Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nesmírně nečekaná, avšak vítaná náhoda to byla. Ale nejspíše to neprožívala tak vřele, co by Josie. Možná i proto, že nikdy k nim neměla tak blízko. Rodina to byla, to ano, jenže aby teď skákala do výšky to zase ne. I tak se mohla nějak radovat po svém. Usmívat se, hýbat pomaloučku zleva doprava oháňkou, a nechat se ovíjet tou sršící láskou. Nechala, aby Josie mluvila. Kývla na ni. A pak teda vlastně zavrtěla hlavou, jakoby se chtěla opravit, i když vlastně zprvu nic neřekla.
,,Opravdu?" nevěříc svým vlastním očím se na ní podívala. Z očí ji šlo vyčíst Josie, zrovna ty a léčitelkou? nedokázala si to představit. Však Josie je trošku zbrklé trdlo, co by tlachalo jedno přes druhé, bezmyšlenkovitě a nejspíše i uspěchaně. Nebála by se léčit otevřená zranění? Nebála by se ušpinit trochu té krve? Vzala by takový kus zodpovědnosti na sebe? Určitě je to povolání pro tebe? Své projevy však nevyřkla nahlas. Sestru by to ranilo a nebylo jí zapotřebí, aby ji rozbrečela. Po chvíli odmlky řekla: ,,tak to je skvělá zpráva, máme v rodině léčitelku." pokývala rozumně hlavou, brala to z té pozitivní stránky, ,,táta a máma mají garantovanou péči na stará kolena." unikl ji nevinný žertík. I když nebyl zrovna zase až tak vtipný, tak se tomu uchechtla.
Pohled přemístila k Erenovi, když se zhostil slova i on.
,,Portál?" vyzvídala. Něco takového doposud neviděla. Střihla ouškem a zvědavě pootočila hlavičku na stranu. ,,A v tom světě... mimo ostrovy, jsi co prováděl?" docela mu to nevěřila, mohl se zatoulat i jen tak. Třeba za nějakou vlčí slečnou! napadlo jí, a tak si ho ještě jednou přeměřila pohledem, načež se tomu uculila. Výhružka od Josie ji však neunikla, a tak přesunula svou pozornost zpátky k ní. ,,Já nikam neutekla, vzbudila jsem se přímo u jezera!" vyhrkla ze sebe ke své obraně. Jenže co bylo předtím? Kde jsem vůbec byla? A proč... proč vlastně si vůbec nic nepamatuji?! kousla se do jazyku. Na to odpovědět opravdu nedokázala.
,,A jak říká Ernie, neudělali jsme to naschvál, Josie." přitakala, načež lehce se o Jos otřela.

Jméno vlka: Elvean
Počet příspěvků: 2 (prosinec), 4 (leden)
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// (ráda by se stala lovkyní)
Aktivita pro smečku: Odklízení úkrytu po potopách s Lissandrou.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zjišťovala si aktuální informace o smečce, a mezitím se stihla seznámit s ostatními členy smečky (s Astrou, Meduňkou a Cyrou).
Questy smečky: ///

Než by se nadála udělat cokoli, tak už ji oba šli naproti. Sečkala na místě, než by k ní došli. Joseline se po ní vrhla ihned. Naštěstí se Elvean udržela na nohou. Nebyla tak úplně kost a kůže, ale taky nebyla stavbou těla ta nejsilnější oproti jejím vrstevníkům. Žduchnutí trošku zabolelo, avšak přenést se přes to dalo. Na reakci se vydralo z jejího hrdla jen nepatrné zakňučení, co by ani nešlo pořádně zaslechnout. Udělala o krůček vzad, jen aby udělala mezi nimi prostor, zvlášť tak pro své vlastní bezpečí.
Chviličku setrvala na místě, než by se dostala ke slovu. Josie měla toho dost co říct, což nebylo některak překvapivé, ale zároveň to byl strašný nezvyk. Elvean byla však ráda, že se s ní mohla setkat. A ještě ke všemu úplnou náhodou!
,,No já," jenže než by se nadála něco říct, tak se sama utnula. Však přece nic nemusela říkat, nebo něco nějak vysvětlovat. Ale hodlala by tomu tak učinit, až by přišla ta chvíle. Teď však byla ráda, že se znovu shledala s oběma. Jak s bratrem, tak i se sestrou. Nechala se teda přivítat, načež i ona sama se občas přitulila, avšak učinila tak poklidně. Nebylo potřeba se k tomu hrnout, nebo na to tlačit. ,,Však jsem teprve teď přišla, Josie," jemné uchechtnutí se vyvleklo z jejích úst, přičemž El drkla do Jos ramenem.
Když už konečně všichni byli u sebe, tak musela uznat, že jí to skoro až dojímalo k slzám. Avšak tentokrát nechtěla plakat, chtěla se radovat, usmívat se. Opatrně se otřela jak o Erenovu, tak aj o Josienu, tvář. ,,Taky vás moc ráda vidím," povzdechla si s jakousi úlevou na srdíčku.
,,Chyběli jste mi," svěřila se jim, ,,vlastně jsem si zpočátku myslela, že už vás nikdy neuvidím." Obrátila se zraky jak na jednoho, tak i druhého. ,,Ale jsem ráda, že jsme si cestu k sobě nakonec našli," na tváři se ji vykouzlil upřímný, hřejivý úsměv, takový, kterým by jen obdarovala své nejbližší.
,,A vůbec, kde vy jste se potloukali?" přesměrovala tu samou otázku zpátky k nim, neboť sama nevěděla, jak by na ni odpověděla. Jak jim mohla říct, že... si vlastně vůbec nic nepamatovala? Ze svého dětství... ze svého vyrůstání.

Jak si tak šla, tak ucítila i pachy. Ale nebyly ji cizí. Hlasy taky ne. Však jí byly známé. Jenže aby to opravdu byli oni? Ne, musela se přesvědčit. Potřebovala to vidět na vlastní oči. Své sourozence. Zrychlila ve svém kroku, jen aby tento proces urychlila. A když už se zdálo, že je ztratila na půli cesty, jen co zavál vítr, tak se s nimi shledala. Teď už opravdu tváří v tvář. V očích jí zajiskřila radost, snad i úleva, že byli naživu. Byli doma, bez jakékoli úhony. A jak vyrostli!
Celé to s ní zastavilo. Zasekla se na místě. Možná z šoku, a nebo prostě z toho, že sama nevěděla, jak na to zprvu reagovat. Avšak jen co slyšela zvolání svého jména, tak se musela pousmát. Graduálně z tohoto pousmání se stal vřelý úsměv. Ocásek se jí začal samovolně rozkmitávat, nikterak energeticky, ale docela líně, radostně. ,,Erene?" šeptla, a co nevidět dodala, ,,Josie?" Stála tam jako přikovaná. Hleděla na ně a nevěděla, jak by měla začít. A vůbec kde by měla začít?

<< Úkryt Daénské smečky
A tak odešla z úkrytu, ale neušla zase takovou dálku. Držela se stále na pomezí jejich území, neboť neměla v plánu se toulat, aspoň to si zprvu myslela. Přece jen měla v hlavě jediné, a to byl úspěšný lov. Chtěla být užitečná, v úkrytu neměla co dělat, překážela by tam. Ostatně máma měla toho na krku docela dost. A Elvean měla v hlavě brouka, že by jí tam asi ani tak moc nepomohla k situaci, která se zrovna děla okolo nich.
Co nevidět se z noci stal den, avšak některak slunný nebyl. Křupání sněhu taktéž naznačovalo, jaká strašná kosa venku byla. Naštěstí byla Elvean obdarována pořádnou vrstvou huňatého kožíšku, takže si nemohla úplně stěžovat. Dala se do pozvolného kroku. Nevypadalo, že by někam úplně spěchala. Na lov se muselo pomalu, počkala by tedy, než by se ukázaly aspoň nějaké ty první sluneční paprsky. V tomto počasí se horko těžko dalo stopovat, zvlášť tak v takovém šeru. Moc si nevšímala svého okolí, teda do té chvíle, než nezaslechla hlasy. Zpozorněla a vydala se naproti nim, zatím netušíc, že šlo o její sourozence.

Koukala po všech přítomných vlčicích, pozorně si je prohlížela, avšak prozatím nic neříkala. Ke konverzaci neměla co moudrého přispět, máma se postarala o každou z nich, odpovídajíc jim a naslouchajíc všemu, co jí sdělily. S úžasem v očích jsem se zadívala i po nádherném ohnivém fénixovi, který se mezi nimi objevil z čista jasna, jen díky magii mámy. Sama Elvean si přála být stejně tak mocná, a zároveň nápomocná, jako její vlastní maminka. V té krátké chvilce ji plula hlava i jinudy. V myšlenkách, kde se říkala, jak úžasné muselo být, aby jeden vládl magii. Mohla však jen tiše závidět, neboť se u ní onen talent ještě neprojevil. Mlčky přešlápla na místě.
Náhle ji vzbudila zmínka o jméně. Na to slyšela až moc dobře. Zpozorněla a našpicovala ouška. Máma ji představila ostatním členkám smečky, které se hned poté taky představily. Elvean přišlo trochu trapné, že se sama nepředstavila, však už byla z ní schopná dospělá vlčice. Na tváři se ji mihlo zamračení, ale to smyla okamžitě. Neměla to mamince za zlé, však ona sama Elka ještě před chvílí měla hlavu v oblacích. Nevědomky si potichounku povzdechla. K vlčicím poklidně pokývla hlavou s ukázkovým úsměvem. Některé ji nejspíše už znaly od mala, ale ona je neznala vůbec. Poněkud škoda, uvítala by nějaké ty přátele. A nebo aspoň své bratry a sestru. Popřípadě přítomnost tatínka by ji dokázala o to víc rozveselit. Máma by měla teď starosti s členy smečky, Elvean ji nechtěla překážet. ,,Potěšení je na mé straně, dámy." dodala slušně.
Udělala pár kroků k mámě, jen aby jí sdělila: ,,půjdu něco málo nalovit pro smečku, ale co nevidět dojdu zase domů, slibuji." Koukla na máti s menším úsměvem. Sliby se musely dodržet a Elvean chtěla být aspoň pro jednou užitečná. Za tu dobu, co strávila ve smečce, tak chtěla konečně se chopit nějaké té příležitosti, role, kterou by pro smečku vykonávala. Lovení ji bavilo a bylo to užitečné, takže to byla její možnost, jak z hloučku vlčic uprchnout.
,,Omluvte mne, ale už budu na odchodu," sklopila zraky vůči nim, ,,na shledanou."
A pak se vydala přímo k východu z úkrytu.
>> Daénská smečka

Smečka se nám rozrůstá, tak to je především dobrá zpráva, hlavně aby nás bylo co nejvíce. Nemohu se dočkat, až se s nimi setkám. Ale zároveň no, snad to budou dobří členové. Žádné lemply tady mít nechci. říkala si. Vzorně dávala pozor. Každé slovo hltala a přebírala si lecjaké zprávy po svém, tak jak tomu bylo v původním znění jejích myšlenek. Zároveň jí vpadlo ještě něco do mysli taky bych ráda věděla, co si s tou svou magií počít, nebo kde mám vůbec s ní začít? Však ona ve mně snad ani není. Opravdu nějakou v sobě mám? Jestli jo, tak být ospalá. Dřímá si v mém vnitru tak dlouho, jak se jí jen zachce. A nebo je snad něco se mnou špatně? Z úst se ji vydral povzdech. Ale zanechala toho smutnění. Co nevidět koukala okouzleně, jak máma odklízela veškerý nepořádek. A to dělala s úplnou lehkostí. Však jsem dcera alfy! lehce se musila zamračit, a hned na to se ušklíbla určitě ve mě koluje magie, ale... jen mi to trvá, no! Nemusela stydět. Jen stačilo si něco sama k sobě říct a nevěsit nad tím hlavu.
Na pokyn mámy začala Elvean sbírat dřevo. Společně ho poskládaly na hromadu.
Co nevidět dostala odpověď i na své otázky. Ty nejhlavnější, co se týkaly její rodiny. ,,Ani já jsem se s ním nestřetla nějakou tu dobu," už tomu opravdu byla doba, ,,kdo ví kde je mu konec, třeba se taky někdy vrátí domů." Doufala, že by došel. Však to byl její brácha - ten, o koho se mohla opřít. Ten, kdo by jí rozuměl nejlíp. Aspoň tomu tak bylo v jejich dětství. Josie a Lycan byli taky rodina. Ale ani jeden z nich nebyl Eren.
Zamířila za mámou. Společně došly až do místnosti s kožešinami.
Ale tu tam se objevily další členové smečky. Vlčice, které doposud neznala. Zbystřila, načež stála vedle mámy a čekala, co by z nich vylezlo. Jedna z nich se jala slova. Vypadala velice okázale - elegantně. Elvean ji se zájmem pozorovala. Podle všeho co jim neznámá řekla, tak poznamenala dvoje jména, nevěděla však o koho se jednalo. Jestli jméno Meduňka patřilo té černé, a Cyra třeba té šedé. Po dalších slovech bylo však jasné, kdo byl kdo. Všimla si, že Meduňka šla po třech nožkách. Takže si k ní přiřadila ono jméno. Nevěděla však kdo byl Azuma. Inu, o tom by jí pak řekla matka.
Při lehkém úsměvu od Meduňky se Elvean taky pousmála, i když nevěděla tak úplně proč. Nepamatovala si, neboť v tehdy byla ještě pouhopouhým slepounkým vlčetem.

Jak se nad tím zamýšlela, tak vlastně sama nevěděla, co s ní vůbec bylo. Nemohla se zatoulat nikterak daleko, neboť se vzbudila poblíž svého domova. Zároveň však neměla ani sebemenší ponětí, co se stalo ještě předtím, než se vzbudila. Ztratila se snad? Takovou otázku si mohla položit, ale nevěděla, jak by si nad ní mohla odpovědět. Bylo jasné však jedno jediné. Měla úplné okno nad tím vším, co bylo dřív. Věděla však, že měla rodinu. Někam patřila. Byla součástí smečky a to byl její domov. Odstoupila od mámy o krok dál. ,,Já," oči vrhla do kouta, nevěděla co své mámě k tomu říct, ,,vlastně ani nevím." Musila se nad tím zamračit, to máma asi úplně nechtěla slyšet. Slzu, se jí kutálela po líci, si sama otřela. Citlivých chvilek stačilo. Na matčina slova přikývla, načež polevila své grimasy. Taky jsem ráda, že jsem se vrátila domů. vzdychla si pro sebe úlevně. Aspoň měla na pevné zemi, teď už se neměla čeho obávat.
Vyslechla si vylíčení o tom, co se za poslední dobu stalo. Tak to dost vysvětluje všechen ten nepořádek okolo. musila se okolo sebe ještě jednou podívat. Úkryt vypadal tak bídně a zchátrale. Přesto však uprostřed všeho toho dění stál onen strom. Zvláštní, že se mu nic nestalo. Musel být opravdu jiný. Chvíli na něm uvízla očima, než se podívala na mámu. ,,Určitě." souhlasně přikývla. ,,Až na to, že nemám moc co vyprávět," nervózně se tomu uchechtla, ,,no víš, nic moc si nepamatuji." Hrábla tlapkou do země. ,,Ale! Ráda si poslechnu všecičko o tom, co vše se za tu dobu odehrálo v mé nepřítomnosti." dodala rozpačitě. Pak si však uvědomila jednu poněkud důležitou otázku. ,,Kde jsou vlastně ostatní?" otázala se s otazníky v očích.
,,Třeba táta, a nebo Eren. A co teprve Joseline a Lycan?" vyjmenovala jména svých rodinných příslušníků. Na nikom jiném ji moc nezáleželo. Přece zbytek smečky ani pořádně neznala. A ani jí příliš nezajímali. Jediné na čem sešlo byla teď aktuálně rodina. ,,Jsou všichni v pořádku?" doptávala se.
Na otázku ohledně magie zavrtěla hlavou. ,,Ještě jsem se k tomu nedostala." Dále čekala na pokyny od mámy, co by měla udělat dále. Sice se Elvean už do něčeho předtím pustila, ale nebyla si jistá, jestli by v tom měla pokračovat. Nikterak velké pokroky v úklidu totiž neudělala.

Ořešák: = 9 b
>8 b => 1 tlapku do magie
>1 b => 1 kšm

Elvean = 3 b
>3 b => 1 rubín

Názor: Předem chci říct, že děkuji za odměny a nápad na akci. Pro mě, jakožto nového hráče, to byla akce docela nečekaná. Za to chválím. Jsem ráda, když akce vyjde tak nějak z ničeho nic, než aby se dal její příchod očekávat. Zvlášť tak, pokud se jedná o akci s počasím. Sama za sebe však mohu říct, že to pro mě byla akce ne moc záživná, (ale to byla má vlastní chyba). Za mě bylo tempo možná příliš rychlé, a tudíž se pro mě nedalo stihnout všechno (až v poslední fázi jsem mohla něco málo doběhnout, ale to už vlastně potopa byla u konce, takže eh co se dá dělat). Ale to nevadí, do příště se pokusím o větší iniciativu a rychlost.
Popisek: Ořešák měl stmelovací moment s Vinem během potop. Přečkávali povodeň v jeskyni, a tak nějak si povídali o něčem, a zároveň o ničem. Což bylo takové více méně na chill, než na grind postů.
Po povodni se vydal na cestu po území (na rozkaz Vina), aby udělal obhlídku. Aaa teď se připletl do něčeho úplně jiného. Možná do většího maléru. Takže se těším, co se stane dál!
Co se týče Elvean, tak ta se teď probudila z kómatu. Nemá moc ponětí o tom, co se stalo, nebo co bude. Osvojila jsem si jí nedávno, takže bude ještě chvíli trvat, než s ní něco vybuduji.
Konec hlášení!

Jméno vlka: Elvean
Počet příspěvků: 2
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// Ráda by se do budoucna stala lovkyní
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí: Dostala nový nádech života, probudila se z kómatu. Aktuálně vyklízí úkryt po potopě, (nebo se aspoň o to pokouší). Má v plánu mluvit se svou rodinou a dohnat vše, co prospala.
Smečková minihra: ///

Po nějaké určité době si však musela dát aspoň kratší pauzu. Posadila se na zem. Na to se nedalo nic říct. Bylo tu práce až po krk. Ona sama na ní nestačila. Z úst se jí vydral povzdech. Sice malé klacíky nedaly tak moc práce na vynesení z úkrytu. Avšak některé ty větší větve byly fuška unést. O kládách před vchodem ani nemluvě, ty ani neutáhla. Tak ty tady stále ležely tam, kde byly. Elvean se jich ani netknula. Zase nebylo radno zkoušet hranici svých sil. Určitě by někdo další přišel domů, aby taky přiložil tlapu k dílu. Ale než by k tomu došlo, tak by bylo určitě moc pozdě. A tak aspoň něco málo mohla udělat. Jenže nestačila na to sama. Zavrátila hlavu dozadu. Oči se jí upřely na skuliny v kameni. Skrze ně prosvítalo hřejivé sluneční světlo. Na chviličku spustila víčka, aby se samovolně zavřela.
Jenže tu tam jí do nosu cosi šimralo. Vlčí pach, ale ne cizí.
Byl ji známý. Až moc známý! ,,M-mami?" špitla potichu.
Otevřela oči a hned se dívala tam, kde ji cítila. Cosi v koutku očka viděla. Majestátní krémově oříšková srst byla vidět zpoza rohu. Hned co nevidět bylo vidno i tlap, a pak jen co vzhlédla vzhůru, tak tam bylo vidno i tváře. Jistěže to byla ona. Maminko! jiskry v jejích očích byly plné radosti, jen co jí viděla v plné kráse.
Okamžitě vstala a vydala se mámě naproti. Ale nešla pomalu, ona za ní doslova běžela. Sice Elvean už nebyla žádným vlčátkem, avšak přesto měla svou mámu moc ráda. Celou svou rodinu milovala. I když se tomu tak na první pohled nezdálo, tak pro ně chovala velmi speciální místo v srdéčku, které by nikdy nezavrhla.
Jen co se Lissandra dostala dovnitř, tak jí už Elvean visela okolo krku.
,,Mami," zavzlykala Elvean, ,,tak moc jsi mi chyběla."

<< území Daénu
Od jezera to byl zdárný kus cesty. Nebyla nikterak krátká, ale dlouhá. A bylo to unavující. Po cestě narážela na podivné úkazy. Popadané stromy, ale občas i takové, které byly vyrvány přímo ze země. Okolo byly poházené větve, rozervaná kůra a strašná fůra špíny. Ne jako prachu, ale bláta. Všude kam se pohnula, tak bylo blátivo. ,,Fuj," znechuceně procházela dále, ,,co se tady mohlo jen stát?" Toť otázka. Občas zahlédla i nějaký ten putovní kámen, co dříve tady třeba nebyl. Ve tváři se jí míjel strach, ale i pocit zmatení.
Měla i to štěstí, že aspoň po cestě našla kořist. Vanul z ní líbezný zápach, co jí připomněl, jak moc velký hlad měla. Elvean zakručela bříško. Začaly se jí sbíhat sliny a už měla k tělu namířeno. Když došla k mršině, tak zjistila, že to byla srna. Nacházela se v rozkladu. Z tlejícího těla bzučely mouchy. Už na něm někdo předtím hodoval. Elvean si mršinu letmo prohlédla. Urgh, navaluje se mi, nakrabatila čumák, to je fakt odporný. Zavřela oči. Nemysli na to, prostě se spokoj s tím co máš. Jez. Pustila se do jídla, (i když teda s určitou nechutí a nelibostí.)
Po snídani zamířila přímo do úkrytu. Na nic nekoukala, vyšla si to rovnou tam. A když už došla dovnitř, tak vydala ze sebe hlásku: ,,haló?" Nic. ,,Je tu někdo?" ozvěna ji to potvrdila. Nikdo tu nebyl. Porozhlédla se okolo sebe.
O to horší bylo zjištění, v jakém stavu úkrytu vypadal. Kaluže, bláto, větve - prostě všude samý špína a nic dobrýho z toho. Neuniklo jí se nad tím zamračit. Něco se stalo, ale Elvean nevěděla co přesně. Vešla dovnitř, aby její domov lépe prozkoumala a odhalila následky po této... kalamitě? zamrkala. Jo, asi něco takového se tady muselo stát.
Nakonec uznala, že by se tu mělo na něčem pracovat. Povzdechla si nad tím. Pustila se do úklidu. Táhla větve po zemi a snažila se aspoň něco z toho vynést ven. Nechtěla, aby ostatní přišli domů a zjistili, že Elvean za tu dobu, co tu byla, tak nic neudělala. Snaživě teda odklízela cokoli, co dokázala utáhnout. Vůbec nemyslela na své pohodlí a na to, že by měla odpočívat. Chtěla, aby byli na ni členové smečky hrdí. A obzvlášť tak její rodiče. Nehodlala je zklamat. Nechtěla nikoho zklamat.
x AKCE x
× Zkontroluj svůj/smečkový úkryt (1b)
× Odhal následky potop (2b)

Den začínal tak nesmírně obyčejně, až by se zdálo, že žádná potopa nikdy nebyla. Možná to byl jen sen, nebo snad jedna velká noční můra. Ale i noční můra jako taková měla své následky i v realitě. Stačilo jen otevřít oči a čelit pravdě. To však netrápilo ono vlčí tělo, jenž leželo u jezera.
První paprsky slunečního svitu prosvítaly skrze paže stromů. Jejich louče dopadaly až na hladinu. Jeden z nich však zvládl zabloudit až k tělu vlčice, co tam tak bezvládně ležela. Celé její tělo bylo pohublé. Její kožich byl prosáklý vodou. Ve tváři se jí zmítal neklid. Snila snad? Spala napořád? Ale to by si jen jeden myslel hned od pohledu. Nebylo tomu však tak, už jen proto, že její hruď se zvedala a klesala. Ještě stále dýchala, měla stále co říct, měla v plánu jít proti proudu. Chtěla boj, měla ho mít.
Voda ji pohltila. Byla všude. Snažila se plavat. Dostat se nad hladinu. Síly ji však nestačily. Ať už se snažila jakkoli, nebylo to dost. Chtěla křičet. Zavolat na její rodiče. Na její bratry, sestry. Otevřela tlamu. Vzduch jí utekl z plic a namísto toho se jí valila voda do chřtánu. Chtěla kašlat, zlobit se. Ale nedokázala ani to. Pláč by se dostavil. Avšak v moři slz se utápět nedalo, když už v něm jednou jste. Dívala se vzhůru k hladině. Za ní viděla vlčí obrysy. Byli to opravdu oni? Její rodina? Kdo ví. Už tak bylo pozdě. Byl čas spát. Přivírala oči, klesala ke dnu, tep zpomalil. Slyšela, jak ji tlouklo srdce. Pomalu... pomaleji.
Bylo všemu snad konec?
Ne zase tak docela.
Prudce od sebe rozevřela oční víčka. Ihned se převalila na bok. Zachvátil ji prudký kašel. Vykašlávala ze sebe veškerou vodu. Do očí se jí vlily slané slzy. Vše jí pálilo - oči, uši, pusa i nos. Nohy jí bolely únavou, i když se nezdálo, že by někdy měla někam namířeno. Ona totiž nikdy neodešla z domova. Byla stále tady, mezi svými. I když se zdálo, že byla úplně sama. Když už vykašlala ze sebe všechno, tak si otřela obličej svou mokrou tlapou. Chvíli potom se na ní pak dívala. Pozorně se prohlížela veškerý škrábanec na nich. Takže to nebyl sen? přemítala v hlavě. Musila se zamračit. Horké slzy ji stékaly po lících. Znovu si otřela tvář, aby je zahnala.
Co se stalo? obrátila svůj pohled jinudy. Zmateně se rozhlížela okolo sebe. Zpustošená zem. Větve všude okolo rozlámané. Některé stromy vyvrácené. V okolí jezera bylo více vody, než obvykle. Po zádech jí přejel mráz. Zorničky se jí zúžily. Uši se jí stočily vzad.
Musím je najít. co by dup se zvedala. Musím najít svou rodinu. Ale zase tak lehké to nebylo. Cítila se slabá, úplně křehká. Tlapy se jí podlomily pod onou tíhou těla. Ihned zase přistála na zemi. Zavrčela a hned na to zatnula zuby. No tak Elvean, vzchop se! ano, tak se jmenovala. Pamatovala si na sebe. Na svůj život. Na to, že byla něčí sestra... dcera.
,,Maminko! Tatínku!" zařvala svá první slova, ,,kde jste?!"
,,Kde jste všichni?" hlesl ji hlas.
Co si jen mohla počít? Musela je najít. Zkusila to znovu. Vyšoupla se na nohy. Tentokrát úspěšně. Otřela si sopel a slzy a vydala se domů, do úkrytu. S nadějí, že právě tam by mohla někoho nalézt.
>> Úkryt

Zobudila som sa na ostré lúče slnka, pred ktorými som musela odvrátiť zrak. Nespokojne som zamrnčala ako malá, aj keď som tak malou už dávno nebola. Len sotva som si pamätala, čo som naposledy robila, a čo vlastne ostatní. Mať tušenia, kam sa všetci vyparili bolo nad moje vedomosti i schopnosti...ale stráviť tento deň bez robenia ničoho som nemohla, však? Ťažko však vyjadriť, ako veľmi sa mi nechcelo zdvihnúť zo zeme. Moja lenivosť bola vlastne celkom opodstatnená, ptetože sa mi strašne krútila hlava a pokiaľ som sa chcela dať na nohy, ťahalo ma naspäť ku zemi. Skúsila som si aspoň sadnúť a porozhliadnúť sa, či som vlastne vo svorke alebo v akom kúte sveta. Našťastie sa zdalo, že som nebola nikde unesená. Zmenilo sa len počasie zo všadeprítomného snehu na teplý jarný deň. Nadýchla som sa čerstvého ranného vzduchu a po pár minútach sa pokúsila vstať. Hlava síce protestovala, ale aspoň som sa vedela udržať na nohách. ,,Kde ste všetci?"zvolala som, no počuli ma len kríky a stromy. To ma však neprekvapilo. Niet divu, že na nechali, keď som zaspala. Konkrétnejšie asi hibernovala, nech už to bolo z hocijakého dôvodu. Dokázala som dokráčať ku jazeru v nádeji, že ma pár dúškov studenej vody preberie.

Už som úplne stratila prehľad o tom, čo to tam tí dvaja vlastne stvárali, ale jedno mi bolo jasné - bol to poriadny hurhaj. A tak pri mne zostal už len Eren, takže som sa obrátila na neho. Aj som od neho trochu očakávala, že povie nejaký svoj návrh, že čo by sme my mohli robiť. Zazubila som sa naňho a súhlasne prikyvovala. Moje slová! ,,Presne tak. Lebo my budeme počúvať rodičov. Tí už vedia, ako na to a od nich sa rýchlo naučíme správne veci. Ale oni nie!"zamáchala som chvostom. Chcela som pochvalu v zmysle - takto sa to správne robí! A pomocou osvedčeného spôsobu by sa nám to isto podarilo. Takže...vstala som, ale nič sa neudialo. Nejako som nedomyslela, čo presne by sme mali robiť. Uvedomila som si, aké bolo hlúpe, keď som chcela, aby nám niekto pomohol. To mi potvrdila aj mama, ktorá sa nás spýtala, ako sa nám darí. Zatiaľ nijako...Zatiaľ. ,,Ešte nemáme, ale hneď, hneď. Už ideme,"prešľapovala som z miesta na miesto. Teraz, keď som mala úplnú predstavu o tom zajacovi, tak by to mala byť malina. Ale to už nás viedla inde a ja som ju nasledovala. A nechala nás napospas našim vlastným nápadom. Museli sme si poradiť sami. Ale nie, že by mi to nejako vadilo. ,,Ty ich vyplašíš,"hlasno som rozmýšľala a obrátila sa na Erena. ,,Ale ak máš lepší nápad...,"