Příspěvky uživatele

Štěně netušilo nic a starší vlk tak vypadal vcelku frustrovaně. Jen na něj chvilku mlčky zíral, jakoby se rozhodoval, zda se stane snídaní na dnes, nebo na zítra. Pak si tiše frkl. Ta malá, hnědá hrouda ale nakonec měla nějaké užitečné informace. Řekl Zinkovi o tom, že tu jsou tři smečky. To znamenalo, že celé tohle místo musí být rozsáhlé, jelikož Zinek pochyboval, že by se tři smečky snesly nějak blízko u sebe. Sám zvažoval, že se k nějaké ze smeček přidá, ale... mělo by to cenu? Krátce zacvakal zuby a znovu si štěně přeměřil pohledem. Nepřipomínalo mu nikoho, koho by snad někdy dřív mohl potkat. Ne, bylo úplně cizí. Ani ten pach nepoznával. Čím dál tím si byl jistý, že se dostal do skutečně špatné situace, ze které se jen tak nedostane. No... co se dá dělat. Občas se něco prostě posere.
,,Jména smeček? A jak vypadají jejich území? Jak se chovají k nezvaným hostům?" mohl se ptát dál a dál a dál... nemělo by to nejspíš smysl, protože štěně brzy přestane dávat odpovědi. Proč z něj ale nevytřískat co může, dokud to jde? A co se týkalo rodičů... Zinek se zastavil a zavětřil. Necítil nikoho, jenže to nebylo nic, co by ho mělo překvapovat. Občas prostě pach zachytit nemohl. Proto se ledové oči znovu zapíchly do štěněte. ,,Nikoho necítím, myslím, že jsi tu sám," blafoval. Vlastně si tím vůbec nebyl jistý a měl ten pocit, že pokud tu v blízkosti rodiče štěněte jsou, nejspíš odtud neodejde úplně v pořádku. Matky vždycky bývaly ochranitelské. ,,Jak se jmenuješ, hroudo?"

Zacvakal zuby a stále nepřestával. Chodil okolo, jako hladové zvíře. Věděl, že tím stěně znervózní, ale samo si naběhlo. Zastavil, jednu ze zadních nohou mírně pokrčenou. Hnědá hrouda se rozhodla spolupracovat, dobře pro něj. Jeho pohled padl na modré oči štěněte a odfrkl si. Cítil silnou frustraci. ,,Kde to jsme? Co je to za místo? A myslím ostrov. Jsou tu smečky? Jací jsou tu vlci?" nadechl se, aby se mu mezi otázkami dostalo kyslíku. ,,Proč tu jsi samo, stěně? Neměli by tě chránit tvý rodiče? Někdo by tě mohl lehce chytit a sežrat," mrskl ocasem. Už nevrčel, ale ocas stále nechával ve vyzývavé póze. Pokud by stěně bylo dál drzé, byl připraven ho zmáčet ve vodě.
Celkově Zinek Nevypadal z tohoto hnědého vyrušení nějak šťastně, ale tušil, že by ho mohl využít - i proto se ptal. Nerad mluvil takto dlouhou dobu a v otázkách a kdo ví, co všechno stěně vědělo. Jenže... Aspoň o smečkách vědět mohlo, ne? Nebylo by tu bez smečky. Bylo málo samotářů, kteří by si vyvedli vlastní vrh. Ostrov byl docela velký a určitě tu Zinek nebude jediný vlk.

To stěně odpovědělo. A docela brzy odpovědělo. A zjevně i naštvaně. Zinek zvedl čenich do vzduchu, aby se na mládě mohl dívat z výšky. On nebyl o mnoho větší než samice, ale před tím štěnětem se docela tyčil. Jeho chladné oči po hnědém zvířeti sklouzly stejně jako jeho tesáky vyklouzly ven z tlamy. Vlk měl uši nastražené a ocas varovně zdvihnutý, aby drzému mladému vlkovi ukázal, že z něj nemá ani přinejmenším strach - ale že by ho měl mít on.
,,Trochu slušnosti, mazlíčku. Nebo si myslíš, že dokážeš dost rychle utíkat? Můžeme to zkusit, co ty na to?" vrčel i nadále a blížil se ke štěněti. Zdálo se, že by kolem něj moc rád dělal obloučky, aby mu zamezil v pohybu. ,,Tak utíkej. Buď utíkej a nebo svěs ocas a uklidni se. Mám jen pár otázek." A nebyl příliš trpělivý.

Pod stromem spal po docela dlouhou dobu a někdy během toho jeho srst z větší části vyschla. Něco ho však probudilo... ale co? Byl to pach. Zinek tiše zavrčel sám pro sebe a otevřel jedno ledově modré oko, aby obhlédl, kdo ruší jeho dokonalý klid. Bylo to štěně, které pelášilo... kdo ví kam. Vlk zůstal ležet s hlavou na předních tlapách a oko zase zavřel. Štěňata znamenala potíže. Znamenala otázky a znamenala otravu. Vlk si povzdechl a zvedl se.
No, třeba se on bude moct zeptat, kde to k sakru vůbec je. Neměl zdání a tohle byla vlastně první živá duše, kterou takhle nepřipravenou zaskočil. Zívl si, nakrčil hřbet v protáhnutí a zvedl se. Znovu se oklepal, zbavujíc se zbytků vody. Jistě, některých se prostě zbavit nešlo, ale pokusit se musel. Chvíli tam jen postával a sledoval utíkající mládě, než rozevřel čelisti a zavolal: ,,Hej, hnědá hroudo kostí!" Ne, náladu dobrou neměl. Nehodlal však mláděti ublížit, nebyl taková svině. Nebyl jako jeho bratr.

>> Ice world

Ze zimy do zimy, jenže alespoň trochu snesitelné. Zdejší vzduch tolik neštípal na lících, hory sice nevpouštěly příliš tepla, ale to nic neměnilo na to, že skrz vysoké vrcholky tu nemohl vítr šlehat chudáky kolemjdoucí vlky jak se jim zlíbilo. Schoval se k jednomu ze vzrostlých stromů, které zde za horkých dní poskytovaly příjemný stín a oddechl si. Měl sakra štěstí. Pořád mu vážně nedocházelo, jak se do té vody dostal. Dobře, měl představu, ale byla hloupá. Nebo ne?
Vlastně ani netušil kde je. Tedy, věděl, že zrovna teď leží mokrý na kost pod stromem. Někde mezi horama. To nebylo moc... no, moc přibližné. Místo? Neznal. Nevypadalo to, že se v blízké době dostane ke kloudné odpovědi. Neviděl a ani necítil v okolí absolutně nikoho. Možná že tu byl vážně sám. Tiše si sám pro sebe zavrčel. Vlastně to bylo dobře. Nemusel odpovídat na cizí nudné otázky a nebo se vnucovat někomu cizímu s těmi vlastními. Jo, být sám bylo fajn. I když mu chyběla ta trocha vztahů. No, chápeme se - trocha společnosti. Měl pěkně špatnou náladu a měl hlad. Plavat v té ledové břečce fakt nebyla zábava. Složil hlavu na přední tlapy. Byl docela unavený.
I přesto, že tělo s tím nesouhlasilo, brzy pod vysokým stromem usnul.

>> Minulost

Když poprvé položíte tlapku na cizí území, měla by to být chvíle s jistou závažností, elegancí a ten okamžik by měl prakticky být... čím vlastně? Nezapomenutelným vstupem? Měly by u toho hrát fanfáry? Šedivý vlk by s tím možná za jiných okolností souhlasil, ale jeho nástup byl spíše politování hodný než takový, na jaký by rád vzpomínal. Z vody se vydrápalo naprosto promoklé stvoření, chlupy k tělu totálně natisklé. Klepal se jak zimou, tak únavou. Jak se dostal do moře? Nebo jak se dostal sem? To opravdu neměl tušení ani šedivý vlk sám.
Jediné, co si vlastně uvědomoval, bylo to, že na tomhle místě sakra mrzlo. Oklepal se, až se voda rozstříkla do všech směrů a s drkotajícími zuby se rozběhl krajinou, aby se aspoň trochu zahřál, když toho jeho jindy teplý kožich nebyl schopen. Alespoň svaly si zahřál. Na tělo se mu pořád lepila mokrá srst. Měl neskutečné štěstí, že se dostal na cíp tohoto území, který byl blíže k horám, do kterých vyrazil. No, hory a zima sice byly jeho domovem, ale co se dalo dělat? Umrznout nechtěl.

>> Pityas