Příspěvky uživatele

< návrat zpět

--> Temný les

Nebylo to nakonec tak daleko, jak jsem původně předpokládala, což mi rozhodně zlepšilo náladu. Co na tom, že už se setmělo? Měli bychom asi najít nějaký úkryt na přespání, tady v horách by jich mělo být dost.
Moji myšlenku během chvíle potvrdila obloha, která se očividně rozhodla, že svět potřebuje trošku zalít. A skály začaly klouzat. "Co kdybychom si našli nějaké suché místečko na přespání? V tomhle se mi moc nikam pokračovat nechce." Navrhla jsem a věnovala obloze rozladěný pohled. Nemohla jsi s tím deštěm chvíli počkat, co? "Asi ano, už o tom uvažuju déle a ráda bych se k nějaké přidala. Problém ale je, že nevím kde přesně je hledat, ani kolik jich tu je." Přívětivě jsem se na něj usmála. "Pokud se nepřidáš také, je to tvoje volba. Ale měl bys vědět, že jsem tu zatím nenarazila na nikoho nepřátelského. Jen abys věděl... do budoucna." Byla to jeho volba, i když jsem věděla, že by mu jako vlčeti smečka dost pomohla. Doufala jsem, že to nevyznělo jako přemlouvání nebo snaha o manipulaci. S tímhle vlčetem jeden nikdy neví...
Vzápětí se zamračil. Nevypadalo to, že to bylo na mě, přesto jsem z toho neměla radost.

Moje otázka opět vyvolala spíše negativní reakci. Zalitovala jsem, že jsem ji vůbec vypustila z tlamy. Světla opět začínalo ubývat. Možná byl můj odhad ohledně dosažení hor příliš optimistický. Kývla jsem. To zní jako klaustrofobie... nedivím se, že se mu tu pak nelíbí. Přidala jsem do kroku, abych nezaostávala. Možná mě doteď nic nesežralo, stejně jsme tu ale nechtěla být úplně sama.
Oplatila jsem mu úsměv. Takže udávání směru je tedy v pořádku. No, alespoň něco. Bude ale lepší, když další konverzaci a vybírání tématu nechám na něm. "Ne, už žádnou nemám. Docela dlouho. Ale pokud vím, tak tady v okolí nějaké jsou. Uvažovala jsem, že se zkusím k jedné přidat." Byl to odhad, ale žilo tu příliš mnoho vlků, aby tu nebyly smečky. Neptala jsem se, jestli on má, to by bylo stejné jako říct: 'Pardon, ty jsi předtím něco povídal? Neposlouchala jsem tě.' Už řekl, že ze smečky utekl.
Dál bylo ticho, ale přátelské ticho, alespoň tak mi připadalo. Museli jsme jít dost dlouho, než les konečně začal řídnout a nám se naskytl pohled na šedé masy hor. Byla to úleva konečně vidět něco jiného než stromy všude okolo.

---> Pityas

Protočil očima, což na mé tváři vykouzlilo udivený výraz. Neřekla jsem přece nic divného, nebo ano? A i jeho další reakce byla divná. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se. vyděsila jsem ho tou poznámkou, která byla navíc myšlená jen jako vtip. Nechtěla jsme ho děsit a nechtěla jsem ani aby tu bylo ticho. Ticho ve strašidelném temném lese... Jenže o čem se dalo mluvit, když i docela nevinná poznámka se mohla setkat s negativní reakcí.
"Mně obvykle nevadí, ale tenhle na mě působí divně." Odpověděla jsem a doufala, že tímhle nic nepokazím. "Ale nežijí tu žádní divní tvorové a vlastně jsem tu ani nepotkala nic nebezpečného, bude to jen tou tmou, co tu je." Pokusila jsem se o povzbudivý úsměv. "A konec má, jen ho musíme najít. Tamtím směrem, pokud se nepletu, jsou hory. Není to zrovna blízko, ale než se setmí, mohli bychom tam dojít, když teď vyrazíme." Vlčata. Kdy jsem se naposledy s nějakým bavila? Byla tak odlišná od dospělých, což jsem už zapomněla.
Také jsem vyrazila a srovnala svůj krok s jeho, až jsme kráčeli bok po boku. "Trošku víc doprava." Šli jsme moc na sever, hory byly směrem severovýchod.

Dál už jsem radši mlčela a na nic se nevyptávala. Poznala jsem, že se mu podobné osobní otázky moc nelíbí a byl z nich... smutný. Což znamenalo, že říkal pravdu a byl tu opravdu úplně sám.
"Aha." Kývla jsem na jeho vysvětlení. Pokud utekl a byl dlouho sám, nepovažovala jsem za nic divného, že mluvil sám se sebou nahlas, když si myslel, že ho nikdo neslyší. Vlci by prostě neměli být sami, o tom jsem sama něco věděla. Dlouhá samota nás měnila, někdo se stal protivným a nepříjemným, někdo, jako já, se stal přehnaně nedůvěřivým a snažil se vlkům spíš vyhýbat, někdo prostě mluvil sám se sebou nahlas. Měla bych si najít smečku. Pomyslela jsem si.
Utekl ze smečky. Asi proto, že se k němu nechovali hezky. Chápala jsem to. Já sice neutekla, ale vyhnali mě. Bylo to dost podobné. Podívala jsem se na něj. Čas změnit téma. Kývla jsem k okolní temnotě. "Myslíš, že má ten les někde konec?" Zeptala jsem se. "Už tu chvilku bloudím a skoro o tom začínám pochybovat. Co bys řekl na to, kdybychom ho zkusili najít?" Usmála jsem se na něj a postavila se. Být tu chvilku nebylo tak špatné, ale už jsem tu strávila tolik času, že bych odsud ráda vypadla a zase viděla slunce, aniž by ho zakrývaly desítky, ne-li rovnou stovky větví.

To, co řekl, mě překvapilo. Mohl samozřejmě lhát, to ano, jenže pokud mluvil pravdu, znamenalo to, že někdo nechal vlče jít samotné do lesa, kde mu mohl kdokoli nebo cokoliv ublížit. Možná jsem neměla vlastní vlčata, ale i tak bych toho, kdo tohle dopustil, nejradši pořádně hryzla do čenichu. Pokud neměl rodiče, i tak musel mít někoho, kdo se o něj staral, tak kde byli? I kdyby se jen ztratil, měli na něj dávat větší pozor. "Tak s kým jsi to před chvílí mluvil?" Zeptala jsem se zvědavě. Mohl se na něco nahlas ptát sám sebe?
Rozhlédla jsem se kolem. Byla tu pořád stejná tma jako obvykle, ale nebyla jsem dojmu, že ta tma je o něco světlejší, než byla před hodinou. Čas se tu ale špatně odhadoval. "A co tu sám děláš?" Doufala jsem, že nebudu působit příliš zvědavě a vlezle. Tohle celé se mi nelíbilo. Jakou šanci na přežití mohl mít? Dobře, nebyl zas tak malý, odhadla bych ho zhruba na půl roku. Zdaleka ne dospělý, ale částečně samostatný mohl umět trošku lovit a vědět, čemu se má vyhnout. Pravděpodobně uměl i stopovat, když mě našel po pachu, ale jak dobře? Najít vlka, který je kousek od vás a navíc po větru nebylo nic obtížného.

Nebyl to ani dospělý vlk, bylo to... vlče. Dobře, od toho nebezpečí nehrozí a pokud ho ti ostatní poslali samotného, nejspíš se nemusím bát ani jich. Narovnala jsem se a uvolnila se. Jsem já to ale strašpytel. Sledovala jsem jeho pohled na svou srst. "Jo, taky si říkám." Odpověděla jsem tiše a pak si uvědomila, že moje znaky opravdu svítí. Ne, nebyly jen výraznější, lehce bíle svítily. No super. Uvědomila jsem si, že na sebe koukám dost překvapeně a skoro i vyděšeně a tak, než jsem se otočila zase k vlčeti, jsem pečlivě nasadila neutrální výraz.
Když se posadil, okamžik jsem se rozmýšlela, ale pak jsem si sedla taky. "Já Barnatt. Rodiče tě poslali napřed?" Zeptala jsem se opatrně. Jeho jsem se bát nemusela, ale ráda bych věděla, kolik vlků je tu ještě v okolí. Rozhodně tu nemohl být sám, takhle malé vlče a samo v lese? To jen těžko. Což jen potvrzovalo, že tu poblíž bude ještě někdo dospělý. Proč ale předtím přikývl, tomu jsem nerozuměla. Skoro to vypadalo, jako by se bavil ještě s někým, koho jsem já neslyšela. Možná nějaká telepatie. neměla bych přecejen utéct?

Pokračovala jsem dál v poklidné chůzi lesem. Stromy tu byly všude stejné atak jsem netušila v jaké části se právě nacházím, ale odhadovala jsem, že tohle byl zhruba směr, ze kterého jsem původně přišla, než jsem potkala tu světle šedou. Možná. Snad. Bylo příliš snadné se tu ztratit. Pak, aniž by mě varoval závan pachu nebo něco jiného, jsem zaslechla z místa kus od sebe vlčí hlas. Byl jen jeden, ale už fakt, že tu byl, znamenal, že tu musí být víc vlků. Nerozpoznala jsem přesná slova, ale znělo to jako otázka. Kdo by se ptal na cokoliv nahlas, když je sám? Ztuhla jsem vprostřed kroku, nastražila uši a začala pohledem pročesávat okolí, připravená dát se na útěk. Už jsem nezačala prchat, sotva se poblíž někdo objevil, což byl jistý pokrok od mého příchodu sem, ale přesto jsem se necítila dobře, když jsem věděla, že je poblíž někdo cizí.
Maličko jsem se přikrčila a zaposlouchala se do okolních zvuků. A uslyšela jsem to, tiché kroky, které tlumil lesní podrost. Blížily se ke mně. Zůstaň stát, nehýbej se. Třeba tě přehlédne. Jsi černá, krásně splýváš s okolím... Říkala jsem si v duchu, ale moc jsem tomu nevěřila. Jednou věcí byly ty hloupé světlé znaky, musely zářit jako lucerničky, oproti tmavému okolí. Další věcí byl můj pach. Vítr vál směrem ode mě k tomu cizinci... nebo cizincům. Já je necítila, ale oni mě mohli. A tak jsem prostě čekala.

---> Most
Přede mnou se otevřel výhled na dlouhý, visutý most, jehož konec mizel kdesi v dáli. Zastavila jsem na konci lesa a chvíli zírala, než jsem se otočila a pomalu se vydala zpátky. Ne, tamtudy cesta nevede. Neměla jsem v most takovou důvěru, abych do jeho prken vložila svůj život. Temnota lesa mě opět pohltila. Dokonale jsem sem se svojí tmavou srstí zapadla, i když, jak jsem si ke svému zděšení všimla, některé moje chlupy na ocase a rameni zesvětlaly do světle modré. Ve výsledku to nevypadalo špatně, vlastně bych řekla, že mi to bude ladit s očima a dost to připomínalo Trionovi zelené znaky na srsti, ale byl to šok, zjistit, že najednou vypadám jinak. A kde Trion vůbec byl? neviděla jsem ho už celou věčnost a stejně tak i Athai, moje dva jediné opravdové kamarády. Kdo ví, jestli je ještě někdy potkám...

Šedá vlčice nijak nereagovala, nejspíš usnula, nebo co. je neslušné usínat během rozhovoru s někým jiným. "Nebudu rušit, zatím se měj." Zamumlala jsem k ní potichu, otočila se a odešla stejnou cestou, jakou jsme před časem přišla. Jak dlouho jsme tu byla? Asi dost, netroufala jsem si ani odhadovat jak dost.
Moje další kroky vedly na jih. Nevěděla jsem, co tam objevím, možná byl tenhle les nekonečný. Nedivila bych se tomu, působil tak i teď a to jsme ho zatím prošla jen poměrně malou část. byl tak tmavý a... strašidelný. Snažila jsem se vyhýbat spadaným větvím, pečlivě jsem koukala okolo sebe, abych si všimla jakéhokoli hrozícího nebezpečí. naštěstí jsme nic neuviděla. těžko říct, kolik času mi zabrala cesta, ale brzy začal les přede mnou světlat. Přecejen měl konec. Byl velký, ale ne nekonečný. Zrychlila jsem, zvědavá, co tam najdu.

---> Most

2. Týden
Barnatt: 0
Nyctea: 11

1. Týden
Barnatt - 0
Nyctea - 1

"Vlčice" Opravila jsem se, i když bych neřekla, že by v tomhle ohledu mělo dojít k nějakému nedorozumění. Z její krátké, snad až extrémně krátké odpovědi jsem začala usuzovat, že nebude zrovna na dlouhé rozhovory. Chvíli jsem ji pozorovala. byla opravdu docela zvláštní. Její pohyby, to, že to vypadalo jako by se na to jediné slovo upnula jako na nějakou kotvu... nevěděla jsem, co si mám myslet. A byla jsem z ní kapánek zmatená.
To, že mi začala místo do očí zírat na nohy zrovna dvakrát nepomáhalo. Zadívala jsem se na ně taky a snažila se najít něco, co ji mohlo zaujmout. Po pár okamžicích jsem to vzdala, vypadaly pořád stejně. Což mohlo znamenat, že prostě jen neví, kam se dívat.To mě ale nezastavilo abych se nezeptala. "Co? Je s mými nohami něco špatně? Nešlápla jsem do něčeho?" Můj hlas zněl napjatě, jak jsem si všimla, když jsme ta slova vypustila z tlamy.
Naštěstí se podívala jinam, což jsme docela oceňovala. Vnímala mě vůbec? Snad ano, nerada bych jí cestu, nebo spíš to, co jsem si myslela, že by mohla být cesta ven, popisovala znova. Vždyť jsem ani nevěděla, jestli se nemýlím. ne, ne. Určitě jsem se nemýlila. Umím se orientovat a to i v takovémhle lese.
Opět trvalo dlouho, než jakkoli zareagovala, tak dlouho, že jsem se začala rozhodovat, jestli nemám něco zopakovat. Ale nakonec odpověděla, i když ne na můj dotaz ohledně tlapek, jak jsem nejdřív čekala, ale ohledně doprovodu. Dobře, konečně se alespoň někam dostáváme. Bylo dobře, že souhlasila, nebyla jsem si jistá a pozorování téhle vlčice mě v tom jen utvrzovalo, že by byla schopná dostat se ven sama. Ale mohla jsem ji podceňovat. Možná byla vážně jen rozespalá, rozespalost dělá hodně. Usmála jsem se na ni, když odpověděla. "Dobře, můžeme tedy vyrazit hned?" Nebo mám radši chvíli počkat. Druhou část už jsem nevyslovila, přesto by většině vlků bylo jasné, kvůli čemu se ptám. Jestli i téhle, těžko říct. Dívala se na mě, jako by mě ani neviděla. Ale mluvila smysluplně a na to jsem se rozhodla zaměřit. "Onemsiz." Zopakovala jsem po ní, abych se jednak ujistila, že jsem slyšela dobře a jednak si to jméno zapamatovala. Znělo poněkud zvláštně. "Těší mě."

Stála jsem tak dost dlouho, těžko říct, jak přesně, než se na mě šedá vlčice podívala a já si připomněla, že bych měla trošku vnímat skutečnost. V hlavě jsem si rychle přehrála události posledních několika okamžiků. Doufala jsem, že to byly okamžiky, ale... nedokázala jsme to říct přesně. Vlčice se oddělila od vlka, něco mu říkala a pak si zalezla pod strom, kde pravděpodobně usnula. Ale teď byla vzhůru a pozorovala mě. Přesněji hleděla mi do očí. A já jí pohled tiše oplácela.
Pak řekla jediné slovo. Na okamžik mi nedocházel jeho význam, protože ze všeho možného co mohla říct jsme tohle opravdu nečekala. ta vlčice se třásla, jako by jí snad byla zima. "Jsem vlk, tím jsem si jistá." Odpověděla jsem po chvíli ticha a zírání a rychle si ji prohlížela. Působila dost zmateně, jako by snad nevěděla kde je, proč tu je, možná i kdo je a co jsem já zač. Asi přecijen spala, rozespalost dělá s vlky různé věci a zmatek není výjimkou.
Přešlápla jsme na místě z tlapky na tlapku, abych si trošku protáhla ztuhlé svaly. Její další slova už zněla smysluplněji. Docela jsme to oceňovala. "Cesta z lesa... no, zrovna jsme odtamtud přišla. Nebo ne zrovna, ale když půjdete tamtudy..." Kývla jsem směrem za sebe, "...dostanete se ven. Nebo můžete zkusit jakýkoli jiný směr, i když to může zabrat delší dobu. Tenhle les není nekonečný." A ani příliš velký ve srovnání s jinými, ale to už jsem si nechala pro sebe. Co mi připadalo zvláštní bylo, že tahle vlčice mě ani v nejmenším neděsila. Možná to bylo tím, že ze mě byla asi tak nervózní jako já z jiných vlků.
Všimla jsme si, že se jí na krku houpá nějaký přívěšek a zaměřila svůj pohled na něj. Byla to dobrá záminka pro sledování něčeho jiného a ne koukání na tu vlčici jako na zajímavého brouka. Brouk rozhodně nebyla.Napadla mě ještě další věc. "Pokud byste potřebovala, klidně vás můžu ke kraji lesa doprovodit." Nabídla jsem, i když jsem předpokládala, že odmítne. Ale to bylo na ní. Já bych sice ocenila nějakou společnost a jí by se doprovod mohl hodit, ale nechtěla jsem se vnucovat.

---> Pityas

jakmile mě odklopila hustá klenba stromů a já se ocitla v přítmí lesa, dala jsem se opět do vytrvalého klusu, kterým bych dokázala urazit dlouhé vzdálenosti, pokud by to bylo potřeba.
Bylo tu cítit i mnoho vlčích pachů, žádný z nich mi ale nebyl povědomých. Velká část z nich byla stará a sotva rozpoznatelná. Našla jsem i pár čerstvějších, obzvlášť dva, které se prolínaly. Obvykle jsem se cizím vlkům vyhýbala a stranila se jim, pokud to šlo. Nikdo by si mě nespletl se společenským vlkem, jenže... jenže tentokrát jsem naopak hledala někoho, s kým bych si mohla popovídat. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že před chvílí jsem jednu společnost opustila. Možná je něco pravdy na tom, že se všechno mění a vlci také.
Z počátku váhavě, ale postupem času stále odhodlaněji jsem se vydala po pachu těch dvou. Byli to vlk a vlčice, o to jsme nepochybovala. Pachy se ale prolínaly jen tak, jako u cizinců, nebála jsem se tedy, že bych narazila na nějaký zamilovaný páreček, který by nechtěl být rušen.
zabralo mi docela dlouhou dobu, než jsem je konečně našla a jak mám ve zvyku, nepřiřítila jsem se k nim a nezačala na ně vesele pořvávat pozdravy. Zastavila jsme kus od nich a pozorovala je, aniž bych se snažila nějak skrývat. Ale stála jsem za nimi a pokud se neohlédnou, neuvidí mě.

---> Kvetoucí louka

Jakmile jsem dorazila k horám, byla jsme nucena kvůli nerovnému terénu zpomalit na rychlou chůzi. Netrvalo mi dlouho dostat se do vyšších poloh, odkud byl docela dobrý výhled. Tam jsem zjistila, že se nacházím na jižním cípu těchto hor, které byly spíš dlouhé, než velké. nepřipadalo mi to tu ale nijak moc zajímavé, jedině snad, že mi tohle místo připomněla Triona, Athai a také tu pro mě téměř neznámou vlčici Envy. Před jakou dobou jsme se setkali naposled? Muselo to být už opravdu dlouho. Ti dva mi chyběli. Ale jaká byla pravděpodobnost, že na ně v nejbližší době zase narazím? Nebo alespoň na jednoho z nich? Zaplašila jsem tyhle myšlenky a pokračovala v přechodu hor, až jsem se dostala na druhou stranu a do lesa.

---> Temný les