Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadá to zajímavě :) přihlásila bych se s Barnatt

//v pořádku, jen jsem potřebovala napsat post za Barnatt jako úkol do týmové :)

Už mě to přestávalo bavit. Zephyr neodpovídal a mě začínala být opět z toho postávání zima. A taky jsme měla hlad. No dobře, měla jsme tu sice už ulovenou potravu, ale... přišlo mi tak nějak špatné to zhltnout hned na místě. "Zephyre, navrhuju jít se někam schovat." Zopakovala jsme stále ještě docela trpělivým hlasem a přešlápla z tlapky na tlapku. Nejdřív mi srst zmokla a teď ještě zmrzne, paráda. A možná zmrznu i já! Už ta představa se mi vůbec nelíbila. Copak jsme nějaká borůvka v mrazáku, abych zmrzla? Barvu bych na to rozhodně měla dobrou, taková mražená borůvka je skoro černá. Ale ne, já jsme vlk a tím jsme si naprosto jistá, ne žádná borůvka. "Tady na pláni asi moc úkrytů nenajdeme, ale třeba v horách by mohla být nějaká pěkná jeskyně." Pokračovala jsem. Můžeme nějakou najít a v klidu si sníst kořist bez toho, abychom zmrzli. Rozhlédla jsem se po okolí a zavětřila. A navíc tu někde poblíž byli dva cizí vlci. tedy přesně o dva vlky víc, než mi bylo milé. A co když je to navíc nějaká smečka? Tohle území jim klidně může patřit a nemusejí mít vetřelce v lásce. Jo, chtěla jsme odsud pryč. Už takhle jsme tu strávili docela dost času.

Ráda bych se zúčastnila s Barnatt. V týmové jsem už byla. (V první určitě, v druhé myslím ne)

Pečlivě jsme propátrávala zem i vzduch, hledajíc jakýkoliv pach, když se k mému čenichu donesl jeden vlčí. Byl čerstvý, ale nezdálo se, že by se vlk vyskytoval někde poblíž. Také to zavytí, které jsme zaslechla se mi příliš nezamlouvalo, začínalo to vypadat, že se sem stahují další vlci. Najdu nějakou kořist a vrátím se. Nebude tak těžké se jim vyhnout. Vždyť jsem Zephyrovi sama říkala, že to není těžké.
Zvedla jsem čenich od země a rozhlédla se, ale žádný vlk se momentálně v dohledu nenacházel, což mě trošku uklidnilo. Vrátila jsme se ke stopování a brzy narazila na pach křepelky. Bažanty jsem sice měla radši, ale tihle ptáci také nechutnali špatně a byla to dostačující kořist, proto jsme se pustila po stopě.
Rozpršelo se, což dost znesnadňovalo hledání kořisti pomocí zraku, pachová stopa byla naštěstí dost čerstvá, abych ji neztratila.
Brzy jsem ve sněhu před sebou uviděla jakési krčící se něco, co bylo tvořené z pírek. Chudinka křepelka ani nemohla vidět, co to na ni skočilo, než jsem ji zakousla a i s ní v tlamě zamířila zpátky za Zephyrem. Byla to snadná kořist, nejspíš letošní mládě. Přesněji z posledního jara, nedokázala jsme dost dobře odhadnout, který je teď rok. Jistá si tím budu až když přijde definitivně jaro.
Vracela jsem se ve svých stopách, což sice znamenalo maličko delší cestu, ale alespoň nehrozilo, že zabloudím. Doběhla jsme až k Zephyrovi a položila si kořist k nohám. On už také s lovem skončil, o čemž vypovídal mrtvý zajíc. Kousek jsme od něj odstoupila a pokusiola se vytřepat si vodu z kožichu, ale ne příliš úspěšně. "Navrhuju jít se někam schovat."

"No jo, druhý pokus, to není špatné." Pokusila jsem se napodobit jeho tón, ale příliš se mi to nepovedlo. Bylo celkem zvláštní, že se Zephyrem jsem nerozuměla téměř ničemu, co řekl. Minimálně ne hned. Možná se prostě vyjadřoval jinak než ostatní... Rozhodla jsem se to moc nerozebírat, kdo ví, k čemu bych nakonec došla.
Jakmile se také otřepal, pustila jsem se stejně jako on do hledání. Sníh pachy docela tlumil, takže jsme hledala i zrakem. Pátrala jsem po jakékoli stopě, která by nebyla moc stará. Starší jak den a musela bych zvíře dlouho stopovat, než bych ho vůbec objevila. Nic moc jsme ale nenacházela. Pár myších pachových stop. Jedna stará srnčí... nic použitelného. Nenápadně jsem se podívala po Zephyrovi. Také zatím hledal. Asi se budeme muset jít podívat dál. Kam ta zvířata vždycky přes zimu zmizí? Pomyslela jsme si nespokojeně a poklusem vyrazila od místa, kde jsme nějakou dobu seděli. Když se podívám dál, ničemu tím neuškodím. Jediná kořist, kterou se mi ale zatím podařilo najít, byly myši nebo jiní drobní hlodavci a ty jsem nelovila moc ráda. Byli docela roztomilý, musela bych jich sníst hodně a navíc byli samá kost. Nic pro mě.

Jeho návrh zněl zajímavě, ale když jsem se nad tím zamyslela... "No, dobře, ale kořist se obvykle na louce neválí. A já trávu nerada." ...i tohle jsme dokázala pochopit špatně. "Nebo to myslíš tak, že půjdeme na tu louku a tam pak každý sám budeme chytat kořist, ať už to bude zajíc nebo bažant?" Takhle to znělo rozumněji. Možná že jsem pochopila, co tou metodou myslel. Ale jestli ano, rozhodně to nebyl špatný nápad. Ušetří se tím spousta času, který bychom jinak věnovali hledání té správné kořisti. "Tak jo, jsme pro." Odpověděla jsme nakonec a doplnila to drobným úsměvem. Ale já se stejně porozhlédnu po nějakém bažantovi. Pokud nějakého nenajdu, vždycky si můžu ulovit i něco jiného. A kdybychom nenašli vůbec nic, nakonec proč si nedat i trošku té zeleniny?
"Jdeme tedy?" Zeptala jsem se a vyskočila ze země. Tlapky trošku zaprotestovaly, dlouhá téměř-nečinnost se jim asi moc nezamlouvala. Nikam jsme se ale nerozběhla, nejdřív jsem si chtěla být jistá, že jsme pochopila správně to, co myslel tou metodou. Oklepala jsme se, abych si z kožichu vytřepala sníh.

Já nemám co rozdělovat, vzhledem k tomu, že jsme vyhrála rubíny a peníze :)
takže děkuji a všem hezký zbytek svátků :)

Zamyslela jsem se nad jeho odpovědí. Co tím asi tak mohl myslet? Jakou první zkušenost? Ale připadalo mi hloupé se na to zeptat, už takhle jsme ho otázkami dost zahrnovala, a tak jsem jen přikývla a usmála se. Bylo lepší teď změnit téma, než se do toho příliš zamotám. Naštěstí tu také pořád bylo to další téma a to jídlo. Nemusela jsem tedy vymýšlet nic nového.
Tohle je na lov docela dobré místo, pokud netrváš na velké kořisti. Je tu spousta drobné zvěře, myši, králíci, bažanti..." Při posledním slově jsem se oblízla, bažanti byli vždycky moje oblíbená kořist. Chuťově docela připomínali kuřata, která jsem tedy ochutnala jen jednou, když jsem se vloupala na lidskou farmu, ale ta byla snad tím nejlepším jídlem, které jsme kdy měla. Ale kuřata tady nenajdeme. Radši jsem tedy pokračovala v mluvení. "Pokud bys radši něco většího, jako srnky nebo jeleny, tady bychom je také mohli najít, ale častěji se zdržují v lese. To by záleželo, jaké bychom měli štěstí něco najít." Srnku jsem jedla naposledy při lovu s Trionem a Athai. Ti dva mi docela chyběli. Kde teď asi mohli být? A jsou někde spolu, nebo už se naše skupinka úplně rozpadla a bloudí každý sám? To jsem nedokázala říct, mohla jsem jen doufat, že je zase někdy potkám.
"Výběr kořisti nechám na tobě, nebo klidně můžeme lovit to, na co narazíme jako první." Ukončila jsem to a čekala na odpověď.

Barnatt: 34
Nyctea: 29

Pokývla jsem. Jeho odpověď byla rozumná a něco na ní bylo. Také to vysvětlovalo, proč nedokázal odpovědět na předchozí otázku přímo. "V tom máš pravdu." Přešlápla jsem na místě. "Tak nějak automaticky jsem čekala, že už tu jsi déle a budeš to tu trošku znát... i když to je hloupost, když jsi říkal, že jsi tu sotva chvíli." Oplatila jsem úsměv. Tady někdo nepřemýšlí. Poznamenala jsem si sama pro sebe. No jo, celá já. Některé věci prostě zapomenu, sotva je uslyším.
na okamžik jsem se zamyslela nad jeho nabídkou. Byla zima, to ano, ale nijak jsem nemrzla. "Je to od tebe milé a díky za nabídku, ale nemusíš. není mi ani tak zima, jako že mi z toho stání na místě trošku ztuhly tlapky." Opět jsme přešlápla ve snaze alespoň trošku rozproudit krev. "Mám docela hustou srst a jsem na zimu zvyklá." Zkoumavě jsem se na něj zadívala a na okamžik se odmlčela, než jsme opět promluvila. "A co ty? nemáš hlad?" Stáli jsme tu už opravdu docela dlouho. Já jsem jedla při posledním setkání s Trionem a Athai, ale on? To jsem opravdu netušila. Ale když se ptal, jestli mi není zima, měla jsem potřebu mu to alespoň nějak oplatit. Odhadovala jsem, že on je přesně ten typ vlka, který hledí víc na ostatní, než na sebe.
jeho reakce , když jsem řekla, že tu moc vlků není, byla docela legrační. dokonce se mi zdálo, že mu na okamžik nadšeně zazářily oči. Znovu jsem se usmála, tentokrát zářivěji než předtím. "Naprosto tě chápu. Ono je to spíš tak, že když na nikoho narazit nechceš, není vůbec těžké se všem vyhnout, ale zase pokud chceš společnost, rychle někoho najdeš." To se mi na Mois grisu líbilo. A líbilo se mi také, že jsme to dokázala, alespoň podle mého, srozumitelně vysvětlit.

Tahle zvláštní konverzace, zdá se, neměla konce. Uvědomila jsme si, že moje tlapky už od toho nehýbání se začínají být lehce ztuhlé a tak jsme v rychlosti udělala jedno malé kolečko. Také začínala být zima. Trochu mě překvapilo, že neví, co má odpovědět, když jsem se zeptala, jestli se mu tu líbí. Ale asi na to prostě a jednoduše neměl názor. U něj by mi to nemělo připadat divné i když tenhle vlk se vymykal všem mým dosavadním představám a chováním nepřipomínal žádného jiného vlka, kterého jsme znala.
Mávla jsem ocasem. "Nevíš? Takže na to nemáš názor? nebo jsi se ještě nerozhodl? A nebo to tu považuješ za takové průměrné?" To jsem celá já. Abych se dostala ke kloudné odpovědi na jednu otázku, položím tři další. nebo klidně i víc, proč ne? "Převlčeno? Pokud ti to tak připadá... já jsme tu zatím tolik vlků nepotkala i když je pravda, že je tu hromada vlčích pachů." Neměla bych z toho třeba usuzovat, že tu žijí neviditelní vlci? No, radši ne.
Na jeho zdlouhavé vysvětlování jsem krátce pokývla. "Aha." Pak jsem se na okamžik odmlčela, jenže ten okamžik se začínal až nepříjemně protahovat. nějak mě nenapadalo, co na to mám říct. "Takže... ještě uvidíš? Sotva mi to vypadlo z tlamy, uvědomila jsem si, že přesně to řekl a je tedy nesmysl se na to ptát. Co je asi pravdy na tom, že slova jseu rychlejší než myšlenky?

jů :3 5% prosím do rychlosti 3% do schopnosti lovu, 2% do síly a 5% do obratnosti.
díky :)

jak se zdálo, moje vysvětlení řečnické otázky ho pobavilo. Nebo to jsem si alespoň myslela. Jeho mírné pousmání mohlo znamenat vcelku cokoliv. Nepřipadal mi jako ten typ vlka, co se rozchechtá na celé kolo, ale zároveň jsem ani nedokázala říct, jestli patří mezi ty, co se místo rozchechtání právě jen takhle pousmějí... Na to jsem ho neznala dost dlouho. No, alespoň se držel mojí rady a na otázku opravdu neodpověděl. Tedy odpověděl, ale jen tak, že potvrdil, že rozumí. To bylo dobře. A odpověděl i na mojí další otázku. Nad jeho odpovědí jsem se na chvilku zamyslela. Bylo chytré neplánovat si věci příliš do budoucnosti, o čemž mě osud už také poučil. na druhou stranu zase nemuselo být špatné občas jen tak plánovat a to i s vědomím, že ta potvůrka osud zařídí, že se stane třeba i přesný osud. Ale nakonec všechno skončí dobře, ne? a nebo smrtí a totální zkázou, ale to už se nepočítá. "Asi je to tak občas i lepší." Odpověděla jsem neutrálním tónem a pak se usmála."Tak já se zeptám ještě jinak, chtěl by jsi tu zůstat?" Tohle bylo to, na co jsem se původně chtěla zeptat. Tedy, doufala jsem, že mi nedá tak filosofickou odpověď, ale stalo se. "A nebo ještě jinak, líbí se ti tu?" Napadalo mě ještě pár dalších ekvivalentů téže otázky, ale radši jsem je už nevyslovovala, abych se v tom nezamotala, což se v mém případě mohlo očividně stát velmi snadno. Odpověděla jsem ještě na jeho otázku. "No, nějakou dobu už určitě." Byla to dost neurčitá odpověď, což mělo za vinu hlavně to, že jsem si nebyla jistá, jak je to doopravdy. "Půl roku už určitě..." Dodala jsem zamyšleně. Teď je podzim a když jsem přišla, na zemi ležel sníh. Ale byl začátek, nebo konec zimy? Těžko říct. Ale jak jsem to tedy měla zformulovat? "Nejsem si úplně jistá, jak dlouho přesně, možná už skoro rok. Už se v tom začínám ztrácet." Omluvně jsem se pousmála. "Takže asi tak."

Zavětřila jsem. ve vzduchu se vznášely ještě dva cizí vlčí pachy. Žádný z nich mi nebyl povědomý, ani Athai, ani Trion, ani třeba Envy nebo kdokoli jiný. Snad i za sarah bych byla ráda, i když ta mi připadala divná. No, nikdo známý znamenalo, že mě pachy zatím nezajímají. Když odpověděl, že sedí, neubránila jsem se úsměvu. "Ano, to vidím" Odvětila jsem na to vesele. "Jistěže myslím tady jako na tomhle území." No, mohl odpovědět ještě hůř. Jak se znám, tak já bych mu nejspíš odvětila něco ve smyslu, že nevím, že jsem se prostě narodila, ale nikdo mi neřekl, proč... jeho druhá odpověď už víc odpovídala tomu, na co jsem se ptala. dobře. Tohle ale ještě bude zajímavé. "Takže... tulák?" Chvíli mi trvalo, než mě napadlo, jak bych mohla pokračovat, protože ptát se na očividné je... no, není to dobrý způsob jak rozproudit konverzaci. "A na to radši neodpovídej." Dodala jsem rychle ke své... skorovětě. Ale ne, znělo to, jako kdybych ho chtěla zastavit, než řekne něco podobného, jako před chvilkou. Takže znova a líp. "tady... no, to nebyla tak úplně otázka. tedy byla, ale řečnická, jestli mě chápeš, takže... No, na ty se prostě neodpovídá." bezva, Barnatt, takže se ještě zamotáš ve vlastní větě. Na tohle jsi expert co? Radši jsem nepřemýšlela nad tím, jak tohle muselo působit. Nejvyšší čas stočit konverzaci k nějakému dalšímu tématu. nejlépe jednoznačné, jednoduché otázce, na kterou bude jednoduchá odpověď. A která by mohla pro změnu přimět jeho něco říct a ne jen odpovídat. nevěděla jsem proč, ale měla jsem z toho pocit, že ať se zeptám na cokoli, on to stejně dokáže pochopit úplně jinak. Nepřipomíná mi to někoho? Zeptala jsem se v duchu a kdyby tu nebyl Zephyr, nejspíš bych se ušklíbla. "A plánuješ se tu zdržet?" Nebylo to nejšikovněji formulované, ale... nechme to tak. Hlavně nezabíhat do složitostí.