Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Namarey

Začala se smát, což způsobilo to, že mi zablesklo v očích. Stála přímo přede mnou a já ji hleděl přímo do očí, zatímco jí z úst létala ta slova. Slova jejího příběhu. Sama nevěděla můj příběh a přesto měla potřebu mi dávat najevo, že její příběh je tragičtější? Nebo jsem si to z toho měl vzít? Chvěl jsem se vzteky. "Ty alespoň znáš oba své rodiče! Já znám jen otce. Nabuřelého vzteklého alfa samce, který si náhodou obskočil moji matku, kterou jsem ani nepoznal. Jsem bastard. Proč myslíš, že jsem zvyklý spíše na jméno, který není mým jménem? Jsem bastard alfy. Jeho jediný syn, ale nechtěný syn. O tebe se alespoň někdo postaral a bránil tě. Víš, co by se stalo mně na tvém místě? Byl bych ponechaný zmrzačený na poušti, aby mě pomalu sežralo všechno, co by mě našlo... A co víc? Má bývalá smečka by to nejradši udělala... Bylo jedno, jak moc jsem se snažil být užitečný... Byl jsme jen bastard. Nejspodnější z nejspodnějších. I cizinec měl větší práva a lepší zacházení než jsem měl já. A to jsem se snažil... z počátku opravdu jo... pak? Pak jsem zjistil, že když se stejně ke mně všichni chovají takhle, možná je fajn jim oplatit stejným kafem. Hold takový jsem... Hold mě můj posraný život v tohle vychoval. A ano... asi to není dobře, ale chovám nedůvěru ke všem... jak mám vědět, že ty se ke mně nezačneš chovat stejně po tom, co jsem ti tohle řekl? Jak mám vědět, že to neudělá alfa, až zjistí, že jsem synem alfy a nikoho?" slova se ze mě chrlila, protože tahle vlčice byla první, která mě dokázala takto naštvat.
Chtěl jsem přidat další slova, třeba to, že si má trhnout nohou a že o mě třeba už nemusí ani slyšet, mezitím, co divně značkovala území, když tu náhle se vrátila a změnila tón... Měli jsme jít PRYČ?!!... Už jsem jí to chtěl naznačit, ale v tom jsem zaslechl hlasy a uši mi vyletěly vzhůru. Zdálo se, že je ta vlčice připravená mě bránit... proč? PROČ? Však mě neznala, měla mě za bastarda jako všichni ostatní. Před chvílí jsem na ní skoro křičel a teď...? Co tohle bylo za ostrovy?
Nebyl jsem ale tak bláhový, abych na ní křičel dál. Rychle se oklepu, abych to ze sebe dostal tak, jako jsem ze sebe dostával všechny ty nadávky a posměšky ve smečce. Ztiším hlas. "Kdo to je?" řeknu tiše.

Ano, choval jsem se povýšeně a tak nějak jsem nedbal na varování ostatních. Vždycky se mi povedlo výprasku vyhnout. A proč jsem jednal bez respektu? Protože i když jsem se kdysi o respekt snažil, stejně jsem ten výprask dostal... Vždy mi bylo celou smečkou a dost tvrdou výchovou otce dáváno najevo, že jsem pouhý levoboček. Něco, co nemělo vzniknout, ale vzniklo a přinášelo to výhodu smečce. Byl jsem dobrý v lovu. Velmi dobrý, ale teď? Teď ne. Ta písečná bouře a tyto ostrovy mi to všechno vzaly. Začínal jsem zas jako malé vlče. Cítil jsem to. A přesto jsem se dál choval jako parchant? Ano. Nic jiného jsem neznal a nic jiného jsem ani neočekával od ostatních.
Byl jsem utopen v zahořklých myšlenkách, když mi řekla, že mě provede po části pouště a skoro nepřítomně jsem jí kývl. Z mé chůze sice vyzařoval ledový klid, ale z mých očí čišela nenávist... ne na přítomnost. Na mém výraze bylo něco, co vypovídalo o tom, že jsem se topil v minulosti. Budou tito vlci stejní?
Z toho všeho mě vytrhla její další slova. Prý se to zde neslušelo... být drzý. Už už se nadechnu k nějaké jízlivé poznámce, ale pak nakonec odpovím jinam. "Nic o mně nevíš... přicházím odněkud, kde ani respekt nezajistil místo ve smečce... Pokud jsi byla... Lišák..." řeknu s lehce vrčivým hlasem. Ne proti ní. Ta nenávist byla mířená do minulosti. Ani jsem nevěděl, proč jsem jí to řekl... možná proto, že narazila na místo, které bolelo... a vždy bolet bude. Na místo, kvůli kterému jsem se choval jako bastard, za kterého mě stejně všichni měli. Proto jsem měl jiné jméno... pro nikoho ve smečce jsem Zohar nebyl. Byl jsem Lišák, bastard... protože bastardům se přeci jménem neříkalo...

-> Oáza

Sníh... ta hnusná bílá břečka byl sníh. Fajn. To jsem si musel zapamatovat. Pak se ozvala Serbia a vynadala mi. Jen se na ní zahledím. Možná nebýt své minulosti, bych se omluvil, ale jak jsem se mohl omluvit, když se mnou nikdy nikdo s respektem, krom Ushari také nemluvil? Vlastně možná proto jsem se pro většinu vlků choval jako hovádko. Byl jsem zvyklý nebýt respektován a tak jsem odmítal respektovat kohokoliv jiného. Kdo ví, třeba mě tyto ostrovy a místní vlci změní, ale asi mou tvrdou paličatou hlavu budou muset dlouho přesvědčovat... Pokud na to samozřejmě budou mít trpělivost. Pokud ne? Alespoň je budu moci všechny vyhlásit... že jsou všichni stejní...
Ta flekatá se pak představila jako Merlin. "Jsem Zohar, syn..." začal jsem, ale pak jsem místo dořeknutí polknul. Připomnělo mi to krutě fakt, že narozdíl od Merlin jsem znal jenom otce... a jediné, co jsem věděl, bylo to, že jsem bastard. Obyčejný parchant, levoboček, který sice byl synem alfy, ale všichni mu házeli klacky pod nohy a byl akorát cílem posměchu. Spolknu zlost valící se mi do krku, i když v očích se mi na chvíli odrazí. "Prostě radši Lišák..." řeknu nakonec a polknu nenávist vůči většině vlků, které jsem prozatím ve svém životě znal.
Dostali jsme svoleno, že označíme hranice. Podívám se proto na Ushari s příslibem, že se k ní brzy vrátím a pak se rozedju za Merlin. Přeci jen jsem o tom sněhu chtěl vědět něco víc...

Merlin, Peisia, Serbia, Ushari

První na mě promluvila ta flekatá vlčice. Naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na ní. Její slova byla dost všechno vysvětlující. Ne, nebral jsem to nijak rýpavě. Byl jsem cizinec. Rozhodně jsem se sem dostal vlastně omylem, když jsem utíkal před tím bílým bleh padajícím z nebe. Tentokrát jsem nikomu do řeči neskočil a nechal flekatou domluvit. "To by vysvětlovalo, proč jsem se najednou probral uprostřed bílého, lepivého, studivého a mokrého... cosi...?" řeknu a na konci zazní trochu otázky. Prozradí mi daná vlčice, co je to bílé zač?
Vlastně jsem mezi místními vlky trochu pookřál. Možná za to mohlo to, že tady jsem byl jenom cizinec, nebyl jsem bastard. Cizinec bylo něco víc než bastard v naší smečce. A pokud bych si našel místo ve smečce?
Ano, těm vlkům kolem jsem nevěřil. Nikdy jsem nikomu nevěřil. Ne po tom, čím jsem si prošel. Možná i proto, když se ke mně ta vlčice, Peisa podle všeho, přiblížila, ucuknu sebou, jakoby po mně chtěla zaútočit, ale pak se zarazím, protože tak rozhodně nevypadala. Nechám se tedy od ní ňuchnout a chvíli za ní hledím, jako by byla duch. 'Ona se mě... dotkla? Však mě neznala... proč by...'. V hlavě jsem se na chvíli zasekl, než se rychle oklepu a pohlédnu na zbylé osazenstvo.
Můj pohled spočine na černé vlčici, která to tu evidentně měla celé na starost. "Pokud bych byl přijat do smečky, také se rád ujmu obnovení hranic." řeknu. Ne, za mě jsem se neměl proč omlouvat, i když evidentně tyto ostrovy postihlo nějaké kouzlo. Ale alespoň jsem to nějak chtěl vynahradit tímhle. Tahle smečka... byla jiná než rodná. Tady nebudu bastard. Nebudu tu bitý jenom za to, že jsem nevlastní syn alfy... Že si můj otec někde obskočil moji matku a pak mě přivedl do smečky, jejíž členové mi to dávali jasně najevo... i když jsem byl alespoň co mi bylo známo, jediný syn, tudíž i následník. Moc dobře jsem ale také věděl, že by mi to smečka nikdy nedovolila převzít jeho místo. A teď, když tu byla i Ushari? Můj domov přeci mohl být kdekoliv!

Najednou se tu začalo scházet hromada vlků a já jsem ještě o kus poodstoupil, abych měl případný čas utéct. Přeci jen jsem byl na území smečky, byť teda pěkně bídně značené smečky. Připadalo mi, že vše, co se tam děje, bylo zmatečné. A pak promluvila ta vlčice, která teď převzala podle svých slov vedení. Alfa zmizel. Smečka evidentně fungovala a dávala se dohromady...
Přistoupím tedy blíž ve snaze se zeptat, zda-li se mohu přidat, ale v tom ucítím známý pach a zastřihám ušima. Ushari! Otočím se směrem k ní a na malou chvíli se mi radostně zavrtí ocas. Byla živá. Byla tady... NAŠLA SI MĚ! Cítil jsem, jak mi radostí snad vyskočí srdce... Dokonce jsem i hravě jak malé vlče přešlápnul, teda spíše skoro přeskočil, z nohy na nohu.
Když mi ale dojde, že jsem mezi dalšími vlky, lehce se oklepu a ošiju, jako bych snad skákal kvůli rozpálenému písku. Který ale rozhodně nebyl tak horký, abych tu skákal jak bůh ví kdo.
Trochu si zakašlu a už chci promluvit, když se objeví další, strakatá vlčice, která se rozhodla přejít z jedné smečky do druhé.
Ne vážně... pustí mě tu někdo ke slovu?
A tak jakmile ta strakatá domluví, skoro až vyhrknu ve strachu, že by mě někdo mohl vyrušit. "Také bych se rád přidal do smečky, pokud je tedy stále nějak funkční... označkování hranice by se mělo trochu obnovit." řeknu a pak si radši sednu, aby mé tělo nedělalo další divné pohyby.

← Poušť

Vyloženě jsem si užíval hřejivých paprsků pouštního, byť oslabeného slunce a nechával si prohřát svůj kožich, který rozhodně na nic tak chladného, jako bylo v tom lese a na té hladké ploše bez stromů, zvyklý nebyl. Navíc tady konečně přestal padat ten bílý bordel z nebe. Už jenom kvůli tomuhle faktu jsem měl velmi neobvyklou veselou náladu.
A tak jsem pobíhal přes duny a prolézal každičký kout. Občas jsem dal čumák velmi blízko k zemi a obecně jsem vypadal jak nějaká liška stopující nějakou malou kořist. Bylo tu docela dost pachů. Na písku se dlouho většinou neudržel, ale tohle pomalu vypadalo, jako by tu sídlila nějaká smečka. Smečka, kterou jsem neznal. Jenže... já přeci neznal celý tenhle divný svět, kam mě přenesla písečná bouře.
Tvář se mi opět zamračí a já se pomalu vydám hlouběji. Pachy nebyly nijak obnovované. Snad se smečka nerozpadla? Nebo ji někdo zahubil? Nebyla snad schopná získat dostatek potravy?
A tak si to ťapkám dál do chvíle, než spatřím nějaké vlky. Patřili ke smečce? Zůstanu tedy stát, v bezpečné vzdálenosti, kdyby náhodou to skutečně ještě stále byla fungující smečka. Zároveň jsem byl dostatečně na očích, aby o mně věděli. Zastavím se a naklopím hlavu lehce na stranu, Čekám na reakci ostatních. Všimnou si mě? Nebo byli stejně nevšímaví jako nepořádní v tom, že si neznačili teritorium častěji?

← Tajga (přes Kvetoucí louku)

Krytý les mě opustil a já se dostal na nějakou velkou plochu bez stromů... PLNOU TOHO BÍLÉHO BLÁTA!!! Naježím se a naštvaně pohlédnu na nebe, které se trochu vyjasnilo, ale s tím padajícím bordelem teda moc nepomohlo. No výborně! Na chvíli se zastavím a přemýšlím, jestli tu zůstat, nebo to risknout a někam běžet. Ale... tady se mi přeci taky nelíbilo.
A tak, zvedajíc nohy až někam vysoko, abych se co nejméně dotýkal sněhu, vyběhnu z krytu stromů a dám se na výlet přes louku. Vypadal jsem jak malá neohrabaná srnka, která vidí poprvé sníh. Což vlastně nebylo daleko od pravdy.
Nikdo ani netuší, jak moc mě potěšilo, když náhle sníh pomalu mizel, slunce začínalo více hřát... a po suché trávě se najednou objevil... PÍSEK! Ach u všech bohů! Měl jsem skoro chuť se v tom hřejivém pokladu vyráchat.
Ne... nebylo tu takové horko, jak jsem očekával, ale písek pod tlapkami byl rozhodně velmi, velmi příjemnou změnou oproti tomu mokrému, studenému, bílému bleh.
Když se konečně řádně nabažím toho tepla, s velmi spokojeným úsměvem se vydám rychlejší chůzi hlouběji do pouště. Kdo ví? Třeba tu najdu Ushari.

-> Namareyská smečka

To, co vlčice nejspíše považovala za hrátky, já rozhodně bral spíce za bitvu, ve které mi šlo o život. Ta bílá studící břečka byla na můj pouštní kořist opravdu nepříjemně studená. A co víc? Ještě to začalo padat z nebe! Ne, sníh jsem opravdu nikdy neviděl a proto jsem to neuměl ani pojmenovat. Schovám se rychle pod stromem a vztekle se zeptám, co to má jako být. Vlčice přede mnou evidentně nic nepochopila. Brala tu divnou věc snad jako samozřejmost? Evidentně. Dokonce mě obvinila, že jsem ji chtěl oblafnout! A přitom mě jen zajímalo, čím mě tohle proklaté nebe zasypává. A tak jsem místo odpovědi dostal další dávkou sněhu.
Sklopím uši do stran jako velice otrávená a naštvaná nepochopená liška. Vážně se mi tohle dělo? Zamračeně se proto podívám na šedivou vlčici a pak náhle prudce uhnu jedné z jejích koulí a rozběhnu se rychle lesem pryč v naději, že mě ona i to divné bílé bláto, co po mně hází, nechá pryč.
Když se ke mně navíc to divné bílé chucvalcovité z nebe přiblíží, vždy po tom chňapnu tlamou ve snaze to odehnat. Jenže místo odehnání mě to vždy lehce zastudí na jazyku a pak... chutná to pak jako voda. Vážně tu padá voda z nebe v tomhle divném stavu? Co to u všech všudy je za svět?

→ Poušť (přes Kvetoucí louku)

//JEDNODUCHÉ - 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)//

Když její hlava zajela do toho studeného bílého bahna, na tváři se mi objevil výraz naprosto spokojeného a krutého zadostiučinění. Které však netrvalo dlouho. Během chvíle se totiž vlčice zkroutila jako had, což jsem opravdu nečekal a vyklouzla z mého sevření tlapou.
No a v tu chvíli, co se vysvobodila, tak se na mě snesla doslova sprcha toho bílého absolutního fuj. Zůstal jsem tam stát jako socha. Mou srst během chvíle zakryje ta bílá břečka.
Sklopím uši do stran a na tváři se mi objeví ten nejvíc otrávený výraz. Nemělo cenu se zlobit. Chvíli jsem tam tak stál, než jsem náhle vyjekl a vyskočil a snažil se ze sebe to bleh setřást, protože se to vlivem mého tělesného tepla začalo měnit v naprosto ledovou vodu. A co si budeme, má krátká pouštní srst na tohle opravdu nebyla připravená... A co víc? K tomu všemu ten bordel začal padat z oblohy.
Jako zmoklá vypráskaná liška náhle přikrčeně zapadnu pod strom, okolo kterého se skoro omotám a naštvaně se sklopenýma ušima sleduji, jak to bílé padá z oblohy. "CO TO PROBOHA JE?!!l" zaprskám spíš než řeknu a sleduji oblohu nenávistným pohledem.

Hnědý vlk mě přestal zajímat v momentě kdy prohlásil, že bychom mohli jít zkoumat spolu. 'No jasně... a dělat ti chůvu...' pomyslím si otráveně a tak ve chvíli, kdy se podívá jinam, prostě zmizím mezi stromy. Byť jsem byl zesláblý a všechno, v tomhle jsem jednoduše vynikal. Možná tohle nebyla poušť ale les, ve kterém byl můj kožich výraznější, ale na rezavém jehličí ne až zas tak křiklavý.
Odfrknu si, když se mu plně ztratím a několikrát si ověřím, že mě už nenajde. Pak se rozhlédnu a nakonec se schoulím do klubíčka jako nějaká liška pod vyvráceným velkým pařezem...

Když se probudím, bylo všude něco divného a bílého. A BYLA ZIMA! Na zimu jsem sice byl zvyklý z mrazivých pouštních nocí, kdy písek velice rychle vychladl a teplota mohla klesnout do mínusových teplot...ALE TEĎ BYL DEN! A co u všech všudy byla ta bílá hmota? Opatrně se postavím a tím vrazím do slabších kořínků nesoucích to bílé cosi. To mi okamžitě napadá na kožich a.... STUDÍÍÍÍ!!! Zaprskám a naježím se jak vzteklá kočka a s tím vyskočím pryč od toho pařezu... rovnou do té studené bílé hmoty... Jen opět zaprská, potažmo zavrčím a chvíli poskakuji z nohy na nohu ve snaze udělat něco s tím divným bílým BLEH.
Bylo to marné... úplně marné a tak zůstanu otráveně nakonec stát. Byl jsem otrávený natolik, že jsem byl přesvědčený, že horší to být už nemůže! Ale evidentně jsem se šeredně zmýlil. Do toho všeho se začal ozývat táhlý dlouhý vřískot větru, nebo spíš kvílení. Tohle jsem už moc dobře znal. Meluzína... když vítr dostatečně foukal a měl se čím protahovat, momentálně mezi stromy, v poušti třeba mezi skalisky, dělal takovýhle odporný zvuk. Na chvíli se opět z toho zvuku naježím, načež si srst začnu pomalu tlapou a čenichem uhlazovat, jak jenom to jde. Když zjistím, že kvůli foukajícímu větru je to marné, otráveně si odfouknu.
Zrovna jsem se otočil když... Celý svět se zpomalil. Na mé tváři se objevil naprosto šílený výraz čiré hrůzy, protože jen co jsem se otočil, spatřil jsem pohyb nějakého vlka a proti mému čumáku letěla koule té bílé hmoty... Jen co se to bílé studené rozplesklo na mé tváři, ozvalo se chvilkové zavřísknutí smíšené se zavrčením.
Jen tam stojím a koukám, na mizející ocas vlka, který měl tu drzost, že po mě hodil tu naprosto FUJ bílou věc. Oklepu se a využiji vřískající meluzíny, která ztlumila mé kroky. Přikrčím se a pomalu se plížím z druhé strany, než by mě daný vlk mohl čekat... Když se má hlava zpoza stromu, kde se vlk skrýval, objeví, nedávám tomu sprosťákovi moc příležitostí a prudce mu hlavu tlapou srazím to té bílé odporné ledové kaše na zemi. Jen ať si užije... jen ať pozná, jaké to je!!!

Přátelsky jsem teda rozhodně nevypadal. Spíš než že by ze mě čišela nějaká agresivita, vypadal jsem jako ledový král z pouště. Jednoduše mé tělo bylo klidné a můj postoj nicneříkající. To samé můj výraz. Ale oči? V očích se mi zračila hrozba. Obecně můj pohled jako jediný mohl prozradit něco o tom, jak beru ostatní vlky. Vlastně se dalo říct, že jsem nenáviděl všechny stejně. Byl jsem šikanován, usurpován a ze všeho zlého se zrodilo tohle. Arogantní lstivý král, který pohrdá každým koho potká. Který radši všechny ve svém okolí zkouší stylem, který zatím ještě nikdy nikdo nepokořil, takže mu zatím všichni dokázali, jak prohnilý je svět. Sám sebe jsem nijak neprezentoval, jako hodného nevinného, který je takový jaký je jenom díky ostatním. To já si zvolil tuhle cestu a byl jsem za ní rád. Jediný tvor, kterého jsem si pustil k tělu, byla Oasis. Jediné světlo na celém prohnilém světě.
Očima probodávám vlka, dokud nezačne mluvit. "O náladu opravdu nejde... můžeš mi říkat Lišák. Bohužel tě ale s otázkami zklamu, protože soudě dle tvé otázky na to, jak jsem tu dlouho, chceš vědět více o tomto místě. Problémem je, že jsem se tu také objevil teprve nedávno. Ze své domoviny znám jen poušť." prohlásím. Můj hlas zněl tónem ledově a zároveň to bylo jako vábivé syčení hada znamenající brzkou smrt. Ne, nebyl jsem naštvaný na vlka přede mnou a můj postoj to značně dokazoval. Co si z toho vlk vyloží, bylo jenom na něm.

Co na mě hučela dál vlčice jsem nevnímal. Pfff, prý nějaká princezna... to určitě. Byla to tak maximálně tupá nána. Moje princezna byla jedna jediná a to mou náladu nepovzbuzovalo. Bouřka nás rozdělila a já teď trčel zde, nemohl jsem ji nijak ochránit a ani jsem netušil, jestli bouři přežila. Jen si tiše pro sebe něco zavrčím a vydám se hledat vodu. Najdu nakonec velmi chladivý potůček. Takhle studenou vodu jsem na poušti nikdy nezažil. Když jsem ji okusil, abych spláchl zrnka písku, musel jsem uznat, že lahodnější vodu jsem nepoznal. Kéž by tu byla Oasis! Voda by jí jistě také chutnala... navíc představa společného objevování... Opět tiše zavrčím a pak se zamračeně poodejdu trochu vyspat.
Když se další den vzbudím, pořádně se se zívnutím protáhnu a vstanu. Bylo na čase vydat se o dům dál. Doufal jsem v trochu klidu a samoty, když v tom jsem uslyšel pozdrav. Udělal jsem tu chybu, že jsem se zastavil a ohlédl se. Teď už nezbývalo než cosi zabručet, co snad mohl být pozdrav a lehce kývnout směrem k hnědému vlkovi, který se vynořil z lesa. To tu bylo skutečně tak moc vlků? V poušti rozhodně byl zázrak, když někdo potkal někoho dalšího.

Ne, rozhodně jsem neměl náladu na odsekávající vlčici, o kterou jsem neměl nejmenší zájem. Jediné, co mě k ní táhlo byla potřeba vědět, kde je voda a kde se konečně napít a třeba i setřást ze srsti otravný písek. Když se vlčice náhle rozpovídá o svém původu, protočím očima. Já byl obyčejným bastardem. No a? Zajímalo to někoho? Jí rozhodně nemuselo. Posměšků o svém původu jsem měl plné zuby a nechtěl jsem dávat téhle otravné vlčici záminku k tomu, aby byla ještě otravnější. A nějakou Near? Neznal jsem jí, znát jsem nechtěl, nepotřebovala a bát se jí rozhodně také nebudu. A to, že jsem neznal název ostrovů? Svým pohledem jí naznačím, že pokud je to pro ní tak důležité, tak by mi místo těchto trapných otázek mohla rovnou říct, kde že to jsem. Když je přeci tak chytrá.
Díky jejímu chování jsem se radši rozhodl k odchodu. Evidentně se od ní nic nedozvím a navíc byla nejotravnějším stvořením, které jsem zatím v celém svém životě potkal. Možná pro to se mi na tváři mihnul bolestný výraz, když náhle zařvala tak, že jsem skoro až doufal, že nás uslyší nějaká vetší šelma než my a milostivě mě sežere. Rozhodně by to byl milostivější osud než to, že se rozhodla vydat se za mnou, Nasadím zpět svůj nenávistný ledový výraz a ani se nepokouším utéct z jejího dosahu. Kam bych navíc utíkal? Byl jsem na neznámém území a fakt jsem potřeboval vodu.
Jakmile mě dojde a spustí její komentář o mém chování, tiše a nebezpečně zavrčím. "No a..." byla to jediná odpověď, na kterou jsem se zmohl.

Vlastně možná mě víc štvalo, že jsem někoho potkal, než že bych byl nadšený, ale což. Když už se stalo, proč toho nevyužít. Kéž by tu byla má sladká Ushari! V hloubi duše si tiše a mrzutě povzdychnu. Na pohled pro vlčici jsem však měl kamenný výraz a propalující pohled značící, že nenávidím celý svět.
"Zatím jsi neudělala nic, čím by sis zasloužila pohled jiný." odvětím jí ledově. Z mého hlasu nečišelo nic jiného, než všeobecná zloba na všechny a obecně kdyby byl ten tón pohrdavý a nenávistný vůči ní, zněl by rozhodně jinak. Tohle byl takový ten suchý tón značící "nenávidím všechny a všechno, neber si to osobně".
Při jejích dalších slovech mít lidskou tvář, asi by se mi na ní pohlo jen obočí směrem vzhůru. Co to sakra mlela? Jaká služka? Takhle se mi místo "obočí" lehce pohlo ucho. Byl to lehký tik do strany a hned se mi zase vrátilo zpět. Jediný náznak toho, že absolutně netuším, jak její mozek mohl vyprodukovat podobnou informaci. "Dobře, jak myslíš. Jistě je to tedy evidentně dobré zakrytí pachu." odvětím jen a vydám se dál hledat vodu. Bylo jen za ní, jestli se bude chtít nadále udržovat v mé společnosti, ale já měl jediný cíl. Konečně spláchnout pachuť písku z tlamy. "Mimochodem, k odchodu nepotřebuji tvé svolení... stejně bych ho ani nebral na vědomí, kdybych hodlal zůstávat." nahodím jen tak náhodou přes záda, aniž bych se na ní otočil, když zamířím mezi stromy pryč.

Brouzdal jsem mezi stromy a snažil se najít vodu. Potřeboval jsem si vypláchnout tlamu od zbytků písku. Tvář jsem měl kamennou. Bez výrazu a přesto nebyla ledová. Dala se přirovnat spíše k tichu před bouří. Výraz některých vlků, kteří se snažili skrýt emoce, byl ledový. Můj byl jak lesní požár. Jako by se mi v očích skrývala nenávist vůči celému světu. Jako by se tam odrážel můj vnitřní oheň, i když mým elementem byla země.
Jak jsem tak procházel mezi stromy, všiml jsem si pohledu. Pak mi za stromem zmizel nějaký vlčí ocas. Ušpiněný od bláta. Se svým kamenným výrazem slibující smrt jsem se rozhodl se jít optat, kde tu sakra je nějaká voda. Když kus popojdu, spočine mi tak můj pohled na zablácené šedé vlčici. Znechuceně si tiše odfrknu a sjedu ji pohledem od hlavy až k patě. "Hledám vodu a ty bys ji jistě také potřebovala... kde se tu dá smočit jazyk?" optám se hlasem, který sliboval nebezpečí.