Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžné pláně přes Sněžné tesáky

Cestování napříč ostrovy bylo pro vlčici nepříliš zkušenou s magií jako prazvláštní pocit, kterého si jeden všimne těsně předtím, než se mu udělá nevolno. Bylo pro místní vlky běžné, takhle se ztotožnit s všudypřítomnou magií? Neruinovalo to snad jejich těla, měli dostatek sil na to, aby takovéto masivní nápory zvládali? Nebo se roky své existence dokázali přizpůsobit, aby zůstali na vrcholku potravního řetězce? A kdyby snad jednou na svět povinula vlastní vlčata, tady v těchto krajích, byla by-?
Zvláštní, co všechno se jednomu může v blízkosti druhého honit hlavou. Kterak neskrývala, když se po Excelsiorovi občas zadívala déle - zjevně chtěla na něco přijít, dostat z něj odpovědi, aniž by byli vyřkli jediné slůvko. Jenže co? Mimoděk si oblízla tlamu, ujišťujíc se, že její jizva je stále na svém místě. „Pak dozajista vnímáte věci, které oči těžko zaznamenají,“ navrhla, přestože být na jeho místě, Astra už dávno... Není. Potýkat se se slepotou - to by byla raději zesnula, než žít jako mrzák. V těchto krajích to ale musilo být jiné, vždyť - magie proťala tělo každého, na koho dosáhne. Kéž by tak byla více empatická a vycítila tíhu jeho slov, to, co pro něj takové přiznání vůbec znamenalo vyřknout nahlas-!
V srdci prázdnota, v mysli chlad: tak, jak to bylo pro vlky její krve naprosto přirozené a neodmyslitelné. Jak by mohli vést bujarý život plný emocí a ohledu vůči druhým, když mnohdy ledva měli dost energie sami pro sebe? Přesto, revolta v její duši, matoucí, takřka nepříjemné vychýlení z přirozené dráhy - setrvavé nutkání Excelsiorovi nabídnout mnohem víc, než mu byla schopna dát. ...Mlčky stiskla čelisti tvrději k sobě, a pokračovala na jejich cestě, „vskutku? Jak velkorysé,“ řka. Znělo to jinak, než když takovou věc zmínil posledně - nestavěl Astru do pozice neschopného kvítí, nýbrž nabízel oporu. Společnost, možná. Div se pro ni nerozdal! Myslí na-?
„Kéž byste žil na severu, Jižane,“ vydechla, téměř nevděčná. Čím blíže byli jeho domovu, tím méně Astra věděla o tom svém, byť...
Kdy by mohla nakousnout to náročné téma, podařilo by se jí to vůbec někdy, když ne teď, co ještě nestojí před konečnou čárou? „Cestujeme spolu dlouho,“ zamručela, „mnohé jsme si řekli... Jste zajímavé povahy, Excelsiore. Takových vlků je v tomto kraji věru hrst.“ Ale jak pokračovat, jak to jen všechno říci? A bylo co? Nebylo to vším tím horkem, blížícím se podzimem? Potřebou se zabezpečit, přežít, nikoliv tím, co stálo život jejího-

>> Nejvyšší hora

<< Tajga

Mohla býti vlastní rodina pod její úroveň, krev vlastní krve? Zarytá loajalita měla jasnou odpověď: nikoliv. Tu měkkost, co však viděla u Stiny... Místní členové její rodiny zjevně pozměnili své chování, aby tenhle kraj přežili, že? Nemaje však ve vínku do výřečnosti, Astra se jala toto téma do jisté míry udusat v sobě a více jej už neotevírat - ač se o něm bavit chtěla, cítila, že nemůže. Volíce nemálo účinnou strategii, když jeden chtěl úmyslně odklonit pozornost od sebe, vlčice jemně pokynula hlavou vpřed: „Máte nepřátele, Excelsiore?“
Pudy jí byly pramálo cizí - ta krásná, tupá primitivnost jejich těl, ten opojný pocit, že se jeden může nechat vésti řečí vlastního těla a nemít starosti! ...Alespoň do chvil, než se jeden musel zamyslit nad jejich následky.
Krajina se kolem nich pomalu morfovala, ač si toho mlčenlivá dvojice stěží mohla povšimnout. Astře to nemálo připomínalo rána zalité slunkem, kdy se bělavě zbarvený vzduch svévolně sléval z hor a tvořil pod nimi v kotlině oblak na pohled tak hebký, až do něj chtěl jeden skočit - sebemíň si to chtěla přiznat, pocítila jakýsi úder stesku po domově. Kéž by existovala cesta, která by ji tam zavedla - zpátky do škatulek, kde každý znal své místo a každý dle toho i náležitě konal! Zbavila by se tolika problémů, co s místním světem měla, tolika vlků, které nikdy v životě nemusila potkat! ...Snad až na Excelsiora. Zdalipak by ji následoval?
Astra. Pysky vlčice nevědomky cukly v drobném úsměvu, cítíce, jak se kdesi hluboko v jejím těle hnula nitka, co příjemně zabrnkala na kdovíjaké další smysly. Bylo to všechno tak nové, odstrašující, ale příjemné. ...Ale páchlo všechno vůní nových, dosud nerozbalených věcí, jak si celou tuhle dobu snažila vsugerovat? Co když už tohle kdysi byla prožila, jenom na to zapomněla? Byla ochuzena o vzpomínky, nevzpomínám si na tvář mého- „Byla bych si řekla,“ odsekla sama sebe v hlubším přemýšlení, cítíce, jak se jí do tváří i hlasu znovu vlévá neprostupný chlad, byť zažertovala: „Šetřete sil pro sebe samého.“

>> Červená louka přes Sněžné tesáky

Dálka - do hor? Dálka - na jih? Přestože byl Excelsior ryzí, srdéčkem i duší severský, vlčice nabyla jistých obav z hlasu jeho duše. Byl poutníkem, a tak sama skutečnost, že nějaký domov má, do jisté míry šokovala - těžko by se po něm však mohla podívat s kyselou křivostí ve tváři.
„V horách na severu,“ začala, táhlou chvíli neříkaje více, „v horách na severu mám jisté pouto, ale přístřeší tam najdu velmi těžko,“ nastínila. V hlase se jí mihl jakýsi citelný chlad, jen co zmínila pouto - nepochybovala o tom, že by ji Einar viděl do jisté (jejich krvi typické) míry rád, ale Stina... Ta byla ostrý šíp popínavé růže, co na zdi horské smečky tvořila neprůstupný štít. „Jsou zajímavou sortou, místní vlci z hor. Bizardní smečka, jako dozajista kdejaká tady v této zemi.“ Dva nedospělí spratci, jeden dospělý - a kdo víc? Vlci magie země? Tch. Její bratr je musel mít jako alfa tuze rád, trpíc ve sví blízkosti takové zbytečné vlky. Ale kdoví, kde pravda leží, že?
Nemaje více slov, jimiž by mohla zpříjemnit jejich cestu, Astra se jala mlčenlivě držet vedle jeho boku. Býti mu nablízku, připadala si jako horská bystřina, on její skálou: s jistou nevrlostí si přitom vzpomněla na hrst osudových střetů krvavých i laskavých, halených rouškou noci. Unášeje se na jejich peřejích, pozapomněla se kdesi za Siorem - jeho pach byl nicméně natolik silný, že jej zvládla následovat. A když se pak ozval tím prazvláštním slůvkem - chtěl -, nepochybovala, že jde o něj. „Pokračujte,“ řka, „budu vaše oči.“ Nebo se v mlze jeden druhému ztratí, celým ostrovům, ne-li světu? Musilo to být do jisté míry krásné, plout v nevědomí a nicotě, která sužovala kroky kdejakých mrzáků - nebýt ani živ a zdráv, ani mrtev a v pokoji.
V tuhle chvíli vlčice nicméně neměla převeliké štěstí, neboť mlha, která je zabalila do své heboučké dečky, nebyla vůbec ničím z jejích představ. Byla to sprostá, prachobyčejná převalená sklenice, z jejíhož hrdla proudem teklo mléko. Celá zježená, zraky zabodla daleko před sebe: skoro jí to připomnělo tu noc, kdy se po sněhové přikrývce provalila krev jejího-

>> Mlžné pláně

>> Ledovcové jezero

Postávaje poblíž šedavého vlka z kamene, koutkem oka pozorovala jeho počínání se zvláštním cizincem, co se znenadání zjevil takřka pod jejich tlapkami. Zdál se být štěbetavý, bolestně hlasitý - správný, krví i duší obeznámen s obchodem a jeho provozováním. Nechutné. Její hlava, uvyklá jiným dogmatům, těžko ze země sbírala kusy svého roztříštěného rozumu: namísto pochopení na kupce hleděla skrze prsty, nepřátelsky laděná.
V tuhle chvíli se však jen podívala směrem k Siorovi, načež uhnula kamsi k horám. Volání srdéčka? Touha po domově, po komunitě, po stereotypech? Zažitých tradic se vážilo nejlépe těm, kteří v takových systémech sami kvetli už v lůnech svých matek. „Váš domov,“ řka, vážíce každého slova, „je daleko od místních hor?“ I to třeba bude poslední kapkou rozhodnutí.

Ledovcové jezero se v tuto chvíli stalo jediným živoucím organismem, který právě tyto dva vlky viděl v němém porozumění. Zvláštní, že, jak dvě duše na opačných protipólech umí navazovat jedna na druhou! Astra si přitom mimoděk vzpomněla na Ionu a Karu, s nimiž sdílela prakticky celičký svůj život - i s těmi se nasmála, až to bolelo hluboko v jejím podbříšku. Bylo to jiné od toho, co zde dnes se svým společníkem budovala? Moc, málo, dostatečně? Potřebovalo to být jiné, nebo bylo přísným pravidlem, aby se to shodovalo? Mlhavý zrak, užívaje blaženosti tepla, vlčice po odpovědích toužila víc, než kdy dřív.
Přestože v tuhle chvíli vlku tvořeného bouřkovými mraky jistě mohla nabídnout tykání, musila uznat, že vykání jí bylo mnohem přirozenější. Třeba dojde na soudný den, kdy se mu představí jinak, ba dokonce doslova - zda-li se toho ale jeden či druhý dožijí, nebo snad oba, to už viselo ve hvězdách samotných. „Vlci pro vyvýšené postavení mnohdy zalžou, byť by je byl po nepravdě čekal rozsudek smrti,“ frkla, pobavená představou, že by tento postarší samec takové divadýlko zvládl s čistým hlasem, „však - vaše oko věru odpovídá prolitému mléku. Ale to druhé?“ Ráda si uloupila tuhle chvilku pro sebe, cítíce takřka povinnost v tom je dobře prohledat svými vlastními - vyvstanula s tím nicméně další pozoruhodná otázka. Zdálo se jí to, či takřka zelenkaly? Více ji v danou chvíli však zaujal jeho poloúsměv, s nímž se i ty její pokroutily, byť nepatrně - humorný to junák!
„Ctím vaše umění číst ve vlcích,“ uznala. Gesta, kterými se oháněl, měnila svůj nádech z čirého nebezpečí do čehosi... jemnějšího. Cizího. „Zdá se mi to jako um, s nímž se jeden musí narodit.“
Vracet - domů? Doprovodit - kam? Zatímco její společník dozajista patřil do nějakého společenství, Astra byla stále pouhopouhým vandrákem. Kam ji vítr zavane, a kam by jít chtěla... Dlouze se zadívala k horám smečky, jejíž členové jí gesty i slovy takřka od počátků jejích dní na ostrovech odmítali - v jejich středu samozřejmě Stina se svou prioritou ledovým ostřím uhájit svou pozici vedle Einarova boku. A Einar samotný... Našel by se pro ni tam v horách nějaký domov, nebo by na tom byla bídněji, než kostelní myš? Myš, na tu sis hrát chtěla. Málem by zapomněla, jak ohavná myšlenka ji před nedávnem napadla - vyříznout si jazyk, aby byla kamsi zapadla.
Krátce se podívala na mohutného samce, cítíce v sobě zhoubný, dosud nepojmenovaný cit. Zapadla, a jazyk se jí v tlamě stále hřál. Střihla ouškem, sledujíce vážené kroky Excelsiora, než se jej jala následovat. Protentokrát mu nekráčela po boku, chtěje si jej prohlédnout z úctyhodné vzdálenosti.

>> Tajga (přes Ledové pláně)

Nasála do nozder ledový vzduch, který ji probudil z prazvláštního snění, a nevydechla. Zasekl se jí v hrdle, zraky mhouříc k silné, byť postarší postavě samce, jehož srst se zdála býti v brzké ranní hodině jako když blesk protne zčernalé nebesa. Jeho jizvy - kapky deště, životodárné, kovová běloba - nositel mlhy. Neovládá oheň. Přínosné.
Pysky se jí stáhly v původních, setrvávajících obavách a představách rudavé, dosud ještě teplé tekutiny vystříknuty přes ledové kry místního jezera. Pak však, jako když padne na kraj lavina a zahubí vše, co jí stojí v cestě: „Jistě záleží, odkud strach pramení.“ Ale záleželo vůbec na něčem tak banálním, pokud o tom hovořily osoby tak komplikované? Kde Sior viděl zdvořilostní povinnost každého samce, tam Astra zažívala samotný ohňostroj nových, dosud nepoznaných citů a myšlenek. Jeho milosrdné gesta s nepochybně jedním jediným podtónem ve vlčici vyvolávaly více zmatku, než pohodlí - byly jí cizí, hole neznámé. Jistě to myslil dobře: těžko to však bude vysvětlovat Astře, která byla uvyknutá jednorázovým výbuchům pudů, které s jarem typicky přicházely. Něžnost, lísání a laskání, co to probůh provádí? Hraje si na kočku a myš?
Všechno to bylo nové, a všeho bylo až moc. „Siore,“ řkouc s vratným hlasem, který z ní vyšel nikoliv jako upozornění, nýbrž zastřeně, jako z dálky. Vlčice cítila nevysvětlitelný vzrůst něčeho, co jí mihavě připomínalo úzkost - žaludek se jí stáhl, ač příjemně, a oči byly podezíravě přimhouřeny, spokojené. Hlava jí bezděky padla k jeho vlastnímu, huňatému krku, který jí prchavě připomenul-...
Tělo se zavrtělo pod deštěm studeného potu, jehož přítomnost nebyla v takto ledovém prostředí kterak příjemná. Bylo jen dobře, že u sebe - na sobě, byl všude okolo, ve vzduchu i kdesi v jejím nitru, jakoby se byl probojoval do jejích myšlenek - právě v tuto chvíli měla Excelsiora. Klidná jako voda, tichá jako myš pookřála a čelem se vlkovi otřela o rameno, okatě zkoumající, poznávající. Všechno to páchlo tak silnou novotou...
„Převlečenou tvář,“ mlaskla jen, „tak mne tedy vidíte,“ neschopna v sobě najít více slov, ba i vět, jimiž by mohla na celou situaci zazářit světýlkem probouzejícího se rána. Přišlo jí to čímsi až tristní - myslil si vlk, že před ním nestojí právě tatáž Astra, která kdysi vyšla z lůna své matky? Nalhával si, že pod její grimasou ledového ostří kvete a pučí život, který by mu mohla nabídnout jako půdu, z níž by mohlo vykvést něco k užitku? Smutné, šeredně modravé. Soudil její život jako obrovské trauma, co nyní tlačilo na její pravou osobnost - třeba miloučké, nevinné děvuchy - a dralo její kolena svou brutalitou do krve?
„Mnohé chcete vědět, Siore, své otázky avšak neumíte položit tak, aby jim prostý vlk jako já porozuměl,“ zmínila nakonec, a - třeba mu tím taktéž dala to, oč žádal. „Příliš věříte myšlence, že jsem moudrou.“ Právě protože byla Astra věru prosťačkou, zdivočelou pouští severu, málokdy dokázala rozumět věcem, které nebyly řečeny či ukázány napřímo. Co s tím vlk zhýralý životem udělá? A chce vůbec?

<< Ledové pláně

Cestovali spolu už hrstku týdnů, ne-li celý měsíc, jen co byla pravda - vánek je odvál daleko od zdvořilostních témat, zda-li vůbec alespoň jeden z nich některá znal. „Pak je to vlk moudrý,“ uznala jakýmsi tichým, umouněným podtónem otázky, ačkoliv se jí chtělo pramálo dobývat přes hradby, které mohla s lehkostí na duši obejít. „Činí druhým převelikou službu; nese břímě, které by zatěžko zvládl kdejaký jiný vlk a má mou úctu.“
Jednomu by se až motala hlava z toho, kolika slovy přes a pod tu za sebou oba táhli balvany, ztěžklé a porostlé mechem, menšící se podmínkami všude okolo. Snad proto Astra projednou dostala ze své tlamy tichounký vzdech a pokývnutí, nabývaje na tu prchavou chvíli takřka mateřského dojmu, řkouc slova velkých, moudřejších sester: „Vše plyne.“ ...A pak, jako dunivá rána z čistých nebes, věc dosud nepoznaná a vlčicí neprozkoumaná, skoro němým, tenkým hláskem došla doznání tak, jako před chvílí i on samotný: „Má rodina je- je jí mnoho. Bratránci i sestřenky, švagrové, sestry i bratři. Kus z nich je na těchto ostrovech, však-... Dosud nevím, zda jsou zdrávi.“
Vedli tu vskutku pozoruhodné rozpravy - takové, které Astře zatěžko říkaly paní. Pramálo se stávalo, že by se byla tak zadumala, že by přemýšlela víc, než-li by mluvila, a že i slov bedlivě vážila! Těžko se jí mluvilo ve společnosti samců, o to exotičtější to pak bylo, že se nejednalo o její bratry, bratrance, otce či praotce: těm totiž patřil její život, v jejich tlapkách ležel celičký její osud. Bezprostředně byla podřízena silám, kterým se nikdy neplánovala vzedmout - brala v potaz jejich moudrost i sílu, a jako správná vlčice brala svůj osud s pokorou, jako dobrá dcera a zajišťovatelka budoucnosti krve jejího otce, a jeho otce, a otce otce jejího otce...
Tak tomu bylo do doby, než se dostala na ostrovy Mois Grisu.
Hnul se v ní jakýsi nevysvětlitelný strach, bezprostředně vyvolán řetězovou reakcí jednoho velmi úsměvného pudu: pudu přežití. Ačkoliv svá slova bělavý muž z ledu mohl považovat za lichotku, kterou nedaroval kvítkem prvních kyprých kopretin za ucho jen tak kdejaké poběhlici, Astře to vrazilo kůl přímo do srdéčka. Jak se náhle rozbušilo, jaké obavy ji polily z tak prachobyčejných slov! Přišla však na svět s krví ze severských smeček, a tak se na její tváři nemihl ani chlup. Řkouc grimasou, co si o světě myslí - ach, byla by bláhová, byla by dětská a byla by vůbec vše, čím nikdy nebyla, či být nemohla! A to nesměla dopustit před žádnou společností, sebevíc cítila, jaké horko ji stresem polilo. „Opak vybočujíc z řad, myslíte?“ jala se konečně říci, přestože se jí jistým způsobem zamlouvalo ponechat vlka v hořkosladkém nevědomí.
Jakkoliv se odlišovat od celku, být výjimečný a nemít s takovou schopností žádného užitku, jako Stina a její zatoulaný oheň v rodině sprosté vody: to znamenalo smrt. Žalostně to zvolené slova, pryč s nimi - sejde z očí, sejde z mysli!
Astra se takřka nehnula, co vlku zahaleného šedí života naslouchala - snad se obávala, že ji přelstí, přitiskne k ledové ploše jezera a umaže ho její krví. Že o jejím původu ví víc, než by chtěla připustit. Však z jeho úst padly slova-... Slova, které si vlčice jen stěží dokázala uvědomovat a mísit s těmi, co už kdysi slyšela. Řkouc po dlouhé chvíli, hlas čímsi ochraptělý, „mystérie s druhou kvete halucinacemi a iluzemi. Každý krok po ledu tvořeném iluzí bude proveden do vzduchoprázdna, do tmy - takové i junák jako vy musí povážit déle a rozumněji.“ Pevná to ruka, krutá, trýznivě krutá. Jednoho by to svedlo k myšlence, jakou by byla přísnou hospodyňkou, že?
Neuhýbala - neutíkala. Stála Siorovi v cestě tak, jako tomu bylo úplně na začátku, přestože tentokrát už méně pozorovala jeho tělo a tvář. Uslyšela, jak nad nimi cosi totiž proletělo a pozvedla svou hlavu vzhůru, nedopatřením ukazujíc svůj krk, po kterém by lehko mohl samec skočit. „Pak se tedy žalostně mýlíte, nemáte-li strach - kdo takový nemá, ten dlouho v tundře nepřežije.“

<< Kvetoucí louka

Pak tedy jinde. Kdoví, zda tím myslel svou hlavu, či za něj považoval jakousi skromnou noru uprostřed ostrovů, nebo to všechno bral z trochu jiného soudku - zaprášenější, temnější kout kdesi hluboko v jeho vzpomínkách. Těch ale Excelsior očividně mnoho neměl, že? Astře bylo záhadou a zároveň jakýmsi poutavým vodítkem, vědět, že o cizinci dost možná ví stejně tak, jako on sám o sobě. Být tak tohle nějaký hloupě natočený film z červené knihovny...! Vlčice by v sobě možná vzbudila vůči druhému kus citu, byla by jej politovala - to by empatií však musela oplývat.
Kdejaký proud řeky je na různých místech jinak teplý.
Protentokrát ze sebe tedy vydala pouhopouhé, nikterak vyčuhující 'hm', a upustila od tohoto tématu. Stále nebyla úplně tak přesvědčená, že ji seveřan vidí - pokývnutí tedy ponechala pro vlky s lepšíma očima.
Pysky se jí samovolně zvlnily v grimase drobného, prchavého úsměvu. Tak líbí? Snad se toto stane jejím platidlem dluhu, který si u Excelsiora svým zvídáním otevřela. Na kolik se do něj však bude chtít sama nořit? Jakmile slova mohutného samce dozněla stejně tak, jako křupání miliónu a miliónu sněhových vloček pod jejich tlapkami, Astra strhnula. Před očima se jí v mžiku mihl jakýsi stín, maje barev mateřského mléka a mlhy, v nějž se měnilo - pach, štiplavý, jako když se jednomu do čumáku dostanou saze ohořelých ostatků.
Mlčela. Mlčela dlouho.
Takřka se pozapomněla nadechnout - když tak však učinila, byl v tom jistý podtón... třasu, snad nevyřčených obrazů, které se jeden za druhým sypaly jako střepiny. „Ledovým není třeba být, neboť vlk, co takovým je, je z ledu tvořen. Nemusíme být z ledu, pokud nám mráz už koluje v krvi,“ řka zastřeným hlasem, div nezachraptěla změnou podnebí, „...myslím, že se musíme snažit být pravým opakem naší existence.“ Jeho pohled snad poprvé neopětovala - hlavu totižto sklonila za jejich záda, dívaje se na stopy, co postupně mizely v slyšitelném dopadu jednotlivých vloček. Šelest nepominula, zesílila. Vlčice odhalila zoubky, krčíc svůj čumák, ale dlouho jí to nevydrželo.
„Jste,“ uznala nakonec tónem, který chřadl, ač se jí zuby tiskly pevně k sobě. Chtěje upustit od jejich zvláštních, nevkusných témat pro vlky, co se znali ani ne den, s hlasem laškovného, hravého čehosi zapředla: „Naivní junák v těle urostlého muže. Nemáte rodinu, která by se o vás postarala?“ optala se, silně si uvědomujíc pokrytectví, které tím podnikala.

>> Ledovcové jezero

>> Tichá zátoka

Exotický papoušek, jak hezky (a zhola zbytečně) uměl kopírovat její slova, jedno jako druhé, byť hlasem zcela odlišné. Byť měl Excelsior oči spáleny mrazem, tvoříc na nich mlhavou krustu dlouhého, těžkého života, jeho jazýček očividně očividně nikdy žádných škod nenabyl, a - škoda. Sebevíc ji jejich slovíčkaření budilo a nutilo přemýšlet v obratech, na které dosud skrz selektivní potřebu přežít a udržet se neměla příliš času, ba ani chuti.
S tichým mlasknutím pokývla hlavou, sohlasíce: „Pak tedy pojďme,“ a dál už se jen nadechla jarního větru, co jim byl přivát kdesi z jihu. Cítila ve vzduchu vodu. Pršelo tu snad nedávno, prohnala se zde nějaká bouřka, kterou tak-tak promeškali? Astra se ve svém vnitřním světě zklamaně zakřenila, cítíce se o cosi ochuzena. Až bude svou magii ovládat lépe, nechá si takový hezký mráček nad svou hlavou konstantně. Kdoví, jaké tu budou léta? Jak moc se bude potřebovat ochladit, a, nedejbože, že by na to došlo - najít si nějaký ledový příbytek, k němuž by byla přikována?
Myšlenkami se samozřejmě znovu stočila k Alatey a vlkům, kteří ji každý, jeden vedle druhého, vítali s odporem. Pokud Einar nechal své členy jednat v tak dětinských gestech, těžko mu mohla věřit, že by ji dokázal jako členku zaopatřit - snad tedy bude lepší, když do jeho hor nikdy nezamíří. Zdá se, že taje. „Máte na severu domov?“ smečku, to však zůstalo nevyřčeno. Kdyby tak byl členem smečky jejího bratra, zjevně by to z něj šlo cítit; mohlo nicméně jít o diplomata, co svůj pach maskoval. Takový by ale těžko upustil od svých povinností, sebepoutavějšího vlka by potkal. Navrch: Astra si nemyslila, že byla kterak dobrá společnost komukoliv, kdo nebyl její sourozenec. Iona, Kara a Irdas, budou zde také, když po nich doma neštěkl ani čokl? Zmizení všech jejích sourozenců bylo... Náhlé, nepříjemné. V Severských smečkách neměl žádný vlk s modravýma očima protekci, nedejbože navrch: a Astra na tom snad byla dvakrát hůř tím, že ostatními mnohdy opovrhovala.
Samostatná, survivalista, individuum plno vlastního ega a hrdosti, div z ní netryskalo - ale za jakou cenu, že?
„Vlci musí takové toky hledat,“ argumentovala zamyšleně, „štěstí, to je pomíjivé a málokdo ho má. Všechno je to nakonec v našich hlavách a na našem přesvědčení o tom, kolik toho vydržíme,“ řka, hlas neutrální, už ne však tak chladný. Bylo načase změnit směr svého proudu, huh?

>> Ledové pláně (přes Tajgu)

Á, zvláštní, kolik toho jeden z vlků mohl vyčíst! ...To by Astra nicméně takovou metodu musila umět. Artikulace Excelsiorova slova i těla jí říkaly jen pramálo, ačkoliv její pudovost v tom nacházela matné, barvité náznaky věru různých věcí.
I tak jí byl jeho jazyk ale cizí, dosud neslyšen; jak už to měla zjevně s každým, co se kolem ní na Mois Grisu nachomýtl.
Brzičko nato mu pokývla, než-li si uvědomila, že jí nemusel tak pořádně vidět. Byla by ho nerada podcenila, ale mít jistotu jí přišlo důležitější - za projev empatie, či snad shovívavosti avšak patrně nešlo. Astra měla ambice a cíle, kterých hodlala docílit; tu a tam říci zbytečnosti, to je ta nejmenší cena, kterou dnes platí. „To by mi bylo milým,“ řka. Kolik toho asi seveřan zná? A zná vůbec něco jí užitečného? Načerpala z něj dojem starce na moři, jehož kolébání je mu více otravným, než-li milým - kdoví, kam sahají jeho zkušenosti s místním prostředím.
I tu, náhle zvedaje své ouška zamrkala do mlhy, která kalila jeho zrak. Ah. Cosi pookřálo, křuplo jako ledová krusta pod něžným dotykem slunečních paprsků - mluvila Stina o tomhle? „Nenapadlo mě, že působím takovým dojmem,“ mlaskla nakonec ve svém přiznání, „nejsem místním a jejich kraji příliš přivyklá.“ Držeje mezi sebou a samcem jakousi zdvořilostní mezeru, Astra si nemohla nepovšimnout jeho figury a způsobu, kterým kráčel.
Na pysky jí i přes prvotní odpor hluboko v nitru vyvstal pobavený úsměv, snad v mimice jeho vlastního chování. Ach, tak taky chcípl pes, co mezi nimi tak ohavně zapáchal! Kde bělavý seveřan zcela očividně zapomínal, tam si ona sama kousek po kousku připomínala své vlastní, zažité. Zrovinka se s Karou bavila o jejím partnerovi, odloučená a patrně v ne moc dobrém rozpoložení, když se odkudsi objevil- „vlk může přeplavat mnoho dlouhých říček a ustát kdejaké brodění se bažinou, než se dostane ke svému cíli. O takových bude samozřejmě vyprávět komukoliv, kdo to naznačí sebemenším posunkem,“ dodala si krátkou odmlku, téměř čekaje, že dokáže vycítit jeho odpor k jejím slovům, „v každém nicméně zapomene, Excelsiore, zmínit, že přes říčky vedly velké balvany, po nichž mohl skákat a že močály mohl obejít, měl-li by dosti rozumu.“ Vrtkavě se zamotávat do vlastních slov, lián a pastí, co jiní nastraží - vrhat se po hlavě do nebezpečí pro kus informací, co mu jinde budou nabízet jako denní chleba. Ha! Třebaže laciné, Astra se za svou otázku jen těžko mohla zastydět, či mu snad stavět zídku na odpor; neviděla v tom totiž pranic špatného.

>> Kvetoucí louka

Posunky seveřana byly málo čitelné, rozmazané, jakoby se vlk dobrovolně nechával obalit do méně či více bezpečné kukly, mlhavé, čiře bílé. Jeden by až řekl, že nabírala barev mateřského mléka, co mu po bradě stékalo dozajista o století nazpátek! Kdyby Astra nesla ve skrytu své duše alespoň ždibec, ne-li špetku pochopení a empatie, možná, že by jeho nynější stav a slovíčkaření pochopila a jala se k němu být shovívavější. Kdyby, kdyby. Přát si nesplnitelné je naivní a patří batolatům, ne dospělým.
Aniž by vlkovi cokoliv řekla, viziku, kterou dosud zjevně neplánoval ponechat ležet ladem, opětovala. Nedalo by se říct, že by hledala něco určitého, dost možná tak, jako právě on - vlčici zaujaly jeho jizvy, jeho zvláštní, ne zcela zdravý zrak a příběh, který se za takovými úkazy musil skrývat.
Ticho, které mezi nimi po ukončení Excelsiorova monologu nastalo, Astře připomnělo vlastně poměrně hezkou vzpomínku: ležíc uprostřed opuštěných, zasněžených plání, poslední květina na celé planetě zemi, a do toho klidní, převelmi líbivý zvuk padajících vloček. Jedna vedle druhé podobné, a přesto nikdy stejné. Tak, jako ona a Stina; jako Einar a jejich alfa; jako Iona a Kara. Nozdry se jí otevřely, co nasála okolní pachy a na chvíli, mizernou chviličku si představila, jaké to bývalo, mít je po boku - pak od této Pandořiny skříňky upustila, a s krokem bez cíle se rozešla kupředu. „Zdá se, že ta vaše vám umožnila mnohé,“ řka s lechtavým úsměvem na pyscích, snad poprvé méně chladná, než předtím - hrát na mužské ego a laskat ho, óch, to jí zas tak cizí nebylo. „Pojďme na procházku, vy a já; zdá se, že vám pach slané vody příliš nesvědčí,“ navrhla, „bude lépe, když se mu nebudeme příliš vystavovat. Na cestě... Na cestě mi můžete povědět o místních, a vy si řeknete cenu, kterou za to zaplatím.“ Jí osobně se už nějakou tu chvíli bouřil žaludek, ač vodě byla pánem!

Mlčení, co jeho řečnická otázka následovala, musilo vlkovi posloužit jako jednoznačná odpověď.
Bylo znavujícím býti uvězněná v tomhle zdánlivě nekonečném tanci, kdy jeden druhému jednoznačně snažili cosi předvést. Kdoví, co se za tím vším ve skutečnosti skrývalo! Excelsior, vlk jistých roků a nezpochybnitelný seveřan, jehož život musel být proťat jakýmsi... Komplex, možná méněcenný, a oproti té vší ryze samčí síle Astra. Vlčice, co se snažila být všudyvšeho něčím, co jí krví nikdy nekolovalo.
Ale i její krví se dá zbrodit kdejaký kožíšek, zašpinit jakýkoliv tok - byť v ní každý nese jinou nitku osudu, navenek vypadá od všech identicky.
„Věru - je to duše, co se musí projevit předtím, než je k tomu vyzváno okolnostmi samo tělo,“ zvážila svých slov, než je vyřkla, načež svým neutrálním pohledem časovala čímsi až domovem zapáchající sochu z ledu před ní, „nebo si vy myslíte něco jiného?“ Ach, přece jen v něčem Stina měla o místním území a jeho obyvatelích pravdu! Čím déle kolem nich byla, tím vrtkavější byla její pozornost, žízeň poznávat jejich myšlení, systém. Pochopit způsob, jakým žijí, aby byla také tak schopna přežít.

Vločky? Ach, ano! Excelsior si na ní zjevně musel dokázat, jakou břitvu jí drží u krku, s jakým rampouchem, ledovým klidem má Astra co dočinění. Jako každý samec potřeboval nahánět své ego a brouzdat s ním v mezích, kde se po něm s líbivými tvářičkami dívala každá vlčice. Nu dobrá, pokud se chce napařovat, jak je chladným a tvrdým, aniž by to svými činy dokazoval, budiž - každý svého štěstí strůjce.
Pysky se jí pozvedly v drobném, sotva znatelném úsměvu - stála pevně na svých nohou, protože patřily jí, nemaje zájmu se vůči cizímu projevit jako někdo, kdo si nestojí za vlastními slovy. Jakby taky ne, když i ty vyšly z jejích úst a její hlavy? Bylo lehké, přebírat v téhle době názory druhých a znejistět ve chvíli, kdy byly naaranžovány do světla reflektorů a zkoumány z různých úhlů pohledu. Jenže, samozřejmě - byl to samec, jiný, mohutnější, dominantnější než Astra, samec, které byla odnepaměti učena poslouchat, kterým patřil svět a na nichž stála celičká příroda. Že? I proto, méně z vlastního přesvědčení jako spíš ukrutného zvyku, na poslední chvíli uhnula pohledem, sevřela čelisti a udělala krok v bok - tak, aby mezi vlkem, vodou a sebou opět učinila mezírku.
V tváři ani řeči těla, nicméně bude dobrým zmínit, sotva nesla nejistotu, či ústup. Nikoliv! O to víc v jejích očích plápolalo odmítnutí, s větším přesvědčením je zabodla do trsu trávy, co se zde houpala v jemném, příjemném větříku. „Vskutku? Tsk-tsk. A na vlastní slova nehledíte, Excelsiore?“ vydechla, hlas lehký jako pírko, „pak bych vás právem měla nazvat pokrytcem.“ Oko za oko, zub a zub.
Nakonec to všecičko byly naučené fráze a gesta ne její, nýbrž rutinní.

Ach, vždyť cizí mohli být i bratři, i krev krve prohnilé! Nuže - dobrá, nezná ji. Zatím může žít na neodbytném, pohodlném polštářku a myslit si, že pro něj Astra není nikým, než jen Astrou ze severu, ale: počkej si, vlku. Trpělivost je přec cnost. „Mýlíte se, však - dobrá,“ kdo neví, vědět nebude. Astra přece nebyla jeho opatrovnicí - a navrch byl slepý, dvojitě. Tací vlci často nevidí nejen své okolí, ale také věci, které musí jeden hledat kdesi hlouběji, v temnějších zákoutích.
Očima rychlostí blesku těkla po jeho chloupcích, neposedných, maje vlastní hlavu. Jak ohromně úsměvné! Však na tváři jí setrvala nicota, jen zraky - ty ne-li jiskřily bystrostí.
„A vy moc zmrzačený, viďte?“ optala se s notnou dávkou pobavení, až pod příjemným, povědomým, domácím zbarvením jeho hlasu skoro předla jako kočka. Och, jak to bylo náhle milé, sdílet s někým blízkost a naslouchat povídání, jemuž nechyběl ten správný oděv! Jaký vkusný to vlk - s hlavou připevněnou na krku, nenechávaje ji pobíhat a snažit se vracet do minulosti, snad mládí, což se nedalo říci o jiném osazenstvu místních ostrovů. Ačkoliv Astřina tvář zůstávala neměnná jako kámen, stejně tak jen občas jízlivě zbarvený hlas, její vnitřní svět pučel a kvetl a působil, jako by byl po rocích nečinnosti zasažen kapkou životodárné tekutiny - vody.
Rodinné tajemství byly nicméně rodinné tajemství.
Na moment se octla zpátky mezi svými, kde ji polštářky pukaly denně mrazem a vůbec v prostředí, co jí ťalo zaživa, bez kdejakého nároku na uvolnění, klid - bez dechu, lapaje po každém v náhlém prsknutí krve, jak jí dopadla na tváře, jak jí po nich sklouzla. Dožití bez komplikací. Kde byl vlk a vlčice, bláhoví a mladí, a kde byli pod rudým, karmínovým měsícem oba jednoho večera, hledíce na těla mrtvých vl-
Ocásek se jí houpl až tak, že jej smočila v mlčenlivé vodě. Ach, jak tohle všecičko hezky hladilo její dušičku! „Severní smečky, ty vám něco říkají, Excelsiore? Bylo značně náročné si nepovšimnout vaší reakce,“ řka tedy na oplátku, maje zájem uzavřít... byznys, než-li přátelskou tykačku. Dychtivá však nebyla - podlézavá už vůbec. S čistou hlavou, nezakalená voda, vzpřímeně hleděla o jakýsi kus vyššímu samci do tváře, zrcadlící svůj element.

Uši jí v zájmu vstaly, rovnaje se jedno vedle druhé nad náhlým zábřeskem naděje. Bylo to bláhové, myslit si, že to s tímto mohutným samcem bude jiné - místní ostrovy jí daly dost najevo, chtěje, aby jim udělala cestičku, nedejbože u toho vlastním ocáskem zamávala a ušpinila jej. Tch. „Astra,“ řka na znak míru, „Geir, ze severních smeček.“ Vzbudilo to v ní vlnu zájmu, jeho hlas a křehkost, která se v něm mísila s tvrdostí skal - byl to zvláštní vlk, tento slepý cestovatel, zvláštní a pln čirého, zdravého rozumu, který jejím předcházejícím známostí značně pozbýval. Jestli života, to bylo diskutabilní. Co si jej tak projížděla pohledem, bez zábran a pomyšlení na to, že by to snad mohlo mít následky... Přišlo jí, že právě života zcela pozbyl. Kdepak jej asi nechal? V udatném boji, střetu s celou armádou? Kdesi hluboko v srdci samotné tundry? Možností bylo mnoho - skutečnost však jen jedna. „Jste mi povědomý,“ ze snů, divokých horeček a osudových setkání, „na ostrovech jsem však krátce.“
Och, jeho mlčení, to slastné, opojné nic. Musil mít dobrého učitele, co jej naučil způsobům z její domoviny. Kdo mnoho mluvil, ten neměl dost práce a měl by si přidat!
Však kdoví, jestli tenhle vlk na bedrech nenese tíhu celičkého světa.
Vlčice zůstala na svém místě, v hnízdečku pozorovatele a ani o píď se nejala hnout, jen aby vlkovi vyhověla - ač byl mozek naprogramován jinak a tlapky ji svornou povinností raných učení svrběly, aby se samcovi klidila z cesty. Osvalený, velmi mužný... Nebezpečný, jistě chtivý a pln libida. Každý takový je. „Hm,“ zapraskal její vlastní hlas v odpovědi, snad - pobídnutí. Kdepak, žádná žádanka, nýbrž vztyčený bod, aby o ni nezakopl: oči se znovu zabodly do těch mlhavých, mléčných, připomínaje-
Prudce se nadechla, jakoby z okolí chtěla uzurpnout každičkou molekulu kyslíku. Astra div nesykla nad tím, jaká bolest ji bodla v oblasti břicha. Ah, pomyslila, proto povědomý.