Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hloubavě si hleděla svého odrazu, pomíjivý, tichý. Bublající vztek pomalu odezníval (kéž mi osud dá, a už je nikdy nepotkám, přemítala, oči lpěje na její osobě. Chtěla z ní vyčíst, proč si o ni místní mysleli, co si mysleli - moudrých odpovědí však nedošla.) A pak, jako z nebes -
Vlk. Čistý, mohutný vlk, bičován ukrutným větrem a s výrazem i krokem, který budil jistý respekt - jakési uznání, co jí bylo formou semínka násilím rváno krkem až do žaludku, kde mu ve vlhku bylo výtečně.
Pukl, a vyklíčil.
„Ah,“ zazněla jen, hlas chraplavý, čímsi starší, sežehnut mrazem - bylo jen dobře, že se územím šířil pochmurný jarní paprsek, s nímž přicházelo mnoho vody, mnoho pachu. Těšila se, až bude moct nazpátek ovládat element jí krví kolující, tedy vodu, matku všeho života. Či nikoliv? Byla prvním, co vlk v životě poznává; ta, v níž se mu dostává úlevy, díky níž funguje, umírá. „Vy,“ konstatovala, jen co si jazýčkem přejela po jizvě na tlamě, jakoby už jen jeho osoba nesla cosi povědomého, laskavého na srdéčku, něco, k čemu se Astra mohla přisát a využít jako odrazový můstek; svinout se jako děcko do prastaré, děravé kůže a vdechovat známý, nepojmenovatelný pach. „Vinčuji dobrý den.“ Tím však končila, mlčenlivá jako právě voda - vždyť i vyvěrající potůček o sobě řekne mnohé, aniž by pronesl byť jen šeptané slůvko!

<< Začarovaný les

Čím blíže byli věru mlčenlivé zátoce, tím uvolněnější se Astra stávala - přítomnost vody působila na její zbídačenou, jizvy posetou duši jako příjemně chladivý balzám, do kterého by byla bývala zabalila celé své tělo. Voda, její pach, prchavá ve formě deště a přesto kolosální jako moře a masivní bouře, v nichž se vzepjal kdejaký blesk... Element, co byl její řídící pákou, byl věru tím jediným, nejlepším společníkem, jehož u sebe potřebovala mít.
Dívala se za jižanským kožíškem, co mizel jako pára nad hrncem a pocítila v sobě úlevu - stesk, možná, ale hlavně neskutečné horko, co zalilo každičký její sval. Jak to hned bylo příjemné, neslyšet štěbetání nikoho jiného, než ptáků!
S hrdla bolavý vzdech - tlapky znovu krvavé, popraskané.
Kéž by to tak byla voda sladká, nikoliv slaná! Podle pachu jeden lehko dedukoval - bohužel, bohudík - a Astra tak měla další smůlu. Kolik už si jich na kožichu nosila?

„Samozřejmě,“ odpověděla mu Astra zkrátka, tak krátká, tenká a bezbarvá, jako vlákna nitek. Nezvažovala o tom výroku jako o urážce už jen z principu - brát si blízko k srdci cokoliv, co Jhin vypustil z tlamy, to by bylo nanejvýš smutné. Celý sever, postaven na hrstce kodexů a pravidel, skrývaje v sobě zarytý morální systém a přesto se cizím, nevhodným očím zdaje krutý, přísný - nesvobodný. Pohled zamlžen právem obyčejů a zvyků. Jak chtěl vlk přežít, pokud nenásledoval set vyzkoušených pravidel? „A vy takhle postižený?“ dloubla do něj jako kočka do mrtvé myši, z níž již nepramení potěšení z lovu.
A pak další, další, další disrespekt. Nebyla si snad hodna svého jména, že místní vagabundi hledali pro její osobu dětinské přezdívky, co by se líbily leda lehkým děvám, co se snaží dvořit každému s pyjem? Jsem obklopena tupci, úpěla si v hlavě, degenerovanou generací, co nezná kusu úcty k druhým. Kéž by znala jejich matky - rozdrásala by jim břicha, vyňala z nich jejich lůna a pak je dala sežrat jejich úplně stejně idiotským otcům, až by se na nich udusili k smrti. „Tak a naposledy, než vám ukousnu obě koule i s tím vaším bídným, nepoužitelným přirozením - jmenuji se Astra, a tak mi i budete říkat, Jhine,“ cvakla mu tesáky přímo u tváře, snad i za chloupek zatahala tak, aby její slova nabyla jakésiho efektu.
Kéž by si tak Astra mohla prolistovat katalog flóry, co na Mois Grisu je! Kliknout jako její pisatel do sekce Nápovědy, najít si právě rostlinky a tam porušit křišťálovou stěnu a nechat ji znalou v místních opiátech, či prudkých jedech. Život by byl nesmírně jednoduchý, malou myškou docílit toho, že se dostane zhruba do středu stránky a pročte si vše potřebné k jistému usmrcení hráčské postavy.
Jenže není.
„Vskutku? Pak se obávám, že vy žel nemáte ani ty mezery,“ vzdechla bezradně nakonec, cítíce se ostrovy jako vězeň, zbídačený, odvrhlý člen společnosti, do níž nepatřila. Kéž by tu měla někoho z rodiny, kéž mohla znovu zřít své sestry! Byla by ho nenásledovala, kdyby se jí do čumáčku nedostal pach vody - ách, její sladký element, ten ji jistě přivede na jiné myšlenky. A navíc v něm může toho mrzáka utopit, dle libosti.„Nuže, Jhine - jižane,“ frkla v urážce, aby si slízal vlastní smetanu a třeba mu docvaklo, proč vlky oslovovat jejich jménem, „ta vaše úchylka na veverky - co s ní máte?“

>> Tichá zátoka

Jemně naznačila pozvednuté obočí a pysky se jí drobně zkroutily k zemi, jakoby celičká její tvář povadla. Á, další barbar - a dokonce negramotný? Nadechovala se, že si do vlka rýpne a trochu mu pocuchá srst, jak se místním zjevně zdálo být naprosto přirozeným. Nakonec se však sekla, tlama pootevřená a jazýček nažhaven - a nic. Ticho, čímsi šokované, zaražené ticho. „Vskutku,“ mlaskla konečně, snad jako potvrzení jeho domněnky o severu, či na znak uznání z jeho schopností skrytých pod jeho... zvláštní (ne)schopnosti sociálních norm... „A vy, čistokrevný jižan, viďte?“ řka, „jako koroptev.“ Vlče, vyhrklo její podvědomí, je to starý mládenec.
Avšak to oslovení, madam - pysky se jí nelibostí zase stáhly a z hrdla se jí vydralo zabručení. Tch, bylo to tu zase. A servírovat mu rodinu, svátost celičkého jejího života? Blýskla po něm zamračením a doufala, že toto téma se jim vyhne obloukem: „Jenom Astra, vlku, Astra. Vážené jsou štětky na jednu noc, madam paní s nosánkem vzhůru - á, čert to vem. Vy v tom stejně těžko vidíte rozdíl,“ frkla hořce a máchla u toho tlapkou. Rezignuje na to chápat způsob, jakým tu k sobě druzí přistupují.
To tu všechny bude muset poučovat o tom, jak se k sobě normální vlci chovaní, byť jen oslovují? Někdo jí otevřete moře - ona chce za svými tradicemi. Hned!
Nemálo si vlka prohlížela, nadchnutá rozšířit svou knihu předsudků vůči vlkům, které na ostrovech doposud potkala. Tak třeba tento exemplář: nesmírně inteligentní, možná, překypující vědomostmi - přesto však zaostalý, bělavou vlčicí nepochopený. Mrzák a budižkničemu. „To ano, nesmírně zvláštní,“ přitakala mu po zdlouhavé, ne-li trýznivé odmlce, „ostrovy musí být zjevně... nepřirozené.“ Neuvěřitelné - málo-uvěřitelné. Jako sny, které mívala pod vlivem masivních horeček.
Táhle si povzdechla a tlapkami, studenými ze zimy, protřela oči. Zamordujte ji už někdo. Třeba ty veverky. „Máte snad hlad?“ optala se nakonec s drobky podráždění v hlase. Proč se vyjadřoval tak složitě, nešel hned k věci? Všechno doplňoval takovými zbytečnostmi, až jí z toho šla hlava kolem. Ó, dnešní doba je zkažená, prohnilá až do samého středu. Kde byl Jhinův otec, když vyrůstal? Ve válce? A jeho matka - poběhlice, sloužíce v době jeho nepřítomnosti jiným? Áno, to by náramně odpovídalo té hrůze, co před ní stála. „Takové veverky, viďte?“ řka s výsměchem, ač v její tváři setrvával ostrý led.

HANKA
20 bodů za tohle všechno
Vybírám si 1 tlapku do země a 1 rubín - 13 + 6 = 19 bodů, 1 bod propadne

JOSELINE
14 bodů za tohle všechno
Vybírám si 7% (do rychlosti) a 5 kmš a 1 kmš - 10 + 3 + 1 = 14 bodů

Co měl být bystrý pohled, to Astra vzala z jiného soudku - usmyslela si totiž, že si vlk staví vzdušné zámky. Toť už nevýhoda toho být ochuzena o kterakou schopnost empatie - nebo to snad byla jakási obdoba výhody, co jí činila imunní vůči místnímu vzduchu?
Kdoví.
Oči jako dva ostré, téměř nepříjemné krápníky, Astra ve tváři nenesla nic. Snad právě proto její typické podmračení mohlo vyvolávat v cizinci mírné zmatení nad tím, co si právě myslí a jestli zrovinka nesplétá vlákna nějaké pěkně krvavé pavučinky. Jeden si v její přítomnosti nikdy nemohl být jistý, že? „Váš výzor,“ pronesla, a nic víc. Jak by se asi tvářil, kdyby vyjádřila své pochybnosti o jeho mentálním věku? Zjevně ne moc dobře; takoví už samci byli.
Držet hubu a krok, to bylo to, co musela černavá vlčice udělat pro svou záchovu. Vždycky. A tady? Tady to sotva bude jiné. I ten největší tupec mohl být ve skrytu srsti jako hora.
Jazykem si zadumaně přejela po jizvě na tlamě, než své oči konečně na moment odvrátila od své novodobé, nikterak výřečné společnosti. Jaká to sladká, opojivá hudba pro její uši! „Mé jméno je Astra Geir ze severských smeček,“ představila se nakonec, intenzivně se dívaje zpátky do jeho obličeje. Co s tou informací asi udělá? A oplatí ji? Nu, protože jí byl dlužen, zrovna se jala ho vyzvat k odpovědi na něco jiného: „Znáte místní smečky?“

...Dobrá, bylo načase se vzdát veškerých fantasmagorických představ skutečnosti, že místní obyvatelstvo v sobě nese byť jen špetku jejího dosavadního života. Asi na tom všem byla jakási osobitá krása, která přicestovalce zaručeně okouzlí - ostrovy byly exotika, něco nového. Život, co dosud nestačili začít. Sebevětší zabedněnec Astra byla, musela uznat, že kdyby se to ještě trochu přikrášlilo a tu a tam naaranžovalo, zdálo by se to jako idylka, v níž by se dal začít kompletně nové, odlišné bytí od toho předcházejícího.
Jenže ona "nový život" nechtěla. Neměla zájem o změnu prostředí, vlků, magií a sil. Některé věci ve světě měly být pevně dané - třeba moc samců nad samicemi - a za žádných okolností se neměnit. Jak měl jeden navigovat chaos, který tímto vznikl? „...Ano, hej.“ Chudák Jhin, co to asi vyřkl jen tak ze vtipu!
Jeho další poznámka jí tělem prohnala zklamání, na jež si pomalu začala zvykat - byl to ale právě zvláštní výraz a postoj cizího, co ji donutil mírně naklonit hlavu. Netýkavka? Nedejbože hůř: mentální zaostalost, kterou příroda pozapomněla svým přirozeným koloběhem odstranit. Její osobně vyšperkovaná kategorizace proběhla tak rychle, že by nejednomu bylo vlka líto. „Místní tedy nebudete, viďte?“ optala se pro vlastní ujištění, v hlase prázdnota.

Místní les se zdál být šíleně, ale opravdu extrémně rozsáhlý. Ještě se jí nestalo, že by se v nějakém ztratila - jenže čím častěji potkávala podobně postavené stromy, tím víc k uzoufání se ze svého okolí cítila. Tu fialový. Tu růžový. Modrý! Jeden jako druhý, a přesto každý naprostý unikát - odporný, kdyby mohla dodat. Jak to ty proklaté stromy dělaly? Nebo se jednalo o pouhopouhý přelud? Snad se nestalo, že by touhle chvílí bloudila v iluzi, kterou nějaký vlk považoval za vtipný dodatek do tohoto světa? Probůh, a to si myslela, že místní už nemohou být horší.
Mois Gris však zjevně své nejostřejší esa zatím skrýval. Kéž bych byla mezi svýma, co nebyli zaslepeni místním způsobem života.
V tu ránu se jí do čumáčku vedle vody dostal ještě pach vlčí, takový, který už pomalu ztrácela chuť cítit. Kdo to bude tentokrát, huh? V hrdle se jí vzedmulo frustrované vrčení, ale nakonec ho potlačila a s táhlým povzdechem se vydala prozkoumat, o koho šlo. Třeba o tomhle obrázku bude vědět víc? „Hej, cizinče,“ upozornila samce na svou přítomnost, „znáte to tu?“

<< Kvetoucí louka

Pozorováním hvězd se Astra dostala až do... No. Jen opravdu nerada by se o tomto zjevu vyjádřila jako o lesu, nebo alespoň seskupením stromů, protože jí to tak vůbec nepřišlo. Divokost barev a naprosto bizardní život kořenů, co jí připomínal klubíčka pavoučích mláďat, očividně musel naznačovat jasné nebezpečí.
Namísto toho, aby se hrnula pryč, však zůstala přikovaná na místě. Mimoděk tak pocítila, jak jí bolavé polštářky kňourají na protest, ale... Nemohla. Cítila se naprosto uhranuta tím, co tu před ní bylo - co, nebo kdo.Samozřejmě, že jí bylo naprosto nelogické smýšlet nad okolní přírodou jako živoucím organismem. Co se nicméně v tomhle už tak zvláštním světě nedalo vyloučit, byla právě skutečnost, že by se zde mohlo jednat o nějakého tvora. Živoucí, skutečnou bytost, jejíž kožíšek zrovinka připomínal nějakou krajinu.
Nedejbože našla nějaké halucinogenní houbičky a opravdu se zfetovala? Ne, to by se určitě cítila jinak. Protože nicméně ještě nikdy žádné nepozřela, nemohla vědět, jaké mají účinky.
Po zdlouhavé, ne-li příliš protáhlé odmlce konečně jala udělat první krok kupředu. Pokud tohle bude její konec, no... Třeba to může být její jízdenka nazpátek domů, do severských smeček. Komu by taková myšlenka nepřišla atraktivní, že? Mít nazpátek svou rutinu, své cíle, přátele a rodinu, to bylo něco, za co by jistě každý vlk zaplatil miliony, sebehlubší vztahy si na místních ostrovech stvořil.

<< Nížina hojnosti

Astra nevěděla, kam vlastně míří - a kam by vůbec mířit chtěla. Jakmile si v sobě umocnila, že do smečky svého bratra (alespoň v tuto chvíli) nepůjde, náhle pocítila prázdno a to stejné blouznění, jako když si poprvé uvědomila, že se nachází v jiném světě. Kam totiž měla svůj čumák strčit tentokrát? Zima nebyla vůbec u konce a nikdo nemohl předpokládat, že se k jim jaro vrátí v celé své kráse. Bylo by to příliš optimistické.
Nechávaje za sebou tu a tam zkrvavené stopy, bloudila. Cítila, že tu někde musí být ta drzá čuba: nemohla však být sama. Škoda. Čumák jí napovídal, že tu někde poblíž byla také voda - kéž by jí v ní tak mohla schladit za ty její potupné přezdívky. Jak asi říkala Einarovi, který se jí ve tváři nikdy příliš nelišil? Pán rampouchů a vloček? Koutkem duše zadoufala, že mu to vlčice někdy vmete do obličeje a Astra tak bude moci pozorovat, jak se jí její porce vrací pořádně okořeněná a horká. Ne - přímo vařící.
Dvojici vlků se však uráčila minout obloukem. Možná, že by mohla zamířit do smečky se zlatým listím, aby se domáhala nějaké pomoci.

>> Začarovaný les

<< Slané jezero

S neurčitým, ne-li nelibým pohledem pokračovala ve svém vlastním tempu kupředu, tu a tam zatínaje zuby, aby zahnala kdejaké divokosti, co připomínaly džungli. Tu jednomu hrozilo nebezpečí pádu, jinde zase stačil jediný špatný krůček a vlk se ocitl v pasti přírody. Astra si k tomuto elementu nikdy nevytvořila pevný, mocný vztah - skutečnost, že by ji pronásledovalo byť jen stéblo trávy, jí přišlo krajně nepříjemné. Pro vlky, kteří jí sloužili, to muselo být náročné.
Pro Astru voda nebyla ničím jiným, než jen líbivou ozdobou. Neb to byla věc vratká, nestabilní a neuchopitelná, nedělala si starost s tím, kudy jí povede: věděla, že vždycky skončí na nějakém začátku. Či konci? Kdoví, kterým směrem řeky mířily.
Využívaje svůj čumák, Astra mířila přes vysokou trávu právě k jednomu takovému zdroji veškerého života. Voda a vlčice si nemohou být rozdílné. Uměla se před cizím zrakem chránit až naivně mile - traviny ve vlčici burcovaly bdělý, bystrý stav a strach ze stísnění, které objímalo její tlapky. Přesně, jako před chvílí-
Potichounku zamručela. Aby se mohla napít, vyhlédla si slabší krustu ledu a vší silou do ní bila, neoplývaje mocí, která by jí dopomohla a nemaje společníků, co by se k ní přidali. Povšimla si, že dříve křišťálově čistý led zbrodila krví - zjevně musela porušit malou, zaschlou vrstvu, která držela její zbídačené polštářky pohromadě. Být ve smečce, jistě by se našlo hodné vlčice, co by jí pomohla - Astra nicméně byla sama.
Vlastně nabývala pocitu, že se svým štěstím až moc sama. Nevadí. Nemusela se dělit o své dílo - cestičku, kterou stvořila, uvolnila na hladině drobounký otvor. Sklonila své hrdlo, chtěje se ovlažit a za pomoci hrstky viditelných hvězd určila svůj další směr.

>> Kvetoucí louka

<< Hraniční pohoří

TW (?): Sebedestruktivní myšlenky
Nejednou při vstupu na místní území přemýšlela nad tím, že by předstírala němotu. Věděla, že být jakkoliv znetvořeným vlkům nesmírně úžilo možnosti a jejich život často končil tím, že je někdo zbavil jejich trápení - ti nicméně většinou byli tak postihnutí, až jejich životy vypadaly... Nevypadaly. Sama nikdy nedostala příležitost mít jejich krev na svých tlapkách a neusuzovala, že to byl jakkoliv hrdinský čin, ale myšlenka, že by to někdy zkusila... Na sobě...
Astra nedaleké jezero probodla ostrým pohledem, probouzeje přirozený pud sebezáchovy, který chtěl její tok dosavadních myšlenek nasměrovat jiným proudem. Voda ji k sobě lákala a vábila - stejně tak, jako její dlouholetý stín. Cítila, jak jí po tlapkách pomalu sklouzly vlhké, přímo slizké chapadla pochybení. Jejich postup nebyl nikterak rychlý, ať už to bylo jejím krokem, či urputnou snahou jejího podvědomí navrátit její mysl do předešlého stavu: škoda nicméně byla vykonána. Co to ale bylo za poruchu, že nevypadala hezky?
Mladí vlci, maje na tom sama podíl, či nikoliv, k ní na jejích cestách zjevně přirozeně přicházeli a zase odcházeli. 'Mám tolik problémů,' naříkali jí do uší, 'tolik těžkostí. Ale vlčice jako ty to musí mít lehké, mít velký rod a pořádnou čest!' ...A měla? Měla. Musím. Její život byl malovaný barvami různých odstínů - nacházely se v něm květy jak hořké a pichlavé, tak sladké. Pokud považovala vlky s magií ohně za privilegované, musela se postavit čelem ke skutečnosti, že ačkoliv její lžíce nebyla stříbrná, nýbrž dřevěná, stále to byla lžíce.
Neměla sebemenšího důvodu si myslit, že je v nevýhodě. Že jí někdo něco dluží. Že má nárok cítit, jak-
Tmavé, odpudivé chapadla ji jako neznámý milenec objala u krku, přesně schopna vytušit, kde se nachází její gradující tep. Buch, buch, buch. Znejistěla. Fyzicky její tělo nebylo od místních kterak odlišné - yap, yap, buch, yap, buch, buch. Dva páry očí, uší, čtyři končetiny, ocas. Čumák, také, a jakási vlčí podstata - vlčí magie. Tím vším se rovnala králům i válečným vězňům, vlčatům i starcům, jejichž životní moudrost sahala do dob, kdy se ona ledva učila vyřknout své jméno a jakou váhu vůbec nese nějaké dostat.
Nebýt odvrhnutý kus, který matka (kdo to vlastně byly, matky? Kdo na ně v příbězích hrdinů pohlížel jako na něco jiného, než jejich rodičky?) bystrým okem odhadne jako vadný, a zardousí.
...Co by byla na tom, kdyby si najala někoho, kdo by jí odkousl jazyk? V žaludku se jí přirozeně zvedlo úzko a odpor, který zápasil s vrtkavou myšlenkou toho, že to udělá: tělo se bránilo někomu, kdo mu poroučel. Hlava... měla vlastní jednotku, která ji řídila - takovou, co zvládla umlčet a znehybnit tělo jedním jediným vísknutím chapadel.
Tlapku pomalu ponořila do ledové, přesto však čímsi odlehčené vody. Utopit se. O to už se už kdysi pokusila - bylo to čerstvě po... A tehdy...
Přinutila se do plic nasát ostrý, krutý vzduch, kterému v průchodu bránily černavé liány, co za sebou nechávaly popel a palčivou bolest.
Najmout si trýznitele, co by tak její přání splnil - to by byl zlatý důl. Jak jim však za tak bizardní pokus zaplatit? Mimoděk si jazýčkem přejela po jizvě na tlamě, a volnou tlapkou zabloudila ku své hrudi. Nebylo by to poprvé. Byla by v budoucnu příležitost, kdy se napraví a zalituje rozhodnutí, které zde dnes provádí? Ještě nikdy se jí to nestalo, a tak o tom pochybovala - kdo však ví, jak dny nastávající vypadají.
Život byl věru nepředvídatelný.
Naposledy si očima projela svůj odraz v mlhavé vodě a pomalu vydechla, místy se obávaje o to, aby toho vůbec ještě byla schopná. Tma se krůček po krůčku dotýkala jejího obličeje, chtěje se vrátit domů: do její hlavy.
Kéž by tak měla něco, co by ji zvládlo změnit směr.

>> Nížina hojnosti

A tak dumala, dumala a vůbec nic nevydumala, sebevíc si přála dostat z nebes odpověď na pouze jednu jedinou otázku - nic víc. Vystoupit na horský hřeben a zakusit jeho vzduch, či ne? Nostalgie, ne-li přímo melancholie, která ji při snění o takové skutečnosti přiváděla do rozpaků. Zažít věci, co jí ještě před nedávnem byly minulostí, přítomností i budoucností... To znělo jako ponořit se do zamrzlé říčky a vědět, že se jeden už nikdy nevynoří, aby se nadechl.
Možná, že její osud někdy bude podobný.
Oči na moment padly a z hrdla se vydral táhlý povzdech, než se její kroky odhodlaly vydat jiným směrem - pryč od hor, pryč od vzpomínek na to, jaké věci byly a již nebudou. Kéž by tak byla doma a mohla žít v zajeté rutině mezi vlky, kteří svou smečku považovali za něco víc, než místní. Na druhou stranu si však musela pamatovat, že ona žádným členem té Alateyské nebyla, tedy vymáhat žádné práva a už vůbec se nemohla čertit nad tím, s jakou jí vlci právě této smečky brali.
Ačkoliv... slova, která vyřkli, nebyla zas tak oprávněná. Sebevíc se jí příčilo si to přiznat, bylo jí líto, že si o ní právě Stina myslí, že má mozek jenom pro jedno. Zapomněla na ty roky, kdy spolu vedly konverzace na úrovni? Byl čas, kdy se jí byť jen slůvkem zmínila o tom, že by si sama přála nést pod srdéčkem vlčata? Reprodukce sama o sobě byla... děsivá. A to, co jí předcházelo, se vlčici příčilo ještě dvakrát tak.
Už onehdá si myslela, že je s ní něco špatně - že je nemocná, rozbitá.
Poskrvněná.
Ale jistě - byl to úctyhodný úkol, přivést na svět novou krev, na který bylo nutno pohlížet s respektem, ať už si zapšklá vlčice o matkách a babičkách myslela, co chtěla. Proč byla Stina na světě? Někdo ji musel porodit, přece! Kdyby tak matka Stiny slyšela, co o tomto úkolu její dcera povídá, jistě by jí nějak potrestala. Na tomto místě však nebyl nikdo, kdo by se Astry zastal.
To, že ona kvůli své magii měla vyšší výsadky neznamenalo, že se jim Astra nechtěla vyrovnat. Kéž by si tak rudě žhnoucí vlčice uvědomila, jaké privilégium měla. Takoví vlci ale už asi byli všichni podobní - dělali ze sebe oběti a málokdy si uvědomovali, jaké je to štěstí, narodit se ze stříbrnou lžící v hubě.

>> Slané jezero

<< Most (přes Temný les)

Zdálo se, že se jim ztratila jejich třetí, saturovanější společnice - mladá Cipher se někde na mostě musela otočit jiným směrem. Ve vlčici, ač mladou puberťačku ve svém okolí neměla dvakrát tak ráda, zatrnulo. Vědomí, že byla jediným dospělým na scéně ji vnitřně polekalo: vlčice s takovými beraními rohy by se ve světě samo-sebou neztratila, a tak kdyby se jí něco stalo... Byla by škoda, kdyby takový kus nedožil ráda.
Ale i takové věci se holt dnes a denně dějí. Země jí buď lehká. Pokud už ji neuvidí, bude si pamatovat její jméno a tu a tam si na ni vzpomene, aby se ve věčných lovištích neztratila - pevně však věřila, že tak mladá a energická vlčice vyvázne bez škrábnutí.
Vittani však skákala do šíleně unáhlených názorů, jak už asi měli vlci jejího temperamentu a elementu ve zvyku. Yap, yap, YAP. „Mé jméno je Astra,“ odfrkla si nespokojeně, neb jí tato přezdívka začala připadat jako bezdůvodný výsměch. Co kdy téhle mladé čubě udělala, že po ní neustále takhle vyjížděla? Zabila jí matku? Uměla vlčice číst myšlenky? To, že nehopsala a neusmívala se jako zfetovaný blázen snad ještě neznamenalo, že má srdéčko z kamene a ledu. Probůh!
Místní vlci zjevně měli hlavu plnou předsudků. Alateyská smečka jejíma očima vypadá jako shon vlků, kteří se neustále pomlouvají, namísto prosperující, energické komunity, co si pomáhá. Bělavé vlčici se s tímto vědomím přitížilo na hrudi a náhle si nebyla dvakrát tak jistá, jestli je pro ni severská smečka tím správným místem na život. Jak by se někde mohla rozvinout, když ji každý druhý vlk bude už od začátku považovat za jakousi snobskou dámičku, co se bude vyhýbat práci? Nebo krve-sající kanibalku, co se ráda vyžívá v cizím utrpení?
No dobrá. Ač měla k sadizmu sklony, nahlas se s nimi neprezentovala - vlci tak jen těžko mohli uhodnout, kým Astra asi bude.
Jaké to měla štěstí na vlky, co dřív mluvili, než-li přemýšleli.
Vlčice se dívala po vzteklé omladině, co se hrnula směrem kupředu a z hrdla se jí vydral zdlouhavý povzdech. S tím, kolik zvláštních vlků z Alatey za jeden den poznala, ztratila chuť se tam podívat. A tak se rozhodla, že se bude ještě chvíli dívat po okolí - třeba jí okolí samo naznačí, že se v chladné smečce zmýlila.

<< Luka

Jejich cesta pokračovala k radosti vlčice v naprostém, ale úplném tichu - opomene-li vlk skutečnost, že se kolem nich proháněl vítr tak silný, že všemi třemi lomcoval hlava-nehlava. Kdyby se vlčice zrovinka nehoupaly na jakémsi ohavně vyhlížejícím nástroji, který by Astra nejlépe uměla přirovnat k jakési novodobé, moderní metodě mučidel, jistě by pomyslela na domov.
Přemýšlela by nad tím, jak se spolu s úplně stejně náladovým společníkem proháněla po zamrzlých pláních, ze kterých jí vždycky krvácely chladem polštářky - že jí u toho hladil i bil, že u toho spolu ječeli a napodobovali toho druhého... Ach. Kéž by jí někdo ukázal, že kdyby se trochu uvolnila, mohla by takové věci dělat i tady: i když kdoví, jestli by takového vlka neposlala právě na takový most, aby se tu zasekl a umřel.
Však čas a společnost už ukáží, že může shodit ten svůj nepřístupný kabát a stavit se k životu zase s radostí! Teď byla Astra nicméně naprogramována na samotářský, survivalistický typ života - k přežití musela holt upřednostnit sama sebe.
Anebo to tak měla vždycky. Kdoví.
S houpáním za větru se jí převelmi houpal i vlastní žaludek, a tak vlčice potichounku trpěla a urputně doufala, že jejich cesta nebude příliš dlouho trvat.

>> Hraniční pohoří (přes Temný les)