylinkovoalkoholického snu, který na ně uvrhla šamanka, aby mohli mít vidění a odhalili tak, kde se jejich duše ukrývají.
"Pravda, volal jsem tě. Dokonce jsem tě nakonec uviděl i tvá vlčata a toho Taylora. Asi se ty sny na konci nějak spojily. Ale bylo to jenom na chvíli, než se objevil ten stín a hlubiny jezera, kam míříme," ubezpečil ji, že tolik z jejího snu mu nebylo vyjeveno. Stejně to byl ale bláznivý sen, který jsme prožili, uchetl se tomu, když si to znovu uvědomil. Sen byl jako pozlátko, ale zároveň křivý, jak pokřivené zrcadlo.
Přitom, jak překonávali pláž, ji Xander pověděl něco o svém domově, když mu položila otázku, jaké to u něj bylo. "Vlastně to doma bylo fajn. Nemohu si stěžovat, že bych se měl špatně. Měl jsem milující rodiče, skvělé sourozence a možnost si najít kámoše i mimo smečku. Dalo by se říci, že to byla idylka. A teď si asi kladeš otázku, proč jsem tedy odešel, že?" uchetl se. Jistě, že nedávalo smysl, proč opouštět místo, kde se cítíš skvěle. Pohlédl k blížícímu se cíli a potom opět stočil zrak k její krásné tváři. "Asi to bude tím, že je vždycky něco, po čem můžeš toužit a to tě pohání vpřed i když to znamená opustit pohodlí domova."
Pomalu, ale jistě opustili pláž a jezero měli na dohled. "Můj domov je v horách. Jsem zvyklý na život v kopcích." Zazubil se na ni.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
16

Jižní hory >>>

Hory překonali po menších útrapách ve formě vyčerpání, jejich těla byla stále fyzická, ale jedna věc na tom všem byla celkem i potěšující. Xander měl dojem, že čím blíže jsou místu, kam směřují jejich tlapy, tím méně prázdně se cítí. Možná, že svou roli v tomto cítění sehrálo vznikající pouto přátelství mezi ním a Solfatarou, možná to bylo způsobeno jenom kratší vzdáleností těl od duší. Tak či tak, cítil se mnohem méně prázdný a smutný. Vlastně se cítil poměrně dobře, na to, kde se nacházeli.
Když byli na posledním z vrcholů, rozhlédli se vpřed, tam kam směřovaly jejich kroky. Viděli pláž a ještě dál jezero. Solf o něm prohlásila, že by to mělo být právě to, kam měli namířeno. "Bezva, tak to není už tak daleko. Brzy tam budeme," zareagoval Xander. Po té pokračovali po stezce dolů.
"Takže nám to každému ukazovalo to, co nám je příjemné, aby nás to zmátlo a uvěznilo nás to ve svých vlastních snech. Ale nakonec jsme to zvládli." Zazubil se na Solf. Otázkou bylo, jestli se jim také podaří získat jejich duše zpátky. Co když budou muset bojovat s tím žralokem? S duchem, démonem v podobě obrovského žraloka. Budou muset být silní. Bude muset ochránit Solf. To mu bylo jasné.
Potěšilo ho, když řekla, že je vlastně ráda, že její sen byl jenom pouhým snem. Ne, že by ji nepřál její krásný vztah s jejím, doufal, že bývalým, partnerem, jistě, že by ji ho přál, kdyby to byl vztah zdravý, avšak skutečnost, že byla ráda s ním tady, byla přeci jenom lepší, pro něj. Lepší, než, aby navždy zůstala uvězněna v říši mrtvých a ještě k tomu v nekonečném snu, který by byl pouhou fikcí - snovou klecí. Dvakrát uvězněni, by byli. Dvojí žalář, ještě, že se tak nestalo. Kdo ví, jak dlouho by si toho snu užívali? Dříve či později, by se Xander dopracoval do stejné situace, která jej vedla k jeho rozhodnutí odejít z domova. Věděl to. Cítil to a věřil, že všechno se děje na základě událostí, jež se už staly. Nevěřil, že by to mohlo být jinak, to by totiž byla pouze alternativní realita. "Také jsem rád, že to byly jenom sny. Byly to iluze, které nás měly uvěznit do dvojítého žaláře."
Usmál se na ni: "ANo, uplně tě chápu. Vlastně to mám stejně tak jako ty. Ten pocit, že jsme přátelé už snad roky. Je to neuvěřitelné, ale zkrátka to tak též cítím." Nejspíše jejich pocity byly umocněny tím, co se kolem nich dělo. Tím, kde byli, jejich city zesílily.
Z hor sestoupili dolů a vstoupili na pláž. Zajímavé místo. Nebýt všudypřítomného zápachu hniloby, řekl by, že cítí svěžest moře, že se mu slaný vítr opírá do tváře a už jenom chybělo, aby mu nad hlavou létali rackové a kousek od něj se v písku plahočily želvy a cupitali krabi. Jo, to by byla idylka, byli-li by v říši živých.

>>> Rest

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
15

Ovocný lesík >>>

Možná na její objetí nereagoval nijak i když jej vnímal. Rozhodně by byl býval reagoval, kdyby nebyl v tom zmateném víru dění. Byl ještě v ten okamžik zmatený, z těch nečekaných přechodů z různých realit snění. A ten nepříjemný pocit, že se topí, který je vtáhl do podivně živé vidiny, tomu ochromení jenom přispělo. Vzpamatoval se vlastně teprve až když na ně promluvila šamanka a vedle nich stála Heria, na jejíž jméno si konečně vzpomněl, jen, co se uklidnil.
"Dobře," s mírným pousmáním se nadechl a pokračoval: "Takže staré území tvé smečky," ulevilo se mu. Jeho společnice věděla, nebo alespoň tušila, kde mají hledat, v což doufal.Ulevilo se mi. Alespoň prozatím, dokud netušil, co je čeká. Možná to tušil, ale v tuto chvíli si to nepřipouštěl. Teď si uvědomoval jenom přítomnost, svět mrtvých, jejich úkol a hlavně Solfataru.
Vykčočil společně s ní a za nimi vykročila i jejich duševní průvodkyně Heria.
Za chcilku z ovocného lesíka jejich tlapy začaly stoupat do mírného svahu, který se však stával strmější. "Solf?" promluvil na černou vlčici se zlatými znaky. "Jsem strašně rád, že jsem tě neztratil. Víš, když jsme upadli do toho snu, objevil jsem se doma. Bylo to tak příjemné," vyprávěl ji svůj sen. "Bylo to skoro jako skutečné. Začal jsem zapomínat na tohle místo," další větu pronesl smutným hlasem: "Málem jsem zapomněl na tebe! Ale tys mi vlastně pomohla přijít na to, že to, co jsem viděl před čumákem, byl jenom sen." Pohlédl na ni a věnoval ji vděčný úsměv. "Nechtěl bych na tebe zapomenout."
Při překonávání hor se jim naskl pohled do několika údolí, která působila jako hojná na potravu. Určitě taková byla ve světě živých.

>>> Irisin ráj

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
14

Snění
Díval se na tu rodinku a čekal, jak zareaguje ta tmavá vlčice, o níž se domníval, že je tou, kterou hledá a na kterou zavolal. Vlčata a vlk s modrým pláštěm, se náhle rozplynuli, jako by tam nikdy dříve nebyli. Xander si vlčici prohlížel, neboť náhle byla blíž, než by před pár okamžiky řekl. Stála tady před ním a dívala se na něj, tak jako on na ni.
Ani tohle jim však nevydrželo delší čas, protože tak jako se našli, najednou vše kolem nich potemnělo. Xander přísahal, že to něco znamená, avšak netušil, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Atmosféra kolem něj zhoustla a to mu odlepovalo chlupy od kůže, takže se instinktivně naježil. Opět pocítil strach a nepříjemnou tíseň. Ticho, které je společně temnotou obklopovalo, rázem přeťal děsivý, Xander by řekl, že až šílený, smích.
Pohltila je temná hlubina. Xander vnímal, že jsou obklopeni vodou. Snažil se plavat a tak mocnými údery tlap se rozpohyboval a vyslal své tělo kupředu tou masou vody. Ovšem, upoutalo jeho pozornost něco zářivého, modrého, kdesi tam dole v hlubinách. Byly to jejich duše snad? Xander si myslel, že ano, neboť mohl spatřit znovu tu tenoučkou nitku, která vedla k němu. Avšak něco je hlídalo. Něco temného a náhle se to vyřítilo proti nim. Xander znovu zabrala a plaval vzhůru k hladině. Vyškrábal se předními tlapami na břeh, než ho něco chytilo za zadní běhy a stáhlo pod hladinu.

Realita
Otevřel oči a snažil se chytil kyslík. Ještě stále si myslel, že je pod vodou, záhy však poznal, že může dýchat a uvědomil si, kde vlastně je. Tedy po té, co se prudce posadil a vykašlal vodu z plic. Vážně teď vykašlal vodu? Ano, to, co se stalo, muselo být skutečné. Rozhodně skutečnější, než ty sny před tím.
Šamanka jim položila otázku a oni na ni přikývli v kladném gestu. Xander se podíval na Solf a vyčkal na její reakci, protože on neměl ponětí, kde to místo je a tak ona byla jedinou nadějí, že své duše najdou. "Víš, kde to místo je?" nedočkavě se ji zeptal, přičemž z nespouštěl zrak, dychtíc po kladné odpovědi.

>>> Jižní hory

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
13

Snění
Stále rychle postupující zapomínání jej vytáčelo. Nechtěl ztratit už ani kousíček z toho, co si myslel, že prožil, byť by to bylo jenom ve snu. Ale z nějakého důvodu se mu tomu prostě nechtělo věřit. Nechtěl si připustit, že by Solf byla pouze výplodem jeho fantazie. Byť sen o doměvě se zdál byýt tak reálný, zatímco říše mrtvých působila jako jakási mlhavá noční můra, nic nebylo takové jak se Xanderovi zdálo a on stále měl pocit, že mu něco schází. Něco důležitého. Byť svou pozornost upínal na černou vlčici s krásnými zlatavými znaky, cítil, že je to velmi důležité, najít ji. O to usilovněji se upínal na vzpomínky z posledního dne. Byly nejčerstvější, nemohly se jenom tak vypařit.
"Tady? A kde to jsme?" zeptala se ho sestra.
"Jsme na Mo... vlastně už nevím, jak se to místo jmenuje, ale tady někde jsem ji našel a taky ztratil," vysvětlil Xander Waye. "Musím ji najít, jinak se stane něco hrozného."
"Dobře, tak ji tedy pojďme hledat," Waya nabídla svou pomoc. "A jak vypadala?"
"Ne, VYPADALA, ale jak vypadá! Ona existuje. Jenom ji musím najít, to je celé." rozohnil se hnědý vlk, až mu v očích zahžnuly plamínky. "Půjdeme tudy!" ukázal směr a oba vlci se vydali na cestu k jezeru.
Cesta probíhala mlčky, vlastně ani ne tak dlouho, jako když ji šel poprvé. Prostě to bylo, jako by uháněli na hřbetech divokých koní, nebo letěli nízko na křídlech velkých ptáků. Zkrátka, najednou byli u jezera a pak byla noc a hvězdy a tma beze světla. Brodili se jakýmsi tunelem a pak se ocitli u jezera znovu, kolem byli průsvitní duchové a někde v dálce ji uviděl. Jejich matku.
Stála vzadu a dívala se na ně. Po té kývla hlavou a Xander se podíval, kam ukazuje. Viděl jakýsi stín. Byl tmavý se zářícíma očima. Působil omšele, ale v rukou držel svítící chomáčky z nichž obou se linuly tenounké nitky, které se téměř ztrácely ve tmě. Byly tak tenounké, že se zdáli jako pavoučí vlákno. A ty nitky se táhly přes hladinu jezera a mířili k nim. Xander je sledoval očima až k jeho vlastní hrudi, kam vedla jedna z nich. Druhá vedla k jeho sestře, ta se najednou změnila a vypadala tmavěji. Její strst byla tmavá na na čele měla zlaté ornamenty.
"Solfataro?!" překvapeně se na ni díval. Ano, byla to ona. On si ji vybavil. Cítil, jak prázdnota narůstá a jak se z jeho nitra odmotává nitka jeho duše. V tom mu to došlo! Prudce se ohlédl zpátky přes jezero, kde ještě před okamžikem stál stín s jejich dušemi, nicméně nyní tam nebyl. Ani on, ani matka.
Scenérie se opět posunula a on už nestál u jezera, ale v jeskyni. Vedle něj byla Waya, jeho sestra a on se, opět zmaten tím, co se stalo, na ni obořil: "Proč jsi tady, Wayo?! Tady má být Solfatara a ty jsi jenom sen!"
"To je pravda," zareagovala klidně, "pak taky víš proč jsem tady."
"Proč?"
"Aby sis to uvědomil, Xandere."
"Tohle je taky jenom sen?"
"Ano."
"Takže je to bezvýznamné."
"To tedy není. Zamysli se. Tvé podvědomí se ti snaží pomoci, chápeš? Já tady vlastně nejsem. Jsem jenom projekce tvého podvědomí. Stejně jako všechno tohle kolem nás, Xandere. Najdi ji. Najdi Solfataru, jestli ji nenajdeš, tak ji ztratíš. Ztratíš svoji duši. Neztraťte se sami sobě, jinak se už neprobudíte..."
Xander se rozhlédl. Potom ze všech sil vykřikl: "Solfataro!"
Scenérie se změnila a on stál v lese. Nikdy na tom místě nebyl. Stál u jednoho ze stromů a díval se na nedalekou vlčí rodinku. Viděl modrého vlka a tři vlčata a potom uviděl i vlčici, která mu byla velmi povědomá. "Solf! Jsi to ty?"

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
12

Snění
"Ano, byl to jenom sen, Xandere. A teď už jsi v pořádku. Jsi vzhůru a jdeme na hlídku." Waya si byla nějak moc jistá. Ne, že by nebyla sebejistou vlčicí, ale takhle přesvědčenou ji nepamatoval. Vždyť ona se vždycky snažila vyslechnout všechny pořádně a naslouchala, co jí říkají. A jemu přece nic nebylo. Tak proč to přesvědčování, že je teď už v pořádku? Na čele se mu objevila vráska, jak nad tím usilovně dumal.
Xander se náhle zastavil. Bylo to tak nečekaně a rázně, že jeho sestra udělala ještě několik kroků, než se zastavila také. "To není pravda! Všechno, co se děje teď a tady, to není skutečné! Nic z toho si nepamatuji." Xander náhle, namísto štěstí, pocítil, jak jej začíná bolet hlava.

Realita
Xanderovo tělo se začalo škubat. Občas kopl tlapou, občas pohl pysky a nakrčil nos. Oční víčka mu kmitaly, jako by se mu pod nimi odehrávala nějaká noční můra. Při jedé z těchto situací, se obrátil a jeho tělo se dotklo těla Solfatary, která ležela vedle něj. V tom okamžiku se Xander uklidnil a jeho sen pokračoval, aniž by se z něj probudil.

Snění
"Ne!" zavrtěl hlavou. "Bylo by krásné, být tady s vámi, Wayo. Kdybys byla skutečná! Ale tys odešla, a já? Já jsem taky odešel. Pamatuješ? Bylo to po smrti naší matky! To nikdy nezapomenu. To se nedá zapomenout. Matka tam v jeskyni být nemůže, leda, že bych se vrátil v čase, ale to není možné, ne takto, leda ve snu." Jistě, bylo možné se vrátit v čase, ale to byl jev tak zřídkavý, že byl skoro až nemožný.
"Ale bráško, to co říkáš, je skoro pravda. Odešli jsme a vrátili se. A matka? Ta tady opravdu není. Občas ji také vídám." Skoro až soucitně se na něj podívala. Litovala snad jeho chorou mysl? Ale on nebyl chorý! To odmítal.
Ha? že by změna? Ale já ji v jeskyni před chvílí viděl. Viděl jsem matku jasně, tak jako teď tady vidím sestru před sebou. Spala s otcem. Fakt je ale divné, že se neprobudili, když se tam objevila Waya. Zamyslel se. Mohlo to být tak jak říká Waya? Ale on si nepamatoval, jak a kdy se vrátil. Ne, už se prostě necítil tak dobře, jako na začátku. Něco tady nehraje a já musím přijít na to co. Musím najít Solf!
Waya na něj koukala trochu udiveně. Stáli v sadě a kolem nich byla spousta stromů s ovocem a keřů s bobulovitými plody různých barev. Xander se usmál. "Tohle je ono! Tohle je realita!" ale ani tohle realita nebyla. Byl to sen, stejně jako ten před tím. Byl to pořád tentýž sen.
"Kde to jsme, bráško?" zeptala se Waya. Jeho sestra nikdy na Mois Grisu nebyla. Ale nyní tady stála vedle Xandera.
"Jak jsem řekl, tohle je místo, kde jsem se objevil a kde jsem ji potkal."
"Koho?"
"No přece Solfata... Solf!" jako by se mu ztrácela. Ale to nehodlal dopustit.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
11

Snění
Stějně tak jako on, i jeho sestra Waya šla k němu. V tlamě nesla zajíce, kterého však položila na zem a přiskočila radostně k němu. "Xandere, bráško, tak ráda tě vidím," řekla bíločerná vlčice a vrtěla ocasem, přitom co se tulila ke svému většímu bráchovi. Cítil se šťastný a tak v jejich objetí setrvával ještě chvilku, než sestru pustil a pohlédl do jejích rudých očí.
"Kde jsou Xaya a Warg? Jsou tady někde?" zeptal se zvědavě a pohlédl za ni, jestli nevstoupí do jeskyně i oni dva. Nicméně nikdo další už nevstoupil a on ani jejich pach necítil. Vlastně necítil žádný specifický pach. Ani si to neuvědomil, že žádný pach necítí. Prostě nad tím nepřemýšlel. Vnímal jenom teplo a příjemný pocit z toho, že je se svou rodinou.
"Ti tady nejsou, Xane," odpověděla mu sestra na otázku.¨
Xander odvrátil zrak od vchodu do jeskyně a znovu své oči upřel do těch Wayi. "A kde jsou?" položil otázku a hned na to položil ještě jednu: "Kde je Solfatara? Měla by tady být se mnou," poznamenal. Měl trošku divný pocit z toho, že je tady sám. No, vlastně on není sám, že jo? Má tu přece rodinu! Takže sám rozhodně není, ale přesto! Měl pocit, že by tady měla být Solfatara, Ano, jistě, měla by tady být a taky He... - jak, že se to jmenovala? - He... no přece Světluška a ta... ta šamanka... že by začal zapomínat?
Z úvah ho vytrhl hlas sestry: "Oni přece odešli do světa? Vzpomínáš si? Už je to nějaký ten měsíc." Waya se na Xandera podívala nechápavě. "Solfatara? Kdo to je bráško? Já neznám žádnou Solfataru."
"Solf, přece, měla by být se mnou, ale kde je? Nepamatuji si, že by někam šla. Ještě včera večer jsme usínali spolu a..." zarazil se. Tak počkat! Oni odešli?! Jako Xaya a Warg odešli do světa? Ne ne ne, Warg přece tvrdil, že půjde do učení, tak jako náš otec. pomáhat střežit hory. On nikdy nechtěl odejít pryč. Byl tady šťastný. A Xaya? Ta taky neuvažovala, že by odešla. To nedává smysl? Proč si tohle takhle nepamatuji? Uhodil jsem se snad do hlavy? A kde je ta Solfie?!
Trhl sebou a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Matka a otec stále spali, jako by se vůbec nic nedělo. Jako by si jejich děti spolu nepovídali. Nic z toho mu náhle nedávalo smysl. Copak tamto všechno byl jenom sen? Začínal mít strach.
"Nikdo s tebou, bráško, nebyl. Vážně ne, asi se ti něco jenom zdálo," utěšovala jej sestra.
Zdálo? Zdálo! Zavrtěl hlavou. Beze slova se vydal ven z jeskyně. Když stanul na čerstvém vzduchu, shlížel do údolí, tak jak si ho pamatoval. Bylo hezké, být zase doma. Zase? Jak zase, copak jsem se odněkud vrátil? Jo, myslel jsem si to, ale bez Solfatary bych nešel. Kousek od něj tekla bystřina a o několik metrů výše nahoru byla vyhlídka. Proč mi Waya říká, že Warg s Xayou odešli, když jsme to byli my dva? uvědomil si. Zamračil se. Copak začínal ztrácet přehled o tom co je realita a co sen? Tak byl sen tamto a tohle je realita, nebo tohle je sen a my se Solf a ... jak se jenom ten duch jmenoval?
Znovu zatřepal hlavou a otřel si oči tlapou. Pořád byl doma. Jak poznám, co je sen a co skutečnost? Proč zapomínám s kým jsem byl? Jak to, že zapomínám? Takhle rychle by ztrácet vzpomínky neměl. To mu nedávalo smysl.
"Musím ji najít!" zamumlal a s obavou pozoroval údolí. Ale kde bych měl začít hledat?!
"Koho?" Zazněla mu za zády otázka sestry. Mezitím, co on stál před vstupem do jeskyně, ona šla za ním ven.
"Solfataru přece. Musím ji najít!" Xander se na sestru ani nepodíval, zrak stále upíral do dáli a v hlavě se snažil usilovně přemýšlet. Hodnotil situaci, snažil se rozluštit, co je skutečnost, co sen a kde by měl začít hledat. "Neztraťte se sami sobě, jinak se už neprobudíte."
"O čem to mluvíš, bratře?! Jak už jsem řekla, něco se ti jenom zdálo. Pojď, měli bychom jít na hlídku. Doprovodím tě." Waya se na bratra usmála a dloubla do něj jemně čumákem.
Ten se rozešel společně s ní a mířili k vyhlídce, na niž se před chvílí díval. "Ne, to nemohl, být jenom sen. Proč bych si pamatoval tak jasně to jméno, tu vlčici. Její vůni a pak to, co se nám přihodilo, kdyby to byl jenom sen?" pravdou bylo, že začal zapomínat. Ovšem, ale i to samotné zapomínání bylo nezdravé. Nebylo normální. A proč tak usiloval najít vlčici ze snu? Proč? "Byl to jenom sen?"

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
10

Snění
Xander se probudil. Přemýšlel, kde to je, neboť byl v jeskyni. To by ani nebylo tak divné, že ano, vždyť v jeskyni usnul, takže se logicky v ní měl i probudit. Jsem v jeskyni té šamanky? byla jeho první z otázek. Další otázka zněla: Je tady Solfatara? a poslední otázkou, která si žádala odpovědi, byla: Našli jsme naše duše? Vlastně tech otázek měl mnohem mnohem víc, tak jako se Solf divila, kde ty otázky pořád bere, prostě mu pluly myslí jako ryby v oceánu. Možná spíše jako mnoho ryb v rybníce či divoké horské bystřině.
Zajímalo ho mnohem více věcí. Kde je šamanka, měla by tady přece být, když už se probudili. Měla by tady být taky Solf, jak to, že ji necítím a nevidím? Copak někam šla a beze mně? Kde je Heria? Proč to tu už nesmrdí jako na kompostu? a mnoho a mnoho dalších, jenomže z přemítání jej vyhodila 'realita'.
Zamžoural očima a rozhlédl se kolem sebe pořádně. Viděl další dva vlky ležící opodál. Jeden z nich byl tmavý, černý s modrými znaky v srsti. Druhý vlk byl černobílý s podobnými pruhy a tečkami, jako má Xander. Byli to jeho rodiče. Byl trochu zmatený z toho, kde se probudil. Byli s ním rodiče a on přece odešel z domova. Copak se už vrátil? Tohle si žádalo vysvětlení.
Jeho tělo se vymrštilo na všechny čtyři. Prudkým pohybem se postavil, až se mu málem zamžilo před očima. V tomtéž okamžiku se v jeskyni objevil stín a následně na to do nitra vešla černobílá vlčice. "Wayo?" poznával v ní svou sestru. Ona se taky vrátila? Pocítil příjemný hřejivý pocit jak se mu rozlil po celem těle. "Sestřičko!" zvolal radostně a kmitl ocasem, načež se k ní rozešel, aby ji objal. Své sourozence měl rád. Všichni si tak nějak rozumněli. Samozřejmě měli občas i neshody a rozchody v názorech, asi jako snad každá vlčata, ale ve výsledku stáli při sobě.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
9

Zmínila jakéhosi mistra a skutečně by se býval zeptal, kdyby mu jeho otázku nezodpověděla ještě dříve, než-li ji stačil položit. Znělo to hodně zajímavě. Kdo by nechtěl zesílit, že ano? Byl to dobrý nápad a jemu se zalíbil natolik, že se rozhodl, že tak učiní také a tedy, že půjde společně se Solfatarou k mistrovi. "To s tím mistrem zní dobře. Myslím, že je to skvělý plán a rád si ho také omrknu. Určitě se to bude hodit." A nejenom to, on velmi rád doprovodí Solf, alespoň tak po tomhle zážitku budou moci strávit nějaký ten čas společně. Xander věřil, že jí pomáhá, což jej určitým způsobem těšilo.
Oba zmínění vlci, o nichž Solfatara mluvila, působili tajemně pro Xandera a i lákavě, aby se s nimi někdy setkal, takže si dal závazek, že tak učiní. Tedy pokud si to Solfatara nerozmyslí, půjde s ní k tomu mistrovi. A někdy v budoucnu by rád navštívil toho záhadného pana Wua. Avšak na toho tak nespěchá. "Za úplatu, myslíš za něco takového?" ukázal ji jeden z červených kamenů, které cestou našel (řekněme, jak by je jinak měl, že?).
Pohlédl na ni při její otázce a znovu si ji důkladně prohlédl. "No, ani ne. Víš, znám vlky, kteří vypadají zbarvením všelijak, takže by mě nenapadlo, že někdy je možné barvu srsti změnit. Takže tys měla kdysi jinou barvu srsti?" zaptal se zase on. Nicméně hned na to ještě dodal: "Ale máš moc pěkný kožíšek." zazubil se na ni. Jo, líbila se mu.
Pak mu vysvětlila svá slova, které on špatně pochopil. Pokýval chápavě hlavou: "No, ještě, že tak! Jinak by si mě nemohl přát." Zasmál se taky. No co, nějak tu péči o ni cítil stále silněji. Že by to byla ta dospělácká zodpovědnost? Po té mluvila o Slunovratu, jakémsi místním svátku. "Hm, tak možná to všechno bylo způsobeno tím, kdo ví. V tomhle ti asi neporadím. Ale jedno vím jistě. Pokud ten vztah vznikl nepřirozenou cestou, není divu, že se v něm vlci kroutí, jako by byli k sobě svázaní nedobrovolně." Pokrčil by rameny, kdyby byl člověk, takto jenom švihl ocasem rázně.

"Jak? No, prostě mi přijdou na mysl a tak je vypustím ven tlamou, jednoduché," zasmál se nahlas. Jak to tak vypadalo, tito vlci se dokázali bavit i v takové situaci. Konec konců, kdyby ztráceli hlavy, moc by si nepomohli, takže jejich mysl je chránila takto. Alespoň nemuseli mylet pořád jenom na to, že tady mohou uvíznout navždy.
Po té hledali ovoce vhodné na výrobu alkoholu. Vlastně ho tady bylo dostatek i když většina už byla i tak k ničemu, stejně se jim podařilo několik kusů vhodného ovoce najít. To byste nevěřili, jak těžké je najít vhodný kousek mezi tím, co si myslíte, že vhodné je, no, ale jde to, jenom to chce trochu snažení. Jistě, nebylo to hnedka, to je jasné, museli chodit a čmuchat a prohlížet si skoro každý kousek ovoce.
Když Xander našel tu správnou jabloň a pod ní pár ideálních jablek, zavolal na Heriu a ona k němu došla, aby vzala vybrané kousky jablek do váčku, který měla od šamanky. Přitom krčila nosánek a vyplazovala jazýček, i když ten smrad necítila. Vlastně v tom měla výhodu, nemusela se jí motak hlava i když kdo ví, jak to bylo. No, ať už tak či tak, nemusela to čichat. Xander měl pocit, že on sám má ten smrad už i na jazyku a to se těch shnilých plodů ani nemusel dotýkat. Tedy ne tlamou. Občas na některé jablko šlápl, to ano. Tomu se prostě vyhnout nedalo. Stačilo, aby zacouval nebo šlápl vedle a už se mu mezi prsty drolilo shnilé ovoce. Fůj.
Dále šla Heria pomoci Solfataře a v ten okamžik hledal Xander ony hrušky. Jablka byla méně šťavnatá než hrušky. Mnoho hrušek bylo pod stromem rozmělněno na kaši, takže vybrat vhodné plody bylo o něco náročnější, než u jablek. Heria, jakmile byla hotová u Solf se švestkama, přišla na Xanderovo volání pod hrušeň. Xander ji ukázal, které hrušky má posbírat. Ani se nenadáli, a už měli pytlík s ovocem plný. "Výborně, to by mělo stačit!" zajásal Xander.
Když se vydali zpátky k šamance, Solf se ho zeptala na to, co budou dělat pak. Byl rád, že už ani jeden z nich nemyslí neustále na to, jestli se vůbec odtud dostanou. "No, vlastně ano. Pokud by ti to nevadilo, rád bych tě doprovodil k tomu mistrovi." To byla jeho odpověď.
Teď už zbývalo znovu najít ukrýt šamanky. Jak mohl Xander předpokládat, její jeskyně byla opět zamaskovaná, ale tentokrát měli jako ukazatel zlomenou větev uschlého keře šeříku. I když ani ten nebyl hnedka vidět, nakonec ho přeci jenom našli. Xander znovu žasl, jak ty iluze fungovaly, když z místa, odkud se na keř dívali, nebyl žádný vchod vidět. Prostě museli projít iluzí. Xander zavřel oči a udělal krok do keře a tak se objevil v jeskyni. Haha, to je panečku hlavolam. Otočil se na své společnice, které kráčely za ním.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
8

Poslouchal, co mu vyprávěla Solf o partnerce jejího 'bývalého' - jak možná ještě ani nedoufal, neboť si to ještě snad ani nepřipouštěl, - partnera Taylora. sežrali ji prokletí? To jsou mi ale věci. Potkalo ho snad něco podobného jako nás dva teď? Možná. Velmi by ho tyto příběhy zajímaly, ale nechtěl, aby se Solfatara cítila špatně, kvůli tomu, že by byla nucena na to pořád myslet. To si totiž nezaslouží. Zcela jistě to muselo být pro ni trýznivé, poslouchat o bývalé partnerce. Minulost byla minulostí a neměla by zasahovat do přítomnosti. Ne takovýmto způsobem. Naštěstí jemu nevadilo poslouchat o Taylorovi. Alespoň ne prozatím. Byl si vědom toho, že jí to pomáhá ujasnit si myšlenky a pocity. Byl to důležitý krok k tomu, aby se osvobodila ze spárů nezdravého vztahu. Od kdy začal takto o tom Xander přemýšlet? Ani si to neuvědomoval. Ale hodlal ji být oporou. Zareagoval na to jenom: "Jo, tak. Neměla to holka lehké." To ani Taylor ne, ale nemělo to oprávnění, aby tím neustále trýznil Solfataru. To prostě od něj nebylo příliš citlivé. Čím dál tím víc toho věděl, tím víc také měl dojem, že ten jejich vztah je skutečně nezdravý. Jenomže on mohl Solf pouze poradit, rozhodnout se musela ona sama. Nikdo za ni to rozhodnout nemohl. Kromě Taylora, jo i on by jejich vztah ukončit mohl. Avšak lepší bude, když to utne ona. Bude to lepší pro ni. a kdo ví, možná, že to bude lepší pro čtyři vlky najednou. To ovšem Xander nemohl tušit.
S tím mohl jenom souhlasit. Uf, to je ono, děvče! Promluv s ním a rozkousni to! pobízel ji v duchu. "To bys měla!" řekl nahlas. "Já si myslím, že ano, že ti to pomůže. Když se to vlastně tak vezme a odmyslíme si ten zápach, mrtvé kolem a představa věčného zatracení, není to zase až tak špatné," když se nad tím zamyslel, vlastně měli dost času se poznat a nic zase až tak hrozného se jim nedělo. Snad, zatím a pokud to půjde dobře, možná se odtud i dostanou ve zdraví a bez nějaké újmy. "Cože? On se tě snažil poutat magií? To není moc čestné chování," tiše zavrčel. Jestli to pochopil správně, on se ji snažil podmanit za pomocí kouzel, to opravdu nebyl férový přístup. Pak by bylo jenom dobře, kdyby s ním navždy skončila a odpoutala se od něj. Začínal, ať už chtěl, nebo ne, cítit k ní určité pouto a ochranářské pudy u něj sílily. Začínal mít na toho Taylora vztek. Trochu se uklidnil po jejích dalších slovech. Dokonce ji věnoval vřelý úsměv. "Taky jsem rád. Tvoje společnost je fajn," řekl upřímně. Jasně, mohl tady skončit s kýmkoliv jiným, ale to ještě neznamenalo, že by sí s kýmkoliv jiným sedli. "Věřím, že pomůže."
Při hlédání na něj Solf promluvila. Zasmál se. "Ne, to si nemyslím, ale na druhou stranu, kdo ví, třeba to byla malá vlčice. Slyšel jsem i o drobných vlcích." Zazubil se na Solfataru a hledal dál.
"No, sníme pár zkvašených jablek a švestek a pak nás opilost dovede k cíli. Víš, podobně jako náměsíčné něco chrání a oni nikdy nespadnou ze srázu, chápeš? Možná by to fungovalo i v tomhle případě," uvažoval a rozjímal nad tou myšlenkou o opilé chůzi. Kdo ví, třeba by jim to vyšlo. Zda-li by se nepřiotrávili tím alkoholem.
Na jejich svěžest zaregoval slovy: "No jo, to máš pravdu. Však mi je dostaneme zpátky! A pak ať si někdo zkusí, nazvat nás syrečkem!" zasmál se i on. Po tomhle dobrodružství bude div, když nebudou zavánět jako všechna hniloba světa.
Třeba budou mít štěstí a jeskyně šamanky bude ukrytá pod keřem šeříků v jehož stínu budou růst máty. Napadlo Xandera, když Solfatara zvolala, aby se podíval pořádně. To by byla hezká parodie. Ale byl by to i pěkný domov, asi. Jenomže takhle jednoduché to asi nebude. Nebo že by ano? Když se tam podíval, uviděl ho taky. Trs čersvé máty. Ale vsadil by se, že ještě před prár sekundami tam nic takového nebylo, nebo, že by už ztrácel zrak? Ale kdeže, vždyť byl mladý! Leda tak z těch výparů mohl mít nějaké ty mžitky nebo vynechávky a nebo v tom byla kouzla oné šamanky. Možná už se i cítil přiopilý. "No jo! To je máta..." v tom okamžiku, kdy se ji snažila Solf utrhnout se to stalo a ona najednou zmizela pod keřem.
"Sooolf!" Vyštěkl Xander a přiběhl k šeříku. Doufal, že se jí nic nestalo, protože mu zmizela z dohledu, jako by se pod ní propadla zem, což se vlastně asi i stalo. "Solf! Jsi v pořádku? Není ti nic?" Křičel stojíc nad dírou. V hlavě se mu přemítaly možnosti, jak vlčici zachránit. Možná k ní spustit nějakou z větví? Ale jak hluboko to je? A co když je zraněná? Skočit za ní po hlavě by bylo bláhové, to dá rozum, ale zase ji tam nemůže nechat to je také jasné! Pohlédl na keř. Byl nejblíže. Nic blíž než ten keř tu nebylo. Rozhodl se. Odrazil se a snažíc se vyskočit co nejvýše, se zachytil větvě, která mu nakonec byla nejblíže. Doufal v jednoduchost a tudíž, že se na větvi zhoupne do jámy pod sebou a nebude tak padat přímým pádem, tak jako jeho společnice.
Stalo se a větev se pod jeho váhou ohla k zemi. Společně s ní padala dolů do jámy. S čím však zřejmě nepočítal, že se větev pod jeho tíhou a razancí zlomí. Ovšem i přes tento fakt, se mu podařil jeho husarský kousek a pád byl zbržděn právě oným momentem odporu, než větev praskla. Stačilo to na to, aby se v pádu zastavil, zhoupl a dopadl s větví dokonce i mimo Solf.
Že by si s nimi zahrávala kouzla? Nebo byli už vážně opilí? Jejich průvodkyně do díry vlezla, jako by to byla opravdu jenom nora. Divné! Ale Xanderovi nic nebylo. Nejspíš ani Solf nebylo nakonec nic, což bylo vlastně jenom dobře. Xander se usmál.
"Bezva, asi jsme to fakt našli."
Po té se jim zjevila, zřejmě opravdu, šamanka, kterou tak hledali. Xander mlčel, dokud byly otázky kladeny k Herie. Potom, když byli pobídnuti, aby ji následovali, učinil tak. Všechno si prohlížel, vypadalo to tožiž tak působivě. Být šamanem mělo své kouzlo. To nemohl popřít.
"No, jo, to už snad problém nebude." Odpověděl Xander. Pousmál se a otočil se zpátky k východu. Stále ho fascinovalo, že ta díra z venčí nejdříve vidět nebyla, potom se zdála obrovská a ve skutečnosti to byla taková běžná díra. Musel se důmyslnosti té šamanky uchechtnout.
Vylezl z díry a počkal na holky. Společně s nimi pak šel k nejbližším stromům s ovocem, které měli posbírat. "Proč to má posbírat Heria? Má to souvislost s tím, že ona je duch a to ovoce je také mrtvé? Asi ano." uvažoval nahlas Xan. Najít ty stromy už těžké opravdu nebylo. Jako první došli k jabloni. Těch tady bylo v celém sadu spousty. Rostly zde různé odrůdy dozrávající v různých obdobích roku. No nejbližší jabloň nebyla zrovna ta pravá. Její jabka byla kyselá a tudíž ani moc dobře nekvasila. "Tohle není ono," zabrblal.
Hledali dál a to už měli lepší matroš na kvas. "Tyhle by šly!" Jablka, když byla zralá, byla slaďounká a šťavnatá. Výborná na mošt, burčák i kalvádos. Xander ukázal na jablka, pod stromem.
Mezi tím šel hledat hrušky. Holky měl stále na dohled. "Solf, ty se poohlédni po švestkách." ty by měly být dobré všechny. "Můžou být i scvrklé, ale ať nejsou plesnivé." Scvrklé ovoce má dost cukru.
Najít hrušky také nebylo složité. Dokonce našel i takové dost velké. "Mám hrušky!" zavolal na Herii. Pořád po očku sledoval kde holky jsou. Nikdy se od nich nevzdálil na víc jak 50 metrů.

Především děkuji za možnost umístění se. :)

a jestli to chápu správně, tak 2x30KŠM + 2X3rubíny +20KŠM + 2rubíny
= 80 KŠM + 8 rubínů, poprosím zapsat Xanderovi do kasičky.
Děkuji

Zapsáno

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
7

Křišťálové jezero >>>

Cestou k lesíku, skrze louku, měli dost času na to si povídat. Pohlédl na Solfataru chápavým zrakem. "Nemohu ho soudit, ale někdy to tak zřejmě být může. Vzniká-li nový vztah velmi krátce po té, co skončil starý, může chtít druhého jako náhradu." Logicky však bude druhý vlk jiný. Nikdy nebude stejný a nikdy nemůže být náhradou, to je potom jasné, že se v takovém vztahu necítí pohodlně. Jestli je to skutečně tak, potom nemůže naplnit jeho tužby. "Ale hlavně si nemysli, že to je tvá chyba, protože není. To, že ty nenaplňuješ jeho touhy, pokud to tak skutečně je, ty nemůžeš ovlivnit to, po čem touží on. Jsi taková, jaká jsi a jistě najdeš někoho, komu budeš vyhovovat právě proto, jaká jsi." Snad se mu podařilo jí to vysvětlit tak, aby jí to dávalo smysl a povzbudit ji.
"Víš, měla by ses řídit svým srdcem. Pokud cítíš, že to není takové, jaké by to být mělo, možná bys měla být odvážná a ukončit to. Nebát se změny. Zvyk je sice velmi těsný a pevný kožich, jenomže někdy je až příliš těsný."
Usmál se na ni a přikývl na souhlas. "To máš pravdu," času na poznání sebe by tak měli dostatek, "to bychom měli." Znovu se zazubil a snad ještě víc než předtím: "Vidíš! To je ono, to je ten správný přístup! Kašli na starý těsný kožich a vyběhni vstříc novým zítřkům!" I když zrovna tady ty zítřky nemuseli být zrovna světlé. No, i tak bylo pěkné mít nějakou tu naději.
"To asi ano. Vonělo to tam pěkně, když jsem tam byl," přiznal. Ano, sad byl plný vůní a celkem se mu tam líbilo. Avšak bylo očekávání trochu jiné od reality světa mrtvých.
Když dorazili do ovocného lesíka, místo vůní a pěkného ovoce, praštil Xandera do čumáku smrad skvašeného ovoce a suché pohnilé trávy. "A je to tady! Takže najít po čichu mátu a šeřík nebude zase až tak snadné, jak jsem si myslel. To jsem mohl tušit. No, tak se dáme do hledání." Nakrčil nos a opatrně začichal. "Teď jestli se nám to podaří najít nezvadlé." Otázkou bylo, zda to má nebo nemá být čerstvé. Podíval se na jejich průvodkyni, světlušku, Herii.
"Raději budeme hledat společně, ne?" zeptal se Solf. No, upřímně by ji nechtěl ztratit. Byla jeho nadějí, že se odtud dostanou, aniž by se z toho třeba zcvokl.
Když lesíkem procházel poprvé, v reálném světě živých, nevšiml si žádné jeskyně. Mohlo to být tady, v říši mrtvých, jinak? Ano, určitě mohlo. Nebo budou muset pátrat trochu důvtipněji. Zadíval se na stromy kolem sebe: "Možná jeskyni té šamanky najdeme pod některým ze zkroucených stromů." V sázce byly také nižší porosty: "Nebo pod některým z keřů."
Xander společně se Solf se dali do prátrání. Vzhledem k tomu, že všude kolem nich to tady bylo cítit zkaženým ovocem a dost možná i alkoholovými výpary, nebylo jejich hledání snadné. Ne, vůbec ne. Xander našlapoval opatrně, aby se vyhnul místům, kde by jeho tlapy drtily shnilá jablka, hrušky nebo švestky. Nebylo totiž příjemné brodit se mazlavou smrdutou břečkou i když byl její zápach poněkud příjemnější než zápach několik dnů staré zdechliny. Pravdou bylo, že by Xander snědl i tu zdechlinu, ale v tuto chvíli tedy opravdu ne. Jak se říká, že čeho je moc, toho je až příliš, i tohle byl jeden z těch případů. Divné smrady byli zkrátka všude kolem nich a bylo jich už tolik, že se Xander divil, že se mu ještě nezkroutil čenich do vrtule.
Zamířil ke stromům a nejenom, že využíval nos, tedy opravdu velmi opatrně, neboť nadechnout se zhluboka znamenalo riskovat spálení všech zbylých čichových buněk, využíval také zrak a to především. Najít kytku díky sluchu, to by musel být fakt expert s magií rostlin a to tedy opravdu nebyl.
Stromy zde vypadaly poněkud smutně, řekl by. Jako, že byl podzim, to by ještě chápal, ale tyhle stromy tady, působily prostě jinak. Stejně jako všechno kolem nich. Nedalo by se s tím něco udělat? Jsou tady vůbec i hezká místa? Zřejmě jsou, ale prostě na ně nikde zatím nenarazili.
Samozřejmě neměli štěstí hned u prvních stromů ke kterým došli. To by jim štěstí hrálo až příliš do noty. Solfatara mluvila něco o nějakých matoucích cestičkách. "Co přesně máš na mysli, těmi matoucími cestičkami? Máme hledat nějaké maskování? Může zde být nějaká iluze? Jak to můžeme poznat? zeptal se své společnice na této podivné výpravě. Bylo tolik možností, jak se ukrýt za pomocí matoucích cest. No, smrad a alkoholové opojení mohlo být jednou z nich.
Jednou z těch matoucích cestiček. Třeba když to překonají, najdou co hledají. "A možná bychom se tomu měli poddat a nechat se vést krokem opilých... zauvažoval Xander nahlas. Třeba to bylo právě tak prosté. "Co ty si o tom myslíš?" zajímal se o názor Solf. Už totiž prošli velký kus sadu a stále nenašli ani jednu ze tří věcí, které hledali.
Prošli kolem keře šeříků, ale všechny květy na něm byly zvadlé, hnědé a už vůbec nevoněly. Xander si povzdychl. "Je tady vůbec něco svěží? Tedy kromě nás dvou." zabědoval hnědý vlk.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
6

Xander pohlédl na Solfataru: "Jistě, že by si toho všiml. Musel by to být naprostý hlupák, kdyby ne!" Kdo by nepostrádal svého blízkého, když by se nevrátil v době kdy jej očekává? Vždyť to by nedávalo smysl. Musel by to mít v hlavě opravdu v nepořádku, kdyby zapomněl na svou milou. Byl o tom přesvědčený. I když samozřejmě nemohl vědět s jistotou, jak to ten její vlk má, ale pokud k ní něco cítí nebo alespoň cítil, nemohl by tohle jenom tak přejít bez sebemenší odezvy. Ať už to mezi sebou měli jakkoli. "Někdo by si toho všimnout přeci musel. Ale víš ty co? My se vrátíme. Najdeme své duše a prostě se vrátíme tam kam patříme. Co bychom tady dělali?" Trochu se na Solf usmál. Jistě, chtěl ji povzbudit. Potřebovala to. Narozdíl o něj, ona tady měla smečku. To spíš, nikdo tady by nehledal jeho, takže všechno to úsilí, dostat se odtud z říše mrtvých, leželo pouze na něm a na ni.
V tom měla pravdu, kdyby dokázali pomoci tomu duchu, možná by jim jejich dše opravdu vrátil, kdo ví. "Jen jestli ho najdeme a jestli s ním bude kloudná řeč." Ne, nedělal předčasné závěry, jenom kalkuloval s možnostmi, které mohly nastat.
Pokýval chápavě hlavou, "Heria, dobře, takže já jsem Xander," představil se duchovi a zadíval se na les, k němuž kráčeli. "Aha, tak takhle to je. A můžeme tady umřít? Tedy naše těla?" To byla zase otázka na ten čas, který tady mají. Pokud totiž mohou zemřít a jejich těla jsou živá, potřebují jíst a tady nejspíš nic živého není, zákonitě mají omezený čas.
"Něco jako peklo?" reagoval na místa, kam se i duchové bojí a zlí vlci prožívají.
Při zmínce o její rodině a životě, zareagoval slovy: "To mě mrzí," co také jiného mohl říci. Ale zdála se mu taková mladá, možná to bylo příčinou toho, že nepřežila porod. Mohl však jenom hádat. On by ji tipoval spíše na odroslé vlče, ne na matku a přes to jí byla.
"Takže, teď hledáme tu šamanku..." ujasnil si Xander. "Jistě! obojí jsou výrazné vůně. Máta bude růst někde ve vlhku a šeřík, to je keř až strom." Jenom si nebyl jistý, jestli tyto ingredience najdou v tomto ročním období, ale vybavil si svou návštěvu ovocného sadu. Tam bylo spousta ovoce, které v tento čas normálně nezrálo, třeba by tam našli i tyto rostliny.

>>> Ovocný lesík

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
5

Musel souhlasit se Solfatarou, na to, aby se odebrali do říše mrtvých a "žili" si blaze tam, byli oba dva ještě dosti mladí. Neměl pocit, že by tady měli zůstat, ačkoliv prázdnota uvnitř něj byla nezvyklá a sílila, on i přes to cítil, že takhle to být nemá. Neměli tady být, ale byli. Jak řekla Světluška. Někdo je uvěznil v říši mrtvých a oni byli stále živí. Tohle nemohlo dlouhodobě fungovat. Možná měli dokonce málo času, to bylo trochu znepokojivé. "Tik tak, tik tak..." Zamumlal.
"Máš pravdu, Solf, jestli nám tu někdo vzal duši, musí být tady. Musíme ho nají. Ho nebo ji,"
Poslouchal Světlušku i Solf a začínalo to dávat smysl. Nebo alespoň chtěl, aby to smysl dávalo. Možná si to jenom přál, ale ze slov Světlušky získával pocit naděje. Bylo by hezké, kdyby se to skutečně vyjasnilo. "Takže ji musíme najít!" bylo bezesporu. Vzpomněl si, že hlas, který slyšel, byl opravdu samčí, takže to možná mohl být i ten, o němž mluvila mrtvá duše. Nebo mrtvé tělo? Duch - jejich Světluška.
"A jak se vlastně jmenuješ? Máte tady také jména? Jsou stejná jako ve světě živých? Nebo jste prostě jenom duchové? A co vaše duše? Ty vám nevzal?" vychrlil na ni salvu otázek, které mu v ten okamžik prolétli myslí. "A kam nás to vlastně vedeš? Pomůžeš nám?"

Xander neherní - kat. pokročilé