Příspěvky uživatele

< návrat zpět

PRVNÍ VÝPLATA - LISTOPAD

Tak ještě jednou vítám prvního člena a požádám, aby si rovnou napsal o penízky za aktivitu! A dám na to krátký čas, protože, k sakru, za pět minut to máš.

1) Počet příspěvků za měsíc.
2) Co vlk zažil?
3) Co vlk udělal pro smečku?

Čas do 5.12.2020

Dante: 15kšm a 1%

>> Úkryt

Vlastně se nepokoušel vést, jen se zařadil vedle Danteho, ale nešlo upřít, že v tom byla trocha toho ega a potřeby nebýt vzadu. To už však položil Dante několik otázek... zamyšleně se po něm otočil a kdyby mohl pokrčit rameny, asi by to udělal. ,,Mohl je zde jen někdo uctívat," odpověděl. Kdo ví, jestli tu přímo žili. Žádný tu nebyl, tak těžko říct. Vlastně.. Einar se s bohy ještě nesetkal. Zatím jen měl to štěstí o nich uvažovat jako obyčejný smrtelník. Neznal ani ty zdejší. Byl tudíž trochu skeptický k tomu, jestli tu nějaký bůh mohl žít.
Tiše si povzdechl. ,,Vím. Chybí mi to." Kdo ví, jestli mluvil o chuti sobího masa a nebo jestli jen komentoval tu schopnost něco složit bez toho, aby musel shánět pět dalších vlků, protože byl momentálně absolutně neschopný. ,,Rybu jsem neměl dlouho," odsouhlasil nakonec návrh svého člena smečky. To vědomí jej zahřálo v hrudníku a trochu líně, ale spokojeně přivřel oči a stáhl uši. Brzy se však znovu narovnal a vrátil se ke svému ostražitému stavu, který se jej držel až doteď. ,,Ale chytal jsem je spíš jako dítě," přiznal. Teď se zrovna moc k větším jezerům a podobně nepřibližoval. Pro jistotu... voda mu připomínala nehezké věci a taky Vidarův protáhlý ksicht. On měl samozřejmě stále Vidara rád, ale myšlenka na jeho pokus zpomalit pád, mu vždy zkroutila žaludek. ,,Máš sourozence?" optal se Danteho konečně, když vedle něj pár chvil bezduše kráčel, zcela pohlcen něčím, co už nepůjde vrátit ani opravit. Pro Vidara byl mrtvý, stejně jako pro zbytek rodiny - a tak to bylo i vlastně dobře.

Nechtěl stát nad spícím Dantem jak smrt a tak si užíval ozdravné procházky po ruinách. Mít s sebou průvodce, jeden by řekl, že je to turista. Moc sem neseděl už jen výrazným, rezavým kožichem. Ptactvo ho zaujalo a líbilo se mu. Ty závěsy dávaly smysl, pokud měly připomínat jejich svobodu. Čím dál tím víc si myslel, že tohle místo prostě měl najít. Když se tam ukázal Dante a bez pozdravu jen řekl, co chce, Einar k němu pouze otočil tvář, než zase pohled upřel na to před sebou. Neměl problém s absencí pozdravu, spíš působil zamyšleně. To tak bylo - ať bude budoucnost jakýkoliv, nejspíše vždycky bude stejně tichý a přemýšlivý jako teď. To už se však vydal Dante pryč, bylo jasné kam. Seškrábat lišejník z kamenů a požrat ho... I když to asi ne. Vypadal na úplného masožravce, co si nemusel lámat hlavu s tím, jestli sežrat kůru a nebo ne. Pobaveně mrskl ocasem a zahodil myšlenky na to, čím vším se musí jeden živit, aby vůbec přežil.
,,Je to naše," zopakoval po Dantem souhlasně. ,,Zvelebíme to." Danteho pokus Einara vyprovokovat, aby přidal, vyšel a zrzek se rozběhl, aby Danteho doběhl. Brzy se už jen oklepal a vystoupil s ním ven, aby se oba dva nadechli čerstvého, ranního vzduchu. ,,Dal bych si soba," přiznal Einar. Sobí maso mu chybělo. Bylo tučné a když výše postavení vlci jedli maso připravené na ohni potřené nějakou z bylinek herbalistů, zbíhaly se na něj sliny. Zrovna na něco takového Einar skutečně chuť měl... syrové maso bylo obyčejné, ale jak byl vzácný oheň, tak i opečené maso bylo znakem smetánky. Nebyl si však jistý, jestli to v těchto krajích viděli stejně. Kdo ví? ,,Teď bude stačit něco mnohem menšího...''

>> Území

Probuzení bylo poměrně příjemné. Oheň už dávno sice nehořel, ale Einar si všiml, že mu na zádech leží kožešina. Střihl ušima a pohlédl zpátky na šedého vlka, který ležel na druhého straně. Přikrytý stejnou kožešinou, jakou měl na sobě položenou Einar. Pousmál se a vyfoukl, zatímco zanechal Danteho samotného a vydal se ven do zimy. Kožich jej hřál, tedy alespoň to teplo mu zbylo. Tiše se rozhlížel po tomto ztichlém místě a kráčel mezi vlajícími závoji jako král po svém království. Mhouřil oči, užíval si slunečních paprsků, co se razily skrz pukliny a skrz kruhové prostory ve stěnách. Vydal se dál mezi sloupy a směrem ven, odkud získal výhled na místo před tímto podivným místečkem. Lišejníky, mech, kleče a holý kámen.
Vydechl a sledoval, jak se jeho dech sráží a pomalu mizí ve vzduchu. Sluneční paprsky si hrály se zrzavou srstí a Einar mhouřil oči. Tohle byl přesně ten pohled, který jej přesvědčil, že by tu měl zůstat. Zavřel oči a zůstával s tváří vystavenou slunci. Tady mu byli blíže, než kdokoliv jiný, třebaže si to mohl myslet. ,,Alatey, hm...?" zamumlal tiše ke svému okolí a sešel těch pár schůdků, které byly napůl rozbořené, dolů. Stanul na kameni hor a pozoroval drobné, jinovatkou poznamenané květy, které dnes ráno nejspíše konečně umrzly. Přivřel oči, mrskl ocasem a pak odvrátil pohled. Srdce Alatey bude chrám. Nevadí to. Bude to náš chrám, východu slunce a vlády měsíce na obloze. Tady odtud stačí jen skočit a roztáhnout křídla.
Otočil se a vyběhl krátké schody nahoru, aby se vydal zpátky do míst, kde byl Dante. Když se na vyhřáté místo vrátil, oklepal se a zívl si. Dante ještě spal, tak se pro teď vydal jen prozkoumat závoji zakryté místnůstky.

Musel uznat, že ho docela překvapilo, když se najednou Dante ohradil a zavládlo tak podivné, tíživé ticho. Dante vypadal, že se baví... na Einarův účet. Což nebylo zrzavému zrovna příjemné. Stáhl uši k hlavě a pozoroval, jak šedivák leží a pak prostě vydal nespokojený zvuk a vydal se pryč. Einar mlčky sledoval jeho odchod a tiše se oklepal. Nelíbilo se mu to... ani trochu se mu to nelíbilo. Zůstal tu sám a upřímně, teď za Dantem jít nechtěl. Bylo to docela jasné odmítnutí a Einar si potřeboval trochu srovnat myšlenky. Chvíli tam proto jen seděl, než se ozval zvuk tlapek. Dante se vrátil. Einar se postavil, nadechl se a zase vydechl. Bylo to několik minut a stejně si nerozmyslel, co říct. Jenže překvapivě, Dante nesl dřevo na podpal. Einar pohlédl na dřevo a pak na šedého vlka, který nevypadal nijak vyvedený z rovnováhy. Opatrně se usmál, jakoby tomu pořádně nedokázal uvěřit - což byla nejspíš pravda. Pak však udělal, co po něm Dante chtěl a přemístil plamínek na dřevo, aby prakticky hned vzplálo. Chvíli ještě soustředil energii, pak se však konečně plamen uchytil a on vydechl. ,,Nečekal jsem, že se vrátíš," pronesl k Dantemu jen, zatímco se uložil k ohni a přivřel oči. Plánoval jít spát, stejně jako šedivý vlk. Po tváři mu přejel přidrzlí úsměv, který zase rychle zpacifikoval. ,,Vítej v Alatey, Dante. Třebaže dočasně," nadhodil k šedému a zavřel oči. Tentokrát už s úmyslem se uložit ke spánku, což se mu taky velmi brzy povedlo. Mezi ním a Dantem jen praskalo dřevo ohně a jinak je nic nerušilo. Závětří tu bylo ideální a možná zima, ale nebylo tu mokro, takže to bylo ideální. Aspoň pro teď. A až to zvelebí... Einarovi se ve snech ukazovala spousta nápadů.

Nebyl si úplně jistý, co dál. Vlastně... Co teď? Vyspí se a ráno tu bude Einar zase sám. Nespokojeně mrskl ocasem. ,,Teď půjdeme spát," rozhodl zrzavý vlk konečně. ,,Jsme oba vyčerpaní a spánek potřebujeme," dodal. Věřil tomu, že Dante s ním souhlasí. Konečně se přestal rozhlížel a zkoumat, k čemu tohle místo je a vydal se za Dantem, který stál u výklenku. ,,Určitě to tu má... atmosféru," přiznal Einar a loupl okem po Dantem. Rozhodně musel uznat, že ten vlk byl odvážný a že měl docela ostrý jazyk. Nebylo to nic, co by zrzavému překáželo, naopak se mu to líbilo. Měl rád přímé zacházení a od Danteho se mu rozhodně dostávalo. Pohlédl zpátky na holé zdi a na plamínek, co ozařoval okolí, zhluboka se nadechl... Tohle je z nějakého důvodu až moc těžké. Možná trapné? Těžko říct. Nebylo to tak, že by žádal Danteho o tlapku nebo tak něco, tudíž si mohl nějaké nepříjemné pocity odpustit. Z venku se dál tvářil neutrálně a pak se konečně rozhodl promluvit.
,,Už jsem pochopil tvůj názor na myšlenku smečky, ale nechtěl by ses zdržet? Zima už se blíží a může být lepší ji trávit ve víceru než v jednom vlku," nadhodil k šedivákovi, zatímco se vydali zkoumat jím vybraný výklenek.

>> Pityas

Dvojice putovala tunelem hlouběji a ohýnek skutečně moc nepomáhal. Einar si ani nevšímal,že vyrazil první. Nechtěl tím nijak Danteho upozadit, jednoduše se jen hnul vpřed, aby se mohli vlci pohnout. Tiše střihal ušima a když se konečně otvor rozšířil a oni měli výhled na tu místnost... zarazil se.
Přímo před dvojicí byly dlouhé schody, které stoupaly až k oblouku, pod kterým vlci brzy procházeli. Průhledné závoje se tiše kývaly ve větru a dodávaly celému místu na opuštěnosti. Byly to ruiny něčeho většího. Vlk se konečně zastavil uprostřed, nahoře nad velkým sešupem dolů, ze kterého by nejspíš spadnout nechtěl a rozhlédl se. Bylo tu chladno, ale proudilo sem velmi tlumené světlo z venčí - poslední paprsky slunce. ,,Tady to bude nejspíš stačit..." mírně se podmračil a pak se otočil k vstupu, který by je zavedl hlouběji do tohoto všemi zapomenutého místa. Krátce a váhavě se podíval po Dantem a dal jednu nohu vpřed. Nakonec se zhluboka nadechl a vyrazil vpřed. Místnost, která se před nimi otevřela, byla skutečně mystická. Země byla vydlážděna, ale dávno porostla lišejníky a vypadala docela pohodlně. Čtyři stromy, které nejspíše dříve byly upravované a bylo o ně pečováno podrtily podlahu kořeny a připomínaly tak prastaré bohy ničící města. Na stěně hned naproti vchodu se tyčil znak srpku měsíce a toto místo dál pokračovalo do pár dalších místnůstek, které byly zakryté závoji stejně jako ve vstupní hale. ,,Rozhodně tu bude stačit," otočil se na Danteho. Mohli jít prozkoumat ještě přidružené místnosti, ale na to teď nebyl čas. Nebo spíše... energie.

Vlci se rozešli dál a Einar se rozhlížel, hledal nějakou skulinu, skrz kterou by se mohl protáhnout a zjišťoval, že nevidí nic. Tiše si odfrkl. Fajn... Jenže to už se ozval zvuk. Ne zrovna příjemný zvuk. Zvuk pádu. To totiž Dante zahučel do nějaké díry. Jen zaslechl své jméno a otočil se. Ten šedivák byl pryč! Einar si tiše povzdechl a přešel k místu, odkud slyšel jeho hlas. Byla ta díra. Díra, do které by vlk úplně v klidu dokázal spadnout. ,,Chm," dostal ze sebe, když začal Dante dělat, že se vlastně nic neděje a ještě po Einarovi chtěl, aby skočil za ním. A tak... Proč ne? Zvedl přední tlapky a v možná až moc elegantním skoku na takového titána to vzal rovnou dovnitř. Vypadalo to na ideální dopad, jenže to cosi Einarovi uklouzlo pod přední tlapou a zrzek se ne zrovna příjemně rozsekal. Když se Dante otočil, Einar se už zvedal a celý se oklepal. Nespokojeně loupl očima nahoru po tom zatraceném vstupu a pak zpátky na Danteho. ,,Tak pojďme. Snad tu nezapadneme, našlapuj opatrně," instruoval šediváka. Zhluboka se nadechl a pak si kýchl. Jak dlouho tu nikdo nebyl? Cítil jen nějaká menší zvířata, co tu to možná občas použila jako úkryt. Zvláštní to místo... Co to tu mohlo být zač? Nevěděl, že v horách mohou být tunely. Třeba to vedlo až k jádru země. Svraštil obočí a měřil si pohledem okolí. S tím se zhluboka nadechl a vyvolal drobnou, ohnivou kuličku. Nebyl si ale jistý, jak dlouho vydrží.

>> Úkryt

Odfrkl si nad slovy Danteho a už se k tomu nevyjádřil. Vždyť on taky viděl věci tak, jak jsou. Jen je neodsuzoval v zárodku, jako tady Dante, nechal je vyplinout. Teď však nemělo cenu to řešit. Šedivák pokračoval v jeho "humodu" a on si musel povzdechnout. Vždyť viděl, co jedl. Ovšem zůstal mlčet, nemělo cenu se k tomu vracet a vyjadřovat, jen si tiše měřil okolí, zatímco světýlka - která tu skutečně byla - se začala ukazovat. Osvětlovala cestu. Tentokrát tančila i v Danteho očích. Nebo byl jeho problém, že neviděl? Těžko říct.
,,Odpočineme si, ale ne tady. Jsme všem na ráně. A brzy bude tma," dodal vlk tiše a dlouze vydechl. Tohle místo bylo skvělé, pokud jeden znal úkryt. Jenže pokud se tu toulal na vlastní pěst, mohlo se dost rychle ze skvělého změnit na nebezpečné. ,,Zvládneš to, půjdeme ještě kus," nadhodil k vlkovi a rozešel se pomalu dál do hor. Za těmi světly. Jen doufám, že jej Dante následuje a nezůstal ležet jak mrtvý má zemi.

Nijak nereagoval na ironii v jeho hlase, nic pro Einara neznamenala, pokračoval dál v cestě. Hory se zdály být téměř stále stejné. Jen si tiše měřil horu za horou, drobné stromky, co zde byly posázené a krčily se po posledních paprsků slunce. Blížil se večer. Nic. Ušklíbl se nad dalším šťouchnutím od Danteho. ,,Nebuď pesimista," odpověděl Dantemu a zavrtěl zlehka ocasem. Pokračoval i přesto v cestě, dokud se neozval, že si potřebuje sednout. Pootočil k němu tvář. Vážně na tom nebyl moc dobře... Einar taky pomalu začínal být unavený. Nebylo tak lehké se sem dostat. Uznával však, že to bylo spíš dobře, než cokoliv jiného. Trochu se zamračil. ,,Možná jsem se spletl... Ne, počkej!"
Znovu. Bylo to světýlko. Drobné, jeho jemná záře připomínala bludičku. Jen se mihla a zmizela. Einar tiše vycenil zuby a nastražil uši. Hrál si někdo s jeho myslí? Dante to neviděl? Trochu ho to děsilo, ale západ slunce a světýlka... Souvisela. Třeba to byla jen nějaká zvláštní sklíčka? Nebyl si jistý a tak se dál jen tiše rozhlížel. Neříkal nic, jen pozoroval každý tichý pokus trávy tančit ve větru, který se pomalu zdvihal.

>> Laica Mar

Einar si tiše vyfoukl, když Dante nadhodil tu myšlenku s cizinkou. Vypadalo to, že jemu ta představa tak úplně nevyhovovala. Konec konců... On se tam tehdy neprobudil... Tak úplně sám. Byla tam Tiara. Pořád Tiara. Potřeboval na ni přestat myslet. Bylo to ale těžké, když byla první, kdo ho prováděl pro okolí. Jenže teď se rozhodl pro něco jiného... A tohle rozhodnutí mu stačilo. Dante mu vyjádřil jisté pochopení, i když měl Einar pořád pocit, že ho nebere to vážně, jak by snad měl. Nevadilo to. On mu dokáže, že ho má brát vážně. Byl čas... Byl čas a spoustu prostoru na budování jisté důvěry. Nevadilo by mu, kdyby se s ním rozhodl nakonec Dante zůstat v Alatey.
,,My tam teď jdeme. A předtím jsme tam taky mířili, aniž bych měl v hlavě tu myšlenku," odpověděl mu. Nebylo to tak, že by tam nechodil nikdo. Einar se docela mrštně dostával nahoru do hor, občas o něco zakopl a nebyl kdo ví jak rychlý, ale pokračoval dost vytrvale. Odhodlaně. ,,Musím najít nějaké dobré místo," pronesl zadumaně nahlas. Ne že by tedy chtěl, aby mu Dante pomáhal, ale rád by prozkoumal hory sám. Taky musel začenichat, když se vydrápali výš. Brzy se mu do čumáku zabodly cizí pachy. ,,Vidíš, někdo tu je. Někdo tudy chodí." Ucítil mírné vítězství, když si to uvědomil. Ovšem k cizincům se nijak neblížil. Hledal tu něco jiného než je. Brzy se však zarazil.
,,Viděl jsi to?" zeptal se ostražitě.

Jméno: Einar
Počet zúčastnění: One more time~
Preference: Vlasta a Rowy!
Co chci? Tebe

Střihl uchem při přiznání Danteho, že ho vyplivlo moře. To znělo trochu jako příběh. Taky se probudil na pobřeží... Kde ho našla Tiara. Bylo to vážně zvláštní, když si uvědomil, kolik s ní trávil času a že je najednou fuč. Pro Einara ale tohle místo dost možná bylo tím nejlepším, co se mu mohlo stát. Tady ho nikdo neznal. Byla tu potrava, další vlci, mohl začít znovu. Pobaveně však přejel pohledem okolí, když se Dante vyjádřil, že bude doprovod. Einar... By ocenil, kdyby šel někdo s ním. Neměl problém se samotou, ale tohle nebylo něco, co by měl dělat sám.
,,Stejně jako ty jsem se probudil na kraji moře, sám." Pak se odmlčel. Byla to však úvodní odpověď. Ne, neměl rodinu. ,,Nechci smečku jako takovou. Chci místo, chci skupinu vlků, kteří se zde ukázali a rozhodli se, že tenhle svět se sebou nenechají vyjebat," dodal. ,,Pokud nás bude víc, život bude lehčí. Zvlášť teď, v zimě," uzavřel to. Dost zjevně nebyl na dlouhé proslovy. Ale k čemu by byly? Jen zdržovaly. Bylo lepší říct myšlenku hned a jasně, nebelhat se kolem ní a prostě se vyjádřit k tomu, co si přál. S tím se postavil, zajíce měl sežraného a Dante zrovna tak. Ten už dokonce mířil k vodě. V tomto ohledu jej Einar napodobil, aby se mohl jít napít. Mrskl ocasem. ,,Jsi připravený na výšlap?" optal se a zamířil směrem, ze kterého tehdy prvně přišel. Doufal, že jej bude Dante následovat. Konec konců, měl šedivák co ztratit?

>> Pityas

Dante si vedl vážně obstojně. Na to, že ještě před chvílí byl absolutně zmatený a dezorientovaný - na mostě vypadal, že začne lítat - teď se mu dařilo. Einar využil magie ohně, aby donutil zajíce vyběhnout a pak jej prostě jen chytil. Bylo to rychlé, nebylo to namáhavé a sršelo to efektivitou. Ta byla důležitá, i když uznal, že tu bylo i víc takových věcí, které nad efektivitou převládaly. Třeba um a schopnosti. No, jenže to všechno patřilo tak nějak k sobě, tudíž...
Einar se vydal poklidně k Dantemu, který se už pustil do jídla. Einar by to nepřiznal, ale umíral hlady. Zatímco Tiara a Socoro si lovily ryby a pak odešly, on neměl čas jen tak se odpojit a postarat se o hladový žaludek. Proto od doby, kdy potkal Tiaru, bylo tohle poprvé, co jedl. Tehdy mu lovila ona. Sice srnu a ne zajíce, ale čert to pal. Raději na ty věci nevzpomínat. Vždyť ani nevěděl, kolik času uplynulo v táboře. Všechno to bylo jakési posunuté.
Nijak se nevyjadřoval k úlovku nebo Danteho schopnostem, jen si užíval krev na jazyku a lahodné maso, které bylo o to příjemnější, když si ho ulovil sám. ,,Takže co teď?" zeptal se Danteho nakonec, i když ještě neměl dojezeno. Spíš... Asi chtěl dát šedému možnost přemýšlet. ,,Máš jiné plány než jen chodit po okolí?" dodal a pokračoval v pořádání oběda.

Dvojice se hnala přes Laica Mar a zrnek musel uznat, že se baví. Proč? Inu... Dante ho následoval. Když zastavil, Einar jej napodobil a ohlížel se po něm. ,,Pořád následky smrti?" nadhodil prostě, než se rozešel dál. Teď už byli docela blízko. Sklonil hlavu blíž k zemi a začenichal, zatímco pokračoval směrem vpřed. Oblízl se a spokojeně vycenil zuby. Zdálo se, že jsou blízko. A taky že ano. Tráva zde sice normálně vysoká nebyla, ale poslední dobou začínala nabírat na objemu, přepis území incoming. Možná i proto se mu dařilo jednoduše v trávě zmizet. Neměl ovšem zase tak dobré zbarvení, aby splynul, takže zatím jednoduše zůstával u země, ne zas tak daleko od Danteho. Vlastně na něj z části i čekal. Ne že by po něm chtěl, aby ulovil jídlo pro oba dva z nich, spíš mu dával šanci a chtěl vidět, jak schopný v tomhle ohledu je. Zdál se být momentálně mnohem silnější. Je i lepší lovec? Einar neměl problém si zahrabat a dostat zajíce přímo z nory. Stačilo použít oheň a vyhnat ho ven. Teď však zůstával pohledem na šedákovi... A trochu doufal, že tohle nebyl obyvatel té nory. Ne, nejspíš ne. Ale co už, že?