Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Les u Mostu

Jaký by to byl návrat domů, kdyby tu na mě nečekal vlk, kterého jsme považoval za svou rodinu? Vždyť co byl domov, když ne naši nejbližší? Podíval jsem se na něj a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Moc rád. "Jsem si jist, že bude v pořádku." Snad ano. Vlci se přece občas zatoulali, ale často se opět vraceli. "Pokud by se neztratila a ty jsi o ni strach neměl, tak bys jí neřekl, jak se cítíš?" Nikdy jsem tak docela nepronikl do mezivlčích vztahů. Když měl někdo někoho rád, proč by váhal to vyslovit? Vždyť přece o nic nešlo. "Jistě ji brzy najdeme." jak jsme se dostali na spáleniště, sklonil jsem hlavu k zemi a začal pátrat po cizích paších. bylo jich tu dost, jen škoda, že jsem netušil, co hledám. Žádný z těch pachů mi nepřišel povědomý, což ale neznamenalo vůbec, ale vůbec nic. Mno, tohle asi nepůjde. "Děkuji," odpověděl jsme s úsměvem. "Považoval bych to za ztracený čas, pokud bych se nic nového nenaučil. Ale zkušenosti k věku patří, nemám pravdu?" Nebyl jsem starý, ale byl jsem už dospělý vlk. Klidně bych touhle dobou už mohl mít vlastní vlčata a už jen ta představa mi připadala poněkud děsivá. "Není tu? jak vůbec víš, kde se vyskytuje?" zeptal jsem ho, zatímco jsem vyrazil za ním.

---> Temný les

---> Dračí průsmyk (přes Luka)

Úsměv jsem mu oplatil. "Není zač." Rodina si přece musí pomáhat a Enzou byl moje rodina. Jediná rodina o které jsem věděl. Nevadilo mi to, stačil mi. Pokračovali jsme nyní na sever. Enzou vedl a já ťapal za ním a rozhlížel se po okolí. Nepamatoval jsem si, že bych někdy zavítal na největší z moisgrisských ostrovů. Když jsem byl malý, nebyl k tomu důvod, a pak... pak jsem na ostrovech nebyl. "Doufám tedy, že ji najdeme brzy a že bude v pořádku." Tahle Sachi mě zajímala čím dál víc. Jak dlouho byla pryč? Kam se poděla?
A pak se Enzou zeptal na mě. "Neměl jsme se špatně. Nebyl jsem na ostrovech, tím jsem si docela jistý, ale nevím, kam jsem se zatoulal. naučil jsem se spoustu nových dovedností a trochu poznal svět, ale jsem rád, že jsem zpět doma. Chyběl jsi mi. Celé ostrovy mi chyběly. Poznal jsem zajímavá místa, ale můj domov je tady a jsem rád, že jsem zpět." Jak se asi měla Třezalka? Pamatovala si mě ještě?

---> Spáleniště (přes Most)

Viděl jsem to úplně stejně. Snad nikoho na ostrovech bych nepotkal radši, než právě jeho. Možná ještě Třezalku, ale jen pokud by její otec zrovna nebyl poblíž. "Zůstal jsme v Jižních horách dokud voda neopadla," odpověděl jsem, "ale... potopa byla skutečná tragédie. Mnoho... mnoho vlků, zdá se, zaplatilo životem a navrátilo se přírodě." Však jsme sám na úpatí hor narazil na tělo nějakého nešťastníka, kterého musel strhnout proud. Jaký to smutný osud. Snad alespoň všichni ze smečky přežili bez úhony. "Určitě za ní půjdu, ovšem... patrně to ještě chvíli počká, pokud to počkalo doteď. Rád bych ti nejdřív pomohl najít tu Sachi, kterou hledáš." Neznamenalo to snad, že bych chtěl zanedbávat své smečkové povinnosti, ale... ale co když se bude zlobit, že jsem tak zmizel? Nebyla to moje vina, ovšem byla to vůbec omluva? Třeba mne už považovali za mrtvého. Alespoň, že Enzou už teď věděl, že jsem zpět. "To bych moc rád." Věnoval jsem mu dobrý úsměv. "Jak jsi se celou tu dobu měl?" vyrazil jsem rovnou za ním. On parně věděl nejlépe, kde vlčici hledat.

---> Les u Mostu (přes Luka)

Byl to Enzou! A vlastně se za tu dobu, co jsme se neviděli, vůbec nezměnil. Jen mi teď snad připadal nějaký takový menší, ale to se mi možná jen zdálo. Pořád byl vyšší než já. "Jsem v pořádku," ujistil jsem ho. "Byl jsem mimo ostrovy, vrátil jsem se sem až když už voda pomalu opadala. Nevím, jak se to stalo ani kde jsem byl, ale jsem rád, že jsem zpět." Opět doma. Sklopil jsem ouška. "Omlouvám se, že jsem tak zmizel. Nevím, jestli se se mnou ve smečce ještě počítá. byl jsem na cestě se Lissandře nahlásit... tedy, vede smečku stále ona, že? Jsme... jste stále v Lese alf?" Vždyť co všechno se mohlo za tu dobu změnit? "Ne, žádnou takovou vlčici jsem nepotkal. Nepotkal jsem nikoho kromě toho obchodníka, ale jestli chceš, můžeme se po ní podívat spolu?" Můj pohled v sobě nesl nevyřčenou otázku - kdo byla tahle vlčice pro Enzoua? "Kterým směrem vyrazíme?"

---> Jižní hory

Strávil jsem nějaký čas v horách, abych se zbavil nachlazení, než se zase vydám dál, ale nakonec jsem se rozhodl sestoupit zpět do nížiny. Voda už byla pryč a zanechala po sobě jen zničenou krajinu, která se pomalu vzpamatovávala... a s tím přicházela zima, aby všechno pokryla sněhovou přikrývkou.
Ocitl jsem se nakonec v dračím průsmyku. Měl jsem v plánu se vrátit do smečky, aby věděli, že jsem stále živý... pokud mě tedy budou zpět chtít. Jenže po cestě jsem zachytil něčí pach. Pach, který mi byl velmi povědomý i po vší té době. První vlk, kterého jsem tu kdy potkal... "Enzou?" řekl jsem tiše. Jistě, musel to být on. Kdo jiný? Okamžitě jsem vyrazil za ním a brzy už jsem mohutného hnědého vlka uviděl. I když... už nebyl zas tak mohutný. Pořád byl o něco vyšší než já, ale já už byl také plně vzrostlý a téměř tak vysoký jako on, i když moje stavba těla byla mnohem jemnější a stavěná spíš pro rychlý běh. "Enzou!" Zavolal jsem na něj.

Jen co jsme se rozloučil s Wuem, vyrazil jsem dál, tentokrát ke kraji hor. Cestou jsme se zastavil, abych si nalovil nějaké myši a drobné hlodavce - nebyl jsme si tak docela jistý, co přesně to bylo za havěť, ale jednoho nebo dva jsem sežral a jednoho si odnesl, abych na něm posvačil později. Upřímně by mně zajímalo, jestli bych tu našel nějakou útulnou jeskyni. Hodil by se mi nějaký úkryt i mimo smečku, kde jsme většinou netrávil až tolik času... a kam jsem dost možná už nadále nepatřil. Tak už to občas bývalo.
Jak jsme se blížil ke kraji hor, udeřil mě do nosu pach, který značil nebezpečí. Zbystřil jsem a začal našlapovat opatrněji. Tam. tam někde se pohyboval jiný predátor... a pak najednou zvíře vyskočilo proti mně. Byla to jen divoká kočka, nic, čím bych se musel znepokojovat. Moje přítomnost ji patrně od něčeho vyrušila, protože proběhla kolem a zmizela v horách. Nu... nehodlal jsme ji následovat, hlavně tedy proto, že jsem ucítil ještě něco dalšího - pach smrti. Mrtvého vlka. Vyrazil jsme tím směrem a uviděl mezi polámanými větvemi zbytky těla. Bylo tu patrně už delší dobu a bylo ožrané od predátorů. Ah, tak nedůstojná smrt, a přesto čekala snad všechny z nás. Nepřipadalo mi však vhodné tu mrtvého jen tak nechat, a tak jsem alespoň nanosil větve a tělo náležitě zakryl, když už jsme ho nemohl uložit do země, jak se náleželo. Alespoň bude moci odpočívat v klidu. Když neměl hrob z hlíny, měl hrob ze dřeva. Poseděl jsme chvíli o dřevěné hromady, abych vzdal neznámému hold, a pak jsem se vydal dál. Ovšem... pšík. Nespokojeně jsem frknul. Začínalo mě z té vlhkosti škrábat v krku. Eh. Jako by nestačilo jaká spoušť tu kolem byla.

---> Dračí průsmyk

× Ulov si na horší časy
× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla
× Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti

---> Ovocný lesík

Hory. Nebyly to patrně ty hory, kam jsme kdysi s Enzouem zabloudili a přečkali noc v jeskyni, okolí se trochu změnilo a já si všechno už nepamatoval tak dobře, ale na tom mi nezáleželo. Poznával jsme to tady. Byl jsme doma. Opět doma...
Jak jsem tak pokračoval v chůzi, ucítil jsem směsici starších pachů. Vlhkost ve vzduchu je stále trošku zkreslovala, ale já okamžitě vyrazil po směru a... a místo vlků jsme našel vlka. Vlka s vozíčkem, který mě už z dálky zdravil a hned mi začal nabízet všechno možné i nemožné. "Dobrý den," pozdravil jsem slušně, jakmile jsem se dostal blíž. Nemohl jsem přece jen tak odejít a nic si nekoupit. Můj nákup byl spíš symbolický, přesto se jistě i to počítalo. Vzal jsem si jen dvě tlapičky, poděkoval a pak se opět vydal na cestu. Do lesa mi zbýval ještě pěkný kus cesty a čím dřív vyrazím, tím dřív tam budu. Doufal jsem jen, že vše najdu jako při starém.. což byla patrně naivní představa, vzhledem k tomu, že les nejspíš skončil zaplavený.

× Zlepši své dovednosti

Nákup:
3. lvl do Vody, 3. lvl do Světla - 120 kšm

Schváleno

---> Luka

Byl jsem pryč... dlouho. Vlastně jsme ani nevěděl, co se stalo a jak se to stalo. V jednu chvíli jsme mířil do lesíka a ve chvíli druhou jsem byl... pryč. Mimo ostrovy. Nemohlo to být mé vlastní přičinění, musel to být zásah magie, a i když bych rád, nevěděl jsem, jak se vrátit zpět. Cesty bohů byly vždy nevyzpytatelné.
A tak jsem prožil ono dlouhé období pryč. Naučil jsem se nové dovednosti, dospěl jsem...
A pak jsem se vrátil. Kráčel jsem lesem a najednou pod mými tlapkami začala čvachtat voda. Celé to tu vypadalo, jako by tudy prošla povodeň. Zpřelámavé větve, ovoce popadané a hnijící na zemi, tráva slehlá a vegetace zplihlá a vytrhaná ze země. přesto... jsem tohle místo poznával. Svým způsobem. Byl to domov. Domov, který jsme dávno ztratil a který jsme už ani nedoufal, že najdu. S lehkým srdcem jsme poděkoval bohům a pak se rozklusal směrem do hor. potřeboval jsme najít svou starou smečku. Musel jsem dát Enzouovi vědět, že jsem stále naživou. Že jsem se neztratil.

× Odhal následky potop

---> Jižní hory

Jméno vlka: Cithrian
Počet postů: 4
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: průzkumník
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): potkal se s Ellie a vyměňují si kytky

---> Severní hory

Šli jsme pomalu a já ji starostlivě pozoroval, připravený jí pomoct, kdyby to potřebovala. Nechával jsem ji určovat tempo. Nebylo kam spěchat a stejně jsem ji potřeboval jako průvodkyni, protože já sám jsem nevěděl, kam máme namířeno.
"Je to Daénský léčitel," řekl jsem, "A otec mé kamarádky. Má tu dost vlčat. Žijí ale prý hlavně v Alatey v horách." Pokud neznala Zinka, nepřekvapilo by mě, kdyby už měla tu čest potkat alespoň někoho z jeho rodiny.
"Možná znám nějaké, které by se naopak hodily vám? Myslím, že by bylo dobré, kdyby všichni znali nějaké léčivé rostliny. Obzvlášť teď, když tu řádí ta nemoc." Znal jsem nějaké horské rostliny, ale netušil jsem, jestli ještě přes hory půjdeme. Možná jsem na to měl myslet dřív. "Původně jsem se šel projít na horský vzduch. Teď už se spíš toulám a objevuju místa, kde jsem ještě nebyl."
Měla pravdu, brzy už jsme dorazili k lesíku - prvnímu cíli naší cesty.

---> Ovocný lesík

K Mostu? Vůbec jsem netušil, kde takový most je. patrně jsem se tak daleko nikdy ani nedostal. Pokud o něm ovšem mluvila, předpokládal jsem, že zná i cestu. "Dobře, to není problém," souhlasil jsem. Znělo mi to jako fér výměna. Já dostanu bobulky a stromy a bude mít doprovod. Navíc jsme se mohl ujistit, že alespoň k mostu dojde bez úhony. Když už tvrdila, že jsme jí zachránil život, cítil jsme k ní jistou zodpovědnost. Měl bych jí pomoct, aby jí ten život alespoň chvíli vydržel.
vydal jsme se ven v těsném závěsu za ní. Nechal jsem ji, aby vedla a určovala tempo a já se mezitím rozhlížel po okolí. Můj krok byl i na těžším terénu jistý. Nemoc mě už dávno opustila. "Ne, jmenuje se Zinek. Jméno Lucian mi nic neříká," odpověděl jsem. Na její nabidku jsme však přikývl. "To bych moc rád. Rád se učím cokoli nového." Mluvila snad o dalších rostlinách? nebo o něčem úplně jiném?

---> Luka

Zvědavě jsme si ji prohlížel. Nevypadala dobře. nebyl jsem si jistý, jestli je dobrý nápad, aby se vydávala někam pryč, když tu měla bezpečný a teplý úkryt. Ale možná bych ji mohl doprovodit a ujistit se, že domů dorazí v pořádku? "Máte to domů dalek?" zeptal jsem se. Ovšem když se zeptala na vlka, naklonil jsme hlavu na stranu a zamyslel se nad tím. "Znám jednoho šedého vlka... ale obávám se, že nemá ani jizvu na krku, ani zářivý ocas." Navíc jsem tak trochu pochyboval, že by skutečně hledala Zinka, protože to by musela být Třezalčina matka, což rozhodně nebyla a Zinek nebyl ten typ, co by si vydržoval dvě vlčice zároveň, tím jsem si byl docela jistý. "Ale pokud chcete, můžu vám ho pomoct najít." taktně jsem nezmiňoval, že nevypadá, že zvládne nějakou delší cestu sama, bez pomoci a doprovodu. Možná jsem ji podceňoval, ale i tak jsem nechtěl, aby vyrazila ven a někde bídně zhynula, protože přecenila své síly. "Les, kde se nachází bobulky? To mně zajímá." Oranžové, velké bobule? Ať už to bylo kdekoli, takovou rostlinu bych moc rád viděl. "Myslíte... že byste mi takový strom mohla ukázat?"

Nenechal jsme se pobízet a přidal se k ní. Tedy přesněji řečeno, zůstával jsem stále na slušnou vzdálenost od ní, protože jsme přece byli cizinci, ale rozhodně jsem nehodlal zůstat stát ve vchodu do jeskyně a koukat na ni odtamtud. Poslouchal jsem, co říkala, a poočku si ji prohlédl. Pořád nevypadala moc dobře. Nemoc si na ní vybrala svou daň. Neznal jsem nikoho, koho by nemoc připravila o život, ale i tak jsme soucítil s těmi, kterým vzala blízké. "Já už jsem v pořádku. Byl jsme jen trochu nachlazený, to je všechno." Nemoc mě skutečně už přešla. Cítil jsem se opět naprosto v pořádku. pro mě to však opravdu bylo pouhé nachlazení. byl jsem mladý a silný, dobře živený vlk, takže mě to nezasáhlo tolik jako třeba ji. "Také mě těší," řekl jsem. "Asi uděláte nejlépe, když si ještě odpočinete. Můžu vám přinést něco k jídlu, pokud chcete, i když nejspíš jen hlodavce. nejsem moc dobrý lovec." S trochou štěstí bych ulovil i nějakého ptáka nebo možná našel zraněnou horskou kozu, která spadla ze skály, ale to jsem slíbit nemohl. Potřebovala však energii, aby se nemoci zbavila úplně. "Hledal jsem jen nějakou jeskyni, ale pokud znáte nějaké rostliny, budu rád, když mi o nich povyprávíte," řekl jsem. neměl jsem pocit, že by mi něco dlužila, ovšem rád jsem se dozvídal nové věci a momentálně jsme se zajímal o botaniku.

Jméno vlka: Cithrian
Počet postů: 3
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: průzkumník
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): léčí se z nemoci, hledá rostliny a zkoumá okolí

Přešlápl jsem na místě. Nečekal jsem, že se vlčice vzbudí tak rychle a možná jsme měl v plánu zmizet dřív, než si mě všimne. nechtěl jsme ji vyrušovat. Když už však byla vzhůru, už bylo hloupé se otočit a prostě odejít. "Vlastně jsem hledal nějakou jeskyni," přiznal jsem. "Vůbec mě nenapadlo, že by ji už někdo mohl najít přede mnou." Na druhou stranu jsem měl docela štěstí, že tu na mě nečekal třeba medvěd. Nakonec jsem se rozhodl a posadil se na podlahu. Když říkala, že jí tu nepřekážím, tak jsme tu pravděpodobně skutečně nepřekážel a když už jsem našel nějakou jeskyni, nechtělo se mi z ní hned odcházet a hledat jinou. Střihl jsme oušky. "Opravdu? Moc jsem toho neudělal, jen vám dal tu jednu rostlinu." Ovšem slyšel jsme to rád. Zpočátku to znělo tak hloupě, snažit se rostlinu vyhrabat zpod sněhu - bylo mi trapné ji donést Zinkovi, ačkoli to léčivá rostlina byla - a teď jsem se dozvěděl, že někomu mohla dobře posloužit, těšilo mě to. "Jsem Cithrian, ale můžete mi říkat Rian," představil jsem se, "myslím, že jsme si je předtím neříkali, já si to vaše také nepamatuji." nechápal jsem, proč mi vyká, ale byla starší a tím pádem to byla ona, kdo rozhodoval. "Byl jsem nemocný, ale už se mi podařilo se toho zbavit, navíc mi nebylo úplně dobře už když jsem vás potkal... ale nebylo to nic hrozného, mimo to mi pomohl náš smečkový léčitel."