Příspěvky uživatele

< návrat zpět

/V pohodě, klidně počkám :)

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. "Mě také." Odpověděla jsem. Zdálo se, že tímhle už se konverzace trošku rozproudí. Alespoň trošku. "To je dobře, že se neptáš, byl bys jinak první vlk, kterého jsem kdy potkala a on neznal své jméno." Oplatila jsem mu úsměv. Tohle bylo opravdu zvláštní setkání. Zdálo se, že on je v konverzacích s vlky asi stejně dobrý jako já. Tedy opravdu ne moc dobrý. "A v pořádku. jen nejsem zvyklá, když na mě někdo zírá, jako by chtěl spočítat, kolik mám chlupů."
Tak, a tím jsem skončila. Co mám teď říct dál? Pozdrav a představení už byly odbyté. Ta zdvořilostní fráze 'těší mě' taky... A jak se má jsem vědět nepotřebovala. takže zbývalo jediné... Ne, mlčet ne. A utéct taky ne. Místo toho ze mě po chvíli ticha vypadlo něco jako: "Eh..." A poté další velice inteligentní a originální otázka. "A co tu vůbec děláš, Zephyre?"

Němý tedy nebyl, protože odpověděl. Ale jeho reakce na mé 'počkej' byla trochu nečekaná. Možná si nemyslel, že něco řeknu, možná si myslel, že budu prostě jen stát a čekat až odejde. Popravdě, já jsem to čekala taky. Ale když se zastavil a čekal, tak už bych neměla říct něco vy smyslu 'Ale nic, já vlastně ani nevím, proč jsem to řekla. Víš co? běž si svou cestou a zapomeň na to, ano?' Jenže já netušila, co bych měla říct. "Já... eh. To nabyl zrovna dobrý začátek věty. Pak se ale představil, jen bylo zvláštní, že to co řekl, znělo jako... otázka? Ptal se mě snad, jak se jmenuje? Zephyr? "To se mě ptáš?" Zeptala jsem se opatrně. Ale představil se a já bych tedy měla udělat co...? Pro jednou bych mohla porušit svůj zvyk nepředstavovat se cizím vlkům. Přecijen, už jsem ho zastavila, když chtěl odejít. Zhluboka jsem se nadechla. Tak dobře. Když už jsem s tím začla... "Já jsem Barnatt." Představila jsem se tiše a sklopila pohled k zemi.

Když zamířil pryč, aniž bych přemýšlela, co dělám, rozešla jsem se za ním. nevěděla jsem proč, možná že jsem prostě zase nechtěla být sama a tenhle vlk už nevypadal tak hrozivě jako na začátku. Jen jsem vážně začala uvažovat, jestli není němý. Možná že byl. Mohl by to být důvod, proč nic neříkal? Já ale přece taky nemluvila. "Počkej!" Zavolala jsem za ním nejistě a zastavila. Tak moment, nestála jsem před chvílí jinde? Přimhouřenýma očima jsem si změřila trávu za sebou. Přirozeně mi pohled neopětovala, jen se dál vlnila ve větru. Dobře, tak jsem teď promluvila, ale jak dál pokračovat? Na pozdrav už je trošku pozdě a zeptat se jak se má... To je tak hloupá otázka. Odpověděl by buď, že se má dobře, nebo něco jiného v tom smyslu. Opět jsem se podívala na vlka, tráva už si víc mé pozornosti nezasloužila. Možná by mohl začít nějak on... Zadoufala jsem. Ale nevěřila jsem tomu. Nic neřekl doteď, tak proč by se to mělo najednou změnit. Pokud tedy opomenu to, že se mě teď nejspíš zeptá co chci, nebo proč tu má zůstat... tedy počkat.

Přestala jsem skenovat jeho srst a zadívala se na něj už o něco normálnějším způsobem. nepotřebovala jsem znát do detailu každý jeho chloupek. Zvláštní také bylo, že za celou dobu, co tu byl, neřekl ani jediné slovo. Jistě, já také ne, ale ze zkušenosti jsem věděla, že vlci obvykle mluví, místo aby jen stáli a koukali? Neznamenalo to ale, že bych chtěla začínat rozhovor, nebo se třeba zvednout a přemístit se o kousek blíž. Líbilo se mi tam, kde jsem seděla. Akorát jsem začínala mít takový neodbytný pocit, že když nezačnu a něco neřeknu, tak tu takhle můžeme sedět ještě opravdu hodně dlouho. No, nevypadal, že by někam spěchal. Ne, a taky nevypadal, že by věděl, co má dělat. No, v tom ti já neporadím, já vždy čekám, co udělají ostatní, Šedohnědý. Pomyslela jsem si. A s tebou se ani nechci seznamovat, jsi až příliš... záhadný a jiný, než ostatní. Při té myšlence jsem se otřásla. Neměla jsem ráda věci, které jsem nedokázala odhadnout a s vlky to bylo stejné. Ale opravdu se s ním nechci seznamovat? Nebo si to jen myslím? Jednu moji maličkou část lákalo poznat tohohle vlka.

Ten vlk, rozhodla jsem se, že mu budu prozatím přezdívat Šedohnědý, se maličko vzdálil a nevypadal, že by chtěl vyvolávat konflikt, nebo něco takového. Ale ani nezareagoval tak, jak na vrčení obvykle reagovali jiní. měla jsem z něj dost smíšené pocity. vypadal sice hrozivě, to ano, ale zároveň... se tak vůbec nechoval. Zavřela jsem tlamu a naklonila hlavu na stranu. Co ty jsi tedy zač? Odněkud z hlubin skladu mých zapomenutých vlastností se vydrala zvědavost. Narovnala jsem uši a posadila se. Naklonila jsem hlavu na stranu. Když si mě předtím prohlížel on a to ještě takovým tím způsobem, jako by snad chtěl důkladně oskenovat pohledem každý, každičký chloupek na mém těle, proč bych si ho teď nemohla prohlédnout já? Stál příliš daleko, než abych dokázala jasně rozlišit barvu jejich očí, snad jediné, čím jsem si v tomto ohledu mohla být jistá, bylo, že je nemá ani tak modré jako já, ba ani jasně zelené jako Trion. Jedné věci jsem ale nerozuměla, jak se ke mě dokázal přiblížit bez toho, abych si vůbec všimla jeho přítomnosti? Vlastně mi to připadalo, jako by se na místě, kde ještě před okamžikem stál, zhmotnil doslova ze vzduchu.

Vzhledem k tomu, že druhý charakter chci už dýl a Barnatt bývá často zaseknutá ve hře, tak se přihlásím. :)

1) 121, což sice není moc na dobu, jak dlouho tu jsem, ale jak už jsem psala, jsem často někde zaseknutá.
2) od 18.11.2015, tedy deset měsíců :) (nějak tomu nemůžu uvěřit)
3) Aktivní ve hře se snažím být, aktivní v neherních akcích... no, tam si dost vybírám, ale na každou se minimálně podívám a přečtu si o co vlastně jde :) U akcí herních jsem teď poslední dobou (O prázdninách) nestíhala se přihlásit, ale prázdniny už skončily a tohle bych rozhodně chtěla napravit, až bude příležitost.
4) Hlásím se teprve pro druhý charakter

Čas hrát za oba charaktery a stíhat je rozhodně mít budu a mezi svými postavami si nevybírám oblíbence, takže hraju prostě za tu, která se do dané situace lépe hodí, zároveň se mi za celou dobu, co hraju tRPG hry stalo jen jednou, že by mi moje postava nesedla a každou postavu si dobře promýšlím, než se za ni zaregistruju. To je asi tak vše, co bych k tomu napsala a jestli si další postavu zasloužím, to už musíte posoudit vy.
S pozdravem, Barnatt. :)

vyrušil mě jakýsi pohyb nedaleko mne. Možná to ani nebyl tak docela pohyb, ale spíš zvuk. Tichý, ale přesto nezanedbatelný, který mě přiměl zvednout hlavu a přestat se zabývat hledáním kořisti. Záhy jsem zjistila, že hledím na neznámého vlka, který mě pozoroval způsobem, jako... No, bylo jedno jak, důležité bylo jen to, že se mi ten pohled ani trochu nelíbil. Přitiskla jsem uši k hlavě a instinktivně o krok ucouvla. Pravda, nevypadal, že se na mě chystá vrhnout, ale přesto... něco na něm... Nikdy, za celou dobu co jsem vstoupila na území mois gris, nikdy jsem neměla ráda cizí vlky. Podezírala jsem je, že i když se sice chovají přátelsky, rozhodně přátelští nejsou. Obvykle jsem pak zjistila, že mé podezdření bylo mylné, jako například v případě Triona nebo Athai, mých nynějších nejlepších přátel, ale tenhle vlk... a jeho pohled. nelíbil se mi. nejmíň ze všech. vycenila jsem tesáky a hrozivě zavrčela.

---> Pityas

Vyběhla jsem z hor na louku a zpomalila. Zvláštní bylo, že jsem tu cítila pach té šedé vlčice. Ale nemyslela jsem si, že by tu někde byla. Bylo tu navíc cítit daleko víc pachů a mnoho z nich ani nepatřilo vlkům. Tady asi nikoho nenajdu. Ale nevadí, půjdu dál. Zakručelo mi v žaludku a já si vzpomněla, že už jsem dlouho nic nejedla. Dlouho? ne, celou věčnost. Čas poohlédnout se po nějakém králíkovi. nebo ještě líp, bažantovi, pokud tu nějací žijou. Při představě bažantího masa jsem si olízla čenich. Bažanti mi vždycky chutnali a navíc nebylo ani těžké je chytit, což pro ně byl další plus. Jen to jejich peří někdy nepříjemně zalézalo mezi zuby, ale s tím jsem se dokázala smířit. Srst některých zvířat byla totiž v tomhle ohledu horší. Sklonila jsem hlavu k zemi a pustila se do hledání nějaké stopy.

Šedá vlčice se už rozhodla odejít.No, jak chce. Já ji tu držet nebudu. Akorát mi bylo líto, že si teď nemám s kým povídat. Zdála se být docela fajn. Rozhlédla jsem se kolem a rozhodla se, že je čas se také někam přemístit. Přecijen, být sama v horách nebylo nic pro mě. Hory se mi sice líbily, to ano, ale pohybovat se v nich nebylo zrovna nejlehčí a mohl tu na mě odkudkoli vybafnout nějaký nepřátelský vlk. Chvíli jsem se rozhlížela a snažila se určit směr, kterým jsme přišli. Chtěla jsem najít Triona, Athai, nebo kohokoli jiného, koho bych alespoň trošku znala. Jenže kudy se vydat? Vyrazila jsem pomalejší chůzí směrem, kterým jsem tušila Kvetoucí louku. Tam přece byli Trion s Athai minule, když jsem je hledala. nebo spíš když jsem hledala Triona a o Athaiině existenci jsem neměla ani tušení. Ale teď už tam asi nebudou. Vždyť šli do hor se mnou. Jak se mi vůbec mohli ztratit? Rozhodla jsem se nad tím radši moc nepřemýšlet. Kus přede mnou už hory končily a rozkládal se můj cíl, louka.

---> Kvetoucí louka

Prosím rozdělit 4% do síly a 4% do výdrže
děkuji :)

Zdálo se, že cizí vlčice nepředstavovala hrozbu. Víc se zajímala o zajíce, kterého ulovila šedá. Dobře. Narovnala jsem se a zavětřila, ve vzduchu byly opět cítit další neznámé pachy. To je tu nějaký vlčí sraz, nebo co? A nebo se tu schází smečka? Asi bych opravdu udělala líp, kdybych odsud zmizela. Smutně jsem se zadívala na Triona a Envy. Svého kamaráda jsem tu nechtěla nechávat a Envy, i když jsem ji neznala, mi byla sympatická. Kousek jsem zacouvala a pak se posadila. Byla jsem tak stranou od těch dvou vlčic a dávala jsem tím jasně najevo, ať si mě nevšímají, a ještě jsem viděla na ostatní. No, uvidím. Utéct můžu vždycky. Tedy většinou. Ty dvě se asi nebudou znát. Ale jedna z nich měla jídlo a druhá vypadala opravdu hladově. Byla ale tak hladová, aby byla o jídlo ochotná bojovat? Pro takový případ jsem nechtěla, aby mne do toho zatahovaly. nemyslela jsem si, že by se něco takového mohlo stát, ale vlk nikdy neví. A možná, pokud by ta cizí vlčice zase odešla, mohla bych si s tou šedou trošku popovídat, abych zabila čas.

Upřímně jsem se usmála a ohlédla se na ty dva za sebou. "To vlastně ani já. A ne, nejsme smečka, jen... kamarádi." Váhala jsem nad tím nás označit slovem 'kamarádi', Envy jsem totiž sotva znala. "Ale máš pravdu, vlků tu je hodně." Úsměv mi z tváře opět zmizel. Víc, než se mi líbí. Ucítila jsem další pach. Cizí pach a to velice blízko. nelíbilo se mi to. Jedna neznámá, i když očividně přátelská vlčice mi už stačila. Původkyně toho pachu se brzy ukázala. ne, nevypadala nepřátelsky, spíš trochu ztraceně, ale i tak jsem reagovala stejně jako předtím. vyceněním zubů a přikrčením se, abych jí dala najevo, že se ke mně nemá přibližovat. Nepozdravila jsem tak, jako ta šedá, nechtěla jsem se s tou cizí seznamovat a ani ji tu jakkoli vítat, než zjistím, co tu dělá a jaké má úmysly. I nevinně vypadající vlk může být nebezpečný. A proč jsem si jí nevšimla dřív? určitě se tu nemohla jen tak objevit, musela přijít.Poslední dobou jsem nějaká moc nepozorná.

Posadila jsem se a mávla ocasem ze strany na stranu. Podle jejího chování byla zvyklá, že ji někdo odněkud vyhání. Bylo mi jí skoro až líto. Chvíli mi trvalo, než jsem se přinutila něco udělat a ona už mezitím ušla slušný kus. "Počkej, nemusíš odcházet." Zavolala jsem za ní, postavila se a pár rychlými skoky překonala vzdálenost mezi námi. "Nevyháním tě odsud." Dodala jsem ještě a zastavila kousek za ní. nebyla jsem si úplně jistá, jestli chci, aby tu zůstala, ale... ani by mi nevadilo, kdyby to udělala. nechtěla jsem odcházet od Triona a Envy a s nimi teď řeč zrovna nebyla. Překvapeně jsem si uvědomila, že bych byla za nějakou společnost ráda. Zábavnější společnost. Odkdy se chci bavit s vlky, které jsem sotva potkala? Krátce jsem se ohlédla na Triona. Že by? Má na mě špatný vliv? Pro sebe jsem si nad tím zavrtěla hlavou a maličko se pousmála. Takový byl, přátelský ke všem, které potkal. Možná bych si z něj mohla vzít příklad. Alespoň pro tentokrát. Otočila jsem se opět na vlčici a zastříhala ušima. Doufám, že toho nebudu litovat.