Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oněměle přimhouřila své oči a jen těžko v hlavě přežvykovala slova, která jí šedá vlčice předala. Zdálo se, že ne každý tulák (konkrétně zde; konkrétněji Mielei) bral teplé období jako požehnání - na druhou stranu jen stěží mohla určit, co se jí honilo hlavou a místní podmínky mohly být věru rozdílné od toho, na co byla léta zvyklá. Léta tam, léta zde... S novým prostředím ostatně vždy přichází nové zvyky, jimž se Astra ještě bude muset podvolit a adaptovat se do krajů tak, aby zvládla přežít; to jest věc neměnná, jež se ostatně objevuje se vším novým.
Nelze jmenovat cucání morku kostí v Tundrách jako luxus, stejně jako nelze promlouvat o místních vymoženostech jako o chudobě.
„Je jaro,“ zopakovala, pysky se snad prvně s humorem rozpínaje a praskaje v prazvláštním úškrnu, „smečky musí nabrat sílu. Hloupě přijímají hladovějící tuláky, aby jejich počty opět narostly, jen aby na zimu zjistili, že jsou jim k ničemu - a použili je jako potravu. Jako příklad, jako varování,“ och, mršiny. Vlci, co mají hlad, jsou schopni nevídaných věcí a dobře se prosazují - hlad, který má však vlky, je fatalitou.
V žaludku jí náhle zakručelo a Astra očima blýskla po Mielei.
Možná proto nikdy neměla vlčata.
„Jsem vděčná za tvé informace,“ pokývla po krátké odmlce, co zjevně uplatňovala vždy po tom, co někdo ustál ve své řeči, „nauč se je prodávat.“ Mohly se brát její "rady" jako úplatky, které by snad splatily její dluh vůči této vlčici? A pakliže ne, jakým způsobem by mohla platit? V hrudi jí zachrastilo a z čumáku se vydralo tiché kýchnutí, potlačeno tlapkou přiloženou před čumák. Och, mráz - musí si najít úkryt. „Budu si tě pamatovat, Mielei,“ milovníku Zlaté, rozume tulácký. „Co jsi mi předala dobře uschovám. Až se sžiju s tvým krajem, dobře se ti odplatím.“
Tlapka míjela tlapku a Astra se nadechla čerstvého, pomalu již jarního vzduchu, následujíce tok vody, který se nezdál mít konce. Slunce se již vyhouplo na obzor. Byl toto ukazatel toho, že příroda místních ostrovů se vrací zpět do normálu? Rovnováha mezi ní a magií musela být na opravdu tenkém ledu.

>> Mlžné pláně

Pak jsou ostrovy vězení - anebo snad nová příležitost pro ty, kteří z nějakého utíkají -, z nějž je úniku jen po vodě. Však úprk... To byla teprve nečestná věc. Vlci se museli novým životním příležitostem stavět čelem tak, jak přicházely; však bylo jen zatěžko říct, jak to obyvatelé narození v místních krajích vůbec měli. Domov se nemálo podepisoval na vlčím charakteru a byť jen ta kapří šupina přepychu, co tu měli-...
Bezeslovně pokrčila rameny. Ledva se na ostrovy dostala a už aby z nich mizela?
Vázala ji krev, její rodina - povinnosti kdesi v Severních smečkách, v nichž v možných mezích vlastností zdánlivě prosperovala. Pakliže se zde nacházel Einar, musilo to znamenat, že život zde byl možný i pro vlky jejích rysů; že nemusela nutně hned zahodit všechnu důvěru a primárně příležitost, jež jí byla vložena do tlapek. Zadumaně zamručela.
„Půjdu na sever,“ pokývla vlčici, nepříliš s to jí o vlastních plánech na plnou hubu vyprávět - její společnice se ač zdála být férovou, nedůvěra, kterou vůči ní Astra pociťovala, opravdu nezmizí nějakou malou konverzací. Pysky stáhla k sobě, než dodala: „Je jaro,“ začátek roku, „se zimou se ukáže povaha místních ostrovů.“ Jen těžko by teď mohla konkurovat párům, co by chtěly mít do léta vlčata a smečky se přec musely zotavovat ze zasněženého období, kdy jejich úlovky nemohly být pranic velké.
Astra se nikdác nemohla s takovými rovnat.
Jejich konverzace s jejím dovětkem dozněla a jim se tak naskytla příležitost zaposlouchat se do místní přírody a uvědomit si, kde to vlastně sedí. Černobílá vlčice se obezřetně rozhlížela nad svítavým ránem - kotouč slunce v protáhnutí již natahoval své paprsky a teprve nyní mohla spatřit skutečnou krásu zlatavých lesů, co se jako diadémy blyštily na hony daleko. „Zlatá...?“ zachraptěla do mírumilovného ticha, aby tak mladou vlčici pobídla k dalším slovům.
Drahé jest bytí.

<< Zlatý les

Oněměle zakroutila hlavou - nadarmo mluvit někomu takovému o neopatrném chováním místních tuláků, co se nikterak neotáčeli po vlastních činech. Mladí vlci hltali a lančili po životu a území tak, jako pražádná věková kategorie a Mielei s jejími rodiči tak nebyli pražádnou velkou výjimkou, co snad naivně věřila v to, že se smečka jejich potřebám podvolí. Pakliže to byli vlci nezkušeni životem v uskupeních s teritoriem, o to hůř; kožich by jim mohl nepěkně zpopelnět.
To však není její problém.
Obočí postarší vlčici div neposkočilo nad tajnostmi, které její společnice držela i před nyní snad největším cizincem, jehož musila do této chvíle potkat. Zjevně tu má velké jméno, cukla vousky, a mnoho zvědavých uší. Mladý, statný vlk - co asi tak životu prokázal? „Usaď se u toku řeky,“ zamručela po dlouhé odmlce, co zamžourala do dáli, „poskytne ti život, když si ji podmaníš - jiným ho vezme.“ Bylo by škoda, kdyby s ní její rodinná linie dočista zmizela z povrchu zemského?
Její děcko to nakonec nebylo.
„Tři,“ zastříhala ušima - to byl na vandráky věru uznalý počet uživených krků.
Ticho, co kolem nich s tinnitem zaprskalo, Astře udělalo jen dobře. Kloníce hlavu, zprvu beze slov vdechla pachy a jakmile uznala, že je bezpečná k pití, doušky hltala životadárnou tekutinu. Studivá voda jí zprvu nepříjemně zatlačila na žaludek zející prázdnotou - brzičko však spokojeně zapředl (kdyby byla bývala snědla kameny, jistě by si toho nevšiml) a černobílá vlčice se tak znovu mohla napřímit.
Patrně pozoruhodné, co vše místní chutná domovem.
V kostech jí až zavrzalo, co se posadila - ve tváři však ledva nechala takovou drobotinu na obdiv. Mielei a její svačina by ji stále mohly ublížit, sebevíc přátelské a naivní se zdály. „Plánuješ tu zůstat - na ostrovech?“

Slabě jí na její snad až nabídku pokývla, leč již nyní věděla, že se v určitém slova smyslu styděla ukázat právě před jedním ze svých polovičních sourozenců. Jaina byla vlčice, a tak jako každá vlčice, hlavně s ohněm, měla povinnost na svět přinést potomky stejného charakteru - a v tom s ní měla alespoň jakýsi ždibec společného.
Einar byl pro Astru kapitola sama o sobě, ač by se rozhodně nedalo říct, že to byl odnepaměti negativní vztah. Na sourozenecké rošambó se, ostatně, tundry nehrály a ona mohla být jen ráda, že ji kdysi nevytlačil z pelechu. „Je jaro,“ mlaskla nakonec, aniž by to doplňovala. Nebyla s to povídat Mielei o svých plánech: taková poznámka každému rozumnému dospělci totiž sama bez pochyb odpoví. Sama musila kdysi přemýšlet o tom, jak život ve smečce vypadá.
Jedné teď byli nablízko.
„Smečka zde - máš v její blízkosti úkryt?“
Zastříhala ušima a s nepatrným pokývnutím si je ještě jednou projela - takhle při měsíčku zjevně vypadaly jinak, než jak je ten její bůh vymaloval. Tch, bohové. „Červené by ti slušely více,“ zmínila - skrývala se v nich síla. To by jí pak ale moc nepasovalo ke kožichu... Ale občas se holt stalo, že nějaké děcko bylo zklamáním. „Světlo a voda jsou velmi zajímavá kombinace,“ vyřkla, byť v tom: „Oheň jsi nikdy neovládala?“ Oči zbarvené bez magie...? Patrně to muselo být další z kouzel, co si místní příroda umínila zamíchat do něčích karet.
„Odnepaměti ovládám jen vodu. Jde cítit všude po ostrovech,“ zmínila, co se jí čumák trochu nakrčil - pranic málo tady trpěli! Pachy srny, ba i jelena se také tak nemohla zbavit. Hlad ji k jejímu překvapení prozatím ale nezužoval, a její žaludek tak pro-jednou mohl odpočívat bez nepříjemných křečí. „Kus se projděme, ovlažit hrdlo,“ navrhla své společnici a sama se pomalu zvedla k tomu, aby došli kus k jakýmsi pláním - šla přímo za nosem, za pachem vody. Doufala, že si tak Mielei nemyslí, že by ji zkusila někde v lesích zardousit.
Raději by tak učinila se sovou vlčice, co namísto milého společníka Astře hrnula krev tělem.

>> Zubří pláň

Proč by mělo? Čím více mladou vlčici poslouchala, tím více si uvědomovala, že jejich diametrálně odlišné životy zjevně působí jako kámen úrazu, přes který se Astra jen stěží dostává. Všechny ty nesmysly o bozích, co jí doposud pověsila na čumák, byly alespoň trochu promyšlené a měly hlavu a patu. Idealizovat život a dělit vlky na dvě kvóty, bizár, přec ještě byla mládě a vůbec by se nedivila, kdyby Mielei ještě před nedávnem teklo mléko po bradě.
Že si vlci ale odpírají přirozenou potřebu chránit svůj domov, své území? To už bylo patrně postavené na hlavu a dávalo ji pramálo veliký smysl.
Tlapkou mlčky prohrábla místní platidlo.
Uši s neprostupnou tváří vytočila přímo tak, aby se své společnici mohla podívat do očí. Bylo načase zaplatit svůj dluh: musí se řídit nepsaným pravidlem, aby se nějakým neštěstím nestalo, že by jí byla navěky věků dlužná. „Z daleka,“ zahmčela, „nejsem místní. Má domovina jsou tundry - dlouhá, ne-li celoroční zima a mráz, jaký si stěží někdo umí představit. Velká, silná smečka. Jednota.“ Byly smečky zde téže takové? Řídily se společenskými pravidly, které byly nastoleny v Severních smečkách? „Jen silní mají právo na žití.“
Jistěže ne. Jinak by o nich přec bývali slýchávali; takové masy vlků jsou totiž natolik vyvinuté, až se jich jeden právem obává.
„Máš zelené oči,“ převedla však s úlevou konverzaci zpátky k vlčici, doufaje, že jí tahle přiznání dostatečně stačila k vytvoření nějakého rozumného celku, „jaká je tvá magie?“

Tuláci a jejich hrdost, nebo posedlost s osobní svobodou - Astra si vždy myslila, že pouta smečky jsou mnohem chytřejší volba už i v rámci vlčat, které jen s dvěma vlky nad sebou ne vždycky přežijí. Tím, že jsou místní Ostrovy však nasáklé magií, by se sama příroda mohla snažit o zajištění jejich druhu...? Po zimě ani nevypadá pohuble. Musí to být velká rodina. Třeba je to tedy rodinná smečka, ale Mielei tomu tak říkat nechce.
Nu dobrá, mlaskla si, i tací se najdou. Protože tu byla nová, ledva by se mohla míchat a vysvětlovat vlčici, že svět tam venku není pranic ideální, jak si to od svých tuláckých rodičů musila vysnít.
Sama nyní ostatně byla tulák. Tch.
„Zcela?“ nakrčila obočí, nemaje mnoho slov, „jistě. Adaptovat se novému prostředí je klíčové k přežití kdekoliv ve světě.“ To přec dávalo rozum každému - snad logikou, anebo pudovými vjemy. „Tobě a tvým rodičům to nevadí? Tolik cizích na Ostrově, kde jsi doma. Nebo jsou snad také přistěhovaní?“ Pysky se jí zamyšleně zkroutily, co kamsi za vlčici přimhouřila oči. Samci se dali využít, jistě - ti byli přenašeči nových genů. Ale vlčice? Jejich potomci by byť zajišťovali, že se přirozeně objeví nové geny... No, kdoví, jak některé z těchto genů byly pro zachování silných potomků.
Ne každý na to měl fyzicky - a už vůbec ne psychicky. Z takových dětí vyrůstá degenerovaná část společnosti, která je nutná projít převýchovou. A tu, samozřejmě, ne každý vlk považuje za nejrychlejší metodu, jak je vymýtit.
Vší silou se nesnažila si vůbec představovat, co všechno jí její společnice servírovala na talíř. Tyhle ostrovy byly zvláštní a nic z toho, co jí napovídala, Astře nedávalo příliš rozumu. Zvyknout si ale holt bude muset dřív, nebo později, a terapie šokem vždycky fungovala nejúčinněji. „Co je mu vlk za takové vymoženosti dlužný? Vyměňuje?“

Tvář zvládla nepřekvapivě dobře ovládnout, co se hnědavá vlčice ozvala s pojmem Alatey, zde smečkou, a jménem Einar, zde alfou. Kdesi daleko odtud by nejeden vlk řekl, že jistě zesnul - a to samé si doposud myslela také Astra. Rozhodl se zde zůstat, a založit v horách vlastní smečku, tedy místo, kterému chtěl říkat domov: to nepochybně muselo znamenat, že Severní smečky již nadále nebyly místem, kam se chtěl - nebo mohl - vrátit.
Cesty z ostrovů tak nemusí být jednoduché, ba i možné; věřila, že by se rezavý samec vrátil, kdyby měl tu příležitost. Pozoruhodné. Musí tu být už půli života, když vede smečku. Prosperuje? „Jistě výstižné pojmenování, 'svoboda novoty',“ pronesla jen a věnovala jí kývnutí, „ty však nejsi smečkovým vlkem. Mladé vlčice by se po světě samy toulat ale neměly.“ Svůj pach by velice lehko mohla zamaskovat mátou, kterou ostatně nyní voněla i Astra samotná - smečce tedy mohla náležet a jen se s tím nepřiznala.
Luna, Iris, Nero.
Všechno to byly bizardní výmysly místních, kterému nevěřila - musela to pro ně však být útěcha po tom, pod jakým náporem se jejich těla v rámci magie den co den musela nacházet. „Přátelská?“ optala se, v hlase nepatrný otazník. Tak to je k ničemu - jen jako samostatná, věrná svačina. Ostře spolkla urážku, která se jí formovala na jazyku, a modravými očima si sovu ještě jednou prohlédla. „Opravdu...“ mlaskla, zastavující se před další urážkou, „...zajímavé.“ Pak se jistě dali ochočit i rys, nebo třeba medvěd, že? A ti také jistě byli tak přátelští.
Bublající sarkasmus sténal ve svém vězení.
„A pan Wu by měl být kým?“ Snad nějaký oligarcha? Trpěl u sebe doma vlastní chovnou stanici - a pokud ano, co mu na to řekla žena?

Zastavila se před nakloněním hlavy nad němou otázkou, ač ji Mieleino rozhodnutí (očividně) se tak odedneška představovat svým způsobem potěšilo. Jistě by dávalo rozum, kdyby to používala jen jako přízvisko své smečky - "Ostrovy" ale vyzněly stejně, jako když se ona sama představila jako Astra "ze Severních tunder". To mládě ale smečku nemá. Vyhuble však nevypadala; jen mírně nemocně. „Místní Tundry pak nejsou těmi, z nichž pocházím,“ souhlasně si mlaskla pod vousky, „horská smečka... Atypické pro to, jak bohatá se místní flóra zdá být.“ Zlaté stromy jí nepřišly pranic na ceně. „Pověz, Mielei, ona smečka...?“
Byly kýč, který jen přivede nechtěnou pozornost. Vzato hory...
Osobní rozvoj vždycky bylo něco, co si moc ráda servírovala na talíř zející prázdnotou; voda se stala elementem, s nímž se plně sžila. Informace, které dostávala od vlčice, tak byly Astře nadmíru drahocenné - dražší, než jakési žluté lesy. Však bohové...? „Božská existence je zvláštní věc, jak to nazývat,“ ozvala se se zadumaným hm, „místním to ale zjevně vystihne vše, co chtějí.“ Ateistu jen těžko někdo přesvědčí, že povedle magie existuje nějaké božstvo.
Kacířstvo - snad ji neslyšel ani Nero, a ani Iris.
V tom už ale její protějšek zastihl její pohledy a černobílá vlčice rázem pocítila, jak se jí nepříjemně stáhl žaludek. Vyčkávala na chvíli, kdy do nebohého mláděte sova zaryje své pařáty a vyškrábe jí oči, ne-li hůř - hnědý opeřenec však nedělal vůbec nic.
Poslušný čokl.
I proto si Astra pohrála s jejím jménem na jazyku, převalujíc jej v tlamě: „Luna.“ Místní měli opravdu zvláštní úchylky, domestikovat divoká zvířata - proti gustu však žádný dišputát. Kdyby snad někdy vlčice trpěla hlady, alespoň měla okamžitý příjem. Třeba ji i vykrmovala na horší časy? Chytré, vskutku chytré. Uznale proto Mielei i Luně pokývla hlavou. „Tvá společnost se zdá být přátelskou. Ochočila jsi to sama?“

Souhlasně vlčici pokývla - kdovíjak se ocitla na tomto cizím místě, které zjevně její protějšek nazýval domovem. Znamenalo to, že vlci tu měli příznivé podmínky k životu a magie samotná tak nemusela úplně zkorumpovat všechnu živou přírodu: možná, že vlci o onom zlatavém jezeře vlastně neměli ani ponětí. To by však znamenalo, že tu mnoho vlků, kteří ovládali vodu, nebyli - a to jí nepřipadalo jako reálná skutečnost.
Úsměv vlčice Astru ale konečně uklidnil natolik, aby cosi v jejích očích pookřálo a ona tak nebyla tak špatnou společností, jak se na první pohled mohla zdát. Pocítila, jak se její svaly alespoň o píď uvolnily. „Těší mne, Mielei z Ostrovů,“ pokývla, „jsem Astra Geir,“ a po delší odmlce dodala: „Ze Severních tunder.“ Znamenalo to v místních krajích něco, na co by si měla dávat pozor? Třeba se tu také nacházely tundry.
Pokud ano, bylo načase, aby si pomalu začala plánovat svou pouť.
Sova nad hlavami byla něco, co černobílou vlčici udeřilo jako kýč do očí. Nedejbože tu vlci byli kořistí různorodého ptactva, co mělo drápy jako břitvy? Vlčice by ji nepochybně pokládala za zcela hloupou, a vyhodnotila jako nevhodnou společností. „Pak tedy celý život. Místní ostrovy jsou proťaty magií, viďte?“ optala se, co se tak rozhlížela po zlatých lesech a té prapodivně frustrující okřídlené, „viď. Magie však bývá nebezpečnou přírodě...?“ Netančit okolo horké kaše, hlavně jen to ne!

Houkání sovy - nu, i ta by posloužila jako dobrá jednohubka, pakliže by mládě samo třeba mělo nějakých zkušeností, které Astře chyběly. Jen pomálu lovila ptáky, jestli vůbec, a už vůbec to nebylo něco, v čem by excelovala. Opeřenci ale měli nadbytek peří, kterého by se ona mohla věru chytře zbavit.
Bezbarvě pozorovala, jak se cizí postavila - blíže, než bylo nutné, se však nepřibližovala. Přece jen ležela uprostřed keřů na podložce, která vypadala být z části tvořena spadaným listím, a to tedy znamenalo, že v něm mohlo přežívat na několik set malých organismů, co jen čekaly na vlčí přítomnost. Doufala, že se Mielei nabažili dost a jí se tak vyhnou. Mlčky si cizinku i na dále prohlížela, aniž by tak činila okatě: etiketa a slušné chování pro ni představovaly základu, co by měla být pevně stavěna.
Nad pozdravem bez jakýchkoliv slov své společnici pokynula, načež její oči přeskočily k zvláštnímu kruhu na jejím čele - stejně tak pruhy podél očí. Válečné zbarvení...? Namísto toho, aby vlčici napomenula z její poměrně nebezpečné noclehárny uprostřed ničeho, opět zachraptěla: „Jste místní?“

<< Bašta

Tak tohle jistě musely být ony zlaté paprsky, co její zraky tak zaujaly. Téměř nesvá postávala před vstupem do lesa a mračila se nad tou zvláštností, kterou snažila jako tuhá sousta přežvýkat. Byl i tohle výsledek oné magie, co se vsákla do místních půd? Jezero samotné nevypadalo pitně a Astra tak usoudila, že ani tento hustý porost nemůže být pranic bezpečný. Patrně musel polykat vlky jako roztoči krev a nikdy ve svém koloběhu života neměl dost.
Bedlivě si prohlížela koruny stromů a jala se celou tuhle karikaturní zvláštnost obejít - nechtěla, aby byla jako jistě mnozí jiní předtím vcucnuta do tajemného, ne-li přímo temného zlata. Na obchůzku už ale jistě nebude mít mnoho času, neb jej neskonale moc už teď promrhala putováním k alespoň nějakému lesu. Ty znamenaly úkryt a přestože to mohlo znamenat pro kohokoliv, Astra rozuměla tomu, že to byla její nejlepší možnost.
Velká šance, jejímž promarněním by mohla zemřít.
Ošila sebou a vstoupila.
Neměla to štěstí a téměř ihned narazila na pachové stopy nějaké smečky, co tu musela právě před nějakou chvílí mít svou hlídku - co nejopatrněji se tak jala opravdu poodejít, jen aby se dostala hlouběji do tohoto divně vonícího... Zlata. Jak tomu asi říkali? Zlatý les? Bylo by to nadmíru výstižné a dost jednoduché na to, aby se to i uchytilo.
V tom všem třpytu si brzy ale uvědomila, že na tom není něco správně. Ač se stromy samotné zdály mít listy, Astra vedle smečkového pachu zacítila také... jehličí uprostřed listů. Bylo možné, že někde poblíž by byly jehličnany? Pak to musely být lesy opravdu husté a krásně míšené - ty měla nejraději.
Následovala proto voňavý pach, který jí krajně připomněl domovské tajgy. Tak jako v Baště jí však čekalo překvapení: tentokrát ale... méně milé.
Neutrálním výrazem si prohlédla zprvu šedavé, následně modrající klubíčko jakési vlčice, co zjevně musela zaspat po žravce borůvek. Ach, to by mohlo znamenat, že byla v očekávání - takhle brzičko z jara si to ale jen stěží dokázala představit. To muselo znamenat, že to bylo mládě. Vypadala dobře živená; hladový dospělý by si ulovil, nikoliv nasbíral.
Ale jak by mládě nalezlo na začátku jara borůvčí...?
Rozhlédla se. Nikde téměř žádného živáčka, jen občas přeletěla sova, nebo nějaký jiný druh ptáka. „Cizinko,“ oslovila proto Mielei s chraplavým hlasem a doufala, že to bude dosti k jejímu probuzení. Nemohla tu, v tak neskrytém prostředí, nechat nedospělého vlka.

Kráčet prazvláštně otevřenou travinou nebylo příjemné a zepáru zubožených stromků, co tu byly, by rozhodně netvořily vhodný úkryt. Tvrdost skrýše, co by si mohla vyhrabat, by ji málo trápila - byl to spíše nekomfortní pocit toho, že by na ní kdejaký cizí vlk i predátor mohl volně hledět. Útěk by byl po otevřených plání čistý, ba i krásný... Ale kudy kam, že? To už byl jiný faktor, na nějž momentálně černobílá vlčice jen těžko chtěla pomýšlet.
Vše se nicméně zdálo obrátit k lepšímu, neboť brzy jí tělem znovu projel ten příjemný, provolávající pocit toho, že někde nablízku musí být voda. Tentokrát byl tak silný, že Astře zabralo jen malou chvíli dojít k jeho původci - brzy se radovala znovu, protože se zdálo, že voda je neposkvrněná. I přesto si k němu opatrně přičichla a po vyhodnocení jeho bezpečnosti konečně ovlažila sténající hrdlo.
Kdyby mohla, dozajista by namísto všeho masa na světě pila právě jen vodu. Ačkoliv takový pořádný kus něčeho dobrého přec vlčímu tělu nikdy neuškodil...
Spokojeně zafuněla, cosi si zamručela pod fousky a rozhodla se pokračovat ve své cestě. Třeba bude mít štěstí právě u těch divně se třpytících odlesků čehosi zlatého, anebo se ztratí. Ne zastavila se předtím, než to mohla pořádně domyslet, nemohu se ztratit v neznámých krajích. Pouze objevovat. Doufala, že cesta nebude o moc úmornější, než doposud a že by mohla narazit na nějaký bezpečný kryt.

>>Zlatý les

<< Zlaťák

Ještě teď jí nepříjemně šimralo v čumáku. Udělala dobře, že vodám nedůvěřovala - jistě by se ono svědění přemístilo i po dalších končetinách a ona by za chvíli sotva pletla nohama, jak by šílela tím, že se nemohla podrbat. Měli místní vlci blechy? Och, to by byl další důvod, proč se jejich přítomnosti vyhýbat - počítáme-li se skutečností, že se na tyto ostrovy dostala cizím přičiněním. Nepochybně existovali vlci silnější, než si kdy mohla představit; těmto skutečnostem se nikdy nevyhýbala. Vždy tu bude někdo silnější, rychlejší, schopnější v lovu...
A bylo jen na ní, aby se takové vlky naučila přechytračit tím, co měla v hlavě a vůbec jiných atributech. Měla by to být povinnost každého geneticky slabého vlka, pokud tedy počítal s tím, že se někdy třeba dožije svých desátých narozenin.
Kdoví, jak to mají místní.
S přimhouřenýma očima zamžikala do dálky a povšimla si odlesku, který se přiměřeně mohl nacházet přímo před jejím čumákem. Byl místní ostrov znám tím, že se často takto třepotal, jako tento úkaz, nebo ty kamínky v kontaminovaném jezeře? Sluneční svit to nepochybně zavinit nemohl - pak by tedy dávalo smysl, že magie přerostla vlky a zakořenila se hluboko v místní přírodě. Otřásla se. Stačilo vědět, jak ji používal její vlastní druh.
Možná, že ona zlatavá vodní plocha byla téže napadena magií, co mu uškodila. Náhle si Astra přála, aby se vrátila a věnovala mu kus času - mohlo jí dobře posloužit, kdyby si jej sama vyčistila.
Uvědomovala si však, že s jezerem hraničilo jen moře a bažiny a ani jedno jí nemohlo poskytnout dobrý nocleh, díky němuž by zde mohla přežít.

Mlčky se podívala na čistou, přesto však čímsi nevítající hladinu. Její patrně nezvyklé zbarvení Astru náramně vykolejilo - a takové taky snad bude každé, čímsi kontaminované? Zklamání, které bylo proťato snad každým koutkem jejího těla, na již tak mrzuté tváři sotva potlačila. Koutky pysků se jí nemile stočily do zamračeného pohledu, jímž zlatavé jezero adresovala.
Bylo to vůbec jezero, co na něj teď tak hleděla? Musilo být. Pro osobní klid na duši si jej však pro jistotu obešla, všímaje si jakýchsi blyštivých kamínků, a rázem usoudila, že by jej přece jen měla zkusit očichat; to je totiž to nejmenší, co by mohla udělat bez smrtelné otravy. Pokud se, samozřejmě, nejednalo o jedovatý plyn. A i kdyby - fatální účinky jistě neměl, jinak by tráva okolo něj nevypadala tak vesele zelenkavá a ona sama by už jen svou přítomností jistě vydávala dávivé zvuky, co by bez pochyb přivolaly hladového predátora. Jak milé.
Své zraky obrátila do okolí, zda po ní někdo nevyskočí a nezačne křičet, aby utíkala na hony daleko, a s bystrou opatrností stáhla svůj krček níž, až svými výdechy rozčarovala vodní povrch. Vonělo...
Vonělo po vodě.
Jako voda to nevypadá, jako voda to voní... Snad by měla ochutnat?
Jelikož v těchto krajích byla zhola cizí, rozhodla se, že dnes (zatím) ještě riskovat nechce. Den se chýlil ke konci a ona by mohla pocítit smrtelné křeče dřív, než by se postarala o zachování vlastní mrtvoly.
Tlapky tak naposledy zanechaly svou stopu v písku břehu - známka, že tu kdy Astra byla - a bezeslov se opět vydala dále přes zdlouhavé planiny. Nedělalo jí to pranic dobře. Kde byly počátky hor, které se v dálích rozpínaly? Kudy vedly kopce, stráně, lesy a louky? Tohle byly mrtvé prostranství, jež přímo volaly o nějakou pohromu. Tch.

>> Bašta

<< Bažiny

Nechala se nést každičkou buňkou, která jí dobře radila a bedlivě přitom pozorovala své nepříjemně otevřené prostranství. Nerada se zdržovala na místech, kde nebylo bezpečně vidět po všech koutech - sněžné pláně často poskytovaly úkryt jen kořisti, co se dala lehko odehnat. A to šero večera. Přicházející noc věstila jen jedno: musí se podívat po úkrytu, do nějž by se mohla na noc uložit. Neviděla pranic rozumu v tom vandrovat za tmy v krajích, v nichž mohlo žít cokoliv. Příroda se ledva probouzela - to nicméně znamenalo, že ti, co nespali, hladoví. Hladověla i ona...?
Ano, pomyslila si, kus masa pod zuby...
Těžko však něčeho v tuto nepříjemnou dobu ulovit. Mohla tak pouze pít a utišit nepříjemný škrabot v krku, co se tak náhle ozýval - byla vděčná za to, že jezero měla již na dosah. Znovu a zas využila svou magii, o kterou jako mladá vlčice ledva zakopla, neb jí měl každý. Každý, až na ty, co ovládali oheň, jako třeba takový bratr Einar, nebo sestra Jaina. Tch. Jak ostudné. Bizardní situace, o kterou nejednou zadoufala u vlastních vlčat.
Těžko říct, co by udělala, kdyby nějaká měla, po sobě. Byla by kusem do počtu, kterého na světě vždy chodí dostatek - nahraditelní, vedlejší, tuctoví. Ti, bez kterých by se na druhou stranu svět přestal točit: tak už to holt chodilo.