Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nito měl sám dost svých problémů a přesto se mi rozhodl pomoci. Ačkoliv jsem to na sobě nedával nijak znát, ten umučený malý vlček uvnitř mého nitra pookřál a na jeho tváři se mihl malý nadějný úsměv. Ano, kdesi uvnitř mě zahořela naděje, že třeba Nito nelhal... že skutečně mi nevrazí "dýku do zad".
Netušil jsem však, jak moc jsem byl čitelný tou větou. Vlastně jsem tak nějak věděl, že mu to dojde, ale slyšet to takto nahlas? Nebylo to příjemné... cítil jsem se... plně odhalený, zranitelný a to se mi nelíbilo, což se mi na malý moment mihne i v očích, než začnu plně poslouchat jeho slova. "Merlin hlavně... naposledy byla s někým a dala mi najevo, že již není dosažitelná." řeknu nakonec s povzdychem. Nito měl pravdu, byla zlomená, stejně jako já a tehdy na té louce... naše rychlé sblížení... nebylo to úplně správné. Oba jsme byli rozbití, zlomení a až příliš dosažitelní... A ona doufala, že ji dám něco, co jsem nemohl dát ani nyní a to jsem se už velmi změnil. Pomalu pokývu na jeho další slova o té druhé. Měl pravdu. Mírně se oklepu a pohlédnu na Nita. "Doufám, že svého Morpheuse najdeš." řeknu nakonec upřímně. Pokud cítil to, co já divného cítil k těma dvěma... věděl jsem, jak moc šílené je odloučení a jak moc zoufalství z toho plyne.

Nitovi jsem nakonec otevřel část sebe, o které neměla momentálně tušení ani Ushari. Také jsem po vyřčení té otázky se různě ošíval a byla na mě znát všemožná nervozita a promítání všech myšlenek a citů najednou včetně i mé proradné, odsekavé masky. Když však Nito promluví, mé zelené oči se obrátí směrem k němu a já poslouchám jeho slova. Záleží... City které si nechci přiznat... Láska?... Láska... Cožpak jsem uměl milovat? Ne, to musel být nesmysl... Jenže při té myšlence lásky se mi po hrudi rozlilo zvláštní teplo. Polknu. Bylo to to zvláštní teplo, o kterém Nito mluvil. Sklopím uši a odvrátím zrak. Jak jsem mohl milovat dvě vlčice? Nebo byla to skutečně láska? Nebo jen city podobné lásce? Obě vlčice se na mě velmi poznamenaly a bylo to na mě víc než znát.
Zoufale se nadechnu. "A co mám dělat, když jedna... jedna je nedosažitelná a u druhé ani nevím, jestli skutečně existuje nebo snad byla jen snem?" řeknu tiše s hlavou odvrácenou, jako bych tuhle otázku vůbec nevyřknul. Merlin teď přeci měla Akrose... A navíc... to, co se mezi námi tehdy vytvořilo mě zvláštně dusilo, ale přesto... přesto jsme ji měl furt rád. A Nol? Ta zůstala ve světě za portálem, který jsem si pomalu téměř nedokázal vybavit. Jí? Jí bych nezapomněl, ale to, že jsme každý museli zůstat někde jinde? To mě trápilo...

Nebylo třeba více slov než prostého děkuji. Bral jsem to jako souhlas s tím, co jsem řekl. Tím byla bezi námi uzavřená dohoda. Já to budu brát od začátku nehledě na minulost a on? On bude mít milion šancí mi dokázat, že se opravdu změnil a nebude mi vrážet bodliny z kaktusů do zad.
Když se na mě zadívá, spustí z trochu jiného soudku a tentokrát já musel uhnout pohledem a dělat, že tráva je děsně zajímavá věc. Vlastně byla, ale to jsem teď stejně nevnímal. Měla pravdu. Poslouchal jsem její slova a pomalu si tiše povzdychnu- Patřil jsem sem. Jinak bych přeci tolik neusiloval o to, se sem zpět dostat! Mé myšlenky se však stočí k něčemu úplně jinému. Merlin... opět to jméno a opět to bolestné bodnutí a tíha na hrudi... Co to sakra bylo?
Pomalu pohlédnu na Nita. Mohl to vědět? A tak, aniž by to asi kterýkoliv z nás čekal, změním téma. "Když... když někdo zmíní jméno někoho... a tebe bodne v hrudi a máš pocit, jako by ti na ní někdo položil kámen... Co je to za divný pocit? Co to znamená? Jsem... jsem nemocný?" jakýkoliv hněv a maska uraženého zraněného nepříjemného vlka byla ta tam... místo toho před "sestrou" stál nejistý vlk, který prožíval pocity, kterým absolutně nerozuměl, protože je nikdy nezažil.

Stina - 0, 4, 8, 12, 16
Deiron - 1, 5, 9, 13, 17
Segin - 2, 6, 10, 14, 18
Tundra - 3, 7, 11, 15, 19
Aira - 2, 6, 11, 15, 18
Zohar - 0, 5. 10, 16, 19

Probodával jsem Nita svým zeleným pohledem a opět si mírně odfrknu při jeho dalších slovech. Pohled se mi obrátí kamsi ke korunám stromům, jako by mě jeho slova skoro až nezajímala. Mé nastražené uši však říkaly opak... a kdyby se na mě podíval? Možná by v mém pohledu spatřil záblesk smutku a pochopení. Kdesi uvnitř mně se svíjel ten malý vlček, který byl uvrhnut do toho pekla a dobře věděl, proč se stejného osudu Nito bál...
Při jeho dalších slovech skoro neznatelně polknu. Ano, moc dobře jsem znal slova, která vyřkl nahlas. Spousta vlků mohla být zlých, protože to byla jejich obraná reakce... Však já sám jsem tím byl jasným příkladem. Ještě chvíli sleduji koruny stromů, než obrátím pohled zpátky na Nita. Ten teďko vystřídal můj pohled zaměřený k nebí. Chvíli mlčím a propaluji ho svým pronikavým zeleným pohledem, než si mírně povzdychnu. "Dám ti tady šanci... Dám ti šanci být tím, čím jsi, ale běda, jak se proti mě ještě jednou obrátíš." řeknu nakonec. Laskavější slova, kterými bych vysvětlil to, že mu dávám jednu další šanci, jsem najít neuměl.

Odfrknu si, když mi Nito přizná, že to věděl celý život, ale vlastně to z naučení ignoroval. To ho nijak neomlouvalo. Ushari uměla dát najevo svůj názor i když tomu byla naučená také jinak. Odvrátím se. Na jednu stranu jsem byl rád, že mi evidentně nelhal, na stranu druhou se v mé hrudi shromažďoval vztek, protože kdyby něco řekl... naznačil... vzepřel se dřív než po našem odchodu... třeba by to bylo všechno trochu jinak. Třeba bych pak JÁ nebyl až tak moc zničený, rozbitý a porouchaný. Ano... tohle jsem o sobě už věděl. Věděl jsem to díky Merlin a věděl jsem to pak díky Nol. Opět mě při myšlence na ty dvě bodne u srdce. Co to bylo za pocit? Byl jsem snad nemocný?
Lehce se otřepu a na Nita se podívám stylem, že i když se pak vzepřel a porval se, není to důvod k tomu, abych mu na místě odpustil. Ano, sám to asi s tím, jak se cítil, neměl jednoduché, ale přeci jen to mně udělali ze života peklo a to jsem se snažil patřit mezi ně. Já bych ho tak bral normálně, kdyby se za mě postavil a postavil bych se i pak já za něj... ale takhle?
A pak přišla slova o Merlin. Už jenom povídat si o ní bolelo a já zatraceně stále netušil proč. "Spíš jsem jí chtěl... pomoci. Na těhlech ostrovech umí být... rozbití vlci velmi podobně jako já. No a... tak nějak jsme si začli být víc blízcí, byť já na to nebyl moc připravený. Pak mě vcucnul nějaký pitomý portál a já byl půl roku pryč z těhlech ostrovů." odpovím mu a snažím se mu vyhýbat pohledem. Nechtěl jsem, aby viděl tu podivnou bolest, která se mi jistě zračila v očích.

Nito vypadal, že mi rozumí. Že ví, čeho jsem se bál. Poprvé v životě proto před ní ukážu první emoce. Mírně naklopím uši a v očích se mi mihne strach, bolest a smutek ze vzpomínek na rodnou smečku. Stále se ve mně choulil ten zlomený malý vlček, který jediné co chtěl, být součástí rodiny... rodiny, která ho z velké části nenáviděla, protože nepatřil k jejich matce. To, s jakým odporem místo matky řekl "ona"... hrál to? V mých očích se opět vyskytla nedůvěra. Nedůvěra zakořeněná v několika letech zkušeností. "Kdy jsi přišel na to, že to, co rodina dělá... je špatně?" zeptám se se zájmem.
Když se pak pustí do příběhu, kdy se začal cítit jinak, než byl vychován... bylo to tím? Naklopím lehce hlavu na stranu. "Bylo to tehdy, kdy jsi to zjistil? Když jsi náhle vybočil z jejich ideálu? Když si sám pocítil, jaké to je stát v mé kůži?" zeptám se Nito. Ne... já po tom všem, co jsem si prožil, neměl potřebu z Nito dělat samici jakou jsem znal... Ne, pokud to, co mluvil, byla pravda. Sám jsem si prošel několika změnami.
Po otázce na toho vlka, trochu uspokojeně kývnu. Evidentně to nehrál a její "přítel" evidentně neměl problém s tím, jaké to je. Tyhle ostrovy přeci jen asi dávají druhé šance... šance být tím, čím chtějí.
Když pak zmíní Merlin, trhnu sebou a má srst na hřbetě se lehce naježí, než zase lehne. Nebyla to hrozba, spíš obranná reakce na to jméno... Nito evidentně nemělm proti Merlin žádné špatné mínění, spíš... všiml si toho, co se mezi námi bezhlasně dělo. Pomalu zavrtím hlavou. "Je to... složité... mít ji na blízku bolí... ale úplně jinak než mít na blízku třeba Cami... je to bolest, kterou jsem... dlouho nezažil. Vlastně nikdy ne s někým jiným než s... Ushari." řeknu nakonec. Nito se mi také svěřil a já z nějakého důvodu měl pocit, že jsem mu dlužil alespoň trochu vysvětlení... Pokud jsme si měli začít vzájemně věřit, měli jsme se poznat. A já hodlal mu dát šanci... jenže na tu šanci jsem se musel trochu otevřít já... ale jen trochu. Zbytek musel být na něm. Zas na druhou stranu on se snažil už poměrně dlouho... to já mu pokaždé odsekával a odháněl ho... a Ushari s Peisiou ochranitelsky taky. Zasloužil si to? Ano.. ale pokud byla pravda co tvrdil o rodné smečce, kdy se začal cítit jinak než bylo očekáváno a zažil si něco podobného... možná na něj byli všichni mí blízcí trochu... příliš tvrdí. Ale kdo tomu všemu měl věřit?

Její slova ohledně toho, proč by se měla vzdalovat mě docela překvapila. Naklopím mírně hlavu na stranu. Tahala mě za nos, nebo se vážně změnila? Mírně přimhouřím oči, ale pak mi pohled přeci jen trochu zjihne. Byla dobrá v přetvářce, ale po všech těch letech i já dokázal poznat určité náznaky lži, které tu nyní nebyly. "Uhm... jo, mít tu zbytek rodiny je pěkně na houby." zamrmlám a mírně se zamračím. "Vidět je, i tebe, bylo jako rána pod pás... chtěl jsem začít znovu... bylo to... složité a pak najednou má minulost přišla za mnou." řeknu upřímně a nakonec se mi tvář opět uvolní ze zamračení. Nito se ke mně oproti Cami nechovala od příchodu nikdy zle. Sivatag...toho jsem skoro neznal, ale patřil k mé nevlastní matce a ta byla mrcha...
Svou otázkou jsem jí evidentně překvapil. "A co bys preferoval více? Vzhledem k tomu, jak mluvíš, tak hádám oslovení jako samce." řeknu a pomalu si sednu v jistém znamení, že pokud chce, může přijít o něco blíže. Ne... skutečně jsem se k ní snažil necítit již špatné emoce, byť vzpomínky byly zaryté hluboko pod mou kůží. Bylo velmi těžké na to vše zapomenout... ale po tom, co jsem se dostal pryč? Po tom, co jsem tím vlastně ztratil všechno, co jsem znal včetně Ushari podruhé? Včetně Peisie? Ale zároveň jsem zjistil, že mohu najít někoho jiného? Že můžu začít jinak? Nechat minulost minulostí?
Na její otázku o tom vlkovi, zavrtím hlavou, "Omlouvám se, již dlouho jsem nikoho z Namarey neviděl. Ale snad ho brzy najdeš. Jak on to vlastně vidí s tvým... vnímáním sebe samotné?" zeptám se možná je v mém hlase náznak i starostlivosti? Nebo to byl opravdu jen náznak, či snad iluze naděje?

Jen jsem tam stál a tak trochu zíral na svojí sestru. Vážně jsem ji potkat musel tady? A byla to vlastně má sestra? Věděl jsem, že se teď oslovuje trochu jinak, mluví o sobě jako "on". Před svým zmizením jsem to absolutně nechápal, teď jsem to nechápal stále, ale... po všem, co se mi stalo, bylo mé pochopení také trochu jinde. Nol mě dost změnila. Celý ten kraj mě dost změnil. I když jsem byl absolutní cizinec, byl jsem vyhladovělý, naštvaný a nešťastný, nikdo mě neodsoudil, ale naopak. Tamní vlci mi pomohli. Nechali mě být hostem smečky a pak? Pak se objevila Nol.
Už už jsem se chtěl vydat dál a nerušit její klid, protože evidentně ze setkání také nebyla nadšená... nebo nadšený? Ale to náhle promluvila. Její slova mě přibijí na místě a já na ní opět pohlédnu. "Proč bys měla odcházet? Ten les mi nepatří." řeknu skoro až s mírným povzdychem. Ano, na smečkových srazech jsem se nechoval nejlíp, ale jak bych měl? Moc vlků... moc vlků, kteří mě mohli zradit, zazdít... a pak se tam navíc přidal jed v podobě zbytku mé rodiny.
Její další slova mě donutí lehce nastražit uši a následně se nevěřícně ušklíbnout... můj úšklebek pak ale náhle zmizí, když v jejím postoji nevidím žádnou lest... žádnou lež. Mírně naklopím hlavu na stranu. "Jak bych tě měl vlastně oslovovat?" zeptám se s klidem. Ano, změnil jsem téma...asi mi to říkala, ale stále jsem byl zmatený, jak o sobě mluvila v mužském rodě a to teď asi bylo důležitější, než cokoliv jiného ne? Pokud... pokud jsem jí měl začít věřit, slova ani sliby mi skutečně nestačily a tohle byl ode mě vlastně obrovský náznak toho, že jsem ochotný jí dát šanci poznat na novém místě. Přeci jen, já se také změnil... Vlci se evidentně mohou měnit, mohou random mizet a zase se objevovat. Mohou je měnil vlci kolem...

<- Hraniční pohoří (rychlý přesun přes Temný les a Most)

Ten sen mě hnal někam pryč. Proč se mi zdál? Proč mi po něm bylo tak těžko? Proč jsem myslel na dvě vlčice... na jednu, kterou jsem ztratil více méně vlastní zásluhou a na jednu, která zůstala za portálem, kde měla rodinu? Ani jedné jsem jim to nevyčítal a přesto... přesto ta tíže na hrudi neustávala. Co se to se mnou dělo?
Pomalu jsem kráčel mrtvým lesem a nakonec jsem bez závažnějších problémů přešel i zapeklitý proradný most, za kterým se mi otevřel pohled do mnohem zdravějšího lesa. Ještě do nedávna bych byl asi z místního lesa překvapený, ale ne po tom, co jsem prožil půl roku kdesi v horách. To, že jsem nebyl už čistě pouštní vlk jsem tak nějak vzal jako součást nového světa, kam jsem se dostal.
Pomalu jsem bloudil mezi stromy.
Hlavu jsem měl ponořenou do myšlenek o tom všem, co jsem poslední dobou prožíval. Včetně toho, že se sem na ostrovy samozřejmě musela vecpat i Cami. Jak jinak... ta stvůra musela být prostě všude. Zastavil mě až pocit, že se na mě někdo dívá. Pomalu se rozhlédnu a pohled mi spočine na Nito. Jen na ní upřu své pronikavě zelené oči a mírně se zamračím. Jak dlouho mě sledovala? Co měla v plánu?

Nora i Fialka se rozloučili a já? Já si zalezl někam pod skalní římsu, která mě chránila před otravným sněhem a uložil jsem se k hlubokému spánku. Po všech těch útrapách s vrácením... S rodinou ve smečce... byl jsem ze všeho vyčerpaný a měl jsem hodně o čem přemýšlet a od čeho si naopak odpočinout. Netrvalo to dlouho a ponořil jsem se do blažené temnoty... která však nebyla tak tichá, jak jsem doufal. Brzy přešla ve sny... ve sny o Merlin... sny o vlčici ze světa za portálem...

Ze spánku mě vytáhl tíživý pocit na hrudi. Měl jsem zrychlený dech a můj hrudník se svíral a bolel, jako kdyby mi do něj někdo zaryl tesáky. Přesto, když jsem prudce otevřel oči a vystřelil na nohy, byl jsem sám. Sám pod skalním převisem, kde jsem se také uložil. Podle teploty se blížilo jaro. Bylo stále poměrně chladno, ale vypadalo to, že sníh pomalu mizí. To jsem spal tak dlouho? Asi jsem to potřeboval.
Zmatený svými myšlenkami jsem se oklepal a vydal jsem se kamsi pryč. Potřeboval jsem se provětrat.

→ Les u Mostu (přes Temný lest a Most)

Naštěstí Nora potvrdila má slova o tom, že nejsem hrozbou ani pro ní, ani pro tu Fialovou. Zdálo se, že si mě Fialová prohlíží a tak jsem jí svůj pronikavý pohled oplácel. Teprve když Nora opět promluvila, vrhnu pohled směrem k ní. Bylo dobře, že přeci jen někdo z její smečky přiběhl... přeci jen, neměl bych valné mínění o smečce, která ani nereaguje na zoufalé volání o pomoc jednoho z jejích členů... i když otázkou bylo, jestli tahle divně mlčící fialová vůbec byla dostatečná pomoc.
A tak jsem přesunul pohled zpět na ní zrovna ve chvíli, kdy otevřela tlamu a pak ji zase zavřela... skoro jako kdyby nemohla mluvit. Cosi v mém pohledu ztratí onu tvrdost, kterou jsem jí počastoval předtím. Když ke mě kývne, podívám se zpět na Noru. "Mám pocit, že jsem její jméno odhadl, Fialka." odpovím jí a mlčenlivost nebo neschopnost vlčice mluvit nijak neshazuji ani nekomentuji. Tahle vlčice si musela něčím projít, nebo se tak prostě narodila.... nebylo to jako v případě toho divného vlka předtím, kterého jsem se vyloženě snažil urazit... byť to moc nefungovalo. Ale co už... Zabedněnec...
"No... není zač... vlastně máš spíš štěstí, že jste mi stáli v cestě." řeknu a nasadím svůj maskovací přidrzlý úšklebek, za kterým jsem se naučil skrývat tak nějak celý život.
To už ale Fialka přiběhla a já rychle napůl ukročil do strany, než jsem si uvědomil, že mě chce jenom prohlédnout, jestli jsem v pořádku. Hodím po ní trochu nedůvěřivý pohled... jen málokoho jsem si nechal pustit takhle k tělu... "Jsem v pořádku... já jsem toho vlka příliš nezajímal... k mým urážkám na odvedení pozornosti od Nory byl jaksi hluchý... idiot." řeknu a prohlížím si Fialku, která se mezitím odklidila kousek od nás. Naklopím mírně tázavě hlavu na stranu. To tu byli všichni... zvláštní?

Nebyl jsem dost silný, abych vlka nějak vážněji zranil, ale rána na zádech se mu rozhodně bude hojit o něco déle. Netušil jsem, jestli za to mohlo zavytí vlčice nebo snad můj útok na vlka, ale místo aby vlčici prokousl hrdlo, prostě jen cvaknul zuby na prázdno a následně mě setřásl. Rychle vyskočím na nohy a oklepu se s pohledem upřeným do jeho zad. "Správně se říká "držko"..." zamumlám si spíš pro sebe, protože mi bylo jasné, že je vlk k mým slovům stejně absolutně hluchý.
To už na mě však mladá zachráněná vlčice mluvila. Nastražím uši a upřu pohled zpět na ní. Rozhodně jsem si nemyslel, že jsem ji zachránil já... spíše to vypadalo, že se cosi ve vlkovi hnulo a přeci jenom jí dal čas zesílit, než jí roztrhá někdy v budoucnu. Ale což, to už přeci nebyla moje starost, že? Otevřu tlamu, abych odpověděl na její otázku ohledně mého jména, ale než cokoliv řeknu, přiřítí se světlounce fialová vlčice s divnou fialovou hřívou. Naklopím hlavu na stranu a zase tlamu zavřu a sleduji obranitelskou pózu té fialky. "Ehh... myslím, že ten, na koho bys měla vrčet ti právě zmizel, Fialko." řeknu nakonec a pak se podívám na mladou rezavou vlčici. Normálně bych jí možná sdělil své pravé jméno, ale takhle? Když už tu bylo víc uší. "Můžeš mi říkat Lišák." odpovím jí nakonec a přejedu si ty dvě pohledem. Ne, rozhodně se mi nelíbilo náhle čelit dvěma vlčicím z čehož jedna mě brala jako hrozbu. Mírně nespokojeně přimhouřím oči, švihnu ocasem a olíznu si z tlamy vlkovu krev.

Dobře... vlk byl stejně natroublý, jak jsem si myslel. Jo, asi byl silnější, ale stále převaha a možnost útočit ze zálohy nehrálo moc proti síle roli. Nebo minimálně to mohlo rozdíl v síle dost vyvážit. 'Neměl by ses do toho míchat...' ozýval se stále hlásek v jeho hlavě, ale cožpak mohl nechat tu vlčici potrhat? Cožpak on se nenacházel milionkrát v podobné situaci? Jenže tehdy on byl sám a na něj bylo víc vlků.
Ve chvíli, kdy se vlk vrhnul po vlčici se rychle zvednu a odrazím se zadníma nohama od skály, která byla vedle mě a celou svou vahou, byť jsem byl poměrně malý, se vrhnu díky síle odrazu po vlkovi, abych ho z vlčice strhnul. Přitom se pokusím zahryznout co nejvíce vlkovi do spáleného místa na hřbetě, kde ho nechránila tolik srst. Ne, nechtěl jsem ho zabít, na to jsem jaksi nebyl v momentální formě, ale minimálně jsem mu chtěl způsobit dostatečnou bolest a poranění, abych mu tu tupost vytloukl z hlavy.

Vlčici se podařilo vysmeknout a následně vběhla v podstatě skoro do cesty mně. Jen se jí ladně vyhnu tak, že se mě ani nedotkne a přitom se zastavím, sednu si a s nezájmem zvednu tlapu, kterou si začnu prohlížet. Vlk na mě nemluvil, avšak jeho slova mířená k vlčici, mi vztyčila uši do pozoru. Na chvíli se zastavím pohledem nad hlavou, těknu směrem k němu a pak zpět ke své tlapě. "Oh... už chápu... podobnou 'odvahu' si vskutku může dokazovat jen někdo, kdo nedokáže ani řádně mluvit." odpovím s mírným úšklebkem. Možná jsem si koledoval, ale to jeho "chcež" vyloženě rvalo uši. Navíc... třeba ho to odradí? A i kdyby ne... tohle sladké ponižování mi chybělo. Cosi temného v mém nitru, za co jsem se schovával většinu života, se tetelilo radostí, že má na chvíli opět kontrolu nad mým jednáním. Lehce zvednu pohled a podívám se na vlka, jestli na tuhle urážku už nějak reagovat bude nebo ne. Bylo mi jasné, že jsem byl stále příliš slabý na to, se s ním teď rvát, ale byli jsme tu dva proti jednomu, což znamenalo, že pokud byl vskutku o něco málo silnější, stejně útoky ze dvou stran nemohl stíhat odrážet. Rozhodně nevypadal jako svalnatý moula, za kterého se chováním prozatím vydával.