Příspěvky uživatele

< návrat zpět

23
Ticho prolomil Silverův hlas. Zastavil jsem, určitě jsem ho nemínil uštvat. I když s tímhle ptákem, kroužícím nad námi, jsem se neubránil pomyšlení na to, jak zobák trhá vlčí maso. Tak se mi pochopitelně nelíbilo, když pták zamířil k nám. "Je to tam fajn," stačil jsem odpovědět, ale když jsem se nad tím zamyslel, vlastně jsem jiný život neznal, přišlo mi to prostě normální.
Jaké pro mě bylo překvapení, když se s ptákem přiblížila i nějaká vlčice, a opeřenec si jen sedl do trávy. "Bohužel to byla jenom jedna liška," odpověděl jsem na její poznámku zahanbeně. Trochu jsem směrem k ní natáhl krk, abych nasál její pach. Něco mi připomínal, ale nedokázala jsem určit co. "Jsem Ingrid, syn bety Zlaté smečky," alespoň že představování jsem už měl nacvičené, teď ještě nepokazit tu novější část, "a tohle je Silver, teda, říkám mu tak, protože si nepamatuje, kdo je... A hledáme pomoc." Nebyl jsem si ničím jistý - úmysly vlčice, jestli jsem neřekl něco špatně, jestli nebyla hloupost táhnout se přes louku, ale doufal jsem, že nám vlčice aspoň řekne, kde pomoc hledat.

22
<< Mokřady (přes Tajgu)
Docela se to táhlo, když byl můj společník v takovémto stavu, ale jistě jsme pomalu šli podél potoka. Bylo možná kratší, kdybych nás vedl nějak rovně, ale nevěřil jsem svému orientačnímu smyslu natolik, abych si to teď troufl. Okolo řeky to sice potrvá, ale je to jistější. A opravdu, za nějakou domu jsem uviděl mezi stromy prosvítat jasné světlo. Tohle musel být konec lesa. Ještě pár metrů a ve světle se zformovala tráva a květy. Když jsme vyšli z tajgy, byla před námi snad nekonečná louka. Bylo tady o poznání větší teplo než ve stínu lesa. Chvíli jsem vyšlapával cestu trávu s hlavou skloněnou. Bojoval jsem s tím pocitem, že všichni okolo mě trpí a já to neovlivním. Proto jsem zarytě mlčel. Když jsem ale konečně zvedl pohled nad hlavu, všiml jsem si něčeho na obloze. Chvíli jsem mžoural do slunce, než jsem uviděl kroužícího ptáka. Viděl jsem jen siluetu, a i kdybych viděl víc, nebyl bych z toho o nic moudřejší. Trochu jsem doufal, že to není takový ten pták, co se živí na mrtvolách.

21
Silver nevypadal, že je na tom dobře. Jak by taky mohl být, po dvou soubojích a jednom experimentu s magií. Věnoval jsem mu starostlivý pohled. Znovu jsem si prostě vzpomněl na svého téměř umírajícího brášku. Tohle chtělo vyhledat léčitele, rychle. Jak jsem se cítil být bezmocný, a jak mě to ubíjelo! Všichni okolo mě jen umírají, nebo jsou ranění... Je možné, že je to mnou? Jen jsem přikývl. Přes tohle se brodit byla hloupost, zvláště s našimi okolnostmi. Otočil jsem se k mokřadům zády. "Dokážeš jít?" Mohl jsem ho podpírat, kdyby chtěl. Ale jít dál jsme museli. Hodlal jsem udělat cokoli pro to, abychom toho zatraceného léčitele našli. Na jednu stranu jsem měl pocit, že cítím o něco teplejší vzduch. Mimo les bývá větší teplo, že ano? Mohl to být föhn, ale o teplém větru z hor jsem nic nevěděl. Prostě jsem šel tam, kde jsem si myslel, že by les mohl končit. Po cestě jsme potkali potůček. Škoda, že jsme předtím neobjevili právě tuhle vodu. Rozhodl jsem se jít po proudu. Tak jsme nemohli zabloudit.
>> Kvetoucí louka (přes Tajgu)

20
<< Tajga
"Silver?" Tenhle jazyk mi nic neříkal, ale jestli to znamená stříbrný, tak se to z němu hodilo. "Zní to hezky. Dobře, tak... Asi tě rád poznávám nebo tak něco," musel jsem se trochu zasmát. Tímhle způsobem jsem se ještě s nikým neseznamoval. Bavit se s někým, kdo neví, kdo je, je přinejmenším netradiční. Co je na téhle vodě špatného? zeptal jsem se sám se a očichal si ji. Přišla mi jako úplně obyčejná voda, normální louže. "Proč?" Pro jistotu jsem ale opruboval půdu pod nohama. Bylo to trochu blátivé, ale to nemusel být žádný problém, ne? Chápal jsem, že voda umí být nebezpečná, třeba u moře, kde je jí mnoho. Ale tahle mi nepřišla vůbec hluboká, ani se nijak nebezpečně nepohybovala. Potřeboval jsem si to zkusit na vlastní kůži, tak jsem položil jednu tlapu o kousek víc do vody a pochopil jsem. Probořila se mi tlapka do bahýnka. Lekl jsem se a hned jsem ji vytáhl zpátky na pevnější zem. Silver měl pravdu. "Nemáme v plánu přes to přecházet, že ne?"

19
Opravdu, popálil se. Snad to není moc vážné. Chtěl jsem vyčmuchat vodu, ale šedý vlk mě předběhl. Rychle jsem cupital za ním. Kdybych se vyznal v bylinkách, byla by celá situace daleko snazší, ale protože jsem nepoznal ani šťavel, nemohl jsem nijak pomoct. A to mě štvalo. Pocit, že s něčím nemůžu pomoc, nebo že s něčím prostě nemůžu nic udělat, mě štval. "Hele... Když jsme ti kamarádi, musím ti nějak říkat," nadhodil jsem, i když jsme spěchali a já se u toho zadýchával. "Můžu si alespoň vymyslet nějakou přezdívku, než se ti zase paměť vrátí." To mi přišlo fér. Nemohl jsem ho označoval jako "šedého vlka" do nekonečna. Pach vody postupně sílil, až jsme došli na místo, kde byla voda na zemi. Hele, louže! Nevěděl jsem, že jsou to mokřady, protože jsem tady nikdy nebyl.
>> Mokřady

18
On to vzal vážně, nevěřil jsem vlastním uším. Tohle je moje první přátelství mimo smečku. Věnoval jsem mu namísto odpovědi vřelý úsměv. Byl jsem moc rád, že mám nového kamaráda. Co se té věci o iluzi týče, moc jsem nerozuměl. "Nevím jak tobě, ale mě ten lístek přijde docela skutečný," řekl jsem a mírně jsem do něj strčil hřbetem tlapky. "Asi záleží, jak definuješ iluzi. Ono to bude mít nějaký logický vysvětlení, jen ho nikdo neví, tak jsou to prostě kouzla. Je to jednodušší." Tak jsem to alespoň chápal já. Něco jako světlo. Když jsem byl menší, taky jsem v tom viděl něco nepochopitelného, ale postupem času se ze slavného Svýlka vyklubalo prostě obyčejné světlo. Během mého proslovu se už šedý vlk pustil do shánění věcí na podpal. Následoval jsem ho a pozoroval ho. Nakonec jsem se posadil kousek od něj. Nevím, jestli je dobrý nápad to držet v tlamě. A očividně opravdu nebyl. "Popálil ses?" zeptal jsem se starostlivě. Měl bych někde sehnat vodu, ale kde ji teď hledat? "Ale vidíš, přeludy nepálí."

17
Způsob, jakým reagoval na cizáky se mi nepozdával, ale moc jsem to neřešil. Možná to byla dobrá strategie na přežití, přidat se k silnějším, ale já si nedovedl představit život mimo zlatou smečku. Že bych zradil svou rodinu, abych si zachoval krk, mi přišlo zbabělé. Ale nechal jsem to být a nijak na to dál nereagoval. ”A já bych mohl být tvůj kamarád? Mě si pamatuješ,” nadhodil jsem žertovně. Takhle asi přátelství nefungují, ale zmínit jsem to potřeboval.
Jeho reakce na to, co jsem vyčaroval, se mi naopak moc líbila. Jak byl překvapený! Měl jsem sebelibou radost. ”Žádná iluze! Iluze je jiná magie,” ujistil jsem ho. Pak jsem se zamyslel, jak bych mu to vysvětlil. Vlastně jsem sám nevěděl, odkud magie pochází a jak funguje. ”Prostě se musíš soustředit na to, kde chceš svou magii použít a představit si, co chci aby udělala... Určitě bys ji použít zvládl taky. Třeba zapálit větvičku.” Tím jsem nemyslel, aby to zkoušel hned teď, chtěl jsem zase hned jít, pro toho doktora, ale pak někdy. Docela rád bych u toho byl.

16
A už to přišlo. Ukázka magie. Chvíli jsem zaváhal a znovu překontroloval okolí. "Ale nic, všechno je dobrý," odbyl jsem ho. Nemohl jsem říct, že očekávám útok ze zálohy, nebo že se snad bojím, že by se liška chtěla mstít. To tedy ne! Sám sobě jsem si strach nepřiznal. Interpretoval jsem to spíš jako ostražitost, taktickou výhodu - 'štěstí přeje připraveným'. Šedý vlk tvrdil, že ani neví, co to znamená. Ulevilo se mi. "To je dobře... Oni tady chtěli všechny pozabíjet, vzít si magie a zbytek zotročit. Nebo tak něco." To, co následovalo, jsem opravdu nečekal, ale probudilo to hravou mou vlčecí stranu a všechny předchozí obavy ze mě opadly. Vesele jsem se zasmál. "Ale jak to víš, když si nic nepamatuješ, smál jsem se a vrtěl ocasem. Natáhl jsem tlapy před sebe a složil přední část těla k zemi, po chvíli jsem vyskočil zpátky na nohy a pokusil se uniknout z jeho kruhu. Na několikátý pokus se mi podařilo najít skulinu a vymanit se z obíhání. Museli jsme vypadat jako dvojce štěňat, které si spolu hrají. "Jsi zábavný... Hele, tak já ti ukážu nějaké to kouzlo, jestli to fakt chceš." Zatvářil jsem se důležitě a zamířil k porostu šťavele pod jedním stromem. Jistě, nevěděl jsem, že je to šťavel, uvažoval jsem o tom jako o trojlístcích, ale to nevadí. "Pojď sem," zavolal jsem na něj a začal se soustředit na jeden z trojlístků pod sebou. Představil jsem si, jak se mu prodlužuje stonek a zvětšují se lístky. Chvíli to trvalo, než jsem se s rostlinkou spojil, ale nakonec se začala zvětšovat. Rostlo to a rostlo, až to převyšovalo všechny ostatní trojlístky ve šťavelovém koberci. Byl jsem na sebe hrdý, že se mi to podařilo. "Vidíš!"

15
Trávu? Vlastně nebyl zase tak daleko od pravdy. "Ono je to jako příroda celkově. Třeba můžu nechat povyrůst kytky, když se budu hodně snažit." To bych klidně ukázat mohl. Otázkou je, jestli nás ta liška ještě chce překvapit nebo ne. I když jsem ji viděl zmizet, pořád jsem se necítil úplně bezpečně. Ohlédl jsem se okolo a zavětřil. Necítil jsem ji, ani nic neviděl. Váhal jsem, nakonec jsem si usmyslel, že se budu předvádět, až si o to přímo řekne. "Z vesmíru? Jako cizáci?" zamračil jsem se. To se mi nelíbilo. Co kdyby celou dobu dělal hloupého, jen aby mě pak mohl vysát nebo co to vlastně bráškovi provedli. "S těma nemáš nic společného, že ne?"
Vyhodit ze smečky za neužitečnost? "Hele, ty by ses zbavil kamaráda, který pro tebe vlastně jako bratr, jen proto, že ti zrovna k ničemu není? Ale jo, napravím to co nejdřív to půjde, nechci být přítěž. Jen první potřebuju najít sestru a léčitele pro bratra..." Ovšem teď jsem ztrácel čas tady. Do háje, aby nebylo pozdě. "Můžeme nějakého najít spolu. Já získám zpátky brášku a ty paměť." Ale měli bychom si pospíšit.

14
”To nevadí. Ale je to v tobě,” prohlásil jsem krátce. Mohl jsem vysvětlovat dlouze, že je to třba cvičit a trvá, než se element projeví, ale nechtěl jsem z toho další proslov. Nehledě na to, že když si nic nepamatuje, znamená to, že neví, jestli nekouzlil předtím. ”Barva očí. Je ohnivá.” Myslel jsem si, že to zní líp, než červená, poetičtěji. ”Jak by sis je taky mohl pamatovat, když jsi o paměť přišel?” Přišlo mi to směšné nebo v nejmenším úsměvné. ”Zatím nemám funkci. Chtěl jsem si o tom s alfou promluvit, ale zrovna má vlčata, nechtěl jsem zdržovat... Narušovat rodinnou pohodu. Ale rád bych byl.” Jen to bude chtít ještě zapracovat na bojové strategii. A určitě by trocha svalů navíc neuškodila. Jak se to vlastně dělá? Mám běhat v kruzích, abych posílil tlapy? Nebo třeba zvedat věci? Nechal jsem se unést ve velkolepých představách, jak bych vypadal, jako rambo a jak bych porazil každého, kdo by se pokusil smečku napadnout. Byl bych hrdina, všichni by mě milovali. Byl bych slavný! Prostě typické puberťácké smýšlení, viděl jsem se, jak mi patří celý svět. Jako bych na ten incident s liškou už zapomněl.

13
"Myslím, že žádné nemají." Minimálně se daénský vlk o žádném nezmínil. A to se zmínil o řadě důležitých věcí. Když došlo na magie, první jsem nerozuměl. Myslel jsem, že myslí jen tu jedno konkrétní magii. "Ta? Důkaz, že... Ale pak mi to došlo. "Počkej, ty myslíš jakože všechny magie? Že, nejsou skutečné? Ehm... Já svou ještě moc ovládat neumím. Ale skoro každý ji má. Moje je země. Ty bys měl mít oheň, vidím ti to v očích." Doslova. Byl bych mu něco ukázal, ale moc jsem na trénink magie neměl čas. Navíc jsem nechtěl plýtvat energií. A vlastně je mi jedno, že mi nevěříš, řekl jsem v duchu, ale jen jsem si to nalhával. Ve skutečnosti mi záleželo, co si myslí. A jestli si myslí, že to, co mu říkám je hloupost jen proto, že ztratil paměť, nebo se s tím nikdy nesetkal, tak jsem uražený. Naštěstí se téma obrátilo ke smečce. "Smečka. To je něco jako rodina, ale nemusí to být jenom rodina, může to být víc vlků, kteří si vzájemně důvěřují a pomáhají si," prakticky jsem přetlumočil, jak mi smečku vysvětlila Barnatt. "Aby smečka správně fungovala, potřebuje mít vůdce. Někoho, kdo uklidní hádky, zjistí, co je potřeba a dává role vlkům ve smečce, podle toho, co chtějí dělat a v čem jsou dobří. Třeba lovci shání potravu, zatímco se matky starají o vlčata. Jiní smečku chrání před jinými predátory nebo jinými vlky." A takhle se stalo, že místo toho, abych šel do světa na vyučenou, jsem začal učit s téměř nulovými zkušenostmi sám. "Můj táta býval obránce... Tedy," sklopil jsem pohled, "než zemřel..."

12
Chtěl jsem mu nabídnout, aby si odpočinul, ale vzhledem k tomu, že předtím spal a moc mu to nepomohlo, by to moc nepomohlo. Zvláštní. "Já je vyloženě neznám. Jen vím, že existují..." prohlásil jsem. Asi jsem mu měl říct, že jsem rok staré vlče a dospěle jenom vypadám a nebyl jsem všude a neznám všechny. Naopak, mimo vlastní smečku se skoro vůbec nevyznám. Ale nemohl jsem riskovat, že by se pak nade mě povyšoval, jen protože jsem mladší. "Zrovna jsem hledal nějakého léčitele. Neznám žádného konkrétního vlka s takovou schopností, ale věřím, že existuje někdo, kdo by ti dokázal pomoct." Možná na to existují bylinky. A nebo by stačilo, kdyby se šedý praštil do hlavy ještě jednou. Aby se ty vzpomínky znovu pohnuly a naskočily zpátky na své místo. Ovšem, vůbec jsem nevěděl, jak to uvnitř vlčí hlavy vypadá. "Vlci většinou ovládají živelné magie. Myšlenkové, mystické a takové jsou komplikovanější a vzácné."

11
Naslouchal jsem a pokoušel se z jeho výpovědí vyvodit nějaký smysluplný závěr. Napadlo mě, že se mohl předtím porvat s tou liškou. Ale vyhodnotil jsem, že je to nesmysl, protože by jinak byla unavená. "Musel jsi se porvat, opravdu škaredě," prohlásil jsem, ale ne tak, abych si hrál na chytrého. Spíš empaticky. "Ať už to byl kdokoli, s jakýmkoli důvodem, asi tě shodil na zem a ty ses praštil do hlavy," dobře, teď už jsem trochu chytračil, "a pak ti bylo tak špatně, žes kdoví jak dlouho spal." Vlastně to nebylo ani kdoví jak chytré, ale já o svém úsudku měl vysoké mínění, kdoví jakou rozumnou odpověď jsem nevymyslel. Pak jsem si vzpomněl na ty vlky, kvůli kterým u nás byl ten šedý vlk z Daénu. "Mohl to udělat... ehm, cizák?" navrhl jsem, ale to mi nesedělo. Ti přece dělali jiný věci, nebrali paměť, ale magie, nebo tak něco. I bráškovi ublížili. Pak jsem se zamyslel, o čem to ten Zinek ještě mluvil. Kdybych předtím věnoval víc pozornosti jeho slovům a míň tomu, že ho chci kousnout. Byla válka... Jo. Se Zmatkem? Ne. Se... Zmetky. Ne. Nepořádek, panika... Chaos? Chaos! "Nebo to byl někdo z toho Společenstva Chaosu?" Docela jsem vsázel na to, že to určitě někdo takový byl. Napadli přeci celou smečku naprosto bezdůvodně.

10 (predátoři 7 - konec)
Jen jsem se na něj uraženě podíval, když se začal smát. "Jsem nevěděl, že je to liška, myslel jsem si, že je to divná kytka," zamručel jsem na svou obhajobu. Udělal jsem kravinu, už ji znovu neudělám. "Tady fakt divný kytky rostou." Vyrostl jsem v lese, kde jsou všechny stromy zlaté, co ode mě očekával. Když se konečně přestal smát a položil mi svou otázku, měl jsem chuť mu výsměch oplatit. Namísto toho jsem mu jen věnoval nechápavý pohled. "Ten, ze kterého jsem vyběhl. Musel jsi jím projít." Když ale přišlo na sdělování jména, pochopil jsem. "Aha, tys přišel o paměť?" To jsem neznal. Věděl jsem, že jsem zapomínal jako mládě. Třeba si nepamatuju úplný začátek svého života. Ale jaké to je nepamatovat si nic, jsem neznal. Bolí to? Je vlk zmatený, když neví, kdo je. Ale mluvit nezapomněl. Zajímavé. "Co je to poslední, co si pamatuješ?" zeptal jsem se po kratší odmlce.

Mezitím si to liška došlapala zpátky, kde jsem si vyrušil. Přeznačila si území a uložila se do doupěte s myšlenkou na pomstu. "Tohle ty příšerný vlky přijde draho... Ale první si musím odpočinout." Ten den jsme ji už neviděli. Nejspíš na svou pomstu zapomněla, nebo si ji uschovala na jiný den. Až nebude tak horko.

9 (predátoři 6)
Asi jsem měl hodně co vysvětlovat. "Hele... Mohl jsem si za to sám. Omylem jsem se jí vymočil na ocas, to by naštvalo každého. Tu omluvu jsem jí dlužil, hrdost nehrdost." Vlastně bych si pošpinil reputaci, kdybych jen tak značkoval 'slabší' - což se o téhle jedné specifické lišce říct nedá, ale je menší, tak se může vymluvit, že velcí chčijou z vrchu na ty malé. "Jo. A myslím si, že za to může ten les. Mám pocit, že rodiče říkali, že je začarovaný. Ten s těma modrýma stromama. Mě osobně přijde nějaký divný." Prohlédl jsem si jeho zranění, když byl teď blízko a já konečně nezdrhal. Vybavil jsem si, jak vypadal bráška, když Renbli řekla, že asi umře. Tohle nebylo tak hrozné, ale ta vzpomínka nebyla nejhezčí. Teď abych nehledal doktora jenom pro svého slepého brášku, ale ještě pro tohoto vlka. Sám jsem nevěděl, co s tím dělat, ale nechtěl jsem se nechat znovu zahanbit tím, že něčemu nerozumím. Možná by se mu ani nelíbilo, kdybych se mu snažil pomoct, tak jsem na to neupozornil. Šedý vlk... Tak se asi nejmenuje. "Mimochodem. Já jsem Ingrid, syn bety Zlaté smečky. A ty jsi?"
Co dělala liška, jsem nevěděl, ale tak nějak jsem tušil, že nás neopustila nadobro. Mohla nás sledovat, aniž bychom o tom věděli...