Příspěvky uživatele

>> Svět za hranicí oceánu

Ve svých snech se často vracel do rodné domoviny. Na zamrzlé pláně a v létě se zelenající taigy vzpomínal rád. V létě se skvěle lovilo na oranžovém, zpívajícím mechu v okolí Jezera zrcadel. Nejvyšší stromy měly korunu výš, než kam bych kdy schopen dosáhnout. I okřídlené ptactvo a nejvyšší z býložravců se drželi více při zemi než jehličnany. Vzpomínal si na dlouhé plavby jezerem, kdy cestovali za soby a bizony. Ani se nepamatoval, kdy naposledy jedl to tučné, chutné bizoní maso.
Adrenalin mu plnil tělo a se matka pokoušela odehnat vlky od svého potomka, Einar rád byl ten, kdo využil její nepozornosti a mládě zranil, aby se ještě více unavilo. Nikdy nebyl velký lovec. Když lovil, bylo to vždy ve skupině a pouze jako pomoc. Nikdy lov nevedl. Měl jiné přednosti.
Vzpomínal si na své stopy ve sněhu, které byly jediným indikátorem toho, jde v té ledové pustině byl. Na vlastní pěst. Ovšem zimu přežil. Živil se na zbytcích a na tom, co našel díky ve vysokém sněhu. První jizva, kterou utržil, byla od rysa, který se nechtěl dělit. Zarostla na jaře srstí, když se začala obnovovat. Už nebyla řídká. Nemusel tak hledat stará, opuštěná doupata.

Teď už bude všechno v pořádku.
Nebylo to tak, že by doteď nenáviděl svůj život. Byl těžký. Musel se starat sám o sebe v místech, kde nebylo dost kořisti a bezpečí. Slábnul. Zachvěla se mu víčka a vlk konečně otevřel rudé zraky. Byl zesláblý, hladový a žíznivý. Viděl obrys tlapek vlka, který tam byl, ale nevnímal ho. Znovu zavřel oči.
Zůstal schoulený v klubku, uprostřed dvou kruhů. Jeden byl malý a Einar se do něj sotva vlezl. Druhý jej obklopoval s větším rozestupem. Znak, který symbokizoval slunce. Možná jen stačilo, aby si k němu teď našel cestu jeho měsíc.