Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neboť věděla, že na ni její partner neuvidí, na pyscích svévolně nechala viset drobný úsměv. Překvapivě nešlo o žádnou škodnou, jak by si v jejím případě jeden pomyslil - Astra ve svém nitru pocítila nevysvětlitelně příjemný pocit, jako když jeden ve svých tlapkách drží kus slunce, klubíčko, a rozmotává jej tak, až se do něj ponoří celé jeho nohy. Jsem užitečná.
Excelsior to však cítil zhola opačně. Ráda by jej ujistila o opaku, vyvrátila vše, co si o sobě musil myslit - protože však pozbývala empatických slov, ba dokonce i nátury, našla toho v sobě jen věru málo.
„Jednou mi to oplatíš,“ řekla nikoliv vyděračsky, nýbrž s něhou, jaké se šedavý vlk zjevně dočká pouze ve chvílích, kdy Astra bude na sklonu vyčerpání - málo si dávala pozor na svůj jazýček, špatně kontrolovala, jaký tón používá! Či to byl jeho šarm, který dokázal obměkčit její srdéčko? Á, snad v ní nezahořel plamínek upřímné lásky, nikoliv myšlenka na přežití, vlčí instinkt přicházejícího podzimu-! „Pamatuješ si na tento úkryt?“ optala se jej, zatímco jim šla najít vhodného místa - očekávala, že její bělavou skvrnu bude následovat.
Nakonec se s tichým, takřka bolestivým zavrčením položila na místo, které uznala za vhodné. Byla snad v nepohodlí? Klouby i kosti jí u toho ošklivě zaskřípěly, až se to mohlo donést až k vlkovi.

<< Území Daénské smečky

Na Astru teprve při otázce jejího druha padla nevyčíslitelná únava. Rok osamělého cestování vzal za své - tehdá jej bylo třeba posunovat a zkracovat, odklánět či absolutně ignorovat. Přežití bylo přednější, stálo nad komfortem - tak tomu bylo odjakživa a nebylo výjimek. Když teď ale měla smečku a partnera, když... Když na sobě necítila pohled těch nejostřejších soudců... Z hrdla jí slynul takřka neslyšitelný povzdech, „velmi.“
Úkryt byl přenádherný a tak, tak šíleně pohodlný. Přec existovalo něco, v čem byli místní dobře inovativní!
Překážky mohou přemoci - spolu. „Pojďme,“ zavelela pevnou rukou, nedávaje mu prostoru k jakékoliv formě námitek či nesouhlasu, a už-už mu čumákem jemně pročísla srst, točíc si jej tak, jak jej potřebovala. Stoupla si k němu tak blízko, až z něj cítila sálat teplo - mimoděk si vzpomněla na mrazivý den horských průzkumů a hřejivý pocit na hrudi, když vkročila domů a mohla se přitulit k jedné ze svých sester, aby nedostala teplotní šok -, vsunujíc pravou ze svých tlapek pod tu jeho, „levou vzhůru a posuň ji kupředu,“ řka, čekajíc, až tak udělá, načež drcla do jeho pravé a podpíraje ji tou svou Siorovi ukázala, kde jej čeká druhý schod, „tak, a nyní...“ A pokračovala, dokud schody neměli pokořené. Společnosti, ba ani času si nevšímala - vždyť-!
„Slíbila jsem, že budu Tvé oči,“ zmínila dříve než se mohl vlk vůbec nadechnout k tomu něco říci, nepouštěje jej ke slovu, „tak také míním činit.“

<< Les Alf

Trpké jsou hrozny bytí, když jej jeden ve svých vysloužilých létech poznává takřka poprvé. Příchod na území Astře na prchavý moment zvedl srst na zátylku, neboť nepochybovala o tom, že pro ostatní musí nést pach ciziny - možná se v něm odrazil také kus mrazu, nepatrná stopa smrti. Opíraje se o svého partnera, mlhavě v něm chtěla nalézti kus opory, stopu pochopení, že potřebuje kráčeti o cosi pomaleji. S rozvahou. Ale kdoví, jak moc se s ní tento zápach ještě táhl? Excelsior na to doposud nikdy neupozornil, a tak bylo možné, že si to všecičko jenom vsugerovala.
Léta ze sebe smývala lišcí pach, krev či mateřské mléko.
„Pak mi dovol Ti porozumět,“ svůj hlas držela nízko, takřka šeptajíc, „a rozuměj Ty mně.“ Komunikace byla kamenem jejího úrazu, zarývajíc se hluboko, ne-li přímo na kost. Možná se příliš urychlili a vše vzali za špatný konec - možná to ale pro ně oba bylo něco, co doposud s jiným vlkem nezakusili a měli tedy obavy z toho, zda-li to vůbec dělají správně.
Zdržela se začleňování, neboť skupinka tří vlků byla náhlá a až moc - Astra léta strávila osamělým nomádstvím a potřebovala, aby se na ni šlo pomaleji, jako když jeden našlapuje na nejistý povrch zledovatělého jezera. Přesto, po vzoru Excelsiora ke trojici alespoň zdvořile pokývla hlavou: „Dobrý večer,“ nemaje chuti se představovat jménem. Zatím.
Sledujíce, jak jí její partner bez sebemenšího pohledu opouští ve společnosti cizích vlků, Astra pocítila pohyb, jímž se trhá kůže. Léta přehlížená a hojená rána náhle povolovala ve švech a ona... Ona byla zničehonic bezradná, byť se nesla pevně jako skála.
Na tváři nedala znát nic - jak by také mohla, když to neuměla?

>> Úkryt

Jen matně dokázala rozlousknout pohled, kterým ji jal partner časovat. Těžko se jí četlo ve věcích, co pro ni skrz ostrovy byly nové - starost o bližního svého, tohoto bližního svého, dosud stavěla celičkou její bytost na skřípavý, vyviklaný koráb. Není to nakonec však sladší, žíti v nevědomí?
Mimoděk si rovzpomněla na Excelsiorovu moc nahlédnout do minulosti a cítila vzepření jakéhosi těžko popsatelného odporu, snad... Strachu. Bylo partnerství o tom se vlkům otevírat, rozevřít svou hruď a poukazovat na každičkou ohavnost, doprovázeje to vysvětlením, oč se jednalo? Na čem vlastně stála láska a její pomíjivost? Je mnohé, o čem si s vlkem budu muset říci.
S posledním pokývnutím dala Lissandře krátké 'zatím', vydávaje se po boku mohutného samce kupředu svému novému životu. Nekráčela kterak rychle, vyčkávající, zda její partner pochopí a uzpůsobí jí své vlastní tempo - chtěla vstřebat-, nikoliv, chtěla si užít celičký les.
Nové místo, ku kterému se může vracet a vědět, že v životě není tak sama, jak si dosud myslila. Bizardní představa.
Točíc své uši k Excelsiorovi, Astra mu prvé pokývla hlavou. „Vždy,“ teď už navěky věků. Usadí se, naučí se hraničářství a možná sama sebe přesvědčí, že míti ráda šedavého vlka je ten správný krok, který učinila. Kdoví, co jim čas přinese, jaké chvíle spolu zažijí? Jejich svět byl tak nekonečně velký, tak robustní, a oni na stará kolena měli dosti času na to jej prozkoumat.
Cosi ji však překvapilo, vzalo zpět - hlavou probleskla mihotavá myšlenka na černavý kožíšek, mrtvý, než jí z pysků upadlo: „Urazila jsem Tě?“ Byla to otázka upřímná, kterak štiplavá - měla zájem vědět, oč šlo.
Kde bělavý vlk tápal ve vzpomínkách, tam ona v emocích - kde on potřeboval pomoci připomenout, jí bylo zase třeba upozornit na to, co bylo slušivým a co bolelo.

>> Území Daénské smečky

Hraničář. Takových výsadků by se jí v předešlých životech dostalo jen stěží, uvědomovala si, a právě s touto myšlenkou se duše vlčice jala na zlomek chvíle přivinout tenhle post k hrudi, jakoby si jej chtěla vmáčknout do sebe, navždycky zapamatovat, a zhluboka se nadechla. Tak takový je to pocit, dosáhnout věcí, které vlk chce. Tahle novota nebyla špatná - tahle v sobě měla špetku mládí, hrst chtivých pohledů, které ve svém dětství házela po vlcích s rudýma očima. Z pysků jí však, jakoby právě neprošla absolutní reformací svého nitra, s pokývnutím slezlo: „Díky Ti.“
Ačkoliv si Astra udržovala neutrální výraz a nenašla se žádná myšlenka, jíž by na sobě nechala ukázat, koutky úst jí cukly v náznaku úsměvu.
Naslouchajíc jejím dalším slovům, těžko se bránila pocitu jakéhosi štěstí, že Lissandru potkala v tu pravou chvíli na tom správném místě. Nebýt Excelsiora, bylo navýsost jasné, že by skončila v Alatey - smečce, která ji nepoznala a už odmítla. Neznaje více slov či projevů úcty, které by mohla vlčici předat, už-už jí v uctivém gestu pokývla hlavou a pohlédla naň s (jak doufala, že projevila) čitelným výrazem vděčnosti. Činy by to projevila lépe, neb slova jí samotnou málokdy přesvědčily, pokud vůbec - smečka tak bude mít schopného, fungujícího hraničáře, na nějž bude vždycky spoleh! „Mnoho zdaru, Lissandro,“ řka nakonec, točící se s očekáváním po Excelsiorovi.
Pamatujete kudy, drahý pane? štiplavá poznámka, byť jim oběma mráz byl domovem, jednalo se o přirozenost. Bude mít starý vlk radost, potěší tím jeho srdéčko? A záleželo jí na takových věcech, jakým názor druhého je? Však si poví mnohé, času dosti: léto bude dlouhé, těžko se jim s jejich kožíšky bude chtít vandrovat daleko od území, od sebe.

Pak tedy Lissandra. Ještě jednou jí pokývla hlavou, pro jistotu a rázem naslouchala tomu, co říkala.
Vyrůstala v tundře, ale takových mohla vlčice zjevně vydedukovat, vždyť-! Ale jaké měla pravé přednosti, v čem mohla vynikat nad ostatními? Pravda asi byla taková, že v ničem: kdo totiž vybočoval z řad, málokdy dobře dopadl, a tak se Astra snažila hledat aktivity, které jí doma přišly jako vlastní, správné. Leda přežití v extrémních podmínkách na dlouhou dobu, ale nabyla dojmu, že na těchto ostrovech žádné takové nepanují. Natož pak ve smečce! „Mapování dalekého i blízkého okolí. Lov - k boji jsem nebyla vedena, byť-,“ a krčila rameny, aby se takovým odpovědím neúmyslně vyhnula. Pro vlčici jejího statusu nebylo tolika věcí, které mohla či směla zastávat - a protože předpokládala, že se v Severních smečkách pochová tak, jako se tam kdysi narodila, nikdy nepřemýšlela mimo (ale chápal by takové věci někdo? Těžko). Dokázala by se dnes přizpůsobit aktivním rvačkám? Se sourozenci takové šarvátky samozřejmě občas podnikali, ale to byli šíleně malí - a jeden ze svých nejdůležitějších soubojů v životě prohrála. Silnou být mohla a předpoklady na to samo-sebou také jakési měla, ale umět své tělo kroutit v tom šíleně prazvláštním tanci... Kdoví, kdoví. Co se nezkusí, to jakoby není!
Krátce se odmlčela a poohlédla se po místním lese a jeho komplikovanosti: bylo vlků, kteří se v něm dokázali dokonale orientovat? Stávalo se často, že se objevovali tací, co se ztráceli? Zamyšleně se po Lissandře podívala, vlčici u země a přesto pro ni v kruzích moci, jíž nesahala pranic vysoko, „ráda bych kontrolovala její území a nejbližší okolí.“ Troufalé, nepochybně - nováček sotva může budovat nějaký cit k hranicím své smečky a být tedy pravým, zapáleným hraničářem, ale jiné role, které by jí umožňovaly trávit čas na území, nebyly dvakrát tak atraktivní. „Nemám cestování v oblibě a neláká mě-“ na prchavou chvíli se zastavila, aby její slova nevyzněla kontraproduktivně, „-poznávat cizí vlky, s nimiž bych neměla společnou alespoň smečku.“

Bezděčně si povšimla pachu jakési dvojice, jejichž konverzace se k jejím uším dostala jen minimálně - očividně se muselo jednat o členy, kteří se vraceli z úspěšných cest zase do... smečky, která neměla jméno. Zalitovala, že Excelsior takových věcí nepamatoval, sebevíce její původní rozhořčení vyšumělo, jako když kdesi končí pramen zdivočelé řeky. Ostatně - dávno ví o prchavé paměti jejího druha, která se zdála býti ovinuta prazvláštní mlhou. Není to nic, co by na něm mohla jakousi hrubostí změnit - není to něco, co by mohl změnit on sám, byť by si to třeba přál. Tak ať si to plyne po vodě.
Zraky jí však brzičko padly na majestátní, hnědavou vlčici, která s místním lesem zjevně musela mít mnohé společné - voněla jím tak, jako on dozajista musel vonět sám. Magie. V Astře na jistý moment zatrnulo, prvé za život, co před někým stála jako šupák a vandrák (ó, být tak doma, nebyla by vítaná s pozdravy), kopírujíc gesto Excelsiora v uctivém sklonění hlavy. „Astra Geir,“ představila se ještě jednou, sama za sebe, zatímco v hlavě tápala po zdvořilostních frázích: „Jsem ráda, že vás potkávám.“
„Můj druh se na našich cestách zmínil o své smečce,“ nastínila takřka ihned po slovech šedavého vlka po jejím boku, „kterou bych ráda považovala také za tu svou.“ Kéž by tak uměla konverzovat bez strohosti - možná by to tuhle ohranou situaci udělalo pro Lissandru značně zábavnější, méně monotónní. Po krátké, přemýšlivé chvíli však dodala: „...V Alateyské smečce v horách mám příbuzenské vazby,“ kdyby to snad mělo tvořit nějakou umělou překážku, o které je třeba vědět - ač jí takhle výrazně osobní věc nebyla dvakrát tak příjemná sdílet, byla by raději, aby už dnes eliminovala co nejvíc možných zádrhelů budoucnosti, „žel nejsou vždy kladné - všem nám prospěje, když se usadím jinde. Žádnou hrozbu to nicméně nepředstavuje, tím jsem si jista.“ Snad. Vyjma Stiny, že? Ale konverzovat s takovou horkou hlavou - potěš koštětem, to si Astra radši najde cestu z celičkých ostrovů!

Pokývla mu v porozumění, tváří se jí mihlo jakési líbivé uvolnění - sama popravdě v tuhle chvíli nechtěla být svědkem toho, co Excelsior zjevně umí. Co víc! Použil by to znovu a ni, na všecky ty jizvy pod jejím kožichem? Vetřel by se tam jako když se v parném létě mezi chloupky tlačí slunce svit? Nedokázala si představit, že by někdo úmyslně chtěl znovu otvírat rány minulosti, vždyť: všechno to bylo tak dávno. Předčasně narozené vlčata, přesto dýchajíc - její děti, co onehdá nezvládla zachránit-...
Její minulost odvál čas. Přežila: to bylo to hlavní. A přežiju zas.
Celý jejich dosavadní rozhovor na vlčici znenadání padl jako těžký balvan, z jehož velikosti se chtěla stůj co stůj uvolnit. Sior byl... Uměl být vyčerpávající, sebeméně zřejmě chtěl (bylo to roky, nebo tím, co dosud odmítal otevřít? Povedlo se to právě jí - získat do tlapek jeho Pandořinu skřínku?). Zdálo se, že po ní emočně neustále něco vyžaduje, aniž by bral v potaz jedno jediné: mnoho z rozhodnutí, k nimž na ostrovech došla, pramenila z pudu přežití, z nutkání zachování vlastního bytí co nejvíc na úrovni. Přidat se do smečky nemělo představovat poslední akt její oddanosti jeho osobě - znamenalo to vzdechnout do plic vzduch jiný, plný nových pachů. Takových, které jí dosud neznají, neodsuzují, na něž může udělat lepší dojem.
Jazykem si přejela po tlamě, hledíc do hloubky lesů. „Chci, abyste věděl, že to je čiře mé rozhodnutí,“ řekla mu namísto prosté odpovědi, hrubá, tvrdá, doufaje, že vlk pochopí její nelibost vůči jeho potřebě ji ochránit - proč ji tak infantilizoval? -, „a není kterak závislé na vás faktu, že už se v ní nacházíte. Smečka, odkud pocházíte - jak se vlastně jmenuje?“ slušelo by se o ní trochu vědět, že, když už tam plánovala strávit zbytky života!

Astra se mimoděk rozhlédla, zda-li je někdo opravdu nepozoruje - tentokrát už ne z jisté nelibosti vůči gestům a projevům srdéčka na veřejnosti, nýbrž kvůli ryze soukromému charakteru věcí, jež jí její partner pokládal před tlapky. Tak nahlas, bezostyšně a bez kapky studu-! Hleděla na něj s hněvem, ne-li opovržením, co se jí citelně vzedmulo v hrdlo - chytrému vlkovi by však neušla skutečnost, že hledí skrz Excelsiora, než na něj. Zuby pevně tisknouc k sobě, vlčici před očima hrála krutost oné zimní noci a následky, co přirozeně následovaly - všechno to zklamání a stud, nemaje pochopení pro sebe samou, nechtějíc pochopit sebe samu- „Ach tak,“ konstatovala nakonec, cítíce chaós vířící jejím nitrem, sněhovou bouři, „ach tak.“
Ticho kvetouc mezi vlky znenadání nebylo tak přívětivé, jako všecky ty mlčenlivé chvíle předtím: oba zjevně pochopili, že je nejvyšší čas zpracovat něco, co dlouhá léta odkládali na později.
Donekonečna tady vlci nakonec být nemohou, že?
Mít tak místo surovosti empatii, sklonila by se k němu - vískala by ho v srsti, ujistila jej o tom, že jeho boj má vítěze a že tím vítězem bude on, pokoří-li však sám sebe. Jenže... Jenže to, co jí před chvílí řekl, jakými slovy jí připomněl, co se roky snaží zapomenout-... Maje před očima někoho, kdo zapomíná, aniž by chtěl...
Spojujíc si dvě a dvě dohromady, Astra se už-už chtěla podívat zpátky po obchodníkovi - namíchal mu něco, co starce dočista zmátlo? Nebo to byl úkaz přirozenosti, která na ostrovech panuje? „Vaše tělo však mlhou není, Excelsiore,“ zadumala a podívala se po něm očima pragmatika: „Sám nesete tolika jizev, tolika nevysvětlených příhod. Zkusil jste někdy...?“

Cítit na své jizvě cizí dotyk vyvolalo v jejím těle zprvu nelibou reakci, vůči níž na prchavou chvíli zabojovala frknutím. Lehko si vzpomněla na tvář, která za ní stála - o to hůř však slepovala jednotlivé fragmenty její vzpomínky do ucelené vitráže, jejíž výzor by mohl dávat smysl.
Tělo se jí napjalo nečekanou reakcí, která zničehonic proťala přívětivou chvíli jejich blízkosti. Nenašla v sobě slov, jimiž by ho mohla ze zvláštního transu vytrhnout - těžko by takovou věc udělala, hledíc do jeho podivně zamlžené tváře. Nezdálo se, že by ji zcela vnímal - ale proč? Astře po zlomku vteřiny došlo, že s tím mnohé nezmůže a tak nezbylo nic víc, než-li vyčkat na jeho návrat.
Ticho proťala o to bizarnější hrst vět. „Viděl?“ otázala se s pozvednutým obočím, ač v nitru vytušila, oč se jednalo - vlk si zjevně musel na něco vzpomenout, ponořil se do vlastní hlavy. Těžko ho mohla soudit, když tolikrát v jeho blízkosti udělala to samé!
Popichovat jej neplánovala - vyzývat k řeči už vůbec, nemaje v nátuře, ba ani krvi dotíravost dotazů na osobní sféře (zlaté to heslo - čím méně toho jeden ví, tím ve větším bezpečí se nachází). Zda-li by Excelsior chtěl, dobře věděl, že vždycky bude naslouchat. Mimoděk jej zkoumala se k ní mít, lísat, cítila sebemenší pohlazení a vyžívala se v kdejakém (sic očividně neúmyslném) střetu jejich pohledů. Připomínal jí... Vzpomněla si na.... „Divím se, že se nebojíte příchodu některého z vašich druhů ze smečky,“ cvakla pobaveně zoubky, krčíc hlavou, aby alespoň koutkem oka mohla zřít jeho tvář, „vidět tak neprostupnou řeku náhle pookřát, o tom by se jistě povídalo roky nato.“ Hlas nepochybně nesl stopu upozornění - bylo věru mnoho očí, které na ně mohlo v tuhle chvíli vidět a ačkoliv se Astra neplánovala kterak tajit tím vlkem, který v ní zřel cosi víc, než jen vetešnictví a antikvariát, příjemné jí to také dlouho nebude.

Malichernosti miloučkých slov, jejich prchavost - ač přicházely od jejího bližního, Astra si povšimla jistého odporu, co se jí vzedmul v útrobách. Dobře rozuměla tomu, proč se její tělo snaží bránit a o to víc pak bojovala proti tahu nitek, jejichž cílem bylo odtrhnout její tělo pryč od Excelsiora. Zvláštní, jak sám se sebou jeden uměl bojovat - ať už byl v právu, či nikoliv!
Vzdechla, cítíce na ramenou těžkost všech střetnutí s vlky z Alateyské smečky. Nebolely, nepálily - ale byly tu a Astra se od nich stěží zvládla oddělit. Každá tiára, sebemenší diadém, co na ní visel...! „Není mi to milé, byť jste to vy, Siore,“ upozornila jej, v hrdle nepropustná brána, „titul, který se na mne snažíte napasovat. Kdejaký vlk jej proti mně používá jako zbraň.“ A přec se od něj neodtáhla, krůček neprovedla, aby se mu vzdálila, aby se jejich cesty rozpojily a oni si šli každý po svých - ne, teď už navěky věků budou kráčet bok po boku, čekat jeden na druhého a-!
Na pysky jí pronikl drobný úsměv, led pookřál. Věrnost, na tom jí nakonec záleželo nejvíce - maje svou skálu, pevné ledovcové jezero, po kterém bude moci kráčet bez sebemenšího zaváhání. „Má loajalita náleží vašemu srdci.“ Ale říci miluji tě, mám tě rád... City, které v ní kořenily, nepřipomínaly tak nuzný, omezený koncept, jako byla romantická láska.
Nepatrně ucukla, jen co se k její jizvě přiblížil, ...nakonec je to jen čára... Očima jí blýskla nejistota, ale nakonec se vlkovi poddala.
Matoucí obraz, v němž se málokdo dokázal vyznat - Astřiny prchavé zraky a myšlenky tu noc kterak nepomohly dynamické situaci a napjaté atmosféře, která před nimi kvetla jako jerichovy růže -, ihned nastolil mrtvolný klid. Byla hluboká noc, míle daleko od místa, které vlčice pojila s domovem. Vysoko nad její hlavou líně tančily mráčky, co tu a tam vrhaly na její zkřivenou postavu na sněhu jako ostří temný stín - i tak ale měsíci těžko bránily v tom nahlédnout a odrážet třpyt krve, jež třísnila nejen ji, ale i hrst vyhaslých tělíček. Malé, tak šíleně malé - perfektně zapadajíce do úst lišky, jejíž dráp se jako břitva zaleskl právě u její tlamy. Nestihla se vrátit domů včas: nestihla si povšimnout, že je něco jinak.
Toť cena, kterou zaplatila.

Pysky se jí pevně semkly k sobě, jen co se k Excelsiorovi znovu přiblížila - zřejmě vyčkával na odpověď, možná si sám nebyl jist-... Alespoň to by měli v tuhle chvíli společné. Prazvláštní, jak o něm věděla tak málo, a přesto mezi nimi cítila jakousi spojitost, již by těžko mohla popřít. Kdyby tak věřila na životy po smrti, nepochybovala by ani chviličku o tom, že si už kdysi byli svoji.
Astra si mimoděk opět jazykem přejela po jizvě - snad ji měla za jakousi ledva viditelnou kotvu, díky níž mohla zůstat pevně na zemi. Ale jak to po ní kdokoliv mohl chtít, když byla nablízku tak přenádherné mlze? Zabořit se do vlkovy srsti a vdechnout jeho vůni a cítit blízkost, co jí už tolikrát nabídl-! Mohla se v něm dočista ztratit a zapomenout na sebe samou, celičkou přítomnost - poddat se chaósu vlastních vzpomínek, nechat je jednu za druhou ostře bodat a ubližovat. Na konci dne by tu však stále byly jeho prazvláštní, nezvyklé poznámky, komfortní, jako modravý plamínek bludiček...
„Královny mají moc, Excelsiore. Když jsem vedle vás, lehko ji ztrácím,“ řkouc potichu, v hlase citelné tápání po tom, zda-li to řekla správně. Kéž by jí bylo do vínku dán řečníkův jazyk - to by pak s jižanským už dávno mohli obejít tyhle strmé skály, co jim jistě oběma dřela kolena až na kost. Tolika řek, co mohli obejít, nikoliv přebrodit-! Ale bylo by to hezčí, kdyby to bylo rychlé? Nepocítila by ouzko strachu, nezalekla se a neutekla do hor k známému a tedy bezpečnému?
Vážila každého kroku, byť se zdály být trochu neomalené - tu se k Siorovi přisunula a zaváhala, než-li ho čumákem vískla v srsti na krku a opatrně se o něj opřela, jako když jeden zkouší tloušťku ledu. Nebylo to v jejich případě snad stejné? Excelsior jejím mlhavým jezerem - ona vločkami, které neví, kam padají, a přec padající s důvěrou...! „Pak tedy... Naše cesta,“ okusila opatrně, cítíce novou a přesto povědomou pachuť, kterou tato slova v její tlamě zanechala, „my.“

>> Nejvyšší hora přes Rokli

Netrvalo dlouho, co se dvojice za nepřerušovaného mlčení dostala až k lesům. Tady tomu jižanský vlk říkal domov? Musela uznat, že kdokoliv se rozhodl mít smečku v místních lesích, dozajista věděl, co dělá - štiplavý pach smečky a především magie nemohl být dvakrát tak příjemný žádnému z tuláků - včetně jí.
Nechávaje Excelsiora napospas svým myšlenkám (a třeba i těm, které tam tak ledabyle před chvílí vhodila ona - aťsi s nimi dělá, co chce, ať se popere se vším, co v sobě sám nosí!), Astra se přiblížila k neznámému obchodníkovi, jehož moc dozajista sahala až k božstvu samotnému -... kdyby takové ovšem existovalo, že?

Nákup
„Tak se opět potkáváme,“ řka, zatímco si ho změřila pohledem, a už-už si od něj vyptala babské rady na to, jak si pomoci v magii. Až příště uvidí Stinu, byla by ji ráda trochu zchladila ten její hořlavý hřebínek - nemůže ji přece nechat si myslet, že se vzdá bez boje, ať už si ji tu ostrov (nebo dokonce Einar?) naučil jakýmkoliv volnostkářským myšlenkám!

Stav před nákupem:
138 kmš || 8 r || 7 m
Převádím: 7 mincí na 280 kmš = 418 kmš na útratu
- Kupuji vzhled (200 kmš)
- Kupuji 2., 3., 4. lvl do vody (180 kmš)
Platím: 380 kmš
Stav po nákupu:
38 kmš || 8 r || 0 m

Schváleno

Její vzhled prozatím zůstal nezměněn - nebude to mít však dlouhé trvaní, než si na sobě povšimne světlejších chloupků. Toť její daň za zhřešení a koupi magií!
Konec nákupu

Ke svému dosavadnímu společníkovi se jí vracelo věru těžko. Nepochybovala o tom, že už si budou mít co říct - a jako vlk, který komunikaci nikdy dvakrát tak nepřičichl, neměla moc důvodů skákat radostí.

<< Červená louka

Úskalí konce jejich cesty gradovalo a bylo zatěžko říci, co všechno si pod tím právě tahle dvojička vlastně představovala. Začátek společného putování byl (Astra se mimoděk drze usmála, jen co jí to vyvstalo na mysli) tvrdý jako led - ale i led jednou pookřeje, každá skálopevná kra se uvolní a nechá unášet proudem příležitosti. Učinili stejně a, mnohem důležitější: nenechali to zajít příliš daleko?
Světlavá vlčice se rozhlédla po výhledu, který byl jejím zrakům dopřán, ač v periferii udržovala statného samce. Bylo to takřka dechberoucí, maje tu příležitost pohlédnout za horizont a (s přimhouřenýma očima, také už přec nebyla nejmladší!) sledovat zkrabatělou krajinu, co čímsi rezonovala s občasnou změnou v Siorově tváři. Byl ve skrytu duše také tak rozhlehlým a nekonečným? Astra by se jen zatěžko mohla divit, kdyby své vlastní duši panoval mystérií. Jest vlkem zajímavým ne tím, že by v sobě snad cosi skrýval, nýbrž proto, že to skrýval především sám sobě. Maje chuť to vyjádřit, vlčice žel postrádala slov, jakými by mu to mohla přiblížit.
Ocas se jí letmo zhoupl, jen co se opětovně fixovala na jejich cestu a dbala na to, aby nepodklouzla a nepotřísnila tenhle čistý moment svou vlastní krví. Mrkla, a s mrknutím na zlomek vteřiny zřela na svých tlapkách krev: pocítila nesnesitelný tlak: cizí dech na svém krku. Jenže jak rychle vzpomínka přišla, tak i zmizela a v nitru jí zaduněl jakýsi němý výkřik, co pro prázdnotu jejího srdéčka měl za odpověď pouhopouhou ozvěnu. Tch.
Tolika chtěla na sever zapomenout - tak moc se tam chtěla vrátit.
„Myslím,“ vyřkla konečně po takřka nekonečném mlčení, vyhledávaje jeho oči zalité bělobou a pochopením, „myslím, že pokud by to bylo s vámi, Excelsiore, i jih by mohl vlčici mých kořenů vonět jakýmsi domovským pachem.“ Kéž to vezme tak, jak to brala i ona.
Byť oblévána věru hezkými slůvky, Astra s každým krůčkem směřujícímu k lesu bystřila. Znala zákony smeček, ba i kruté tresty, které stály jako štít po jejich porušení - přežila už toliké, že smrt z nedbalosti považovala za absolutně nepřijatelnou. „Nač se trápit, když jeden druhému rozumíme tak, jak by toho byl schopen jen jeden vlk z tisíců jiných,“ zamručela s uznáním, snad - na krátkou chvíli jeho blízkosti čumákem pročísla jeho srst na tváři, ujišťujíc jej, že je na správném místě. Ať už to bylo znamení čehokoliv. „Víte, těžko bych o vás chtěla přijít, když už jsme se tak pracně našli.“

>> Les alf přes Rokli

<< Mlžné pláně přes Sněžné tesáky

Cestování napříč ostrovy bylo pro vlčici nepříliš zkušenou s magií jako prazvláštní pocit, kterého si jeden všimne těsně předtím, než se mu udělá nevolno. Bylo pro místní vlky běžné, takhle se ztotožnit s všudypřítomnou magií? Neruinovalo to snad jejich těla, měli dostatek sil na to, aby takovéto masivní nápory zvládali? Nebo se roky své existence dokázali přizpůsobit, aby zůstali na vrcholku potravního řetězce? A kdyby snad jednou na svět povinula vlastní vlčata, tady v těchto krajích, byla by-?
Zvláštní, co všechno se jednomu může v blízkosti druhého honit hlavou. Kterak neskrývala, když se po Excelsiorovi občas zadívala déle - zjevně chtěla na něco přijít, dostat z něj odpovědi, aniž by byli vyřkli jediné slůvko. Jenže co? Mimoděk si oblízla tlamu, ujišťujíc se, že její jizva je stále na svém místě. „Pak dozajista vnímáte věci, které oči těžko zaznamenají,“ navrhla, přestože být na jeho místě, Astra už dávno... Není. Potýkat se se slepotou - to by byla raději zesnula, než žít jako mrzák. V těchto krajích to ale musilo být jiné, vždyť - magie proťala tělo každého, na koho dosáhne. Kéž by tak byla více empatická a vycítila tíhu jeho slov, to, co pro něj takové přiznání vůbec znamenalo vyřknout nahlas-!
V srdci prázdnota, v mysli chlad: tak, jak to bylo pro vlky její krve naprosto přirozené a neodmyslitelné. Jak by mohli vést bujarý život plný emocí a ohledu vůči druhým, když mnohdy ledva měli dost energie sami pro sebe? Přesto, revolta v její duši, matoucí, takřka nepříjemné vychýlení z přirozené dráhy - setrvavé nutkání Excelsiorovi nabídnout mnohem víc, než mu byla schopna dát. ...Mlčky stiskla čelisti tvrději k sobě, a pokračovala na jejich cestě, „vskutku? Jak velkorysé,“ řka. Znělo to jinak, než když takovou věc zmínil posledně - nestavěl Astru do pozice neschopného kvítí, nýbrž nabízel oporu. Společnost, možná. Div se pro ni nerozdal! Myslí na-?
„Kéž byste žil na severu, Jižane,“ vydechla, téměř nevděčná. Čím blíže byli jeho domovu, tím méně Astra věděla o tom svém, byť...
Kdy by mohla nakousnout to náročné téma, podařilo by se jí to vůbec někdy, když ne teď, co ještě nestojí před konečnou čárou? „Cestujeme spolu dlouho,“ zamručela, „mnohé jsme si řekli... Jste zajímavé povahy, Excelsiore. Takových vlků je v tomto kraji věru hrst.“ Ale jak pokračovat, jak to jen všechno říci? A bylo co? Nebylo to vším tím horkem, blížícím se podzimem? Potřebou se zabezpečit, přežít, nikoliv tím, co stálo život jejího-

>> Nejvyšší hora