Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Artume si vyslechla o rostlince a zamyšleně se k ní naklonila, jakoby si snad vážně chtěla otestovat, jestli to je vážně ona.
"Zajímavá. Znám jednu také... jedovatou. Blokuje magie, jakmile se z ní udělá vývar," podotkla a mávla ocasem. "Nebo i když se sní čerstvá, slyšela jsem. Asi je na čase to na někom vyzkoušet," cvakla pobaveně zuby. Každopádně... "Vypadá trochu jako fialky... tady by ji určitě šlo taky někde najít, jen pozor, má trny... ah, tady," tlapkou pohladila kvítek pomalu vadnoucí rostliny, která se připravovala na zimu a tedy už nevypadala tak krásně jako kdysi.
"Pokud kdokoliv z vás bude každopádně znát jedovatou rostlinu, jsem na ni zvědavá a ráda o ní uslyším víc," střihla ušima. Jedy všeho druhu, včetně její vlastní krve, ji přitahovaly a zajímaly. Prosím, jak by ne?
To už se k ní však přimotal Scar a Artume mávla ocasem. Naposledy na jeho slova nereagovala, protože spěchala pryč, ale teď se na vlka usmála a mírně sklonila hlavu. "Doufám, že nebude příliš nemístné." Ale Artume? Té přišlo velmi, velmi logické. Otec jí přál a vlčice se na něj zakřenila, než se znovu otočila za Scarem a pohlédla i na matku, jako na dvě zbývající alfy.
"Má přezdívka bude Vraní oko."
Na jeho otázku jen zavrtěla hlavou. "Nedělej si starost, měla jsem jednoduše neštěstí na společnost. Ale jinak ano. Mnohem hůř."

>> Les u mostu

Četl jí snad myšlenky? Protože pokud to neuměl, možná by se mohl zdržet jejich komentování.
Zaťala zuby jak se jí do uší znovu prodral šum krve všech okolo. Ach, jak toto nenáviděla. Tolik vlků na jednom místě... kéž by ta jejich prokletá krev přestala proudit. Nebylo to tak zlé jako při aréně, ale stejně z toho nebyla stejně nadšená jako tehdy. I proto byla ráda, že se může hned po bitvě s Dalliusem vytratit.
"Jsme tady!" cvakla zuby, jenže otec už se skláněl u matky a Artume si ji zaujatě prohlížela. Kdo ji tak zřídil? Dělalo jí to však i radost - skončit zraněný neznamenalo být slabý, protože matka rozhodně slabá nebyla.
"Amygdalo," houkla na vlče a následně jí k tlapkám hodila broučka. S tím se otočila na celou scenérii. Nepochybovala, že matka bude v pořádku. Otec pomohl i jí, tudíž... proč ne jí? Navíc nebyla malá. Naštěstí slzy potlačovat nemusela.
"Bude v pořádku, že?" stočila konečně zrak na otce. Byla zmoklá jak slepice a pomalu se její nálada znovu stahovala k aktivní nevrlosti, ještě vedle toho gym bro co chtěl jít trénovat své tělo. Fakt moc mu chtěla nakopat šunky.
Zlehka bokem nabrala matku, aby jí dala najevo, že jsou tu s ní - ale nechtěla dávat kdo ví jaké pozitivní emoce dávat najevo. Ne před tím cizím samcem a... no, těmi dalšími co tu pořád seděli a ještě se neměli k odchodu. "Nechám vás jít domů asi samotné... je to pro mě až moc společnosti na jeden den," ušklíbla se. Čas jít trochu do samoty, ne?
"Pokud ode mě ještě něco nepotřebujete, matko, Milosti?"

>> Temný les

Artume zrzkovi věnovala pohled. Vážně? Nebo se jen snažil udělat dojem a tudíž souhlasil se vším, co její otec vytáhnul?
"Vážně?" odpověděla mu tedy na to jen. Samci byli hlupáci. "Obávám se, že na tom co chci a nechci nesejde. A proti srsti mi nic není. Jen mám raději... jiné osobnosti." Jednoduše jí vlk nepadl do oka, to se stávalo i v lepších rodinách. Nejde si sednout s každým, ne?
"Jen ti co si ho vyslouží. Já jsem Artume," obeznámila vlka a pokračovala dál. Brzy vystoupili na déšť a vlčice se nespokojeně oklepala. Ah, raději by se schovala někam do úkrytu a zůstala tam, než se celá ta věc přežene. Její srst byla prakticky automaticky promočená a tato vlčice nikdy moc vodu nemusela.

>> Vyhlídka

>> Kvetoucí louka

Artume zamrskala ocasem a pohledem si ho měřila. Byl by to dobrý kandidát na vlčata? Ne... ne. Měl v hlavě svoji výchovu a zjevně to byl jen z těch samců, co si mysleli, že každý s párkem sežral moudrost světa. Vždyť podívejme se jak se na ni ani pořádně nepodíval když zmínila jeho jméno. Ach, až jednou povýší, tohohle si náramně vychutná - a on nebude moct nic. Tudíž přesně tak, radši matka samoživitelka než zrzavá vlčata. Ech.
Nadzdvihla obočí nad jeho 'chvástáním' a podívala se na otce. "Tady 'pouze Ezra' bude tedy náš nenovější bratr?" zacukal jí koutek a přidala do kroku, aby se mohla co nejdřív vrátit k jezeru. Nechtělo se jí tahat brouka o nic moc déle, hlavně pokud ho měla Amygdale nechat živého. Pochybovala, že si bude chtít vlče hrát s neživým tvorem.

>> Les u mostu

>> Pohoří

"Není mi jí líto - jen jsme na ni neférově zaútočili dva a nechali ji ve stavu, kde bych radši umřela sama než aby mě někdo tak zlomenou našel," vycenila zuby, ale ne na nikoho konkrétního. "Ale asi máš pravdu. Chaos je... chaos. Možná jsme se tak měli ohlásit když jsme ji napadli," klikla jazykem. Pořád ji ale trápilo, že ani neznala její jméno. Bude nad ní smýšlet jako nad světloočkou do konce života? Bude otci do konce života tvrdit, že... je schopná vlky zabíjet jen tak?
Zabila bych Yrsi kdyby matka nepřišla? proletělo jí hlavou. Ano... Yrsi ano. Tak proč je tohle jiné?
Otec se však najednou zastavil a Artume přivřela oči nad jeho prohlížením. Ušklíbla se. "Díváš se, jestli už jsem celá matka, s nespočtem jizev v kožichu?" uchechtla se i přes stažené hrdlo. Otec však odkráčel a ona si ho v tichosti měřila, než donesl nějakou rostlinu. Tu jí představil a Artume si ji sjela pohledem. Šikovné. "Heh. Docela se vyznáš, co?" okomentovala a mírně přivřela oči když jí rány začal natírat. K Alduinově překvapení byla většina z nich... neuzavřená, nekrvácející. Pro vlka absolutně nepřirozené, pro Artume jen další malý zázrak.
"Já znám sotva tak... tu... stromzitku. Ten parazitující choroš co roste na stromech a dá se žrát," mávla tlapkou. "Ale ty léčivky se zdají docela šikovné."
"Mm," odpověděla na jeho slova. "Pomohla mi na to přijít jedna má známá, Citra. Po ochutnání mé krve celá ztuhla, alespoň její tlama. Myslím, že se mnou sílí i její účinky na ostatní. A není to jediné eso co mám," vycenila zuby v úsměvu a před mastí ani neucukla. Nejspíš ani nepálila a jen chladila - byla otci vděčná. O dalších schopnostech však už nemluvila, protože se k nim přidal někdo další.
"Chaos nenajdeš, ten si najde tebe," cukl Artume koutek. Zrzek si určitě všiml jejího kožichu slepeného čerstvou krví. Nejen tou její. "Ale, víš, pokud si tě má najít, možná by bylo férové vůbec říct, co jsi zač."
Než opustili louku úplně, Artume po cestě chňapla mezi listím broučka se třpytivými krovkami a jala se jej nést zpátky k jezeru.

>> Temný les

Ucítila pod drápy měkkou tkáň a zabrala. Cosi pod nimi prasklo - že to bylo oko jen horko těžko rozeznala. Vlčice se totiž do Artume pustila dál, vším co měla v arzenálu. Hořela, ale naštěstí ne tak dlouho. Artume jí cvakla po krku a i když neměla čas se zakousnout pořádně, stále udělala ránu, kterou si vlčice odnese až do úkrytu.
Sama už byla zřízená a i když na ní nebyla jen vlastní krev, únava z arény v tento moment nepomáhala ani při nejmenším. Když konečně vlčicí projel oštěp a ona jednoduše odpadla, Artume se pořádně konečně vydrápala na nohy... a ztuhla. Slyšela křídla otce a viděla vlčici, jejíž jméno ani neznala, jak se sesouvá k zemi a leží tam. Bez dalšího pořádného nadechnutí. Pocit, který skrz Artume projel, se dal přirovnat k lavině, která se kdesi v jejím nitru sesunula.
Museli ji zabít? Bylo tohle to, co... chtěla?
Otec však už přistál. Nebyl čas mít smíšené pocity, musela se dát dohromady. Věnovala mu tak tvrdý pohled a kývla. Byla silná. Byla by z ní dobrá vůdkyně. Ale bude?
"Nebude takhle trpět?" optala se otce. Nebylo by to... milosrdnější? Vždyť na něm nebyl jediný šrám, nevěděla světlooká vlčice, že odešli protože chtěli?
Pár sekund ještě na vlčici zírala, než od ní chtě nechtě pohled odtrhla a rozešla se za otcem. Trochu pajdala, jak svaly předních nohou nepracovaly tak jak by si přála, ale držela se ho a odmítala ho nechat utéct.

>> Kvetoucí louka

// Už klidně probírat můžete, děkujem. :v //

Vytí pro ně nic neznamenalo. Samozřejmě že nic neznamenalo - v tento moment byla schopná a ochotná se postavit proti celé smečce kdyby na to došlo.
Byl to speciální okamžik. Artume poháněla krvežíznivost, zatímco její protivnici... loajalita? Možná hrdost? Nebyla si jistá a těžko by to v tyto momenty luštila. Vždyť ani netušila, jak se světlooká jmenuje. Jaká to škoda - její jméno si do vzpomínek nezapíše. Do toho, co z jejích vzpomínek zůstalo.
Světlooká náhle vzplála, ale Artume se jí nebála. Její otec ovládal magii vody, cožpak se mohla obávat když z ní mohl udělat v sotva pár okamžicích doutnající jiskru, vyhaslou a zcela poraženou? Pak se po ní vlčice ohnala a Artume sotva stihla využít své výšky a tedy nutnosti vlčice natáhnout hlavu, aby tak tak unikla s větší částí krku. Přesto však část krku a přechod na záda brzy tlama zachytila. Ne však pod hrdlem. Díky všem bohům za to.
Krátce se z jejího hrdla dostalo zakvičení. Nehodlala se však nechat zabít nebo zmrzačit. Zatímco se okolo nich zvedal vítr, krev kolující vlčici v těle začala zpomalovat. Žádné spoléhání na adrenalin. Ucítíš všechno. Každou jednu drobnou věc. Jako teď. Artume se totiž zapřela o zadní nohy a celá se schoulila, jen aby vlčici dosáhla na tváře a začala jí drápy drásat oči. Do toho Cinder cítila, jak jí tělo tuhne v jisté paralýze. Rozhodně to nebylo nic příjemného.

// PROSÍME VŠECHNY MOŽNÉ STALKERY, ABY HRU VEŘEJNĚ NEKOMENTOVALI. ČTĚTE SI SAMOTNÍ, NESPOILERUJTE OSTATNÍM. DĚKUJEME! //

Vlčice odmítala spolupracovat. Škoda. Ne že by to Artume vadilo, stejně se dnes její krev rozstříkne na ty zbytky podzimní trávy co porůstaly horské stráně. Vlčice se však rozhodla nepoužít zuby, ale oheň. Artume se na chvíli zatmělo před očima, než se jí tělem rozlehla extáze.
"Neutíkej... NEUTÍKEJ!" vykřikla na ni se smíchem a pak do vlčice naprala svou magií plně. "Pojď ke mě!" vzdychla a plácla sebou na chvíli na zem, aby oheň uhasila, než napáchá větší škody. Ale tahle drobná návštěva země měla i jiné důvody. Například dostat se níž - na což se ani nemusela válet, celkově byla menší než zrzavohnědá vlčice - a pak po ní vyjet zespodu. Pěkně na hrudník, na nohy, na slabiny, cokoliv co jí vlčice s oranžovými znaky ukázala. Cokoliv, kam se Artume dostala. Jen potřebovala, aby si vlčice i kousla. Jen tak zlehounka...

// PROSÍME VŠECHNY MOŽNÉ STALKERY, ABY HRU VEŘEJNĚ NEKOMENTOVALI. ČTĚTE SI SAMOTNÍ, NESPOILERUJTE OSTATNÍM. DĚKUJEME! //

"Proč obcházet, když napříč je to nejrychlejší?" Artume se ušklíbla. Oči se jí zaleskly. "Máš pěkné oči... ohnivé, viď? K čemu ti je dobrý oheň v horách?"
Podívala se po svém otci a jmenovitě po jiskrách u jeho tlap. No, bylo na čase si užít něco i mimo hrátky v aréně. Taky bylo dobré podotknout, že ve tmě se cítila lépe. Doteď slunce pálilo její srst a zakousávalo se jí pod mrzkou dávku tuku, až cítila jak se jí krev v žilách vaří každé poledne i odpoledne. Teď... teď slyšela šepot a její oči byly doširoka otevřené.
"Pověz mi, jak se jmenuješ?" Zajímalo ji komu zničí den.
Dlouho potom však nečekala - její tělo se hnulo dříve než by mělo. Snad kvůli adrenalinu, snad kvůli noci a snad kvůli vlastní krvi. Oproti vlčici před ní by však za normálních podmínek neměla šanci. Možná, že by ji zvládla chvíli odrážet, ale ohnivka by ji nakonec zahnala. Tentokrát však Artume strach neměla.
Nebyla tu voda - a byl tu s ní otec. Pokud tohle nebyla důvěra, pak netušila co jiného.

// PROSÍME VŠECHNY MOŽNÉ STALKERY, ABY HRU VEŘEJNĚ NEKOMENTOVALI. ČTĚTE SI SAMOTNÍ, NESPOILERUJTE OSTATNÍM. DĚKUJEME! //

Artume Zeiss Gorthaur.
Sedělo jí to na jazyku poměrně zvláštně, ale ne nutně špatně. Jména obě přinesená z venkovního světa, obě vydobytá pro někoho jiného... a ona si je ukradne pro sebe. Nebylo víc chaotické cesty než něco získat krádeží. Nebo krvavou cestou. Krve měla více než dost, takže bylo na čase krást a lhát. Heh.
"Dcera?" Artume se zamyslela. "Asteria, možná? Asteria Zeiss Gorthaur," převalila to zamyšleně na jazyku. Ale nějak se z možnosti dcery netěšila. Na co další dceru, když syn mohl mít vlčata s vícero vlčicemi naráz a šířit jejich rodinu mezi mnoho netušících rodin? Element krve.
Vlčice pobaveně cvakla zuby na otcova slova: "Proč ne. Budeš se muset nejvíc snažit ty, já jsem pořád celá unavená. Ale cvaknu si ráda, to ne že ne," uchichtla se. No jo, pořád tam byla trochu ta krvežíznivosti. Pořád chtěla cizí krev ochutnat.
A než se nadáli, do cesty jim ostrov přivanul vlčici, která je vyzývala k odchodu. Artume k Alduinovi stočila pohled a najednou... na Cinder přišly mrákoty. Z ničeho nic. Zvýšil se jí tep a možná zamotala hlava.

// PROSÍME VŠECHNY MOŽNÉ STALKERY, ABY HRU VEŘEJNĚ NEKOMENTOVALI. ČTĚTE SI SAMOTNÍ, NESPOILERUJTE OSTATNÍM. DĚKUJEME! //

>> Most

Bylo to zvláštní, naslouchat otci o historii tak dávno ztracené, že jí o ní ani nikdo další povědět nemohl. Jak se z toho cítila? Možná trochu ztraceně? Zamračeně, protože matka jí o sobě a své minulosti nevyjevila nic? Na druhou stranu se jí však Artume nikdy nezeptala - měla tak právo na výčitky? Možná ne, možná ano a možná to nebylo ani jedno.
"Je to poměrně obsáhlá minulost," odvodila zamyšleně. "A představu nemám, ne. I když by bylo zajímavé..." trochu zaváhala.
"Říkal jsi, že smečka kde se tví rodiče dali dohromady se jmenovala 'Zeiss'? To zní docela pěkně. Ač by o tom nikdo nevěděl, drželo by to její jméno naživu a s tím tak i mé prarodiče." Pravdou ale bylo, že pokud by podobná myšlenka byla Alduinovi nepříjemná, stáhla by se z ní. Proč si brát něco, co už bylo cizí, pokud by s tím původní vlastní nesouhlasil.
"Altair Zeiss Gorthaur ale zní pěkně." Pak zase otevřela tlamu a rychle dovysvětlila: "Je to jméno které mě napadlo pro syna. Pokud se mi někdy poštěstí."
Ani si neuvědomila že během toho všeho přemýšlení jednoduše... začala šplhat přes pohoří, přes které už jednou přecházela s Citrou. Tohle byl velký krok a její budoucnost, měla právo si je promyslet pořádně.

>> Vyhlídka

Otec ji následoval a Artume sice původně plánovala zamířit směrem dolů k jezeru, ale tam pořád probíhaly souboje, takže to nemělo moc velký smysl. Tedy... někam k temnému lesu, možná? Pořád to byla jen procházka, i když se možná trochu protáhne.
"Přemýšlela jsem," začala, kráčejíc po otcově boku, "a nevím jestli tvé rodové jméno přijmout. O rodině která ho nosila předtím nic nevím a netuším, jakou identitu by mi dávalo." Střihla oháňkou a věnovala otci poměrně zamyšlený pohled: "Vlastně by mě potěšilo, kdyby jsi mi o nich řekl víc." To však nebyla její jediná výhrada.
"Taky je tu ještě jedna věc. Věřím, že jsem momentálně... jedinečná. Jediná na ostrovech se svou magií a ráda bych nás nějak označila. Pokud bych přijala tvé rodové jméno, chtěla bych přidat i jedno další. Vlastní."

>> Hraniční pohoří

Allavanté, Alduin, Amygdala, Wissfeoh

Matčina slova ji potěšila. Měla chválu ráda, samozřejmě. Možná... si jí i cenila o trochu víc než té otcovi. Mezi jejími rodiči byl pořád jistý propad, co se moci týkalo. Matka byla alfa, ale otec jejího postavení nikdy nedosáhne. Zajímalo ji, zda-li ohledně toho má nějaké... pocity.
"Děkuji vám oběma. Dallius byl dobrý protivník," pokývla jim. Nechtěla svého bratra shazovat, hlavně když si ani nemyslela, že by proti němu měla šanci vyhrát. Heh.
Artume sledovala, jak se Amygdala dala do práce a jala se útočit na kytičkované parůžky. Sledovala, jak se vlčice rozmázla a těžko potlačovala chechot. No jo, mladá a zatím ne tak obratná, aby podobnou věc provedla lehčeji. Rostlinu ale ukořistila a teď ji své sestře donesla. Ta sklonila hlavu dolů a vzala si ji, načež ji pro teď schovala do svého kožichu.
"Dobrá práce, sestřičko. Líbíš se mi, možná si ještě porozumíme," přivřela pobaveně oči. "Najdu ti nějakého pěkného."
S tím se konečně už zcela otočila k otci a mávla oháňkou, načež kvítek od Amygdaly skončil v srsti Wissfeoha. "Promiňte mi, slečno, ale hodí se vám k očím." Byl taková princezna.
A to už se s otcem vzdálila.
"Zvažovala jsem tvoji nabídku o přijetí jména Gorthaur," začala mluvit. "Projdeme se?"
Měla toho docela co říct.

>> Most

>> Luka

Vyhrabala se na vyhlídku a vedle toho, že vypadala poměrně unaveně, už měla svůj klasický, mírně otrávený výraz. Nehodlala zbytku chaosu ukazovat jak moc ji vzala porážka jejího bratra. Kdo ví zda se vůbec dívali, nebyl pohled na boj u jezera bližší? Přehlédla přes klenbu vyhlídky a prohlédla si cizí dva vlky, které předtím okrajově komentovala. Tedy, ne tak cizí. Yrsi poznávala velmi dobře.
Brzy od vlků odtrhla pohled a vydala se směrem k rodině. Viděla tu pár neznámých tváří, převážně si všimla drobné vlčice s parůžky. Zajímavá ozdoba. Zajímalo ji zda-li s nimi dokáže nabodnout nepřítele?
"Matko, otče, Dallius se k nám jistě brzy přidá. Náš souboj je u konce," zopakovala rodičům očividné. "Vidím, že jste se sem dostali včas," prohodila následně k otci a přeměřila si kritickým pohledem sourozence.
"Dones mi jeden z těch kvítků a donesu ti blýskavé, broučí krovky," zašeptala Artume do ucha Amygdaly ke které se přiblížila. Ne že by snad cokoliv proti vlčici s parůžky měla, naopak jí přišla zajímavá... proto se rozhodla sestru ponouknout k tomu, aby páchala chaos. Poté však sourozenci znovu její zájem ztratili.
"Můžeme si promluvit?" vrátila se zpátky k Alduinovi a kritickým okem sjela černého vlka s bílými tlapkami a zeleným pláštíkem. To byl ten, co ji předtím ignoroval. To, jak se zdálo, neměla ráda. A pak tu byl on, černý s modrými znaky a křídly. Artume mu nic neřekla, jen zvedla hlavu a kývla v němém pozdravu. Nebo možná němém rozloučení?

Artume... vyhrála?
Vlčice byla zpocená, utahaná a zdálo se že navzdory tomu všemu si získala vítězství. Ne že by ve své schopnosti nevěřila, ale nebyl její bratr beta? Měl mnohem více času trénovat a pilovat své schopnosti a stejně ho porazila.
Netušila jestli to bylo kvůli tomu, že trénovala aktivně a rychle kvůli svému ztracenému času a nebo jestli se Dallius jednoduše lehko nezdokonaloval. Tak či tak...
"Promluvíme si později, teď se budeme muset vyměnit s někým dalším," prohlásila k bratru přerývavě. A ještě něco by měla říct, ještě něco jí uteklo... ještě něco...
"Dobrá práce, Dalliusi. Nejsi lehký protivník."
S tím se vlčka otočila a už o dost línějším krokem prošla kolem Scara, na kterého ještě kývla aby se ujistila že může odejít. Proč by ale měl něco namítat? Souboj byl u konce.

>> Vyhlídka