Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pacifistické sklony? Střihla ušima a na černého samce se zamyšleně podívala. Vážně zněla jako pacifista? Takhle by se před matkou chovat tedy neměla - zapamatovala si to. Když to zmínil i Wissfeoh, muselo to být vážně podivné a nechaotické?
"Nechci poškodit novou krev chaosu. Kdyby ze mě vypadla mrtvá, byly to promrhané měsíce tahání je okolo," cvakla zuby a nadzvedla na něj pomyslné obočí, že tohle by už snad pochopit mohl. Ale... "Na drápy. Kdybys ji vypil, uškodilo by to akorát tobě. Pokud ti teda podobný věci nedělaj dobře, což mě s tou chaoskou cháskou asi ani tak moc nepřekvapuje," ušklíbla se nad tím a přejela ho pohledem od hlavy až k pláštíku. Heh! Její pohled se však znovu vrátil na okolí a vlčice sjela pohledem k poměrně novým blátivým stopám. Vedly někam výš, asi i k nějakému bezpečnému úkrytu.
"To budou jejich stopy. Pokračujeme?"

× Vydej se hledat bezpečné místo 3/5
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 2/4

>> Temný les

Táhla se za Wissfeohem a s nevolí zjišťovala, že je pro ni šplhání do hor překvapivě vysilující. No, asi potřebovala trochu zapojit svaly a pak si někde odpočinout, celé dny jen trajdat nebylo zábavné a ani užitečné. Takže... takže, takže, co teď?
Jenže Wiss něco zbystřil (// na pachy moc během povodní nehrajme, prosím!) a Artume střihla ušima. No, jestli tu někdo byl a možná i někde sjel očima na úkryt nebo cokoliv takového, asi by se hodilo to prozkoumat. A možná vystrnadit z hnízda. Rychle se rozhlédla, zda-li nenajde nějakou škvíru, kterou by se mohla protáhnout a schovat do sucha, ale Wissfeohova kořist asi teď byla nejlepší možností. Hm. Takže pronásledovačka? To dávalo smysl. Někoho vystrnadí a zaberou si suché místečko...
"Ale jestli se chceš rvát, pomůžu ti leda z dálky. Chceš trošku krve, chlapáku? Mohla by ti pomoct," ušklíbla se.

× Vydej se hledat bezpečné místo 2/5
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 2/4

No samozřejmě že k tomu magii nepotřeboval. Ušklíbla se na něj. Ale... no, co na to mohla říct, hm? Že možná má nějaký latentní talent! Hah. Wissfeoh s elementem krve. Kdyby neměl tak zářivě zelené oči...
Voda a břečka pod jejíma nohama se jí však taky úplně nepozdávala. Proto mířila k horám! S radostí zjistila, že ji Wissfeoh následuje a ubírá se stejným směrem, kterým kráčela i ona samotná. Kdo ví, kolik vlků se teď bude v horách stahovat. určitě nechtěla mířit severně, kde se nacházela ta smečka, které nedávno vklouzli na hranice, ale... pokud by to bylo nutné, byla připravená ze sebe udělat svatouška. I když těžko říct jestli by jí to tam někdo sežral. Chm.
"Myslíš, že přestane v blízkých dnech lít, co?" odfrkla si a rychle tlapkala, aby jí snad pan pláštíkář nevzal roha za nejbližší kopeček a neskončil tam někde v hájku do konce věků.
"Hm... znáš tu v okolí něco, kam se můžeme schovat?"

>> Jezero smrti

× Projdi se po zatopeném území
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Vydej se hledat bezpečné místo 1/5

Pobaveně cvakla zuby v reakci na jeho souboj s lišákem a málem se posadila, jenže její zadek se sotva dotknul mokra pod ní a Artume jen nespokojeně zahučela a zase se postavila. Ne, ne, ne. Tohle se jí upřímně moc nelíbilo, tohle už dělat nebude. Žádný sedání do bahna, to je pro její uhlazený zadek nic nebylo.
"Viděl jsi můj element poprvé?" mrskla ocasem nezůčastněně a uculila se nad jeho umatlanými tlapkami. Jakoby nikdy bílé nebyly - kdepak, teď je svíralo hnědé bahno. Ale to je svíralo asi všechny. "Řekněme, že jsem se narodila s něčím speciálním. Dost na to, aby mě rodiče po mém návratu nepovažovali za slabou, ale ocenili ho." Neznělo to jako vychloubání nebo ego. Jednoduše to řekla jak to bylo - věcně. Její specialita ji moc většinu času netěšila.
"Věř mi, sám bys to nechtěl. Hučí z toho v uších a jeden pak má migrény a je nepříjemný. I když to ty jsi sám o sobě," cvakla pobaveně zuby a ušklíbla se na něj. Ale co se týkalo stáhnutí se do bezpečí, na to mu vlčice kývla.
"Pojďme se vydat blíž k horám," rozhodla a rozkráčela se směrem, kterým čekala pohoří.

Wissfeoh se bil s liškou a Artume se nad celou věcí jen tiše zachechtala. Chtěl pomoct? Byl to její úlovek, donesla mu ho, tak pro něj mohl taky něco udělat, ne? Každopádně si ale odfrkla a stočila zraky k lišce. Wissfeoh chtěl pomoct? Fajn, pomůže. Liška kníkla a zdálo se, že se i s ní samotnou cosi děje. A Wissfeoh? Cítil, jak se mu uklidnil tep a adrenalin mu tělem možná pořád koloval, ale rozhodně už mu nešuměla krev v uších. Artume střihla uchem a otráveně se na ty dva zahleděla.
"Ta liška teď bude mít problémy s koordinací a ty nedostaneš infarkt. Není zač," podotkla a zazubila se. Ovládat krev mělo i své výhody, ačkoliv v boji jeden na jednoho zrovna moc neexcelovala. Postavila se a zlehka nabrala tlapkou zajíce. No... až se najedí, nejspíš bude na čase vyrazit někam do výšin, protože jinak jim brzy uplave jídlo i tady.

× Setkej se tváří tvář s predátorem

Artume se zavlnila na nohách jak vlnovka a pak se na Wissfeoha zubatě usmála. Že na ní bylo něco špatně by asi poznal i slepý, ale upřímně? Kdy na ní něco nebylo špatně? Wissfeoh si mohl jednoduše myslet, že tahle divnost byla prostě normální. Přeci jen se zas tak dobře neznali.
"Třeba tě jen chci otrávit," mávla ocasem pobaveně, ale zajíc voněl... normálně. Neotráveně. A ona by si nejspíše taky dala kdyby ho nakousl. No, tak či tak... zamyšleně po tom plamínku hrábla, ale i kdyby Wissfeoh neuhnul s tlapkou, prostě by ta její prošla napříč. Zajímavé. Uvažovala, jestli zná ještě někoho, kdo takový plamínek má... ale ne, nejspíš ne. Kde by je taky poznala, huh?
Otočila hlavu když podotkl, že je něco sleduje a Artume vycenila zuby. Další? Zdálo se, že boj o potravu se stával horším a horším.
"Drzejší a drzejší," podotkla, jenže to už Wiss šel po jeho ocase, liška vystřelila a cvakla zuby, načež se pokusila chňapnout zajíce a utéct.

>> Kvetoucí louka

Trucující Wissfeoh, nebo-li Wissík byl nakonec skutečně vystopován. Vlčice, která si ho našla, byla ještě částečně na výši hub a tak se trochu zamotala co několik dlouhých kroků. Tvářila se ale pobaveně, když si ho konečně mezi stromy všimla. Miláček, počkal na ni, a tak hezky! Tady na okraji, mimo hlavní cestu!
Zamířila k němu rychleji a na ty jeho zablácené tlapky prostě pustila zardoušeného ušáka.
"Nabídni si, Wissfeíčku," zamlaskala vesele a udělala pár kroků zpátky, než se posadila a protáhla se. No, tak co teď? Jednoho samce našla, toho druhého se jí hledat nechtělo.
"Chceš tu ale sedět dlouho? Mám takový špatný pocit, že pokud se nehneš, bude brzy moje celej ten tvůj hadr i celá to srst... a ta bludička ti zhasne. Co to vůbec je? Wu takový věci neprodává ne?" vzdychla pobaveně a tlapkou tak nějak neurčitě pokynula vůči jeho plamínku.

>> Průliv

Vlčice uháněla a ani si neuvědomila, že za sebou svého společníka nechala. Přes rameno po něm střihla pohledem, ale už byl pryč. Pořád byla ale celá veselá a rozdováděná. Hm. Dobře, tak si ho najde později! Přeci jen to nebylo tak, že by neměla důvod se za ním vrátit, že? A tak zvedla ocas a s mrtvým zajícem v tlamě si to hezky klusala zpátky, směrem, kde nechala Wissfeoha. Kam se vůbec ten chlap zatoulal? Vážně měla takové štěstí ztrácet chlapy v lesích? Tsk. Asi s ní prostě jen neudrželi krok. Samozřejmě že ne, většina z nich byla jen hloupá nemehla. Neschopná... ach. Nakrčila čenich a pokračovala směrem vpřed. Brzy už viděla páteř hor, která se nad ní rozpínala a táhla se do nekonečna. Ne... do nekonečna ne. To i sama věděla. Ušklíbla se a hory překročila až v jejich roztroušeném konci, aby náhodou někoho ještě nepodráždila.

>> Temný les

Moc hezky o tom místě povídal. Neopadavé stromy... zda-li by šlo jeden ukrást a donést ho domů? Zasněně si povzdechla. To by pak z ní byla alfa... no ne? Alfa zlatého chaosu! Donutilo ji se to zahihňat, třebaže to byla neskutečně divná idea a ona sama netušila, proč její mysl směřuje do podobných končin. Ale, no...
Ale potom se pokračovalo a Aetas se jí zasněně ptal na jména. Mávla ocasem. Jen jednoho. Pro syna. Jediného a silného syna, který po ní podědí její magii... že?
"Altair," odpověděla. "Ty nějaké jméno, které by se ti líbilo, máš?" Samozřejmě si mohl něco vymyslet a ona ho mohla později změnit. Ale... Altair Zeiss prostě znělo tak elegantně, nemohla si pomoct.
Pak však ale do Aeta strčila. "Čas odtud zmizet, pane Zlatavý," vesele na něj mrkla, i když uvnitř se u toho zavrtěla. Ano, čas zmizet od zvedající se vody. Chňapla mrtvého zajíce a mávla ocasem, načež mu pokývla, aby ji následoval a sama se rozběhla do houštin lesa a... dál.

>> Kvetoucí louka

Zašklebila se na něj, což bylo asi nejblíž jejímu normálnímu obličeji, než co na něj udělala za celý den. No jo, někde se to ventilovat muselo. Pokud nechtěl potkávat flekaté vlčice, měl zůstat doma v teplíčku! A místo toho tu pobíhal, no tsk tsk, ne?
Jo, no, to nebylo úplně to co chtěla slyšet, ale uculila se na něj zpátky.
"No, tak teď už cizinec nebudu," pronesla skoro až hrdě, protože... no, prakticky se postarala o to, aby cizincem skutečně nebyla. Krev byla docela silný řetěz, hm? Bude si pak muset jít popovídat s matkou a otcem... ale o těch se jí teď nějak nechtělo mluvit.
"No tak jo. Zlatá, zlatá... už jsem o ní předtím asi slyšela. Docela mě zajímají ty stromy. Zní to jako fajn místo," mávla ocáskem. Sice skrz to všechno necítila k Aetovi o moc větší sympatie, ale krev byla krev a ona ji hodlala ctít. Jak by ne? On ji bude ctít taky! A to na tom bylo to nejlepší. Heh, zařídila si skvělou budoucnost!
"Hele, Aete," nadhodila najednou, "Jména na Ačko jsou v pohodě, viď?" málem z ní vypadalo, že když už jsou oba na A... ale, hej, aspoň trochu příčetnosti si udržela.

"No snad jo... ten déšť je příšerný," povzdechla si. A brzy je utopí všechny, nebo to tak aspoň vypadalo. Ostrovy se prostě propadnou do vody a bude voda a vlhko a Artume nad tím fakt myslet nechtěla.
Houby ale byly fakt dobrá pointa existence, co? No, alespoň teď ty dva docela rozveselila. I když, dalo se tomu tak říkat?
"Tak jo, zlatej les." Takže zlatá smečka? Fúha, to se pak zajde vysmát Merlin! Ale na to teď nebyl čas, protože jen stáhla uši a čekala. Bylo to celý takový jiný než čekala, ale... co!
"Všechno v pořádku," kývla, i když se cítila... zvláštně? Nedokázala to popsat. Celá ta věc byla prostě... zvláštní. Trošičku trapná. Jenže to nejspíš dalo čekat. "Budeme," cukla uchem a zazubila se na něj, jak jen to uměla její matka.
"Hmm, když teda o tom už mluvíme... řekneš mi něco o té své smečce?" Zatím byla příliš vysoko na to aby z něj loudila informace, spíš... měla celkově zájem se dozvědět víc. Moc toho nevěděla, ne? Přešla o kus dál směrem k zajíci co tam ležel a hodila si ho znovu na záda. Tak, teď najít Wissfeoha...

Kdo by nebyl celý smutný ze své smrti? Která se vážně udála? Přeci jen ztratila své předchozí já. Předchozí já, které bylo velmi jiné. I její srst se změnila. A to všechno! Třeba si o tom ještě někdy s někým popovídá, třeba Citru by měla najít...
"Teď je takovej... mokrej," povzdechla si. Však furt pršelo. To nebylo zrovna ideální.
"Asi to bude lepší," přikývla mu. "Než se utopím. Aby po mě něco zůstalo." Protože byla důležitá. Vyjímečná. Pokud by tu zahynula, všechno by šlo dolů s ní. Její rodiče by se pohrdavě ušklíbali, že nakonec nebyla dost silná. Že... selhala. A tak se na Aeta pevně podívala a přikývla. Stejně někoho hledala ne? Alfa zněl dobře. Slibně. Pokud nekecal. Ach, snad nekecal.
"Jo. Udělejme to. Kde teda vlastně... no, seš alfa? Ať tě pak můžu najít." A no, prostě ho nechala, ať udělá, co potřebuje. Protože mu do toho odmítala kecat, žejo.

Zavrtěla hlavou. To bylo něco, co Aetas asi jen tak nepochopí. Ten pocit, kdy vaše tělo narazí do hladiny a pak se ponoří a padá do hlubin a padá, padá, padá, padá, padá, ........
"Jo, přežila jsem to, ale nebylo to lehké, víš?" povzdechla si. Ne, o tom se teď vážně nechtěla bavit. Takže... naklonila hlavu. "No a jak jinak jsi to myslel, jak jinak se dá udělat rodina než přes to?" optala se ho trochu zmateně. Miloval se vlastně její rodiče? Znala někoho, kdo by k sobě podobné věci cítil? Něco jako found family neznala, jen tu pokrevní. Protože krev byla silná.
Nejsilnější.
"No vidíš. Tak to by asi šlo," pokývala hlavou, jakoby to bylo to nejlogičtější, co ji kdy v jejím životě napadlo. "To bych se k vám mohla i pak schovat, ne? Protože... no... víš," kývla dlouze a táhle hlavou. Tak jdeme na to, ne? To bude rychlovka. Asi. Eh... jak to fungovalo? Bylo asi pozdě na to zjišťovat informace, ne? Prostě se za pár měsíců spawnou vlčata a to bude... to?

Jak jako neumřeme? Žil Aetas ve stejné rovině světa jako ona? Viděl tu vodu? Notak, Aete, to je pěkně hloupý! Všichni umřem! VŠICHNI!!
"Proč bys měl utonout prosímtě," zamávala tlapičkou a pak se celá oklepala. Ne chladem, to přišlo někde... z hloubějc. "Já už jednou málem utonula. A nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, víš? Bylo to... děsivý. Vyplavat a kuckat vodu," trochu se nad tím zamračila a pak zavrtěla hlavou. Ani její halucinogenní já tohle nemohlo vypustit ven. Nikdo to nemohl vědět, ještě aby nějakej cizí, starší vlk!
"No... jo, rodinu bych asi založit mohla, to je pravda," odsouhlasila trošku zaraženě a pak se posadila, aby uklidnila třas v tlapkách. "Ale jen jestli ji pomůžeš zabezpečit. Víš, ne že jsi jako tulák a že to prostě neuživíme. A taky musíš mít dobrej úkryt," vyptala se technicky vzato na alimenty, už teď dopředu.

Chudák Vranka se přitopila, jen štěstí, že ji Aet vylovil, než ji ten proud odnesl úplně. Stejně se o kousek posunuli a vlčici šly z té houby oči šejdrem. Jo, to byl taky nápad, ukousnout si z něčeho, co se jmenuje hlucina!
"Aete, my tu umřem," oznámila mu zcela upřímně. "Ale já nemůžu umřít! Jsem ještě mladá a no... víš, speciální! Co se stane když tu utonu?" vyhoukla na vlka, úplně zbavená jakékoliv předchozí masky a nebo chladu a neutrality. No? Co pak? Co pak, Aete???
"Ty máš aspoň smečku nebo rodinu nebo cosi, ale co já? Mě odnese voda a kdo mě najde? Chápeš to?" schovala si tvář do tlapek. "Nechápeš, viď? Nechápeš." Jo, protože Aetas netušil, jak moc je vyjímečná a jak moc špatné by to bylo, kdyby tu utonula. Neměl ani ponětí! Ale asi byl taky vyjímečnej. Netušila. Bylo jí to fuk. Nebyl krvavej a to bylo to, na čem záleželo. Aspoň v jejích očích.