Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einarovo zmatení bylo hmatatelné asi jako šedivákova dobrá nálada. Byl mrtvej a pak ne a teď je všechno barevný? opakoval si chudák, absolutně vykolejen... A asi i trochu zaujat tím, že někdo dokáže mít až tak dobrou náladu. Za jiných okolností by se možná otočil a odešel. Tohle bylo velmi divné i na jeho poměry. Jenže teď... Rozhodl se, že bude dělat rozhodnutí. A tak se rozhodl. Možná špatně, kdo ví. ,,Nejsem Veverák, jsem Einar," opravil šedivého, než konečně vystoupil na pevnou půdu. U temného lesa, na druhé straně... Upřímně byl rád. Tenhle podivný, velmi nadšený cizák se zdál být vražednou zbraní. ,,A ty půjdeš se mnou." Vypadalo to totiž, že pokud se tak nestane, někde po cestě zahyne. Einar tedy nyní stál a čekal, jestli se nějak hne. Pokud však stále seděl... Jednoduše jej chňapl za srst a bez velkého zájmu na tom, jak se šedý cítí, jej stáhl z mostu na druhou stranu. Jestli se teď k tomu všemu rozmázne tam dole, vážně to bude nejhorší den v mém životě.

Neměl zrovna dobrou náladu, když pokračoval přes most zpátky a vlastně tak ani nevypadal. Vlk, který se však vyřítil z druhé strany a snažil se přejít přes most, vypadal, že je docela nadšený. Dokonce na Einara řval, že je veveřák. Ten si tiše povzdechl a přidal do kroku, aby nebrzdil toho šedého, co šel v jeho zádech. Přidal do kroku a když konečně stanul na druhé straně, otočil se na šedého. Bylo docela znatelné, že z něj nemá kdo ví jak velkou radost.
,,Nedělej hlouposti, může si ublížit," varoval šedivého. Cosi na něm bylo ale špatně. Jasně, Tiara byla veselá, ale tohle byla vážně jiná úroveň. Mírně se zamračil. Přeskočilo mu? Možná z toho, jak moc se houpal. Nebo jsem možná až moc velký suchá. Měl problémy se uvolnit, neznal to tu. Byla to cizí země, cizí pravidla... Nic tu nebylo takové, jako doma. Všechno bylo... Špatně. Jinak. ,,Nebo by se možná hodilo zjistit, co jsi měl..." aby si to mohl dát taky.

>> Asshiřin labyrint

Einar šel za vlčicemi poslední. Kladl opatrně nohu za nohou, vážně si dával záležet, aby se nikde nerozbil... Tiařiny skoky jej vždy donutily na chvíli zastavit a ztuhnout. Když se pak na konci vzbouřila a rozhodla utíkat, dost jasně stáhl uši k hlavě. A když se rozběhla Socoro za ní...
Zrzavý vlk zůstal stát blízko druhému břehu. Kolem se rozprostíralo ticho, zatímco jeho společnice běžely kamsi pryč. Nezáleželo jim na tom, co chce on. Vždyť doteď... Doteď si ho vedly jako pejska na vodítku. Všechna rozhodnutí byla jejich. Vždy šel on za nimi. Vždy dělal to, co po něm chtěli ostatní... A teď toho měl akorát tak dost. Nenechá ze sebe dělat kreténa kvůli dvojici, kterou zná dohromady tak dva dny. Kvůli vlčicím, co jej opustily a neměly potřebu se pro ně vrátit. Co se mu stalo? Tohle nebyl jeho styl. On měl cíl. Ty dvě do něj nezapadaly. Tady to končilo.
Stál na rozhýbaném mostě. Prostě jen stál a zíral před sebe, protože se neměl na co dívat. Dvojice vlčic už byla i tak dávno pryč a on... Se cítil zvláštně. Neměl vlastně teď důvod, proč se otočit zpátky a neměl důvod pokračovat vpřed. Ne. On... Jednoduše tu byl a přijímal, že přebral odpovědnost nad tím, co se mu děje. Opatrně se na tom vratkém kusu dřeva otočil a zamířil zpátky.

V tomto musel Einar souhlasit. Socoro nad tím uvažovala dobře. Přikývl a chtěl se vyjádřit, aspoň tak vypadal, než Tiara začala zase mluvit a tak tlamu znovu zavřel a nechal ji hlučit. Když se vydali konečně ven, tak konečně řekl, co měl v plánu. ,,Musíš pochopit, že já dlouho přežíval jako tulák a Socoro je jistě taky vysílená bez smečky. Není to lehké, když musíš tam venku běhat sama. Musíme nabrat síly, ale nemyslím, že bude pak problém se sem vrátit," řekl konečně a potvrdil tak i slova nazrzlé vlčice, stejně jako na ně předtím kývl v souhlas. Tiara musela pochopit, že prostě nebyli v tom nejlepším stavu. Co se aspoň týkalo Einara, tak nebylo tak těžké poznat, že není v tom nejlepším stavu. Vedle toho, že byl hubený a neměl dostatečně lesklou a hustou srst jako třeba Tiara, skutečně na něm bylo znatelné, že nebyl v tom nejlepším stavu, v jakém by mohl být. Včera to bylo vidět stejně dobře, ale to se dalo přisoudit souboji... Dnes bylo jasné, že to je prostě jeho obvyklý vzhled a vzhledem k poznámce o přežívání si jistě vlčice dokázaly domyslet, proč to tak je.
Tak se však trojice otočila a vydala zpět z labyrintu... Těžko říct kam. Nevypadal teď ale ani moc zamračeně nebo nepřístupně, spíš se docela rozhlížel po lese a měřil si ho. Těžko říct proč, ale jednoduše se jal konečně zdejší krajinu víc zkoumat.

>> Most

>> Temný les

Obě vyjádřily docela silný nesouhlas k tomu, co nadhodil. Šrotovalo mu to hlavou. Socoro už nikdy nechtěla vést smečku a Tiara viděla zdejší smečky... Jako špatné? Těžko říct, jestli si vážně myslela to, co řekla, nebo ne. Einar by nelhal, kdyby se ho na to někdo zeptal - to byla jeho zásada. Tiara však také nevypadala, že by hodlala lhát. Ne o takovém tématu. Musel však tiše prohodit hlavou a povzdechnout si, protože Tiara řekla přesně to, co čekal - nakonec byla největší srab ona. Ale chápal to. Víceméně. Když byl mladý, taky se snažili stále vyděsit navzájem a docela se tím bavili. Výhled na labyrint jej však donutil přemýšlet. Kdo jej tu mohl postavit? Tohle není dobré místo. Šrotovalo mu hlavou. Mohl si ho postavit sám ostrov? Toulají se sem vlci, když jich je příliš? To by mohlo znamenat, že tu zmizíme a ven se už nikdy nedostaneme. Úsekem pohlédl po Tiaře, která se zjevně chtěla pustit do labyrintu. Bylo docela jasné, že Einar nad tím uvažoval a shledal to jako hloupé rozhodnutí. Rozhodnutí, co by nás mohlo zabít. Zůstal však nečinně stát a zíral na stěny labyrintu, zatímco se někde v dálce ozvalo kvílení, které nešlo přeslechnout. Zjevně to bylo na Socoro, co rozhodne. Einar totiž tohle rozseknout odmítal.

>> Bad

Jeho rodina byla plná vrahů, ale to Tiara vědět nemusela. Stačilo, že si nechá svou veselou povahu - a že nějaké takové smrti sama ve svém životě nezažije. Z nějakého důvodu by mu to jednoduše přišlo smutné, kdyby se z ní stala vlčice, hnaná temnými stíny minulosti. To zní vážně hloupě. Aspoň tak to vnímal on. Doteď byla tahle vlčice... Spíš sluníčko. Nedokázal si představit, že by teď začal chodit kolem a mračit se.
,,Chceš se přiženit do jejich rodiny?" nadhodil konečně Einar k tomu holčičímu jménu. ,,Nebylo by lehčí rovnou založit novou smečku?" pousmál se a těžko říct, jak to myslel. Že přebere místo momentálním alfám, nebo že bude muset být pod nimi? Ono těžko říct, jestli měli vůbec nějaké normálně staré děti, které by vedle Socoro nevypadali buď přestárle, nebo naopak jako malé děti.
Les na něj moc příjemně nepůsobil. Sem tam se podíval po nepřirozeném stínu, co mu křížil cestu. Jindy ho zaujalo podivné skřípání stromu... Nelíbilo se mu to. Tiara však vypadala nadšeně. ,,Jak moc tě baví pokusy o vyděšení tvých společníků?" optal se Tiary bez odpovědi na její otázku, protože tohle nebylo poprvé, co to udělala.

>> Ashiřin labyrint

>> Salt

Tiše si povzdechl. ,,Ne. Nemění," odpověděl jí a pak jen kráčel s dvojicí, která si vcelku nadšeně povídala. Neměl moc co dodat, jen je poslouchal. To se však už Tiara vložila do toho všeho s poznámkou, že by teď měl mluvit o sobě on. Nevypadal, že by to nějak... Hodlal rozvést. Když se Tiara zeptala na Einarovi sourozence, vlk sebou lehce škubl a přidal do chodu, jen s tichým ,,tsk," aby pokračoval v cestě. ,,Moji sourozenci by se ti nelíbili, Tiaro. A ani můj život. Není na něm nic, na co bych byl hrdý," pronesl tiše k ní, aby jen mrskl ocasem. Vypadalo to, že tohle byla věc, o které se zrovna otvírat nechtěl. Krátce však sjel pohledem po Socoro a rozhodl, že dodá to, co řekla i ona. ,,Jeden z mých bratrů... Taky zemřel. Tehdy jsem netušil, že je to můj bratr." A tím to uzavřel. Nastalo jen ticho, které už ničím nepřerušil.
Co se týkalo rozmluvy o staré alfě, jen si tiše vyslechl rozhovor Tiary se Socoro. Staré alfy... Uvažoval, jestli ho z jeho postu svrhne někdo mladší. Asi by ho to zrovna moc nepřekvapilo. Pak dvojice začala řešit partnerství a Einar jen na chvíli stáhl uši k hlavě a už nic neříkal, protože k tomu skutečně neměl co podotknout. Jen přejel pohledem po jezeře a jal se vstoupit do lesa, který mu ježil srst na zádech.

>> Temný les

Musel uznat, že bylo docela zajímavé poslouchat slova vlčic. Dozvídal se nové věci a mohl se věnovat i trochu jiným věcem. ,,Dobrý vůdce... Dobrý vůdce není jen moudrý a silný," mírně se pousmál nad šťouchnutím od Tiary. ,,Nebo krásný... Dobrý vůdce by měl upřednostnit ostatní před sebou, chránit je a bránit svobodnou vůli svých vlků..." tady to ukončil, i když to znělo, jakoby snad měl čím pokračovat. Jak už ty dvě zjistily, byl poměrně málomluvný a asi vážně neplánoval mluvit až příliš.
To už se však přesunuli rozhovorem k cestování a Einar k tomu neměl žádné námitky. Pouze přikývl, vypadalo to, že proti procházce s tou dvojicí nic nemá. Pouze se vydal za Tiarou která vypadala, že se na něco velmi těší. Skutečně doufal, že by snad nenarazí na další válku. Tak nějak se necítil na další boj, který by snad mohl přijít... Ten poslední jej vyšťavil a on neviděl pointu ve rvaní se s cizími vlky. Ne jen tak... Taky by nerad byl znovu spolknut květinou, to znělo docela zle.
Možná i proto si tiše nad tou vzpomínkou povzdechl. Co se asi stalo s Mireldis? Snad to nějak zvládla... Tiara ale nezmínila, že ne, takže to nejspíše to bylo v pořádku.

>> Bad

>> Laica Mar

,,Dobré ráno," odpověděl jim oběma. Socoro vypadala poplašeně, Tiara ale byla nahypovaná jako vždy. Přišlo mu to... Milé. Vážně vypadala, že ho ráda vidí. Bylo to zvláštní. Pouze kývl po poznámku Tiary, nevypadal, že k tomu ne o dodá. Jednoduše to akceptoval a více nebylo třeba. To už však začala Socoro vyprávět svůj příběh.
Při zmínce bratra a jeho tragické smrti od ní odvrátil zrak a udělal několik kroků do vody. Asi aby měl výmluvu, aby se měl na co soustředit. Začal ohřívat vzduch kolem svého těla - z toho samého důvodu. Odmítal na toto vzpomínat... Odmítal. ,,Silná, moudrá a krásná... To by měl být dobrý vůdce?" nadhodil mírně, sledujíc obzor na druhé straně jezera. Byl silný, moudrý a krásný? To asi těžko posoudit... Tedy, rozhodně to nedokázal posoudit sám. ,,Nemyslím, že budete mít problémy si najít někoho, kdo pro vás bude nová rodina," hlesl pak. Připadal si jako nostalgický hlupák. Zamračil se a vystoupil z vody, vylezl na břeh a mávl oháňkou.
,,Kudy půjdete?" zeptal se vlčic pouze a pohlédl na ně, čekajíc na odpověď. Ne že by na tom nějak moc záleželo. Tedy... Rozhodně na tom nezáleželo. Tak dlouho, než si ty dvě tu cestu užijí, nebude to špatné, ne? Měl bych je vůbec doprovázet? To byla správná otázka, kterou si pokládal.

Nevšimly si jej. Nebo možná nechtěly. No, na tom nezáleželo. Poslouchal jejich rozhovory a když Tiara mluvila o přítomnosti členů ve smečce, o tichosti... Povzdechl si a trochu přidal, až se pomalu blížil na délku vlka jeho velikosti. To už však pomalu došli na kraj jezera a Einar je v ten moment jednoduše došel. Muselo to být překvapení, když jej doteď ani jedna vlčice nezpozorovala.
,,Jako lovec jsi excelentní," podotkl prostě a jal se očichat slanou vodu. Pak jen střihl uchem a podíval se po dvojici vlčic, které si vyměňovaly svá tajemství o své minulosti. Vypadalo to, že na řadě je Socoro. Měl docela hlad, ale jestli se chtěly seznamovat, asi se nedalo nic dělat. Alespoň to tedy zatím nevypadalo, že to bude jiné. Ale proč ne... Důvěra je důležitá a když se dozví o sobě navzájem, nejspíše se prohloubí. No, Socoro stejně mluvit nebude, když má takový problém, střihl uchem. Aspoň takhle o tom uvažoval. Nebo udělá přesný opak... Inu, čekal, jestli se do něj vlčice pustí za náhlé narušení jejich prostoru a nebo za to, že nepozdravil... Nebo jestli bude jejich rozhovor pokračovat stejným směrem, jako doteď.

>> Salt

Zvedl hlavu od chladné vody. Viděl, že vlčice pokračují ve své cestě a jen trochu otráveně stáhl uši, protože je musel následovat. Tedy, ne že by jej něco nutilo, ale když s nimi chtěl mluvit, nemohl je nechat jen tak se zvednout a odejít někam do háje, ne? Konečně odstoupil od potoka a rozklusal se v jejich stopách. Asi ho ani jedna nezbystřila, protože kdyby tomu tak bylo, nejspíše by slyšel křik Tiary až sem. Vždycky byla velmi hlasitá a nadšená pro věci kolem.
Odfrkl si a pokračoval s výrazem plátku sýra - naprosto děrovaným. V překladu, i když se snažil tvářit jen vážně a prostě nějak neutrálně, jak to většinou u něj fungovalo, bylo poznat, že mu něco usilovně běží hlavou jako křeček v kolečku. Jak tak viděl ty dvě, přišlo mu, jakoby se okamžitě začaly přátelit. Možná bylo dobré je prostě nechat jít společně, nebo ne? Jakmile byl na doslech, jednoduše zpomalil a měřil si záda dvojice vlčic, které... Kráčely prostě pryč bez zájmu o to, že ho nechaly v horách. Měl docela smíšené myšlenky, když se mu tahle pravda vracela zpátky a zpátky a zpátky, kdykoliv ji odhodil. Jako bumerang. Docela jej to nutilo uvažovat nad tím, jestli nebylo lepší, když byl s Tiarou sám. Neodešla by jen tak, že? Tiara ne. A možná to byl její nápad, protože se nudila. Mírně se zamračil a směřoval pohled kamsi do prázdna, jelikož tu toho bylo opravdu hodně, co musel zpracovat, než dorazí až k nim - pokud si ho teda dřív nevšimnou.

>> Pityas

Kráčel s pevným pohledem a i jeho náhle vztyčená hlava říkala, že se něco změnilo. Rozhodnul se. Už nebude zbabělec co žije od zimy k zimě. Teď s tím něco udělá. Udělá to, co si usmyslel už tehdy v té jeskyni. Prostě se tomu všemu postaví čelem a přijme to takové, jaké to je.
Sklouzl se dolů ze svahu a pak udělal několik cvalových kroků, aby konečně přistál na zemi. Tohle bylo zvláštní místo, ještě tu nikdy nebyl. Rozhlédl se a začenichal. Dvojici vlčic rozhodně ve vzduchu cítil. Jít ovšem hned k nim? Uvažoval nad tím. Nebyl hluchý, nehodlal tam jen tak naběhnout (už skrz zraněné mužské ego) a začít je odprošovat. Vždyť ani nebylo za co. Sotva se hnul, ty dvě prostě odešly. Bez jediné zmíňky, jen zavyly a čekaly... Že se něco stane. Asi. Jediný, důvod, proč tu byl, bylo ono osamění a ten nový cíl, co si vytyčil, když bylo ticho a měl možnost přemýšlet. Jenže ticha už bylo skutečně dost. Byl sám dost dlouho. Moc dlouho. Odmítal následovat další alfu, jelikož jim už odmítal věřit, ale nyní zpozoroval v dáli dva fleky. Nebylo tak těžké je najít, tráva tu byla nízká a nic nestálo ve výhledu. Sám vlk se však vydal k jedné z řek a začal pít, aby uhasil žízeň ze šplhání na kopce a potom následovná tůra dolů. Oblízl si čenich a jeho čenich zachytil sladký pach kořisti. Tak nějak tušil, odkud to přichází, ale zatím to nechával být. Hlad možná měl, ale kořist sám neskolí a prvně tu bylo něco jiného, co ulovit. Kdyby měl magii země, prostě by narval nějaké kvítí, to měly vlčice rády. Ale... Tady zas tak moc květinek nebylo na to, aby je mohl trhat a pak nosit, jakoby se hodlal vlčicím dvořit. Bylo to hloupé. Možná by bylo prostě nejlehčí, kdyby počkal, když za ním přijdou samotné. Konec konců se na něj vykašlaly ony a ne naopak.
Tudy cesta nepovede, mrskl ocasem a rozhlédl se ještě jednou po okolí, než mu pohled padl na krásné, zasněžené pláně. Tohle vypadalo jako zajímavé místo, kam by se rád podíval. Zima byla skvělá... Pokud jste nebyli hladový samotář. Teď na to však nebyl čas. Otočil hlavu zase za vlčicemi. Takže co s nimi? V ženách se nikdy nevyznal.

Mrzutý... Mrzutý... Nejsem mrzutý, mručel si vlk, zatímco se vydal od jezírka. Možná že na tom něco bylo. Byla pravda, že za svých dřívějších dní byl mnohem otevřenější a mnohem přátelštější k vlkům okolo. A možná že to pro něj bylo i zajímavější. Trochu se uvolnit... Ale copak to šlo, na takovém místě? Docela o tom pochyboval. Neznal to tu, za každým rohem mohlo číhat nebezpečí. Navíc začínal mít hlad a byl poněkud otrávený z toho, že za nimi musí běhat. Byl zvyklý na lovce, co se postarali o jeho žaludek a on o jejich bezpečí. A pak... Pak jen na mršiny. Odvrátil pohled od rozlehlých hor. Chtěl doteď samotu a teď mu najednou byla nepříjemná. Uvědomoval si, že je pokrytec, ale docela si přál, aby se dál mohl tvářit otráveně v Tiařině hlasité přítomnosti.
Zatímco postupoval nahoru z drobného údolíčka, jal se obhlížet okolí. Měl odtud krásný výhled a měl docela radost, že nemá problémy s výškami. Tady totiž... Byly výšky obrovské. Ten výhled však stál za to. Viděl snad celou část ostrovů. Nabral ten chladný vzduch do plic a pokračoval ve své cestě. Tady by si určitě dokázal zvyknout. Začínal mít pocit, že tu vážně zůstane. Možná bez Tiary, možná bez Socoro, ale tyhle hory bude jistě schopný považovat za svůj domov. Tohle bylo místo, kde by mohl létat. Nechával zavřené oči a užíval si čerstvý vítr, co mu čechral srst. ,,Alatey," zašeptal do vzduchu tiché slůvko, co se neslo leda za pomoci stébel trávy a šumění jehličnanů, které byly spíše níže než tady na římse. ,,Létat. Křídla... To bude Alatey. Osvobození. Můj domov." Vydechl a pak chvíli zůstal tiše, jen sledujíc to všechno pod sebou. Osamělý vlk, jediný vlk, na vrcholku světa. Zaklonil hlavu a z jeho úst uniklo dlouhé a hlasité vytí, které se rozlehlo mezi horami a vrcholky, rozvibrovalo povrch a dovolilo Einarovi cítit se mocně. Jako někdo, kdo pomalu získává znovu kontrolu nad svým životem.
S tím se otočil k odchodu - musí přece najít své členy smečky.

>> Laica Mar

Einar vstal, protáhl se a sotva se stihl otočit, než se dvojice vlčic rozhodla zavýt a dala se na odchod. Střihl uchem, ale nechal je jít. (// Poprosím pořádně číst moje posty) Teprve teď se konečně dostal z jeskyně a pozoroval dvojici vlčic, jak kráčí jiným směrem, kamsi pryč. Ne že by si na ně dělal nějaký nárok, ale měl docela starosti. Nerad by, aby se jim něco stalo. Třeba že je znal chvíli, cítil jistou zodpovědnost, když teď byli skupina. Zatím se však jal věnovat sv věcem a tomu, co měl v plánu. Prohlédnout to tu, zjevně bez dvojice. Ne že by to kdo ví jak vadilo, jen... Doufal, že se neztratí. V horách by takhle mohl i lehce zahynout.
Dostavil se tak aspoň k jezírku, které zde bylo a napil se z něj. Možná by mohl zkusit udělat něco s tou magií... Možná že tady byla silnější. Doteď věděl udělat sotva malý plamínek, ale tohle byl cizí, nehostinný svět. Nebyl si jistý, jak to tu půjde. Jak tohle všechno... Teď bude. Usadil se a dlouze si povzdechl. Byl samotář. Nebyl na dlouhé povídání a nebyl na přátelské seznamování s ostatními vlky. Trochu mu však ten dotek jiných vlků chyběl. Možná že by k dvojici vlčic měl být víc shovívavý. Neznaly ho. A poté, o čem si povídaly hned pod jeho ušima, jej donutilo zaskřípat zuby. Mrzutost se měřila tichem vlka? Zjevně ano - alespoň podle Socoro. Musel uvažovat nad tím, že se samotnou Tiarou mu bylo lépe. Možná byla hlasitá, ale... Nezáleží na tom, připomněl sám sobě. S tím se však začal věnovat původnímu plánu. Dotkl se trávy, která zde byla a soustředil se. Nebyl si úplně jistý, jak ze to vlastně funguje, jen tiše hleděl na trávu v tom tichu, co se teď rozléhalo po okolí. Skutečně to však vyšlo! Z trávy prvně vycházel dým a pak se vznítila jasným, teplým ohněm. Musel uznat, že mu to udělalo radost! Se spokojeností v očích plamínek udržoval ve své velikosti. Po chvíli se ovšem rozhodl trochu přidat a zvětšit ho. Byl opatrný a zjevně ponořený do většího plamene, co se udržel sám. Einar mu dával energii a trpělivě sledoval, jak se plamen pohybuje a přetéká. Byl hřejivý a příjemný. Tohle bylo samo o sobě pokrok. Seděl totiž u plamene delší dobu a ten nezhasl. Dělalo mu to radost. Nakonec však plamínek uhasil. Bylo na čase se rozhlédnout po okolí.

Einar vlastně vstal už dávno. Respektive, vzbudil se. Vzbudil se a poslouchal, jak ty dvě pobíhají po venku. Ležel stále tělem ven, oči přivřené a pozoroval tmu, která se lísala ke krajům jeskyně. Nebylo tu ticho, které si tak užíval... Ale i tak mu myšlenky proudily všemi směry. Uvažoval nad tím, kam se vydat. Jak pokračovat. Tiara se Socoro si mezitím běhaly po venku a zjevně se nějak bavily i bez Einara. Tedy... Vážně se nezdálo, že by jej nějak potřebovaly. A to bylo fajn - pro něj. Aspoň nemusel řešit jejich rozhovory. Střihl ušima.
Potřebovali místo, kam se jen tak někdo nedostane. Tohle bylo na ráně. Co třeba nějaké skryté údolí? Uvažoval třeba nad tím, že by se sám šel rozhlédnout po horách, že by zkusil najít nějaké zajímavé místo. Jenže měl pocit, že by se ztratil. Přežvýkl a zamračil se. Docela by jedl a pil... Organismus se pomalu ozýval. Ovšem, nechtěl se zvednout a jít k nim, aby viděly, že je vzhůru.
Hodila by se jeskyně, maskovaná. Tajný vstup skrz roklinu. Co takhle vlk se schopností země? uvažoval nad tím. Otevřel by pro nás zemi, ve které by byla skrýš. Tiara nejspíš umí se zemí, uvažoval nad jejím barikádováním vchodu. Své magie pořádně neznal, ale věděl, že jeho doména je oheň a tudíž nebyl tak prospěšný. Leda na oheň do krutých zim. Jako kdybych tu plánoval zůstat dlouho... problesklo mu hlavou a vypustil obláček páry z úst. Vlastně na to Socoro pořád narážela. Jakoby tu plánovali zůstat nějak dlouho... Ne, to byla hloupost. Přejel si jazykem po zubech. Měl by tu chtít zůstat dlouho? Když byli tři, už by se to dalo brát jako smečka. Přišlo mu to docela vtipné... Smečka odpadlíků v severních horách. Znělo to pěkně pitomě. Zhluboka se nadechl a odfoukl.
Možná bylo dobré si ještě chvíli schrupnout, když měl tak blbé myšlenky. Stáhl si k tělu ocas a trochu hnul hlavou, protože ho už brněly tlapky. Ne, ještě to tak neviděl...
,,Smečka odpadlíků, hm... To zní, jakoby se nás měl každý bát," zabručel si pobaveně, protože to bylo hloupé. Docela dost hloupé... Byly tu další smečky. To by nedělalo dobrotu. Na druhou stranu, kdyby jich bylo víc, možná by bylo dobré. Víc slabých vlků mohlo pomoci. Mohli společně zesílit a mohli společně pokračovat... A aspoň by tu byl někdo, komu by nebylo ukradené, až zase někdo bude útočit na tahle místa. A i kdyby... Měl by se kam schovat. Jenže kdo by tu smečku vedl? Tiara byla moc mladá a zjevně trošku mimo a Socoro... Socoro měla tlamu plnou keců a pořád do všeho musela mluvit. A já nejsem vůdce... Ale vedle těch dvou jsem asi rozená hvězda, střihl uchem a zvedl hlavou. Ne, se smečkami toho nechtěl mít moc společného. Spíš... Měl rád svůj klid. Konečně se postavil a protáhl. K dvojici vlčic však nemířil. Nějak na to neměl náladu.