Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Modrák

Oba dva byli normální. Totálně. A nebo si to nalhávali navzájem, protože třebaže jen ukousli ždibec, už tak ji to zamotalo s hlavičkami. Aspoň s Vrankou to brzy začalo třepat, ještě na lačno.
"Ta voda je pěkně rozvodněná, co?" koukla na Aeta a pak složila zajíce na zem, aby jí nesklouzl ze hřbetu zatímco se napije. Pokud ta voda vůbec byla pitná. A pokud ne... no, pitné vody teď bylo všude dost, takže na tom asi nezáleželo. Mávla chvostem, naklonila se a udělala pár krůčků vpřed a najednou-
"Aaa??? ÁÁÁáááÁÁÁÁ!" a zahučela do vody úplně, v rámci sekund mokrá jak krysa a k tomu se svět tak hezky... barevně... točil? "Aete, pom-" a v ten moment si vlčice lokla jak do ní narazil proud, který v průlivu byl poměrně znatelný.

× Pokus se plavat
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit

>> Začarovaný les

"To je... pravda," kývla nervózně a pak si povzdechla. "Asi bude lepší si toho zajíce v tom případě nechat na později." Až bude velký hlas a bude třeba být s jídlem opatrnější. Snad se hned nezkazí. Jen bude muset dlouhodobě kontrolovat, že se někde neztratil. Nebo na ni budou nabíhat další predátoři. Kdo si má k sakru vybrat?
Chudák Aetas byl zmaten. A to asi bylo dobře. Ona ho totiž 'Vranka' mátla schválně. Ale tak, skloníme se k tomu jménu úplně, když už byla v charakteru, ne? Nemohla to jméno sundat ani mimo pódium!
"Měla jsem," povzdechla si. "Na tom ostrůvku uprostřed zátoky. Vyplavila mi ho voda... jsem teď bez všeho, co bylo odložené bokem i bez teplého místa ke schování," povzdechla si smutně, i když uvnitř cítila spíše frustraci. Asi si bude muset najít někde něco v nějakých horách, kdyby se tohle zase opakovalo. Snad ale nebude - vodu moc nemusela.
Jenže to se už vlci připletli k flekaté vlčici, která jim začala vyprávět o rostlince, která prý byla dobrá v čaji a dobře nakopávala. Huh? Podívala se na Aeta.
"No, asi proč ji nezkusit jestli vážně funguje...?" nadhodila a pak se shýbla a munchnula na okraji hřibu. "Nevím, žádný rozdíl necítím..." okomentovala zamyšleně a okem loupnula i po vlčici, která se na ně křenila, jakoby měla něco zalubem. Chaosanka to nebyla... takže se je snad nesnažila otrávit. Heh.
Jenže ač Vranka tvrdila, že necítí žádné rozdíly, nezamířila do hor, ale kamsi... nahoru?

>> Průliv

"Jsem," vydechla a zavrtěla hlavou. "Pokud se takhle už chovají jindy opatrné šelmy, co bude brzy s vlky?" Tohle byla... seriózní obava. Nechtěla, aby ji utopil někdo silnější jen protože se mu zrovna zamanulo že chce její kořist. K sakru. Zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy, je to tak? No dobře, bude se držet tady Aeta.
"Ano, ano, pojďme. Někam do bezpečí, kde uvidíme příchozí hrozby," povzdechla si a zlehka mávla ocáskem, načež se na Aeta usmála. Čas se vydat pryč, vskutku. Kterým směrem? Asi úplně teď nechtěla ani k jedné ze smeček, ale... přešla k němu a zlehka se o něj otřela, jakoby děkovně. Přitom však taky začenichala. Cítila na něj pachy, které už víceméně smyla voda, ale bylo jich dost.
"Až najdeme úkryt, máte v plánu zamířit domů, Aete? Voníte jakože máte domov," pousmála se na něj nervózně a rozešla se jedním ze směrů, kde byly hory. Snad nebyl z nich, to by bylo setsakra zlé...

>> Modrák

Ano, úkryt se určitě najde. Věřila, že se o to její nový společník nějak dobře postará. Hah! Ještě aby ne pokud to tu už měl všechno prochozené křížem, krážem. Musel znát každou skulinku ostrovů...
Uskočila, ale i když očekávala, že by ji mohl rys zranit, ne tak obratně jak by mohla. Drápy se jí svezly po zádech a vlčice kníkla, zatímco rys do tlamy chňapnul zajíce a chtěl se dát na ústup. Jenže to už do situace zasáhl Aetas a Artume odcupitala pryč, aby se vlkovi pod nohy nepletla. Ránu a možnou krev zpomalila, nechtěla, aby se do ní dostalo - ale taky se nehodlala tvářit, že je v pořádku a nic se nestalo. Jen ať se cítí provinile!
Bylo však vidět, že zvíře je sice hladové, ale zase není úplně hloupé. Jakmile jej Aetas donutil zajíce pustit cvaknutím a rys ještě zkusil jeden výpad - bez velkého úspěchu - zaprskal a celý naježený se zase stáhl. Nehodlal tu na ně plýtvat energii.
Vranka zadkem plácla do bláta a vydechla. "Nemám ráda rysy... rádi obírají slabší vlky o kořist," vydechla, využívající situace. Raději zajíce zase chňapla, aby jim nezmizel.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem

"Netuším, ani nevím, jak dobrý plavec to je..." povzdechla si vlčice nešťastně. Nejspíš ne dobrý, zamotá se do pláště a zhebne, stařec jeden. Artume s ním neměla problém, takže by ji to asi i mrzelo - bavilo ji ho provokovat. Byl docela jednoduchý cíl, princeznička jedna. Ještě s tím svým pláštíkem a náramečky... achich, jaký to dobrý provokační cíl!
"Ale podívat se určitě můžeme, dobrý pane... možná že ho jen trápí klouby a tak se někde zpozdil." Nebo našel někde sucho a teplíčko a vyvalil tam šunky a teď je spokojenej v teple. Hmpf.
"Prosím, to by od vás bylo moc milé!" zamávala ocasem a usmála se na něj. No jo, aspoň nebude muset hledat tu černou skvrnu sama. To by si ještě tak užila... možná se fakt někde zamotal v křoví a potřeboval pomoct. Artume však nebyla dost silná na to, aby ho vytáhla, takže využít síly tohoto hnědáka... pardon, Aetase, by se vážně hodilo. Byl jak seslaný z nebes, měla z něj moc velkou radost!
Jenže to už do toho pohádkového momentu cosi naskočilo a Artume se prudce otočila. Aetas, jako pravý gentleman, se je rozhodl bránit. Podívala se na něj a rozhodla se jen stáhnout ocas mezi nohy a vyjukaně se na rysa dívat. Zajímalo ji, jak moc silný vysokán je a jak moc by byl schopný se bránit, kdyby... něco...
"Neměli bychom utíkat?" vypípla jeho směrem v tom nejvyšším, vyděšeném hlásku který zvládla zpracovat, naježená spíše ze zimy a vlhka než strachu. Ale svůj účel to splňovalo.
Rys docela zjevně nechtěl útočit na dvojici přímo, hlavně zkoušel, co si může dovolit a Aetovo zavrčení už v něm probouzelo chuť se prostě vytratit. Vlčice po jeho boku však vypadala slabě a tak se zvíře rozhodla pro rychlý zákrok. Pokusilo se vyhnout Aetovi a prostě jen čapnout zajíce, aby zase mohlo vzít do zaječích - jak ironické.

Vlk k ní byl velmi milý, ba i vstřícný. To moc od vlků neočekávala. Většina byli její bratři z chaosu a nebo vlci, kteří očekávali výměnu - nebo se pro jistotu choulili před jejími kousavými slovy. Možná že by si v budoucnu měla rozšířit obzory... třeba skočit navštívit Merlin, pokud se pořád zdržovala u Oázy. Hah!
"To by od vás bylo moc milé," usmála se na něj. "Vlastně jsem lovila tohoto zajíce pro svého přítele, je taky velmi hladový, ale obávám se, že se mi ho podařilo v tom všem dešti ztratit," zaachichala a udělala ten nejsmutnější a nejvíc wet cat výraz, jakého se vlk mohl dopustit. Ono asi vystouplá žebra i v její vizáži mokré kočky docela pomáhala, Artume byla jednoduše přírodně velmi štíhlá.
"Možná ho ještě někde potkáme..." Kde je ten zatracenej chlap když ho jeden potřebuje? Wissfeohu, haló, buď užitečnej! Bastardeee!
"Ale úkryt bych s vámi moc ráda šla najít." Lepší se svést na hřbetě zkušeností než tu běhat jako promočená myš a řvát do nebes, aby zklaplo. Tak či tak, vlk se představil a Artume na chvíli zaváhala, než mu odvětila: "Vranka. Jsem Vranka," usmála se na něj. Překvapivě... upřímně. To se jí líbilo, být Vranka. Jakoby se oděla do úplně jiného hávu a její herecká schopnost zapadla jako kousek puzzlu. Chaos? Kdo je Chaos?
To už však vlčice uslyšela zaprskání a otočila se směrem, odkud zvuk přišel. Stála tam kočka, vyhlížející uloveného zajíce na zádech Artume. Rys, který byl zjevně už tak zoufalý, že se rozhodl dvojici jednoduše okrást.

Vlčice zavolala a vlk s náprsenkou zareagoval. Artume pro to musela jen zahučet do bahna a pěkně si nabít zuby. Brrr! Tak či tak, dvojice zajíce obklíčila, Artume naježená, zabahněná a nevrlá. Ale jakmile hnědák zákusek zachytil, jednoduše prudce zabrzdila, oklepala se a pak si tiše odfrkla než se k němu přiblížila. No jo, a jemu zůstaly čisté tlapky. To se dalo čekat...
Doklusala k němu. Byl starší, vyšší a v mládí by se určitě dalo říct, že i fešák. Možná by z něj šlo vylákat nějaké informace o ostrovech? Většinou tu nebyli staří vlci pokud tu neodžili svůj život. Alespoň jich moc nepotkala a co od všech slyšela, nasvědčovalo to tomu. Mávla ocasem a rozhodla se přistoupit na jeho klidnou a mírnou hru - kdo ví, třeba tu mohl i hlídkovat kvůli té potyčce na hranicích smečky. Nebylo to tak daleko. S úsměvem se nejdál dojde, že?
"Děkuji," vzala ušáka a pak ho přehodila přes svůj promočený hřbet. "Obávám se, že v pořádku jsem," povzdechla si. "Jen hladová a promočená. Tohle počasí je příšerné, nemyslíte..." zamrkala na něj smutnýma očkama. Nemáš úkryt, náprsenko?
"Proč do něj vy vůbec vyrážíte? V takovém nečase..."

× Ulov si na horší časy

Artume se hnala za zajícem, který jí bravurně utíkal mezi stromy. V cestě stál vlk. Hnědý, s bílou náprsenkou, kvůli jehož existenci se zvíře prostě odrazilo a vyrazilo jiným směrem.
"Hej... hej!!!" vypískla. Začala za ním sprintovat do kolečka, jak zvíře měnilo úhly a směr kterým běhalo a pro toho stojícího, cizího vlka to asi musela být docela komedie, jak mladá, nízká vlčka sprintovala a snažila se nesrazit s jedním ze stromů. I navzdory dešti totiž bylo docela dobře vidět, jak se snaží zajíce stočit dál od vysoké vody, což dělal i zajíc samotný - ve vysoké vodě prostě nešlo skákat tak dobře jako tady v mělčinách.
"Pomoz mi!" vyhrkla, když se při jedné nevypočítané vývrtce na chvíli svalila do vody a bahna, načež aktivně pokračovala v pronásledování, celá nešťastná a naštvaná. Tohle měl být jenom zákusek!!!

>> Pohoří

Artume pokračovala rychlým tempem dolů a zamyšleně se rozhlížela, čenichala a užívala si tmy, dokud se ještě držela. Samozřejmě, díky nekonečnému dešti jen tak nepřestane lít, ale mohla doufat, že? Cvakla zuby. Něco ulovit... ano, na to by mohla Wissfeoha nalákat a pak vlka zneužít pro experimenty se svou krví. Hah! To by se tak hodilo.
A zdálo se, že jí bohové dopřáli štěstí. Vlčice se ušklíbla a pomalejším tempem se rozešla k zajíci, který téměř ve tmě splýval. Než však vyrazila, tlapa jí zapadla do kaluže a zvíře se dalo na úprk. Artume sykla, na nic nečekala a vyrazila vpřed jako torpédo za zajícem. Nezáleželo na tom, kolik u toho udělá hluku, protože tu nebyl jediný další predátor, kterého by se snad bála.

>> Tichá zátoka

Artume si ťapkala směrem do hor, hledajíc nějakou skulinku. Vzdalovala se tak od zatopené oblasti a šla hezky do bezpečí, které výrůstky nabízely. V zemině viděla docela nové tlapičky, jak kdosi mířil do hor. Následovala je - třeba to bude někdo, koho by mohla vyštvat? Jenže brzy se ukázalo, že to jsou stejně promočené krysy. Viděla je sice jen z dálky a nepokračovala za nimi, ale tyhle kožichy viděla sotva pár chvil zpátky. Nebylo překvapivé že než zmizely, chvilku se za bratry z chaosu dívala. No, alespoň věděla, že tihle dva jsou v pořádku a nic jim není. Výtečně!
"Wu," broukla s ušklíbnutím se.


N Á K U P
5. tlapka do tmy - 80kšm
na účetu zbyde - 26kšm

Schváleno


Nehodlala se tu však dlouho zdržovala. Brzy se tak k obchodu otočila zády a zamířila dolů, mezi stromy. Třeba tam bude dobře? A když ne, do hor se může kdykoliv vrátit.

>> Začarovaný les

× Zamiř do bezpečí
× Zlepši své dovednosti
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

>> Pichl

Rychlým cvalem se vlčice blížila vpřed. Sice Wissfehovi tvrdila, že někoho z pelechu vyštvou, ale přeci jen se prvně musela podívat na ten domácí. No, zjevně bylo na čase se podívat domů a...
Voda.
Všude voda. Artume se zamračila a rozešla se vpřed. Kdy to tu stihlo všechno takhle zšednout a ztratit se ve vlnách? Nedívala se pod nohy a najednou žbluňk! Zahučela do vody. Brzy se z ní drápala, prskala, odplavala kousek bokem a celá promočená a s vykulenýma očima se vydrápala na hladinu a ven z chladivého hrobu, do kterého právě zahučela. Zatracená, studená voda.
Vlkům v dálce se nevěnovala. Tady úkryt nejspíš zařídit nepůjde. No... v tom případě se rozcupitala k nejbližšímu lesu. Ale prvně? Malá zacházka do hor, jak se sluší a patří!

>> Hraniční pohoří

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat

>> Most

Uculila se. A byl si tím jistý? To že je nepotkával přeci neznamená, že všichni nepadli za nějakých méně než příjemných podmínek. Třeba na utopení... nebo je sežrala ještě před narozením, než se znovu reinkarnovala jako další typ démona. Pobaveně švihla ocasem - bohužel jí tohle Wissfeoh asi stejně neuvěří.
"Ty jsi tak milý a pozorný," zaševelila. Jistě jí déšť neublíží. Hahah! Ale přežije ho chudáček čerňáček? Těžko říct. Tak či tak, stejně ho nemohla nutit se učit plavat. Vždyť by se chudák do té své látky zamotal... a pak by Scar utopil ji, protože tohle se přece bratrům nedělalo.
Protáhla obličej. On neměl úkryt? Takže budou přešlapovat v mokru jako promočení psi? To bylo otravné. Vážně, Wissfeho neuměl moc uvažovat nad budoucností, ne?
"Co to udělat takhle, pane černý," klikla jazykem, "něco najdeme a pokud už tam někdo bude spát, tak ho donutíme, aby se evakuoval do deště. Po chaossku. Poběžím napřed, o své staré kosti se neboj, můžeš se došourat rychlostí svého normálního zpracování informací," ušklíbla se na něj. Vlastně... ho vyzývala k závodu, ale nějak se jí nechtělo věřit, že to pak bručoun vůbec pochopí.

>> Tichá zátoka

>> Vyhlídka

"Možná jsem utopila pár černých vlků. Moc jich už po ostrovech neběhá, jestli sis nevšiml," ušklíbla se a mávla ocáskem. No, i kdyby po ní konečně ten starouš vyjel, asi by se kdo ví jak neděsila. Přeci jen to... nebylo tak nebezpečné. Na kejvavém mostě, uprostřed nekončící spršky... rychle se drala na druhou stanu, protože tady bylo vážně jednoduché uklouznout.
"Záleží, co si pod princezničkou z cukru představuješ. Rozhodně se mi ten déšť nelíbí," odpověděla mu. Proto mířila... kam vůbec? Někam. Někam, kde bude sucho a příjemně a půjde se tam schovat. Kdo se chtěl otravovat v tomhle příšerném počasí venku?
"Máš vlastně nějaký úkryt, W. I. S. I.?"
Trápit ho bylo neskutečně vtipné, alespoň pro Artume. Taky ji mohl prostě strčit z mostu a nechat ji, ať se utopí znovu. Ale když všichni viděli, že odchází spolu - to by přeci své reputaci neudělal, ne? I když jí určitě jo. Nepochybovala, že kdyby nebylo společenství, většina z nich si už skákala po krku.

>> Pichl

"Černější než tvůj kožich? Ach... ne, tomu se mi nějak nechce věřit," zacvakala pobaveně zuby a pak se na něj zubatě zašklebila. Odkud to brala? Nejspíš z výchovy, po matce a tak. Nebylo přeci jen tak náhodou že se Allavanté říkalo právě usměvavá.
Pohledem zamířila tam, kam se rodina s matkou a otcem vytratila. Skutečně to nakonec rozdýchala - a vlk s pláštěm toho moc neudělal. Otázka byla, jestli vůbec uměl léčit. Co jiného mohl dělat, poskakovat kolem a zmatkovat? Artume tak klikla jazykem a podívala se zpátky na něj. Wissfeoh. No dobře, s tím se dalo pracovat.
"Artu... hm. Teď už vlastně Vraní oko," mávla ocáskem. "Bude mi chvíli trvat si zvyknout. Nechceš se zvednout a jít z toho příšerného počasí, Wiss. Fe. Ohu?" vyhláskovala mu to hezky a pak se na něj zakřenila. "Nebo mě můžeš schovat pod ten svůj pláštík, to je taky možnost." Jenže nečekala na jeho reakci, postavila se a rozklusala se pomalým tempem směrem dolů z vyhlídky.
"Jdeš?" optala se, než zalezla pod nejbližší ze stromů.

>> Most

Pobaveně se na sestru ušklíbla. Ano, tvůj brouček. Teď si ho můžeš otrhat, jestli chceš. Třeba by ho mohla někdy rozeškubat na kousky a pak nechat sestru, aby se na něj dobře a zblízka podívala? To aby je mohla trhat stejně. Kdo ví, třeba ji to bude bavit?
Jenže to už její pozornost získal Scar a brzy jí věnoval jizvu, ze které byla mírně překvapená, ale držela. No, když jednou v chaosu, navždy v chaosu, že?
Nějakou chvíli na to nad jejich hlavami proletěl zrzavý vlk. Pozorovala ho a snažila se si vzpomenout, zda ho už viděla předtím. Možná tehdy na červené louce, tam viděla hromadu vlků. Ale byl tenhle přímo jeden z nich? Těžko říct.
"Budu vás tam čekat, ano," odsouhlasila matce a pak se všichni už rozcupitali pryč. Příště by vlčata mohla naučit další rostlině, všichni vypadali, že je to vážně zajímá.
"Měj se, Alastore," mávla ocáskem a pak se posadila, načež sledovala, jak skupinka odchází. Chvilku za nimi zírala, i Scar odešel a tak jich tu zůstala jen hrstka. Podívala se za sebe, snad aby si přepočítala kdo všechno tu ještě je a pohled jí skončil na černém. Škubla sebou, ale tak komicky, že bylo jasné že se skutečně nelekla.
"Páni, jsi tak tichý a tajemný, málem jsem z tebe dostala infarkt!" vyštěkla. Pak se jen ušklíbla. "Havran ti utekl? Čekala bych, že už nebudete ani jeden."
Na zrzavého Ezru se moc neohlížela - neměla potřebu s ním mluvit.