Příspěvky uživatele

Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Ale myslím, že tvůj element se ti časem vrátí." řekla jsem mu a věřila tomu. Máloco trvalo věčně. "Ale takhle... vypadáš, jako by jsi ovládal nějakou zvláštní magii." natočila jsem hlavu na stranu a zamyšleně si ho prohlížela. vypadal, že ho ztráta jeho elementu dost trápí.

Chvíli jsem se rozmýšlela, ale pak jsem taky zavrtěla ocasem. "Víš... a jinak se cítíš dobře?" zeptala jsem se. Pořád tu byla ta možnost, že má nějakou nemoc a to bych se k němu pak asi neměla přibližovat, ne? Abych se nenakazila. nerada bych přišla o svůj element a svoji barvu očí. Šedé oči byly takové smutné.

Zamyslela jsem se nad tím a zahnala potřebu zkontrolovat, jestli mají moje oči pořád světle modrou barvu. "Dobře." Přikývla jsem na jeho kývání hlavou a posadila se na zem s ocasem obtočeným kolem tlapek, abych je alespoň trošku zahřála. "A... znáš třeba nějaké jiné vlky se stejným elementem? Jestli to postihlo jen tebe, nebo i někoho jiného." zeptala jsem se ve snaze zjistit, proč jeho oči změnily barvu. Doufala jsem, že někde nechytil nějakou nemoc, která to zapříčinila.

"Dobře... budu ti to věřit." Zamávala jsem ocasem a přemýšlela, co dál bych mohla říct nebo udělat. "A... ty si chceš povídat?" Zeptala jsem se a přešlápla na místě. Začínaly mě zábst packy. "Proč máš vlastně šedé oči? vypadá to tak... nepřirozeně. Ovládáš nějaký zvláštní element?" Zeptala jsem se

"Ano, pro tebe ano." odpověděla jsem mu. "Ale... já si prostě nerada povídám s cizími vlky. Teď." nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, že na vlčice neútočí. Možná jen chtěl, abych přestala dávat pozor a... Dřív jsem se přece byvila s každým a copak mi někdo ublížil? Ne, ale to už jsem patřila do smečky, třeba si na smečkové vlky jen nedovolovali... A předtím, pár vlků se našlo... Zadívala jsem se na toho vlka. Ale měla bych to alespoň zkusit a ne ho pořád považovat za zločince. Možná to bude největší chyba v mém životě, ale když ne... není zlý. Mohl by to být můj kamarád. Třeba, možná. "Možná, máš pravdu..." Přiznala jsem neochotně a sklopila pohled k zemi, aby mi neviděl do očí. Ale narovnala jsem se.

"Ne..." přiznala jsem. "I když tvýma očima taky. Jsi cizí." Řekla jsem mu krátce. nemínila jsem říkat víc. ne víc, než bylo nutné, aby byl spokojený s mojí odpovědí a neptal se dál. Mohla bych mu říct spoustu dalších důvodů, proč jsem mu nevěřila. proč jsem ho podezřívala z toho, že mi chce nějak, jakkoli ublížit. Spoustu důvodů. Ale považoval by mě za blázna.

Ohlédl se. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli to byla reakce na mě, nebo jestli se rozhlížel, jestli náhodou nejde jeho komplic. Pokud tedy nějakého měl. A pak ten jeho výraz a otázka. Výrazem rozhodně nelhal. "Ale... nic." Odpověděla jsem. nepochopil by moje obavy a navíc bych mu o nich ani neřekla, protože to on byl jejich součástí. Dřív jsem takhle podezřívavá nebyla, co si pamatuju... Zamyslela jsem se. Spíš naopak, bavila jsem se s každým...

"tak si říkám, jestli náhodou nejsi alergický na pyl." trošičku jsem se usmála. jen trošičku. Po docela dlouhé době. Ale byl to úsměv. Ten vlk mi přišel nějak podezřele spokojený. Moje podezřívavost se najednou vrátila a hlavou mi bleskla myšlenka. Co když mě tu chce zdržet? Co když to je opravdu démon a je spokojený, protože mu plán vychází? Ty jeho šedé oči mě prostě zneklidňovaly. bylo to něco nepřirozeného, něco, co nabádalo k opatrnosti. Alespoň mě. Úsměv z mojí tváře rychle zmizel a já se mírně přikrčila.

"Jaro taky není špatné, není ještě moc horko a příroda se probouzí po zimě. Vzduch zvláštně voní... Ale máš pravdu, podzim je moc hezký." Už jsem si vůbec nemyslela, že by to byl nějaký démon ve vlčí kůži. jen ty jeho šedé oči působily jaksi zvláštně. nezeptala jsem se na to. zajímalo mě to, to ano, ale nezeptala jsem se. Nechtěla jsem, aby mi to vysvětloval, nechtěla jsem s ním mluvit déle, než to bude nezbytně nutné. Možná bych mu mohla prostě říct, že už musím jít... Napadlo mě.

"Skotačení? To ani ne. Ale ona i ta jednolitá krajina má svoje kouzlo. V teplých krajích zase vypadá krajina celý rok stejně. Všechno má svoje pro a proti." A mluvil a mluvil a mluvil. Na můj vkus až příliš. Potkat cizího vlka a hned se s ním dát do řeči jako se starým přítelem? Ne, díky. Odpovídala jsem mu,to ano, ale jen proto, že on si očividně chtěl povídat. Já na to neměla moc náladu. Tedy na povídání s ním. Proč jsem nemohla potkat nějakého vlka, kterého znám? Já vím, že je to hodně nepravděpodobné, ale i tak... Pomyslela jsem si nešťastně.

"Zima... není špatná. Jen je dost studená." Odpověděla jsem plaše a mávla ocasem. Byl na mě až moc společenský. Tedy moc společenský na to, že jsem ho vlastně neznala. taky jsem uměla být ukecaná. Ve společnosti vlků, které bych považovala za kamarády. "Mám zimu docela ráda, jen ta námraza je otravná." Na okamžik jsem sklopila pohled ke svojí srsti na krku a pak se zase podívala na něj.

Pomalu jsem začínala nabývat dojmu, že z tohohle vlka se opravdu žádná hrozivá příšera nevyklube. Sice by mohla... Ale nevypadal na to. "Mě... také." Odpověděla jsem pomalu. Nebyla to tak úplně pravda, ale i tak jsem si myslela, že bych měla prokázat alespoň trošku toho slušného vychování. Trošičku. Co je větší prohřešek? Drobná lež, nebo říct někomu do očí, že vás netěší, že jste ho právě poznali? Ani jedno neznělo moc dobře. Zvedla jsem hlavu. Ne o moc, protože jsem měla chlupy slepené námrazou a táhly mě dolů, ale tak, abych se před ním moc nekrčila.

Dál už jsem necouvala, protože on se nepřibližoval. Dobře, zatím se zdá vše v pořádku. Pomyslela jsem si. Pak promluvil, byl tu stejně nový, jako já, ale... údajně. Měla jsem mu věřit? Mohl si klidně vymýšlet... Doba, kterou jsem strávila jako tulák mě naučila podezřívavosti. Ale opravdu nevypadal zle, ani zákeřně. Možná jsem jen zase dělala z komára velblouda. Nebo přesněji z vlka děsivého démona, který mi chtěl ublížit. Uši na mojí hlavě se opět vrátili do normální pozice. "Já jsem Barnatt." Představila jsem se.

Udělala jsem krok zpět s ušima stále přitisknutýma k hlavě. nevypadal děsivě, to vůbec ne, naopak docela mile a přátelsky, ale... To přece nic neznamenalo. byl to cizí vlk. Možná to byl tulák jako já, co se sem jen zatoulal, ale možná taky ne. Se smečkami jsem měla už dost zkušeností, abych věděla, jak některé vyhánějí vetřelce na svém území. V minulosti už jsem jednou byla dost hloupá na to, abych na cizí území vlezla a nedávala si pozor a tuhle chybu už jsem nehodlala opakovat. Nikdy. Nespouštěla jsem z něj zrak, ale co mě zaujalo, byla jeho barva očí. Vůbec ne nějaká obvyklá, třeba tmavě nebo světle modrá, zelená a červená, ale šedá. Hlavou mi kmitla myšlenka, co za strašlivou magii by ten vlk mohl mít. najednou nevypadal ani trošku přívětivě.

Ucítila jsem v čenichu něčí pach. Někoho, koho jsem neznala. A jéje, to budou problémy. Pomyslela jsem si nervózně. Žijí tu vlci, jsem tu vetřelec. Zastavila jsem a mírně zvedla hlavu, abych se mohla nenápadně rozhlédnout. A opravdu, kus ode mě byl jiný vlk. Jak jsem si ho mohla nevšimnout? nebo se tu objevil teprve před chvilkou? Moje uši se jakoby automaticky přitiskly k hlavě. Ani jsem nevěděla proč, ten vlk vůbec nevypadal děsivě. A navíc byl ještě celkem daleko.