Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Křenil jsem se svým obvyklým proradným způsobem, avšak v mých očích se ukrývalo štěstí i smutek. Sledoval jsem, jak se blíží. "Takže za to, že jsem skončil kdesi pryč, může nějaká... Tundra?" zeptám se a sleduji, jak se ke mně blížila. Tak moc jsem si přál, aby se ke mně přivinula... A taky se tak stalo. Jen se posadím a užívám si její blízkosti. Její vůně... Byla záplatou na divné prázdno uvnitř mého srdce. A když se čumákem dotkla mé tváře? Na chvíli se zaseknu. Merlin... "Uhm... promiň, že ti do toho skáču, ale... Merlin... viděla jsi jí?" byla tu ještě tato vlčice, která... která ode mě chtěla něco, co jsem jí nemohl dát a přesto to částečně dostala. Věděla o mém zmizení? Bál jsem se, že si něco udělala... S jejím vnímáním světa jsem měl tak nějak pocit, že si to přebrala tak, že jsem od ní utekl... a ne že mě vcucnul portál bez mého svolení.
Setřesu ty myšlenky, na to byl čas jindy. Navíc... přeci jsem nebyl zodpovědný za vlky kolem... nikdy nikdo neprojevil zodpovědnost za mě... krom Ushari. Pohlédnu na zatažené nebe, ze kterého se sypala voda. "Jak dlouho už tu prší?" zeptám se a pohlédnu na sestru. Pokud měla strach, že ten déšť byl divný... věřil jsem jí. Proto kývnu na její otázku. Samozřejmě, že s ní půjdu. "Oh ano... Peisia... bylo by dobré jí oznámit, že žiju... poslední její výraz rozhodně nadšený nebyl." odpovím a s tím si opět stoupnu a lehce se tak otřu o bok Ushari.
"Měli bychom se při jejím hledáním možná ale podívat i po okolí za hranicemi smečky... pokud takhle prší všude... možná se přihrne voda i odjinud." ano, tohle byla poušť. Ano, tady s vodou nikdy takový problém nebyl, jenže... pokud pršelo tolik zde, dokázal jsem si po půl roce stráveným v horách představit, jak to vypadá v jiných částech. Třeba na loukách pod horami. A pokud v okolí hranic za pouští teče nějaká řeka, mohlo se kdykoliv stát, že se vylije ze svého koryta a vznikne nové rameno... které bude chtít dorazit až do moře.

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1b

Viděl jsem tak nějak všechno rozmazaně. Aby ne... přechod portálem byl... divný. Nezvyklý. Znovu si nespokojeně odfouknu, abych dostal zbylá zrnka písku z čenichu, když náhle uslyším hlas. Velmi známý hlas. Prudce mi vylétnou uši nahoru a já se pomalu zvednu. Doufal jsem, že si se mnou místní poušť jenom nezahrává a já nemám nějaké halucinace.
Pomalu natočím hlavu a když se mi pohled zaostří a já uvidím svou sestru... zazubím se. Nejen na ní, ale na celý tenhle zatracený svět. Dokázal jsem to! V mých zářivě zelených očí se zablýskne a můj hlas, trochu ochraptělý pískem prohlásí jednu jedinou větu. "Ahoj... Oasis."
Věděl jsem, že jí nikdo jiný takhle neříká. Bylo to mé jméno pro ní... Vyjádření toho, co pro mě znamenala... A i když jsem cítil zvláštní bolavé prázdno po vlčici, která mi pomohla zprovoznit portál, vidět Ushari, mou nevlastní sestru... Vynechalo mé srdce snad pár tepů? Možná. Jak hluboký cit jsem k ní cítil? Možná až nezdravě velký. Ale teď nebylo třeba nad tím nijak více přemýšlet. Důležité bylo, že byla tady... a to divné prázdno v hrudi se rozhodlo uhnout citu, který jsem choval k Ushari už od malička.

← Neznámo odkud

Konečně... konečně se povedlo to, oč jsem měsíce usiloval. Konečně se portál otevřel a já? Nechal jsem za sebou dalšího vlka, který si našel k mému srdci. Proč to všechno tak divně bolelo? Tu zvláštní díru ve své hrudi jsem neuměl stále popsat, stejně jako jsem ji nechápal, když mě portál vtáhl na toto místo a já viděl poslední výraz Peisie... zoufalství. Teď? Teď tu stála vlčice se smutným úsměvem... ale já stejně musel jít. Kývnu na ní a pak pomalu vstoupím do portálu...

Jak se dalo očekávat, mé první kroky dopadly na písek. Na nic jsem nečekal a uháněl jsem co nejdále od portálu v zoufalství, kdyby se náhodou ten zpropadený krám rozhodl mě vcucnout zpět. Když jsem konečně měl pocit, že toto nebezpečí je zažehnáno, jednoduše se mi únavou podlomily nohy a já v písku udělal díky škobrtnutí několik kotrmelců, než jsem se konečně rozplácl s tlamou i čumákem plným písku. O srsti ani nemluvě. Cosi zamručim a odfrknu si, abych alespoň z části dostal otravný písek z dýchacích cest. Teprve pak pomalu otevřu oči, které jsem při pádu zavřel a rozhlédnu se. Byl jsem zpět? Povedlo se to? Byl jsem na správném místě?

Poslouchám její slova o vlčatech a na mé tváři se mihne výraz, který se tam objevoval skutečně jen zřídka kdy. Lítost. Smutek. To co říkala, mi vůči ní nepřipadalo fér. Podívám se na ní. "To mi nepřijde moc fér vůči tobě. Ta vlčice, kterou jsem potkal... sice tvrdila, že tě nezná, ale... po tomhle příběhu se musím zeptat. Bylo to jedno z tvých vlčat?" podívám se na ní. Ne, nebyl jsem blbý a i když jsem té Evelyn řekl, že to asi byla náhoda, Peisia se o ní až moc zajímala během srazu. Nahlas jsem ale neřekl, že ji nemají proč nenávidět. Sám jsem dobře věděl, jak snadno a rychle vzniká nenávist jenom pouhou existencí vlka. Rozhodně jsem navíc nebyl ten typ, který by dával plané naděje. Na to jsme byl... asi až moc upřímný.
"Děkuji Peisio... za vše... upřímně se snad poprvé v životě cítím někde doma." pohlédnu na ní a pak náhle se mi pohled stočí na divný oblouk jasného světla. "Huh?" stačím jen naklopit hlavu na stranu, než náhle pocítím, jak mi začínají podjíždět nohy a začíná mě to táhnout do toho oblouku, ze kterého bylo cítit moře. Prudce se otočím směrem od toho a zaryji tlapy do písku vy snaze se od toho dostat. Vyděšeně se snažím z toho všeho dostat, ale... síla toho vtahování byla silnější než všechno o co jsem se pokoušel. Nestihl jsem se vlastně ani rozloučit. Mé zelené oči se jen zahleděly s úlekem a možná i krapet zoufalstvím na Peisii... a pak jsem byl pryč...

→ Neznámo

<- Poušť

O mé minulosti se mi nemluvilo lehko. Pokaždé, když jsem si vzpomněl na jakoukoliv snahu zapadnout do smečky a jaká byla odměna za mou snahu... Jak moc mě nenáviděla má nevlastní matka. To vše mi ježilo srst na hřbetu, byť jsem se snažil to na sobě nedat tolik znát. Má rodina v mé "rodné" smečce byli přesně vlci, kvůli kterým jsem byl takový, jaký jsem byl. Nedůvěřivý s potřebou už předpokládat, že ke mně ostatní budou hnusní, tak jsem na ně hnusný jako první. Abych nedostal další ránu.
"To asi ano... já vlastně vyšel z pouště až ve chvíli, kdy sníh skoro nikde nebyl, ale... všude bylo bláto. A začaly pomalu kvést květiny. Hezky voní, ale nutí mě to kýchat." řeknu svou zkušenost z té louky, která byla těsně za hranicemi smečky. Ono to taky nebylo nic divného... nebyl jsem na pyl z květin moc zvyklý.
Když se pak zeptala na stejnopohlavní páry, otočím k ní hlavou. Nikdy jsem o tom neslyšel, ale uměl jsem si představit, co tím myslí. Rozhodně jsem nebyl zabedněný. "Ummm... myslím, že by to nebylo úplně asi přijímáno. Ale já proti tomu asi nic nemám. Nemám potřebu soudit někoho, že se třeba vlčici líbí vlčice, nebo vlkovi vlci." Jak bych taky mohl někoho soudit? Já byl zase zamilovaný do nevlastní sestry co se mnou sdílela stejného otce.

← Namarey

Už když jsem vyběhl jsem pocítil, jak mám tělo od příchodu na ostrovy stále slabé. Dech se mi krátil a rozhodně jsem neběhal tak rychle, jako dříve. Trochu se nad tím zamračím a při otázce, jestli jí ještě stíhám, cosi zabručím, protože... nelíbilo se mi být takhle udýchaný. co to s mým tělem bylo? Co bylo s těmihle ostrovy, že musely sebrat mojí sílu? To jsem se měl cvičit jako malé vlče? Cosi si zabručím ještě pro sebe.
Když zpomalí, beru to trochu jako provokaci, ale... nemyslela to zle a tak ji po chvíli doženu a pak se v horkém pouštním vzduchu za chůze trochu rozdýchávám. Věděl jsem přesně kam našlapovat, aby mi tlapy nepodjely na sypkém písku o kousek dozadu. Věděl jsem ještě stále dost dobře, jak našlapovat. alespoň tohle mi nikdo nesebral. Když promluví, pohlédnu na ní. Byla oproti mě... velká. Ona ani Merlin vlastně nebyla drobátko. "Já se narodil a žil jen v poušti. I když matka prý přišla odjinud. Nepoznal jsem ji. Nebo si to nepamatuji. Otec si mě odvedl do své smečky a nechal mě tam." řeknu a v mé pauze jasně vyzněl zbytek slov. A nechal mě tam napospas všem. A všichni se ke mně chovali hůř než k písku pod tlapami. "Takže ano... sníh... první setkání se sněhem bylo... zlé. Vlastně jsem vyváděl jak šílenec. Je pro mě nezvyk chodit v něčem tak studeném a mokrém. Upřímně se mi ten pocit nelíbí, i když se mi Merlin snažila ukázat, že to není tak hrozné." přiznám se nakonec. Vlastně už jenom to, že jsem s Peisiou mluvil byla známka toho, nakolik jí věřím. Nakolik se tahle smečka stala i přes mou počáteční drzost rodinou. Novou rodinou. Skutečnou rodinou.

→ Duny

Když se pak ozval opět ten divný drzý vlk, opět se celý naježím a lehce nakrčím čenich. Mluvit však nechám Peisiu, avšak dával jsem mu jasně najevo, že tu není vítán ani mnou. Ano, nebyl jsem nijak vysokého postavení, však jsem byl před krátkou dobou teprve přijat, ale to, jak se ke mně zde chovali... no, rozhodně si svou smečku budu před podobnými týpky chránit.
Když se pak ke mně vydala Peisia, měl jsem potřebu ji... poděkovat za vše, což si vysloužilo, že se k nám náhle prodrala Merlin a přitulila se ke mně. Trochu jsem znejistěl, ale nakonec jsem jí to gesto opětoval lehkým otřením hlavou o tu její. Takhle otevřeně projevovat city pro mě bylo... skoro až nepříjemné, ale ona byla jednou z mála vlků, která si to zasloužila. Když pak odběhne, podívám se zpět na Peisiu. Své druhé sestře jsem dal předtím najevo, že s ní mluvit nechci, takže jsem ji již ignoroval a mou plnou pozornost měla nyní má Beta. Kývnu na ní v odpověď, že se s ní tedy projdu a když mě popíchne a rozběhne se? Po tváři se mi objeví úšklebek a pak se rozběhnu za ní. Písek jsem znal. Běhal jsem v něm celý život a tak jsem jí chtěl dokázat, že s tím nemám nejmenší problém.

→ Poušť

Bylo tu nějak mnoho vlků a dost z nich se mi nelíbilo. Hlavně ten, který si to sem nakráčel a ptal se po nějakém Khanovi. Postavím se, trochu naježený směrem k němu výhružně hledím. Pak však přišel další cizinec, který se choval o dost víc s respektem. Počastuji ho nedůvěřivým, ale rozhodně ne zlým pohledem jako jsem počastoval toho druhého. Peisia však podle všeho měla vše pod kontrolou. Trochu se uvolním a sleduji svou Betu. Zároveň mrknu trochu i po Serbii, která jako Alfa nechávala tohle na Betě.
Když ke mně zamířila Ushari, lehce zavrtím ocasem, ale to hned zmizí, když mi pošeptá ta slova. Zamračeně šlehnu pohledem po své druhé sestře. Promluvit si, to víš že jo... Vzpomínky ve mně vřely. "Až v poušti začne padat sníh..." zavrčím si spíš pro sebe jako odpověď, že si se mnou chce promluvit. Na mluvení měla čas celé mé mládí... a co vždy vyřkla, bohatě stačilo.
To už k nám zamířila i Peisia. Pohlédnu na ní s lehce naklopenou hlavou. Co po mně mohla chtít? Přivítám ji však s mírným zavrtěním ocasu. Přeci jen... byl jsem rád, že jsem měl smečku, kde jsem bráněn. Kde evidentně nejsem vyvrhel... Byl to zvláštní pocit.
Když obrátím pohled na Merlin, všimnu si, že se dala do debaty s tím slušnějším nováčkem. Kdesi v hrudi mě cosi píchlo. Nerozuměl jsem tomu pocitu, ale... Vypadalo to, že si spolu nějak rozuměly. Když se pak ke mně otočila a slabě se usmála, v mých očích se blýsknul úsměv také a i na mé tváři mohla slabý náznak vidět. Pokud by si našla příhodnějšího vlka, než jsem byl já, bylo by to jedině dobře. Moc dobře jsem věděl, že nikdy nebudu partner, kterého by si zasloužila.
S tím se podívám zpět na Peisiu. "Ehm... děkuji... za vše." vysoukám nakonec ze sebe. Děkoval jsem ji za přijetí, za to, jak nevraživě se dívala na mou druhou sestru. Vážil jsem si toho a doufal jsem, že z toho prostého poděkování to pochopí.

Trvalo mi nějakou chvíli, než se mi povedlo se více uvolnit v přítomnosti dalšího člena mé "rodiny". I tak jsem ji častoval nehezkými pohledy. Možná jsem si ji nejprve mohl vyslechnout, ale proč bych to měl dělat? Oni mě také nikdy nenechali něco říct na mou obranu. Nebo abych něco vysvětlil... Proč bych já měl být lepší než oni? Proč bych jí měl dávat druhou šanci? Mírně si odfrknu a když promluví Peisia, stočím pohled opět k ní. Když prohlásí ta slova o tom, že pokud mi nějak má sestra ublíží, dostane trest, překvapeně naklopím hlavu na stranu a v mých očích se mihne vděk. Vážně to tu fungovalo takhle? Byl jsem na začátku drzý, možná i teď jsem se choval podivně na člena smečky a přesto... přesto pro mě tahle slova znamenala víc, než si možná kdo uvědomoval. Domov. Vážně bych mohl začít od znovu? Pohledem vyhledám Merlin. Věděl jsem, že i ta by mě bránila. Ale... slyšet to od bety smečky pro mě znamenalo také hodně. Znamenalo to, že mohu vlkům zde věřit? Že nedostanu šikanu jenom proto, že existuji? Evidentně.
"Ano, vlčice byla tmavá, měla světlejší srst na krku a pak světlejší puntíky na zadku. Oči měla modré. Krátký ocas." odpovím Peisii na její otázku ohledně vlčice.
Nechám promluvit Ushari i Merlin, které si vybraly své funkce a pozorně poslouchám slova Merlin o jakémsi obchůdku a Wuovi a pak o mistrovi a svatyni. Musím ji pak poprosit, aby mi to vše ukázala. Přeci jen bylo potřeba trochu zesílit. Přechod na ostrovy byl zvláštní. Vlk se cítil jak malé vlče, protože najednou jako by mu všechnu sílu vzali.
Když obě domluví, pomalu vstanu. "Já jsem vždy vynikal v lovu. Pokud by mi to bylo umožněno, rád bych se opět stal lovcem." prohlásím s pohledem upřeným na Peisiu a Serbiu.
Pak poslouchám i debatu o květinách. Mlčel jsem, nic jsem neříkal, ale rozhodně jsem si z toho chtěl něco odnést. Hlavně ten Trychtýřek znělo zajímavě, protože když něco mohlo ohřát v zimě? Bylo to velmi užitečné.
V tom se však kus od nás objevil jiný vlk. Místo aby uctivě pozdravil, rovnou se vyptával na alfu. Na nějakého Khan-faniho. Vážně nepoznal obnovené hranice smečky? Vážně nepoznal, že tu nikdo toho jména není? Opět se lehce naježím, protože jsem to bral jako vyrušení. Narušení hranic. Příchod cizince na území bez pozvání.

← Kvetoucí louka

Ušklíbnu se na Merlin. Měla pravdu, musel jsem trochu prozkoumat i jiná místa než jen poušť, ale tak na to bylo času dost. A ty jarní květiny po kterých jsem tak pčíkal? Ty určitě za prozkoumání třeba stály.
"Tak se neboj... za to budu zase mlátit já tebe." ušklíbnu se na ní a s tím přejdeme jíž na území, kde se rozhlédnu.
Vlastně hned na to dorazila Peisia a o kus dál byla i Serbia. Oběma jsem nyní věnoval uctivé pokývnutí na pozdrav. Přeci jen vychování jsem měl a teď, když hranice byly obnoveny a já byl členem smečky, neslušelo se být opět nezdvořilý.
V závěsu za Peisiou pak přiběhla Ushari a... Strnu na místě, jako by mě právě někdo zmrazil a naježím se. Nitocris. Nakrčí se mi čenich a já tím odhalím ostré zuby. z hrudi mi vyjde tiché varovné zavrčení. Chvíli tam jen stojím a vrčím, než se mi povede se pohnout a pomalu dojít k jednomu ze zvláštně chladivých kamenů, na který sebou potom plácnu. Stále naježený tak, že jsem měl skoro dvojnásobný objem srsti. Nevraživě si svou nevlastní druhou sestru prohlížím se stále lehce vyceněnými zuby, než se pomalu podívám na Peisiu, která se chovala tak... mile.
"Označkoval jsem část hranic. Potkal jsem někoho, kdo mi tě, Peisio, připomínal... ale představila se jako Evelyn a prý tě nezná. A taky mě jarní květiny dráždí v čenichu." řeknu a trochu se na kameni rozvalím jako kočka, která si užívá vyhřívání na slunci a zároveň je spokojená, že má ochlazení zespodu. I srst zase klesla. I tak jsem ale po Nitocris sem tam hodil nenávistným pohledem. Přeci jen... byla jedna z mnoha vlků mé minulosti, kterým jsem nevěřil. A asi nikdy věřit nebudu.

Jen se na ní ušklíbnu. "budu tě brát za slovo." odpovím jí, když mi slíbí, že by se mnou klidně zůstala celou zimu v poušti. Zimu bych sice po jejím popisu rád znovu prožil, ale... taky mě to jednoduše najednou nesmí vrhnout do sněhu, ale potřebuju si pomalu zvykat. Nebyl jsem zrovna vlk, který by se rád do věcí vrhal po hlavě. Lepší byla ta rozvážnost a plánování než být zasypán sněhem.
Když začne rozvažovat, naklopím hlavu na stranu a mírně do ní šťouchnu čumákem. "Ne, nechej to být, ale podívat se určitě půjdeme." bylo mi jasné, že uvažovala o snaze nějak svolat vlky. Věřil jsem Peisii jako naší Betě stejně jako Serbii, naší alfě, že si to pohlídají. Přeci jen vypadaly dost schopně.
"To netuším, ale na území máme větší přehled." prohlásím směrem k ní a skoro radostně se vydám na území. Těšil jsem se, až zase ucítím písek pod svými tlapkami. Cestou na hranici ještě přeznačkuji na mě až moc málo výraznou značku hranic a pak vklouznu na území za Mer.

→ území

Ano, sníh opravdu asi nebyl můj kamarád, ale nejspíše to bylo tím neznámým studeným pocitem, který se mi jednoduše nelíbil. Jenže ten byl pryč ve chvíli, kdy mi vysušila tlapku. Naklopím hlavu na stranu a lehce se oklepu, abych ze sebe setřásl zbývající pocit zimy.
Lehce se na Merlin pak ušklíbnu. "Když zimu podáš takhle, zní skoro až kouzelně. Asi na ní nejsem jen zvyklý, ale hádám, že když se tu vrací opakovaně, tak si na ní stejně zvyknout budu muset." prohlásím a pak se rozhlédnu po okolí. Pomalu začínalo svítat.
Zvláštní, že nikdo ze smečky ještě nesvolával... neměli bychom se tam přeci jenom pomalu zajít podívat? Ne, že bych se do smečky hnal, ale... zas na druhou stranu, tady by to mohl být dobrý začátek pro nás pro všechny." ano, i přes nedůvěru vůči ostatním vlkům jsem měl vnitřní pocit, že zde to bude jiné než v rodné smečce. Přeci jen tu byla jenom Ushari a teď Merlin, která mě může vždy srovnat, kdybych začal vyvádět. Třeba se naučím i důvěřovat ostatním členům.

Jen se na ní pousměji, když promluví a kývnu. Na malou chvíli pak zavřu oči a tiše vydechnu. Ano... klid. Mé obvyklé ignorantské proradné já a nic neřešit. Když jsem takhle nechával vyplývat své vnitřní zazděné já na povrch, bylo to... těžké. Teď, když konečně jsme si to s Merlin vše vyříkali, do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky, jak jsem se kdysi snažil být milý ke všem a jak to dopadlo... Byl jsem šikanován, bit,... Jenom proto, že jsem nebyl potomek Deeny. Až teď jsem si uvědomil, jak mě z toho doslova všechno bolí. Ne úplně fyzicky, spíše psychicky. Po dlouhé době jsem se někomu otevřel a mělo to svou daň.
Když se zmínil sníh, byl jsem to opět starý já. S emocemi zamčenými pod pokličkou a přesto otevřenější kvůli přítomnosti Merlin. Nedůvěřivě na ní koukám a ještě nedůvěřivěji, když ke mně přisune kuličku tajícího sněhu. Zvednu tlapu a kouli rozplácnu. Okamžitě pak svého činu lituji a tlapou párkrát zamáván znechucen tím, jak to studí a mokré to je. Díky tomu ohodím pár kapkami i Merlin.

Když se mě zeptá na to, jestli to tedy zkusíme, pomalu kývnu. Ano, tohle jsem myslel vážně. Nechtěl jsem, aby na mě byla vázaná a já upřímně nevěděl, jestli dokážu být plně vázaný k ní, ale tohle byla možnost to zkusit. Být pro ni tím, co potřebuje a pomoci ji najít poslední dílky sebe samé. Třeba to vyléčí částečně i mě.
Usmívala se. Úsměv ji rozhodně slušel více než být ledovou sochou. Hlavně že ten úsměv byl upřímný. "Ne, občas nemůžeš, ale občas je srdce zmateno jen okolní situací." řeknu nakonec nahlas hlavní důvod, proč jsem se bál na ní vyhrknout "ano, buďme spolu".
Pak ale bylo potřeba zmínit, že bychom se opravdu měli přesunout na území smečky. Jenže... Merlin chtěla být ještě chvíli u mě a tak jen kývnu. Pravda byla, že stále nikdo nevolal a byli jsme vlastně hned u území.
Když se pak odtáhne z míní sníh, lehce se mi naježí srst. Ušklíbnu se. "Vážně si myslíš, že bych vystrčil čumák z pouště, kdyby tu bylo stále to bílé studené bahno?"

Když mě nechala se přiblížit a opřít se jí hlavou o čelo, rozlil se mi po hrudníku úlevný hřejivý pocit. Vyslechla má slova. "Nebylo to ani ano... ale zatím si mě můžeš půjčit na zkoušku... abys měla případně možnost mě vyměnit." lišácky se pousměji. Byl to upřímný úsměv a upřímná slova. Dobře... mám-li být jejím chybějícím kouskem, budu. Ačkoliv bych to nahlas asi jen tak nevyslovil, tímhle vším ze mě trochu spadnulo sebepohrdání za to, co cítím ke své sestře. Evidentně jsem něco podobného uměl cítit i k jiným... stačilo se mi dostat dostatečně blízko a tahle vlčice to nějakým mně neznámým způsobem dokázala.
Poslouchám její další slova a mírně se ušklíbnu. "Mer... já nikdy o vlčice ani vlky v mém okolí neměl moc zájem... jediné, co jsem si byl za vztah schopný vybudovat, je divně zvláštní vztah s mou sestrou, který rozhodně nebyl úplně správně. Vážně si myslíš, že bych zvedl ocas a šel za nějakou další?" zeptám se a pohlédnu jí do očí a když si pak položí na mě hlavu, mírně se o ní otřu. Bylo to divné. Mé poskládané já trochu křičelo, že není dobré si někoho takto pouštět k tělu a mé vnitřní malé vlče naopak poskakovalo radostí, že mám někoho dalšího, u koho může tohle malé vlče na povrch.
"Měli bychom jít na ten sraz." šeptnu nakonec po chvíli. Zatím jsem neslyšel žádné svolávání, ale přeci jen se chýlil čas, kdybychom tam měli být. Ne, že by mi na smečce moc záleželo, ale když už jsem se tam ocitl a byla mi naskytnuta příležitost se přidat... proč to nezkusit? Stála o to Mer a stála o to Ushari, alespoň podle chování, když jsme se tam všichni setkali náhodou.