Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Zlatý les

Vlčata nechápala, jakou lekci jim Artume dává. Ta nevypadala, že jí na tom záleželo. Nevěděla co s nimi dělat, ale pořád se snažila působit... rodičovsky. Komandovat je, směrovat je tam, kde podle ní měli být... a nebyli. Vlčata mezi sebou i začínala mít kvůli jejím slovům a reakcím určitou rivalitu, ale na to nijak nehleděla.
Asi v polovině cesty vyměnila syny a nesla tentokrát Aurelia, aby si nestěžoval, že ho bolí tlapičky. Sama nevypadala, že by jí cesta vadila, i když měla z neustálého ležení v úkrytu zlaté rozbolavěné kosti. Teď byl čas se projít a vytáhnout i vlčata.
Jakmile dorazili do fialového lesa, Artume jim věnovala ostrý pohled: "Držte se u mě. Tenhle les jí vlky." Tak nějak nepotřebovala, aby se vlčata urvala a letělo každé jiným krokem. Naštěstí ale skupinka, kterou ucítila a která byla důvodem jejího příchodu, nebyla zase tak daleko.
"Wissfeohu!" zamávala ocasem a upřela pohled na svého dobrého známého. Pak popostrčila vlčata, aby se šla s vlkem seznámit, zatímco ona okukovala okolí a důvod, proč tu všichni byli nalezlí.

>> Úkryt zlaté smečky

Vzhledem k jejich věku byla vlčata pořád poměrně poslušná a nesnažila se Artume vzpírat. To bylo dobře, protože pokud by to zkoušeli, brzy by tvrdě narazili. Alespoň to měla vlčice vštípené. Bude vyžadovat přesně to - absolutní poslušnost. K čemu jinému by jí její potomci byli, kdyby ji neposlouchali?
Altair se vrtěl a kopal a jakmile si Artume byla jistá, že nikdo v okolí nevidí ani neslyší, pustila ho z plné výšky na zadek a pak po vlčeti cvakla zuby.
"Buď se poneseš a nebo tě nechám u příští liščí nory. Neprovokuj mě, Altaire," zavrčela, načež se narovnala a pohlédla na Aurelia. "Jste moji synové, ale to neznamená, že budete mít výhody v zacházení. Respekt si musíte zasloužit. A váš otec vás opustil - jsem to poslední, co máte. Doufám, že se podle toho budete chovat."
S tím i přes předchozí Altairovy reakce znovu vlče chňapla, kývla Aureliovi a pokračovala v cestě.

>> Začarovaný les

>> Území

Artume se přemístila do úkrytu a jakmile byl dost čistý a uklizený na to, aby si někde našla dobré místo na stočení se, přemístila sebe i vlčata tím směrem. Během tohoto procesu se vlčatům překvapivě věnovala. Kojila je, občas na ně mluvila a vyprávěla jim, aby slyšeli zvuk jejího hlasu a mohli se učit nová slova a jejich významy. A velice opatrně a zblízka sledovala, v jakých barvách se vybarvují jejich oči.
Altarovi zelené oči značily neskutečné zklamání. V den, kdy je poprvé otevřel, se stal postradatelným. Artume jej často otráveně překročila když si šla pro potravu, ovšem jen v situacích, kdy nikdo nebyl v okolí. Zcela upřímně uvažovala, že ho odnese někam ven a oznámí smečce, že se ztratil. Samozřejmě jen maličko pozdě.
Samozřejmě vlčata nebyla tím jediným, co tu v úkrytu dělala. Když byla sama - což nejspíš díky vychovatelkám nebylo často, třeba taková Angee se o vlčata starala až to přišlo Artume otravné -, opepřila kořist i vodní tok o svou krev. Chtěla jim ublížit, ne tu žít. A teď měla dokonce i důvod úkryt neopouštět, takže když by ji někdo zval ven, aby se podílela na chodu smečky, měla jak odmítnout.
Jenže zima přešla. Vlčice se držela s vlčaty hlavně uvnitř úkrytu a ačkoliv se stále těžko viděla jako jejich matku, uvědomovala si, že je na čase je vzít a seznámit s jejími rodiči. Když nic jiného, může jim nechat Altaira. Nebo spíše... Altaira někde nechat po cestě a ukázat jim to pravé dítě, pravého dědice, Aurelia.
"Půjdeme na procházku," rozhodla konečně. "Aurelie, jsi silnější, půjdeš po svých. Když budeš unavený, vezmu tě." Nechtěla si svého krvavého syna úplně zničit, že? Místo toho se sklonila a chňapla Altaira za srst na krku a s dvojicí se docela svižným krokem rozešla z úkrytu a z území. Víceméně nepozorována.

>> Zlatý les

Měla mnoho myšlenek. Tolik jedovatých poznámek, které chtěla, aby slyšel. Tolik vzteku, tolik věcí... tolik...
Jenže kdosi k ní došel. Nemohla si dovolit vypadat tak, jak se cítila. Nemohla ukázat vztek, nemohla si dovolit ukázat, jak se cítila. K tomu vlkovi, který tvrdil, že je neopustí a že se o ně postará. K alfě zlaté smečky, jejímu nepříteli od momentu, kdy se poprvé nadechla. Nepříteli, kterého si nevybrala. Přesto...
"A-ano... zdravím," hlas by se jí jindy třásl něčím jiným než nervozitou, možná potlačovaným vztekem, ale to všechno přidávalo iluzi chudinky zničené vlčice, která neměla kam jinam jít. Kterou nikdo jiný nepřijme, jen milosrdná zlatá smečka.
"Děkujeme..." Bude se za těmi gobliny muset brzy vrátit. Ani trošku ji to netěšilo.
"Um, přišli jsme sem za jejich otcem," přiznala ostýchavě a její oči sjely zpátky k hrobu Aetase, původní alfy Zlaté smečky. Její oběti, nyní shledané s jeho mrtvou družkou. Zavražděnou chaosem. Bez toho, aby vlci věděli, s jakou tváří si její vraždu pojit dohromady. Mohl ji zabít tulák nebo cizí smečka, nebyla tu jistota. Nebylo tu jméno. Přesto...
"Jak se jmenuješ ty?" optala se ho opatrně a dokonce mu věnovala úsměv, nakonec kývla hlavou. "Děkujeme za bažanta. Půjdu za nimi... musí jim být chladno." A taky se teď cítila uvnitř tažená tolika směry, že si nemohla dovolit vybuchnout před cizím, výše postaveným členem smečky.

>> Úkryt

Vlčice, která byla Aetovou dcerou, ji příliš... nezaujala. Byla tichá, nevyzařovalo z ní nic z toho, co by od alfy očekávala. Jenže to samé by se dalo říct i o Aetasovi. Nikdo z nich se ani špetkou nepodobal na auru, kterou měl Scar či Allavanté. Jenže tito vlci... měli být dobří. Možná, že se jen zatím nezmáčili v krvi dost na to, aby bylo jejich alfovství znát.
Vždyť ani nepoznali betu Chaosu přímo v srdci své smečky.
"Děkuji za tvou soustrast," sklonila oči před smaragdy Alyanny. V mysli Artume vlče nejspíš nebylo dost silné na to, aby přežilo - nebyl důvod plakat nad jeho smrtí. Stejně by dlouho nepřežilo. Ostatní se ale zdáli být smrtí posmutněni. Angee, světlá vlčice, vypadala skoro jakoby ji jeho smrt zasáhla. Proč? Nerozuměla tomu. Nebylo lepší, aby se mládě už narodilo mrtvé, než aby ho rodič zabil? Ušetřil ho tomu, co stejně nepřežije? Zbývající vlčata byla zdravá a silná. Nebyla zklamání.
"Pohřbíme ho s jeho otcem," rozhodla, jakmile k ní konečně dolehla Alyannina slova. Vždyť... Aetas byl chvíli zpátky zdraví. Donesl jí jídlo, byl tu... a najednou bylo po něm? Prostě... jen tak? Sevřel se jí žaludek. Žalem, vztekem, kdo ví čím ještě. Nechal je tu, jen tak? Slíbil, že se o ně postará. Pak si prostě někde lehl a chcípnul jako myš uprostřed cesty? Artume se zvedl žaludek, ale "A... upřímnou soustrast, Alyanno. Neznala jsem vašeho otce tak dobře, ale jeho smrt mne rmoutí."
Ha! Rmoutilo ji leda to, že mu sama nemohla urvat hlavu. V jejím břichu se usídlil vztek. Nenávist. Ten prašivý stařešina. Zvedla se a nechala vlčata, aby zůstala ležet sama v chladu dne. Sklonila se k nim a pohlédla na ně, ale pak jen zdvihla mrtvolku za srst na krku. Necítila... nic. Jen hluboký vztek, nářek kdesi v koutku své duše. Ale tyhle dvě... děti, jakoby nebyly její. Nebyly její krev, nebyly z jejího těla. To, co je spojovalo, byla její rozlitá krev na jejich tělech a pod ní. Tedy, teď už zaschlá, vsáklá do půdy stejně jako jakýkoliv mateřský cit, který by snad dokázala k dvojici cítit.
Možná se to jednou změní?
Pokývla Alyanně i těm, co měli její vlčata odnést do tepla, a následovala je s mrtvým bochánkem v tlamě. Brzy ho už plánovala položit k Aetovým tlapkám do jeho hrobu.

A(ngee)A(lyanna)A(urelius)A(ltair) Auto

Když Aetas Artume přistrčil vlčata pod čenich, věnovala mu pohled, který naznačoval její absolutní rezignaci. Nechala vlčata, aby se přisála a jen složila hlavu na přední nohy, zatímco sledovala dění okolo sebe. Jedna mrtvola pomalu chladla vedle jejího těla a další brzy u jejího čenichu, když jí Aetas donesl ušáka. Věnovala mu úsměv, i když poměrně mdlý.
Odešel i se svou betou a zůstala tam bílá vlčice, která si lehla vedle nich a držela je v bezpečí od nastalého sněhu. Několik vloček stihlo padnout na oba dva, ale nevypadalo to, že by si toho jejich matka byla tak vědomá. Bílá vlčice cosi mlela pantem a Artume ji horko těžko poslouchala. Jen cítila ty dva parazity, jak se jí převalují u nohou. Nakonec dožvýkala a jen přivřela oči, jak na ni bílá - Angee - naléhala, aby jim dala jména. Prý že to mělo být pro štěstí nebo tak něco. Moc se jí to nepozdávalo.
"Ten žíhaný..." Bude Altair? Nebo mu dá to druhé jméno? Ten tmavší jí přišel víc... jako její možný nástupce. Syn, kterého si nechá po boku. Byli to synové, že? Natáhla se a pod záminkou oblíznutí dvojice a kontroly jejich zdraví si vyzjistila, jestli je další generace samičí a nebo ne. Nebyla. Dva samci. To bylo lepší - bude to rychlejší.
"Aurelius. Ten druhý bude Altair." Na A. Kdyby jich snad v budoucnu bylo víc, bude jednoduše postupovat k B. Co jiného? Neměla zas tak moc fantazie a nebo zájmu, aby její děti měly šíleně propracovaná jména, přesně tak aby jim sedla k povaze. Nezajímala ji. A pak jen položila hlavu na zem a zavřela oči. Byla jí zima, ale vlčice mezi ní a kousavým vzduchem aspoň trochu pomáhala.
Artume moc vytí ani křik po Aetovi nevnímala. I kdyby se mu něco stalo, pro ni by to znamenalo jenom jeho zlomený slib. A vlci, kteří nebyli schopní ani žít dost dlouho na to, aby se starali o svá vlčata, si její úctu nezasloužili. Vždyť ji matka ani otec neopustili.
Nebyli slaboši.
Uběhlo několik desítek dalších minut, možná i víc. Bílá vlčice dávno vzdala smalltalk a Artume mluvit nepotřebovala. Jenže rostoucí napětí z Aetovi nepřítomnosti se na ní začínalo podepisovat... byla neklidná. A pak se k nim přidali další vlci.
Zvedla hlavu a zamrkala na bílou vlčici s hnědými vzory na srsti.
"Zdravím, Alyanno," vykouzlila nervózní, unavený úsměv, který ani nemusela hrát. Dral se jí na pysky sám od sebe. "Tvůj otec... kdy se vrátí? Měli bychom si promluvit o pohřbu a... a... lepším místě pro vlčata."
O pohřbu by si jistě promluvit mohli.

// Kinda TW, nehezký porod :)

Aetas tu byl, ano. Ale jak jí to mělo pomoct? Měla se mu zakousnout do tlapky a držet? Překousnout ji jak klacek? Kdepak... Kdepak, to jí jen tak nenabídne. Vlkovi jeho věku by se nejspíš taková zlomenina hojila pěkně dlouho, pokud by tu nohu pak mohl ještě používat.
Na to, že byla Artume beta chaosu, na ni teď skutečně byl smutný pohled. Vlčice hyperventilovala jak se snažila nabrat dech, do očí se jí draly slzy a zatínaly zuby, protože nechtěla křičet. A stejně to příšerně bolelo, jakoby měla tělo neuzpůsobené na to, aby se z ní vůbec mělo něco dostat na svět. Barnatt a Angee nemohly přijít v lepší moment, protože jak vlčice hrabala nohami v hlíně a všem, co bylo pod ní, a konečně se jí z krku vydral výkřik, jak jí slané slzy smáčely už dříve mokré a prochladlé líce. A pak ucítila, že se jedno z tepoucích srdcí společně s hejny ptáků nad zlatým lesem přesunulo k jejím zadním tlapkám. Ani se po něm nenatáhla, jen vzlykala a oddychovala, protože kontrakce se brzy vrátily nanovo.
Artumin prverozený syn přišel na svět obalený v krvi vlastní matky, který lapala po dechu, unavená, nepřipravená na další vlče, které mělo následovat. Na moment se opřela čelem o zem, zatímco jí tělem cukaly vlny bolesti a vlčice vypadala, že by sebou raději plácla do řeky a nechala se jí odnést než aby ze sebe dostala i toho druhého. Kdyby mohla, zadusila by ho ještě uvnitř a vstřebala - alas, teď už bylo pozdě. Její drobné tělo celé ztuhlo a se zaťatými zuby pokračovala. Uběhla minuta. Dvě. Druhému vlčeti se ven nechtělo, minimálně si dávalo načas. A k překvapení všech, Artume nekrvácela. Instinkt byl to jediné, co jí v tento moment scházelo a věřte tomu, že vlčice s magií krve neplánovala vykrvácet.
Když se druhé vlče konečně prodralo na svět, nepohnulo se. A tak začal odpočet, na to třetí a poslední.
Pět minut. Deset minut. A pak konečně úlevně vydechla, jak se tělo drobné, mladé vlčice stále třáslo, ale tři hnědé kuličky si teď hověly u jejího ocasu. Navzdory všemu nepocítila okamžitý mateřský instinkt a nepřitáhla si je, zatímco se dvojice držela v teple její srsti a drobné kaluže krve, která se docela rychle vsakovala do půdy.
Nad hlavami vlků se mezitím začaly snášet první vločky, signalizující zimu.

Poslouchala, co jí Aetas povídá, ale... netušila. Zdálo se, že to, co potřebovala slyšet, nakonec neuslyší nikde. Doma by jejím problémům nikdo neporozuměl a tady... tady pro změnu nikdo nedokázal soucítit s její mentalitou. Vlčata, pro která bude středobod vesmíru? Pche. Koho vlčata zajímala dost na to, aby je bez výsledku nechal diktovat svou budoucnost? Byla pravda, že očekávala, že okolo ní budou rotovat jako okolo staré hvězdy, ale co až vybuchne? Až z ní zbude jen černá, zející temnota? Kdo ví co bude pak. A tak na Aetova slova nic neříkala a jen mu věnovala úsměv, jakoby to na ni zafungovalo. Brzy však ucítila... bolest. Celé tělo se jí semklo a vlčice zafuněla. Už to bylo tady. Konečně se jich zbaví, konečně z ní vypadnou a bude moct utlumit ten zvuk jejich neustále tepoucích srdcí, ze kterých se jí tak motala hlava. Pokud bude nějaké nepoužitelné, vždycky ho může zabít, aby si ušetřila migrény... že?
Stáhla se do kuličky a vydala překvapivě pištivé zakňučení. Upřímně si přála teď někde být sama, ale ne, zrovna v tenhle moment sem museli nakráčet další zlatí. K sakru s tím.

Aetas jí vysvětlil, že se všichni stáhli výš do hor a Artume jen dlouze vydechla. To dávalo smysl - přeci jen v horách viděla mnohem víc vlků než normálně. Viděla dost chaosských, i nějaké ty ze smečky, kam patřila zrzavá. Ohnivá. Artume si dlouze povzdechla a zamračila se. Tohle nebyl čas na hluboké hovory, ale... ale možná...
"Moc dobře ne, upřímně," odpověděla mu popravdě. "Už od začátku těch všech dešťů jsem byla zmatená, nestálá, stalo se toho hrozně moc a hrozně moc se toho teď i dít bude. Nevím, co mám dělat. Nevím, co je moje pozice ve světě."
Možná to bylo mnohem upřímnější než co by si normálně dovolila, ale... tohle byl otec jejích vlčat, ne? A navíc mohla tvrdit, že se celý ten sentiment týká jen toho, že bude matkou. A nebo to úspěšně svést ještě na něco jiného, někoho jiného, kdo ví. Ale cítila neutuchající potřebu si s někým promluvit a tak nějak tušila, že nikdo z Chaosu ji nepochopí a nevyslechne. Ne že by bratrům a sestrám nevěřila - ale v tomhle byla sama.

Sklonila hlavu a na krk jí sklouzl přívěšek. Už se upřímně hlavně valila směrem vpřed, špatně se jí táhlo a tiše pofňukávala nad neférovostí světa a že samic si tu můžou létat jako dělové koule, ale samice? Samice musí trpět.
A Aetas nezklamal - zavedl ji přímo k doupěti, jehož polohu si Artume zapamatovala. Vypadalo to ale, že nejen rodinné místo bylo vyplavené a jeden se do něj řádně nedostal. To stejné platilo i tady. Zlehka se podmračila, ale jakmile na ni Aetas promluvil, přikývla mu. Dobře, dovnitř to nepůjde, takže jinam. Začínala se strachovat, že to nepůjde a že se bude muset vážně někde vyvrhnout jak vorvaň - tak si teď upřímně i připadala -, ale Aetas to naštěstí zachránil a vytvořil přívěšek. Prohlédla si ho, zkontrolovala, jestli drží a pak si pro sebe přikývla. Postačující, alespoň pro teď. Ale kde vůbec byla smečka? Bylo to normálně, že tu nikdo nebyl? Asi by se tím neměla zabývat, huh...
"Bude, alespoň by mělo," vydechla a přemístila se do úkrytu, kde se složila na zem a zhluboka se nadechla. "Je tu... někdo, kdo se v tom vyzná? Kdo tu bude se mnou? Nebo jsi tu sám?" Nečekala, že Aetas jen tak odejde, ale na druhou stranu... měla hlad.

>> Les

Bude na něm muset zapracovat. No, nebylo to nic, co by nečekala. Měla dost času a vlčata, která mu může hodit na krk kdyby něco. Všechna snad krvavá - doufala, že jejich země to nepokazí a její geny budou silnější. Netušila, že se poměrně silně mýlí. Jenže jak to měla vědět? Jediná další vlčice s krví přeci jen zmizela už roky zpátky.
Dobře, partnerství teď neprojde. Tak co jiného? Chm... Sklonila hlavu a kývla, zatímco tlapkala za alfou zlaté a uvažovala nad tím, jak ukáže případným vlkům s pochybami, že je skutečně otec pokud zrovna Aetas nebude nablízku. Nečekala, že by se zrovna v tento moment sebral a odešel, ale...
"Myslíš, že bych si u sebe pro teď mohla nechat tvůj přívěšek?" optala se a pokývla na jeho náhrdelník s několika přívěšky navlečenými na kožené šňůrce. "Kdyby jsi s námi zrovna nebyl... a... pro vlčata, aby u sebe měla kousek otce, i kdyby ses nám někdy zatoulal," opatrně se usmála. Nikdo by to nemohl zpochybnit, že? Partnerství nepartnerství, neviděla ho bez toho. Nikdy. Šance byla, že ani členové jeho smečky.

Postará se o ně, huh? No skutečně doufala, že to udělá. Jak by se takhle mohla přitáhnout domů? Když už se svým plánem začala, musela ho i dokončit... a nebo se pak postarat, že se o vlčatech nikdy nikdo nedozví. Heh. Ne že by se jí chtělo rdousit, smrt podle ní byla ve většině případů zbytečná, ale... Ale. Nemohla se doplazit domů ověšená klubíčky a hlásat, že ji jejich otec vykopl ze smečky.
"To... to doufám," odvrátila pohled. Měla hromadu smíšených myšlenek a netušila, co si s tím počít. I rodičům to bude muset nějak vysvětlit. Včetně toho, že je měla s vlkem, co už šedivěl. Matka jí vypráší kožich. Mírně se ušklíbla - ale neudělala by to sama, kdyby měla možnost v budoucnu vlčatům zařídit lepší život a možnost získat moc, kterou většina vlků nepozná? Vždyť to samé udělala s Artume. Nabídla ji jako tribut. Ano, Avanté to pochopí. Bude muset.
"I tak... u nás doma se na to nepohlíželo dobře, víš... a možná že ani tvoje děti na to nebudou pohlížet dobře. Nechci, aby si mysleli že jsem... že jsem jen tak do větru," fňukla a špinavou tlapičkou otřela slzičky. "Ale rozumím, že ty se ke mě asi chtít poutat nebudeš, víš? Protože jsi důležitý, vysoko postavený a máš tvář kterou si musíš udržovat," usmála se na něj. "Já to chápu, moc dobře."
Notak, povol...

>> Území

Zdálo se, že když nic jiného, vlčata byla na alfu zlaté docela dobrá páka - páka, na kterou hodlala Artume docela aktivně a dlouhodobě spoléhat, protože něco takového se v životě jednoduše hodilo. Jistě, nebylo mezi nimi nic jiného než spojení z důvodu okolností, ale měla ten pocit, že když mu zabrnká na svědomí, mohla by toho od něj ještě mnoho vytěžit.
"Máš magii země, viď?" odhadla. Oči. Zelená. Nebylo to zas tak těžké. "Možná, pokud tam bude bahno, bys ho mohl dostat ven?" a nebo najdou něco jiného, jak taky navrhl. Tak či tak to bylo třeba rychle a to si pište že neplánovala hnout drápkem aby mu s tím pomohla. Pchf.
"Poslyš... já vím, že tohle asi není to, jak sis to představoval," sklopila oči, "ale... nechtěla bych, aby se naše děti narodily jako... víš... nelegitimní. Bastardi. Aby je pak vlci ve smečce šikanovali, protože... protože..." do očí se jí naplavily slzičky lehčeji, než normálně. Aha. No, to budou ty těhotenské emoce. Heh. Kdy vůbec plakala naposledy, pamatovala si to? A teď tu posmrkávala nad tím, že bude mít bastarďata.

Podívejme, jaké psí oči dělá! Všechno v pořádku? Jakoby to neviděl sám, hah! Nic nebylo v pořádku, vlastně sebou táhla druhou váhu svého těla a byla unavená, rozbolavělá a chtěla si na někoho pořádně zakřičet. Jenomže to nemohla, že? Protože... protože to by všechno prozradilo. A ona potřebovala do jejich úkrytu. Bezpečně.
"Zaplavala jsem si, ale jinak mi nic není," pousmála se, protože na plný, falešný úsměv se teď jednoduše nezmohla. Ne, zbývalo jí jen tohle a její přerostlý kus těla, co se do takových rozměrů jednoduše natáhnout neměl. "Tvoje," odsouhlasila. Jakoby to nebylo jasné! Vždyť si to musel sám pamatovat, ne? Proč byla naplněná až k prasknutí. Sám k tomu přispěl...
"Promiň, ale mohl bys mi ukázat váš úkryt? Mám ten pocit, že pokud se brzy někam neskryjeme, narodí se do vlhkého listí." A ona se na to vážně necítila - upřímně by pak veškerá bída na to, že se vlčata narodila pochroumaná, dala lehko smést na otce, ale... ale. Raději by si tímhle už znovu neprošla. Bylo to hrozné období jejího života...

>> Tiché útočistě

Artume tiše sípěla. Po cestě z úkrytu se dostala do lesa, kde se schoulila na vlhkém listí a dala si na nějakou tu dobu šlofíka. Probudila se zmrzlá a zapadaná listím, které se uvolnilo ze zlatých stromů nad ní. Nejenže měla špatnou náladu, ale táhlo se jí špatně, naštvaně mrkala na každý záblesk a upřímně se chtěla schoulit někde v teplíčku a pohodě. Nepomáhalo pranic ani to, že v sobě cítila pohyby a tlukot dvou srdcí, které ji přiváděly téměř k pláči. Svůj se naučila ignorovat, ale tyhle byly hlasité a nemohla jim utéct, z čehož nastala snad nekonečná migréna.
"Už ať jste venku... a použitelní," zavrčela si pod vousky tak tiše, že by podobný zvuk dokázal přehlušit i šepot. Nenáviděla je. Parazity.
A pak konečně zahlédla jakýsi... tvar. Ten tvar byl vyšší než ona, hnědý a... aha. To byl on. Ten, kvůli kterému tyhle parazity tahala všude s sebou. No, aspoň se tak vyřeší jedna věc. Nasadila zhrzený a zničený výraz a pak na něj zavolala. Vlastně tyhle pocity ani nemusela hrát, cítila je.
"Aetasi?!"