Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí Nora potvrdila má slova o tom, že nejsem hrozbou ani pro ní, ani pro tu Fialovou. Zdálo se, že si mě Fialová prohlíží a tak jsem jí svůj pronikavý pohled oplácel. Teprve když Nora opět promluvila, vrhnu pohled směrem k ní. Bylo dobře, že přeci jen někdo z její smečky přiběhl... přeci jen, neměl bych valné mínění o smečce, která ani nereaguje na zoufalé volání o pomoc jednoho z jejích členů... i když otázkou bylo, jestli tahle divně mlčící fialová vůbec byla dostatečná pomoc.
A tak jsem přesunul pohled zpět na ní zrovna ve chvíli, kdy otevřela tlamu a pak ji zase zavřela... skoro jako kdyby nemohla mluvit. Cosi v mém pohledu ztratí onu tvrdost, kterou jsem jí počastoval předtím. Když ke mě kývne, podívám se zpět na Noru. "Mám pocit, že jsem její jméno odhadl, Fialka." odpovím jí a mlčenlivost nebo neschopnost vlčice mluvit nijak neshazuji ani nekomentuji. Tahle vlčice si musela něčím projít, nebo se tak prostě narodila.... nebylo to jako v případě toho divného vlka předtím, kterého jsem se vyloženě snažil urazit... byť to moc nefungovalo. Ale co už... Zabedněnec...
"No... není zač... vlastně máš spíš štěstí, že jste mi stáli v cestě." řeknu a nasadím svůj maskovací přidrzlý úšklebek, za kterým jsem se naučil skrývat tak nějak celý život.
To už ale Fialka přiběhla a já rychle napůl ukročil do strany, než jsem si uvědomil, že mě chce jenom prohlédnout, jestli jsem v pořádku. Hodím po ní trochu nedůvěřivý pohled... jen málokoho jsem si nechal pustit takhle k tělu... "Jsem v pořádku... já jsem toho vlka příliš nezajímal... k mým urážkám na odvedení pozornosti od Nory byl jaksi hluchý... idiot." řeknu a prohlížím si Fialku, která se mezitím odklidila kousek od nás. Naklopím mírně tázavě hlavu na stranu. To tu byli všichni... zvláštní?

Nebyl jsem dost silný, abych vlka nějak vážněji zranil, ale rána na zádech se mu rozhodně bude hojit o něco déle. Netušil jsem, jestli za to mohlo zavytí vlčice nebo snad můj útok na vlka, ale místo aby vlčici prokousl hrdlo, prostě jen cvaknul zuby na prázdno a následně mě setřásl. Rychle vyskočím na nohy a oklepu se s pohledem upřeným do jeho zad. "Správně se říká "držko"..." zamumlám si spíš pro sebe, protože mi bylo jasné, že je vlk k mým slovům stejně absolutně hluchý.
To už na mě však mladá zachráněná vlčice mluvila. Nastražím uši a upřu pohled zpět na ní. Rozhodně jsem si nemyslel, že jsem ji zachránil já... spíše to vypadalo, že se cosi ve vlkovi hnulo a přeci jenom jí dal čas zesílit, než jí roztrhá někdy v budoucnu. Ale což, to už přeci nebyla moje starost, že? Otevřu tlamu, abych odpověděl na její otázku ohledně mého jména, ale než cokoliv řeknu, přiřítí se světlounce fialová vlčice s divnou fialovou hřívou. Naklopím hlavu na stranu a zase tlamu zavřu a sleduji obranitelskou pózu té fialky. "Ehh... myslím, že ten, na koho bys měla vrčet ti právě zmizel, Fialko." řeknu nakonec a pak se podívám na mladou rezavou vlčici. Normálně bych jí možná sdělil své pravé jméno, ale takhle? Když už tu bylo víc uší. "Můžeš mi říkat Lišák." odpovím jí nakonec a přejedu si ty dvě pohledem. Ne, rozhodně se mi nelíbilo náhle čelit dvěma vlčicím z čehož jedna mě brala jako hrozbu. Mírně nespokojeně přimhouřím oči, švihnu ocasem a olíznu si z tlamy vlkovu krev.

Dobře... vlk byl stejně natroublý, jak jsem si myslel. Jo, asi byl silnější, ale stále převaha a možnost útočit ze zálohy nehrálo moc proti síle roli. Nebo minimálně to mohlo rozdíl v síle dost vyvážit. 'Neměl by ses do toho míchat...' ozýval se stále hlásek v jeho hlavě, ale cožpak mohl nechat tu vlčici potrhat? Cožpak on se nenacházel milionkrát v podobné situaci? Jenže tehdy on byl sám a na něj bylo víc vlků.
Ve chvíli, kdy se vlk vrhnul po vlčici se rychle zvednu a odrazím se zadníma nohama od skály, která byla vedle mě a celou svou vahou, byť jsem byl poměrně malý, se vrhnu díky síle odrazu po vlkovi, abych ho z vlčice strhnul. Přitom se pokusím zahryznout co nejvíce vlkovi do spáleného místa na hřbetě, kde ho nechránila tolik srst. Ne, nechtěl jsem ho zabít, na to jsem jaksi nebyl v momentální formě, ale minimálně jsem mu chtěl způsobit dostatečnou bolest a poranění, abych mu tu tupost vytloukl z hlavy.

Vlčici se podařilo vysmeknout a následně vběhla v podstatě skoro do cesty mně. Jen se jí ladně vyhnu tak, že se mě ani nedotkne a přitom se zastavím, sednu si a s nezájmem zvednu tlapu, kterou si začnu prohlížet. Vlk na mě nemluvil, avšak jeho slova mířená k vlčici, mi vztyčila uši do pozoru. Na chvíli se zastavím pohledem nad hlavou, těknu směrem k němu a pak zpět ke své tlapě. "Oh... už chápu... podobnou 'odvahu' si vskutku může dokazovat jen někdo, kdo nedokáže ani řádně mluvit." odpovím s mírným úšklebkem. Možná jsem si koledoval, ale to jeho "chcež" vyloženě rvalo uši. Navíc... třeba ho to odradí? A i kdyby ne... tohle sladké ponižování mi chybělo. Cosi temného v mém nitru, za co jsem se schovával většinu života, se tetelilo radostí, že má na chvíli opět kontrolu nad mým jednáním. Lehce zvednu pohled a podívám se na vlka, jestli na tuhle urážku už nějak reagovat bude nebo ne. Bylo mi jasné, že jsem byl stále příliš slabý na to, se s ním teď rvát, ale byli jsme tu dva proti jednomu, což znamenalo, že pokud byl vskutku o něco málo silnější, stejně útoky ze dvou stran nemohl stíhat odrážet. Rozhodně nevypadal jako svalnatý moula, za kterého se chováním prozatím vydával.

Pomalu jsem se drápal do hor, když jsem zaslechl jakési rozčilené hlasy. Znělo to, jako by se někdo rval. Normálně bych se asi tomu místu vyhnul obloukem, jenže přesně tím směrem mě vedla horská pěšina a já se rozhodně nechtěl zřítit kamsi dolů z hor jenom proto, že bych se pokoušel se na vlastní pěst někam drápat.
Brzy se mi vyskytne výhled na vlka, jak statný vlk stojí nad vlčicí a evidentně to mezi nimi přátelsky moc nejiskřilo. Nebýt mé nedávné minulosti, prostě bych šel dál, ale... po známosti s Peisou, Merlin... a obecně všema... mohl jsem tu tu vlčici jen tak nechat? Mně samotnému nejednou někdo pomohl a nemusel. A tak si tiše povzdychnu a pomalu dojdu k dvojici. Přitom nasadím svůj pohrdavý úšklebek. "Máš pocit, že jsi silný, když si dovoluješ na očividně slabší vlčici? Oh, jak ubohá ukázka síly..." řeknu znuděným sarkastickým hlasem. "Navíc... stačí zavětřit abys cítil, že páchne stejně jak blízké hranice smečky... možná teď mají na starost něco jiného, ale jak se asi budou tvářit, až z blízkosti jejich hranic ucítí krev svého člena? Oh, nechtěl bych být na tvém místě..." prohlásím s velmi dobře hraným nezájmem a kouknu se směrem k hranicím, které nebyly daleko. Bylo těžké nasadit si masku, kord když všude byl ten hnusný zpropadený sníh a má pouštní srst toho rozhodně nebyla fandou.

Mírně skloním uši dozadu. Ublížil jsem jí, stejně jako ublížila ona mně, když jsem jí viděl, že má někoho jiného. Byl jsem za to vlastně rád, ale na stranu druhou... něco v hrudi mě jednoduše zabolelo. Pomalu směrem k ní kývnu. "Omlouvám se a dobrá." řeknu slova, která jsem říkal málokdy. Vlastně od svého mladého věku jsem se jen tak někomu neomlouval, jenže... Merlin musela být zdrcená mým odchodem. Mohla to napravit slova, že zrovna ona, Peisia a Ushari byly jediným hnacím motorem, proč se vrátit? Proč tamní vlčici nechat daleko za sebou a přijít sem? Vrátit se do smečky abych zjistil, že se sem přistěhovala celá má nenáviděná rodina? A odsud portál zpět neexistoval... nebo tu alespoň nebyl onen přístroj, který jsem zprovoznil tam. Povzdychnu si a pak se rozejdu hlouběji do úkrytu a jdu spát.

Když jsem se vzbudil, řady trochu prořídly, lehce se protáhnu a nakonec se vydám kamsi pryč. Ať už jsem chtěl nebo ne, musel jsem do těch zpropadených zmrzlých hor.

→ Hraniční pohoří

Vlastně jsem byl rád, že jsem měl klid a mohl jsem o všem přemýšlet... O Sivatagovi, Nito, Ushari a Camiye. Přemýšlel jsem, jestli bylo skutečně dobré se vrátit, ale... přežil bych zimu v horách? Odkud pocházela má matka? Mohla mi narůst třeba v chladném počasí hor hustší srst? A jak se mi honily myšlenky o portálu a o světě za portálem, ubíhaly mi i pohledy k Merlin, aniž bych chtěl. Možná jsem směrem k ní koukal, ale moc jsem toho nevnímal krom toho divného bodnutí, o kterým jsem také neustále přemýšlel. Jenže... to se mi náhle Merlin dostala do zorného pole.
Zježí se mi srst úlekem. To jsem na ní koukal tak okatě? Na chvíli ji pohlédnu do očí a pak uhnu pohledem, než odpovím na její otázku. "Jo... povedlo se mi se vrátit." odvětím, protože... co jsem měl k sakru říct jiného?

Ležel jsem dál od své rodiny. Možná jsem ze sebe vyvrhela dělal sám, jenže... Nito jsem stále zatím nevěřil, i když se zdálo, že se opravdu změnila. Nebo změnil? Byl jsem dost zmatený z toho, jak se o sobě občas vyjadřovala. Nesoudil jsem však... bylo to divné, ale zrovna já se staral o předsudky vůči své rodině úplně jinak.
Camiya mi vyloženě lezla na nervy a pak tu byla... Merlin. Stále jsem se jí uhýbal pohledem, ale když přišla ta slepá vlčice a jeden vlk, o kterých Merlin mluvila, přeci jen se konečně jejím směrem podívám a zkoumavě prohlédnu i příchozí, kteří k Merlin patřili. Našla si snad partnera? Netušil jsem proč, ale ucítil jsem zvláštní bodnutí v srdci. Jako bych ztratil něco, co jsem nikdy neměl... To bodnutí tam nemělo být... A hlavně jsem netušil, co to bylo... jediné co jsem věděl bylo to, že to bylo velmi podobné bodnutí v hrudi, jaké jsem cítil, když jsem nechával onu vlčici za portálem... Co se to se mnou dělo?
A pak tu byl Sivatag. Dokonce mě... pozdravil. Pohlédnu na něj a mírně přimhouřím oči, ale jeho postoj... chování... Mírně naklopím hlavu na stranu. Zdálo se mi to, nebo mi snad chtěl něco říct? Naznačit... no.. nic dalšího neřekl a tak k němu jenom kývnu. Neznal jsem ho tolik, ale pamatoval jsem si jeho občasné návštěvy a věděl jsem, jak moc se měl k mé největší noční můře...
Uhnu pohledem a pak poslouchám dění okolo nové Alfy. Když je zvolena Ushari, na tváři se mi objeví velmi vzácný upřímný úsměv. Věděl jsem, že bude spravedlivá. A hlavně to byla alfa, u které jsem věděl, že nedopustí to, co se dělo u nás v rodné smečce... A samozřejmě... na post lovce kývnu a vstanu. "Rád se ujmu této pozice."

← Namarey

Následoval jsem všechny, byť o něco pomaleji. Abych pravdu řekl, netěšil jsem se do jakéhokoliv úkrytu, kde bych musel být blízko svých dvou sester. Nito bych možná ještě snesl po všech těch omluvách, i když jsem jim nevěřil, ale Camiya? Chovala se stejně jako jsem ji viděl naposledy. Sobecká bestie, které patřil celý svět. Jenže tenhle svět... BYL MŮJ. Já tu byl první. A oni? Oni tu neměli co dělat.
Možná ty myšlenky byly sobecké, ale cožpak jsem si nezasloužil klid? Cožpak jsem, si nezasloužil místo, kde bych měl od své minulosti pokoj? Od vzpomínek na veškerou šikanu? Asi ne...
Pomalu vstoupím do jeskyně, která již byla porostlá mechem. Pohledem jsem lehce zpražil Camiyu, která přišla evidentně přede mnou a pak.. pak jsem ztuhnul na místě jako solný sloup, když jsem zahlédl Merlin. Cítil jsem, jak mi vyschlo v krku. Věděla... věděla že jsem zmizel? Věděla, že jsem to neudělal schválně, abych od ní utekl? Vypadala... vypadala zoufale... Uhnu proto rychle pohledem a ačkoliv to ode mě bylo možná ještě sobečtější než předpokládat, že na tenhle svět mám nárok já a ne má šikanátorská rodina, snažil jsem se Merlininu přítomnost nevnímat. Styděl jsem se? Možná. Byl jsem rozrušený? Ano. Bál jsem se, co z toho všechno bude? Ano.
A tak pomalu a najistě dojdu blíž k Peisie a pomalu si lehnu na vytvořený mech a poslouchám vše kolem. Ať už jsem se snažil přítomnost Merlin ignorovat jakkoliv, stejně mi k ní občas sklouzl zrak. Měl bych se omluvit? Ano...

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

Vítání se díky mé poslední nevlastní sestře stalo v opět pro mě velmi nepříjemnou věc, která mi naježila srst na hřbetě. Probodávám svým zeleným jedovatým pohledem odchozí Camiyu. A pak? Pak jsem zaslechl opravu mého jména, kterou jsem nečekal. Ten hlas jsem znal, patřil Nito. Mírně naklopím hlavu na stranu a podívám se překvapeně na ní. Pak mírně nedůvěřivě přivřu oči. Opravdu se změnila? Opravdu litovala svých činů? Nebo to byla jedna z jejích dalších masek? Z jejích tváří a her? Chtěla mě ještě víc ranit v budoucnu?
Vnitřní hlásek mi říkal, ať ji dám šanci, ale rozum? Rozum vzpomínal na všechny pasti, do kterých jsem naletěl, když jsem vyrůstal ve smečce pod její matkou a naším společným otcem. Bylo pro mě šíleně těžké věřit, že by něco mohlo být jinak... kord když mi někdo konstantně připomínal, že to možné není. Třeba právě Camiya...
Byl čas jít. Nic jsem neřekl, protože slova, která by ze mě lezla, by bylo asi prskání a nadávky za to, že je moje rodina tu... a tak jsem jen kývl na to, že byl čas jít a vydal jsem se za ostatními.

→ Slané jezero (rychlý přesun přes Kvetoucí louku a Hraniční pohoří)

Když po mně Nito střelí pohledem, odpovím jí na to jen varovným přimhouřením očí. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Já jí dal šanci a zatím její chování bylo... matoucí a rozhodně nic nenapravovalo. Pak navíc ještě vyjela po Ushari. Mírně se naježím, ale než stihnu cokoliv říct, začne jí Ushari odpovídat. Střelím po Nito pohledem teď pro změnu já, co si to k Ushari dovoluje, ale nakonec neřeknu ani slovo navíc.
A pak? Pak Ushari řekla něco, co mě trochu ranilo. Rozdělit se. Pohlédnu na ní a jen kývnu. Netušil jsem kam šla, ale asi pro to měla dobré opodstatnění. Co mě ranilo bylo to, že mě tam nechala s těma dvěma. Jen je sjedu pohledem a pak si spíš všímám toho neutichajícího otravného deště. Možná jsem ho pomalu začínal nenávidět víc než sníh.

Netušil jsem, kolik uplynulo času, když se sem pomalu začali scházet vlci a... Uslyšel jsem hlas, který jsem dobře znal. Nastražím uši a prudce pohlédnu tím směrem. Peisia. Ocas se mi rozkmitá radostí a má zakaboněná tvář se rozjasní v přátelském úsměvu. A pak udělám něco, co bylo obvyklé snad jen v přítomnosti Ushari. Zvednu se a s kmitajícím ocasem ze strany na stranu vyjdu vstříc betě smečky. "Jsem zpět, Peisio" řeknu a na tváři se mi objeví samolibý hrdý úšklebek. Jo, dokázal jsem to.
Na větší vítání nebyl čas, protože se sem scházelo více a více vlků a vrátila se i Ushari, který byla evidentně vděčná za to, že jsme se tu nesežrali. Jen se na ní ušklíbnu a můj úšklebek z tváře zmizí hned po tom, co se mezi příchozími proplete i má poslední nevlastní sestra.
Úšklebek se změní ve vyceněné zuby a tiché hrdelní zavrčení, když se ozve její hlas a má přezdívka... Lišák... Takže tu byla i Camiya a opět si to nakráčela do místa, které jsem se snažil považovat za domov, jako kdyby jí to tu celé patřilo... a ještě ke všemu jsem ji nestál za nic víc, něž jen pouhou urážku mojí existence prostřednictvím té přezdívky...

Odmítal jsem se na svojí nevlastní sestru podívat, protože by pak má slova byla... ještě reálnější. Už takhle jsem sám nemohl uvěřit tomu, že jsem je řekl. Jenže... pak jsem periferně zahlédl pohyb a tak prudce otočím hlavou a mírně vycením tesáky. Vetřelec, na území... Bylo mi jedno, že se představil jako Morpheus, ten o kterém má nevlastní sestra mluvila. Na území neměl co dělat a to jsem dal vyceněním značně najevo. Už jenom to, že začal prvně mluvit na Nito místo aby se rovnou omluvil...
Jenže to už promluvila Ushari, takže jsem pořádně nemohl ani výhružně zavrčet. Šlehnu po ní pohledem. Vážně jí to nevadilo? Cizinec na území? I když jeho činy byly asi nějakým způsobem ušlechtilé? Přimhouřím oči. Jenže to už´promluví i Nito... jenže způsobem, nad kterým mi zůstával rozum stát. Najednou o sobě mluvila jako o samci? "Touhou po krvi tyranů nic nenapravíš. Nic to nedokazuje. A už vůbec tím nic nespravíš." řeknu se stále lehce nakrčeným čumákem v tichém varování. Byla to pravda. To, že mluvila o tom, že chtěla všechny zabít... nebyl to důkaz, omluva, ani nic.
Ushari pro jistotu změnila téma a já se na ní podívám. Konečně se trochu víc uklidním a cosi zabručím o tom, že mění téma... Ale byla pravda, že tohle počasí se řešit muselo. Ten déšť byl... divný. "Z hor při tomhle počasí bude stékat mraky vody...otázka je, jestli to tudíž v blízkosti hor nebude ještě horší." odpovím Ushari. Přeci jen jsem v horách posledních půl roku strávil a když se přihnala silná přeháňka, stékalo to z hor jako proudy řek a rozvodňovalo to řeky či potoky pod nimi. "Ale nalovit zvěř, pokud ještě všechna nezalezla do úkrytů před tímhle nečasem, by bylo potřeba."

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Jen varovně zavrčím, když se ke mně Ushari přiblíží. Měl jsem i sto chutí jí uhnout, ale neuhnul jsem. Zůstal jsem stát a nechal jsem jí, aby se o mně otřela. Cítil jsem, jak mé srdce poskočilo, na chvíli se zrychlil tep a pak se začal uklidňovat, spolu se vztekem. Možná jsem v tu chvíli svou nevlastní sestru až skoro nenáviděl za to, že nade mnou má takovou moc. Jen opět tiše zavrčím, ale už to bylo spíše jen zamručení, než výhružné zavrčení. Naježená srst opět lehla na můj hřbet a já tam stál jen jako solná socha, která se snažila nepřipouštět, jaký vliv její přítomnost na mě má. Dokáže mě někdy nějaká vlčice podobně zkrotit? Dokážu k nějaké vlčici někdy cítit to co k ní? Mé myšlenky se rozběhly k Merlin... a k vlčici za portálem... i u nich jsem se cítil... jinak, ale... nikdy to nebylo tohle. Mohlo za to to, že byla až příliš dlouho mou jedinou oporou v mém životě? Možná...
Jenže to už se pak náhle ozval známý hlas. Tiše opět zavrčím a střelím pohledem na svou druhou nevlastní sestru. Vypadala... jinak. Vypadala... zkroušeně... zlomeně. Jenže... mohl jsem jí věřit? Ne. Přimhouřím oči a po jejích slovech po ní střelím pohled jasně říkající "klidně si běž, já tě tu nechci..." jenže to už přede mě předstoupila Ushari. Můj pohled sjede na ní. Sleduji jí a poslouchám slova, co říkala. Druhá šance... druhá šance... jenže, nedostal jsem tuto šanci já vlastně taky? Možná dokonce třetí, kdy se zprovoznil ten zatracený portál?
Střelím pohledem zpět k Nito. Už už jsem chtěl zahlásit, jak jí mám věřit, jestli to není její další maska, ale co to říkala? Že našla vlka, který nechce, aby reflektovala? To snad odhodila masku?
Uhnu pohledem. Nechtěl jsem se na ní dívat... a rozhodně ne ve chvíli, kdy jsem nakonec pronesl slova, kterým bych sám přes rokem třeba nevěřil. "Jsem ochoten ti dát druhou šanci... taky jsem jí dostal."

← Duny

Jen se na Ushari sebevědomě ušklíbnu, když mi řekne, že je ráda, že jsem zpět. Věděl jsem to... stejně jako jsem věděl, že ten divný hluboký cit, který jsem k ní cítil, nebyl úplně správný, ale... nemohl jsem si pomoci. Byla jedinou vlčící, u které jsem se cítil... sám sebou.
Pomalu jsme šli směrem na území smečky, když se náhle Ushari ozvala. Pohlédnu na ní a ve chvíli, kdy vyslovila ta slova... ztuhnu na místě. V mých výrazně zelených očích se mihne zlost... nenávist... Srst na hřbetě se mi naježí a čenich nakrčí tak, až jsou vidět mé tesáky všem v okolí na obdiv. Z hrdla mi vyjde tiché zavrčení. 'Vážně jsem se vrátil na místo... které by mohlo být můj domov... A STAHUJOU SE SEM VŠICHNI TI ZMRDI?!' něco takového přesně říkal můj pohled, který jsem zapíchl do Ushari. Nemohla za to... ale... jak jinak jsem měl reagovat? Měl jsem chuť všechny zasypat pískem a nechat je shnít. A místo toho? Místo toho mě má sestra, kterou jsem miloval nadevše, prosila, abych jim nevystartoval po krku?
V mých očích kromě vzteku a nenávisti probleskla bolest. Věděla, oč mě žádala?

Informace o Tundře a portálu byly zajímavé. Jen se na chvíli zamračím a kývnu. Takže ta vlčice to neudělala schválně. Měl jsem tušení, že mi někdo něco podobného na začátku říkal... že ten portál byl starý a občas... občas si dělal co chtěl. "Ten portál byl pěkně zapeklitý, ale... jsem rád, že jsem zpět." řeknu.
Když si však vzpomenu na Merlin? Měl jsem chuť ucouvnout? Ztratit se? Ani jsem nevěděl proč. Na jednu stranu mi teď zpětně bylo velmi nepříjemné, že mě natlačila do vztahu, na stranu druhou jsem se cítil až moc provinile za to, že jsem ji tu takto nechal. Proč? Proč jsem se najednou zabýval i o ostatní?
'Protože mě přijali...'
Povzdychnu si a lehce se oklepu. Kývnu děkovně za oznámení, že jí Ushari neviděla. Vlastně se mi ulevilo, že ji snad v blízké době třeba nepotkám a nebudu ji muset čelit. "Ne, to asi nebude třeba... možná bychom se měli vrátit na území? Pokud budeme hledat a mezitím členové přijdou tam, bude to trochu... k ničemu." řeknu s úšklebkem na její otázku ohledně hledání.
Starost o ostatní jsem nijak nekomentoval, přeci jen... kdo to ode mě vlastně očekával byl hlupák, co mě neznal. Ano, doufal jsem, že členové Namarey budou v pořádku, ale... stále jsem všechny neznal a většině tudíž nedůvěřoval, tak proč bych se o ně měl bát jinak, než jen vnitřně? A tak po paměti zamířím směrem, kde by snad mělo být území. Pokud jsem si to dobře pamatoval.

→ Namarey