Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechal jsem ji čekat. Už jenom to bylo celé špatně. Nebyl jsem ten vlk, který by se jí vrhnul k nohám a vykřičel do celého světa, že ano. Ale také jsem nebyl vlk, který by jí chtěl ublížit a podle všeho se mi to i tak povedlo.
Sledoval jsem, jak se jí to v hlavě všechno hroutí jak domeček z karet. Zavřela oči a pak trhaně chvíli dýchala, než se to celé urovná. A pak se odtáhla úplně. V jejím postoji možná nebyla žádná emoce ani ve výrazu, ale ty oči... ty oči křičely do světa, kolik bolesti jsem jí tím způsobil. Lehce sklopím uši a pozoruji to, jak se přede mnou mění v kus ledu. Opět potlačila veškeré emoce. "Mer... slíbilas mi, že přede mnou nebudeš skrývat emoce..." řeknu tiše. Bolelo mě ji takhle vidět. To, jak se vůči mně opět uzavřela pod vrstvou ledu. Znal jsem to. Pomalu nejistě k ní vykročím. Pokud se neodtáhla nebo neucukla, opřu si hlavu o tu její, nehledě na to, že byla vyšší. "To nebylo jako ne... a rozhodně jsem nechtěl, aby ses přede mnou ukryla pod vrstvu ledu. Jako ledová královna bys byla krásná... ale spíš ti sluší úsměv." šeptnu a pohlédnu jí do očí. "Jen se nechci do ničeho hnát, než mě poznáš se všemi stránkami... nejenom s těmi, které mám s tebou... To ale neznamená, že se mě zbavíš." zkusím tohle celé napravit. Ta bolest, která protkala mou hruď, když se odtáhla a změnila se v kus ledu s bolestným pohledem mě ničila. Vážně jsem k ní cítil něco velmi zvláštního, ale jak jsem jí to měl říct? Jak jsem jí to měl naznačit? Potřeboval jsem čas, ale ne stylem, že na sebe budeme koukat jak dvě ledové sochy. Chtěl jsem mít někoho, s kým jsem mohl být své vnitřní otevřené štěně jako jsem byl většinou s Ushari. Chtěl jsem jí ukázat, jaký jsem uměl být, ale... jak bych mohl, když ještě před chvílí poskládala kousíčky sama sebe? Jak mohla rozumět mému důvodu? Já se takhle zamiloval do Ushari. Do své vlastní sestry... přes veškerá pravidla i zákony přírody a měl jsem pocit, že to samé dělá právě teď Merlin jenom proto, že jsem jí pomohl.

Chtěl jsem ji pomoci. Přeci jen já měl na tohle Ushari, i když ta nedokázala spravit vše, co na mě smečka napáchala. Merlin měla možnosti jiné. Já se snažil být lepší, ale kvůli chování okolí to dopadlo jak to dopadlo. Nelitoval jsem toho. Možná to na začátku znělo, že se beru za něco méně díky tomu, ale nebral. Byl jsem pomstychtivý parchant, to ano, ale nebral jsem to u sebe jako něco špatného. Stalo se... nebylo to správné, ale pomohlo mi to přežit. Merlin ale měla šanci začít znovu a opravdu podle sebe. Proto jsem ji upozornil i na to sebepoškozování.
Když prohlásila, že "dobře.", maličko se usměji, ale úsměv mi zamrzne hned, když za tím přijde ale a pak, že za to něco bude chtít. Nastražím uši a pohlédnu na ní. Olízla mi ucho a já s ním lehce zatřepal, protože mě to lechtalo. Co tím chtěla naznačit? A pak přišla ta slova. Sobecky si mě nárokovat? Naklopím hlavu na stranu a když náhle poodstoupí a začne říkat ta slova, měl jsem pocit, že mé srdce párkrát vynechalo. Z šoku. Upřímně? Netušil jsem, co jí na to mám říct. Právě prohlásila, že se do mě zamilovala. Do mě... bastarda z pouště. Měl chuť jsem se rozesmát, jenže... podle ní jsem pro ni byl chybějícím kouskem. Kdybych se tu rozesmál, akorát by se rozsypala ještě víc, než předtím. Na druhou stranu jsem nevěděl, jestli jsem na nějaký vztah připraven. Ano... něco jsem k ní cítil. Sympatie... jiné než k Ushari a přesto mi tohle přišlo... správnější. Jakpak by ne, Ushari byla moje sestra. Tahle vlčice ne a rozuměla mi. Vzájemně jsme si pomohli. Ale byla tohle ta správná cesta?
Na tu malou chvíli, kdy jsem tam zůstal sedět zaskočně, mi došla slova. Co jsem jí měl k sakru říct? Ano i ne byly špatné odpovědi. Zůstanu na ní hledět svýma pronikavýma zelenýma očima, než konečně v hlavě poskládám nějakou odpověď. "Mer... na tohle je... příliš brzy. Není dobré se vrhat do něčeho, jenom proto, že jsem ti pomohl. Klidně budu tvým posledním dílkem, ale neber to jako definitivum. Já, klidně tu pro tebe budu, ale..." povzdychnu si a na chvíli zavřu oči. Proč bylo tak těžké najít správná slova, kterými bych ji neublížil, neublížil sobě a všechno se neroztříštilo v prach? "Na tyhle city je brzo Mer... mám tě rád... rozumíš mi víc jak kdokoliv jiný, ale na slova zamilovanosti je brzo. Sám moc dobře vím, že není správné se zamilovat v době, kdy je vlk roztříštěný na kousky. Nedělá to dobrotu." řeknu nakonec, když otevřu oči. Nemyslel jsem to jako odmítnutí a doufal jsem, že to jako odmítnutí nebylo, ale jednoduše jsem nebral za rozvážné tenhle vztah posunout někam dál, dokud ona nebude plně v pořádku. Dokud se nepoznáme líp. Dokud neuvidí ona všechny mé stránky a nebude si tímhle jistá.

Ano, museli se dát dohromady... jen já nikdy nevěděl, jestli bych mohl být tím vlkem, kterého Merlin evidentně potřebovala. Chtěla vlčata a já? Já o ně nikdy vlastně nestál. Jen na to kývnu a dál se k tomu nevyjadřuji, nebylo třeba.
Když ji oslovím jako Mer, zaleskly se jí slzy. Bylo na tom oslovení něco špatně? Ne, jen evidentně ji tak mohl oslovovat jen jeden vlk. Nezajímalo mě kdo, byla to její věc. Ale po schválení, že ji tak mohu říkat i já, se mírně usměji.
Na slova o shazování sebe sama už nic neřeknu. Teď to nebylo důležité.
Důležité teď bylo to, že se ke mně tiskla a slzy opustily její tvář i oči. Bylo to dobře. Hojila se. Když ji donutím říct nahlas, že je dobrá, na tváři se mi objeví úsměv. Ano, tak to bylo správně. "Mhm." zamručím jí po jejím olíznutí souhlasnou odpověď, jestli ta slova byla skutečně ta, která jsem chtěl slyšet. Možná to byla částečná lež, protože jsem hlavně chtěl, aby je slyšela ona, ze své vlastní tlamy. Vyřčená svými vlastními hlasivkami. Ale zčásti to byla pravda, tak jsem to tak nechal být. "Teď se tak začni prosím brát... přestaň si ubližovat." kývnu směrem k její tlapce, do které ještě před chvílí zarývala drápky. "Není dobré si ubližovat za to, že máš pocit, žes zklamala. Ale to už doufám víš. Jsi dost dobrá pro sebe, tak se za to netrestej."

Když mi více méně slíbí, že mi nikdy lhát nebude, kývnu k ní hlavou. "To je dobře, není dobré to dusit v sobě. Vždy tě vyslechnu... stejně jako jsi vyslechla ty mě." řeknu na její slova. Ano, možná jsem ji neuměl vždy utišit jako někteří vlci, ale občas dostat to ze sebe byl lék sám o sobě. znal jsem to, dost často jsem se takhle vymlouval Ushari v začátcích i později.
Debata se stočila k vlčatům a když jsem Merlin ublížil, měl jsem potřebu jí to vysvětlit. Na to přišla slova, že bych mohl být jiný. Možná. Možná ne, ale byl jsem připravený? Rozhodně ne... zatím určitě ne. Kdo mohl vědět, co přinese budoucnost? "Nevím Merlin... vím jen, že teď na to nejsem připravený." řeknu jí pravdu. Nebylo to ne, ale dal jsem tím dostatečně najevo, že dokud si nebudu jistější, dokud mě někdo nepřesvědčí o opaku, nebudu schopen se vydávat za otce vlčat.
Když ji pak ponoukám k pomstě, řekla mi něco, čemu jsem tak úplně nevěřil. "Mer... někteří vlci umí být zlí jenom proto, že chtějí... a nepotřebujou k tomu ani bolest minulosti... a ani minulost ty vlky neomlouvá." tím jsem vlastně shazoval sám sebe. Mohl jsem být milý, veselý a hravý jaký jsem býval jako vlče, jenže jsem nechtěl. Rozhodl jsem se pro tohle a takový jsem nyní byl. Uměl jsem si užívat utrpení jiných, byť aby k tomuhle došlo, museli by mi něco v minulosti udělat. Nebylo to správné a kdesi uvnitř mě, to malé hravé hodné vlče, to vědělo. Jenže to jsem zazdil pod zdi proradnosti a zlomyslnosti vůči všem, co mi kdy ublížili.
Pak se díky mým slovům sesypala a já ji nechal. Viděl jsem její zarývání drápů do tlapy, mohlo za to to její zvířátko, které mě na to upozornilo, když se ji snažilo od toho odradit. Jenže ona nevnímala. Nechal jsem ji tak ještě chvíli, než jsem k ní přišel a donutil ji se na mě podívat. A pak se ke mně přivinula se slovy, že pro ní nikdy nebudu parchant. Jen se mírně usměji a nechám jí se ke mně přivinout. "Nikdy bych se tak k tobě po tom všem nezachoval. Ukázalas mi své zraněné já, když já ho po tobě vyštěkl... pochopilas mě...neodsoudila mě." řeknu jí do srsti. Až teď jsem si uvědomil, že je vyšší než já. "A já jsem rád, že konečně vidím tebe... bez přetvářek a lží, že jsi v pořádku i když nejsi. Jsi silná, když jsi to dokázala ukázat, víš to?" řeknu a nechám se od ní objímat i když mi dá tlapu na záda. Když pak prohlásí, že je jí zbytek vlků ukradený, kývnu hlavou. "Tak a teď sama sobě řekni, že jsi dost dobrá... klidně to vykřič... ale řekni to nahlas." řeknu a nijak se od ní neodtahuji. Chtěl jsem, aby to řekla, protože sice činy většinou byli víc než slova, některá slova musela být vyřknuta, aby nabyla na váze. Aby si to i hlava a duše uvědomila, že je to skutečné.

Na její slova kývnu. Ano... tohle byly lži o kterých jsem mluvil. Byly nevinné a ty, které měly ubližovat. Každá lež nebyla špatná a já jsem doufal, že si to teď uvědomí. Přizná si je a třeba začne i v tomhle mluvit občas pravdu.
Když vidím její reakci na mé naklopené uši, trochu se zarazím. Toužila s nad po vlčatech? Se mnou? "Já... nejsem někdo, kdo by byl dobrým otcem." řeknu nakonec na vysvětlenou, protože jsem viděl, že ji mé zdráhání zabolelo. Nechtěl jsem ji tím ublížit... a o dost méně tím, že by se mnou pak měla vlčata a já bych se choval... jako já.
Když jí myšlenky rozvířím při tom, že bychom mohli zabít mé rodiče, usměji se. "Tohle by šlo provést nejen s mým otcem a nevlastní matkou, víš to? Je spousta vlků, kteří evidentně ublížili i tobě." řeknu a naznačím ji tím, že bych je pro ní klidně vlákal do pasti. Klidně bych si zahrál na proradného parchanta jenom proto, aby se mohla pomstít. Aby mohla odstranit část bolesti ze své minulosti... nebo ji přesunout vskutku už jen do vzpomínek. Vzpomínky trápily, ale ne tolik co pohled na živoucího tvora, který jí ubližoval.
Pak se zeptala na Ushari a já jí řekl krutou pravdu. Seděl jsem na místě a pozoroval, jak jí stékají slzy. Pravda bolela, proto byla lež občas milostivější. Jenže já takový být nechtěl. Aby se mohla opravit, aby mohla poskládat všechny ty střípky, musela klesnout až na dno. Stejně jako já. Jenže já bych ji nenechal spadnout do rozhodnutí, která jsem učinil já. Měla v životě dost bolestí na to, aby byla parchantem jako já.
Chvíli jsem tam seděl s nastraženýma ušima, abych slyšel každé slovo, které pronesla, byť skoro neslyšně. Teprve pak se zvednu a dojdu k ní. Blízko. Provléknu hlavu pod tou její a jemným tlakem ji donutím otočit ji směrem ke mně. Pak se jí zadívám hluboko do očí. "Jsi dost dobrá. Podívej se na sebe, jak jsi silná a co vše umíš. Teď sesbírej všechny ty střepy na které ses rozpadla a slož se tak, jak chceš ty. Nebuď proradným parchantem, jakým jsem se stal pro většinu vlků já. Nehoň se za tím, ubližovat ostatním. Sestav se tak, jaká ty chceš být a vykašli se na všechny okolo. Jsi dost dobrá pro sebe... pro mě... snad i pro tu pouštní smečku. Teď můžeš začít od znovu." řeknu jí a hledím ji zpříma do očí. Její magie mě v tomhle nemohla zastavit. Nenechal jsme se jí zastrašit, protože jsme věděl, že by mi neublížila.

Byla z toho celá nesvá. Dokonce začala vysvětlovat, proč lže. Zasměji se při tom vysvětlení. Pak ale znejistila, když jsem prohlásil, že rád lžu. Pochopila z následné mé věty, že to není v jejím případě? Snad ano. "Lež není vždy na škodu a ne vždy je mířená špatně. Občas je lež jen jednodušší než pravda. Já když lžu, tak zásadně s úmyslem ublížit. Ale to opravdu není tvůj případ. Proč ničit něco, co je stejně rozbité jako já? Nikomu by to neprospělo a takový já nejsem... Rád se mstím... ale nemám důvod ubližovat bezdůvodně." ano, byl jsem upřímný. Velmi... už jenom tohle celé měl být důkaz toho, že jí nemám potřebu lhát. mohl jsem zapírat. Mohl jsem si lhát na úlisného hada, přehnaně se s ní mazlit a utěšovat ji, abych jí pak mohl zasadit ránu. Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem byl k ní ukrutně upřímný.
Když pak vypálí to, že jsme dospělí a schopní reprodukce, lehce naklopím uši do stran. Ne úplně dozadu, jako bych znejistěl, spíš něco ve stylu, že nevím, co si s touhle větou počít. Nikdy jsem nechtěl vlastní vlčata... ani bych se k nim neuměl chovat. Netušil jsem, jak být otcem. Kdyby vlčata chtěla Merlin a nenašla někoho jiného, klidně bych ji k tomu pomohl, ale netušil jsem, jak bych se zachoval k vlčatům. Na to jsem byl minulostí v tomhle ohledu až moc rozbitý. Nejistě proto bez odpovědi na tu větu pozoruji nějaké malé stvoření, jak si začalo hrát s jejím náramkem na tlapě a přitom poslouchám její další slova.
Když prohlásí, že by je vypálila, trochu se ušklíbnu. "Rád bych to pozoroval a rád bych ti je pod tlapy přivedl... alespoň svého otce a hlavně svou nevlastní matku. Kdybych měl dost síly, možná bych se toho i účastnil." řeknu s úšklebkem. Kdyby se objevila moje pravá matka... ani jsem nevěděl, jestli bych ji poznal. Ta za celý můj incident zvaný život mohla asi nejméně. Nechápal jsem, jak mohla milovat mého otce a nechápal jsem, proč dovolila, aby si mě vzal... ale nezazlíval jsem jí to, jí ne.
Když pak začala polemizovat dál, o mysli a o tom, že jsme cizinci... o tom, jak se na to zatváří Ushari... napřímím zas uši a naklopím hlavu na stranu. "Ne, Ushari se nevyrovnáš... Ale proč bys měla? Nejsi ona. Proč se snažíš vyrovnat jiným vlkům? Buď sebou samou... neměř se měřítky ostatních." řeknu jí narovinu a upřímně. Tohle myšlení mě zaráželo. Proč se snažila někomu vyrovnávat? Proč chtěla být dobrá pro někoho? Nejprve přeci musela být dobrá sama pro sebe. Teprve pak může začít žít podle sebe. Teprve pak najde tu pravou hodnotu. Ostatní vlci můžou jít k čertu. "A co na to řekne Ushari? Co já vím? Do hlavy ji upřímně nevidím, ale nemyslím si, že by to bylo nějak špatně. Měla by být ráda, že jsem našel někoho, kdo mi rozumí... ke komu se nechovám tak, jak obvykle ke všem ostatním." prohlásím nakonec se stále lehce naklopenou hlavou na stranu.

"Málokdy neznamená, že nelžeš..." řeknu a můj pohled jasně říká, že to ale není výtka. Každý lhal kvůli nějakým svým osobním problémům. "Já rád lžu...." řeknu s úšklebkem. "Ale jenom vlkům, kteří mi nemohou říkat mým pravým jménem." dodám a dám ji tím najevo, že je jedna z mála, kterým budu lhát naprosto minimálně. A nikdy ne s úmyslem ublížit.
Když se mi povede ji trochu pobavit, usměji se, ale vzápětí se zatvářím zmateně na její větu a packu na mé hrudi. "Co je pro mě blbé?" zeptám se a naklopím hlavu na stranu. Nebyl jsem si jistý, co tím myslí.
Stejně jako jsem se evidentně dostal pod její kůži k její důvěře já, i ona to zvládla v rekordním čase. Ale mohlo za to její zlomení. Roztříštěnost, která nás spojovala. Sice u každého jiná a přesto tak blízká. Vlastně nikdy jsem nezažil vlčici podobně rozbitou jako jsem byl já sám. Ushari... měla všechno jednodušší. Odjakživa. Ano, chovala se ke mně hezky, ale nikdy nemohla pochopit tu vnitřní bolest kvůli které jsem se choval jako naprostý parchant. Mer to chápala. Možná i proto jsem ji dovolil na mě sahat. Být mi tak nablízku. To většinou nemohla plně ani Ushari a to vlastně i kvůli tomu, že i když jsem k ní cítil bůh ví co, byla má sestra. Sice nevlastní, ale byla.
Merlin pak zahalí další temná clona soudě dle jejích slov. Mírně se na ní ušklíbnu a blýskne mi v očích. "Nesnaž se umírat... když přežiješ, ani nevíš, jak moc nasereš všechny ty vlky, kteří ti ublížili nebo se ti v budoucnu pokusí ublížit. Úsměv a průkaz, že žiješ i bez nich, je ta největší pomsta. Věř mi."

Moje položení hlavy ji evidentně uklidnilo, ale když pokračovala dalšími slovy, mírně se zamračím a pohlédnu na ní, "Ať už to byl kdokoliv Mer... všichni lžou... všichni. Nevěř všemu, co slyšíš." řeknu poměrně tvrdě. Ale... měl jsem pravdu. Alespoň já to tak bral. Mohl mi lhát kdokoliv a kdykoliv. Kdybych věřil všemu, co uslyším, dávno bych tu nebyl. Má minulost mě naučila nedůvěřovat více méně ničemu. Krom pár vlků... a i ti mohli lhát. Merlin mohla lhát, Ushari mohla lhát. Kdokoliv mohl lhát. Ať už to byla lež, která by měla ublížit nebo lež, která má někoho ochránit. Pokaždé to byla sprostá lež a na tom jsem si trval.
Mračím se na ní i když mi tvrdila, že odřízla od sebe jediného vlka. A já byl co? Když to pak ale zmíní, výraz se trochu zmírní. A když se ke mně přitiskne se slovy, že i ona tu bude pro mě? Tiše vydechnu. "Tak vidíš, nejsi sama... tak si toho proradného vlkostína představ a pořádně na něj vyplázni jazyk. Až ho potkám, tak si z něj budu utahovat." řeknu rozhodně.

Když poodejdu a čekám na její slova, náhle se ke mně vrhne a přitiskne se ke mně. Nejistě těkám očima ze strany na stranu. Na tohle jsem nebyl zvyklý, opravdu ne. Ale vlčice u mě to nejspíše potřebovala a tak se trochu uklidním. Bylo to divné... někomu věřit. Bylo divné vědět, že v tomhle objetí nejsou postranní úmysly a že je prostě jen... rozbitá.
Lehce na ní položím hlavu, aby měla pocit, že jí objetí oplácím. Bylo to pro mě nezvyklé, ale na druhou stranu to nebylo nepříjemné. Znala bolest velmi podobnou té, co mě samotného sžírala a která mě nutila představovat se svým bastardským jménem a ne tím, které mi dala má matka.
Tiše poslouchám její slova s hlavou položenou na její srsti. Když se zmínila o vlcích z jiného světa, trochu zastříhám ušima. Po jejích slovech... netušil jsem, co mám říct. Být jiný vlk, asi bych tady začal vyprávět, že teď už má smečku a nikdy nebude sama... jenže já byl taky sám uprostřed své rodné smečky... Takže tahle věta by byla jedna velká lež a ona to věděla.
"Stíny mluvit nemaj... a všichni lžou... Třeba se tě snažil jen rozhodit." řeknu nakonec a myslel jsem to upřímně. Také jsem automaticky předpokládal, že většina vlků mi bude lhát do očí a bude klamat. Krom Ushari. A momentálně i Merlin. Ať už jsem se chtěl od ní držet dál sebevíc, jak mi můj instinkt z minulosti kázal, téhle vlčici jsem jednoduše věřil. Byla mnohem silnější než já... nejen fyzicky, ale i magiemi a přesto byla roztříštěná na milion kousků. Stejně jako já.

(Melanis)

Její mravy mě nějak moc nezajímaly. Přeci jen hlad byl hlad a to většinou znamenalo, že ten vlk hlady pořádně ani netušil, co se moc děje kolem. Čemuž naznačovalo i to, že si mě všimla až pak. Možná i proto jsem její omluvu přešel bez nějaké další reakce.
Když se představím a zeptám se na to, jestli je příbuzná Peisii, dostane se mi v odpověď, že se jmenuje Evelyn a že nikoho toho jména nezná. Mohla lhát, ale to mi momentálně bylo jedno. Buď lhala, nebo to vskutku byla jen shoda náhod. Přikývnu na to a kdybych mohl, asi pokrčím rameny.
Na její otázku zavrtím hlavou. "Ne, vlastně jsem tu nový." odpovím jí, když v tom zaslechnu šustot trávy od kroků a zahlédnu pohyb. Našpicuji uši a podívám se tím směrem. Merlin. Mířila k nám a vypadala... zdrchaně. Pohlédnu zpět na vlčici před sebou. "Omlouvám se Evelyn, budu muset jít." s těmi slovy se zvednu a odejdu od nově poznané vlčice.

(Merlin)

Pomalými kroky zamířím k Merlin a lehce naklopím hlavu na stranu v němé otázce, co se děje. Popojdu ještě pár kroků, abychom byli z doslechu Evelyn a pak na Merlin pohlédnu. "Co ten smutný úsměv?" optám se jí, protože nešel přehlédnout. Vlastně byla jedna z opravdu velmi mála vlků, o které jsem se nějak zajímal, proto jsem vyčtený smutek z její tváře přiznal. Přesněji řečeno, zatím byla jednou ze dvou vlků.
Sednu si kousek před ní a s pohledem upřeným na ní vyčkávám, jestli mi vyklopí, co se děje, nebo mě mlčky bude pozorovat. Nechtěl jsem to z ní lomcovat. Věděl jsem, že by to ničemu a nikomu nepomohlo.

Vlčice evidentně byla úplně vyhladovělá, protože si podle všeho ani nevšimla, že jsem byl docela důležitým bodem jejího úspěchu v lovu. Jen si sednu a pozoruji jí. Docela mě zajímalo, kdy si mě všimne. Normálně jsem nebyl přehlíženým vlkem. Byla to novinka, která se mi možná zamlouvala. Sledoval jsem ji tedy mlčky jak jí a nijak jsem nevyžadoval část úlovku i když jsem začínal mít docela hlad.
Když si mě konečně všimne a promluví, na tváři se mi objeví můj typický lišácký úsměv. "Také zdravím... ano ano, bylo ohromné." řeknu spíš jako konstatování. Rozhodně v tom nezazněla žádná ironie nebo sarkasmus. Tahle vlčice byla zajímavá. A co víc, připomínala mi částečně mojí snad novou betu - Peisiu. Byla to náhoda, nebo byla příbuzná? I pach byl podobný. Barvy sice měla jiné, ale ta stavba těla a ty zvláštní světlé tečky v srsti také.
"V pořádku, vypadalo to, že hlady ani netušíš, co kde lítá." řeknu na její omluvu a pak se rozhlédnu. Díky měsíci bylo vidět celkem dobře a já si až teď uvědomil, že se budu muset brzy vydat do pouště. Čekal nás smečkový sraz, který se domluvil.
Pohlédnu zpět na vlčici před sebou. "Ano, mám docela hlad, ale já si kdyžtak něco najdu... Jsem Lišák. A ty... nejsi nějak příbuzná s Peisiou?" zeptám se, protože mě ta otázka pálila na jazyku. Ano, chtěl jsem na to odpověď. Chtěl jsem vědět, jestli ta podobnost je náhodná, nebo ne.

Pobíhal jsem po louce s hlavou skloněnou k zemi a očuchával kytky. Musel jsem vypadat jak divný kojot, který z nějakého důvodu má potřebu fetovat jarní květiny a ještě při každém druhém nádechu pčíkne. Nemohl jsem za to. Bylo to... zajímavé. Nikdy jsem podobné květiny neviděl. Možná tohle místo nebylo tak špatné, když byl konečně pryč ten sníh.
Když si uvědomím, jak moc mám mokré tlapky od podmáčené půdy, posadím se na chvíli a trochu vztekle zamávám pravou přední tlapou, až se kolem mě rozlétne sprška kapiček. No, stejně to nepomohlo. Na poušti pršelo zřídka kdy, takže být zmáčený od pobíhání na louce byla novinka. Povzdechnu si nad svým chováním a pak se podívám na nebe. Mezitím totiž přišla noc. Měsíc zářil jak kdyby se snažil nahradit slunce a hvězdy? Hvězdy tu byly úplně jiné, než jsem znal.
Naklopím hlavu na stranu, když v tom mě vyruší zvuky. Natočím nejprve uši a pak celou hlavu směrem k zajícovi, který se řítil mým směrem a vlčice za ním. Evidentně byla zesláblá, ostatně stejně jako já, takže měla s ušákem trochu problém. Normálně bych je asi nechal proběhnout kolem, ale dneska jsem měl z nějakého důvodu potřebu dobrého skutku a tak se náhle prudce pohnu a vtrhnu zajícovi do cesty. S pčíknutím, jak jinak, protože mě ty kytky dráždily, ale už ne tolik! Zajíc se mého pohybu a hlavně toho zvuku pčíknutí evidentně lekl a změnil směr. Jenže ho ve své zmatenosti změnil tak, že se stal snadným cílem pro tesáky vlčice, která ho lovila.

← Oáza (přes území)

Poušť mě zavedla až zpět na louku, která byla v době mého příchodu pokrytá sněhem. Jaké to radostné překvapení, když po sněhu nebylo skoro památky a celá louka začínala být pomalu barvená od různých jarních květin. Naklopím hlavu na stranu a pomalu přejdu z písku do trávy. Trávu jsem znal jenom z oáz. Vlastně když vlk celý život žije jenom na poušti, tenhle pohled byl jako nějaká magie.
Tráva voněla, květiny také. Jak jsem natáhl ten vzduch, náhle mě zašimralo v čumáku a já hlasitě kýchl. Nespokojeně zamlaskám a oklepu se. Asi si na to budu muset zvyknout.
Chvíli se loudám po okraji kvetoucí louky, jejíž hraniční část stále patřila smečce a sem tam občas hranice označkuji, abych je obnovil. Když mě to přestane bavit, vydám se s občasným pčíknutím hlouběji na průzkum té zelené travnaté plochy, který byla momentálně podmáčená od tajícího sněhu.

Merlin mě spláchla na probrání a já se jen ušklíbl a oklepal se. Voda... dobrá magie pro vlka v poušti. Tahle vlčice byla opravdu velmi zajímavá. A s tím že je vlk, který rozumí mým problémům? Po té promluvě s ní jsem tomu věřil. Ano, byl čas jít dál. Byl čas se na chvíli rozdělit, ale o téhle vlčici jsem se rozhodně chtěl dozvědět pak více. Sleduji, jak odchází a pak se sám vrhnu na další značkování zase opačným směrem. Nechtěl jsem teď za ní jít. Měli jsme nějaký úkol a upřímně? Potřeboval jsem si pár věcí odležet. Byla první mimo Ushari, která znala můj příběh a... nesoudila. A co víc? Nesla podobnou bolest jako já.
Když mám část kolem oázy označkovanou, lehnu si pod jednu z palem a na chvíli se natáhnu. Byl čas se taky trochu prospat v útulnosti pouštního tepla... a zapomenout na ten sníh... Fuj sníh.

Když se probudím, byl už večer. Pomalu se protáhnu a rozhlédnu se. Kam teď? Matně jsem si pamatoval hranice, které by měly být mé snad nové smečky a tak se vydám dál... Navíc jsem chtěl zkontrolovat, jestli ta bílá břečka stále usurpuje krajinu kolem pouště.

→ Kvetoucí louka (přes území)

Když na mě začne reagovat, ucuknu, jako bych se právě opařil horkou vodou. Už ne vzteky, ten ze mě opadl. To co říkala... proč takoví nemohli být vlci kolem mě celý můj život? Kdysi jsem byl usměvavý vlček, který se snažil si vydobýt respekt a nějaké přátelství, ale co mi to bylo, když mi smečka začala říkat Lišák, protože jsem nestál za své vlastní jméno? Jediná, která mě brala jako normálního, byla moje nevlastní sestra Ushari. Otec mi neprojevil nic jako laskavost, lásku,... To, co se ze mě stalo bylo vinou i hlavně mé nevlastní matky, která dělala všechno proto, aby mě smečka nenáviděla. Byla to ona, která roznesla ten trend, že je dobře mě šikanovat, že jsem něco míň... Lehce sklopím uši. Vážně jsem měl tu volbu?
Normálně bylo pro mě dost těžké, někoho přijmout. Má bývalá smečka mě naučila nedůvěřovat nikomu. Proč? Protože kdykoliv se se mnou někdo snažil spřátelit, později se to vyklubalo ve velmi krutou zábavu pro celou smečku a velmi krutý podraz. Tohle byly ty okamžiky, kdy jsem přijal jméno Lišák, stal jsem se bastardem a také se tak začal chovat. A tahle vlčice, Merlin, která stála přede mnou a vyhrožovala mi, že mi tohle všechno vytluče z hlavy, se mě snažila přesvědčit o opaku.
Sleduji ji svýma zelenýma očima a bylo vidět, že nevím, co mám říct. Když se uchechtla, na mé tváři se objevil menší úšklebek. "Fajn... možná to budu potřebovat..." nebyla to výzva k tomu, aby mi dala do čumáku hned teď, ale že to možná někdy budu potřebovat. Když se budu cítit ukřivděný, když budu paranoidní, protože nic jiného než to, že se ke mně všichni chovají jak k bastardovi, jsem neznal.
Byla sama zlomená. Až teď mi došlo, co vše bylo v jejích slovech. Mně taky zlomili. Dávno. Já se rozhodl to zacelit tím, jaký jsem byl, ale ona? Ona tu ránu dostala nedávno. A to, že byla dcerou alf, ji před tím evidentně nijak nepomohlo. I já prožíval zakázanou lásku, která se neměla dít. Byla špatně, ale byl to vlastně velmi hluboký cit kvůli tomu, že Ushari byla jediná, která se ke mně vždy chovala hezky...
"Mrzí mě... co se ti stalo..." řeknu nakonec a světe div se, myslel jsem to upřímně. Bylo vidět, že jsem neuměl jinak vyjádřit tohle všechno. Že obecně pro mě vůbec bylo těžké přiznat to, co jsem vychrlil jí a to jsem jí sotva znal! Ale... přišlo mi, že jí bylo ublíženo neprávem... stejně jako mně.
Ze všeho nás však vyrušilo narušení a teď jsem stál v zákrytu za Merlin a najednou se tu objevily bodce z vody. Wow... jednoduše WOW! Těkám pohledem z ní na bodce a pak směrem za hlasy. "On může za to, že tě zranili? Nevzít mi písečná bouře a pak probuzení tady všechnu sílu, nabídnul bych ti, že bychom se mohli pomstít." řeknu tiše. Ano... tak nějak jsem neuměl řešit nic jinak než pomstou. Když vás celý život šikanují, je pak celkem opojné koukat se, když se pomstíte a za rohem se tomu smějete... Alespoň párkrát tak vlci z mé bývalé smečky poznali, jaké to je z té druhé strany... i když jsem za to pak dost trpěl. Většinou mě za to pak trestal otec.