Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uznal mi za pravdu. Zároveň po mně nevyjel ani nevrčel, jen si mě prohlížel přesně tak jako já jeho. Dokázala jsem odhadnout nad čím tak asi přemýšlí, nemohla jsem mu to mít za zlé. Ani jsem nevěděla, jestli jsem čekala nějakou poznámku na můj vzhled, ale přeci jen něco přišlo a já to moc nečekala. Byla to prostá poznámka, která by z úst přítele vyšla jako vtipné popichování, ale v téhle situaci jsem byla jen chvilku ticho a přemýšlela, jak to sakra myslel. “Záleží na úhlu pohledu, jen jsi velké značení, že si mám dávat pozor. Kdyby ses rozhodl útočit, tak se propletu mezi stromy,“ pochybovala jsem, že by vlk takového kalibru byl stejně obratný jako jsem byla já.
“Bloudíš? Zkoumáš nová území?“ chtěla jsem prozradit, že přesně to dělám i já. Ale nakonec jsem se cítila jako kdyby to odhalovalo až příliš. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby přesně věděl, že jsem na tomhle místě nikdy nebyla. Chtěla jsem mít svou jistotu.

Dál jsem se procházela lesem, který vypadal, že je každým metrem děsivější a děsivější. Kdybych měla trochu méně sebekontroly, tak bych asi vyskočila do vzduchu překvapením nad cizím hlasem. Takhle jsem s sebou jen cukla a obrátila upřený pohled na cizího vlka. Hnědý a puntíčky k tomu, mimo to byl také pokrytý jizvami, chybělo mu jedno oko a kus obou uší. Nepochybně také dobře stavěný a silný, slabý vlk by se nepouštěl do bojů, co mu způsobí takové zranění.
“Mohu říct to samé,“ poznamenala jsem okamžitě zpátky. Jeden nevěděl co od někoho takového čekat. S tolika válečnými jizvami to byl buďto doopravdový chudák nebo macho, kterému bych se možná dokázala ubránit, ale moc dobře bych z toho nevyšla. Proto jsem se rozhodla k celé této konverzaci přistupovat velmi střídmě a opatrně. Žádné popichování a žádné nesmyslné vtípky. Jen testování vod. “Máš namířeno na nějaké specifické místo?“ aby se z něho nevyklubal Maingarský vlček. Děsivý Maigarský vlček. Ale takový by se nám přesně hodil. Postavili bychom ho před vstup do nory a to by pak byl strážce!

<< Les u mostu přes Most

Přecházení mostu byla výzva. Děsivá výzva, kterou jsem ale nemohla odmítnout, leda že bych se chtěla rovnou vrátit do Maingaru. Nadechla jsem se proto a opatrně kladla tlapu před tlapu, pohled jsem přitom udržovala před sebou a jediné, co bránilo mému pádu bylo periferní vidění, které hlídalo každý můj krok. Nádech a výdech. A ačkoliv jsem se nerada oddávala takovým pocitům jako je strach, tentokrát jsem nechala tu emoci, aby mě naplnila a poskytla mi dostatečný adrenalin.
A po nějaké době jsem se také ocitla na druhé straně. V naprostém bezpečí. Rychle jsem se oklepala a vydechla dech, který jsem ani nevěděla, že zadržuji. Konečně, pomyslela jsem si a raději jsem odběhla od toho mostu co nejrychleji mi to jen šlo.
Každopádně mě za mostem čekalo jiné překvapení, v podobě děsivého místa, které nebylo zlepšeno ani tím krásným západem. “Jako kdyby to tu vysávalo život a všechno hezké ze světa,“ špitla jsem mezitím co jsem pomalu a opatrně pokládala tlapku před tlapku. Asi by bylo nejlepší z tohohle místa co nejrychleji zmizet.

<< Jižní hory přes Luka

Byla to krásná procházka, obzvláště když jsem celou dobu mohla pozorovat nádherně zabarvenou oblohu a dýchat vzduch, který byl ještě skoro zimní. Nadšeně jsem si poposkočila jako nějaký jelen a vydala se lehkým poklusem dál. Prostředí s probouzející se trávou a zurčící řekou vystřídal hustý jehličnatý les, který s sebou nesl příjemnou vůni. Cítila jsem v kostech tu změnu. Bylo to období, kdy se objevovala nová a nová místa na objevování a já se nemohla dočkat, až na nějaké takové narazím. A jedno z nich se objevilo přede mnou.
Málem jsem zapomněla, jak děsivý je přechod z jednoho ostrova na ten druhý, jistě to muselo nahánět hrůzu i těm nejzkušenějším. A já jsem ještě zrovna obratná v přecházení nebyla.

Temný les přes Most >>

Zhluboka jsem se nadechla. Jaro přicházelo sice pomalu, ale hlavně že přicházelo. Už mě nebavilo si neustále máčet tlapky v studeném sněhu, nebo se vyhýbat potopám. I když jsem se cítila jako kdybych celou zimu prospala. Protáhla jsem si tedy ztuhlé tělo, párkrát zamrkala, abych zahnala únavu a rozhlédla jsem se kolem. Mohla bych jít někam dál. Porozhlédnout se a pak se vrátit do Maingaru, brzy bude zase co lovit. Zapřemýšlela jsem se a svůj myšlenkový pochod si potvrdila lehkým pokýváním hlavy. Byla jsem dlouho sama a vlastně celá myšlenka toho, že bych si pořádně pročistila hlavu, než bych se vrátila do vřelého domovského prostředí mi přišla skvělá.
A tak jsem se rozhoupala k prvním krokům náhodným směrem, u kterého jsem věděla, že také vede k domovu. Ale ne tak docela. Věděla jsem, že Maingar obcházím, když jsem se držela rozsáhlé louky místo toho, abych zabočila k tak známému slanému pachu moře.

Les u mostu přes Luka >>

<<< ovocný lesík

Amethy pomalu doběhla až do hor. Tlapky se jí bořily do promočené země, která se teď kompletně proměnila na bláto. Byla proto ráda, když ji konečně mohla vyměnit za hornatý povrch. A poté na nic nečekala a vydala se hůedat zbytek své smečky, který se zde někde prostě musel schovávat. "Lapisi? Citro?" Volala. Po chvíli se rozhodla, že zavyje. V tu xhvcíli však i ona zaslechla zavytí, sice slabé, ale bylo tu. Že by Mielei? Neznala ještě nové členy své smečky dobře, ale skoro by i řekla, že to musela být Mielei. A tak se za ní vydala a zanedlouho dorazila k útulně vypadající jeskyňce.
"Mielei?" Zvolala, než se odvážila vstoupit. "Ach, Mielei! Neviděla jsi Lapise? Lovili jsme spolu, ale pak jsem ho ztratila a bojím se, že se mu něco stalo." Vyhrnula na chuděrku šedivou vlčici, než svého bratra zahlédla.Byl promočený, ale jinak vypadal živý a zdravý. "Lapisi! Tolik jsem se o tebe bála, jak jsi zmizel! Jsi v pořádku?" Zeptala se ho a přiběhla k němu. "Jsem ráda, že jsme zase spolu." Zašeptala mu pak do ouška.

<<< les u mostu

Amethy běžěla a běžela, na Lapise nebrala zřetel. Někde po cestě ho ztratila, ale teď nebyl čas ho hledat. Věděla, že její bratr už není malé vlče a že si jistě poradí i sám. Navíc si přece řekli, že se sejdou v horách, kam teď Amethy měla namířeno. Běžela proto sama.
S ustaraným pohledem přitom hleděla na pevninu okolo sebe. Byla čím dál tím mokřejší, měkčí a obecně zavodněnější. Brzo bude zaplavená celá. Uvědomila si a otřášla se. Tahle myšlenka se jí nenlíbila. Musela se do bezpečí dostat co nejrychůleji, ideálně ihned. Snad tam najde i Lapise, pomyslela si. A tak dále běžela, napínala svaly a razila si cestu deštivým závojem směrem do bezpečí.

>>> jižní hory

x ulov si na horší časy 3/3
x projdi se po zatopeném území
x zamiř do bezpečí

Plížila se směrem k zajíci, až byla jen několik málo metrů od něj. Pak vyskočila a zkušeně ho lapila do tlapek. Zajíc zapištěl, ale ona na nic nečekala a ukončiila jeho trápení rychlým zlomením vazu. Pak se obrátila na Lapiuse, který přitom také lapil svého králíka. Pousmála se. V lovu byli oba dobří už od nepaměti.
Ochotně Lapiisovi předala svůj kousek, aniž si z něj ani sousto utrhla. Měla hůad, věděla ale, že teď je členem smečky a musí proto lovit prvně pro ni a úoté až pro sebe. A tak se vzdala svého kousku a vydala se za Lapisem. "Kam míříme?" Zeptala se pi chvíli procházení se po území. Lapis měl, zdá se, kamsi namířeno, ale Amethy nevěděla, kam. "Ano, to musíme. A jsem v pořádku, neboj. Navrhuju najít zbytek smečky." Pousmála se na bratra. Po jeho větě o horách jen přikývla. Dalo se očekávat, že i zbytek smečky tam dříve nebo později dorazí, neboť voda stále stoupala. A tak se rozběhla směrem k horám, Lapise se zající v zádech.

>> ovocný lesík

<<< Mainagrská smečka

ulov si na horší časy 2/3

Zašklebila se na Lapise. "Když já tak ráda vodu, to přece víš~" Zapěla a mocně se otřásla, aby dostala kapičky, které pomalu putovaly kožichem k její kůži, pryč. Poté zpozorněla. "Tak tiše." Sykla po Lapisovi a rozhlédla se, kdeže je ta kořist. Lapis vypadal, že také něco zahlédl, možá dokonce víc než ona. Nechala se jeho instinkty proto na chvíli vést a vyrazila za ním do lesa. Tak jako on, i ona větřila. Měla dobrý čich, ale čerstvá vůne deště překrývala skoro všechny pachy. Respektive nebylo poznat, který pach je čerstvý a který starší, což bylo ještě horší tím, že jich tu bylo mnoho, Sakra práce. Proběhlo jí hlavou a ona zastříhala ušima. Přitom si ale všimla něčeho v trávě. Žeby zajíc? Přikrčila se a pokynula Lapisovi, aby udělal to samé, načež se začala pomalu plížit k němu.

Amethy
splněno:
x 1 bod - zahuč do vody po špatném zhodnocení její hloubky

x ulov si na horší časy 1/3
x zahuč do vody po špatném zhodnocení její hloubky

Dále podezřívavým pohledem sledovala Anotha. Jakmile mu bylo nabídnuto si "na zkoušku" vyzkoušet smečku, sklopila hlavu. Nápad se jí nelíbil, ale byla jen obyčejnou sigmou. Pravda, také sestrou velitelky, přesto v tuto chvíi zřejmě nemohla nic dělat. Ani se o to nesnažila, Citře věřila, že si vlka dobře prověří před jeho případným přidáním do smečky. Místo toho se soustředila na značení hranic, které již brzy mělo mít svého konce.
Zanedlouho je Citra zase všechny svvolala dohromady. Amethy poslouchala a sledovala přitom zvedající se hladinu u ostrovů, které byly nedaleko. Nebála se. Věřila ve schopnosti své i své nové smečky. Už přežila horší časy a to byla sama, jistě přežije i tyto, když je teď ve smečce.
Jakmile jí byl přidělen úkol začít lovit s Lapisem, pousmála se. Konečně někdo, koho znala a kdo jí nelezl na nervy. Lehce do Lapise žďuchla a vyslechla si, co má její bráška na srdci. Vnitrozemí jistě nebyl špatný nápad, ona však chtěla vyzkoušet své štěstí jinde. "Myslím, že vnitrozemí můžeme nechat na jindy. Teď bychom měli využít situace, když je tu toik vody, a ulovit pár ryb." Odporovala a vydala se směrem k ostrovům, na Lapise nečekala, Vzápětí však špatně odhadla hloubku jakési kaluže a v pokusu ji prostě přeběhnout do ní zahučela až po břicho. Musela to být původně díra v zemi.
Vylezla a otřásla se. Tak tohle v plánu neměla. Chuť na ryby jí tím rychle přešla. "Jdeme do vnitrozemí." Zavrčela podrážděně, otočila se na podpatku a vyrazila za Lapisem hlouběji na území. Po cestě se různě otřásala, snažíc se dostat zbývající vodu ze svého kožichu, zároveň už ale také ztišila kroky a větřila. Někde tu něco přece musí být, všechna zvěř se teď bude stahovat z ostrovů do vnitrozemí... Přemýšlela a nevědomky se u toho mračila. Najednou měla pocit, že se za ní něco mihlo. "Viděls to taky?" Zašeptala Lapisovi.

Citron

Povytáhla obočí. "Skutečně?" Zeptala se, poté už ve svém dumání ale nijak nepokračovala - alespoň ne nahlas. Myšlenky jí to však ještě na chvíli zaměstnalo. Nevypadá jako jedna z nás... umí vůbec ruční práce?" Přemýšlela a trošku se u toho mračila, ne však na nikoho konkrétního. To snad až na Anotha, tomu věnovala takový neutrální až lehce nepřátelský pohled. Holt nebyla nikdy nijak zvlášť milá na cizince.
Na koho však byla milá, byla její drahá sestra Citra. Jakmile se na ni podívala, ostražitý výraz se jí změnil v přátelský. Když ji vlčice jmenovala prvním lovcem smečky, usmála se jako měsíček na hnoji a možná k tomu dokonce i hrdě vypjala hruď, jako když dostanek prvňáček svou první pochvalu ve škole.
Další povídání už nebylo v její moci, poslem nebyla a upřímně, ani asi být nechtěla. Všechny tyhle diplomatické věci šly mimo ni, jo. Raději se proto zaměřila na Anotha, který se mezitím šikovně přidal do jejich skupinky a vzbudil její zvědavost slovy, že by se snad rád přidal do nějaké smečky. "Ano? A víš, co bys takové smečce přinesl?" Zeptala se Amethy. Tentokrát nezněla ani tolik nepřátelsky, jako spíš... nu, bylo poznat, že o vlkovi neměla valné mínění. Možná ho tím zkoušela, kdo ví.

Citron
Citřina reakce na vyslovení jména jejich biologické matky byla jen nepatrná, to se však nedalo říci o reakci Amethyině. Ta sebou trhla a pak se na Nerys opatrně podívala, jako kdyby se bála, co z ní vypadne. "Odkud Peisiu znáš?" Zeptala se. Úmyslně o ní nezačala mluvit jako o matce. Pro Amethy nebyla matkou. Přivedla je sice na svět, za což jí byla samozřejmě vděčná, ale to bylo tak všechno. Jako svou pravou rodinu brala jen své dva otce a sourozence.
Poslouchala další Nerysina slova. |Vlčice se jí začínala líbit čím dál tím méně. S kým se to Citra začala bavit... Dalo by se říci, že se jí nelíbil vlččin styl vyjadřování, možná to bylo to, co se jí zrcadlilo v očích... nu zkrátka, neměla z ní dobrý pocit.
Naštěstí její pozornost rychle odvedla stranou Citra odpovědí na Amethyin monolog. "Ale jistě, v lovu jsem odborník." Zazubila se. Byla to pravda. Na světě jistě existovali lepší lovci, ale faktem bylo, že ze všech Amethyiných dovedností byl lov dovedností nejlepší. Na další její slova jen kývla, možná přitom zamumlala pod vousy něco jako "to je dobrý nápad", ale hlasitěji už se nevyjádřila.
Jakmile značila hranice u jednoho z kamenů, za tím kamenem se najednou cosi zvedlo. Amethy uskočila stranou. "Kdo jsi?" Zeptala se chladně, jen co se trochu vzpamatovala. To, že všechno ví, mu ale rozhodně nehodlala spolknout i s navijákem. Nikdo nemůže všechno vědět, snad jen bozi.

<-- Tajné ostrovy

Pomalu kráčela vedle svých sester, bratra a dalších, kteří se rozhodli se do jejich nově vznikající smečky přidat. Jakmile se Citra zastavila, udělala to i Amethy a dostala tak čas si prohlédnout všechny nové členy. Chladným pohledem přejížděla z jednoho vlka na druhého. Svou rodinu měla moc ráda a nelitovala tak svého rozhodnutí, bylo jí ale jasné, že potrvá dlouho, než si zvykne na zbytek smečky. Holt nebyla vlčicí, která by se rychle seznamovala. Snad proto ten chladný pohled.
Bylo jich celkem osm. Je nás hodně, to je dobré znamení. Proběhlo jí hlavou a chladný pohled v její tváři vystřídal sebejistý úsměv. Nevěděla, jak to její sestra udělala, ale už teď ke svým novým spolubydlícím cítila podstatně větší náklonnost, než k těm cizincům, kterými byli ještě před pěti minutami.
Kývla na Melanis a rozloučila se tak s ní. Ona nebyla vybrána do její skupiny, nevypadala však, že by jí to nějak vadilo. Mezi zbytkem se stále ještě nacházela její druhá sestra, nová Alfa. Alfa, která vzápětí promluvila a Amethy proto nastražila uši.

Citronek
Podezíravě se zadívala na ostatní. Byla ráda, že se nikdo neozval na Citřinu první otázku. Bůh ví, co by si o sestřiných známostech zzačala myslet, kdyby se kdokoli ozval. Který dospělý neví, jak značit hranice? Však to se učí už několikaměsíční vlčata! Pomyslela si. S myšlenkou, že alespoň něco její nová smečka umí, se tedy vydala za Citrou.
Během cesty se zaposlouchala do slov šedivé vlčice, Mielei. "Hm, něco o smečkách mi říkal Lapis, ale děkuji za upřesnění. Snad nás přijmou mezi sebe." Pronesla diplomaticky. Hm, třeba neuměla vyznačit hranice. Proběhlo jí hlavou při zmínce mrtvé Alfy, ale nahlas to neřekla. Ne, o mrtvých přátelích jejich nových spolubydlících jistě nebylo dobré dělat takovéto vtípky. Raději soustředila své myšlenky na Chaos. Chaos jí ve skutečnosti přišel velice zajímavý. Snad by i váhala, jestli se do něj nemá přidat, kdyby nedošlo na Maingar. Zatím se však rozhodla si tuto informaci nechat pro sebe. Nechtěla udělat špatný první dojem a "ta, která se chtšěla přidat do znepřátené smečky" jistě špatným prvním dojmem byl.
Vyhnala tedy myšlenky na Chaos z hlavy a obrátila se na Citru. "Mnoho měsíců." Odvětila. "Myslím, že jsem přišla někdy během jara." Dodala poté a zamyslela se. "Ach ano, přišla jsem ze severu, kde byl ještě sníh. Jak jsme se ale blížili sem, pomalu mizel, muselo už tedy být jaro. Chvíli jsme tu žili s Lapisem, později mne ale bez varování opustil. Nebo jsme se prostě minuli, každopádně nemohla jsem ho najít. A tak jsem se rozhodla, že na něj počkám. A čekala jsem... nu, až doteď, kdy jsem ho potkala spolu s vámi na pláži. Jak vidíš, čekání se vyplatilo." Pousmála se. "A upřímně, neměla jsem se tu špatně. Občas mi chybělo cestování, ale většinu času jsem se tu měla jako v bavlnce. Les je hojný, dobrá lovkyně jako já nemá žádný problém nalovit i více, než sama spotřebuje." Dokončila nakonec svůj monolog.

Jakmile se do nejen-rodinné sešlosti přidala i Melanis, Amethy se nadšením rozšířila očka. "M-Melanis! Tebe jsem myslela, že už nikdy neuvidím!" Vypískla a všichni ti cizáci ta dostali jedinečnou možnost poznat Amethyinu rozpustilou povahu v přítomnosti jejích drahých. Drahých, kterými se už brzy měli stát i oni.
"Zdravím tě, Caspiane. Ráda tě poznávám." Pokývla blahosklonně na pískového vlčka. "Ano, jsme všichni takoví flekatí." Pokrčila ramen a pak už otočila obličej zpátky na Citru.
Zazubila se. "Ziju tu. Už pěknou chvilku, upřímně. S Lapisem jsme se tě nedávno vydali hledat, ale nenašli jsme, tak jsme to pak vzdali a rozdělili se. Teď jsme ale zase tady. Všichni, jako za starých časů." Pousmála se a žďuchla Citru čumákem do ramene, snad na znak náklonnosti.
Poté už se jenom zaposlouchala do jejích slov. Citra mluvila dlouho a Amethy, většinu času tak rozvážná a opatrná, to po chvíli nevydržela a i přes stále mluvící Citru promluvila na Lapise. "Pamatuješ, jak jsem kdysi navrhovala, abychom si založili vlastní smečku? Citronka nám čte myšlenky, jako vždycky." Zašeptala a uchechtla se. Pak se zase dala do poslouchání. Ještě než však Citra domluvila, její rozhodnutí bylo jasné. Svou rodinu tolik milovala, nemohla ji znova ztratit jako tehdy. Jakmile se Citra tedy vydala k pralesu, Amethy ji bez zaváhání následovala. A tak se spolu s ostatními vydala za novými zítřky.

--> za Citrou