Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  43 44 45   další » ... 49

To všechno bylo takové zvláštní. Najednou se v něm zdvihla... Chuť. Zvláštní chuť... K čemu to vlastně? Pomazlit se. Otřít svůj čumáček o cizí. Tak nějak to přisuzoval tomu, že tahle černá vlčice vyzařovala mimo toho příjemného klidu i nějakou auru. Auru... Čehosi. Oklepal se a podíval se jinam. Raději. Nechtěl se na ni vrhnout, aspoň ne teď. Muselo se to týkat jeho zranitelnosti, toho, jak se cítil. Jak se proklínal. Alespoň v duchu.
Trochu zmateně zamrkal, když se mu omluvila a najednou se o něj otřela. Objala ho packami a zůstala tak. Byl heboučký? Vážně? No... Třeba ano. Jako medvídek. Obláček. A ona... Byla? Otřel se hlavou o její tvář, střihl ušima a zavřel oči. Bylo to příjemné. Zvláštně. Nechtělo se mu tomu věřit, obvykle takové věci nedělal. Dnes to ale bylo prostě hezké. Zavřel oči a nechával ji, aby byla tak blízko u něj, aby mohl vdechovat zvláštní, jemnou vůni kvítí z luk... Trochu ztuhl, když si uvědomil, že tohle nesmí dělat. Prudce se od Shine odtrhl, aniž by se nějak omluvil, nebo snažil jí při prudkém pohybu neublížit. Sklonil hlavu a sevřel víčka. Kolem krku mu visel zub medvěda a z očí mu vedly drobné, slané cestičky.
,,Tohle já nemůžu," zamumlal. Zvedl oči nahoru, kamsi k obloze. Jako předtím... Hledal v obloze útěchu. A tentokrát přišel déšť, jako na zavolanou. Jakoby přišel jen proto, že si jej Zinek přál. Příjemný, teplý deštík. A právě proto si zoufal, že chtěl černou tak hrozně moc u sebe. Přímo po tom toužil. Byl ze sebe znechucený. Zvedl oči a podíval se na ni. Byla vážně pohledná, ale to nebylo to, na čem teď záleželo. On potřeboval něco jiného, složitějšího. Útěchu. Zdála by se být jednoduchou pomocí, ale pro Zinka nikdy nic takového, jako lehká pomoc, nebylo. Oklepal ze sebe vodu a přesměroval svou energii do tlapek, které ho už teď svrběly. O nohy se mu otřelo pár rostlin, které díky němu nahodily poupata a následně se otevřely do květů.
Zinek se rychle přiblížil zpět k Shine, víceméně se na ni vrhl. Ne agresivně, spíš tak nějak... Zoufale. Protože nechtěl, aby to, co se s ním dělo, bylo nějak... Známé. Otřel se o její černou, sametovou srst a olízl jí ouško, aby v něm zarejdil čumáčkem a pak i zvedl tlapku, s níž skončil mezi jejími lopatkami, zatímco se lísal k černé, žluto-zeleně označené vlčici. Byl vážně rád, že jim Wu dával prostor a vlastně to ani nijak nekomentoval.
Posadil se, ale zůstával stále blízko, zatímco jí čumáčkem rejdil v srsti a olizoval jí z chlupů vlažnou, dešťovou vodu. Jak rychle jeden zapomene... Hojí snad čas rány?
Bolelo ho, že byl takto nucen. Moc dobře věděl, že to není něco, co by sám chtěl. Tato touha byla do jeho těla a mysli vložena. Ale... Bylo to tak příjemné. Cítil se uvolněný. Že by bylo na čase, aby se pohnul dál, jak vlčice naznačovala? Nebo to bylo nějaké její kouzlo? Možná že by si ji neměl pouštět tak blízko. Třeba mu chce ublížit. Místo dbaní na logiku se s ní však mazlil jako nikdy. ,,Chybí mi," zamumlal pak. ,,Chybí mi moje Severa." A jeho děti. Smečka. Ale Severa... Severa byla to, co si vyčítal ze všeho nejvíc.

Zavrtěl hlavou. Byla zatraceně pozitivní. No... Až moc. Tiše si frkl. Mluvila a mluvila a mluvila... Mluvila trochu jako Bílá. Vzdáleně a tak nějak tajemně. Jakoby přesně věděla, co má říct. Nebyl si jist... Jen trochu zamrkal a povzdechl si. ,,Čas těžko," okomentoval svůj někdejší... Element? Byl to vůbec element? Povzdechl si. ,,Jediné, co se hojí, je maso." Udělal pár kroků vpřed. O nohy se mu otíraly seschlé trsy trávy. Mrskl ocasem. A znovu. ,,Nemusím louky. Lesy jsou příjemnější. Přirozenější. Bližší." Kdosi se blížil. Vlk, který si táhl svůj krámen. Zarazilo ho to... A překvapilo. Stáhl ocas a jen se mlčky díval na toho... Kohosi. Vlk nakonec i s krámkem skončil kus od nich. Zinek si ho prohlížil. Začenichal. ,,A lesy jsou taky... Příjemnější a klidnější v samotě. Začíná tu být narváno," zamumlal. Vlk na dvojici zavolal... Zda o něco nemají zájem. Vzpomínal si na slova Doryi a zvědavost ho přilákala. ,,...Wu?" zamumlal a vydal se blíže. Začal si prohlížet, co všechno ten vlk má na skladě. Zarazil se u jednoho medvědího zubu a pak u pár lektvarů, co pochybně páchly. ,,A to je co?" zeptal se. Wu se zazubil a za chvíli už chudáka Zinčoura dusil nějakým svým lektvarem. Zinek samozřejmě většinu spolykal, ale následně začal vydávat zvláštní, dávivé zvuky. ,,Tak dík! Jsem fakt rád za odpověď!" houkl naštvaně.
Pak... Však ucítil nával energie a krátce nu i svitlo v očích. ,,Uff..." vydechl a oklepal se, až se mu od srsti vznášely záblesky statické elektřiny. Co se to právě stalo. ,,Tak já si vezmu tohle... Dík." Vzal si přívěsek. Pak se otočil po té vlčici, jestli tam teda stále je. Mluvilo se s ní tak nějak zvláštně... Ale dobře.
Jakmile to měl za sebou, odhodlal se vrátit zpátky za ní. Jo, sice dal Wuovi menší díky, ale... Málem ho zadusil! Víc si nezasloužil, přeci.

50% SLEVA LOSY
Cena nákupu 400 (200)
Původně 213kmš 5 rubínů 0 mincí - > 13kmš 5r 0m
>> 213 kamínků na 13 kamínky (3, 4, 5, 6 a 7 tlapka vody = 200)
>> Medvědí požehnání, zdarma (boj s Nessie - jizvy čenich, zakreslit)


SCHVÁLENO img

Posadila se. Déšť mezitím tichnul, ustával. A Zinek? Ten měl potřebu se podělit. Ani ne o svůj životní příběh, ale i svou únavu a smutek . Střihl ušima. ,,Ne že bych je viděl," podotkl jednoduše a zadíval se kamsi do dáli. Sem tam škubl uchem, jak zaslechl na co, co se blížilo. Momentálně tomu však věnoval minimální pozornost, jelikož vlčice pokračovala. ,,Kdo žije, kdo zemře, kdo řekne tvůj příběh," zbrblal. Pak se však na vlčici podíval s vážným výrazem. ,,Těžko říct. Nejspíše je pokojná. Ale ublíží všem, kteří žijí dál," zahleděl se kamsi do dálky. Znovu. Dálka pomáhala. Oblaka a louky pomáhaly.
,,A bolí dlouho. Dokáže vůbec přebolet," zamumlal a upřel na ni pohled. Zažila už někdy bolest ztráty? Ano... Nejspíše ano.

Někdo se přiblížil. Vlastně ho to ani nijak moc nepřekvapilo. Všichni v jeho okolí měli tendence se ukázat ve špatný okamžik. Takže... To nebylo zas tak moc překvapivé. No... Ostatně, co ho ještě mohlo překvapit? Pohlédl na černou vlčici a tak nějak... Si prostě jen těžce povzdechl. Možná že na něj její kouzlo působilo víc proto, že se uzavřel. Nebo až moc doufal, že najde někoho, před kým nebude takový nesnesitelný hňup. I když... To on vlastně nejspíš byl pořád. Jen ti, co ho měli rádi, tomu trochu víc rozuměli.
,,Jestli se mi něco stalo? Pardon, ale to fakt zní jako blbej vtip," zamumlal. Pak se podíval kamsi do dáli, k moři. ,,Podělanej život se mi stal, heh," zabrblal stříbrný prostě a postavil se. Oklelal ze sebe vodu, která se rozstříkla kolem a povzdechl si. ,,I když... Komu tady ne, že? Zdá se, že komu se to nepodělalo, ten zařval. Nebo zařve... Dřív či pozdějc."

>> Rokle

Oklepával ze sebe horko těžko nostalgii, výčitky, prosby zoufalství a vztek na své jméno, na vlky, kteří byli ledovými jako on a ... tak nějak nevěděl co ještě. Byla tu spousta věcí, které nenáviděl, které miloval a které chtěl zničit - ať už spadaly do jakékoliv z předchozích kategorií.
A tady byl ten déšť, o kterém mluvil. Věděl o něm, samozřejmě. Měl v sobě nadání pro vodu. Nadání, co ho neskutečně mátlo. Netušil, jestli ho chce... ale dost možná právě díky němu přežil, když byla všude kolem voda a pak... i led. Ten lehký, jarní deštík, který kropil zdejší unavenou půdu, mu moc nevadil. Tak nějak tušil, že nebude trvat dlouho. Jednalo se prostě jen o další koloběh. A... neměl s ním problém. Nemohl. Příroda byla to jediné, co nikdy nezklamalo. A to jediné, čemu plně věřil a byl ochotný tomu svěřit svou unavenou a pošramocenou mysl.
Déšť padal, kapky tekly po jeho možná až příliš husté srsti a nedostaly se na kůži, ať už se snažily sebevíc. Stékaly po něm jako voda po kachním peří. Stejně jako slova po jeho ledovém srdci. Rozlámaném, slepeném a rozlámaném tak moc, že raději zmrzlo, nejspíše už nadobro. Unaveně se posadil a zahleděl se nahoru, na bouřková oblaka.
Zinek nebrečel. Nikdy by si takovou hloupost neodpustil. Dnes však k dešti začal zpívat tesklivou písničku.
Vlk ztracený v čase začal výt.

>> Les alf

Z lesa se dostal ani nevěděl jak, jen se díval pod nohy, ani ne tak moc na cestu jako po rostlinách. Napadaly ho různé otázky, teď už jiné, než jaké jej napadaly v horách a lese. Přemýšlel nad sebou, nad sebou jako osobou.
Mlčky přejel pohledem rokli, skrz kterou musel projít a začal klouzat po strmém povrchu zarostlého svahu. Byly tu sice vychozené cestičky...ale na tom nezáleželo. I tak to tu bylo kluzké. Otázka však zůstávala. Byl si vážně dost jistý sám sebou? Jistý tím, že je skutečně pro Daén tak potřebný, jak o sobě tvrdil? Nebyl si jist. Možná v sobě viděl míň, než kolik tvrdil Dorye. Možná se v něm pletla. Možná byl... k ničemu. A tohle jsou přesně ty myšlenky, co tě dělaly a dělají slabým. Nauč se, že sebelítost je k ničemu hlupáku. Zinek zastavil uprostřed cesty. Zhluboka se nadechl. Z nějakého důvodu se mu dýchalo těžko a krk ho škrtil. Nedostávalo se mu kyslíku.
,,Jasně! Já.. Budu… Budu.. " ,,Zinek," zašeptala alfa irisenu.
Sen. Sen, kde viděl sám sebe, jak odpovídá ledovým. Jak se zpovídá, zbavuje své kůže a prodává ji jako mezka. Jak se stává ledovcem, jak se stává... někým jiným. Zvedl pravou tlapu. Šedivobílou. ,,Má vůbec život smysl, když přežívám?" zamumlal. Dávno to nebyl on. Dávno byl... někým jiným. Byl Zinek. A Zinek... nebyla jeho minulost. Byla to přítomnost. Budoucnost. Něco, s čím se musí naučit žít.

>> Červená louka

>> Furijské hory

Když konečně sestoupil z hor, pokoušel se setřást myšlenky na coby kdyby. Kdyby neudělal spoustu věcí, nestala by se spousta věcí. Kdyby nezemřela Severa... kdyby nepřišel do Ellenisu... kdyby nezemřela Aisha... Tolik možná. Tolik linek. Jeho svět se vrstvil, tvořil tolik realit a tak moc mu to ztěžoval... tiše si povzdechl a přivřel oči. Svět... svět se netočil kolem něj. Měl by si hledět jiných věcí než sebe.
Přesto však kráčel tak nějak bez duše, občas se podíval po zemi, jestli nezahlédne nějakou známou rostlinu, léčivou či jedovatou. Byl už to tak nějak jeho zvyk. všechno se dalo využít. Jedovaté, léčivé... a některé jednoduše měly estetické účinky... dokud nebyly smíchány.

>> Rokle

>> Rest

Od jezera pokračoval dál do hor, které ohraničovaly území Daénské smečky. Nutilo ho se to zamyslet nad vlastní minulostí. Nad tím, jak žil v Ellenisu. Tam byly hory, ale ne tolik, jako tady. Spíše to bylo území plné lesů a luk než něco takového. Dávalo to smysl, moc vlků se po horách nechtělo potloukat. Jemu však nikdy hory nevadily. Dobře se tam větrala hlava... a když se tudy mohl projít, tak proč ne? Sem tam jen tak dělal dlouhé výšlapy na vysoce postavená místa, aby se rozhlédl po okolí. Byl tu uvězněný. Donesla ho sem voda, dost možná jako další vlky. A když vás donese voda... jakou máte šanci, že vás zase vrátí? Nebýt ostrova, byl by se utopil a umrzl. Zachránil ho... nebyl si však jist, jestli za to ten nový život stál.

>> Les alf

>> Vyhlídka

Přes hory pokračoval dál. Cítil vodní plochu a tak zamířil k ní. Po delší chůzi začínal mít žízeň a navíc se stmívalo, takže potřeboval ukojit žízeň - což také nakonec udělal. Zastavil se u jezera a rozhlédl se. Tohle... tohle bylo to, co si představoval pod pojmem ráj. Zinek zůstal stát na břehu jezera a zhluboka dýchal, než se odhodlal zajít do vody a ponořit se do ní. Začal plavat. A byl tak spokojený. Přeplavala na druhou stranu jezera, což přisuzoval svému tréninku s mistrem ve svatyni. Na druhé straně vylezl, spokojeně se oklepal a začenichal. Tohle bylo... tohle byl Daén, bylo to tak? Sem Dorya odkazovala a tady cítil spoustu pachů. Bylo to území smečky. Daén a smečka ve zlatém lese... tak to říkala. A hrouda věděla o třech smečkách. Zinek však věřil, že tato patří pod fialovou vlčici.
Nakonec se však tak či tak uklidil na vzdálenější část jezera, i když to znamenalo jej obcházet pro nic, když si předtím zaplaval. Byl však spokojený a schoulil se v závětří, schovaný v trávě. Jen tiše a spokojeně oddychoval, zatímco se oddával spánku. Zasloužil si ho. Ty tíživé sny ovšem už tak moc ne.
Padal. Padal jako vždy. Padal časem.
Probuzení bylo stejné. Všední. Chytil si snídani. PO dlouhé době si dopřál zaječí maso! Měl z toho dobrý pocit. Navíc tu poznal pár rostlin, které využil. Tak či tak, dnes se ještě s Daénskou smečkou setkat nechtěl a právě proto zamířil dál.

>> Furijské hory

>> Tajné ostrovy

Zinek pokračoval směrem od ostrovů tam, kde už to tak nějak znal. Mělo to svůj důvod. Jaký že to přesně? No, potřeboval najít ten zatracený Daén... trochu se tam zdržet a tak něco. Třeba tam bude čekat Dorya, vmete mu do obličeje, že mu zbyly na čumáku jizvy a pak... těžko říct. Růžová vlčice však taková nebyla. Koho mu jen připomínala? Erturenu. Vždy v ostatních viděla to dobré. Erty měl rád, ale ona potom odešla. Odešla a už se nevrátila. Občas zvažoval, jestli se zatoulala na podobné místo. Daleko mimo vliv Hestie a ostatních bohů. Daleko tam, kde na ni nemohl nikdy dosáhnout. Inu, kdo ví? Zinek je tak tiše doufal... že ji snad jednou potká. Jednou. Jednou snad...

>> Rest

,,...cože?" zeptal se, když ten vlk zopakoval svoje jméno. A co jako? Však ho slyšel už napoprvé. Tiše si frkl. ,,No jasně, dal mi po tlamě. Není to snad vidět?" zeptal se prostě a zavrtěl nad tím hlavou. Byl z toho celý takový nesví a nespokojený, jak ten vlk mluvil a docela dost nelogicky. Nelíbilo se mu to. Zatřepal hlavou. ,,Asi ne. Většinou jsou tu vlci bílá s něčím, ale zrzci... Ne." Zastesklo se mu po Terrim a domově. Byl to zvláštní vlk. Zajímavý vlk...
,,Zkus se poptat po okolí, třeba ti někdo pomůže víc než já. Já... Odcházím. Najít něco výživnějšího než rybu. Naschle, Variane," zahrabal packama a vydal se pryč stejně tak, jako předtím přišel. Tak nějak bez rozloučení. ,,Jo! A vyhýbej se tomu místu s popelem. Ale srst by ti neměla dělat starost... Tak či tak bude brzy pršet." S tím se vlček vydal pryč, fuč. Co bude pak dělat... Heh, kdo ví?

>> Na vyhlídce

Zatvářil se docela podrážděně. ,,Ne, nevím," odsekl. Jasně že to věděl... Vypadal jako nějaká nevzdělaná housenka? Ach, někteří vlci byli docela hloupoučcí. Varian měl štěstí, že neslyšel Zinkovi myšlenky. Dřív by se za ně drobný vlk asi styděl, ale teď? Ne, teď už ne. To však neměnilo nic na tom, že jeho slova byla prostě zlá a mnohdy mohla ublížit víc, než se zdálo. Jenže jak řekl Shay, on moc dobře o jejich účinku věděl. Možná jednou...
Přejel žlutého vlka pohledem, jak si smáčí tlapky a vydal jen tiché 'chm' nad tou špínou, co z něj pomalu a jistě voda odplavovala. Dle jeho názoru by se měl vydrbat celý. Na té světlé srsti to fakt hrozně svítilo. Teda, jakože, ta černota. Heh... ,,Zinek," odpověděl líně vlk a pak protočil očima, když se ho žlutý zeptal, cože to má s čumákem. Tiše zachrčel a přejel ho pohledem. ,,Na takové věci se neptá," odfrkl. Nehodlal vysvětlovat, jak je lehké si splést dvě bílé vlčice. A jak je silná naděje, když se ji snažíte pohřbít. ,,Tak či tak, rybou se fakt nenajíš slané vody. Je to hloupost. Ryba jako ryba," frkl a postavil se, aby se oklepal a dostal ze sebe jak vodu, tak písek. ,,Měl by ses to rychle naučit, Variane." Přejel ho pohledem světlých očí a zašklebil se. ,,No, nechám tě, ať si zaplaveš. A jen tak dodám dobrou radu zdarma, jestli potkáš modrobílýho vlka, zdrhej, bude tě chtít sežrat. Nekecám. Vlastní zkušenost," pokynul si na tlapu a na čumák. Chudák Navin... takové sprosté lži.

Ten vlk byl vážně mimo. Ale aspoň chytil Zinkovu rybu! Ten spokojeně zavrtěl ocáskem a spokojeně se po ní natáhl hned poté, co byla uvolněna. Pustil se do ní. Byla fakt dobrá! Nejdřív ji usmrtil zuby a pak ji začal okamžitě utrhat. Ryba s sebou ještě párkrát plácla, jak svaly chvilku ještě fungovaly, ale pak zůstala nečinně ležet. A Zinek udělal... Něco fakt nečekaného.
,,Dík," zahuhlal s tlamou plnou ryby. Ještě by pak mohl zkusit chytit toho zajíce... Třeba by měl konečně nějaké normální maso, mimo rybí. Všechno by bylo fajn! Ale tyhle, mořské ryby, nebyly jako ty z jezer. Spokojeně zamlaskal a oblízl si zakrvácený čenich. ,,V té vodě jsou i dost příhodné rostliny. To by se mi ale muselo chtít plavat. Nemáš rád slanou vodu? Jsi z vnitrozemí?" optal se a spolkl další kus ryby, aby za sebou nakonec nechal jen hlavu, kterou jíst nehodlal. Že by si chytil ještě jednu rybku? Mohl by... Hladově se zakoukal na jezero.

Zinek... si dlouze povzdechl. Tak jako 'ježiši, na co já to mám štěstí?' a potřásl hlavou. Na další jeho slova se zatvářil tak jako... absolutně zmateně. Asi jako když tehdy chytil tu hnědou, malou věc, která mu následně zdrhla. Chm... ale to bylo fuk. Stejně mu ten vlk neříkal zajímavé věci. Jen to, že smečky tu jsou tři. To bylo snad o jednu víc, než o čem mu řekla Dorya... nebo ne? No, někdy se ho zeptá. Tahle země byla malá a už ho jednou stihl potkat.
,,To nemyslíš vážně, že ne?" zeptal se Zinek a zvedl jednou tlapku, aby si s ní protřel čelo. Hlavně nenápadně. Jsem obklopen idioty. Druhý vlk měl smůlu, že prostě narazil na takového mrzouta, jako byl tenhle šedý vlk. Ale třeba... by ho donutil hrát si. Zinek potřeboval upustit páru a ač to bylo vážně nečekané, hrát by si v této situaci dokázal. ,,Doporučoval bych, aby sis rybu chytil. Nechutná po moři, ale po rybině," ošklíbl se. ,,A třeba se ani nezadusíš na kostech..." a práskl hlavu do vody. Tentokrát z toho vyšel jako vítěz. V tlamě měl rybu a kráčel si spokojeně na břeh. Jenže... to už ho práskla ryba ocasem do oka, on trhl hlavou, rybu vyletěla a skončila na hlavě Variana, odkud zase rychle sletěla a plácala se po břehu, snažíc se zachránit si své holé šupiny.

Jen tak tam stál, nechával, aby mu kolem pacek vířila voda a oči klidně upíral na průhlednou hladinu. Byla skoro jako zrcadlo a Zinkovi se to moc nelíbilo. Ne. Jen sledoval nové jizvy na čenichu. Nessie mu dala fakt parádní ťafku. Svině malá zakomplexovaná. Frkl a už chtěl ustoupit, když se nějaká ryba ukázala přímo pod jeho čenichem. Trochu zmateně nastražil uši a ani se nehnul. Alespoň chvíli, aby ji neppstrašil. Pak však udeřil a voda se rozstříkla všude okolo. Vlk zafrkal. Bezúspěšný pokus. Tiše zavrčel a vydal se dál. Dál... Od místečka, kde si doteď chilloval. Bylo na řadě už tu mrchu chytit. Jenže zrovna, když se po další natahoval, ozval se hlas toho vlka a Zinek nespokojeně stáhl uši a podíval se na něj. Ne že by to byla jeho chyba, že ryba vzala čáru, ale Zinek sebou cukl. Nečekal, že tu bude jen tak někdo kecat do větru. Naštvaně na Světlo-tmavého vlka vejral. ,,A víš ty co? Sám si to zkus, když jsi tak chytrej. No prosím do toho! Chyť rybu! Jo a nezapomeň, že na to musíš být rychlej aspoň jak medvědi. Zatím tedy vypadáš na slemenjše."
Viděl medvědy spoustukrát chytat ryby. Však to byla jedna z jejich hlavních potrav, nebo ne? Taky žrali med... A tam jeho znalosti tak nějak jako končily. Už se pomalu chystal přesunout, ale pomalu k němu plavala další rybička. No tak pojď... Jen se neboj. To nejsou tlapky, ale kameny. Dnes z tebe bude má dobrá večeře...


Strana:  1 ... « předchozí  43 44 45   další » ... 49