Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usmála jsem se na něj. "Určitě ano." Netušila jsem, proč ten malý vlček říká podobné věci, skoro jako by se snažil dodat mi odvahu. Nemělo by to být spíš obráceně? Ale rozhodně mi to nevadilo, právě naopak. Bylo to docela roztomilé. Kdy to bylo naposledy, kdy mi někdo říkal podobné věci? Asi když jsem já sama byla vlčetem.
V dobré náladě a s plným žaludkem jsem vyrazila za ním a dohnala ho. Cesta až k lesu pokračovala v naprosté tichosti. Byla jsem zahloubaná ve vlastních myšlenkách a ani ten neposedný vlček nic neříkal.
K lesu nám netrvalo dojít příliš dlouho. Už jsem ho trošku znala, kdysi jsem ho navštívila... s Trionem? Musel to být on, nebyl tu žádný jiný vlk, s kterým bych vyrazila na průzkum území.

---> Zauberwald

Dojedla jsem svého zajíce a pak se podívala na Amorphise. On byl s jídlem už také hotov. Aby ne, když začal dřív. Nechala jsme zaječí kostru jen tak ležet v trávě, nechtělo se mi ji zahrabávat.
"Nemusí být, nevadí mi to." Usmála jsem se na něj. Už jsme si za tu dobu zvykla, že jsme většinou sama. Sama si lovím kořist, sama si hledám doupě na přespání, sama prozkoumávám území... "V tom máš asi pravdu... nevím, jestli je to dobře, nebo naopak. Nebudu tam nikoho znát." Stále jsem se usmívala, ale pokud by se podíval blíž, poznal by, že to není veselý ani bezstarostný úsměv. Bála jsme se cizích vlků. Můj úsměv byl nervózní. Pokud narazíme na smečku, budu mít vůbec dost odvahy, abych našla alfu, dala se s ní nebo s ním do řeči a zeptala se, jestli bych se náhodou nemohla přidat do jejich smečky?
V tuhle chvíli jsem si nebyla jistá, jestli chci opravdu smečku najít. na jednu stranu ano, chtěla jsme konečně někam oficiálně patřit, ale na stranu druhou... tohle cestování z místa na místo nebylo špatné. Opravdu potřebuju smečku?

Opět se začalo rozednívat, což jsem uvítala. Když jsem se vrátila k Amorphisovi, neměla jsem ani tušení, že v půlce přestal s jídlem a schovával se v trávě, protože se bál být sám. Když jsem došla k němu, už opět pojídal zajíce. Zastavila jsem vedle a pustila se do své vlastní kořisti. Nakonec se ze zamýšlené večeře stala snídaně, ale to nevadilo. Jídlo jako jídlo. Zajíc poslouží stejně dobře ráno i večer.
Dožvýkala jsem sousto, polkla ho a až pak odpověděla na jeho otázku.
"Je pravda, že tady nemám moc přátel. měla jsem jen dva dobré, ale nevím, co se s nimi stalo. Už jsme se dlouho nepotkali." Na okamžik jsem se odmlčela a vzala si další sousto, pokračovala jsem opět až po jeho spolknutí. není slušné mluvit s plnou tlamou. "Jednou jsme se rozešli a už jsme se nepotkali. Takže obvykle cestuju s tím, koho právě potkám." Pokud tedy seberu dost odvahy, abych se s tím někým dala do řeči. Dodala jsem v duchu. "Ale jsem docela samotář, takže mi nevadí, cestovat sama, i když se občas hodí společnost." Pokračovala jsme dál v jídle už v tichosti.

"Nemáš zač." Usmála jsem se na něj a pak ho nechala s jeho... pravděpodobně večeří, podle barvy nebe, osamotě. Sama jsem se pustila do dalšího hledání stopy. Zajíců i králíků tu žily spousty, nemělo by mi trvat dlouho, než najdu nějakou večeři i pro sebe. Byla jsem docela dobrý lovec a dařilo se mi nebýt ve vysoké trávě vidět. Přestože jsem ale pátrala po pachu nějakého ušáka, narazila jsem na něco podle mého daleko zajímavějšího. Byla tu bažantí stopa, stopa mojí oblíbené kořisti. Navíc se tihle ptáci lovili daleko snáz než králíci.
Potichu jsem se po stopě vydala a stejně jako předtím pečlivě kontrolovala vítr. Bažanti jsou sice hloupí a neumí rychle utíkat, ale pokud je vyplaším, mohli by vzletět. Já létat neumím. Nikdy sice nevydrží ve vzduchu dlouho a tady nebyly žádné stromy, kde by se mohli schovat, ale přesto ještě nevyhynuli, což o něčem vypovídalo. Možná šli ulovit snáz než králík, ale také to nebylo právě jednoduché.
Postupovala jsem po stopě, která všelijak zatáčela a kroutila se, až jsem je uviděla v trávě před sebou. bylo jich několik, těžko říct kolik, ze svého místa jsem zahlédla tři a okamžitě si vyhlédla toho nejblíž jako kořist. zaměřila jsem se na něj, už už se připravovala ke skoku, když v tom otočil hlavu, uviděl mě a polekaně vydal zvuk podobný kvokání. V dalším okamžiku vzlétl a zmizel z mého dosahu. Sakra... Pomyslela jsem si. Tenhle bažant svým povykem vyplašil i ty ostatní. veškerá moje potencionální večeře zmizela. Tak znova a lépe.
Dovolila jsem si postavit se do normální pozice a vyhlédnout nad vysokou trávou, kde ti opeřenci skončili. Přistávali teď asi dvacet metrů ode mě a mizeli v trávě. Chtěla jsem se pustit za nimi a zkusit to znova, ale všimla jsem si čerstvého králičího pachu kousek od svých pacek, tak jsem se místo toho vydala po něm. ten králík tudy prohopkal, aniž by si všiml, že tu lovím. Opět jsem se plížila vysokou trávou, až jsem se dostala na dohled. Následovala krátká honička, načež jsem ho lapila stejně jako toho předchozího a pak jsem se s dalším úlovkem v tlamě vrátila na místo, kde jsem nechala Amorphise.

"Souhlasím." Ale nijak mi nevadilo se tu procházet s tímhle vlčetem a prohlížet si území. Bylo to docela fajn. A souhlasila jsem i s tím, že smečky jsou domov. Pro mě vždycky ta má domovem byla, než mě vyhnali. Kterákoli další smečka bude určitě domovem úplně stejně. Přestože říkal, že smečka je domov, nebyla jsem si tak docela jistá, že to tak i cítí. Mohlo to být tónem jeho hlasu, tím, co předtím říkal... těžko říct, proč jsem si to myslela.
Chvilku jsem ho pozorovala, jak loví světlušku. Jako vlče jsem byla taky taková. Já se teď ale věnovala vlastnímu lovu. Byla tu spousta stop, najít mezi nimi nějakou použitelnou nebylo tak jednoduché. všelijak se prolínaly a když už jsem našla nějakou čerstvější, musela jsem se opravdu snažit, abych ji zase neztratila, když se překrývala s jinou. Kdyby byl lov jednoduchý, pravděpodobně by býložravá zvěř rychle vyhynula.
Konečně jsem našla jednu dobrou stopu a tiše jako lovící vlk se po ní vydala. Očima jsme pročesávala okolní trávu a hledala onoho ušáka. Byla jsem od něj po větru, nemohl mě tedy ucítit. A konečně jsme ho uviděla, seděl si pokojně v trávě, čistil si předními tlapkami čumáček, vůbec neměl ponětí, co se k němu blíží... rychle jsem vystartovala, všiml si mě jen o zlomek vteřiny později. Následovala krátká honička, ale zajíc neměl šanci. Brzy jsme ho už drapla do tlamy a zlomila mu vaz. Byl ještě docela mladý. S ním v tlamě jsme zamířila zpět k Amorphisovi a položila ho před něj. "Tady máš. Já si jdu ulovit ještě toho druhého."

Slunce mi přes den pařilo do kožichu a tak jsem byla ráda, když se teď zase začínalo ochlazovat. Asi by bylo lepší, napadlo mě, kdybych tahle vedra trávila někde lese ve stínu. Ale ne, byla jsem tady, na louce a s vlčetem.
"Je to dlouho." Souhlasila jsem. "Ale smečku jsem asi nenašla proto, že jsem ji předtím nehledala a ani jsem v poslední době moc nenavštěvovala místa, která ještě neznám." Když jsem to takhle řekla, neznělo to tak zvláštně. Když se nehledá na jiných místech, než těch, která jsme už prohlédli tisíckrát, jen občas něco najdeme. Ovšem tohle nebylo myšlené doslova, nikde jsem nebyla tisíckrát, nanejvýš jednou, dvakrát nebo třikrát. Až moc často se zdržuju na tom samém místě déle.
Usmála jsem se Amorphisovu nadšení, bylo docela nakažlivé. "Tak jo. Ale zůstala bych také u malých věcí, ulovit srnku trvá déle, je to těžší a je lepší lovit ve skupině, navíc bychom ji celou nesnědli a je škoda nechávat zbytky. Párek králíků nebo zajíců by mohl stačit." To, že uměl alespoň trošku lovit, vysvětlovalo, jak sám přežil. Tohle vlče rozhodně nebylo slabé, mnozí vlci v jeho věku neuměli ani lovit a nikdy neopustili své rodiče.
Pustila jsem se do hledání nějaké stopy zvěře. Nemusela jsme být příliš opatrná, protože vysoká tráva mě dobře skryla před zraky potencionální večeře.

---> Pityas

Opět se stmívalo. Čas běžel neuvěřitelně rychle, když bylo co dělat. Konečně jsme se dostali na louku. Vůbec mi nevadilo nechat hory za zády, tady nehrozilo, že jednou špatně šlápnu a poletím dolů ne několikametrové výšky.
Pokrčila jsme rameny. "Je většinou lepší najít si nějaký vlastní způsob, než se učit způsob někoho jiného. Mně vyhovuje tenhle." Bylo to myšlené částečně jako poděkování, částečně jako další část výkladu. "Docela ano, už to nějaký rok bude, co jsme přišla. Ale pořád je tu spousta míst, která vůbec neznám." Většina území, abych byla přesná. "Také nevím, jak jsme se tu ocitla, mám takový pocit, že je to tu jeden velký ostrov." Jen pocit, neověřila jsme si to. "Taky jsme ráda, že jsem tě poznala." Usmála jsem se na něj. Ano, vlčata jsou roztomilá. Všechna, bez rozdílu. Sledovala jsem, jak skotačí mezi květinami, ale nepřidala jsem se. Možná bych mohla... nikdo kromě Amorphise se nedíval. Když se zeptal, jestli nemám hlad, kývla jsme. "Docela ano, chtěl bys, abych něco ulovila?" Bylo tu dost malé zvěře a králíků. Na nic většího bych si sama netroufla, ale dva králíci pro nás budou tak akorát. Jeden pro něj, jeden pro mě.

Podívala jsem se směrem, o kterém mluvil. Ano, Kvetoucí louka. Tam jsme před časem byli. Já, Athai a Trion. Kde je těm dvěma teď konec? NIc z toho jsem ale nahlas neřekla, jen jsme se usmála a kývla. "Vidím. Jo, to zní dobře." Jestli chceme hledat smečku tam, nemáme nejmenší šanci. Na druhou stranu to byl směr stejně dobrý jako každý jiný a když budeme pokračovat dál, narazíme na území, kde jsem ještě nebyla. Následovala jsem Amorphise po cestičce a dávala si pozor kam šlapu. Byla to pěkná výška, kdybych spadla, byla by to pravděpodobně ta poslední věc, kterou bych v životě udělala.
"I troška je dobrá jako základ." Ujistila jsme ho. Na jeho věk a fakt, že ho nikdo nic pořádně neučil toho uměl hodně. Našel si vlastní způsob jak vítr ovládat. To jsem ale nechtěla říkat nahlas.
"To je zajímavý způsob..." Řekla jsme si spíš pro sebe než jemu. Takhle jsme o tom nikdy neuvažovala. Zkusila jsem si to představit stejně jako on. Vítr je mou součástí, jsem stejně vlkem jako vším okolo a můžu hýbat jak jedním tak druhým. Stejně snadno sfouknout list z cesta jako udělat tlapkou krok dopředu...
Zatřepala jsme hlavou. Ne, tohle pro mě nebylo ideální. "Pěkné." Pochválila jsme jeho pokus uklidnit vítr. Učil se rychle. "Já o větru uvažuju spíš jako o oddělené bytosti, která naslouchá mým myšlenkám a plní co jí přikážu... tvůj způsob je férovější." Přiznala jsem s lehkými rozpaky. Jeho pochvala mě zahřála u srdce. nevěděla jsem ale, co na to mám říct, tak jsem se prostě maličko usmála a mlčela. Brzy už se před námi objevila louka.

---> Kvetoucí louka

Následovala jsem ho ven a věnovala zkoumavý pohled obloze. Už byla zase tma, ale měl pravdu, nepršelo a ani jsem neviděla dešťové mraky. Konečně. Stejně jako on jsem se usmála. "Takže můžeme vyrazit. Jaký směr navrhuješ? Mohli bychom pokračovat přes hory, ale tam bude cesta asi obtížnější, nebo to zkusit jinudy. Žiju tu už déle, ale nemám to tu moc prozkoumané." Pokračovali jsme po horské pěšině, ale byla tu spousta míst, kde se z ní dalo uhnout. nechala jsem Amorphise jít přede mnou, opravdu bych byla nerada, kdyby se opozdil a ztratil se mi, takhle bych si toho alespoň všimla.
"Ale věřím, že jsi je určitě minimálně jednou tajně pozoroval a něčemu málu ses přiučil. Ukázal jsi mi, že umíš pomocí větru pohnout listem..." Zahleděla jsem se do prostoru kolem nás, jako bych se snažila zahlédnout všudypřítomný vítr, který nám snad chtěl strhat srst z těla. Nevěděla jsem, jak ho zastavit, tak jsem místo toho opatrně vytvořila slabší vítr, který vál opačným směrem, a pomocí něj zpomalila vítr okolo nás. Okamžik to bylo ještě horší, ale pak se vítr opravdu zklidnil a na několik kroků se změnil na příjemný vánek, než zase zasáhl ve své původní síle. "Já bych zvládla utišit vítr, ale asi jen v jednom místě, třeba kdybychom někde zastavovali." Možná bych dokázala i víc, ale neměla jsem o svých schopnostech příliš dobrý přehled. "Jakým způsobem přiměješ vítr k poslušnosti ty?" Nevěděla jsem, kde s výukou začít, tohle mi připadalo jako dobrý start.

"Budou chytří. Asi by jinak nepřežili, když nemají ani srst,a ni zuby." Souhlasila jsem a zahleděla se ven na dešťové kapky. Z temného lesa se valil kouř, byla jsem opravdu ráda, že jsme odtamtud včas odešli. Požár nepatřil mezi věci, které jsem chtěla zažít.
O lidech jsem už moc neměla co říct, Amorphis se na nic neptal a mě už také nic nenapadalo. Nepoznala jsem lidi moc podrobně, jen jsem se na krátkou dobu zdržovala na místě, kde jich bylo hodně. Měli také takové legrační věcičky, které uměly vytvořit blesky, ale bez hromů. Netušila jsem, k čemu slouží, ani proč jimi někteří z nich na mě mířili. Vždycky jsem ale radši utekla.
"U nás neměla moc využití. Byla to taková volnočasová aktivita a zábava pro vlčata, dospělí ji nepoužívali, nebo jen občas, aby si něco ulehčili." Každý se učil sám. Šlo samozřejmě poprosit i někoho o pomoc, ale to pak bylo tak, že se od sebe dva vlci učili navzájem. Nikdo neuměl ovládat svou magii výrazněji lépe, než ostatní tu svou.
"No jak myslíš." Oplatila jsem mu úsměv. Bylo by asi lepší najít si nějaké místo, než cvičit za pochodu, ale zkusit se to dá také.

Zadívala jsem se ven z jeskyně na zataženou oblohu. Tohle ještě chvilku potrvá. "Ale ty jejich látky vypadají měkkoučce, byl by z nich dobrý pelech, kdyby si je tak nehlídali." Dodala jsem ještě. A taky by se přes ně dalo špatně prokousat. "Vlci hole nepotřebují. No, jsou to divná zvířata, vůbec nevybavená na přežití, ale jsou vynalézavá, to se jim musí nechat. A to, že ještě existují taky něco vypovídá." Jedna velká záhada, jak už jsme řekla.
"Mně taky ne, vypozorovala jsme to ve své staré smečce. S magií se tam nikdo moc netajil, moje máma taky ovládala vzduch, ale nikdy jsme ji neviděla, že by ho použila, jen se jednou zmínila, že mám element po ní." Krátce jsem se podívala na Amorphise, pak jsem se zahleděla zpět do pološera venku.
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela, nikdy jsem nezkoušela, co všechno s magií dokážu a ani jsem zatím nikoho neučila, ale... co dám za pokus? Pomalu jsme kývla. "Můžu to zkusit, i když nevím, jestli to zvládnu."Rozhodně bych mu mohla alespoň poradit jakým směrem se má zaměřit, aby objevil, co dokáže. Nějak to půjde. "Ale tady ne, je tu málo místa." Dodala jsem ještě rychle.
"Neřekla bych zrovna odvážná, spíš neumí rychle běhat a ví to. Nebo čekají, že když se rozběhnou, tak je budeme pronásledovat, což není tak špatný úsudek." Jeho představu jsem mu nerozmlouvala, na lidech bylo víc, než se zdálo, ale to pozná, jestli se s nimi setká.

Také jsem sebou trhla a pak se otočila a zalezla zpátky do jeskyňky. "Ne, máš pravdu. Bude lepší ještě počkat. Sice není moc pravděpodobné, že by do nás uhodil blesk, ale není zrovna příjemné jít někam v bouřce." Mně osobně víc než blesky vadily hlasité zvuky, které vydávaly, tedy hromy. Rvalo to uši.
Na to, co řekl, jsem neměla odpověď. Pro mě byli rodiče vždycky někdo, komu jsem mohla věřit. Sourozenci ne, ale rodiče ano. Měli mě rádi a starali se o mě. Oba. Ale na druhou stranu oni partneři byli. Když se na mě podíval, povzbudivě jsem se usmála. Byl to statečný malý vlček. I když měl v očích slzy, snažil se nebrečet. neměla bych mu za zlé, kdyby brečel, přesto tím na mě udělal dojem.
"Ne, nemají srst. Ale jinak nevím, neumí naši řeč, takže jsem se jich jen těžko mohla zeptat. A je lepší se k nim nepřibližovat, většinou nejsou moc přátelští a jsou hrozně hluční. Dupou, křičí..." Jo, lidé byli pro mě samotnou jednou velkou záhadou. Jak vůbec mohli přežít. "Látka možná hřeje víc, ale co jsem vypozorovala, oblékají si často těch látek i několik a pak vypadají trošku jako koule na dvou nožičkách." Zazubila jsem se. "Možná je to magie, ale potřebují k ní tu divnou tyč, bez ní tě na dálku nezraní, pokud po tobě něco nehodí." Sledovala jsem jeho maličkou ukázku magie. Jistěže ovládal vítr jako já. Usmála jsem se. "Magie větru, pěkné. Mám taky takovou. Víš, že poznáš podle barvy očí, co vlk ovládá za magii?" Zeptala jsem se a významně na něj mrkla, protože jsem měla za to, že moje oči jsou stále světle modré. Jenže nebyly, ale to mi nikdo neřekl. "Barva větru je světle modrá, oheň červená, země zelená a voda tmavě modrá. Pár vlků ovládá i něco jiného, ale to je výjimka." Vysvětlila jsem. "Jestli mají dobré maso to opravdu nevím, nikdy jsem je nelovila. Je jih pokaždé hodně a jsou nebezpeční. Neutíkají jako třeba jeleni, buď se tě snaží zahnat, dupou a křičí a předvádí kdovíco, nebo vylezou na strom, kam se za nimi nedostaneš." A to jsem je, prosím, ani nelovila, jen jsem ze zvědavosti přišla blíž. "Možná ano, možná ne, to nevím."

Překvapeně jsem se na něj podívala. Od někoho jeho věku zněla tahle věta opravdu zvláštně. "No... děkuju." Odpověděla jsem, protože mě nic jiného, co bych mohla říct, nenapadlo. zadívala jsem se ven. Už byl skoro čas vyrazit opět na cestu. Pršet přestalo a bylo ráno. Noc uběhla docela rychle.
"To od nich nebylo hezké. Rodiče s tím nic neudělali?" Zeptala jsem se a zamračila se podobně jako on. mě možná jako malou neměli moc rádi a nezvali mě do svých her, ale ani se ke mě nechovali takhle. Tedy až na jednoho bratra a jeho trik jsem snad jako jediná prohlédla. Pochopila jsem, že se mu nemuselo v docela malé jeskyňce, kde jsme teď byli, zrovna moc líbit.
Vůbec mi nevadilo, když použil můj kožich místo kapesníku. "Tady nejsou a nikdo ti tu neublíží." Ujistila jsem ho a myslela to vážně. Ne, pokud tomu budu moct zabránit. Myslela jsme si také, že otázka, která se tvářila jako řečnická, mohla být určena mně, nikdo jiný tu také nebyl. Proto jsem odpověděla: "někteří vlci mají dost zvrácenou představu o zábavě a nebo si potřebují něco dokazovat. Když jich bylo víc, jak říkáš, mohli prostě chtít jeden druhému dokázat, že se nebojí samotného vlčete." Můj hlas zněl znechuceně, bylo jasně poznat co si o podobném chování myslím.
"Ani tě tu hledat nebudou." prohlásila jsem pevněji, než jsem zamýšlela a opatrně se vysoukala z jeskyňky. "Vyrazíme dál?" Nad jeho otázkou ohledně lidí jsem se zasmála. "Ne, vlastně tesáky vůbec nemají. Jsou to docela legrační zvířata. Nemají srst jinde než na hlavě a tak se oblékají do čehosi čemu říkají látka, nemají pořádné zuby a drápy a musí být ve skupině, aby k něčemu byli. Chodí po dvou. Ale stejně jsou nebezpeční, protože si umějí vyrobit ostré zbraně. A umí zranit i na dálku, když s sebou mají takové divné hole. Možná je to nějaký divný druh magie." Pokrčila jsem rameny. Ale mívali u sebe jídlo. Občas to za to riziko stálo. Jen kdyby si ho nebalili do divného průhledného lupení.

Souhlasil s hledáním úkrytu. Tedy tak jsem si to vyložila, protože nic neříkal, jen kývl. To mohlo taky znamenat že prostě bere na vědomí to, co říkám. U někoho jiného bych si byla jistá, ale u tohohle vlčka? Dost mě mátl. Ještě víc, než předtím Zephyr. Následovala jsme ho k jeskyňce, kde jsem zavětřila, abych zjistila, jestli už tu něco nebydlí. Nevypadalo to tak. Na medvěda to bylo stejně moc malé, cokoliv jiného bychom snad zvládli. Zalezla jsme dovnitř.
"Jedna tu je určitě, ale tohle území je dost velké, může to pár dní trvat." Snazší by bylo se prostě ptát vlků, narazili bychom na někoho, kdo bude o smečce vědět. Možná kdybych byla odvážnější. "Ale jinak máš pravdu." Ve smečkách bývalo hodně vlků.
"Já taky ne. Měla jsem bratra, který byl zlý." Zdálo se, že on má nějaké zkušenosti se zlými vlky tak jako já. Možná i horší, i když jsem doufala, že ne. Nechtěla jsem, aby se vlčatům děly zlé věci. Po krátké odmlce jsem pokračovala, nemluvím o minulosti zrovna často, přesto teď to nevypadalo jako moc špatné téma. "Měl magii ohně, ale mimo to dokázal vytvořit i jen iluzi. Dokud jsi věřil, že je ten oheň skutečný, tak pálil, i když ti ve skutečnosti neublížil. S oblibou ho používal na smečková vlčata. I když si pak stěžovala, neměla žádný důkaz a nikdo jim nevěřil. Líbilo se mu, když brečela nebo křičela o pomoc." Potřásla jsem hlavou nad tou vzpomínkou. Několikrát jsme ho přistihla, ale nic jsem s tím stejně nemohla udělat.
"Jmenuje se to tu Mois gris. Zatím sama moc nevím, ale nežijí tu lidé, jen vlci. Je to tu dost velké a je tu dost kořisti." Odpověděla jsem na jeho otázku.

Ráda bych se účastnila konkurzu na třetí charakter.
Podmínky splňuji, jsem tu už rok a tři čtvrtě, (pokud správně počítám) a i když nejsem extra aktivní, nepíšu denně několik postů a tak, jsme tu každý, nebo skoro každý den, hra mě baví a snažím se psát alespoň dlouhé, smysluplné posty. Dávám přednost pomalejšímu tempu hry a nevadí mi ani chvilku si počkat na odpověď toho druhého.
Je pravda, že se jen výjimečně zapojuju do chatu, ale řekla bych, že to nemá nic společného s mojí aktivitou, jako spíš s mojí povahou.
Postů mám na obou postavách dost, Barnatt má momentálně 172, Nyctea 75. Nevím kolik z toho je herních postů, ale určitě převážná část.
Další charakter bych neměla problém zvládnout. Naopak, když hraju tímhle tempem, často nemám volného nikoho a tedy ani nemůžu psát.
Co se dalšího charakteru týče, mám ho už promyšleného delší dobu. nevím, jestli bude vyloženě zajímavý, ale vím, že mě bude bavit za něj hrát. Byl by to mladý, i když dospělý vlk s duší vlčete. Tak trošku naivka, který se dívá na svět přes růžové brýle a předstírá, že je drsňák. A byl by to to, jak jinak, vlk, ne vlčice.