Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdys potkal jsem vlka
a on, aniž tuší
padl mi do oka
to mou duši souží

Bledý přízrak
rubín jeho zrak
ztracen v tmách
už ani neznám jeho pach

Byl to jen sen?
a jak se budí den,
i on zaniká?

Hledal jsem ho,
však nadarmo.
Už mě asi nečeká.

<< Most (přes les u mostu)
Nějakým způsobem jsem most překonal. Byl jsem tak rád, že jsem byl z těch akčních situací venku, že jsem se rozhodl nějakou chvíli v lese za mostem pobýt. Prostě jsem tam s sebou praštil o zem a dal šlofíka. To víte, ono je to děsně vyčerpávající sdílet s někým mysl. Tábořil jsem tam vcelku dlouho... A byl bych tábořil dál, kdyby jednoho dne nezačalo pršet.
A že pršelo! Kapky dopadaly na můj kožich, hromadily se a vsakovaly as do srsti a postupně prostupovaly až ke kůži, až se mi zastesklo po rodné smečce a po suchém úkrytu, po dětství a teple těl rodičů a sestry. Zvedl jsem se ze svého místa pobytu a rozhodl se jít dál. Nebyl tam někde v dáli něco jako portál? Za pokus to stojí. Rozešel jsem se ven z lesa a dál napříč loukou, déšť neúprosně dál máčel můj kožich a s ním i půdu pod mými tlapkami. Netrvalo dlouho a spíš, než abych šel podzimní loukou, jsem se brodil bahnem a kalužemi. Takové počasí, které by se líbilo nanejvýš tak žabám a užovkám.
>> Nerovy vodopády

<< Temný les
Těžko říct, co se kde pokazilo. V jeden moment jsme tak s Alhajothem šli a zpívali si a pak jsem se jen na okamžik zastavil a obrátil pozornost dovnitř, jen abych krátce okřikl hlas, který se mnou sdílí mou mysl... A když jsem znovu zvedl hlavu, že budu pokračovat, můj společník byl ta tam. "Haló?" zkusil jsem zavolat ohlížeje se napravo nalevo - ale po slunečním vlku nebylo ani památky. Zavrtím hlavou. To není možné. Copak ho les pohltil? "A teď by mohl pohltit i tebe. Haha, aspoň bych nemusel tady s tebou trčet." "Dej pokoj!" "Ale ale ~ malý vlček se zlobí? Hm? Jsme nervózní? Zlobíme se? Nebo... Neříkej, že máš strach~" Ozvalo se zavrčení. Ani jsem si to neuvědomil, dokud ze mě ten zvuk nevyšel. Ne. Tohle je přesně to, co chce. Nesmím mu to dát. Tady a teď, jeden krok, druhý, třetí... Pryč z lesa. Začal jsem si broukat nějakou veselou melodii. Něco o pití v krčmě a o hraní kostek; že by něco Noramského?
Netrvalo dlouho a došel jsem k rozeklanému mostu. Těžce jsem polkl a rozešel se vpřed. Hlavně se nedívat dolů a neposlouchat toho ňoumu v hlavě...
>> Luka (přes les u mostu)

Netrvalo dlouho a brzy oba vlk pohltil stín stromů. Spokojeně si nakračoval, zatímco se jeho tenorek nesl lesem a ozýval se v ozvěně zpět. Když svou píseň skončil, vypadal už docela spokojeně až vesele. No, nic nepozvedne ducha tak jako libá melodie. Motsognir byl zticha, temný les ho neděsil... A teď měl chuť na nějakou hospodskou vypalovačku. "Děkuji," zamručel spokojeně na Alhajothovu pochvalu. Už už otevíral tlamu, nadechoval se, byl by začal zpívat něco dalšího, ale hned na to se zarazil. Škublo mu ucho a rychle otočil zmateně hlavu na vlka se slunečními znaky. On... Zpíval taky? A ještě o tom samém, o čem Ingrid? Na obličeji se mu objevilo tázavé zamračení, až se mu mezi obočím rýsovala rýha. Portál? A to sebral kde? Nu, šel dál a jen překvapeně zíral na svého společníka, dokud neskončil. Pak raději uhnul pohledem. Z povolání měl mnoho výhrad, ale rozhodl se nechat si nevyžádanou kritiku pro sebe. Přinutil se usmát, byť jeho úsměv byl mírně rozpačitý a jeho pohled stále viditelně zmatený. "To bylo... Nečekané."
>> Most

Byl rád, že se zde Alhajoth nechtěl zdržovat a že s jeho slovy souhlasí. Čím víc se totiž rozhlížel po okolí, tím víc ho svírala úzkost. A se strachem se jako vždy do jeho mysli přikradl posměvačný hlas, který měl z jeho strachu bžundu. A ještě si do něj rýpnul. Ale pryč od zlomyslného skřeta, co ho Ingrid nosí v hlavě. Radši rychle pryč. Ještě aby zde zůstali ještě chvilku, to by nemuselo dopadnout dobře. Ovšem ne proto, že by na vlky zaútočila zdejší varianta lochnesky... Ingrid tedy slunečnímu vlku pokynul, že ho má následovat a rozešel se sám zpět směrem Temný les. "Také mě těší," usmál se, skrývajíc tak své obavy. První si z nervozity začal broukat, a uklidňovalo ho to, ale nakonec se rozhodl přednést slíbenou baladu za chůze. Zpomalilo to sice jeho krok, ale soustředit se na slova a melodii mu pomohlo zapomenout na to, kde se nachází.
♫"Slyšel jsem příběh, i ty teď ho slyš,
vím jezero, jež mořem širým bylo kdys,
i přišlo sucho, či hnula se zem?
tak či tak, kol moře zjevil se lem.
Co stalo se však, snad mi uvěříš,
a kdyby ne, sám jdi, jistě to zříš:
příšera uvízla tam s vodou a solí,
na břehu písečném kosti se drolí.
Pod hladinou kluzký netvor dřímá
hlupák jde pít - už jeho tlapu třímá!
Velká huba, zubů tři řady ho objímá,
do temných hlubin jej zajímá.
Nechoď tam, nechoď, jsi-li rád živ,
neukojíš žízeň, tam zahyneš dřív
tak zní ten příběh, teď i ty víš,
pokud solí páchne voda, spíchej hned pryč"♫

>> Temný les

"Děkuji," řekl a pousmál se, pohled na chvilku zvedl nahoru na svůj klobouček. Hned ho však vrátil k vlkovi před sebou. Věnoval chvilku tomu, aby si jeho kožich prohlédl. Zdálo se mu to, nebo měl vlk v srsti nakreslené slunce? Asi by se byl vyptával, jestli se s tím už narodil, nebo musel navštívit obchůdek, jako on. Ingrid byl na svoje modro-zelené znaky docela pyšný. I když mu na něm pořád něco chybělo. Asi to byla loutna a bardský oděv, který okusil v Noramu. Občas, jako by své struny pořád cítil, ale věděl, že tam ten Ingrid nebyl tentýž jako je on sám. Tamten má vlastní život a žije ho spokojeně s Gwynem. Jeho však žádný krásný bledý vlk nečeká. Asi už nikdy neucítí struny loutny. Vše, co mu zbylo, byly písně, hlas a klobouček. "Klidně vám ji přezpívám, ale měli bychom odsud odejít. Ukážu vám lepší pramen, pokud chcete. Je tam voda krásně křišťálová a v jejích hlubinách se žádné monstrum neskrývá. Ne jako zde." Byl si docela jist, že to, co Alhajoth popisoval bylo přesně to, co on zahlédl pohybovat se těsně pod hladinou. Nelíbilo se mu to ani za mák - to bylo jisté. "Já jsem Ingrid," představil se. "A vy jste?"

<< Temný les.

Kaktusy se zdály nejen být nepříjemné, ale byť si to ten hnědý truhlík neuvědomoval, nebyl dostatečně obratný na to tímto územím projít, aniž by se z něj během pár minut stal ježek. Aspoň že Na'arash měl rozum. Když ho ujistil, že je smečka už vlastně docela blízko, jen přikývl. "Není za co. Na shledanou a šťastný návrat domů." Ještě zamával ocáskem a pozoroval, jak béžový vlk mizí pryč. Nastal moment ticha a prázdna, jako by se na moment zastavil čas. To Ingrid přemýšlel. Ano, i to umí... Občas. Rozhodl se podívat se po okolí, než se do děsivého lesa vrátí. Rozešel se severně okolo Pichlu a brzy uviděl hladinu vody. Přišel k jezeru a rozhlédl se okolo. Temná hladina působila výhružně, nedostatek vegetace dojem posiloval a když si wannabe bard všiml kostí, málem vyjekl. A když u hladiny zahlédl pohyb, zamrazilo v něm. To bylo ještě horší, než ten les! Otočil by se na patě a utíkal by pryč, nezahlédnout jakéhosi vlka. To musel být nějaký nebojsa nebo vlk bez pudu sebezáchovy, myslel si. Poklusem podél břehu přicupital až k němu. "Dobrý den," začal, "nechci být neslušný, ale myslím si, že tohle místo je nebezpečné..." Tím chtěl vlkovi naznačit, že by měl co nejdřív odejít. "Myslím, že znám baladu o příšeře, která žije v jezerech, jako je toho," řekl s pohledem upřeným na zlověstnou vodu.

Hnědý vlk jen pokrčil rameny, nepřerušujíc svůj zpěv. Zdálo se mu, že vlkovi uniká význam altruismu. Vlk je sociální tvor, jsou nastavení na sdílení a sebeobětování. Pokud je jeden v nebezpečí, není správné riskovat pár škrábanců a pomoct mu? Je-li někdo smutný, nenutí nás všechny nějaký pohnutek vzadu v mysli k soucitu? Nelze dělat dobro jenom pro svůj vlastní dobrý pocit, že tohle mne dělá dobrým člověkem; nebo pouze jako výměnný obchod něco za něco. AspoIň ngrid tedy v nezištnost a pravý altruismus věřil.
Po jedné písničce následovala druhá, a tak se dvoji cestovalo dobře. Až dokud Na'arash znovu nepromluvil. Ingrid přerušil svou píseň a koutkem oka se ohlédl po svém společníkovi. "Nevím, jestli byste mi věřil, když jste u toho nebyl... Ale hádám ostrovy a jejich náturu znáte, tak pochopíte, že si nevymýšlím. Stejně jako klobouček mi zpěv zůstal po návštěvě světa, kde vlci bydlí v domech a ve městech, namísto doupat a lesů. Po procitnutí zpět na ostrovech mi to vše přišlo jako sen, a byl bych si to dál myslel, nenajít tohle." Ukázal na svou pokrývku hlavy. "Je zcela identický, do poslední kytičky."
Šli dál, až dorazili kamsi před pláň pokrytou kaktusy. Ingrid se podíval na píchavé rostliny a přešel mu mráz po zátylku. "Tady už jsme blízko u hranic tvojí smečky?" zeptal se. Pokud by to měl Naarash už jen pár kroků domů - pokud ho tam nějaký domov čeká - raději by se rozloučil. Pokud ne, byl ochotný ho následovat

>> jezero

"Chápu, chápu. Lepší nic neriskovat," kývl ještě jednou hlavou. Že to říká zrovna on. Vlk, který se málem nasáčkoval do úkrytu cizí smečky, zaměnil liščí ocas za list... Truhlík. Že by se ze svých předchozích chyb poučil? Určitě tak zněl. Už ne jako zmatené pojašené vlče, ale jako dospělý vlk. Pobyt v Noramu snad taky udělal své. I když věděl, že tam nebyl sám sebou a nyní není tím bardem, kterým byl tam a vše to krátce skončilo... Ale nasměrovalo ho to tak říkajíc správným směrem. A i když stále byl trdlo, jen vysvělejší trdlo, skutečně se to podepsalo na jeho povaze. Kdyby tam nebyl Nerem vzat, asi stěží by teď Na'arashovi nabízel zpěv na rozptýlení. Pokrčil rameny. "Nejde tu o mě." Ale za pokus to stálo, ne? Když se tedy společně rozešli směr poušť, dal se do zpěvu.
♪ "There will come a soldier who carries a mighty sword, he will tear your city down, oh lei oh lai o'lord..." ♪

"To nevadí. Stačí, když půjdu s vámi k hranicím smečky. Nemusím vás následovat za ně... Z toho by nebyl nadšený snad žádný alfa, zvláště pokud naše a vaše smečka nejsou spřátelené," pokýval hlavou, jako by chtěl ztvrdit, že situaci rozumí. Co se vztahu Namarey a Zlaté smečky týče, nebyl si vůbec jistý, jak to vlastně vypadá. Pamatoval si velmi mlhavě pouze na posla z jakési jiné smečky, ale nepamatoval si už ani jméno vlka, ani z které smečky za Barnatt přišel, byl však přesvědčen, že ten z pouštní smečky nepocházel.
Ingrid poslouchal s vlídným úsměvem vyprávění béžového vlka, ale jak Na'arash pokračoval, jeho výraz zvážněl. Chtěl vyprávět o tom, jak on sám byl přenesen do jiného světa a že nemohl najít svou sestru a bledého vlka Gwyna, kterého v Noramu potkal, ale nechtěl znít jako sebestředný necita. "To mě mrzí," pronesl tedy jen. Na chvíli umlkl v přemýšlení. Jak by mohl svého společníka potěšit? Vtom ho něco napadlo! Pohodil hlavou, div mu z ní neuletěl klobouček. "Co kdybych vám něco zazpíval, ať přijdete na jiné myšlenky?"

Hnědý vlček naklonil překvapeně hlavu na stranu. Tohle nečekal a možná by se i začervenal, nemít obličej pokrytý srstí. "Oh, děkuji," odpověděl na kompliment a hrábl tlapkou do země. "Pouštní smečka?" zamyslel se. "To mi něco říká. Já jsem ze Zlaté smečky. Momentálně mířím tak nějak... Na druhý ostrov." Ne, nechtěl vysvětlovat, že se zalekl Začarovaného lesa, respektive jakési fialové vlčice jménem Morgan a moře vypadalo ledově a tak se to rozhodl obejít na okolo. "Ale klidně vás můžu doprovodit do pouště, nespěchám." Mávl ocáskem. Ve dvou se bude cestovat líp. "Nechci být vlezlý, ale smím-li se zeptat, copak se stalo, že si nejste jist, zda vás v poušti čeká domov?" Poušť by měla být pořád stejná. Místo nemůže získat nožičky a odejít; leda by se smečka sebrala bez ubohého Naarashe a odstěhovala se z pouště pryč.

<< Hraniční pohoří
Určitě musel existovat jiný způsob, jak se dostat domů - a to se mu rozsvítilo. Obejde to úplně naokolo! Až k portálu na Červené louce, tak. Už jen z té představy ho z té očekávané dálky bolely nohy. Zavrtěl hlavou. Teď už bylo pozdě, už byl skoro za polovinou Hraničního pohoří a stále šel dál, teď se nemohl jen tak otočit a jít zpátky. Třeba by si za mostem mohl ulovit něco k snědku a odpočinnout si. A když už tu bude, tak se trochu porozhlédne. Takový hezký výlet - nebo tak o tom uvažoval dokud nevešel do Temného lesa. Už se mu podařilo zapomenout, jak děsivě prázdně působil. Mrtvě... Jako by se vše živé tohoto místa bálo a vzalo nohy na ramena. Nebo to nebylo místem, ale něčím co zde žilo? Ucítil mravenčení na zátylku - to byl strach. Aby si ulevil, začal si tiše pobrukovat melodii, kterou si odnesl s sebou z Noramu. Broukání se brzy změnilo v tichý zpěv a ten pomalu v jevištní představení, být les jevištěm a stromy diváky.
Zarazil se však, když uviděl pohyb. Vydal se za světle hnědým kožichem v očekávání. Pach mu říkal, že je to vlk, ale nechtěl ho mít za zády, tak či tak. Šel mu vstříc. "Zdravím," začal zdvořile, "jsem Ingrid. Kam míříte?" Ano, pustit se do zdvořilostního rozhovoru, to 'už-ne-bardovi' znělo jako dobré řešení.

<< Začarovaný les (Tajga)
Jeho strategie se ukázala být účinnou - brzy listy stromů vystřídalo jehličí a tím se mu potvrdila jeho hypotéza, že nakonec někudy z lesa vyjít přece musí. Mělo to jen jeden háček - původně směřoval k Zlatému lesu, teď se opět ocitl na severu. Nu což, do Začarovaného lesa se už nevrací, ani nápad! Rozhodl se tedy jít dál. Co kdyby to obešel? To jde, ne? Pamatovl si, že tehdy kdysi dávno s Renbli přeplavávali zátoku. Tak by se mohl lesu s barevným listím a s přehnaně živými stromy vyhnout.
Začal tedy stoupat do hor. Vyšel prvních pár kopečků, a pak si našel cosi jako ustálený terén, aby mohl jít hezky aspoň nějak zhruba po vrstevnici a nelítal nahoru-dolu jak potrefená husa. Tak tak hezky šel a rozhlíže se, kde je ta zátoka... A ejhle, ona ta vodní plocha vypadala daleko větší, než si pamatoval. Dal si ve svém omezeném mozku dva a dva dohromady a došlo mu, že koupání v tomhke mrazu je pěkně pitomý nápad... A už vůbec na takovou dálku, by mu ztuhly nohy a utopil by se. Zavrtěl hlavou. Musí tedy existovat jiný způsob jak dojít domů, ne?
>> Temný les

Stál tak jak jojo a hleděl na vlčici. Uvědomil si velmi rychle, že mu nikterak nepomůže... Akorát se zdržel. Měl by se vracet domů? Co má dělat? Hledat bílého vlka, sestru, matku...? Zde bylo možno se pouze vrátit zpět, nevěřil vlčici dostatečně na to aby ji obešel naokolo. Ten způsob, jakým je na něj dívala, se mu prostě nelíbil. Odcouval a dal se na útěk. Běžel mezi barevnými stromy, které se zdály být... Pohyblivé. Zarazil se, když si vědomil, že se tu ztratil a neví, kterým směrem běží. Bylo to, jako by se celý les přeskupil, zatímco on se snažil uprchnout před podezřelou společností. Ztratil se... Rozhodl se tedy jít rovně, stále vpřed a doufal, že vyjde na nějakém konci, ať už jakkémkoli.
>> Hraniční pohoří (přes Tajgu)

1

Morgan
Vlčice přede mnou mluvila... Velmi zvláštně. První jsem nechápal, co se mi snaží sdělit. Jaký koule? Jak jako úťápnutej? Jak jako špatný příběh. Sevřel jsem oči do malých škvírek. Nelíbila se mi, nelíbil se mi její tón a moje pokusy vypadat sebevědomě a vyrovnaně byly tatam. Musel jsem si přiznat, že se mi vlčice prostě nelíbí. "Mluvím pravdu, asi nejsi na ostrovech moc dlouho, když nevíš, jak to tady funguje," chtěl jsem znít klidně, ale začal jsem couvat, Motsognir v mé hlavě uchcával smíchy, že mám strach z vlčice, rozčiloval mě, štval mě, až jsem na něj zavrčel: "dej mi pokoj!" a dal se na úprk.

// idk jestli ho budeš pronásledovat >> ples

Věděl jsem, že nemůžu utéct démonovi uvnitř své hlavy, ale mohl jsem se aspoň pokusit utéct z trapné situace... Věděl jsem, že je to pitomé a nedává to moc smyslu. Na chvíli jsem se ohlédl, jestli mě vlčice nepronásleduje a když jsem se znovu podíval před sebe... Les se změnil. Já se změnil. Čaroděj zmlkl a já postupně zpomalil. Prohlédl jsem si, co se to se mnou stalo. Mimo klobouk, na kterém přibyla výšivka zlatých listů, se mi na obličeji objevila maska připomínající modrá motýlí křídla. Stejný motiv byl na zelené vestě, která se zhmotnila na mém těle - zlatá výšivka a modrá motýlí křídla. A z jednoho z nátepníků na předních tlapách trčel zlatý list. Copak se to stalo? Když jsem se uklidnil a nějak se s touhle náhlou změnou smířil, vydal jsem se za hlasy, které jsem slyšel v dálce. Když jsem přišel, spatřil jsem hrstku vlků, stejně podivně oděných. Hrála hudba a zdálo se, že se tu něco slaví. "Dobrý den!" zavolal jsem tak nějak do éteru, "copak se tady slaví?"