Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji za odměnu

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
4

Pokrčil obočí: "Apokalypsa?" Že by opravdu nastalo něco takového jako konec světa? Je to vůbec možné? Sice slyšel od matky vyprávění, jak její domov postihlo několik vln zkázy, ale zatím se s ničím takovým on sám nesetkal. Že by tohle byla jeho první taková vlna? Byla to hra bohů nebo vlna zkázy nebo apokalypsa? Jedno z toho to mohlo být.
"Ale zatím jsme živí. Nic se nám neděje..." řekl, sice již méně odhodlaným hlasem, nicméně stále s notnou dávkou optimismu. Duchové, jak je napadlo, opravdu nebyli sochy, nýbrž se hýbali i když, jak se zdálo po nich nešli, což bylo vlastně dobře. Pohlédl na jednoho z nich. Hm, opravdu vypadají jako mrtví. Tiše skřípl zuby. Měl by se bát? Možná, ale cítil se tak prázdný.
Došli až ke Světlušce. Konečně si Xander mohl všimnout, že i ona patří mezi mrtvé vlky. Chvíli si prohlížel její tlamu, chvíli se díval trošku skrze ni. "To je opravdu zvláštní," zamumlal. Bylo to ale rovněž i fascinující. Světluška dělala totéž, co Xander, akorát, že ona kolem nich chodila, zatímco on stál vedle Solf. "My jsme ve světě mrtvých? Jak je to možné?" položil otázku, ať už k jedné vlčici živé či té druhé mrtvé.
Poslouchal její slova, která se zdála vysvětlující. Takže už asi věděli, kde jsou i to, že je sem musel někdo vtáhnout. Nějak. Ale to, co jim zůstávalo skryto bylo, jak? "Ten hlas v tunelu mluvil o duši." Bylo to to, co jim bylo odcizeno? Bylo to vůbec možné? "Duše je ale to, co jsme ne? Jak by nám mohl někdo vzít duši a my bychom byli stále zde?" To mu příliš smysl nedávalo. Ale cítil se tak prázdný.
Když odcházela, stále stál, ale jakmile vydala rázný povel, škublo jím a rozešel se za Světluškou.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
3

Neměla z toho dobrý pocit, to ani on ne. Nejhorší pro něj byl ten svíravý pocit úzkosti, který mu byl tak cizí a tak nepřirozený, že na něj působil tak, až se cítil slabý a to se mu skutečně nelíbilo. A komu by se to líbilo, že? Nikdo si slabý připadat nechce. A kord když se ten pocit nedá ovládat, ba ani utišit. "Ani já z toho nemám zrovna dvakrát dobrý pocit. Ale jsme tady spolu a to je hlavní." Jistě, kdyby zde byl každý sám, bylo by to zajisté o dost nepříjemnější. Takhle měli alespoň jakousi naději, že si budou navzájem krýt záda, že ano.
To, že se na něj natiskla, mu vlastně ani tak nepříjemné nebylo, alespoň nemusel hlídat, jestli ji v té tmě neztratil. Aby ji uklidnil, řekl: "Vpořádku, jsem tu s tebou. Nic se ti nestane." Samozřejmě si výrokem svých slov být jistý nemohl, prostě jenom chtěl ji utěšit a snad trochu i sebe přesvědčit, že se nemají čeho bát. Ale ta nejistota, ta byla pořád tak dotěrná. Xander chtěl být však silný, už kvůli ní.
Ten smích se mu nelíbil. Připomínal mu přesně ty namyšlené vlky, kteří byli přesvědčeni, že jejich ego sahá až kamsi do nebes. Neměl je rád a stejně tak se mu i tento odporný zvuk protivil, až se mu ježily chlupy na zátylku.
Když se tunel chýlil ke konci, byl vlastně dost rád. Doufal, že je přestane do nosu bouchat ten smrad, pokud už jim ty nosy neupadly, nejspíš jak nad tím nepřemýšlel, přestával chvílemi smrad cítit. Možná už mu vynechávaly čichové buňky, možná už je ten puch sežehl.
Než však opusili tunel a ocitli se ve světle, které jim na krátko oslepilo oči, zasáhl je hlas. Konečně něco, čemu rozumněl, ale nelíbilo se mu to. To chce mou duši? To je snad vtip ne? Podíval se na Solf, jestli to také slyšela. Jestli to, co slyšel, nebyl jenom přelud, halucinace z toho smradu. Pro jistotu se zeptal: "Taky jsi to slyšela?" Přeci jenom si nebyl jistý, zda se mu to jenom nezdálo.
Nakonec se ocitli venku u jezera. Jenomže cítil, že tady neco nehraje. Ti vlci, kteří tam byli, vypadali divně. Jako... "Duchové? Myslíš, že jsou to duchové?" zeptal se své společnice. Celá atmosféra kolem byla poněkud zvláštní. Taková nenormální. "Jestli jo, tak to je poprvé, co vidím tolik duchů pohromadě. Vlastně poprvé, co vůbec ducha vidím." přišly s tím další otázky. "Co tady dělají? Nebo... jsme vůbec živí?" položil ji víceméně k sobě. Spíš přemýšlel nahlas. Težce polkl a měl takový prázdný pocit. Jako by snad něco ztratil. Podíval se znovu na Solfataru a i ona mu připadala jiná. Sice to byla stále ona. Dokonce ani nepřipomínala ty světlušky u jezera, ale... neuměl to úplně přesně popsat. Jako by jí něco chybělo. "Jsi v pořádku?" raději se optal, kdyby to neudělal, připadal by si jako mrtvý.
A potom si ji všiml. Světlušky z tunelu. Ten vyzývavý pohled, který na ně upírala, nemusela ani nic říkat, aby Xander věděl, že je k sobě volá. "Támhle je ta z tunelu! Pojď, zeptáme se jí, co se to tady děje," odhodlaně přejel pohledem ze Solf na Světlušku.

TANEC MRTVÝCH - Xander + Solf
post číslo 2

Něco přes rok, to byla dlouhá doba, alespoň tak dlouhá, aby to tady poznala. Oba usnuli dříve, než on mohl odpovědět a zareagovat tak na její slova. Takže odpovědět již nestihl, tedy ne v čase, než se ocitli v této, "jedné z těch podivných událostí", kterými ostrovy údajně trpí. Trpí nebo oplývají...? Těžko, zatím, pro Xandera soudit, zda jsou tyto události k užitku či ku škodě. Každopádně teď byli v jedné z nich a tak nebylo moc moudré přemýšlet o ušlechtilosti či škodě, ale bylo na místě být na pozoru.
"To se tak někdy stává, že se jeden cítí v pasti. Nejspíš si tím musí projít každý. Ale neboj, ono se to spraví. Tedy, pokud se dostaneme odtud," částečně pokračoval v reakci na to, co mu prozradila než usnuli. Ovšem nyní měli, patrně, jiný problém: "Jenom, jestli se odtud dostaneme. Fuj, to je ale smrad! Cítíš to?" nakrčil nos.
"Takže taková hra bohů, jo? To bude určitě zábava. Hádám, že hlavně pro ně, co?" podle všeho už si něčím takovým prošla. "Jo, tak vtípky na úkor druhých, to znám. Ono se to nějak vyřeší, neboj. Neztrácej naději. A když ti osud ukáže zadnici, tak víš co? Ukaž mu ji taky!" tiše se zasmál. I kdyby dělal ksichty, stejně by to nebylo v té tmě vidět. Ale on se nehodlal vzdávat. Hezky se s osudem poprat, to bylo jeho krédo. Alespoň si to myslel. A to také radil své společnici ve tmě.
Alespoň se dozvěděl něco o ní. Třeba se mu to bude hodit a až někdy narazí na toho Taylora, bude trochu vědět o koho se jedná.
Jakmile vydala souhlasnou pobídku, neváhal a vystartoval. Ačkoliv by se za normálních okolností měl mnohem více na pozoru a nespěchal by, tady a teď ho hnal nepříjemný pocit napětí a myšlenky na to, že pokud zpomalí, malé světýlko jim zmizí z dohledu a oni zůstanou uvězněni v naprosté a dokonalé tmě a nehorázném smradu. "Poběž, ať nám nezmizí!" netušeje, proč takovou domněnku získal, ale musel ji říci nahlas, neboť jej tlapy nutily hnát se za tou podivnou bludičkou rychleji a rychleji. Přes to všechno ji ale nechtěl ztratit, proto se snažil brzdit alespoň natolik, aby byl co nejblíže jejímu tělu.
Zem po které kráčeli možná i běželi, se zdála být sice udusanou, nicméně také nepříjemně kluzkou. Ani bych se nedivil, kdyby ten smrad šel z té země. Fuj. bylo mu to nepříjemné.
Konečně se přiblížili ke světlu. Vlastně se ukázalo, že to je spíš zářící vlčice. "Hej, počkej, Světluško!" vyšťekl k svítící vlčici, která jim však náhle zmizela za rohem.
Xander pochopil, že se Solfatara pokusila použít svoji magii a totéž učinil i on. Neměl ani potuchy o tom, na kolik je ve své magii zdatná, takže nemohl soudit, zda její výsledek je způsoben prostředím nebo mírou její dovednosti a stejně to chtěl zkusit také on sám, protože neměl ponětí ani o tom, jak na tom s magií je on po tom, co byl na tyto ostrovy přenesen. Jak se totiž dozvěděl, mohl o svou magii také na čas přijít, nebo mohla být oslabena. A on nevěděl jak na tom je, neměl totiž příležitost to vyzkoušet, až nyní. Takže i on se pokusil o vytvoření ohnivé koule. Ovšem zdálo se, že na to nemá tolik síly. Jsem oslabený! Ach ne. Nevadí, klidně se s tím porvu zuby, neztrácel naději.
"Pojď, musíme ji dohonit, nebo nám uteče," zcela očividně na jeho výzvu, svítící vlčice, nereagovala, takže museli za ní.
Náhle uviděl něco co připomínalo východ z tunelu. Podíval se na Solf, ačkoliv mohl jenom tušit obrys jejího těla. "Že by východ?" nicméně to zřejmě byla stejně jediná možná cesta.

Zajímavé to, vskutku, bylo a jestli se to dalo studovat? Inu, proč by nedalo. Pokud by se našel někdo, kdo by měl tak velké odhodlání tuto záhadu a zvláštnost, tuto past studovat, proč by to nemohl udělat? Co by mu v tom bránilo? Nic. "Jistě. To by se asi dalo. Je to zajímavé, jak jsi řekla, vlk si v klidu, no dobře, někdy možná ne až tak v klidu, ale řekněme, že v klidu, plave a pak najednou bum a je tady. Jak se tady objevil? Jo, je to záhada. Ale je to tady hezké, alespoň to, co jsem zatím viděl. Ty už jsi tu dlouho?" byl zvědavý. Už věděl, že i ona se tady ocitla podobně jako on, tedy z čista jasna, ale nevěděl jak dlouho už tady žije. Takže to nezkoušela. To znamená, že možná není ani důvod pokoušet se dostat zpátky, pomyslel si Xander.
Zasmál se: "Jasnovědec, zřejmě, nebudu. Jenom hádám." Udiveně na ni pohlédl. Ale zřejmě se už s něčím takovým setkala. "Mě nic takového jako výsměch nenaplňuje, takže se ti smát nebudu. Ale rozumím, jsem pro tebe úplný cizák, takže tě k ničemu nutit nebudu. Je to čistě na tobě." Střihl k ní uchem. "Každopádně mi to vadit nebude, kdyby sis chtěla promluvit. Třeba. Někdy..."

Jak si tak povídali, najednou přišel večer. Ať už to byl přirozený nebo něčím opředený večer, stalo se to tak. Usnuli a zdálo se jim něco tak divného, až Xander cítil, jak mu tluče srdce. Cítil to divné napětí, ten stres.

TANEC MRTVÝCH - Solfatara + Xander
Post číslo 1

Všude kolem něj byla tma. Čas otevřít oči, Xandere! A to také ihned udělal, jenže ejhle, ona byla kolem něj pořád stejná tma, která vypadala tak, jako by své ohnivě oranžové oči měl stále zavřené. Co ho praštilo do nosu, byl strašný, ale opravdu příšerný, smrad. Nejdříve neviděl nic. Jako by byl slepý, ale za to slyšel jakýsi šepot. Zvláštní, takový chlácholivý, prostě jako když vás volá matka k dobrému jídlu, nebo otec do bezpečí nory, když jste ještě vlče.
Když si konečně oči přivykly, mohl zaznamenat slabé světlo kdesi před nimi. Uvedomil si, že tady není sám, že je stále s ní. "Tohle je jedna z těch podivných událostí, o nichž ses zmiňovala?" zeptal se ji nejistě, protože to vypadalo opravdu neobvykle. Pohled upíral ke světlu, neboť to bylo jediné, co mohl vidět.
"Půjdeme za tím světlem?" zeptal se ji. Tak trochu tam toužil jít. Pořád cítil tlukot svého srdce. A ten strašný puch mu doslova kroutil s nosem.

"Všichni? Aha, to je teda zvláštní past. Jestli to má sem vlky přenést..." Zahloubal se. Bylo tu nyní tolik otázek. Třeba kdo to nastražil, byla-li to skutečně past. Nebo potom také proč? Co z toho ten někdo měl? "Funguje to i obráceně?" Zeptal se na to. Poslouchal dál, co říká. Je možné, že jeho schopnosti byly oslabeny. Snad je ovšem neztratil.
"Já? No já jsem prostě usnul někde na louce. Ale probudil jsem se na pláži nedaleko jakéhosi sadu. Totiž, asi bych to nazval ovocným lesem, nebo tak nějak. Ale vůbec si nepamatuji, že bych sem plaval." Pohlédl na ni. "Dokonce ani stopy od toho místa nevedly, jako by mě někdo nebo něco teleportovalo sem."
Po té se šibalsky ušklíbl na její slova o sežrání ji, nebo spíše na ten dodatek. "To si ještě promyslím. Chci tě sežrat? Hm? Hm... ale co bych z toho měl, Přišel bych o zdroj cenných informací, takže si tě asi nechám nepožvýkanou, co ty na to?" Zasmál se rozpustile a tak trochu ještě dětsky, no jo, nechal se rád strhnout legrací.
"Co? no, třeba že je hezká a pokud si takto povídala sama se sebou, nejspíš proto, že neměla komu by se svěřila...?" Na tom přeci nebylo nic divného. Každý přece někdy potřebuje oporu, no ne?

I on se usmál na vlčici se slovy: "Mně se nemusíš omlouvat. Nejsem zdejší..." možná, že ani ona nebyla zdejší, ale kdo ví, třeba tady žije už dlouho nebo se tady narodila. Ale na tomhle konkrétním místě se možná ani nepohybuje tak často, aby zde zanechala svůj pach jakožto územní. Když nad tím tak uvažoval, nestihl si všimnout značení, které by dávalo jasně najevo, že se nachází na území patřící nějaké smečce, ale různě staré pachy vlků zde byly. Jako by to bylo neutrální území, usuzoval. "...zatím tedy. Abych pravdu řekl, nevím, jak jsem se sem dostal. Je to záhada." Dokončil svou větu, po té, co mu hlavou proběhly všechny ty předchozí myšlenky.
Vlčice byla tmavá jako on, ale spíše jednolité barvy se zářivými znaky. Celkem upoutávaly pozornost.
Představila se mu a totéž udělal i on. "Tak to mě těší, Solfataro, já jsem Xander." odpověděl a pak mrkl na ni okem. ""Kdepak, ani zdaleka ne. Jsem rád, že jsem na někoho narazil, natož na někoho tak zajímavého." Bylo mu jedno, že ten úsměv hrála, nebo to možná ani nepoznal, když v tom byla tak dobrá, každopádně reagoval tak, jak to situace chtěla. Společnost vlčice mu vadit přeci nemohla.

Tu myšlenku však úplně zavrhl, jakmile se k jeho uším donesly tiché kroky, lehce našlapující. To upoutalo jeho pozornost natolik, že se ohlédl, právě v tu chvíli, kdy tmavá vlčice přistoupila k vodě.
Nezdálo se, že by si všimla jeho maličkosti. Usoudil dle toho, že se tvářila stále tak, jako by tam ani nestál. Možná proto, že se sám stal nehybnou sochou, která ji pouze pozorovala. A pak také dle toho, že začala promlouvat sama k sobě? Pravděpodobně. Nikoho dalšího totiž neviděl. Jistě, mohl tady být někdo další, kdo by byl neviditelný, ale on necítil jiný pach.
Přemýšlel, zda-li má nejdříve přijít k ní a po té promluvit, nebo prve promluvit a po té k ní jít. Vlastně neměl chuť ji teď lekat, takže, nejprve si jen zlehka odkašlal, než promluvil: "Ehm... zdravím. A taky moc dobře chápu jak se zřejmě cítíš. Jaké to je divné, začít být ten rozumný a dospělý. Je to prostě zvláštní." Začal hovořit, "prostě to je nezvyk. Vím to moc dobře." Také zrovna nedávno dospěl a pořád si na ten pocit nemůže zvyknout. Ale jednou se rozhodl a prostě to musí skousnout.

(Křišťálové jezero přes Luka) >>>

Brzy jej tlapy zavedly ven z ovocného lesa, jak by to místo nazval on, kdyby ho měl pojmenovat sám. Otevřelo se před ním rozlehlé prostranství, no luka. Jednalo se o louku. Velkou louku plnou různých travin a květin s měkkou trávou. Bylo to příjemné místo pro chůzi. Rozhodně vás nic jako kameny či štěrk nepíchalo do tlap, ačkoliv tady hrozilo, že by se vám mohla mezi prsty zapíchnout nějaká ta oščina. To se však nestalo.
Šlo se mu celkem pohodlně. Po té ovocné svačině měl však docela žízeň a protože cítil ve vzduchu vodu, rozhodl se nasměrovat své tlapy právě tam.
Mířil k nějaké vyhlídce odkud by se mohl rozhlédnout a vodu najít.
Zatím se mu místo, kam byl záhadně přenesen, líbilo, protože on měl ovoce rád a louky byly příjemnou změnou oproti horám a skalám. I když on měl hory vlastně docela rád. Nicméně se mu zde zatím líbilo. Alespoň to málo, co mohl prozkoumat.
Konečně dorazil k vyhlídce, ale už na ni nepotřeboval vylézt protože došel k jezeru, kde se po očichání vody ihned na to napil. Voda se totiž závadnou nezdála být a dokonce byla naopak velmi chutná. Po té, co se dobře napil, rozhlédl se kolem sebe. Přemýšlel, kam půjde dál. Že by přeci jenom vylezl na tu vyhlídku?

~ Začátek příběhu na Mois Gris ~

Otevřel oči a naskytl se mu pohled na blízké stromy, které byly listnaté a připomínaly spíše něco, co jeho matka nazývala ovocným sadem nebo také zahradou. Místem, které nevzniklo samo o sobě, čili přirozeně. Mohlo by ještě vzniknout nadpřirozeně, ovšem přirozeně ne. Místem, kde pohromadě rostly všelijaké stromy a keře přinášející sladké plody, které by však za normálních okolností nerostly společně na jednom místě, protože pocházely z různých koutů světa.
Kde se ale tady vzaly? Nebo to bylo jinak? Ony tady byly už roky a místo toho se zde objevil on? A kde to vlastně je? Vždyť když usínal, byl by se dokázal hádat, že to kolem něj vypadalo úplně jinak. Že byl na jiném místě. Možná i v jiném čase, kdo ví?
Zvedl se ze země na všechny čtyři a rozhlédl se kolem sebe, do nosu nasávaje nové neznámé pachy. Nikdy tady ještě nebyl. Tím si byl jistý. Muselo ho sem něco přenést. Možná nějaké kouzlo. Každopádně byl v úplně neznámém prostředí na úplně neznámém místě a od něj nevedly vůbec nikam stopy, které by jej zavedly zpět. Jako by se zrodil ze vzduchu. Jako by se sem teleportoval, což však neuměl.
Nehodlal se tím trápit. Z nějakého důvodu se to stalo a on nebyl ten typ vlka, který by vyl nad tím, že nemůže najít cestu domů a čekal, jestli ho někdo náhodou nezachrání. Ne, takový nebyl a tak se vydal na průzkum.
Zamířil do lesíka, nebo by měl spíše říci do zahrady či sadu? Když procházel tohle místo, občas se sklonil a sebral do tlamy nějaké to jablko, které rozkousal a snědl. Dokonce ještě našel nějakou tu malinu na keřících. Tak i těch několik sezobl a slupl jako malinu. Nakonec našel i keříky s brusinkami, kterými rovněž nepohrdl.
Když se najedl do syta, vydal se na další průzkum.

>>> Křišťálové jezero (přes Luka)